něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            

Říkali (próza, AN') • Dej hladovému pít... (poezie, AN') • Má báječná sestro... (próza, AN') • Ráno (próza, AN') • Málem (próza, AN') • Zamyšlení (komiks, AN') • A pořád (próza, AN') • Nejlepší věci přicházejí inkognito (poezie, AN') • Psaní na pokračování: část X. (próza, AN') • Namaluju tvoje ústa (próza, AN') • (a+b+c)2 = x (poezie, AN') • Nepovedená pohádka, aneb Příliš myslící matka (próza, AN') • Jen jednou (próza, AN') • Z plzeňského baru (poezie, AN') • Příběh příběhů (poezie, AN') • Ve škole (poezie, AN') • Běžím (próza, AN') • Lenka (próza, AN') • Kdybyste to nevěděli, tak... (poezie, AN') • Jestli věříš na zázraky (poezie, AN') • ..... (poezie, AN') • K sobě laskavá (poezie, AN') • Kde to je? (poezie, AN') • Bratříček (poezie, AN') • Zpověď mladé stařeny (poezie, AN') • T. v Neu (poezie, AN') • Houkání (poezie, AN') • K. (poezie, AN') • Doma (poezie, AN') • Hodina mezi psem a vlkem v Ž. (poezie, AN') • Procházka (poezie, AN') • Pozvánka k nám (poezie, AN') • K.B.P. aneb Západovýchodní (poezie, AN') • Malebné zátiší se hřbitovem (poezie, AN') • Děrovačky (fotografie, AN') • Vzpomínka na loňský první červen (poezie, AN') • Písmeno (poezie, AN') • Pokurná (poezie, AN') • Souboj dobra se zlem (poezie, AN') • Rychlá od řeky, aneb Mokropesská II (poezie, AN') • bez názvu (poezie, AN') • ... (poezie, AN') • Těstoviny s omáčkou (poezie, AN') • O unikání v pátek 13. (poezie, AN') • Jako žádná ze sta (poezie, AN') • Odříznuté (Když víla s vílou spí) (poezie, AN') • Déšť (Mokré Meziříčko) (poezie, AN') • Před odjezdem (poezie, AN') • Hlodavčí (poezie, AN') • nemá název (poezie, AN') • Odvěká (poezie, AN') • Kratinká (poezie, AN') • Pankrác v mlze (poezie, AN') • Z volnosti se hlava točí (poezie, AN') • Dnes-konec (poezie, AN') • Anděle padlý (poezie, AN') • Antidepresivní dědeček (próza, AN') • Mmm (poezie, AN') • Úvaha předvolební (poezie, AN') • Báseň k obrázku (AN') • Před nemocnicí (poezie, AN') • NF (poezie, AN') • Bolest (poezie, AN') • O zvedání (poezie, AN') • Vyprovokovaná slova (poezie, AN') • listopadové (poezie, AN') • Jednoho dne (poezie, AN') • Zvuk mezi zvuky (poezie, AN') • Otevírám (AN') • Zpátky/ženy&muži (poezie, AN') • S muži v jídelním voze (poezie, AN') • Vánoční (poezie, AN') • Nána (poezie, AN') • Čokoládová (poezie, AN') • Zamyšlení nad šneky, sprintující houbařky a jak to celé dopadlo (próza, AN') • Varovné signály (poezie, AN') • Vítání léta (poezie, AN') • Kozy15 (poezie, AN') • V barvách (poezie, AN') • Skřítkové lesní (poezie, AN') • Poslední schůzka (próza, AN') • Z JIPky (3 hodiny po prvním pláči) (poezie, AN') • Poznámka na okraj (úvaha, AN') • Shrnutí (úvaha, AN') • Výprodej v oddělení citů (poezie, AN' ) • Mindráky (poezie, AN' )


[javascript protected email address]
11.1.2017
Mindráky

Vždycky jsem měla mindráky, 

že mě holky nechtějí vzít mezi sebe.

 

Vždycky jsem měla mindráky, 

že mě kluci chtějí vzít jen do postele. 

23.11.2016
Výprodej v oddělení citů

- Dobrý den.

Zbyla vám, prosím, ještě nějaká láska?

 

- Ano.

Ale je pro vás příliš velká, nebo malá. 

 

- To nevadí. Beru jakoukoli. 

23.6.2016
Shrnutí

Některé věci, které se stanou,

prostě neovlivníš.

Ovšem ony zásadně ovlivní tebe.

16.6.2016
Poznámka na okraj

Holky, co si znával,

už asi nevopícháš.

Holky, co si píchal,

už asi nepoznáš.

10.6.2016
Z JIPky (3 hodiny po prvním pláči)

Zamotaná do hadiček a drátů

nemůžu spát,

štěstím napumpovaná 

jsem myšlenkami jinde,

na jiném oddělení obrovského špitálu.

Krvácím touhou zase ho vidět!

Bolí to jen úplně málo,

jen ze strachu o něj.

20.11.2015
Poslední schůzka

"Tak vám přátelé děkuju, že jste všichni dorazili." Eva se automaticky chopila slova a rozhlédla se po čtyřech dalších osobách v místnosti.

Tomáš se ušklíbl rty nalíčenými sytě rudou rtěnkou a nespokojeně se zavrtěl na židli. Bylo vidět, že zejména o oslovení "Přátelé" si myslí své. I on přehlídl další ženy a dívky sedící okolo velkého stolu. Většina z nich v něm vzbuzovala velmi negativní emoce, jen Eva mu byla zcela lhostejná. Co si taky myslet o takové fádní pětatřicátnici. Vlasy barvy-nebarvy na mikádo, střízlivé dioptrické brýle, oblečení z butiku od vietnamců. Při nejlepší vůli si nedokázal vzpomenout, co tahle šedá myš dělá, ale určitě nějakou úřednici, na poště, v bance, no vždyť je to vlastně jedno.

Neměla styl, neměla šmrnc a to jediné ho na lidech zajímalo. To už ho víc dokázala zaujmout ta divná punkerka, Jana, která tvrdošijně vyžadovala, aby o ní mluvili jako o Džejn. Sice jí, stejně jako ostatními, silně opovrhoval, ale aspoň měla svůj styl a za všech okolností i svůj názor. Oboje bylo děsné. Ale lepší děsné, než žádné.

Ani Džejn se netajila tím, že ostatními pohrdá. Ani za nic na světě by nepřiznala, že v tom všem odsudku a pohrdání, které pro ně měla, je ale i jistá míra zvědavosti. Zejména Tomáš ji skrytě fascinoval. Se vší zarytostí svých šestnácti let to nedávala najevo, zásadně ho oslovovala "transko", "buzíku", nebo "debile". To se pak vždycky Eva aspoň trochu naštvala. Sprostá slova byla asi to jediné, co na skupině opravdu nemínila tolerovat.

Džejn se zhoupla na židli a drcla přitom do Aleny, která seděla po její pravé ruce. "Sorry vole." Alena se široce usmála: "To nic, udělej si pohodlí." Alena se pořád na všechny usmívala. Džejn někdy přemýšlela, co asi ta hippie víla fetuje. Určitě minimálně pálí špeky, dost možná pojídá houby. Džejn by se nedivila. Takových hipísáckých slečen už poznala dost. Jsou samá kytka, samý mír a láska, vlastně neškodné. Jo, vzato kolem a kolem, Alena je neškodná. Takže se na ni ušklíbla na půl pusy, což ostatní pochopili jako výraz přátelskosti. Největší, jakého byla Džejn nejspíš schopná.

Eva si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Tohle, co ji tady dneska čeká, nebude jednoduché. Zatím vypadají všichni mírně a klidně, ale ze zkušenosti dobře věděla, že to se může během minuty změnit. První velký úspěch ale byl, že přišli všichni. I ta malá dívenka, co se pořád bojí. Eva vlastně nevěděla, jestli se vážně bojí, nebo jen prostě vypadá vystrašeně. 

O téhle holce toho věděla nejméně. V podstatě jen to, jak vypadá. Malá, drobná, ručičky jak hůlky, vykulené oči, dlouhé vlasy spletené do dvou copů. Proč proboha ještě podtrhuje dojem, že je školou povinná?

Dnes tu ale Eva není od toho, aby někoho soudila. Tedy nikdy nikoho nechtěla soudit, ale nemohla si pomoci. Odsudek v ní byl pevně zakořeněný. Mohla se snažit, jak chtěla, nikdy se úplně nezbavila pocitu, že ostatní dost převyšuje. Inteligencí, dosaženým vzděláním, tím, že má stálou práci, vlastní byt. Ne jako Tomáš, žijící v podnájmu u hluché seniorky kdesi na okraji hlavního města a vydělávající si nejstarším řemeslem. Ne jako Džejn, která stálé bydlení vůbec neměla, přespávala po kamarádech a podle vlastních slov se práce štítila. Ne jako Alena, bydlící v centru v prvorepublikovém činžáku, v bytě s pěti dalšími lidmi. Jednou se Eva nechala od Aleny ukecat a šla se k ní do  bytu podívat. Ten chaos, neidentifikovatelný zápach, který nebyl silný, ale za to byl všudypřítomný, to vše jí nahánělo husí kůži. Takhle by ona žít nemohla.

Eva si zamnula ruce: "Asi vás zajímá, proč jsem vás pozvala a proč je tak důležité, že jsme tu všichni." Odpovědí jí byly další úšklebky od Tomáše a Džejn, vřelý úsměv Alenin a zcela nepřítomný pohled té malé. Vlastně by jí docela zajímalo, jak se ta drobná dívka jmenuje, ale dnes to z ní asi nevypáčí a pak už nebude příležitost. Tedy půjde-li to dneska dobře.

"Musím vám říct o jednom svém velkém rozhodnutí. Je to pro mě důležité a potřebuji, abyste to věděli včas." Eva zkontrolovala, že jí vlasy pevně drží za ušima, posunula si brýle na nose o trochu výš a chtěla pokračovat.

Zrovna když se chystala na další hluboký nádech, všimla si, že té drobounké dívce sedící od všech trochu dál se skutálely po tvářích dvě obrovské slzy. Eva se vnitřně nutila ke klidu. Tak trochu tušila, že malá bude bulet, jen nečekala, že hned ze začátku.

"No, no, nebreč." Alena se pokusila toho drobečka vzít za ruku. Ta rukou cukla, až se uhodila o opěradlo židle. Alena znejistěla. Ráda na lidi sahala a bylo jí strašně trapné, když to někdo neakceptoval.

Tomáš protáhl koutky do hraného úsměvu: "Ty si fakt divný mimino. Nechceš jít bulet někam jinam?" Uhladil si černou ofinu. "Já že na takový výlevy fakt nemam náladu."

"Jen ji nech, je hezký, že umí projevit city." Alena se jako už tolikrát snažila tu malou chránit alespoň slovně. To pískle v ní vzbuzovalo mateřské instinkty. Opět se natáhla směrem k plačícímu děvčeti, ta se však jak čertík z krabičky vymrštila ze židle a utekla do rohu místnosti, kde se posadila zády k ostatním na zem, objala si kolena, na ně složila hlavu a jen chvějící se záda dávala tušit, že pláči propadla úplně. 

Eva horečně přemýšlela, co s nastálou situací. Pak se rozhodla, že nejlepší bude si té malé nevšímat a pokračovat. Pokusila se usmát na Alenu, která se na děvčátko v rohu nešťastně dívala přes rameno, nerozhodná, zda zkusit jít za ní, nebo dál věnovat pozornost dění u stolu.

"Hele, než se ten magor uklidní, du na cígo." Džejn se zničeho nic zvedla a v rozedraném batohu, který měla zavěšený za jeden popruh na opěradle židle, začala lovit krabičku levných cigaret.

Tomáš vytáhl krabičku slimek a ucedil: "Jo, kouřová. Ale nebavíte mě, baby. Tak nevim, jestli se vrátim, na tohle představení nemám náladu."

Džejn už byla u dveří a když viděla, že Tomáš je jí v patách, schválně mu dveře před nosem přibouchla. "Krávo." Za Tomášem dveře jen zaduněly.

Eva vstala, protáhla si ruce nad hlavou, zahýbala čelistmi. Pak zůstala stát vedle stolu. Stále si rukama uhlazovala účes, poposunovala brýle na nose sem a tam, mrkala a přemýšlela, co si ti dva venku vykládají. A taky věděla, že pokud se vrátí, tak dřív než za čtvrt hodiny to nebude. Sejít tři patra dolů, vykouřit cigaretu a vyjít tři patra nahoru. Možná by ten čas mohla využít k tomu, aby alespoň Aleně nastínila situaci. "Aleno..?" Alena se na ni usmála. "Eh... dáš si čaj?" Ne, nebylo by správné vynechat ty dva. A vysvětlovat to dvakrát po sobě, to asi nezvládne.

"Jo, čaj bude fajn. Prcku, chceš čaj?" Alena se usmála na stále se třesoucí hubená záda v rohu. Odpovědí bylo jen komíhavé zavrtění copánků. Po něm násladovalo smrknutí. Malá bytost v rohu se opatrně ohlédla přes rameno. Když viděla, že u stolu už sedí jen Alena, opatrně se zvedla a popošla z rohu kousek do prostoru místnosti.

Eva mezitím na improvizované kuchyňské lince připravovala dva hrnky s čajem. Ze záchoda za nenápadnými dveřmi s vybledlým a skoro nečitelným nápisem WC přinesla v rychlovarné konvici vodu, zapojila šňůru od konvice do zástrčky, vybalovala čajové sáčky. 

Neměla žízeň, ani chuť na nejlevnější čaj, ale věděla, že něco musí dělat, nějak zaměstnat ruce. Z hloubky tří pater pod sebou slyšela ostré zaklapnutí vchodových dveří. Zvuk to byl tlumený, přesto stačil k tomu, že malá dívka, do té doby stojící kousek od stolu, vyplašeně popoběhla zpátky do svého rohu a zaujala stejnou pozici, až na to, že tentokrát si rukama zakryla hlavu.

Alena ji soustrastně pozorovala a Eva si pomyslela, že to nebožátko za sebou musí mít něco strašného. I když každý ze skupiny měl jistě pěknou řádku svých problémů, tohle bylo příliš divné.

Za dveřmi zatím bylo slyšet stále se zesilující hlasy kuřáků stoupajících po schodech, Džejnino znechucené: "Fuj. Vrtíš prdelí jak šlapka!" a Tomášovo výsměšné: "Nezáviď. Sere tě, že sem sexy? Že mám kolíků, kolik si zamanu?" a opět Džejnin teď už o poznání vydrážděnější hlas: "Fakt si ubohej! Hnusnej, ubohej buzík!"

Tentokrát dveřmi první vešel Tomáš a přibouchl dveře před nosem Džejn. 

Eva si mezitím hrnek donesla ke stolu, druhý podala Aleně, sedla si zpátky na své místo, zkoumavě se podívala na záda dívky v rohu, pokusila se usmát na Alenu i Tomáše i Džejn a rozhodla se jít přímo k věci. "No, lidi, takže proč jsem vás svolala. Jak jsem už říkala, pro něco jsem se rozhodla. Dneska jsme tu naposledy, protože..." větu však nedořekla, z rohu ji přerušil táhlý, výsoký vzlyk, který přešel do nepříjemného kvílení.

Džejn obrátila oči vsloup, Tomáš předvedl mimoděk téměř totožné gesto. Alena se chytila za hlavu. Kvílení se po chvíli ztišilo do naříkavé pofňukávání. Znělo to skoro jako dokolečka se opakující "ne, ne, ne.", ale té malé v rohu bylo rozumět jen špatně.

"Hele jestli toho nenechá, tak já du." Tomáš se začal zvedat od stolu. Uhladil si krátkou sukni a všimnul si, že o starou dřevěnou židli si na punčochách udělal pořádné oko. "Doprdele." Vztekle se rozhlédl. "Náhradní silonky tu asi žádná z vás popelek nemáte, co?" 

"Prosím tě, Tomáši, sedni si ještě na chvíli." Eva cítila, že ztrácí zbytky odhodlání, ale také věděla, že Tomáš v podstatě jen touží být přemlouván, aby zůstal. Vyladila proto hlas do medové tóniny: "Až skončíme, naproti jsou vietnamci, skočím ti k nim pro silonky a přinesu ti je, jo?"

"No jo. Když je cvakneš. Nějak nemam hotovost." Tomáš se opět usadil ke stolu a z kabelky vytáhl zrcádko a začal si kontrolovat výrazný make-up. Pak si dlouze rovnal vycpanou podprsenku ve výstřihu a když byl konečně spokojený, zvedl pohled k Evě: "Hele a už se vyžvejkni. Fakt nemam celej den."

"No, kunčofti čekaj, co? Celý žhavý, aby tě přefikli." Džejn se ozvala tak řezavým tónem, že odpovědí jí bylo ustrašené zasyknutí z rohu.

"Ty Tome, jako proč to vlastně děláš? Proč se prodáváš?" Alena se snažila, seč mohla, obnovit jakousi rovnováhu. 

"A co je ti do toho, ty květinová huso?" ovšem Tomáš očividně ztratil zbytky trpělivosti. "Stejně mi akorát všechny závidíte, že o mě někdo stojí. O vás by si chlap ani kolo neopřel." 

Nejspíš už i Džejn začínala mít toho všeho dost: "Hele Evo, jestli do minuty neřekneš, cos vlastně chtěla, du do hajzlu a dost si promyslim, jestli ještě přídu."

Eva bezmocně rozhodila rukama: "Dobře, dobře, hlavně klid, jo? Takže... rozhodla jsem se... že končím. Jakože už se nebudeme vídat. Končím se skupinou. Všichni víte, že beze mě se nesejdete. Já... asi jsem vás dřív potřebovala, ale teď to chci zkusit sama. Sama za sebe, chápete? Jako že fakt jenom já. V celým velkým světě." Slova ze sebe chrlila rozčileně, až jí na čele a nad horním rtem vyvstal pot. Nervózně si horní ret promnula. 

Nářek z rohu zesílil. Alena se poprvé přestala usmívat a zůstala na Evu trochu tupě zírat. Džejn se přestala houpat na židli a zcela vykolejena Eviným krátkým proslovem si vrazila ruku do vrabčího hnízda na hlavě. Tomáš upustil na zem kabelku, kterou do té doby svíral na klíně, a po podlaze se začaly kutálet šminky, drobné mince, vypadlo několik kondomů. "Jak to jako myslíš?" Přesto byl Tomáš první, kdo se vzmohl na slovo.

"Co si to dovoluješ?" V Džejniných slovech byla cítit zlost, ale i bolest. "Co si to dovoluješ, ty krávo zasraná? Jak jako žes nás potřebovala a teď nepotřebuješ? Co si o sobě myslíš?" Bolest už jasně měla nad vztekem navrch.

"Hele, Evo, promysli to ještě..." Alena zkoušela na poslední chvíli zachovat neutralitu, ale i v jejích slovech se zračila veliká úzkost. "Víš, možná to není úplně dobrej nápad..." Alena si na prstě otáčela levným prstýnkem s velkou kytkou. "Fakt... zamysli se...ještě trochu."

Eva se bezmocně koukala z jednoho na druhého. "Víte, já si našla novou psychiatričku. Chodím k ní už měsíc. Je to hodně intenzivní. Povídám jí o vás, o nás." Evě se doteď jasný hlas trochu zatáhl emocemi.

"Totiž vyprávěla jsem jí o každém z nás, z vás." "Tak ty nás drbeš s nějakou psychopatkou?" Tomáš se vůbec nesnažil zakrýt vztek. "Co si to sakra, doprdele, jenom dovoluješ?!"

Džejn z kapsy vytáhla krabičku cigaret, jednu vyndala, dala si ji do pusy a začala se prohledávat ve snaze najít zapalovač. Tomáš vylovil maličký zapalovač ze svého vycpaného dekoltu a Džejn připálil. Eva se je ani nesnažila zastavit, jen před Džejn přisunula hrneček od čaje jako improvizovaný popelník.

"Omlouvám se vám. Moc se všem omlouvám, ale musíte z mého života zmizet, jinak to nejde. Táhnete mě ke dnu." 

"Táhneme tě ke dnu..." Alena po ní opakovala slova, jako by ale vůbec nedokázala pochopit jejich význam. "Musíme zmizet?" 

Džejn v rychlosti vyšlukovala cigaretu do půlku, zahodila ji do hrnku a hned si vyndala druhou. Z krabičky potom nabídla Tomášovi, ten si od ní cigaretu vzal a oběma připálil svým zapalovačem. 

"Bude to bolet?" ozvalo se po chvilce napjatého ticha z rohu. Všichni u stolu sebou trhli, zdálo se, že v posledních minutách úplně zapomněli na potichounku vzlykající uzlíček v rohu.

"Bude to bolet?" hlásek z rohu nabýval na síle. "Bude to bolet?!" Všichni čtyři zírali do rohu místnosti. Hubená dívka se ještě vsedě otočila tváří k nim. Ruce zaťaté v pěst měla položené na kolenou a teď už opravdu hodně nahlas zakřičela "Já se tě ptám, jestli to bude bolet?!"

Eva čekala spoustu vyhrocených reakcí, ale zrovna tuto otázku ani ve snu. Nad tím skutečně nepřemýšlela, jestli to její čtyři občasné společníky bude bolet, když budou muset zmizet z jejího života, z jejího vědomí. Kdyby ji to napadlo, zeptala by se samozřejmě své lékařky. Ta jí zatím jen slibovala nekončenou úlevu, až si vyzvedne z lékárny léky a přestane je vídat.

"Já vážně nevím." Eva si položila hlavu do dlaní na stůl. Alena natáhla ruku směrem k ní ve svém dobře známém konejšivém gestu, v půlce pohybu se však zarazila a nedokončila jej. S rukou kousek nad stolem zůstala nehybná jak socha. Džejn a Tomáš téměř ve stejnou chvíli odhodili do hrnku dokouřené cigarety a z Džejniny krabičky na stole vytáhli další dvě. Oba si zapálili o jeden plamínek z Tomášova zapalovače. Tomáš hluboce vtáhl kouř, potřepal hlavou a zavrčel: "Hele a ty si jako fakt myslíš, že to bude takhle jednoduchý? Že nám prostě řekneš sbohem a šáteček a zmizte? Tak to ne kočičko, to si na dost velkym a hnusnym omylu, já nikam nejdu."

Na důkaz vážnosti svých slov se jednou rukou pevně chytil stolu. Pak se stalo něco, čemu by Eva nevěřila nikdy ani za nic. Džejn s černě nalakovanými, teď už značně oprýskanými nehty položila svou ruku na Tomášovu. "Ani já ne. Tak a máš to. Nás se nezbavíš, ty blbko. Blbý co?" a nechutně se zašklebila a druhou rukou výhružně máchala na Evu. Alena se probrala z ustrnutí a ruku, kterou původně chtěla pohladit Evu, položila na Džejninu. Teď už se uprostřed stolu vršily ruce Tomášova, Džejnina a Alenina. Alena se usmála svým běžným úsměvem, jen s příměsí něčeho divokého: "Taky nejdu."

Eva si vzdychla: "Ale, ale, ale... tohle je strašně hezké, ale asi jste to nepochopili. Tohle není o vás, tohle je o nás. Tedy hlavně o mně. Já se rozhodla. Vím to jistě. Musíte pryč."

Pozvedla před sebou ruce jakoby v obranném gestu: "To není, že už bych vás neměla ráda, jen... sebe mám prostě radši."

Najednou koutkem oka zpozorovala za zády všech, kdo seděli u stolu, že v rohu se zvedá malá postava. Dívka s copánky se otočila tváří do místnosti a Eva zalapala po dechu. V té drobné tváři nebylo najednou vůbec nic dětského. Jen hrůza. Odpor. Něco odvěkého, nebezpečného, zvířecího. "Tebe to bude bolet." Malá postava se blížila ke stolu. Když stála za zády Tomáše, Džejn a Aleny, rozpřáhla paže a všechny tři je objala. Drsným hlasem znovu zopakovala: "Tebe to bude bolet."

Eva se zvedla ze židle. Cítila, že se musí zvednout. Ruce stále napřažené před sebou, couvala od stolu pryč. Čtyři hlasy se ozvaly přímo uvnitř její hlavy: "Tebe to bude bolet."

Couvala přes půl místbnosti až ke zdi, ve které bylo okno. Ani si nepamatovala, že by je před začátkem schůzky otevírala. Ale bylo otevřené. Doškobrtala pozpátku k němu. Hlasy stále dokola opakovaly: "Tebe to bude bolet."

Eva vydechla: "Mě už nikdy nic nebude bolet." 

Čtyři osoby u stolu se ošklivě zasmály. Zvolaly sborově: "Šťastnou cestu! Sbohem!"

A Eva narazila zadkem na rám okna, rukama promáchla před sebou ve vzduchu a pozpátku z okna ve třetím patře vypadla.

 

 

27.10.2015
Skřítkové lesní

Skřítkové lesní
s kytkama ve vlasech
s kytkama na košili
nebezpeční jak bouřlivé vody
neklidní jak bleší kolonie
blonďatí, krásní
vezmou si
co chtějí
a co vůbec nepotřebují
modrýma očima tě popálí
a do ozubených pastí chytí
drsnýma malýma rukama

Skřítkové lesní
když běsní
kvašenými květy přiopilí
divocí a roztodivní
poskakují a nikdy nepláčou
však tebe rozpláčou
to když jim uvěříš
ty modré oči
ty laskavé pohledy
když jim uvěříš houbičkové sny
plné rozkoše
bolavé sladkosti

Skřítkové lesní
polijí tě nektarem
rozstříknou po tobě hvězdy
rozmažou ti je do vlasů
nepouštěj si skřítky k tělu
nemiluj skřítky a nevěř pohádkám
nevěř snům a nesni víc...

31.8.2015
V barvách

Červené oči.
Zelené oči.
Fialové oči. Zírají.
Nechoď pryč a nechoď moc blízko.
Tma škrábe šarlatovými nehty
do nic netušících tváří.
Do borůvkových koláčů.
Nenarození do tmy křičí.
Skrze živé pláčí po životě.
Dávno mrtví se tomu smějí.
Smějí se ústy pannen
ve výkladních skříních.
Obleč si na sebe ty panny.
Staň se opět pannou.
Zašij rány, zažij rána, zastav krev.
Modré oči toho pána.
Nic nepluje v nich.
Ani loď. Ani mrak.
Jeho duši nenajdeš.
Modré.
Kde nic není
tam jsme my.
Černí. Silní.
Křehcí.
Skleněné květiny.
Nemotorové.
Netvoři.
Slupky naplněné novým obsahem.
Vyjdi do sna.
Naplň se námi.

5.8.2015
Kozy15

Když se není vyspat s kým,
tak se prostě nejde spát.
Prejže - rejže - nekalím?
No tak, hochu, nebuď srab.
Že nás v očích štípe dým?
Že má tamten čokl svrab?
Mně to neva. Dobře vím,
co je možné na Kozách.
Když se není vyspat s kým,
pořád se je čemu smát,
bez šatiček z kopretin,
bez zábran a bez výhrad.
Stesk do batohu zabalím
a tentokrát ho nedám znát.
Bez pardonu. Však s vědomím,
že všechno se stalo na Kozách.

20.7.2015
Vítání léta

Včera jsem pozorovala měsíc
měl dva dny do úplňku
a kolem něj polehávali hipíci mezi mraky
viděla jsem tam
tebe, tebe, ji, i tebe
a hřálo mě to u srdce
víc než oheň
víc než konopí a svetr

Nejlépe hřeje lidské tělo
tak k nebi posílám
vzduchem něžné pohlazení
snad si vás všechny najde
a s dokonaným úplňkem
přistane vám na tváři

Vítám letošní léto
rozloučením s tím minulým
...letos máme vlasy delší
a bolavější záda
ale stejně bosé nohy

Loňské problémy jsme vyřešili
a na letošní už si střádáme
- my pomíjiví blázni
letní víly, kašpaři
a udatní princové z Nemanic.

16.7.2015
Varovné signály

Odmítám vnímat varovné signály,
odmítám - neslyším, jak zní moudrá rada,
že bez startu bez cíle stejně jsme prohráli
a je čas nastavit výprasku záda.
Odmítám budoucnost vepsanou do linek
a pouštím k sobě jen úplnou svobodu,
rozsvěcím světla ve světě vzpomínek,
není tu místo pro řád a pokoru.
Dvě ega v souboji
ve víru života,
ten zápas nebolí,
bolí jen samota.
Dvě ega zakleslá padají spirálou
k vrcholům vesmírným,
už není úniku před vší tou nirvánou
vtěsnanou do pouhé vteřiny.
Kdo komu pomáhá,
kdo koho vlastně chrání?
když pravda je posvátná
a přesto zraní.

4.5.2015
Zamyšlení nad šneky, sprintující houbařky a jak to celé dopadlo

Ráno mě cestou do práce napadlo, že jediné, co mi kazí požitek z jara, je kličkovaná mezi šneky. Ve snaze o naplnění hesla „Žít a nechat žít“ se na ty nebohé tvorečky na cestách snažím nešlapat. Navíc šneky, ty s ulitou, mám odjakživa ráda. Obdivuju jejich křehkou majestátnost.
V zamyšlení nad šneky jsem v autobuse koutkem oka zpozorovala zvláštní výjev. V hloubi modřanského sídliště se právě dvě dámy s košíky zavěšenými na předloktí dávaly do běhu. V krátkém čase stihl mozek jen pár myšlenek: To běží na tenhle autobus? /Autobus právě zastavoval ve stanici/ To nemůžou stihnout, jsou nějakých 100, možná 150 metrů daleko. To mají v těch košících houby?
A hned jsem to vypustila z hlavy, protože na zastávce se právě z lavičky zvedal chlápek, kterému pod kůží vesele skotačilo hezkých pár promile a kdo ví, co ještě dalšího. Smál se na celé kolo a zajíkavě se všech okolo vyptával na nějaké kosmonauty. Bylo napínavé sledovat, jestli zvládne obtížný výstup na vrchol schodů do vozidla MHD. A najednou koukám, že do úplně posledních dveří nastupují ony sprintující houbařky. Z blízka je jasně vidět, že těm úžasným ženám musí být klidně přes sedmdesát let, vlasy mají obě krátké a úplně bílé a o něčem spolu živě, i když hodně udýchaně diskutují. Pane jo. V jejich věku uběhnout takovou vzdálenost každý nedokáže.
Na další zastávce se nahrnulo do ranního autobusu o hodně víc lidí. Průhled vnitřkem vozu se mi uzavřel, za těly nižších úředníků, důchodců a opozdilých školáků mi zmizel i milovník kosmonautiky, i sprintující houbařky. Nevadí. Nastoupila totiž slečna s úžasnými stehýnky v květované minisukni. Přírodní zrzka, šik brýle, roztomilý nosík. A ještě navíc Slovena! /Telefonovala dost nahlas, to nešlo neslyšet/ Samý smích a jedno zablesknutí šelmovských očí za druhým.
Cestou od zastávky mě najednou napadlo, že ta slečna ze Slovenska by jistě byla okouzlující šneček. S krásně vykrouženou ulitkou a ve velmi slušivých barvách.

4.3.2015
Čokoládová

Už dávno tě nedržím nad vodou
dávno se topíme kousek vedle sebe
už dávno tě nedržím za ruku
jen bolestně vnímám
co se děje
kolem

Poodhrnutá zašedlá záclona
a okno je tak nahé
bezmocné s nocí za sebou
a se smutkem všude v pokoji

Ještě se svítí 
nad stolem
s ubrusem nakřivo
Ucouraný
popelem posypaný
ubohý ubrus...

Dva pokoje
dva světy
dvě siluety míjení se
dvě já
a dvě ty
zpola vyřčené věty
o koncích
o milionech možných konců
když čokoládu dojídáš
u půlnočních zpráv

10.2.2015
Nána

Byla jednou jedna Nána,
ta neměla ráda rána.
Každé ráno čertila se:
"To už musím vstávat zase?"

Tak jednoho rána
lamentuje máma:
"Holka zlatá, Náno, běda,
to chceš spát až do oběda?"

Nána na to s dlouhým nosem:
"Nevylezu z peřin ven!
Přes oběd až do večeře.
Jenoduše celý den!"

Máma křičí dál:
"Čert aby tě Náno vzal!"
A přesně v tom okamžiku
vylétl čertík ze šuplíku.

"Bu bu bu ty malá hloupá,
nevidíš, jak slunce nad kopečky stoupá?
Bude zářit celý den
a tak hajdy z peřin ven!"

Máma stojí, mlčí,
Nána se pod peřinou krčí
a jak se náhle objevil,
lup!, čert je zas fuč,
jako by tu nikdy nebyl.

"Náno, budeš už teď vstávat?"
ptá se zkoprnělá máma.
Nána jen kývá hlavičkou
a hledá sukni s blůzičkou.

A tak naše milá Nána
od toho kouzelného rána
vstává sama podle budíku
a pečlivě si uklízí v šuplíku.

23.12.2014
Vánoční

Kupička hadrů na podlaze
vysvlečené
úplně nahé vlastní já
umyju je
a oholím
Nově se houpá
řetízek s přívěškem
na drobné hrudi
Maminka nikdy nebyla svobodnější
než když měla děti pod zámkem
Neutopit se
Tátova holčička se bojí
v noci jí nad hlavou vybuchovaly světy
nejstarší mé já
je to nejméně rozumné
klepy klep
tma není východisko
jak přežít marnotratné a veselé
nahota nudí
pojďme si povídat
Michale zkus být šťastný
jo, aspoň trochu
symbol v objetí
tvořme kruh
tvořme kruhy
nezůstanou!
Zmrzlá střepina vzpomínky
uvízla ve vlasech
tak ji nech
nech mě
Kolik z mých já znáš?
Hromádka šatů
druhé a třetí kůže
umělé chlupy
sekáček na led
rozpuštěný obraz v teplé vodě
zítra mě vyloví
klepy klep
strouhanka
au au
pálí!
Dobrou chuť
Vaše ryba
pomatená

 

2.12.2014
S muži v jídelním voze

Káva a rohlík s medem
v jídelním voze
kručení v břiše
neumlčí
jen podráždí chuťové buňky
cinkání cizích příborů
krotitelka emocí
a šest strážců mravů
vypsat se z kocoviny pomáhá
to ještě není ani začátek
záblesky míjených lamp
a sebestřední básníci
kam oko dohlédne
a coca cola šumí

Záchranná brzda
jak obrázek na stěně
realismus made by ČD
brýlatý Maďar pojídá krevetu
a tobě lepí prsty od medu
podívám se pod stůl
nadzvednu ubrus
a vyplaším přízraky
u tvých nohou
otočím se k vedlejšímu stolu
a pohladím pěkný svetr
jedeme dál
a mince chřestí
při své nekonečné migraci

Nic neobvyklého
a pár starostlivých pohledů navrch
stádečko samých samců
ve volné přírodě nevídané
ubalit brko na bílém ubruse
v myšlenkách předhánět vlak
ve kterém sedím
vzrušena mužským loktem
ležícím opodál
není úniku z jídelního vozu
kde zní verše velikých a dávno mrtvých.

1.12.2014
Zpátky/ženy&muži

Pojď spolu dělat to,
o čem dneska všichni mluví,
pojď spojit pohlaví
a dělat lásku.
Nezkoumám, zda jsi ten pravý,
nebo zas jen výplod šílené mysli
- jen se mi líbí tvoje vlasy,
to pro dnešek stačí.
Vám mužům také stačí strašně málo
a hned s vámi cloumá chtíč
- všichni jsme muži
aspoň trochu.
Vyjdi z reality a nevracej se.
Nastraž svá slova jako návnadu
a vyčkej,
co se na ni chytí,
láskyplně ubij svůj úlovek
dlouhou dlouhou řečí.
Schovám hlavu do záňadří
nejkrásnější dívky zde,
tolik božského je v ženách.
Čistá přečistá noc ve skutcích,
zavánějící v myšlenkách.
Pojídám se,
jen aby na tebe nezbylo,
pikantní
po večírkovém koření,
prostrčím ruku stropem
a pošimrám osud na slabinách.
Rezervní energie došla
a ošoupaný úsměv nezáří,
rozmažu si rtěnku po čele
a pojedu konečně domů
domů domů domů domů.

25.11.2014
Otevírám

Knoflíky na košili
jako oči.
Násilím ti je otevírám.
Škvírou v látce
uniká lidské teplo.
Nalepíme přírodu zpátky do města.
Proklejeme starou noc,
zestárlou až na okraj svítání,
popálenou žárem nemocných chodidel.

Nová slova těžké vytvořit,
vysochat z myšlenek,
vymodelovat z písmen.
Tak používáme z pohodlnosti ta stará,
léty a staletími vybroušená,
pravé drahokamy v koruně řeči.
Novým slovům se nedá věřit.
Jako duši za skly brýlí
černých jako dveře předpeklí.

19.11.2014
Zvuk mezi zvuky

Ten večer zvuky oplýval.

Přátelský smích,
když se duše k duši sklání
a zuby se lesknou na důkaz veselí.

Cinkání sklenic,
tleskání dlaně o dlaň,
defilé básníků,
tu křičících,
tu šeptajících.

Unavené úsměvy
a jen napůl vyřčené věty.

Nejhlasitější z těch zvuků
byl tvůj tichý hlas v telefonu
na pokraji zoufalství,
zvuk mezi zvuky
nejdražší
a tak bolavý,
jak jen může cizí bolest bolet.

Zavoláš a já běžím,
než se zarazím.

Proč?

Už nepoběžím
jako tolikrát
vstříc tvému vzteku 
na všechno ženské.

Napíšu pár slov
na dobrou noc,
víc sobě než tobě ta slova adresuji
a ponechám tě výčepům a sklenkám
napospas.

18.11.2014
Jednoho dne

Vypiju na žal na ex celou Berounku,
zalknu se bahnem a kamením,
už vevnitř cítím, jak tuhnu,
jak oživlá socha u řeky sedím a píšu
a nechávám mysl,
aby si myslela,
že myslí,
a tělo zatím na emoce
reaguje prudce.

Listy na vodě,
odlesky sluneční záře
- asi šok - 
nic se mě nedotýká,
neberu si samotu osobně,
naopak toužím
být sama
a pochopit ten žádný pocit.

(Napadá mě spousta
škodolibých žertíků,
avšak žádný neprovedu,
dodržím slib.)

Dnes v noci si ustelu na kolejích,
vlasy odkážu divokým labutím
a naposledy se poprvé narovnám v zádech.

10.11.2014
listopadové

První:
Když slova se slovy se potkají
a spojí
ladí a hřejou
šimrají
čas se zastaví
jakoby nebyl
důvěrně voní čaj
a druhý konec stolu
je úplně vzdálená Galaxie
jiný Vesmír
do kterého nesmím
nemám knír
a kňourám
zato mám klín
a ten mezi lidi občas vrážím
zářím
v podvečer uvidíš maličké jiskřičky
nepláču
když slova se slovy 
se odeberou spát
a těla vibrují.

Druhá:
Pojď padat s listy
pojď být žlutý a podzimní
pojď ochutnávat byliny
a jiné světy
pojď bez obojku, bos
jak sjetý
jen pojď...
Natáhni ruku
trochu zkouřeně se plazí
na dotek od pěkného světru
hledej pod ním
tajemství spadaných kaštanů
Neveřejný kouzelný svět
za poslední větví
ve veřejném parku
skryt před brutálními kolečky tisíců kočárků
- sem mimina nesmí!
Říkej mi všemi mými jmény
obsáhni v jediném pohledu
nezměrné stáří mojí Duše
hřej si mě na prsou
budu se svíjet
pak kůži odložím
a půjdem spát
nepřej si
ať jsem tvou
jsem jen poukaz na problémy
s nekonečnou platností
bu bu bu
boj se boj
k lesu zády
rychle pryč
Podvečer zahání
svítivé vzpomínky
z komína stoupá domácí pohoda
tak s mizícím dnem
přestávám snít.

Třetí:
Barevné plamínky tančí
a známý prostor je najednou neznámý
pěkné pohledy posílám
přes prázdný stůl
záhada zůstává
pod látkou ukrytá
napořád?
V papírovém světě
nahodilých nemožností
tápeme a honíme se
v tempu splašených
divokých
psích duší
a krvelačných smilných těl.

Čtvrtá:
Každé NE
bylo jako
další maličký dobrý skutek
a láska bolí
jenom hloupé lidi
a přes to
je dobré vědět
co dělat
když holky brečí
a nebo velmi brzy
mohly by začít
ztracené v podzimním listí
a ve vlastních složitých světech.

27.10.2014
Vyprovokovaná slova

všechnu moudrost zamkni klíčem hrubých slov
všechnu něhu zabal do zašlých hadrů nadávek a prapodivných kreací
poslední kapku krve vyceď na bílé plátno
obtiskni palec do měkkého masa
uzři jejich lítost, zbytečnou lítost
uzři jejich snahu, zbytečnou snahu
uzři jejich holé řitě, když ze tmy svítí
pochodně plné hoven
pak zahlaď záhyb mlčením a polib doma ženu, ona ví

15.10.2014
O zvedání

Zvedni mi zase náladu
- aspoň to můžeš -
když už mi nechceš zvedat sukni,
nebo snad chceš
a jen nevíš jak,
když se mi ramena chvějí?

Zvedni mi náladu
a jako Fénix z popela
se také zvednu
a svedu všechny ty boje s úsměvem.

Zvedni ten padací most
mezi námi,
je to těžké
a není to těžké,
látka poklopce váží milionkrát víc.

Zvedni konečně koutky v úsměvu
a já zvednu hlavu ke slunci
v odpověď
na všechna tvá ale.

13.10.2014
Bolest

Chceme nejvíc to,
co mít nemůžeme...
- proto trpíme.

Když ležíme na zádech,
která bolí,
slzy nám nahlas tečou po tvářích,
tehdy je skutečný svět
tam venku
neskutečně daleko.

Jen se v těch zádech
lehounce prohnout,
jen trošičku si ulevit,
snad to nezačne krvácet.

Ta bolest vytlačuje jakoukoli jinou myšlenku,
s poslední
prosíme Osud o mdloby;
nepřicházejí, 
zkoušíme počítat do nekonečna,
ale čísla odmítají přicházet za sebou tak
jak obvykle.

Děsivě bílý strop,
celé tělo se chvěje
pokryto žhavým potem,
odvracíme hlavu
a vidíme najednou
skrze dvojí hrazení
nemocničních postelí
její oči.

Spolupacientka
na druhé posteli,
spolubydlící v tomhle pokoji
vysoko nad korunami stromů.

Nevidíme vleže do okna,
jen úzký proužek šedé oblohy,
nebo snad stěny nemocnice.

Ta na vedlejší posteli
nás včera děsila,
když do mléčného rána
vykřikovala své
Do prdele!
Ježíšmarjá!
Au!

Ne! Jo! Čau!
dementním ochraptělým hlasem.

Teď i my máme touhu křičet,
vydávat co nejhlasitější zvuk,
snad se ho bolest zalekne a zmizí.

Nemizí však.
Je nepřekonatelná.
Téměř krásná.
Otupující.
Snad právě přichází bezvědomí.

Ještě cítíme horkost slz na tvářích,
a tak otočíme opět hlavu,
zas to dvoje hrazení
a zase její oči
- jako by mi zdravou rukou kynula
a najednou něco za jejím pohledem
promluví přímo v mé hlavě
"Neboj se! Vydrž!"
Usilovně si uvědomuji sílu toho sdělení,
vše kolem se rozpouští v mlze
a z té se u okna
najednou zjevuje anděl
s postavou krásné mladé ženy
ve stejnokroji sestřičky
- A teď to trošku ďobne. - 

Anděl někam uletěl,
mlha je stále těžší a těžší,
bolest mizí s prvním paprskem růžového snu.

8.10.2014
NF

Labuť se třemi křídly
divoce jimi mává
neletí
točí se v kruhu na hladině
a jednou nohou cáká
a čeří vodu kolem sebe
druhá noha
- chromá - 
má tvoje oči
jak jen noha oči může mít
a smutný výraz
A nekonečná bolest
: proč tu nejsem?

Ztrácím se před tvýma očima na ptačí bláně
mastné peří odpuzuje doteky
voda už se tě nedotýká
nic už se tě nedotýká

Zakašlání trčí v krku
bojí se jen tak vyletět ven
a tak zdlouhavě tlačí na mozek
často asi nedokážu
ono důležité "Ehm..."
- litovat minulosti je stejně zbytečné
jako obávat se budoucnosti

Podej hlášení o stavu svých citů
jsou cukrově lesklé
Dokouřím a nenechám se vyrušovat
"Proč" ztrácí význam
když odmítáš existenci zítra

Radši každý den vnímej
jako bonus navíc

Tak naschle zas zítra
v tajemné síti slov
omotej mi jimi hlavu
a ukryj mě
pod vrstvy látky.

1.10.2014
Před nemocnicí

Nacpali mi jehly už do všech možných žil
a před nemocnicí přejetý holub leží v odpadcích.

Všude vídám mrtvé holuby
bez hlav, bez pařátů, bez křídel,
jen krví slepené cucky peří.

Plivla bych na to - nemám sliny.
Tak brečím, protože nemám slov.

Prý se moc řeším.
Prý si mám nechat udělat dítě.
Prý to pomáhá.

Jenže...
neplodný strom pokácíš,
ale co s neplodnou ženou?

23.9.2014
Báseň k obrázku

Křehkost
a pevnost
zlom
stín a jezdící schody
zárodek, plod
křehká slupka na chladné křivce
chladná křivka
uhlazená bílou hladkostí
neustálá hrozba
zmaru a života
okrouhlost momentu
papír na stole
rovné a zalomené
příběhy
nezlomná srdce
z kamene
v hrudi,
kterou tiskneš k jiné
zachytávání vizí
energií
nitek a vláken
drž mě za látku
trika
stahuj ho
rozbij mě jak to vajíčko
zapomeň mě na tom eskalátoru
z hlubin žití
na vrchol nežití.

(psáno na Paliárce)

22.9.2014
Úvaha předvolební

Každý u svého korýtka
spokojeně žvýká,
kolik sfutruje zelených kousků,
tolik rezidencí, jachet a auťáků
pak vysere na hromadu.
Na každou svislou plochu v městě
vyvěsí své ksichty,
biblické zvolání
Tady jsem!
v tom nejpokřivenějším významu,
fraška pro pár milionů diváků,
hrají, že nic nehrají,
mohou být někteří z nich čistí?
Mohou?
Ptá se znepokojené srdce občana.
Cesta do společenského pekla
je dlážděna volebními lístky
a iluze snílků
a morálka nemnohých
jak sněhové vločky
v kamenné peci,
jak sněhové vločky
v zašlém vagónu metra,
kde stěny slibují bohatství a prestiž,
dá-li korýtková loterie
zrovna jim.

12.9.2014  (upr. 22.9.2014)
Mmm

Mám tě ráda, malá,
jsi tak ženská v některých ohledech,
a v jiných ještě dlouho budeš dospívat v Máriu.

Mám tě ráda, malá,
i kdyby tě spolklo peklo a vyplivlo po dnech zpátky na zem
špinavou
s roztrženou punčochou.

Mám tě ráda, malá,
protože mě vidíš tak lehkou
a přesto jsou tvoje oči prosty odsudku.
Věřím těm očím,
že všechno bude dobré,
že má tenhle škaredý svět naději,
když láska

Mám tě ráda, malá má,
s rukou věčně ztracenou ve vlasech,
srovnané v hlavě do latě vlastní já
jen možná,
schováš se a vydržíš.

Mám tě ráda, malá
s obrovským srdcem a obrovskou moudrostí
v pohledu a v „Hm…“

 

Mám tě ráda, štěňátko urousané,
malá má,
kéž andělé tě stráží, miláčku,
mám tě ráda, malá má,
tak příště
zas ukradneme spolu Osudu pár minut.

12.9.2014
Antidepresivní dědeček

Na první pohled nastupoval do autobusu klasický český důchodce. Ale hned na ten druhý byl něčím okouzlující – podivuhodně mladistvý krok, elegantní lehkost, úsměv. Doslova zářivý, díky několika zlatým zubům.
Víc pohledem než slovy jsem mu naznačila, že mu ráda přenechám místo k sezení. Sklonil se a povídá, že děkuje, ale že jede jen kousek. Pak se sklonil ještě víc a celý rozesmátý: „Je ale moc milé vidět takové slušně vychované mládí.“ A začal vyprávět, že se člověk hlavně musí smát. Že když přežil vyvražďování vězňů v Terezíně, protože byl pro svůj věk a zdraví shledán jako snad ještě upotřebitelný, začal si svého zdraví vážit a nepřestal. Teď je mu devadesát, těm nahoře nevěří, jen kradou, staví si vily a na národ kašlou. On už se do politiky nepožene. To musí mladí a slušně vychovaní. Ale musí se u toho smát a nesmí kašlat na ostatní lidi.
Vystoupili jsme za jeho stálého povídání. Že i to ho udržuje v kondici, stále něco vyprávět. A taky abychom to věděli. Asi jako my mladí. Že je potřeba starat se o zdraví a smát se.
Rozloučili jsme se obřadně, popřáli jsme si stálé a pevné zdraví a vydali se každý za svým.
Nemohu se přestat usmívat.

8.9.2014
Anděle padlý

Anděle padlý do mokré trávy
ve jménu krásného
a za čest ošklivého.
Opilý slovy, zfetovaný myšlenkami,
tvá nejistota
je opravdovou absencí jistoty.
Svítíš, jak hoříš
předčasně - za dne
bledého z přepíjení včerejší rozjařenosti,
snad odlesky minulosti.
Sám sebou mrháš.
Nebát se a mířit vysoko
je tak přitažlivé;
být věčně srážen pondělky
dolů do čistého bahna reality
tě vytrhává Bídě z rukou.
Ztělesňuješ hádanky,
obklopen střepy a špínou,
(vždy) nakonec přehlušený.
Láska k tomu zmatku je čiré bláznovství
a ty je přetavuješ v krutou a zraňující nenávist,
z té kováš děsivé sochy
v pekelné zahradě
pracovního týdne.

2.9.2014
Dnes-konec

Trav se mnou čas,
ať je pěkně otrávený
bolestí, sladkostí,
lehkostí a velkou porcí smaženice;
černovlasé víly
princové s blátem mezi prsty
přírodní a přirození,
střízlivějící a šumějící
jak ta voda v potoce,
pomalu odtékáme všichni;
hladová štěňata
dvě do sebe trvale zapletená ve hře
dětinské i milostné.
Ó šlechetný čerstvý chlebe
- nedělní zázraku!
S nedopitým pivem
vidíš maličkaté pravdy
a víkend je naskládaný v autě,
hipíci v džínách
a bez džínů za stanovou plachtou
jak na divadle
v nahotě jedineční
techničtí
unavení.
Cibule a primitivní pudy
chvíli před odjezdem.

11.8.2014
Z volnosti se hlava točí

Olízni mi guláš
až z nebe budou padat oslíci
schovám se ti pod sukni
a svědomí oběsím na tvých dlouhých vlasech

S láskou proudící v žilách
a s kozíma bobkama pod nohama
vítáme v poledne ráno
zakazujeme si myšlenky na to
že vše jednou skončí

Papírky jsou univerzálním platidlem
a pivo pokrmem
tak syť jím své tělo
odlévej na oltáře bůžkům
směj se a směj
vždyť divné oči neubližují

Prostinký výraz
a za nehty plno hříchu
v nedělním odpoledni mám
spoustu bolavých pocitů
spálena horkem rozhořčené víly
zmražena strachem z prozrazení
neumím zapomínat
a musím odpouštět

7.8.2014
Pankrác v mlze

Z mlhy se vynořila
obludná noční tramvaj
a zima zalézá pod látku
stéká po zádech
a nepříjemně vibruje někde u beder.

Samota
hýčkaná i nenáviděná
rozmázla mi pod okem slzu
a zatahala mě za konečky vlasů.

Beznadějně prázdná ulice
uprostřed noci
uprostřed léta
uprostřed trochu hořkých myšlenek.

Opilecké halekání
- zdálo se mi?
A jak to mlha dělá,
že nikdy není slyšet,
když přichází?

28.7.2014
Kratinká

Na dohled od svaté Ludmily
jsme spolu mluvili a mluvili.

17.7.2014
Odvěká

Kámen a dřevo
historická tradice
nehybné a skáze podléhající
pomíjivé a stálé
jako lidský život a svět.
Chtěla bych nahlas volat:
Inspirace! Kde jsi?
Snad chybí vášeň
nebo jiné prostředky 
ke stvoření vedoucí a nutné.
Nepoznávám, koho dobře znám.
Tiším se a tupím v přílišném jasu
toužím po svobodě a lásce
přesně v tomto pořadí
zvenku nic a uvnitř všechno
zvuk svatebního zvonu je prázdný
strach kouše a večírky si raději nechám jen zdát
aktivní a pasivní v rytmu
je čas povinností
v závorkách utajený vesmír
slunce v rybách
a Venuše je ve skutečnosti
ošklivý bratranec matky Země.

17.7.2014
nemá název

Nesmíš trpět za to
co mé duši udělám já sama
už není na koho svalovat vinu
ženy jsou vinny 
muži jsou vinni
každý jen sám sebou
sám sebe bere dolů
sám sebe zdvihá
ze dna - z posledního schodu
sám sebe usazuje ke společnému stolu
je nám spolu dobře - tak proč ne
Proč je zaklínadlo
a v očích se dějí kouzla
když to noc dovolí.

9.7.2014
Hlodavčí

Mé city běhají v kolečku z plastu
hodně rychle
a přesto zůstávají na místě
mají IQ lískového oříšku
- hloupé city! - 
a jen by jedly a spaly.

Má duše bloudí v labyrintu
a hledá kousek porozumění 
vonící po sýru
ale nenachází správnou cestu
všechny jsou slepé
a narazit čumáčkem bolí.

7.7.2014
Před odjezdem

Smíšku
to se jen tak nevidí
a to už bylo ráno světlo

Teď mi cizí hlas z rádia
říká něco o štěstí ve světě
v mém maličkatém světě
odkládám v básni tajemství
na délku dlaně
pár správně využitých centimetrů
a místo na psaní jak pro psa
celý náš dům
deka a trocha čisté vody
aha, ty se chceš společně dočkat rána
trochu se zdržet
pozapomenout

S nikým o tom nemluv
já to napíšu všem
kdo to chce vědět, ví to
další je marné a zbytečné
tak dál čekám na poštovního holuba
a dvířka aut cvakají
v zavřeném autě jak v pekle
jóga pro pankáče
horká záležitost pro odvážné.

Rozezvuč znovu prostor
který jsi bezostyšně umlčel
sevři mi prsty
ať uvěřím dalším lžím
když nechceš, co nemůžu ti dát
tak je to přeci v pořádku

Horko víří vzduchem
toho je málo
(...)
schopnost brát si ponaučení
- do polohy vypnuto -
smažím se jak kapr na slunci
ti ve stanu musejí být šílení či mrtví
zaspí, co měli by závidět

Vteřiny oslepujícího jasu
nekonečnou lahodící čarokrásu stínu
tekoucí potok
tekutá láska
použitá voda
psychicky rostu
zatímco slepnu
mše končí
odpustím si sama
když ty jsi daleko.

7.7.2014
Déšť (Mokré Meziříčko)

Ten déšť je jasnou součástí programu
blesky a blues
hromy
silné melodie
elektrický vzduch
udýchaný zvuk
kapky v souboji s bubeníkem na vše buší
jsou chvíle, kdy miluju déšť
když zasekne lidi pevně k sobě
a posléze do sebe zamotá duše
choulící se před chladem
a klesajícím tlakem
takový je život s protiatomákem ve znaku
přestává pršet
začíná ta méně zábavná doba:
co dělat v mokrém světě?

7.7.2014
Odříznuté (Když víla s vílou spí)

Naše stany
oddělené ostrůvky v moři deště
naše duše
trosečníci s jinými.
Jak stanuješ - tak žiješ.
Můj svět je pro tentokrát 
uvnitř celý modrý
se čtvercem růžového světla na stropě
když ležím na zádech
je svět něžný
zdá se.

Také dnes v mém světě spí se mnou dívka
hnědé vlasy zmuchlané ve tváři
přitažlivé boky
zrovna jen tušené
pod spacákem
skryté očím
ne však fantazii.

Spící a nádherná
je mým spolutrosečníkem
a ani o tom neví.
Kapky na umělé látce
jsou jak hvězdné nebe
že nebi jsi blízko
je jen halucinace z přemíry přání.

Uzavřená - víc uvnitř než venku
uzamčená plastikovým zipem
made in Thaiwan
na mé straně drhne
ostatně jako vždy
-
nikdy nespi se ženou
která má víc problémů než ty
a tak je náramně logické
že zrovna my dvě bok po boku
střídáme nádechy a výdechy.

Kdo tu není - mě nezajímá.
Kdo tu je - mě netrápí.

23.6.2014
Jako žádná ze sta

Studený vítr nutí vše tančit
opouštíme úkryt u vody
a cesta začíná
kolem starých krásných domů
- jsou na prodej? -
pak údolím podél potoka
tam silnice navazuje
značení modrou velí jasně
pivo a polévka
a v další vesnici
už jenom rozjívené chutě
šicí stroj na dvoře
pamatuj si ho!

Vesnice za vesnicí
nožičky bolí
a jen si myslíme
že už jsme v cíli
tady totiž všechno začíná
na autobusové zastávce.

Teď putujeme čtyři
a slunce klesá pomalu a opatrně
těch nápadů!
Tisíc každý!
Někteří z nás už sotva pletou nohama
a je čas večeře
trochu pozdní a punkové
kyblíček třešní a sáček popcornu
s tak plným břichem
už chci jenom ležet
tak najdi mi místo
kde kosti složit
-
jak si kdo ustele
tak si i lehne
a ráno spočítáme ztráty.
Zima je vodnatě vynalézavá
a nejlépe hřeje lidské tělo.

Ráno se mi zdá neuvěřitelně snové
možná jsem se zapomněla probudit
a jedno vím jistě:
svět je plný bubínků a bláznů
a když je neděle - nemá se spěchat
autobusy přijíždějí
odjíždějí
odjíždíme - no neskutečné!

Polévka a pivo
stálice na letní scéně
smích a chvíle nejistoty
lidičky lidi
mraky těch lidí
a potom najednou PRAHA
tak dál a dál
zas na chvíli spolu
poslední výbuchy
poslední prožitky
zakletá louka
kouzelná krajina mizení
tak zmizme také.

Do auta jako do vesmírné lodi
trochu se bojím pondělí
ale vím jistě
že smích zázračně léčí
a na některá místa
se ještě dlouho bude vzpomínat.

19.6.2014
O unikání v pátek 13.

Bytosti touží unikat
jen dokud si neuvědomí
že přeci existuje možnost úniku
že přeci ony
bytosti divné
a blázni s očima básníka
a divokými vlasy
a silnými a slabými
a promlouvajícími hlasy
a s těly...
...ach ano, bytosti s těly
která mají více méně 
pokaždé
správný počet částí
Jejich existence osvobozuje
cítím
jaxe zámky ve mně odmykají
jaxe závory zvedají
a krev opět proudí
Bytosti touží po úniku
dokud jim nedojde
že každým nádechem
volí únik k životu!

3.6.2014
Těstoviny s omáčkou

Polechtám nivu o struhadlo
nůž v mé ruce - zbraň proti zelenině
pak na pánvi zavládne soulad
vůně se promísí
chuťové buňky žasnou

Těstoviny jsou trochu zbytečně příliš přítulné
jako někteří lidé umí být
zahal je omáčkou
ať kloužou
ať se snadno vzdalují jedna druhé
stejně se brzy sejdou
všechny je spolykají ústa
rozžvýkají zuby
natvráví žaludek posléze
a další jejich cesta...

- no však je vám známá

... tak dobrou chuť.

2.6.2014
...

Nejsem zas o tolik prožitků mladší než ty
prosím tě - věř mi
a některé cesty mám nespočtukrát vyšlapané
a je-li čas na upřímnost
má-li to být fér
tak připouštím:
chůze do schodů je má oblíbená disciplína.

Mrazíky - zdaleka ne ranní - 
se mi třepotají v nitru
cítíš jejich ozvěny
jak chvěje se mé tělo
prkenně stojím ti úplně nejblíž
ta myšlenka teď se mnou sedí v křesle
na tváři stále cítím, jak škrábeš

Chci znát tvé písmo
ale bylo-li první slovo
pak nechci ho znát

A upřímná pravda jen jako záškub hlavou
...chybějící vysvětlení přeci není lež
Vnitřní teplota stoupá
prsty u nohou dřevění a hoří
poučena osudem: Dávej pozor, malá!
V nevyhnutelné ztuhlosti
se stále čerstvou vzpomínkou na půlnoc

Slzy stoupající a klesající
křivka výkonnosti
jdi spát - drahý člověče
potřebuješ sílu
k podrbání nejnovějších strupů
jež obalují a chrání
a po strhnutí křupnou
tedy přijímám výzvu a slibuji,
že tentokrát budu bojovat čestně.

2.6.2014
bez názvu

Trhám si vlasy:
Mám se ráda
Nemám se ráda

Ve žhavém odpoledni
a na obloze jediná zářivá odpověď
na všechna jak a proč

Tělo vysušené až k bolesti
a při pokusu formulovat myšlenky jasně
ti stoupají slzy do očí

Jsi tak starý
jak starý chceš být
...
síla lidské vůle je neodolatelná.

28.5.2014
Rychlá od řeky, aneb Mokropesská II

Válet se v řece
a válet se u řeky
na konci května
proč ne
vždyť je to příjemné
vždyť je to pěkné
když řeka šumí
když mušky létají
ulice začínají opět dýchat
lehký vánek jim pofouká rozbité chodníky
plavky schnou pomalu
a romantický pohled do zeleně kolem
není s kým sdílet.

6.5.2014
Souboj dobra se zlem

Za tmou a kouřem
slyším
že měla bych se bát
Nebojím se nebojím
proč se bát v malém a soukromém ráji
když zlobu jenom předstírá?

Snad jen já si naháním trochu hrůzu
ale na to je jaro ještě málo silné
a oheň dává příliš mnoho chuti žít

Souboj dobra se zlem
když Zlo je vlastně dobrák od kosti
a dobrá nálada se dá koupit
za několik stokorun

Tak to zase trochu celé nedává smysl
a po světě chodí příliš mnoho cizinců
a unavený mozek 
nedokáže usnout
až jsem z toho dostala chuť na Plzeň.

 

24.4.2014
Pokurná

Věnováno Festivalu Kůra 
duben 2014

 

 

V jedný kapse na zadku občanku
abys věděl
kdo jsi
a v druhý kartáček na zuby
svobodná bytost si může myslet
že je to vše
co potřebuje
aby život šel po rovnějších cestách

Tak tady nedaleko chrámu
a v blízkosti vřískajících kolotočů
hledáme návody na štěstí
a dýcháme kouř a cigarety a zplodiny
zasypáni popelem
a chčijící volně ve křoví
prožíváme různé podoby štěstí.

Psi a prach a málo vody
slunce
a prázdné peněženky hned v sobotu ráno
slunce a skoromrtvola včerejšího ohně
- konečně teplo -
a spousta situací k smíchu

Pivovar kouzel a možností
od momentu k momentu
a nikdy nikde žádná možnost re-play
tady nemačkáš tlačítka
tady žiješ
jen pokud chceš.

Pokud to sám sobě dovolíš:
mít špínu za nehty
špinavá chodidla
avšak čistou duši
a otevřené srdce.

 

Děkuji. 

7.4.2014
Písmeno

Písmeno! Písmeno!
Nejlepší písmeno
každé jedno krásné
bláznivé, svěží
vykroužené jak ženské ňadro
ostré jak špička...
...čehože?
Nože?

Písmeno! Písmeno
ty za všechno můžeš
dýchám tě.

Duševní polévka s písmenky
polykám lžíci za lžící
nemám dost - nejsem sytá
nevěřím sytým
sytí tvou láskou nejsou.

Písmeno! Písmeno!
Píši tě Počátku
Vpíjíš se samo do sebe
a do nás všech
skrze každodennost
skrze halekání v hospodě
a líbání konečků prstů.

31.3.2014
Vzpomínka na loňský první červen

"Jako by měly bejt za chvíli Vánoce."

25.3.2014
Děrovačky

dsc_0013_800.jpg

(Pozn.: foto bylo pořízeno během vázání druhého čísla... někdy na přelomu února a března... přibližně...)

 

17.3.2014
Malebné zátiší se hřbitovem

Teplé barvy.
Studená těla.

4.2.2014
K.B.P. aneb Západovýchodní

Kraslice: krásně malované
domky jak žužu táhnoucí se podél cesty
a říčka v tom městečku i v zimě živá.
Domy a pěšina nad tratí.
Kostely v tichu půlnoci
a překřikující se my.
A vlaky a pivnice. A pivo. 

Kavárny a židle
a obří čůrák na náměstí,
uličky a my jak malé děti
proti nepřízni počasí/osudu
bojujeme slovy
a teplou šálou
a den nebere konce...
...tak živé je to Brno!
Jeden den je málo.

A potom na sklonku týdne
tak blízce milo je doma
v Matce měst Stověžaté.

20.1.2014
Pozvánka k nám

Uklidňující zvuk šplouchání čaje v hrnku
sladce provoní sobotní ráno,
světlo svíčky
zútulňuje neuklizenou kuchyň
- doma je prostě dobře.

Teplo a důvěrně známé věci:
pár cédéček,
perníkové srdce,
hnojiva na kytky
a na stole láhev Ferneta
... pro návštěvy
... pro kolemjdoucí
... pro poutníky a blázny.

Už se k nám dlouho nezatoulal žádný...
Být doma a hostit hosty
je dobré jako samo bytí,
je to dobré, jak dobří jsou hosté:
Dobří lidé pojďte k nám!

7.1.2014
Procházka

Měsíc shlíží na nás dolů,
jak si tu spolu mlčíme,
podrážky bot pomlaskávají
tu po chodníku, tu vyšlapanou travou,
je smutné odcházet pryč
od rozesmátých chvil,
když se chce jenom prodlévat
a roztančený večer si půjčil tvou pletenou šálu.

Příběhy stále stejné,
jen obsazení se mění.
Ale některé role už nechce člověk znovu hrát.

Ty poslední odžité hodiny
jsou jak sny,
co zmizí s prvním ranním kýchnutím,
a ani všechny byliny světa
je nepřikouzlí zpátky.

5.12.2013
Hodina mezi psem a vlkem v Ž.

Houpe se země
a je to dobře,
zmatená slova někam letí...
jak bodnutí včelou...

Sedíš tu s výrazem někoho,
kdo už je tu víc než dlouho:
nehybný - jak kámen v řece,
vše se přes něj převalí,
nebrání se,
ale neuhýbá,
pozoruje svět skrze řasy.

Chce to ten správný úhel pohledu
s barevnými jedy v pozadí
nesmí se nechat chytit
a musí se rozhodnout,
kdo je obětí a kdo lovcem
v téhle pravěké hře.

Cizí noční neklid
přejímám ho do sebe,
absorbuji
a bobtnám z těch zvuků
a nikde uklidňující vydechnutý kouř,
jen spousta dýmu;

na stole mrtvola chleba
důkladně rozpitvaná 
neklidnými prsty...

Tak mladí - zpátky na svět vyvržení,
opojení životem a přesto nehybní
a tak trochu umrtvění
v omylné tmě
vyčkávat ráno...

27.11.2013
Doma

Bledě oranžová zář nad městem

dává tušit život

ve všech jeho podobách.


Kolik lidí teď zažívá to, co já?

Ty, my, vy…


Každý člověk v té sídlištní hloubce

pod balkonem

má svůj příběh

všichni ti Petrové a Kláry

z drátěných šaten

jsou dneska tátové a mámy

a jejich děti mají neobvyklá jména

a svoje vlastní příběhy

zatím jen v kdovíjakých šatnách

a nad domácími úkoly.


A rozviklaní staříci močící na rohu

proplouvají časem

vyzbrojeni nakyslým zápachem

a tomu kolem už neublíží.

S bušícím srdcem odolávám chuti zeptat se ho

na jeho příběh.


A teď pozdě večer

při pohledu z výšky jedenácti pater

očima objímám betonové obry

spolkli moje kamarády z dětství

a přesto se v jejich stínech cítím doma.

 

7.11.2013
K.

Jak často ti někdo říká,
že jsi krásná?
Jak často ti někdo říká,
že jsi děsivá,
když se usmíváš jen rty a ne očima?
Proč se neusmíváš víc? Nejde to?
Já ti nebudu říkat, 
že se nesnažíš.
Já ti nebudu říkat, 
že jsi krásná.
Možná za tebe zacvakám dvojku vína,
možná si budu představovat,
jak spíš s muži,
možná s mužem,
možná spíš,
možná spíš nebudeme kamarádky,
proč máš bílou tvář?
Vidím ty oči, vlasy, ramena, příliš tenká obočí a bolest.
Jak často ti někdo říká...?

6.11.2013
Houkání

Na ulici bez ustání něco houká

stupňuje se to…

…ten pískot rve uši,

protrhává blánu otupělosti

–  jeden by z toho zvracel,

jeden dneska před Koh I Noorem zvracel;

nestojím o společnost,

vříská si to dál

někde ve Vršovicích;

lampy jak přistávací dráha pro sobotní ráno,

cigareta mezi prsty,

ošklivý pes venčí agresivní paní

ve vytahaných teplácích…

Ticho!

Vplížilo se a zabilo veškerý zvuk.

 

4.11.2013  (upr. 6.11.2013)
T. v Neu

Teď zrovna ona vypadá jak obraz,

i když se její hlas nese nádvořím.

Je úplná a celá, sebou si jistá,

patřící na toto místo, v tento čas,

s kašnou za sebou

a s celým dlouhým životem před sebou.

3.11.2013
Zpověď mladé stařeny

 

Vlny ve vlasech svázané a bité.

Srdce moje nikdo nespoutá.

Smysly vínem trochu neklidné a tiché.

A city zahnané někam do kouta.

 

Živá voda červená se někde v žilách.

Sukýnka skládaná, trochu moc krátká.

Špatná jsem bývala, špatně jsem žila.

 

Ošklivá stařena v barevných látkách.

22.10.2013
Bratříček

Ostatní vidí jen to, co ukážeš, bratříčku!
Byla jsem tak hrdá,
nesl jsi se mezi prostý lid
v očích denní úžas
úbytek těžký idejí
kdes byl včera? Polapil tě démon místa,
ukrutný chvíle,
teče ti žilou ohnivá voda;
hledal jsi úsměv a nenašels,
schována v davu a vděčně sama
s tebou pod šátkem
s každým nádechem
cítíš mou přítomnost tady…
…stébla ti to šeptají,
jsi nevinný,
v poledne probuzený,
až příliš reálný;
chodíš v kruhu – všichni chodí-
me v kruhu,
pak proč se divit?
V poli ztracený
bratříček
živý a neskutečný
mezi zvěří.

17.10.2013  (upr. 3.11.2013)
Kde to je?

Chtěla bych mít kliku

od tvého pokoje

a potom v tom tichu

hledat, kde to je:

to místo uvnitř duše,

kde bydlívají sny

a kde úplně tiše

bydlíš taky ty

14.10.2013
K sobě laskavá

Hladím si tělo svými vlasy,
od předklonu do záklonu,
kolem vlastní nakloněné osy
kroutím nad tím hlavou:
úsvity a bezbolestná rozednění...

Jsem si vzácná,
jsem si všední,
laskavosti plná...

14.9.2013  (upr. 12.10.2013)
.....

Já jsem já, já jsem já,

jsem příjemně zhulená.

 

A co ty, a co ty,

a co ty tvoje pocity?

 

Svět je náš, svět je náš,

když se na něj podíváš.

 

Nechci nic, nechci nic,

jen trochu slunce z slunečnic.

 

Lásko má, lásko má,

nosíš si mě po kapsách.

 

Lásko má, lásko má,

nosíš štěstí po kapsách.

12.9.2013
Jestli věříš na zázraky

Mívám s tebou občas pocit,

jak když chodím po střepech,

kam má bosá noha vkročí,

tam sto let tráva nekvete.

Ve stoprvním roce vzkvétá 

má duše jako květina

a tak pro nás v půlce léta

nový příběh začíná

a ten příběh bude drahý,

jaký ho sám budeš chtít,

jestli věříš na zázraky,

tak mě nenechávej jít...

30.7.2013
Kdybyste to nevěděli, tak...

...i básníci mají city.

10.7.2013  (upr. 22.7.2013)
Lenka

 

Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.

Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.

Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“

Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.

To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.

Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“



↪ Další stránka

9.7.2013
Běžím

„Tati pozor!“

Běžím. Všude okolo je tma. Běžím ze všech sil. Běžím. Jako bych běžel už celé hodiny. Běžím. Za zády mám slunce. Běžím. Dvě. Slunce. Běžím. Nejasně cítím, že o život. Běžím. Za zády mi žhnou dvě velká slunce. Běžím. Plíce nestíhají. Běžím. Píchá to. Běžím.

„Tati!“

Nerozumím tomu zvuku. Běžím. Ale cítím z něj naději. Běžím. Už nemohu zrychlit. Běžím. Už nemohu běžet rychleji.

„Tati… prosím!“

Běžím. Jako by měla přijít bouřka. Běžím. Musím. Běžím. Kam? Jako blesk z čistého nebe.

„Prosím… NE!“

Běžím. Běžím. Běžím.

„Tati…“

„Drž hubu a běž ho naložit. Snad bude mít dobrý maso, když vydržel tak dlouho běžet.“

8.7.2013
Ve škole

Ve škole mě naučili číst.
Ale ne mezi řádky...

Ve škole mě naučili psát.
Ale ne ta správná slova...

Ve škole mě naučili počítat.
Ale ne se vším.

14.6.2013
Příběh příběhů

Příběh příběhů

den dal se do běhu

do křídel andělů

tiše padá déšť

milion doteků

znám tě i poslepu

mít poukaz na něhu

nedá se snést.

7.6.2013  (upr. 8.6.2013)
Z plzeňského baru

Konec barového pultu jako obzor,

vysoké stoličky jako odrazové můstky,

odvazuju svou loď 

a nevím, jak tohle zase dopadne.

Mlha se válí nad rozbouřeným oceánem hluku.

Bicí odbíjejí začátky i konce

a očima básníka uvidíš jen stejně postižené.

4.6.2013  (upr. 5.6.2013)
Jen jednou

„Otče, zhřešila jsem. Jen jednou, ale…“
Uf. První dvě věty nebyly tak těžké. Čekala jsem to horší.

„Vy mě znáte. Tedy víte, kdo jsem. Ale nevíte, jaká jsem.“
Hluboce si povzdechl. Spíš to cítila, než že by to skutečně za tenkou dřevěnou přepážkou mohla slyšet.

„Jsem dobrý člověk. Věřte mi, prosím!“
Jak ho mám slovy přesvědčit o něčem, o čem si ani já sama vnitřně nejsem jistá?
„Musíte mi věřit.“
Cítila, že jí nevěří. Nedokáže to. Nejistě se podívala na dřevěná dvířka po své levici.

„Dobře. Raději půjdu. Promiňte.“
Každý pohyb jí trval věčnost. Pevně stiskla ucho kabelky. Maličko se zapotácela.

Ale už byla venku. Nerozhlížela se. Jen velice rychle zamířila nejkratší cestou ven z kostela. Seběhla pár schůdků a už byla před branou. Ulicí dolů na autobusovou zastávku běžela.

Bylo jí jedno, jakým autobusem jede. Hlavně pryč od těch osudových okamžiků. Jako kdyby vzdálenost uměla zmenšit její hrůzu.
Co jsem to udělala? Jak teď můžu přijít znova do kostela? Jak teď můžu jít kamkoli, když on to ví?
Že to ví On, to je pro zatím v pořádku, s Ním si to snad časem vyřeší ve své duši. Ale že to ví on, člověk, kněz, to jí připadalo strašlivé. Celá se třásla.
Domů od zastávky zase skoro utíkala.

Přesně včas. Muž akorát vstává. Jako každou neděli. Přesně v osm.
„Kdes byla?“ pátravě a přesto rozespale na ni mžoural. Oči plné ospalek, zaschlá slina v koutku.
„Sousedce naproti, Voháňkový, se udělalo blbě. Psala mi brzy ráno, ještě v noci vlastně. Tak sem jí doběhla pro kapky na žaludek do lékárny u obchoďáku, ta má nonstop. – Chceš kafe?“
Proč se ho ptám, jestli chce kafe? Po dvanácti letech, co si dává kafe každé ráno. Ať na mě tak nekouká! Pevněji sevřela ucho hrnku. Nikdo se nic nedoví. Kněz přeci musí mlčet. Všechno je v pořádku. Neděle jako každá jiná.
„Jdu startovat auto. Za pět minut vyrážíme na mši. Tak šup, šup!“ Druhé „šup“ jí dnes znělo podivně výhružně.
„Já dnes nejdu. Půjdu se ještě radši kouknout na tu Moniku. Jeď dnes sám a všechny pozdravuj.“
„Jakou Moniku?“ … ten jeho podrážděný tón!
„No Voháňkovou přece. Aby to nebyl třeba slepák…“
„A pokud bude? Odoperuješ jí ho snad?“ … ten jeho pohrdavý tón!
„Radši už jdi.“
„Hm. Jdu. Tak Voháňková…“ nakrčil čelo. Pak přesnou prudkou ranou zabouchl dveře a byl pryč. Byl na cestě do kostela, kde dnes ranní mši povede muž, který o ní zná pravdu. Ten pocit ji pevně držel za hrdlo, tisknul jí je, znemožňoval jí dýchat.
Tohle nevydržím!

Celý den byla roztěkaná, ale když se nad sváteční polévkou s knedlíčky rozhodla, jak svůj problém vyřeší, tak už se dokázala alespoň na venek lépe ovládat.

Nesmí to NIKDY nikomu říct. Ty to víš. Jsem dobrý člověk! Věř mi to, prosím!

Už si byla úplně jistá.

„Nechce se mi na noční.“
„Já vím, nechce se ti tam nikdy. Namažu ti rohlíky extra tlustou vrstvou, chceš?“ Dokonce se zvládla mile usmát.
„Dík, to budeš hodná. Stejně tam nechci.“ Zatvářil se jako trucovité dítě.
„Ale jdi. Musíš. Ta hypotéka na tenhle barák se sama nezaplatí.“ Musíš. Jdi už. Jdi!

Věčnost. Uběhla věčnost. Ale už zase konečně běžela. V běhu se cítila podivně bezpečná.

„Otče!“
Tohle bude těžké.
„Zhřešila jsem. A…“ Aááááá!
KLID!
„…a zhřeším znovu. Promiňte. Můj hřích už vás nebude trápit. Sbohem.“
Zhluboka vydechla a zmačkla kohoutek. Maličká zbraň polohlasně štěkla.
Víc cítila, než že by to mohla slyšet, jak se za tenkou dřevěnou přepážkou sesunulo tělo starého kněze o kousek níž.

 

A to všechno pro jeden polibek.

13.5.2013
Nepovedená pohádka, aneb Příliš myslící matka

„Mami!“ zapištělo děvčátko, „Povídej mi pohádku! Chci spinkat!“ a pohodlně se uvelebilo na sedačce v tramvaji. Dospělý pasažér se nikdy tak pohodlně nesloží na tyhle sedačky v tramvajích, jako se na nich umí uvelebit ospalé dítě.

„Ježišmarja! Pohádku! Pohádku?!“ letělo mamince hlavou. Kromě toho stíhal její mozek ještě asi šest dalších operací. Zatnula zuby. Pak se usmála. Jen trochu nepřirozeně. Děvče zamžouralo. Pohádku. Ok.

„Šly spolu takhle na výlet dvě myšlenky a jedna druhé povídá…“ „Ježišmarja! Proč zrovna myšlenky?! Ajajaj!“ Maminka se zamračila, na vteřinku ztuhla, nadechla se a pokračovala pevným hlasem (ovšem kolena cítila, jako by je měla mít z gumy, a hrozilo, že se složí): „…‘Tak ti mě napadlo – myslíš, že tam někdy dojdeme?‘ eh eh hííí…!“ Copak může myšlenka myslet?! Toseminepovedlo!

A matka se složila vedle děvčátka na zem a napůl se smála a napůl plakala a udivené a rozespalé děcko s ní.

 

13.5.2013
(a+b+c)2 = x

Naše životy jsou jako rovnice o hodně neznámých.

---

Jsou nevypočitatelné. 

24.4.2013
Namaluju tvoje ústa

Nasedla jsem do autobusu, zcela ponořena v myšlenkách. Vpravo u okýnka už někdo seděl. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Zrovna jsem si říkala, jak bylo milé vidět včera po letech Jak svět přichází o básníky. Ta scéna s nemocnou Borůvkou je krásná, je to tak křehké…

… když Štěpánek recituje: „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezarůstá – vykrojenou z milých slůvek…“. Najednou se pohnul cestující vedle mě, asi že by rád vystoupil. Otočila jsem se na něj a …

… a tomu pánovi chyběla skoro celá dolní čelist, takže mu uprostřed obličeje zela rozšklebená díra. „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezarůstá…“ jemu asi nikdo neříká.

13.4.2013
Psaní na pokračování: část X.

Takhle snadno vás nedostanou. Skrytá síla ve vás ukrytá vám vždycky pomůže. Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene. Všechno zlé je k něčemu dobré. Je to všechno jen o vaší hlavě. Tíhu pokoření od vlastní sestry vám pomůže snést jen nezdolný duch ve vás. Všechno se dá léčit. Pak v sobě zaslechnete hlas vaší sestry. Dvojčete. Té nejbližší i nejvzdálenější zároveň. Běháte v kruhu, jak cvičená laboratorní krysa. Svět se vás pokouší napálit a vy jednoho dne skončíte v blázinci. V pěkné hezké cimře. Když máte kliku, tak na samotce. Hm, no dobře, tak tedy bludy, ale co tím chtějí říct? Jako že vidím světýlka plout po nebi a to uvnitř uzamčenýho pokoje. Nebo že vám daj do kornoutu místo zmrzliny umně stočenou užovku. Svět vám připadá najednou tak trochu dada. Bylo víc takových. Kamarádi v dobrém i zlém. Dokud nás smrt nerozdělí. To je jak žít detektivku. Když vám někdo za zády zvrací a vy stejně víte, jak to nakonec dopadne. Takhle vás nevyvede z míry nic. Ozubená kola not na proježděný dálnici na kolenou malýho kluka. A zbyde jenom mastnej flek. Tedy v realitě. Ale vše je relativní. Primárně i sekundárně. V kundě. Bez výčitek svědomí, které neví, jako ale vůbec nic neví. Ježci. A zima. Mimo tenhle vesmír. V nějakém jiném, hodně vzdáleném vesmíru se přesně v tuhle chvíli děje nachlup to stejné jako teď tady. Je vám šestnáct let. Trochu agresivity.

 Lidi nejsou hloupí, ségra, oni si uměj dobře spočítat kolik jedna a jedna je dohromady. Že dvě jsou a budou, to ti ségra snad nemusím líčit moc dopodrobna. Takové malé, soukromé SOS. Víš, jako v tý písničce od ABBA, taky ji máš ráda, ne? Zpívají tam o nás. Jako dostat nápovědu ve stupidní televizní soutěži. Nebo v … víš co? Zapomeň na to, holka, zapomeň na mě a já zapomenu na tebe, ok? Lenko… myslím, že ty na mě už jsi zapomněla hodně dávno. Píšu ti neustále dopis v domnění, že ty si ho jednou přečteš. Místo toho… tam za tebou tramvaje nejezděj. Mohly by vést křížek krážem přes město, ale za tebou už by mě nezavedly. Ty jsi za mě vždy řešila problémy. Moje šílenství rostlo s tím, jak jsi ty byla a nebyla důležitou postavou v mém životě.

 

25.3.2013  (upr. 7.11.2013)
Nejlepší věci přicházejí inkognito

Nejlepší věci přicházejí inkognito

 

Zapal si svět. Honem!

Než si on zapálí tebe.

Co naplat – když ovce začne honit pastevce...

 

Ať se přihlásí ten, kdo se nikdy nepokusil napsat báseň.

V básni se smí prakticky cokoli.

Můžu třeba beztrestně napsat:

Miluju tě!

Nebo nějak jinak znehodnotit papír.

 

Nejlepší věci přicházejí inkognito.

Zapal si svědomí. Honem!

Než se stanou věci, které se asi mají stát.

Nic není stejné. Jedno škrtnutí a všechno je jinak

– už si ve mně nečteš, nechápeš, nevíš

... nevidíš a nevzpomínáš.

Zapal si svět. Honem!

 

Nic se mi v životě nedaří,

i ten poslední joint byl nějakej rozbitej

a mým botám vzal někdo jejich kouzlo.

Vím já, co se honí bláznům v hlavě?

Myslete vždy hlavně na bezpečnost:

NENECHÁVEJTE DIVNÉ DĚTI HRÁT SI SE SIRKAMI!

 

já to s Vámi myslela dobře.

 

12.3.2013  (upr. 13.3.2013)
A pořád

 

A pořád stojím tam pod tím kopcem a uvažuju, jestli se vydám na cestu, nebo ne.  A už zase máte potom pocit, že ovládáte vesmír dálkovým ovladačem. Prsty vám opile tančí – po klávesnici, je to ráj. Celé vaše tělo tančí. Kdyby ses teď viděla. Jo ségra, máš fakt ránu. Jsme si dost podobné, já a ty. Skoro jak dvojčata, i když to nejsme. Jsi starší než já, proto i rozumnější a opravdovější. I když P. říká, že já taky vypadám docela opravdová, když mě tak pozoruje. … no nic, jedeme dál. Člověk si připadá jak loutka na vodících provázcích! Takovej celej vyviklanej. Minuty jsou jak hodiny. Upravuješ si čas, aby byl pohodlný tobě. Ale to nic, to je jen zdravá sobeckost.

 

Proč mi tady nikdo nevěří? Jistě, to se stávalo i dřív, tam venku, dokud jsem žila sama a svobodná, že mi nikdo nic nevěřil. Ale taky se mě nikdo na nic neptal. Tady se ptají všichni. Pořád se na něco vyptávají. Ale když už mám náladu s nimi mluvit, nebo ani ne s nimi, ale když už mám náladu mluvit, tak mi nevěří. Málokdy to řeknou otevřeně, ale výrazy v jejich tvářích říkají, že mi nevěří. Jejich pochybovačné oči to říkají. Jejich mírně ušklíbnutá ústa to říkají. Říká to doktůrkův zvláštně strnulý způsob sezení, když jeho tělíčko vypadá, jako kdyby zmrzlo v půlce pohybu. Pohybu, který nechce dokončit bez ohledu na to, co chce jeho mysl.

Všichni v autobuse ti čtou myšlenky. Ale nevědí, že ty to víš. Domlouvají se na tebe, jak tě nejlíp donutit k přiznání. Ale ty to nevzdáváš a dáš jim ochutnat jejich vlastní medicíny. At si taky zkusej, jaký to je, bejt za blbce, cítit se jak blázen, trpět… přijít o své duchovní dvojče. Hledat spřízněnou duši a nenalézat. Mít pocit, že je vám nejlíp na světě. Ale jen na omezenou dobu. Sami si určíte konec. Ale ne, to nesmíte, tohle právo vám odepřou a ten příběh od vás násilně odseknou proti vaší vůli. Chcete křičet, brečet, dát komukoli najevo, jak strašně zle vám je, a nemůžete. Takovej smutek nemůže jeden člověk sám přežít. Ale nikoho a někoho už to nezajímá. Vaše sestra Lenka už s váma nehraje, zabalila to a odpálila pryč a už se nevrátí. Naposledy vás svezla na horské dráze citů a pocitů a pak zmizela. Tentokrát je probuzení  horší a tvrdší než kdykoli  předtím. Když myslíte, že už nemůžete, tak lup a je tu další zlomenina na vaší křehké duši. Jako hedvábí se tence pářou nitky vaší psyché. Je břitvou rozťata…  máte smysl pro drama, obě, vy i vaše sestra. Ona je starší, má víc zkušeností, tak jí to jde lépe. Už nevíte, co dál. Vyčerpání. Ale naděje také… ta naděje, která neumírá. Nikdy. Lenko, chybíš mi. I přes to zlé mi chybíš. No a v tom autobuse se fikaně lidi zvenčí střídají, abyste neměli šanci zjistit, že po vás jdou, třeba jen letmý pohled napoví víc než tisíce slov. Gesta, jemná mimika. To vše jsou nápovědi. Zvládáte to, jste silní a odolnější každou odžitou a přežitou tříminutovkou. A pak vám to dojde. Ale to tajemství, že to víte, jim neřeknete. Ještě ne, to si necháte až pro velkolepé finále. Že i vaši sestru Lenku na vás narafičili. Zmije!

6.3.2013
Zamyšlení

sperm_541_01

26.2.2013  (upr. 27.2.2013)
Málem

předcházející části:
1. Má báječná sestro...
2. Říkali
3. Ráno

Málem jsem tu na té psychoušské pohovce vytuhla. Ale doktůrek nejevil známky únavy ani v nejmenším. „No dobře, příště budeme pokračovat.“ Odvalil se mi kámen ze srdce, zase mám aspoň na pár hodin klid.

Tak nemám. Rozhodli se, že tohohle mého rozpoložení musí využít. Jak jim mám krucinál vysvětlit, že sem nepatřím, že nejsem blázen, ani nemocná? Pokaždé, když o tom začnu, jako kdyby mě nikdo neposlouchal. Nejen proto jsme dočista jedné krve, ty a já, Jana a Lenka, ztracené sestry. Ale bohužel jim teď tady nedokážu vysvětlit, že mě sem zavřeli omylem. Že tu jednoduše nemám být. Protiví se mi ten skoro vězeňskej mundůr, ranní vstávání, věčnej dohled, ale nejvíc mi vadí doktůrek. Kdybys ho viděla, paňácu. Hrozně málo mluví, prý tu není od toho, aby nám něco vykládal, ale naopak – my máme vykládat jemu o svých problémech a on nás vyslechne, on nás vyléčí. Taková konina. Tuhle mě napadlo, že když budu rozumná holka, když budu spolupracovat, pustí mě jednou za čas i někam ven. Jenže co je venku? Jen další zdi. Na to jim seru. Přijdeš si pro mě Lenko? Chtěla bych jít s tebou domů, vím, že by se mi u tebe líbilo. Nikdy jsem ho sice neviděla, ale dokonale si umím představit pokoj, kde spíš. Teplej a měkkej pokoj, pelíšek pro unavená zvířátka, pocit domova a bezpečí.

Najednou jsem se ocitla na úpatí kopce. Přede mnou se vinula vyšlapaná cesta, samá hlína, sem tam šutr a nebo kořen, spousta křoví okolo. Kam cesta vede, nebylo vidět, ztrácela se v nízkých keřích a mezi divoce vypadajícími stromy. Netušila jsem, kde jsem se tam vzala, proč, odkud, kdy, co je za den, měsíc a tak dál. Jen jsem někde hluboko uvnitř věřila a cítila, že až vyjdu nahoru na ten kopec, tak zase budu šťastná. Nějaký veselý hlásek mi vemlouvavě broukal písničku „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp“ přímo uvnitř mé hlavy. Nedalo se myslet na nic jiného, jen na ten neodbytný hlas a jeho naléhavou pobídku. Snažila jsem se upamatovat, proč jsem tady a co je na konci té tajuplné cesty,  ale nešlo to. Jediná myšlenka byla „JDI!“ a dokonale přehlušila vše okolo. Někde za zády jsem nejasně tušila ruch ulice, možná tam někde jsou další lidé, noc byla černá s oranžovými okraji, jako mívá noc někde velmi blízko města, kam dopadá trošinku světla z pouličních lamp. Snažila jsem se zvednout těžkou hlavu a podívat se nad sebe. Mezi větvemi stromů se dalo rozeznat noční nebe plné těžkých mraků ukrývajících měsíc. Mraky měly fantastické tvary bájných zvířat a rostlin z jiné planety. Byly šedé, hnědé, tmavě rudé, indigově modré, oči sotva vnímaly tu plejádu barev a hlava se mi začínala točit. Ještě stále jsem stála na začátku té cesty, nemohla jsem se rozhodnout, jestli poslechnu onen hlas v mém nitru, nebo jestli se otočím a půjdu pryč. Jenže kam? A proč? Co když ke mně promlouváš skrze mé podvědomí ty a dobře mi radíš? Tys vždy všechno věděla líp, tobě se dá věřit. S touto myšlenou jsem začala po pěšině vstoupat vzhůru do kopce.
To ti je pak krásně, že ani nevíš, jak to popsat. Tolik nádhernejch pocitů prostě nepopíšeš. Nový barvy, nový chutě. Hlavně se nezastavovat a jít dál. Přes několik světovejch stran najednou a zároveň. Cestuješ v čase. Tam a zpátky. Hrozně tě to baví, je to super zážitek, mluvíš jak reklama na problémy. Problémové jednání mladistvých. Ano, to je to, co tu řešíme – veleslavný soude. Všechno je najednou ořechový. Taková forma terapie. Jen na to nikdo nesmí přijít, slibujete? Pak vám to tajemství povím. Ale ne dnes, ne, dnes, ne, dnes ne! Kdyby tak aspoň šlo odsud si napsat sms. Nějaké to volání o pomoc. Halo halo, jsem tady, uvnitř svojí vlastní hlavy, pusťte mě ven!! Slyší mě někdo? Ne? Halo no tak halo! Předbíháte se, víte to? Vidíte věci, které se stanou teprve za deset minut. Teď to víte, ale ostatním to nejde vysvětlit. Popisujete, co cítíte, ale místo rozumné debaty vypadáte před okolím jak magor, šílenec. Občas si povídáte sami k sobě, jen abyste se uvnitř sebe přesvědčili, že je svět ještě v pořádku, že to šílenství je dočasný. Takových námětů na film, básní, dobrejch a užitečných vynálezů a věcí, co vás napadne, jste nejchytřejší na světě. Jen se vám ten váš vnitřní svět, když se konečně dostává do normálu, nesmí smršťovat moc rychle. No zrovna teď. Trochu deja vu. Vemte si třeba chuť višní. Co vám to připomíná? Horké léto, asi jako je teď, třešňový sad, mládí, svěžest a tak dál. Prima, ne? Dnes byl krásný, teplý letní den.  Nic nemusíte, je po škole, svět se vám zdá jako nejlepší místo k žití. A pak přijde realita. Ráno. Kocovina a vystřízlivění. Přesně v tomhle pořadí. Pokud je vám šestnáct a nevíte, jak na to. Hlava se vás občas snaží oklamat, vlastní paměť vás nechává na holičkách, ale vždycky jen na chvilinku. Třeba na pár slov. 

 

14.2.2013  (upr. 27.2.2013)
Ráno

Předcházející části:

1. Má báječná sestro...

2. Říkali


Ráno máš pocit, že jsi součástí sociologickýho experimentu. Proud vědomí, paranoia a tak. Myšlenky se ti sbíhají k jednomu bodu. Tedy spíš myšLenka, ta mně nejde z hlavy. Ona. Jedna jediná. Moje druhá půlka, mé druhé já, světýlko ve tmě, začátek i konec, smích i pláč. Už chápete, co to pro mě znamenalo a znamená? Všechnu tu bolest, když mě odervali od mé sestry, tu bolest, která skoro nešla snést, to ponížení, od začátku do konce. Pak se pro mě objevil všelék, prej: vyléčí ti to všechno na světě, i rýmu, i zlomené srdce, i bolavou duši. Odnaučí tě to špatným způsobům, změní ti to život. Jen nikdo už neřekl, že zažiješ neuvěřitelný vzlety i pády, tlamou na studenou, špinavou zem, rozbitá ústa, rány, šrámy, Šrámkův splav, oblíbenej film sebevrahů, koktejl z pocitů, sebedestrukce… první zkušenosti, zkušenost je nepřenosná, že ti o tom řekli na základce? Pche, neřekli ti dost. Jak zvířátko v kleci. Není to nic příjemnýho, ale jen na chvilku, pak je ti skvěle, nejlíp na světě, všichni jsou tu s tebou, andělé, blázni, žirafy, múzy, průhledné látky i nejpevnější okovy, trochu Kavárny proti kavárně, trochu klasiků, bílých i černých klapek, schody i potrubí,

… nevadí… vidíš, už jsem ti vyprávěla o Kavárně naproti kavárně? Ještě ne, viď. Napravím to. Lenko, tam by se ti líbilo. Není to tam tak soukromý prostor jako tvůj pelíšek, ale je to tam moc pěkný. Často tam sedím a píšu ti. Ten předlouhej dopis o tom, jak brečím. Všimla sis, že na konci každé trasy tramvají je benzínka? To místo má svou minulost, svá tajemství. Jako skoro každej kout v tomhle městě, v našem městě. V tom nádherným, velikým městě. Odbíhám, promiň, tak tedy Kavárna. Bezvadnej prostor, tam by se klidně dala Lolita přečíst na jeden zátah k odpolednímu kafi.
A pak se tam vrátíš. Do té příšerné krajiny z nočních můr. Do tváře ti svítí jen světlo z monitoru a prsty tancují neklidný čardáš po klávesách. Ale hudba se neozývá, jen něco na způsob šamanských bubnů nějakého primitivního národa. Ale to musíme přijmout, my, co žijeme v tomhle století, který se hroutí. Které je začátkem konce. Slyšíte ty sirény? Sirény?
Zpátky k doktůrkovi. Někdy se mi zdá, že ten z mých nočních můr není tak strašný jako ten reálný. Nechce mi uškodit, naopak, chce odhalit pravou příčinu mé nemoci. Obrátit naruby i nejmenší kapsičku mého mozku a vydolovat to z ní, tu odpověď na otázku, co nás všechny trápí. Kromě doktůrka je tu ještě jedna důležitá osoba – P. Žádný P kafkovského formátu, prostě jen P. Pomahač. Promítač filmu světa. První a Poslední. Superhrdina. Zasáhne, když je potřeba. Restart. „Nabízím doživotní úspěch a štěstí jen za mírný poplatek – polovinu duše,“ řekl a ďábelsky krásně se usmál.
Ta správná rozhodnutí jsou vždy dílem jedné jediné vteřiny. Doprava, nebo doleva?
Na cestu neznámou, divokou, vzrušující a možná tu nejlepší v životě? Vedoucí z okna ven a zpátky do okna, do cizích bytů, do všelijakých podniků, do snových krajin dětství, do bláznivých okamžiků, do absolutní blaženosti, do nejtemnějšího pekla? Tahle cesta tě nutí vidět za roh, vidět a slyšet, pískat si písničku v hlavě a těšit se, hlavně se pořád na něco těšit. A čekat. O čekání příště, totiž to je samostatná kapitola tohoto šíleného příběhu.

(pokračování: Málem)

1.2.2013
Má báječná sestro...

Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.

Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.

Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“

Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.

To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.

Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla, sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“

(Začátek delšího psaní. Pokračování: Říkali)

26.1.2013
Dej hladovému pít...

Dej hladovému pít

a pak obrať list.

Taky ses tak už někdy cítil?

...ráno – přepitý a hladový.

Vzpomínky máš po kapsách, špínu za nehty a veškeré myšlenky soustředěné v oblasti ohanbí.

22.1.2013  (upr. 24.1.2013)
Říkali

Říkali, že často mluvím z cesty. Říkali, že se motám. Říkali, že jako bych byla duchem mimo, někde jinde, mimo tuto realitu. Říkali: „Pověz nám, jak ti je?“ a tvářili se zaujatě. Jak by mi mělo být? Často mi v těch dobách bušilo srdce, cítila jsem neklid. Napětí a neschopnost se ovládat. Třásly se mi ruce, měla jsem sucho v ústech a celé moje tělo jako by jemně vibrovalo. Ale to už je dávno. Tady v tom divným vězení se špatně odhaduje čas. Někdy mám pocit, že uběhly hodiny od doby, co jsem byla probuzena, ale pak zjistím, že naopak několik dlouhých hodin ještě zbývá do oběda. Dnes mě vzbudili a hned jak jsem navlíkla tu směšnou uniformu, tu šedou teplákovku, už mě vedli za doktůrkem. Cítila jsem, že jsou oba chlapíci, kteří mě postrkovali mezi sebou, kvůli něčemu vzrušení. Nic ale neříkali. Ani mezi sebou se nedomlouvali očima, koukali před sebe, ale přesto jsem to viděla, cítila: perličky potu nad horním rtem, občasné a letmé, ale furt výraznější záškuby ve tváři, navíc ti dva nebyli s to za celou cestu sladit spolu krok. Jak mě postrkovali a táhli mezi sebou, přišla mi dnes cesta odlehlou chodbou ještě delší a zlověstnější než jindy. Přesto jsem začala doufat – třeba se konečně něco změní, třeba ta dlouhá noční můra skončí a půjdu pryč, ven. Třeba mě někdo konečně začal hledat, ségra, nebo P., nebo kdokoli. Třeba se doktůrek a všichni ti bachaři tady usnesli, že nejsem blázen, kterého je potřeba izolovat. Ze začátku jsem tady řvala, že na to nemají právo, držet mě tu. To mě pak strčili do zvukotěsné místnosti, aspoň myslím, že byla zvukotěsná, a nechali mě řvát, dokud jsem se nevyčerpala. Zkoušela jsem někoho z dohledu oslovit, soukromě a rozumně, že mám přece nějaká práva, že chci vědět, proč tu jsem, že chci vidět jakékoli dokumenty k tomu, čemu oni říkali Případ. Každý se však ode mě mlčky odvracel. Bez náznaku pochopení. Jak kdybych mluvila mandarínskou čínštinou a zároveň byla prašivá. Ale to třeba dnes skončí. Nebo se to alespoň nějak změní, někdo do toho vnese trochu pořádku, někdo mi to vysvětlí. Doufám a poslušně šlapu mezi dvěma vysokýma chlápkama. A teď vám odvyprávím jednu svou další noční můru, která byla plná pocitů:


Byla jsem zpátky na střední škole. Žárlila jsem na Janu z vedlejšího domu, že je hezčí než já. Má růžová sestra. Vždy plná pochopení. Proplouváš hlubinami svého podvědomí a trochu se potápíš… nakláníš se jak loďka z té písničky, kterous měl rád, když jsi byl ještě zajíc. A opět chceš žít pohádku, jako už tolikrát předtím, ale čas nevrátíš, žádný návrat v čase není možný. Takže smůla, už žádná kočka Koule, žádný starý šlágry, žádné dějiny. Takže žádné drama. Jen některý věci najednou dávají větší smysl, vidíte je v ostřejším světle. Píšeš svůj život od konce. Po hvizdu píšťalky startuješ jediný z davu. Stále znovu vstupuješ do jedné a té samé Lenky. Přehazuješ výhybky, aby vždy tvůj mozek přestal rotovat v tom místě, které si náhodně vybereš. Takový duševní Videostop. A trochu marmelády. Žádní superhrdinové neexistují, ani ty zaručeně pravé od Mattela. To je Brutální jak Nikita. A pubertální jak tenhle fór. Jo vole hlavně si zachovat tvář vole. Nejlepší byli… a ve čtrnácti první trapasy. Ty vážný a osudový za zvuků hudby Leoše Mareše. My vážně myslely, že svět se zboří. My. Letní sestry. Gratulujeme, stal jste se výhercem svého vlastního duševního zdraví. Na shledanou. Občas se něco trochu zasekne. Občas je to zrovna váš mozek. Nevadí, trochu se zklidnit nikdy ještě nikomu neublížilo a jedeme dál. Umíte hledat v mapách? Někdy se to docela hodí. Třeba pokud jste postavou dobrodružného románu. Zítra je neděle a mám dost času. 


Jak jsem nad pocity z toho snu uvažovala, stahoval se mi žaludek a pálilo mě v krku. V tomhle stavu mě dovedli do doktůrkovi komůrky. Doktůrek seděl na židli za mohutným psacím stolem. A za ním stál ve stínu, pohodlně opřený o stěnu, můj P. Škodolibě se ušklíbal, když jsme vešli. Radostí vykřiknu: „P.!“ celá místnost jakoby se točila. A jako bych hledala něco, co tam není. Doktůrek se hned ptal: „S kým to mluvíte?!“ Upírala jsem oči za jeho záda. Myslela jsem, že je konec. P. mě jako správný rytíř na bílém koni přijel vysvobodit. Třeštila mi hlava. P. se zas jen tak podivně pousmál. Zle a zlověstně. Bylo to tak letmé. Snad jen jediný sval v tváři se mu při tom hnul. A najednou mi to došlo. Doktůrek o P. nevěděl. Jen já jsem ten stín v temnotě v rohu místnosti viděla. Jen já jsem věděla. To poznání bylo strašlivé. Vyděsilo mě to k smrti. Ledový pot mi lepkavě pokryl kůži. Soukromý horor v mé unavené hlavě. Pak už jsem nebojovala. Jejich přesila byla děsná. Jejich svět se tak málo podobal mému. Oni nemluvili stejným jazykem jako já. Mechanické oko. Nakládané okurky. Stejná abeceda, jiný kód. Stop. Zastavte to tralala! Vítězná fanfára. Sláva jedněm a čest druhejm. Čest jejich památce. Zlom vaz. Uragán. Toužím po porozumění namísto života v hádankách. Devětkrát ámen. Za třicet devět dní. Konec soukromého světa. Nevěřící Tomášové a Katky. Nevyzrazená tajemství a porušené sliby. Dopisní papír s růží. Pečetidlo. Velké rudé skvěle tvarované rty. Jak filmová hvězda. Jen ten obrázek je pokaždé trochu jiný. Spirály. Modrobílé pruhy. Razítka. Vzduch v místnosti by se dal krájet. Zhoustl a šero se víc rozpito do stínů, svět začínal ztrácet jasné kontury. Zkusila jsem doktůrka ještě jednou varovat: „Za vámi stojí P.“ ječela jsem. Doktůrek nechápavě zvedl obočí. Cože? P. Jenom mu úplně zčernaly oči. Dvě temné díry do lebky.

Zajímalo by mě, jestli to máš, ségra, stejně. Obracím se na tebe, protože k tobě vzhlížím. To tys mě naučila všechny ty nejbáječnější věci. Věřím ti. Provedlas mě všemi úskalími puberty. Člověk si ale musí umět užít tu radost.

Čekala jsem, kdy se z té noční můry probudím. Zbrocená potem a ječící hrůzou. Na posteli jen o málo pohodlnější, než bývá polní lůžko v lazaretu. A dalo by se říct, že doma. Protože tohle už navždy bude můj domov. Sem patřím. Navždy.

(část z delšího psaní)



⇡nahoru⇡