Když Max ráno spěchal do kanceláře, všiml si na asfaltové ploše firemního parkoviště namalovaného panáčka. Panáček měl šišatou hlavu s nesouměrnýma očima, ze které rovnu vyrůstalo trojúhelníkovité tělíčko. Z něj trčely čtyři stejně dlouhé končetiny bez kloubů, na konci s pěti dlouhými výrůstky. Namalovaný byl jásavě barevnými křídami, linie byly sem tam rozpatlané, jak je porušil neobratný malíř tím, jak se po asfaltu během malování válel.
Z okna kuchyňky už na panáčka koukali Maxovi nadřízení i kolegové.
„Jak tu můžou sakra nechat hrát si děti? Teď aby si člověk dával pozor, když jede autem.“
„To určitě nenamalovalo dítě, kde by se tu vzaly děti?“
„Přesně“, odvětil hlubokým hlasem Vláďa, šéf oddělení. „Dítě přece do města nepatří. Dítě potřebuje pohyb na vzduchu. To znamená barák se zahradou! A dvě auta, minimálně, abys mohl děti vozit na kroužky. Dítě se musí bezpečně přemístit od dveří ke dveřím. Nenecháš ho přece courat po venku s klíčema na krku, ne, na to je dneska dítě moc cenná komodita.“
„Souhlas!“, zahalekal kolega Štěpán, „dítě je statusovka! To si pořizuješ ve chvíli, kdy máš odklepnutou hypotéku na barák se zahradou.“
„To už ty máš, ne?“, rýpl si Vláďa. „Už dva roky, tak kde to vázne?“
„A jéje“, povzdechl si unaveně Štěpán, „hele, času je dost! Jako by nestačilo, že do mě reje přítulka, ještě ty!“
„Takže už se chce zahnízdit?“
„No jo, už má takový pnutí. Budu jí muset koupit štěňátko.“
„A kdy si hodláš pořídit děti?“, zeptala se Dáša z účtárny, několikanásobná babička těsně před důchodem. „Taky už nejsi nejmladší. A někdo bude muset vydělávat na tvůj důchod.“
„Hele, dítě není povinnost. Na světě je lidí jak sraček. A je mnohem levnější si je odněkud dovézt, než je tu složitě a draze piplat.“, usadil ji Štěpán. „Navíc barák nestačí. Jeden z vás bude muset nechat práce, aby se věnoval dětem. Páč na dětech musíš sedět, aby z nich něco bylo. Navíc má každý jinak školu, kroužky, takže na full time musí někdo taxikařit.“
„Tady se řeší děti?“, zeptala se právě příchozí kolegyně Zita.
„Hele, zasloužilá matka!“, zahlaholil Štěpán. „Pojď nás rozsoudit: namalovalo to dítě, nebo ne?“
Zita vykoukla malým oknem na parkoviště, znalecky pokrčila obočí a prohlásila: „Jo, takhle čmárají děti. Náš mladej takhle taky čmáral, než jsme mu to zatrhli.“
V reakci na udivené pohledy kolegů řekla jen: „Metoda 35P.“
„Co je to metoda 35P?“, zeptal se nechápavě Max. A Zita sice Maxe nesnášela a nebavila se s ním, ale o metodě 35P byla ochotná mluvit s každým, kdo byl ochotný ji poslouchat a tak spustila:
„To je metoda, jak vychovat nadprůměrné dítě. Znamená to, že od malička ho musíš vést, postrkovat a rozvíjet. Nedat mu prostor pro hlouposti, ale cíleně ho směřovat. Nepodporovat ho v činnostech, které ho nerozvíjejí. Praktikuje se už deset let a má prokazatelné výsledky. Vymyslel jí Dave Sýkora.“
„Dave Mlátička Sýkora, ten zápasník MMA? ?“, zeptala se šokovaně Dáša. „Vždyť ten chlap se živí tím, že si nechává v kleci dávat přes držku. Jak ho může někdo poslouchat a vychovávat podle něj děti?“
Zita se naježila.
„Hele, to je tak povrchní uvažování! Vždyť ho vůbec neznáš! My s manželem jsme četli jeho knihu, a chodili jsme na přednášky a hned nám bylo jasné, že tenhle člověk to má v hlavě sakra srovnané! A že přesně takhle chceme vychovávat naše dítě. Tak a ne jinak! Protože nechceme, aby naše dítě bylo průměrné, chceme aby z něj byl lídr. Na začátku každé přednášky se nás Dave ptal: chcete, aby vaše dítě bylo lev, nebo antilopa? Lev žere a antilopa bude sežraná. Tak co odpovíš? Jasně, že lev! Ale každý nemůže být lev. Něco to stojí. Ale my jsme s manželem byly rozhodnutí, a tak jsme se do programu zapsali.“
„A kolik že to stojí?“, zeptala se bázlivě stážistka Kamila, která doplňovala papírové utěrky a kancelářské potřeby.
Zita si pohrdlivě odfrkla.
„První rok byl opravdu drahý, no, řekněme, že bysme za to měli nové auto. Ale pak jsme pokročili do Master úrovně, to znamená že už to bylo o dost levnější. A další rok se z nás stali ambasadoři, takže už platíme třetinu ceny. Musíme ale pomáhat s organizací kurzů a ročně přivést alespoň šest nových adeptů. To mi připomíná: Vláďo, minule jsme se nestihli domluvit. Co děláte příští víkend? Že bysme k vám zašli. A udělali prezentaci. Protože takhle na stojáka v kuchyňce ti to přece dostatečně vysvětlit nemůžu.“
Vláďa důležitě koukal do telefonu a polohlasem brblal něco o kolech na Šumavě nebo treku v Krkonoších, předstíral že listuje kalendářem a při tom se mračil a vrtěl hlavou.
„Třeba tu fakt nějaká rodina žije. Někdo chudej. To bysme měli jezdit opatrně.“,nadhodil Max.
„Ale prdlajs“, usadil ho bodře Štěpán, „to je jejich problém.“
„No a kde si má to dítě hrát, vždyť tu okolo nic není, jen silnice a parkoviště.“, nedal se Max.
„Vždyť je za rohem obchoďák, tam mají dětskej koutek!“, upozornila ho Dáša.
„Hraní je ztráta času, to jsme mladýmu zatrhli už před rokem“, zahlásila Zita. „Vláďo, tak co třeba koncem měsíce, to už budete zpátky z těch Krkonoš?
Vláďa se zamračil: „Když už mluvíme o ztrátě času, co kdybychom přestali klábosit a šli něco dělat? Za týden je uzávěrka!“ a tím shromáždění rozpustil.
Ale panáček Maxovi nedával spát. Max chodil do kuchyňky častěji než obvykle, cestou z toalety se u okna pokaždé zastavil, aby zkontroloval, jestli se po parkovišti nějaké dítě neprohání, ale nic. Večer opatrně vyjel a jel krokem až k semaforu, pro případ, že by nějaké dítě odněkud vyběhlo. Ostatní kolegové tak ohleduplní nebyli. Štěpán kolem něj prosvištěl až pneumatiky hvízdaly a Zita, která ho nemohla předjet, na něj troubila a s naštvanými grimasami na něj křičela, naštěstí neslyšel, co.
Druhý den ráno na parkovišti přibyla parní mašinka. Kola měla šišatá a každé jinak velké, z křivého komína ve valily barevné obláčky kouře. Max spěchal do kuchyňky, kde se opět konala sešlost jeho kolegů. Tentokrát byli všichni nahloučeni u Štěpána a sledovali něco na jeho mobilu. Štěpán se chechtal a zval Maxe gestem ruky, ať se jde také podívat.
Na videu byl vysoký obtloustlý muž v oranžové vestě, jak kolébavou chůzí prochází parkoviště a něco si pro sebe hýkavým hlasem brumlá. V jedné chvíli vytáhne z kapsy u kalhot krabičku s křídami, rozhlédne se a klekne si na zem. A třesoucíma se rukama neohrabaně čmárá lokomotivu, při tom soustředěně vydává zvuky: ššš ššš ššš húúú. A v tom přibíhá druhý muž v oranžové uniformě a křičí, bere tlouštíkovi křídy z rukou a ukazuje mu něco na druhém konci parkoviště. Tlouštík se neochotně zvedá a kolébavou chůzí odkráčí ze záběru.
„Nedalo mi to, tak jsem si přivstal. A čekal. A dočkal jsem se!“, chlubil se Štěpán. „Mareček, pomocník pana Bendy, našeho hlídače. Má downa, chudák, ale jinak pracovitej kluk. Tím je záhada vyřešená.“
Poplácal Maxe po zádech a pravil: „No vidíš, a ty sis myslel, že se tady někdo rozhodl vychovávat dítě. Díkybohu, zatím je svět ještě v pořádku!“
