něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 17. 08. 2020 na slet č.34 v 19h do klubu Paliárka.            

Něco uniká (poezie, Šimon Jan Zrno) • Ledový pot nemá zájem (poezie, Šimon Jan Zrno) • Sny se zazdají (poezie, Šimon Jan Zrno) • Ovidie, já tě zabiju (poezie, Šimon Jan Zrno) • Středy po čtvrtcích (poezie, Šimon Jan Zrno) • Rdousící se prase (poezie, Šimon Jan Zrno) • Bojsa (poezie, Šimon Jan Zrno) • Léto přichází (poezie, Šimon Jan Zrno) • How to kill a vzdychání (Šimon Jan Zrno) • V jiném životě (poezie, Šimon Jan Zrno) • Představ si filibuster před smrtí... (próza, Šimon Jan Zrno) • A co když se tě někdo zeptá „Jak se máš?“ (poezie, Šimon Jan Zrno)

4.7.2020
A co když se tě někdo zeptá „Jak se máš?“

nikdy jsem neviděl racka

jak by brečel

nad bělostí pláže dní

kamínky i písek mlčí

rybáři se ptají

když tě zastaví

návnady chechtající

rybáři v písku se propadají

s všedním dnem kolem

za ruku jdem

když rybáři s pícháním

zalykávají a boří

v peří

na obzoru otázky svítají

jak se máš?“

bez břehu

na pláži

se mne ptají

31.5.2020
Představ si filibuster před smrtí...

Představ si tohle…
Stojíš, stojíš pevně nohama na zemi, máš zavřené oči a skloněnou hlavu.
A najednou… se ti v hlavě rozezní gong. A jak doznívá, slyšíš stoupající vřavu ve svých žilách a tepnách, tvoje kožní póry se ti zaklekávají jako běžci na startu, a ty teď naposledy vší silou stiskneš oční víčka.
Pak je otevřeš a jdeš.
Už nestojíš, ale jdeš. Jdeš tou tmavě žlutou chodbou, tmavou jako by světlo té nejútulnější lampičky zakrýval špinavý černý papír. Vidíš dobře, ale nevěnuješ pozornost těm bílým snad lidským šmouhám pospíchajícím okolo tebe. Slyšíš výkřiky a pokřiky svojí dočasnou hluchotou. Slyšíš jenom hučení ve své hlavě, jak jdeš, a jak se blížíš k těm skleněným dveřím.
Pak staneš před nimi.
Nadechneš se, protože vzduch teď potřebuješ, a jemně dveře rozrazíš.
Dřív si chtěl do té místnosti vejít rázně a prudce, ale teď tam vkráčíš rozvážně a pomalu.
A pak je ticho. Najednou je ticho, všechno ječení a hučení zmizelo, slyšet jsou jen tvé kroky, s klapáním dopadající na lesklou podlahu.
Pak se po místnosti rozhlédneš. Skleněný dveře, kterýma jsi přišel, jsou na levé straně, za tebou je stěna, před tebou postele, židle, smrt a na pravé straně okno.
Tichá vřava vystoupí až na nejvyšší stupeň, a ještě více ti otevře oči, vytáhneš hodinovou metaforu, vytáhneš metaforický jedenapůlruční meč, pomalu otevřeš ústa za přivírajících se očí, podíváš se smrti do očí, nazveš jí ženským orgánem, a začneš mluvit.
Představ si to…
Představ si, jak mluvíš před smrtí, jak říkáš věci o kráse a o životě s výrazem ve tváři, který také mluví, a říká věci o odhodlání smrt umluvit k smrti, k sebezapření. Ty mluvíš, mluvíš, ale už nestojíš, mluvíš za chůze, mluvíš a chodíš sem a tam, tam a zpátky, od jedné strany k druhé, od oknu ke dveřím a pořád dokola.
Gestikuluješ. Představ si, že i řveš, měníš hlas, měníš frekvence, třeba se na smrt ani nedíváš, tak jsi vžit do deklamace rozličných věcí. Někdy se i pozastavíš, a s všemožnými grimasami otvíráš ústa dál. V hlavě ti řinčí gong jako chrastítko z činelů, ale ty víš, co říkáš, i když ani nevíš, jestli se slyšíš. Smrt tě ale určitě slyší, a tvoje řeč neumře.
Mluvíš o životě, hranicích a zákonech, o všech životech. Mluvíš o zákonu schválnosti a o zákonu bolesti. Mluvíš o principech osobních hranic. Říkáš věci o barvách, o jádru hudby, o tichu, o darech, o čase a o prázdnotě… Mlátíš slovy o zem, divoce ty věty nebo verše hážeš na podlahu smrti k nohám. Chceš, aby ti lidské myšlení vylétávalo z úst, a pozvedávalo zdejší život.
Mluvíš, improvizuješ, řveš, pomáháš, chodíš, pozpěvuješ, rapuješ, stojíš, slova o zem praskají a švihají, ty stále mluvíš, ty to dáš! Ty se smrti nedáš! Ty jí nic nedáš! Postaráš se svojí řečí, aby se jí tady nikdo nepoddal… Jiskry ti skáčou po mnoha tvářích, které prožíváš. Ale ani střílení šípů tebe nezastaví, nepoloží tě, ty pořád metaforicky stojíš!
Smrt chce zabíjet, chce, aby se umíralo…
Ale ty jsi člověk, co jí přemluví, co jí zastaví. Hodláš mluvit veršem, písní nebo rýmem, a vést tento monolog, dokud odsud neodejde!
Smrt odejde z této místnosti, vzdá to, a tím se životy zachrání. Její zákony se tady neuplatní, jen si to představ…
Pomůžeš ostatním! Žití se tady zachrání, nikdo kromě smrti v tuto metaforickou hodinu neumře, nebude umluven myšlením. Představ si, že jde o ostatní, že nejde o tebe… Jde o život! Zachraňování životů řečmi!
Představ si, že jsi člověk, co tady mluví… Že je mráz na zádech v tomhle boji spojencem… že jsi dobrej! Představ si, že jsi dobrej člověk.
Představ si, že jsi dobrej…
Jen si to představ…
A představuj si to i dál. Představuj si to, i když jdeš do supermarketu koupit toaletní papír.
Představ si...

23.5.2020
V jiném životě

svět ztratil něco ze své barvy

touch of reálný svět

touché still

slzy nejdou ven, snad jindy

nechápu, co se děje

možná by to mělo být

21.5.2020
How to kill a vzdychání

oni ti neporadí, jak se zabít

vtipy jsou kurva nekorektní

s metaforou na soulož

bez pera na stůl

Přeposlouchávám emem

můj smích, jak můj pes

umírá v tichosti za oknem

ach

ticho… nein

potřeboval jsem to jako sůl

12.5.2020
Léto přichází

Ani ten jednodenní sníh nevydrží

duchovně konzistentní

červenec je můj měsíc, moje horkost

léto je pro mě podzimem jara

před zimou, co asi nikdy nevysvětlím

tíha se nemohla přibližovat

musela poklesnout jako náhlá přikrývka

stal jsem se trpným aktérem defenestrace

jsem teď pryč z bašty průběhu

kde jsem měl pod kontrolou svoji vládu

teď proved comeback zlý pán

zvrátil se a zvrací, obrací se a opět vrací

rádio by vlezle dodalo:

summer is coming, summer is coming

rádio však šumivě není

radio is down

man is down

23.4.2020
Bojsa

Zrozen v dešti
proti vodopádu Hospodinových slz
contra
nejistě, ale přesto sprintující
skrz čtvrtky
přes pomyslně věčnou cílovou rovinku
a bojí se
Však kdo ne?
Však kým může nebýt?
však jako každý jiný se i tento
jiný každým ptal:
Proč zrovna já nejsem slepý?
en noire vidí béžový obrys
zosobněného vaginálního ústrojí
a mimoto se bojí, mrzí ho to
a prosí za odpuštění dechu
zmatek mu tak dary přináší
(panu paní, to je jedno
hlavně že nosí včelařskou masku)
dary nejdo k zubařské prohlídce
a tak někdy blaží
proto ten, kdo se bojí
ledabyle si tenisky zauzluje
(a pak mu zblízka hola, hejsa
kaluž řekne)
věru blbě se běží
když osikou tíhu zašmodrchá
Navíc svět není stéblem, ač je stéblo světem
Navíc jsou úsměvy všem na nic.
navíc vším
jeden nanicovatější než druhý
jeden krásnější než druhý
hledající pátou nohu–oporu
klusá subjekt-pokrytec
se sudokopytníkem polepeným zodpovědností
v trojstupu jako jedno tělo, jedna duše
horší
než dimenze druhé tělo, druhá duše
přesto, ale i proto se bojí
avšak
navíc jako každý mlčí jinak
než se mlčí mluvením
(a chce odplout
v papírové lodičce do kanálu)

14.4.2020
Rdousící se prase

Dusno a přetemněno

bouchání

pleskající mráz na zádech

kvílící houkačka

bíle světelná

Před bouří parno a setinový smrad

puch a bomby neviditelných zvratků

neklidné chlapisko, je mu horko

děsné vedro a toho suchého potu!

bažina stahující kalhoty

bílá krev v reliéfu kapesníků

močál a pig squeal

dubisko z ozvěn epičnosti

na něm bleskový provaz

v kouři chroptění a chrochtání

v kouři z blesku Kristus

komunikuje ve vichru

neklidně

připomíná štěstí

na provaze smyčka, ve smyčce duch

podsvinče

zlom vaz!

14.4.2020
Středy po čtvrtcích

Pročpak si myslitelé neuvědomují
že nevyhnutelnost je v lidské moci
těžkopádný běh dne za dnem
je v lidských silách
vystřelit direkt do Bílé díry
a mít hned po sobotě březen před minutou
vždyť po čtvrtku dycky
přijde zase za nějakou dobu středa
a po ní další čtvrtek a pak
zase středa a dál jen další zas
středy po čtvrtcích
Početí po narození
nevěry po rozvodu

když takové pomyšlení na antimyšlení
pokradmu se k člověku přikrade
chce se jen chtít vůli mít
chce se najednou chcát
rozprsknout vnitřnosti
pryč z prosezených míst
novost neexistuje, melodie co prsty
vyťukávají neexistuje, šlamastyka
stresu neexistuje, siréna Deffessus
neexistuje, tajemství neexistujou
když se vše odhalilo až přeodhalilo
zaslepenost přeosvětlena a zas naopak

crushingly dense zvukové stěny
z trapného ticha po konverzaci sama se sebou
In the end of the day
is just a beginning of another day
valivé co

14.4.2020
Ovidie, já tě zabiju

Cos mi to udělal, bratře
mrtev kážeš Ars Igne
mně! lidem! Krásně a Zbytečně!
Krásným a Zbytečným
pekelníkům pozemským
za pokus dehydratovat mě
dehydrovaným infernem
tě sežehnu nesvěcenou vírou
na náhrobek si dám:
Zabil Ovidia vztekem“
svatě a podruhé, ty mámivá krvi!
za to, žes mě rozohnil
Ab igne ignem
za to, žes mě proti tobě postavil
za snahu utratit mou důstojnost
a touhu líbat nohy Ženštin
Pečlivě jsem vzplanutí
proměnil na uhlíky
na Karneval v uhlí Pekelnosti
z vypáleného do základů Ohněm
doutnal popel, vnouče Ohně (Ovidie)
plamen proti plamenu
bratr proti bratru
oheň proti ohni
sluha, pán a Pán zacházejí
se mnou nevycházejí – vše jde proti mně
Ale Jan je Zmatkem.
Zrno je klasou.
JÁ JSEM OHNĚM.
já sám
Jsem světlem, lampářem
transparentní pochodní
důstojnou zkratkou
k životu a pravdě, Kriste.
ars?
ars persona

13.4.2020
Sny se zazdají

na chvíli se vysvitne

vzkřísí zraky a zmizí

pak se šedě dřímá

nepřijdou-li oči na talíři

pruh světla zlatu vzácnější

pro snílky to dělávají

(na úsměvy zadělávají)

po zhasnutí do tmy se vytrácí

hvězdy bezesné noci naplní

na konci dne probuzení zpívá:

zvláštní, že slunce také spí...

16.3.2020
Ledový pot nemá zájem

Profesor Kýbl mě kdysi polil

od té doby

zlost přelívám na vodováze

a neustále smrdím

vařícím potem…

 

mraz dívek a chlapců

míjí záda zaučeného

je zajmut a stále ho zajímá

vesmír beze hvězd

pod vypařujícími se brvami

9.3.2020
Něco uniká

Na Nejvyšší hoře vrásčitější než Země

připijím s rozšlehaným pousmáním

moštem z hořkých plodů tréninku

a na té Nejvyšší hoře, vrásčitější než Země

jsem slzami podepsal mír

s Křečemi a bratrancem Smírem

zapili jsme to, smířeni s tím

zapili jsme to medovinou

a já zlézám dolů

k plážím z bílého peří

používám žebřík ze zledovatělého plynu

který se ke mně odmítá znát

který tak mizí a tak uniká

nepoužívám bungee jumping

ač vás k smrti respektuji, přátelé

nepoužívám stylizaci do sebe, syna Ereba

používám sebe jako návnadu na medvědy

na jejich služby

přestože si deníkovými škobrtnutími

tak mažu med kolem huby

a proto se tímhle musím ptát:

co dál, Dívko zlatě Zelezná?

co padá, a přesto nezapadá?

kterépak slunce je záludno propastí?

jakési křesadlo nedbá varování

ani proslzených znamení

a leze mezi mlejnské kameny…

píchá mě řiť od medu zamazaná

ale i proto, i pro taková proto

ten příběh nesedí…

mně, tedy ani ke mně v peklu či raji

co mi nepasuje Pane a Paní?

Jsi-li Fille fatale, kde jsem já?

Jsem-li geroj, v čem žiješ?

Tak se mi Louskáček zbláznil do kytar

neposlouchá mě a já mu vždy naslouchal

měl jsem snad políbit sen?

Měl jsem snad znásilnit sen?

Měl jsem se snad probudit?

Snad se probudím?

 

To všechno jest srdce vypovídající

to přítomné něco je

v budoucnu čekáním

a tak se familiérní existence

zdá být Očistcem ze špaget, ve kterém

snad náměsíčně brouzdáme…?



⇡nahoru⇡