něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 19. 04. 2021 na slet č.16 v 19h do klubu Paliárka.            
6.4.2021
Jak jsem cestoval

Epizoda 1

 

Jednou večer, posilněn pivem a jointem, jsem si šel lehnout docela brzo, snad tak kolem deváté hodiny. Spal jsem jako špalek nebo jako když do vody hodí. Nevím, jak dlouho jsem spal, když v tom mě probudilo světlo zářící z kouta místnosti. Myslel jsem, že je to světlo z mobilu, a tak jsem ho šel vypnout. Došel jsem až ke zdroji toho světla, ale mobil nikde. Za to já jsem se ocitnul na nějaké cestě, která byla ohraničena docela vysokou zdí, na které byly namalované kostry koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vydal jsem se tou cestou, až jsem narazil na velikou dřevěnou bránu posetou malými červenými broučky, kteří na sebe jeden přes druhého pokřikovali: „Hele někdo přichází!“ Ani mi nebylo divné, že jim rozumím, a že vlastně vůbec mluví. Slušně jsem je pozdravil a oni mi odpověděli. Hned, jak se tohle stalo, se ta obrovská brána začala otvírat a pomalu z ní vylézali nějací lidé, kteří vedli koně, krávu a dvě malá telata. Nijak si mě nevšímali, a tak jsem bez problémů proklouznul za zdmi do nějakého města, které mi nepřipomínalo vůbec žádné město, co znám (snad ani z dokumentu).

Pokračoval jsem tedy dál do centra dění, všude okolo chodili lidé oblečeni do středověkých šatů, po ulici nejezdila auta a ani tu nebyly žádné moderní nápisy na domech, či výškové budovy, ale byla tu hospoda. Paráda! Pivo bych si určitě dal, a tak jsem zamířil rovnou k baru, objednal si pivo a posadil se do nejzapadlejšího koutu zdejší nalívárny. Mok chutnal opravdu skvěle, však po dopití se mě někdo zničehožnic zeptal, jestli si dám ještě. Koukám kolem sebe, ale nikoho nevidím. A znova: „Dáte si ještě? No vážně, dáte nebo ne?“ Zkoprnělej údivem zjišťuji, že na mě mluví můj půllitr. No to mě poser, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem, že ano a on seskočil se stolu, odcupital někam k baru a vcukuletu byl zpět, zase plnej toho super piva.

Náležitě posilněn jsem se vydal na další průzkum tohoto podivného místa, zajímalo mě, proč ta vysoká zeď, a taky proč ty divný obrázky koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, prej tam za zdí je přece ta masožravá tráva, povídala jedna bába. Říkám: „Jak jako masožravá tráva?“

„No všude vokolo roste tráva, která po celé generace terorizovala naši vesničku, než jsme přišli na to, že se dá krmit nejen lidským masem, ale i zmiňovanými zvířaty. Což bylo samozřejmě lepší než lidi (tedy aspoň pro ty lidi).“

Se zvědavostí jsem se šel podívat, jak takové krmení vypadá. Zážitek to byl, to vám teda povím. Normálně pustili toho koně na louku a on začal spásat krásně zelenou trávu, která tam rostla. Ale co se nestalo, kůň začal najednou jančit a z huby mu tekla krev, než jsem se stačil vzpamatovat, po koni zůstal na louce jen krvavej flek. Tak krmení pro příště vynechám, protože tohle bylo dost i na mě.

Otočím se a najednou zase to divný světlo a já se pro změnu ocitnul úplně někde jinde a možná snad úplně jindy. Lidi tu byli, ale zároveň né, a taky to vůbec nevypadalo tak, jak to vypadá a ani se to nedalo nijak popsat, protože jsem tam byl, ale vlastně ne.

 

- Pokračování příště –

<Jorka Mouken>
Sdílejte: