něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 19. 04. 2021 na slet č.16 v 19h do klubu Paliárka.            

Pirožky, co jednou ovládnou Rusko (próza, Jorka Mouken) • Zmatky (poezie, Jorka Mouken) • Když přijde válka (poezie, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval (próza, Jorka Mouken)

6.4.2021
Jak jsem cestoval

Epizoda 1

 

Jednou večer, posilněn pivem a jointem, jsem si šel lehnout docela brzo, snad tak kolem deváté hodiny. Spal jsem jako špalek nebo jako když do vody hodí. Nevím, jak dlouho jsem spal, když v tom mě probudilo světlo zářící z kouta místnosti. Myslel jsem, že je to světlo z mobilu, a tak jsem ho šel vypnout. Došel jsem až ke zdroji toho světla, ale mobil nikde. Za to já jsem se ocitnul na nějaké cestě, která byla ohraničena docela vysokou zdí, na které byly namalované kostry koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vydal jsem se tou cestou, až jsem narazil na velikou dřevěnou bránu posetou malými červenými broučky, kteří na sebe jeden přes druhého pokřikovali: „Hele někdo přichází!“ Ani mi nebylo divné, že jim rozumím, a že vlastně vůbec mluví. Slušně jsem je pozdravil a oni mi odpověděli. Hned, jak se tohle stalo, se ta obrovská brána začala otvírat a pomalu z ní vylézali nějací lidé, kteří vedli koně, krávu a dvě malá telata. Nijak si mě nevšímali, a tak jsem bez problémů proklouznul za zdmi do nějakého města, které mi nepřipomínalo vůbec žádné město, co znám (snad ani z dokumentu).

Pokračoval jsem tedy dál do centra dění, všude okolo chodili lidé oblečeni do středověkých šatů, po ulici nejezdila auta a ani tu nebyly žádné moderní nápisy na domech, či výškové budovy, ale byla tu hospoda. Paráda! Pivo bych si určitě dal, a tak jsem zamířil rovnou k baru, objednal si pivo a posadil se do nejzapadlejšího koutu zdejší nalívárny. Mok chutnal opravdu skvěle, však po dopití se mě někdo zničehožnic zeptal, jestli si dám ještě. Koukám kolem sebe, ale nikoho nevidím. A znova: „Dáte si ještě? No vážně, dáte nebo ne?“ Zkoprnělej údivem zjišťuji, že na mě mluví můj půllitr. No to mě poser, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem, že ano a on seskočil se stolu, odcupital někam k baru a vcukuletu byl zpět, zase plnej toho super piva.

Náležitě posilněn jsem se vydal na další průzkum tohoto podivného místa, zajímalo mě, proč ta vysoká zeď, a taky proč ty divný obrázky koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, prej tam za zdí je přece ta masožravá tráva, povídala jedna bába. Říkám: „Jak jako masožravá tráva?“

„No všude vokolo roste tráva, která po celé generace terorizovala naši vesničku, než jsme přišli na to, že se dá krmit nejen lidským masem, ale i zmiňovanými zvířaty. Což bylo samozřejmě lepší než lidi (tedy aspoň pro ty lidi).“

Se zvědavostí jsem se šel podívat, jak takové krmení vypadá. Zážitek to byl, to vám teda povím. Normálně pustili toho koně na louku a on začal spásat krásně zelenou trávu, která tam rostla. Ale co se nestalo, kůň začal najednou jančit a z huby mu tekla krev, než jsem se stačil vzpamatovat, po koni zůstal na louce jen krvavej flek. Tak krmení pro příště vynechám, protože tohle bylo dost i na mě.

Otočím se a najednou zase to divný světlo a já se pro změnu ocitnul úplně někde jinde a možná snad úplně jindy. Lidi tu byli, ale zároveň né, a taky to vůbec nevypadalo tak, jak to vypadá a ani se to nedalo nijak popsat, protože jsem tam byl, ale vlastně ne.

 

- Pokračování příště –

11.3.2021
Když přijde válka

Když přijde válka,

kdo mi zalije květiny?

Kdo pohladí mého psa?

Když přijde válka,

kdo za mě bude hodný na ženy?

Kdo nasype ptáčkům?

Když přijde válka,

kdo otevře branku pošťákovi?

Kdo za mě políbí spící dítě,

které tak překrásně voní.

Kdo to udělá?

Když všichni,

které jsem znal,

už prostě nebudou.

17.8.2020
Zmatky

Píšu si nočníček

a čůrám na deníček.

19.7.2020
Pirožky, co jednou ovládnou Rusko

Ocitl jsem se v ruském městečku Kurgan, ležící v Kurganské oblasti, severně od hranic s Kazachstánem, asi 429 km západně od Čeljabinské oblasti poblíž pohoří Ural. Není to jenom tak, že se jednalo zrovna o město s tímto názvem, protože Kurgan je archeologický termín pro ruskou mohylu, což je „uměle navršený násep z kamení anebo hlíny, obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku.“ [1]

Na nejspíše samopalem prostřílené turistické ceduli, stojící na polorozbořeném vlakovém nádraží v Kurganu, která mě už z dálky přivítala v tomto chudém městě, jsem se dočetl, že se zde traduje místní legenda o tom, že zdejší pekař k výstavbě své pece použil hlínu ze starého pohřebiště za městem, kde byl před sto lety pochován jeho pradědeček a po něm ještě jeho dědeček a také jeho otec, který ve své době dokázal upéct to nejvyhlášenější pečivo široko daleko, stejně tak, jako jeho předci. Byl na ní obrázek místní pekárny a lákavých zlaťoučkých pirožků.

 Dostal jsem strašný hlad, a tak jsem se do této pekárny hned vydal. Linula se z ní velice vábivá vůně. Otevřel jsem oprýskané zelenožluté dveře a vešel dovnitř. Na místo zvonku se ozvalo zachrastění několika plechovek od boršče. Za pultem stála stará ošuntělá, už od pohledu nevoňavá prodavačka, jejíž odér přerývala vůně čerstvě upečených pirožek. Objednal jsem si hned šest kousků. Prodavačka se chvíli nepřítomně dívala skrze mě a pak mi beze slova podala pirožky zabalené v umaštěných novinách. Zaplatil jsem rovných padesát rublů, které ta ženská strčila do nejmenší matrjošky, kterou dala do matrjošky větší, a tu zase do ještě větší matrjošky. Posadil jsem se ke stolku u okna a rozbalil svůj novinový, téměř kapající balíček.

„Cože, jen dva pirohy?“ Zeptal jsem se ženy za pultem.

„Dostanete další, pokud je budete mít ještě čím jíst.“ Odpověděla tajemně.

Její odpověď jsem moc nepochopil. Rozhlížel jsem se, kde jsou vlastně příbory, když v tom jsem si všiml, že na podlaze a na židlích je zaschlá, ale i čerstvá krev.

„Můžu se zeptat, co se to tady stalo?“

„Pirožky.“ Řekla nezaujatě.

Pirožky? Stále jsem nechápal, ale pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsem cestou do této pekárny vůbec nikoho nepotkal. Po liduprázdných ulicích nejezdila auta a neběhali tady žádní toulaví psi, jak to v takových městech bývá obvyklé.

Dožvýkal jsem druhý piroh a lekl se, že mě něco kouslo do prstu, protože mi z malíčku začala téct krev. Nebylo uvnitř zapečené sklo? Asi jsem se jen o něco říznul.

„Dáte si ještě další, pane?“ Zavolala na mě ta divná ženská od pultu a blbě se usmála svými několika zlatými zuby.

Neváhal jsem ani minutu, ihned se mi začaly sbíhat sliny a sotva mi je žena donesla, hned jsem se po nich vrhnul, jako bych týden nejedl. Každá chutnala jinak, některá byla plněná škvarky, při druhém zakousnutí jsem ale na jazyku cítil šťavnaté zelí, kterou vystřídala chuť zralého sýra a pak zase chuť jemně mletého kančího s vůní jalovce. Ládoval jsem se pirožkami jako smyslů zbavený, mastnota mi tekla po tvářích a já hltal jednu horkou pirožku za třetí. Nádherně křupaly, jak byly krásně propečené.

Najednou jsem ucítil strašlivou bolest. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že mám místo prstů jenom ohlodané krvavé pahýly, ze kterých trčely bílé rozdrcené kosti a visely z nich cáry zkrvavené kůže. Wááááááááááááááá!!!!!!!!

Ale mohu říci, že lepší masové pirožky jsem nikdy v životě nejedl. Tuto jedinečnou pekárnu mohu vřele doporučit všem, kteří sem z jakýchkoli důvodů zavítají. Za mě palec nahoru, to je jediné, co mi na mých rukou ještě zbylo.

 



[1] Zdroj: internetová encyklopedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mohyla

 

 



⇡nahoru⇡