něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
5.10.2014
Neblahé tušení pana Ambrosia

(Bajka o tom, kterak se tři výtečníci,aneb bujaří nadčlověkové shledali a navždy spřátelili.)



Nevěděl, kam se má podívat, a dokonce ani to, co si počít. Zkrátka...nevěděl toho mnohem více,

což ho naplňovalo pocitem jisté sklíčenosti. V očích, jiskřících šílenstvím rozpoznati bylo možné jistý chorobný stav pana Ambrosia. Zatvrzele odmítal jakákoliv „dobrá“ opatření, jež poskytnouti by mu mohla, způsobem dostatečným jistou přiměřenou ochranu a tím útěchu před něčím, jenž sice vnějšími znaky vykazovalo jakousi „nemoc“ - ale prozatím nepoznanou.

Byl pevně přesvědčen, že je zcela zdráv a na vysvětlenou svůj současný stav přisuzoval spíše své duševní a duchovní krátko trvající odchylce, kterou způsobila hrůzostrašná příhoda, jenž se před nedávnem za velice záhadných okolností stala.

Azor měl neblahá tušení.

Jisté bezesporu bylo to, že Azor žádná neblahá tušení nikdy neměl a míti ani nemohl, protože neexistoval. Však právě proto a pro nic jiného...smýšleje v duchu tomto, nemohl se pan Ambrosius zbavit určitého neblahého tušení, aneb toho, že Azor tušení má.

Shromažďoval všechno, co by snad jen pouhým náznakem přivedlo ho na stopu Azora.

Bylo to beznadějné.

Kdykoliv byl pevně přesvědčen o tom, že Azor neexistuje, pokaždé nastal přesný opak. Azor nabýval na své existenci takovou měrou, že nebylo již pochyb o jeho opravdovosti.

Tato negace rozumu vyústila v již hrozivé a velice nebezpečné neblahé tušení, že Azor vlastní neblahá tušení. Nápadný rozdíl byl zřejmý, zatímco pan Ambrosius své tušení znal, nemohl přijít na kloub toho, čeho se týkají tušení Azorova.

Je snad existence Azora závislá na jeho původci? Je modelem? Je snad skutečností? Vždyť model je nápomocným abstrakčním prostředkem, aneb náznakem skutečnosti, nikoliv skutečností samotnou.

Je snad Azor ve své podobě (bez podoby) pouhým klíčem k jeho skutečnému bytí?

Je metodou?

Asi ne.


Pane Ambrosiusi, pane Ambrosiusi! Slyšíte mě? Vstávejte prosím. Je pravé poledne.“ dosti nešťastně pronesla Elisabet. Nemohla si vysvětlit tvrdý a dlouhotrvající spánek pana Ambrosia.

Věděla, že s ním není něco v pořádku. Její nesmělost a snad i „cosi jiného“ jí však ale bránila v tom, aby se pana Ambrosia zeptala přímo, ale vrozený pozorovací talent, instinkt a tušení této ženy, patřící ženám jako takovým… dopomohl jí k nezvratnému a neklamnému přesvědčení o nastupující nevysvětlitelné nemoci, spíše duševního rázu tohoto nešťastníka.

Byla již během své praxe, aneb praxe Alžběty, navyklá přihlížet, zvláštním výstřelkům pana Ambrosia, patrně vzniklým jeho přepracovaností a úzkostlivým staráním se (a to s nesmírnou až pedantskou péčí) o „věci“ krásně vedlejší.

Nikdy se však nestalo, a to pracovala ve funkci Alžběty již několik let, aby ho nemohla vzbudit.

Pan Ambrosius z tohoto důvodu utrpěl mnohé pohmožděniny, obzvláště na hlavě.

Uchopil gumové kladívko ležící na jeho přikrývce a bezmyšlenkovitě ho položil na noční stolek. Svým zraněním patrně nepřisuzoval žádný význam, protože si jich vůbec nevšiml a nečekaně hbitě vyskočil z postele.

Alžběta chtěla utéci, neboť si myslela, že ji pan Ambrosius chce…ale naštěstí si včas uvědomila, že je Elisabetou.

Pan Ambrosius přistoupil až k Elisabetě a jemným a sladce znějícím šepotem jí do zvukovodu cosi nařizoval. Byly to nádherné melodie, ze kterých se Elisabetino hezké, mladé a oblé tělo rozechvělo nepředstavitelným vzrušením.

Alžběta Elisabetu rychle probudila a obě se v jednom těle, a konečně i duši, zaposlouchaly do obsahu záhadných slov pana Ambrosia.

Ne, již nebylo pochyb - chtěl Azora!

Ačkoliv sám zcela nevěděl kým a čím Azor je a jaká neblahá tušení v sobě skrývá, stále trval na svém šíleném požadavku.

Alžběto - počkejte, prosím!

Slyšíte?

Znáte AZORA?

Již jste o něm slyšela?“

Alžbětě se okamžitě zjevil pes.

Je to pes?“

Áááách! - že mne to jen nenapadlo. Zlato, ještě že vás mám. Ani netušíte, jak svoji úlohou Ženy pomáháte nám, pravdy chtějícím, bádajícím duchům, aneb mužům k rozšiřování a rozsvěcování naší geniální mysli.“

Alžběta se úslužně uklonila, kdežto Elisabeta začala nevýslovně zuřit a chtěla pana Ambrosia neprodleně harpunovat.

Pan Ambrosius změnil názor. Najednou si byl vědom toho, že v obdobné situaci by snad každého troubu napadl právě zmiňovaný pes, a tak tuto eventualitu nemohl přijmout.

Počal podezírat sám sebe, že Alžbětu nenávidí, jelikož se unáhlil s pochvalou ženě, která mu vlastně ničím nepomohla, ba právě naopak.

Bál se však podívat této ženě do očí, protože správně vytušil, co by následovalo.

Uzavřel se do sebe a řekl: „Alžběto! Ne…nechci psa, rozumíš, nechci.“

Chci Azora!“

Najednou si ale uvědomoval, že bez pomoci této Ženy nic nesvede, a že se možná zmýlil, když o ní v duchu takovýmto způsobem smýšlel.

Elisabeta moc dobře věděla, co se děje v jeho hlavě, a cynicky se usmívala nad svým budoucím vítězstvím.

Pan Ambrosius se přestal ovládat a na znamení toho, jak vlastně tyto domácí „mazlíčky“ k smrti nenávidí, začal se chovat jako pes. Štěkal, vrčel, a kdykoliv se přiblížil na svých čtyřech nohou k Alžbětě, nemilosrdně ji pokousal. Jeho nemoc ho přiměla k opravdovému pocitu, že trpí psí padoucnicí a proto začal slintat, až se mu tvořila pěna u huby. V nechutných křečích svalil se na podlahu, a omdlel. Elisabeta ho rázně profackovala a probudila tím nešťastného pana Ambrosia ze simulantství, které na něm tolik nenáviděla.

Vstávejte. Povídám...vstávejte chlape bídná!“

Pan Ambrosius ji chtěl okamžitě tvrdě ztrestat, ale vzápětí s hrůzou zjistil, že mu nezbývá sil, a proto se hystericky rozplakal.

Alžběto, Alžběto, co mi to děláš, vždyť…….“

Elisabeta mu přestala hubovat, neboť věděla, že má vyhráno. Ano...tohle si vždycky přála...vidět poníženého Muže, nikoliv muže.

Alžběta se rychle probudila a soucitně a láskyplně líbala a laskala pana Ambrosia všude tam, kde muž cítí vzrušení. Ne...neodmítl tyto polibky i jiné laskání, snad proto, že se nacházel v tomto nevýhodném postavení, a také proto, že si jasně uvědomoval skutečnou krásu Alžběty. Snad právě proto před ní poklekl a objal její nohy. Se srdcervoucím patosem začal milé, leč překvapené Alžbětě, vyznávat lásku:

Kde obavy a nesnáze jste? Kam - povězte kam jste se uschovaly? Kde hledat pro vás mám já nechat? Ne, vy rozverné, škádleníchtivé a kverulantské Mocnůstky.

Ne, ne……

Třeste a bojte se hněvu mého, neboť jsem vám vyhlásil válku!

A kdyby v útrobách srdce Země, ve zkažené mysli a srdci Ničemy jste se nacházely - Slovy a především skutky Lásky vás ukamenuji.

A kdyby v útrobách stálice nejjasnější, toť ve Slunci samém, vaše ničemnost vařila se škodolibou radostí a zvrhlostí - zavrhnu slunce a Měsíc stane se mi králem.

A přec děkuji vám všem, že otrokem zajatým v pochybnostech slova i světa, protloukám se veškerým svým vnímáním tím, co životem se zove.

Snad v tobě, Ženo, poklad mudrců dávnověků i smysl putování ve své prostotě konání objevil jsem bez vlastního přičinění, neb příroda sama v tobě moudřejší a praktičtější životu jest, nežli běda a chmury zrajícího principu mužství.

Snad v tobě, Ženo, uskutečňuji proces z kukly deroucího se člověka na svět zcela dvojaký v účasti nesobeckého se rozdělení pro svět.

Přec člověčenství střetává se ve skutečném „dotyku“ úst se líbajících. Toť ony - ty sladké rtíky pravými sosáčky srdce jsou.

Ach, Ambrosiusi,“ ozvala se Alžběta „co mi to děláš? Vždyť já ani sama dobře nevím, co vlastně od lásky mohu očekávat.“

Ambrosius povstal a šermoval třesoucím se ukazovákem Alžbětě před červenající se tváří. Vypadala komicky, jako ty vetché a nahrubo otesané kejklířské loutky, kterých se v dětském věku tolik bál. Matka ho jimi strašila, kdykoliv ho potřebovala zkrotit.

Dala bych si pudink s višněma!“ přerušila tok jeho vzpomínek, a než se nadál, prosvištělo těsně kolem jeho ucha ohromné kladivo, a neomylně tak ukončilo životy několika much.

Tři najednou! Tak to se mi ještě nestalo. Jaká jsem?“

Nadmutá jako žabák, pyšně čekala na pochvalu. Chtě nechtě, musel polknout a značně kysele, s vynaložením mnohých sil, přitakal jejímu výkonu. Když zjistila, jaký na něho udělala dojem, tak přešla ke skříni stojící za jejími zády, vytáhla z ní ochrannou přilbu a narazila si ji na hlavu. Naparovala se před ním v kolébavém rytmu.

Líbím? No tak, Ambrosiusi, líbím se ti? Jen se nedělej. Vidím ti až do žaludku. Nevěříš? Slyšíš mě? Věříš alespoň v něco?“

Ambrosius se zasnil a vyhrkl ze sebe: “Stvořili jsme si boha, který nás donutil v něho nevěřit, neboť jen tak možné jest udržet v sobě víru v neustálé pozornosti v Něho věřit. Často se „usmívám“ s ústy plnými zvratků. Kloužou mi zpět do jícnu a naopak. Držím je v sobě co nejdéle, až to nakonec nevydržím a zvracím na všechno, co je mi podezřelé. To je má skutečná mluva k těm, co líbezným, medovým hláskem takzvaně„žijí“. Jen k málokteré bytosti pronáším skutečná s-LOV-a. Jen na málokoho se skutečně usmívám.“

Civěla na něho, jako nic nechápající tele, stále se v jakési setrvačnosti naparujíc, a v momentě, kdy se její ústa našpulila, připravena tak k překotnému výkonu své řeči - s brutální vervou nesnesitelné zášti z ní vystoupila Elisabeta, až začalo hotové rodeo.

Lamentovala, hrozila pěstmi a urážela Ambrosia těmi nejhrubšími výrazy, na jaké si jenom ve své zlosti mohla vzpomenout. Jelikož však sled myšlenek v mnohém převyšoval její schopnost je včas reprodukovat, nebylo jí vůbec rozumět.

Hučela, bučela, kňučela a mektala jako dobytče, stále přitom tančíc polku, dupák, rap i kozáčka.

Nezmohl se ve svém šoku na nic příhodnějšího, než jí ze srdce tleskat a udávat dupotem pravé nohy doprovodný rytmus.

Ty šelmo, ty dračice. Netušil jsem, jak jsi vášnivá. Jsi krásná ve svém vzrušení - ano, teď to jasně vidím. Ano, ano“ tleskaje přitom stále do rytmu. „Ne, ne, ještě si nelehej, má lásko, vždyť se celá chvěješ. No né...to je třas, jaký jsem nespatřil ani u svého dědy, a to byl nějaký alkoholik. Klepeš se, jako bych hladil čokla po slabinách. Nepospíchej.“ A aby utišil její žár, začal opět recitovat své vyznání:

A co když se ráno probudím a stanu se portugalským

kopáčem zkamenělé, mořské soli?

Možná mi navždy motyka

k rukám přiroste.

Jak tě budu hladit?

A co když se ráno probudím

A stanu se docela malým, ba přímo malilinkaťoučkým

skromným bohem….spíše bůžkem?

Bůžkem všech ondater,

platýzů

a salamandrů.


A vůbec….budeš mě ještě chtít?


Ach Lásko, má Alžbětko, opět se mi vrátila má deprese a melancholie. Smutek mne přepadl zcela nečekaně. Jsem natolik unavený životem, že moc nezbývá, abych vše, co jsem vytvořil, nezničil. Právo a důvody k tomu samozřejmě mám. Má to však dvojí tvář. Za prvé mě, jako „umělce“, velmi znepokojuje a neuspokojuje to, co jsem vytvořil. Jediné, jak tyto „zvratky“ řešit a vypořádat se s touto situací, je smrt básníkova. Zkrátka zničit vše, co je nedokonalé. Má to svůj hluboký filosofický důvod.

Za druhé však nemohu zničit to, co vskutku jest cestou...Cestou Svobody v konání. Cestou vedoucí k poznání. Cestou lásky a utrpení.

Kdo uchopí mne za ruku a řekne:

Buď Cestou mou jedinou.

Jen pro tu cestu v kosmos vedoucí,

jen pro ten vesmír Cestu tvořící

(s) tebou býti chci.

Jen pro tu lásku v Cestě obsažnou,

pro tu krásu z čistého nebe zářící.

Pro tebe, můj Milený

...pro tebe...

tvou Paní ráda budu?“


Ambrosiusi, můj pane, budu šťastna po tvém boku. Budu ráda tvojí paní a porodím ti na tři syny.“

On ji však už plně nevnímal, neboť byl opět zaměstnán svými vlastními představami. A jelikož byla Alžbětina slova jeho smyslům prozatím nedostupná, změnila se její přítulná nálada v náladu, která byla předzvěstí budoucího výbuchu hysterie.

Chytila ho za ramena, začala jím lomcovat, řka:

„Slyšíš mě, Ambrosiusi? Slyšíš vlastně co ti říkám? Já se ti celá odevzdávám a ty mě vůbec nevnímáš. Sobče. Krůto. No kam se to koukáš? Podívej se na mě. Slyšíš? Tak by mě zajímalo, na kterou fuchtli vlastně myslíš. No tak řekni mi - na co myslíš?“

Protože jí vlastně nevnímal, nemohl tudíž na její otázky odpovědět. Skutečně na „něco“ myslel. Ano - myslel na ni, protože mu její krása učarovala, a proto ji občas ve svých představách miloval takovým způsobem, co pro jiné bylo by zvrhlé. Nevěděl však, co zvrhlost je, a tak jeho představy byly vlastně čisté. Nečekaně se na ni vrhl a serval z ní veškeré oblečení. Milovali se dlouho a takto spolu probděli až do rána příštího dne.

Alžběta nemohla vůbec pochopit, proč se pan Ambrosius trápí kvůli tak malicherné „věci“ - jakou je pouhá představa smyšleného Azora. Když se jí pan Ambrosius zeptal, jaká neblahá tušení Azor může míti, nevěděl, že se touto otázkou Ženě vystavuje osudové ráně.

Elisabeta správně vytušila příležitost, načež ji náležitě využila, neboť pohotově a bez obvyklého sarkasmu řekla, že jedno z neblahých tušení Azorových může býti i to, že se pan Ambrosius nedožije konce týdne.

Do týdne...v ohromných tělesných, ale především duševním mukách...pan Ambrosius skutečně skonal.

Skonal...?

Alžběta nechala vzkázat pro doktora přes duše, neboť cítila, že tato předzvěst Elisabety může skutečně pana Ambrosia zahubit.

Jmenoval se Wthen Ubohi.

Byl občanem Mariánských Lázní. Nevěděl, že zároveň existuje také v podobě „přízraku“. Nevěděl, že je někdy viděn pouze lidmi přecitlivělými.

Stalo se to vlastně náhodou.

Aneb to, co stává se často. Kdyby ovšem nenastal jistý, nevysvětlitelný rozdíl...rozdíl v ….

Kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy dotyčný narazí hlavou do sloupu veřejného osvětlení, však obsahovala i „cosi navíc.

Posadil se na zadek, mačkal si bouli a kolemjdoucí lidstvo se mu nevýslovně řehtalo. Měl na něj ohromný vztek, ale natolik bylo svými projevy směšné, že se neudržel a smál se po celých dvanáct let. Po této trapné příhodě opětovně vstal a pokračoval v cestě. Podíval se před sebe a uviděl povislý a neskutečně hnusný zadek, jenž v něm probudil dávení.

Všem musí být jasné, že se okamžitě pozvracel.

Pan Wthen kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí, uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy muž reaguje očima, a představy mu promítají intimní soukromý film.

Jelikož pan Wthen nikdy nepatřil mezi ty jedince, vyznačující se přílišnou „slušností“ - pospíchal za tou kráskou, aby jí mohl plácnout přes hýždě. Miloval tyto své vrtochy, neboť si myslel, že svým negativismem získává jeho osoba na jisté originalitě a tím zajímavosti. Skutečně o sobě smýšlel, že je alespoň „trošku zkažený“ a tím i neslušný. Nevěděl, že ve skutečnosti je možná slušnější, než mnozí kolemjdoucí.

Vystřelil jako šíp, ale jeho reakce v této zmatené situaci byla tak pomalá, že měl pocit... jakoby proběhl skrze sloup veřejného osvětlení. Šťastně si oddychl, neboť zjistil, že podlehl očnímu klamu.

Smích a řev byl tak ohromný a do uší bijící, že zpočátku vůbec nezaregistroval oč běží. Otočil se za sebe a uviděl příčinu a tím objekt tohoto výsměchu.

Nějaký „chlápek“ odpudivého zevnějšku seděl na chodníku a pravou rukou si držel čelo. Jindy by se tak obyčejné situaci vůbec nesmál, ale najednou...nevěda proč... začal se až hystericky chechtat. Po třech letech však přestal, neboť zjistil, že se tím vůbec neliší od ostatních. Na celých devět let se jeho vědomí zúžilo do jediného paprsku vystřelujícího k dotyčné sedící osobě, ve které rozpoznal sám sebe.

Naskočila mu husí kůže a vědomě se pokálel.

Velice zmatený a pln pochmurných, hrůzostrašných myšlenek, utíkal pryč.


Je to jiné nežli se vidět v zrcadle.

Nevěřím, že tomu nerozumíte.


Byl to výsměch jeho výjimečnosti? Jeho originalitě?

Měl svoji kopii, nebo byl sám onou kopií - Stínem?

Spěchaje tryskem do Neznáma, procházel skrze všechny sloupy veřejného osvětlení i skrze některé lidi, a ti přecitlivělí zůstávali stát s otevřenými ústy.

Ano - vzpomněl si na prsty u nohou. Vzpomínal, jak mu je maminka lakovala odstínem barvy okysličené krve. Protože se mu však více líbila barva té neokysličené, používal této. A proto s maminkou nemluvil několik vteřin ročně. Hrozně tím trpěla jeho křehká a vpravdě nesmělá duše.

Ano - vzpomněl si i na to, kdy mu začaly rašit chloupky na ohanbí. Vnímal ty drzé a chtivé pohledy...posunky mladých dívek.

Nenáviděl, když mu někdo „něco“ velmi důležitého šeptal do ucha. Lechtalo ho to takovou měrou, že dostával z toho žaludeční neurózu a nadzvedávalo se mu pravé varle.

Při hodině hudební výchovy se jeho duch obvykle dostával na okraj propasti vedoucí k zániku, pokud učitelka nakázala, aby se zpívalo sborově, do takzvaného rohlíku. Byl v té době velmi malého vzrůstu,

a proto musel stát v předních řadách, což byla pro něho katastrofa.

Nejednou se přihodilo, že se chytil za břicho a zvracel, což bylo důsledkem proudícího vzduchu, jenž byl příliš blízko jeho uším. Mohli za to ti spolužáci stojící v těsné blízkosti za ním.

Nikdo však neznal skutečnou příčinu toho, proč se tak děje.

Nemohl to na sebe prozradit. Bál se, že by těch zvracejících přibyla celá řada.

Jak pospíchal, ba přímo letěl z místa činu, kde uviděl sebe sama, ani si neuvědomoval, kam má namířeno, a natož to, jaký důvod k tomu má.

A věřte, lidičky, důvod měl!

Pan Wthen pro samý spěch dočista zapomněl na svoji bouli i na žaludeční nevolnost, protože nechtěl zmeškat domluvenou schůzku.

Cesta byla dlouhá, neboť z Mariánských Lázní do města Stříbra je to přeci jenom pořádný kus cesty.

Adresu pana Ambrosia znali všichni dotázaní občané města Stříbra kromě jediného, který byl od narození hluchoněmý. Pana Wthena to velice zarmoutilo, neboť předpokládal, že je pan Ambrosius známější.

No nic - nikdo nejsme dokonalý.“

5.10.2014
Pudr a krkavec


Podivné podlamování bělostného kamene,
co v kolenou
pádem se drolí
v mikroskopický prach
a
pod mrkajícím víčkem pudřenky
se mění
v květinový fraktál
obrazce mandaly
a
s lehtivým křepčením
překvapeně přede
a drnčí na stole,
jež vibruje náporem našeho milování
a
zároveň vzdychá a žalostně
lomcuje rukama
v motlitbě
k bohu živému
a
veliký tmavý pták
s širokým žlutým zobanem
a zlověstnýma očima
nás hltavě pozoruje
a
do toho nám
okenní římsa maršem bubnuje
pravidelnými kroky
černých pařátů.

15.8.2014
Megafon

Wthen Ubohi se posadil do hlubokého, pohodlného křesla, zapálil si tlustý doutník a nalil si pořádnýho panáka. Pravou nohu proměnil v prvomájové mávátko, neboť jí přehodil přes ošoupané opěradlo a v rytmických intervalech ohrožoval spolusedící kamarády. Na palci, skrze roztrhané dívčí cvičky mu trčeli dlouhé, černé chlupy.
         „Ty baleťácký šponovky ti fakt moc a moc sluší, pasujou ti festovně!“ukázala směrem do jeho rozkroku Alžběta.
         „A jak ti TO prosvítá přes tu modrou pláštěnku.“
Ubohi se okamžitě začervenal. Nasadil si sluneční brýle a přehodil kapuci přes hlavu. Pak se zapnul těsně ke krku a hlasitě si říhnul.
Ambrosius se na Alžbětu káravě podíval.
         „Ty jsi opravdu nechutná! Chudák Wthen. Copa nevíš, jak se věci maj? Nemůžeš….“
         „MASO!!“přerušil ho Ubohi.
Ambrosius ho buďto neslyšel a nebo to předstíral, neboť pokračoval ve spílání, jakoby se vůbec nic nepřihodilo.
         „Nemůžeš si ty nemístný poznámky nechat pro někoho jinýho?“
         „A pro koho asi? Máš snad na mysli sebe? Tak nevim nevim, co bych na tobě asi viděla? Ha, ha!“
         „BRAMBORY!“
         „Zatraceně, jaký brambory Wthene? Co to vlastně meleš! Jsem z toho celá ťumpachová!“
         „Jasně, jaký brambory!?“přidal se Ambrosius.
         „Ale jaký brambory, jaký brambory?“hudroval do vypité sklenice Wthen.
         „Masobrambor obecně alžbětovitě ambrožovitý.“
Oba se na něho nechápavě podívali.        
         „Do prkvančic! Tady už se čék nemůže ani civilizovaně pohádat! Tak ty nevíš?“, pokračoval směrem na adresu své kamarádky „co bys na mě asi tak viděla! Copa si už nevzpomínáš?“
         „No právě, že si vzpomínám až moc dobře, bodrý Ambroži.“načež se s hranou chlípností pohladila po levém ňadru.
         „Máte taky takovéj hlad?“zazpíval melodií (Skončili jsme jasná zpráva) Wthen a ukončil tím jejich vzájemné rozepře.
         „Vidělas ho!! No to snad není ani pravda. Kam to čumíš Alžběto! (Středem Alžbětina zájmu byl Wthenův napresovaný rozkrok). Podívej se na to pako. Wthen sežral doutník!!“
         „Mňam.“
         „No fakt, že jóó! Wthene, ty jsi opravdický máčo! Cožéé? Jóó, tys ho napřed típl. Tak to jóó. Já už si myslela, že…..“
V tu ránu si Ambrosius vzpomněl na jeden film a pohotově zareagoval.
         „Ty radši už nikdy a za žádných okolností namysli!!“ a než se nadál, přistál mu na hřbetě deštník.
         „Jauvajs….au, au. Nech mě být ty Stvůro!“
         „A nenechám a ne ne chám!“ hláskovala v rytmu úderů rozčílená Alžběta. V hlavě se jí zahnízdila známá budovatelská píseň ,Buď práci čest´ a právě v jejím taktu tloukla Ambrosia po zádech.
         „Máte taky takový HLAD?“ opakoval svůj požadavek Wthen Ubohi.
         „Jasně, že máme.“ jednohlasně odpověděli.
         „Tak skoč do sklepa pro brambory!“poručil Ambrosiovi.
         Pudem si je opíc na táborovým ohni a pak si pustíme draka. A nic se nebojte, vemem sebou i basičku lahváčů!“
         „ No to je skvěléj nápad!“zapištěla Alžběta a ze samé radosti předvedla oběma přátelům vzorový kotoul v zad.
         „Víš co Wthene, když jsi tak chytréj, tak si pro ně skoč sám! Ano!?“
         „A to jako proč? Ty snad nevlastníš nohy?“
         „Jasně že vlastním, ale když já se bojím jít do sklepa.“zakokrhal a vyloudil ohromné krokodýlí slzy.
         „Hele ho posránka! Chová se jako malý, čistý hošíček!“
Ambrosius dupal skákal a vykřikoval hrubé nadávky, jako z kulometu.
Když se konečně unavil, žuchl sebou do křesla a schoval si hlavu do dlaní. Alžběta využila této chvilky, položila Wthenovi ruku na koleno a její hbité prstíky se po něm rozutekli dál až…..
Amrosia probralo náhlé a podezřelé šustění. Když se ohlédl všiml si, jak se Ubohiho pláštěnka prapodivně vlní a synchronně s ní i Wthenův blažený obličej. Alžběta se rychle stáhla na své původní místo.
         „No co, co!“ozval se Wthen, zdvihaje současně obě ruce nahoru, kroutíc přitom nevině hlavou, „ty jsi snad nikdy nepotřeboval poškrábat na zádech!?“
Ambrosius vůbec nepochopil co se vlastně odehrálo, neboť byl příliš zaneprázdněn předchozím rozhovorem.
         „Amroži, proč se bojíš jít do sklepa?“řekla Alžběta a vrátila se k původnímu problému.
         „Co se s tebou vlastně děje?“ zeptali se oba.
         „Nic se neděje…..zkrátka tam nemůžu a basta!“
O stůl narazila jeho pěst a vydala ohlušující ránu, až oba nadskočili samým leknutím.
         „Vždyť se ti nemůže nic stát! Nemám pravdu Alžbětko?“
         „Máš Wthene. Jasně, že máš!“ a opět mu nepozorovaně položila ruku na koleno, snažíc se přitom, aby nic nezašustilo.
         „Jenom aby, jenom aby.“
         „Hele, voco tu teda de! Můžeš nám to laskavě říc?“
         „No tak dobrá…..ale nebudete se mě smát, že jóó?“
         „Přísaháme!“ slíbili mu oba.
         „No tak jóó….ale slib….“
         „Amroži!!! přerušila jeho nedokončenou větu Alžběta, „Neopakuj se! Copa nám nevěříš? My se ti opravdu nebudeme smát.“ a zajela hlouběji po Wthenově noze.
         „Tak dobrá, když jinak nedáte. Ale nebudete…..“
         „NEBUDEME!“
         „Tak jó! Jednou jsem musel do sklepa pro brambory a v momentě, kdy mě tížily v ruce a s námahou jsem se drápal do sedmého patra, oslovil mě docela malilinkatý, drzý Oříšek. Bylo to v mezipatří právě v momentě, kdy jsem se nadechoval k odpočinku.
         „Hééj ty!“ zařval na mě, jako lev.
         „Hééj ty človíčku přiblblá, kam se to ženeš hňupe a tupče?“
Koukal jsem na něho a pozoroval, jak se povýšeně pohupuje na špičkách nohou. Tlapky měl za zády, jakoby přede mnou něco ukrýval, drzé pysky měl našpulené a čučel na mě pohrdavým pohledem.
         „Hééj ty otroku vlastních, stupidních a nízkých tužeb. Hééj ty kreténe člověčí!“ hulákal na mě s megafónem před čumákem a chichotal se, jako blázen. Tušil jsem, že za těmi zády opravdu něco schovával, ale s tímto jsem nepočítal.
         „Jsi šméjd a krysa! Jsi opuchlina slizkých a zvrhlých mravů. Jsi parchant do nebe volající. Jsi modloslužebník nejzvrhlejších pohnutek.“
Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal?“opět mu do řeči skočila Alžběta.
         „A na co bych asi tak měl čekat, co? Snad né na to, až se objeví princezna bojovnice s bicepsy, jako Švarcík a pude mi zachránit prdel? Ale koukám, a koukám a to vidím, jako rys že, ať se koukám, jak se koukám vidím jenom tebe, odvážná a svalnatá Alžbětko.“
         „Buď už zticha!“pokáral jí Ubohi, „Chtěl bych tě vidět na jeho místě. Myslím, že bys valně nevoněla. Co myslíš….mohla bys mě v takovémto nevábném stavu škrábat záda? To sotva.“
Alžběta zahanbeně sklopila víčka a stáhla nazpět.
         „Jen pokračuj kamaráde,“řekl Wthen.
         „No tak, jak jsem už říkal,“pokračoval Ambrosius, „Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal!?“
         „Jdi do prdele Wthene!“
         „Jasně, už jsem zticha! Opravdu….opravdu. Pššššš.“
         „Táák znova,“ otráveně pokračoval. „Ale už mě vážně nikdo nesmí přerušit, nebo….“
         „Spolehni se,“ řekla Alžběta a opět se jí vrátila dobrá nálada.
„Na nic jsem nečekal a promluvil k němu tím nejlaskavějším způsobem.“
V ten okamžik se od něho Wthen odvrátil a nepozorovaně v sobě držel salvy smíchu. Alžběta na něho spiklenecky mrkala a usmívala se, jako sluníčko.
         „Něco ti snad spadlo do oka?“ přerušil své vyprávění Ambrosius.
         „Ne, to není nic vážného.  Jsem jenom dojatá tím, jak fikaně jsi na toho Oříška šel.“
         „Aby néé vím přeci, co dělám! A tak mu teda povídám Oříšku, Oříšku, cos měl dneska k obědu? Taky se ti na patách věčně vyzouvají fusakle? Taky miluješ chleba s hořčicí a zahradními jahodami navrch? A co takhle malýho oslíka s hejbacíma ušima,  hladově íájícího? Taky ses na něm vozil do kolečka v cirkuse, zatímco se tvůj tatínek právě bavil tak, jako pokaždé s cizí, velikánskou ženskou? Taky tě pak nutil, abys jí říkal maminko, když ta pravá šla jednou nakoupit přesnídávky s meruňkami a už se nikdy nevrátila? A jaké noviny nejradši čteš? Taky musíš pokaždý na vécé, když uslyšíš v ulici tu nemožně řvoucí houkačku, vezoucí mražené pochutinky? A jen tak mimochodem…..miluješ Sabinu?“
         „Jakou Sabinu?“ zaječel na mě megafón, za němž jsem spatřil jen dvě hrozitánské uši, kterak se pohybují v rytmu Oříškových mluvidel.
         „No přece Laurinovou!“ řekl jsem slaďoučce.
         „Ne, ne, ne!.Já radši Trávníčka!“opět promluvil megafón. Cosi jako smeták se mihlo někde za ním. Byl to ocas.
         „Takže ty miluješ Pavla?“
         „Jasná páka. A kohos jako myslel….co.?“
Pak se podrbal zadní tlapkou ve slabinách a rozklepal se, jako opravdový ratlík, sotvaže udržel ohromný megafón před tlamou. Slintal, olizoval se a pronášel absolutně nesrozumitelná slova, jako bych se právě ocitl na orientální tržnici. Už jsem to nevydržel a než stačil zaječet „žrkdžycnadddrrknakpichvalecečník“, rošlápl jsem ho, jako špinavého švába!
         Od té doby mi sousedi závidí „můj“ krásný megafón.
         „Hele čéče, kdes k tak krásnýmu megafónu vlastně přišel? Že tys ho někomu čmajznul?“
Na to se vzápětí podrbu ve slabinách a jediné, co ze mne tázající vyloudí je můj prostý a láskyplný úsměv.“
          
         „No to je opravdu silný kafe!“řekl Ubohi.
         „To teda jóó!“přidala se Alžběta.
         „A nám bylo strašně divný….viď Alžbětko, kdes k tééj mluvící troubě vlastně přišel?“
         „Ambroži, nedrbej se ve slabinách!“okřikla ho Alžběta.
         „Klepeš se a usmíváš, jako při orgáči.“
         „Nekecej a radši mazej pro brambory ty,“skočil jí do řeči Wthen Ubohi.
         „Hele, béjt tebou, tak s těma baleťáckýma šponovkama bych si takhle nevyskakovala,“odsekla mu a zároveň zavadila pohledem na Ambrosia.
         „No tak dobrá. Já halt pudu, když na mě Ambrosius tak smutně kouká. Ale povídám ti Ubohi, že je to naposled.“


Trvalo přes hodinu, než se rozrazily dveře bytu a na prahu se objevila Alžběta v hasičské uniformě a s fotbalovým míčem v ruce.
         „Kde máš brambory?“zeptal se Wthen „A vůbec, kdes k těm hadrům vlastně přišla?“
Udělala pět kliků, sedm shybů a deset dřepů. Pak  kousla Ambrosia do ruky, zarecitovala dětskou říkanku, přečetla erotický inzerát „On hledá jeho,“ pohladila se v podbřišku, odkopla penaltu a nakonec se záhadně usmála.
         „Jak to tak vypadá“řekl Wthen Ubohi „tak pro ty zatracený brambory musí skočit někdo opravdu spolehlivý.“
Zanedlouho již bylo možné slyšeti dupot jeho nohou na schodišti. Oba zbývající se na sebe podívali a pustili se do hlasitého smíchu.
         „Tak jsem fakt zvědavá, jestli ty brambory opravdu přinese?“
         „Já taky.“
         „Ale něco mi říká, že je přeci jenom přinese. Dokonce jsem o tom pevně přesvědčená.“
Na to Ambrosius zavrtil hlavou, pak něžně pohladil svůj krásný megafón a řekl: „Jenom aby, jenom aby!“                  
   
                        
             

15.8.2014
Ztráty a bolístky pana Wthena Ubohiho

    Ubohi se ďábelsky zachechtal a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem. Za ním, uvázán k jeho pravé noze, cupital na svých kraťoučkých kožkách malý, ošklivý psík neurčité rasy. Nebyl to vlastně ani pes, spíše připomínal černou vypelíchanou nudli s netopýříma ušima. Wthen Ubohi mu s láskou říkal Zmrde.
     „Zmrde… můj krysopse! Poraď mi, co s tím Ambrosiem mám dělat? Způsobuje mi jenom potíže!“
     Zmrd mu však neporadil, neboť nechápal, co po něm páníček vlastně chce. Pro jistotu však naklonil svoji hlavu na stranu a zatvářil se tím nejmoudřejším výrazem. Pan Ubohi zalovil v kapse a s vděčností ho podaroval sladkým pamlskem. Slupl ho jedna dvě, a než se nadál, vystřelil vpřed jako šíp, neboť se Ubohi opět vydal na pochod.
     Zmrdovo cupitání bylo okouzlující, protože popoběhl a opět stál a zase popoběhl a opět stál, a takto se v přesných geometrických obrazcích groteskně pohyboval po místnosti všude tam, kam ho táhla pánova noha.
     „Však já mu přijdu na zoubek. Ten se bude hodně divit, až ho připravím o jeho klid.“
     „Haf, haf!“
Zmrd se překvapeně podíval na svého pána, protože si byl téměř jist, že tím, kdo právě zaštěkal, nebyl on. Pro jistotu skutečně také zaštěkal, aby porovnal barevnost obou hlasů. Pan Ubohi ho opět podaroval pamlskem a Zmrd už vůbec nechápal, čím se o to zasloužil.
     Od té doby se již nikdy nepokusil zatvářit se moudře, což od něho vůbec nebylo moudré, neboť ho páníček za několik dní daroval své přítelkyni Romaně.
     Ubohi se ďábelsky zachechtal a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem, občas přitom narážeje do krejčovské figuríny, kterou vyšmelil s prodavačem jistého obchodního domu.
     „Poraď mi, co s tím Ambrosiem mám dělat? Způsobuje mi jenom potíže!“ zeptal se.
     „Tak si s ním rozumně promluv,“ odpověděla Alžběta, a zároveň neúnavně stínala kosou postavené šachové figurky stojící na naleštěných parketách. Pan Ubohi jakoby zázrakem vždy jen o těsný kousíček míjel její ostří, přitom se vůbec nedívaje, kam vlastně šlape.
     „To se ti lehce poví, Alžběto. Sama dobře víš, že jen tak nepřijde, neboť je až do morku kostí uražen od té doby, co….“
     Alžběta zrovna sťala bílého krále a řekla: “Od jaké doby? Snad nééé od tééé… co?“
     „Jóóó, od tééé!“ vybafl Ubohi.
     „Tak to je vážné. Moc vážné!“ a začala brousit ostří. „Myslila jsem, že už je to za vámi.“
     „Ale kdeže.“ vyhrkl Ubohi a opět narazil do figuríny, až ztratila jednu paži. Zvedl ji z podlahy. „Má úcta...Wthen Ubohi jméno mé,“ a pak se jí poškrábal mezi lopatkami.
     Postavila všechny figurky na parkety a opět začala kosit.
     „Co takhle za ním poslat nějakého usmiřovače? Zkrátka dohazovače, co ty na to?“ začervenala se, přičemž cudně sklopila víčka v domnění, že tou osobou pověří právě ji.
     On však poslal onu krejčovskou pannu.
     Od té doby ji nikdy nespatřil.
Ubohi se andělsky pousmál a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem, dávaje přitom pozor, aby neztratil i to druhé křídlo, neboť o první přišel, když si na něj z neopatrnosti šlápl. Ambrosius mu ho úlisně podával, běhaje za ním po místnosti jako neodbytný milenec. Z tohoto důvodu ho Ubohi nikdy nespatřil, ačkoliv jasně slyšel jeho hlas.
     „Jsem tady. Konečně!“ žadonil o Ubohiho pozornost Ambrosius, nedbaje na zřetel to, že občas dostal tím zbývajícím křídlem „nebeské důtky“ do hlavy, kdykoliv se Ubohi otočil za jeho hlasem. Točil se jako čamrda, co nejrychleji svedl, v domnění, že nachytá přízrak při činu.
     Leč marně.
„Jsem blázen, strašný blázen! Už slyším Ambrosiův hlásek.“ mezi vzlyky kokrhal Ubohi. Ambrosiova úlisnost byla ohromující, neboť se v podstatě snažil o podobné. Běhal za ním, že ho předběhne, aby se mu mohl podívat do tváře. Jenomže… kdykoliv se chtěl Ubohi otočit doleva nebo doprava, udělal Ambrosius naprosto to samé. Nastala tím vzácná synchronicita a úsilí obou nešťastníků bylo marné.
     Marné?
     Kdepak.
Po dlouhé a směšné honičce uviděl Ubohi Ambrosiovu tvář, avšak natolik zrůdnou a ďábelskou, že si opravdu myslel, že ji posílá samo peklo, aby ho trestalo za jeho temné svědomí.
     Zatočila se mu hlava a okamžitě se v bezvědomí poroučel k zemi.
     Ambrosius, zcela uřícen a vyčerpán, plný opuchlých podlitin s rozcuchanými, zježenými vlasy, stál nad zlomenou postavou Wthena Ubohiho a dal se do tichého pláče, než si pro něho po dlouhém pátrání opět přišli zřízenci nedalekého sanatoria.


4.6.2014
V kadibudce básník sepisuje žalmy

Jsem na Výtoni.
Kdosi neznámý vykukuje zpoza rohu pilíře železničního mostu.
S budhistickou pokorou v duchu
předčítá monotónní mantry neviditelným duším
a mírumilovně se usmívá.
Myslím, že ho mám rád.
Zlatavá aura za jeho hlavou mu dává
svaté vezření.
Projíždí tramvaj.
Diváci v oknech na něho s úkosem zhnuseně hledí
a pokřikují beze slov.
Zadýchaná skla.
Hbité čáry prstů kreslí chaotické, pověrčivé vzorce.
Vltava jiskří prosluněna, jakoby odspodu.
Řidič smrká pozpátku a beznadějně si zakýbluje pajšl žluklými,
krvavými hleny až k prasknutí.
Malé dítě protestuje v leže.
Hystericky kope nohama a dožaduje se pozornosti.
Přichází jeho chůva a vstřikuje mu do žadonící žíly,
hutnou dávku neznámé psychotropní látky.
Dítě se choulí do prenatální polohy, hlavička se mu klimbá, zhluboka dýchá,
aby se záhy implozivně začalo viditelně scvrkávat a stárnout.
Oči má meditativně přivřené, jako při motlidbě.
S posledním výdechem něco zažvatlá,
ale já raději alibisticky odvracím pohled směrem k nábřeží.
Hladina řeky je pocukrovaná ledovou jinovatkou.
Zoufalý kajakář zamrzl v ledu.
Drzí rackové ho klovou do vyděšených očí.
Oči.
Ach jó...oči...ty průhlednící komplikovného světa.
Dráty prorůstají kostmi.
Zadehtované plíce s námahou sténají.
Přirážejí do hrudního koše.
Poslední milování před Smrtí.
Oči roní slzy ze žloutků vajec úchvatných kolibříků.
Vltava šplouchá.
Ocel skříprezá do nebe povadlými hřeby.
Mráz vypaluje do betonové strusky Země obnažené piktogramy.
Z podlahy vozovky se kouří.

Áres zvrací, rukama opřen o záchodovou mísu.
Ze ztékajících čůrků věští budoucnost.
Pak se schoulí do klubíčka a hlasitě naříká.
Mastné kachličky.
Pomočená kyselá podlaha.
Vulgární nápisy a obrazce.
Zvuk řitních výpustí ve vedlejších kabinkách.
Přichází jeho matka a odvádí ho za ruku ven.
Prší.
V louži se odráží nákupní centrum.
Zákazníci přicházejí a odcházejí.
Pneumatiky vozidel rozstřikují její zrcadlový odraz
do miliónu kapiček.
Spoléhám na protější stranu.
Spoléhám, že se v ní navždy otisknu,
jako nesmazatelný reliéf.
Fragmenty náhodných událostí probleskují,
jako fotografie, kterými se rychle listuje.
Fyzické narušení našich tělesných stránek
může nastolit smrt.
Co jsme to za předměty?
Dužniny prosáklé krví?

Celý známý svět je pouhopouhou malbou vědomí.
"My jsme přeci svatí!" myslí si kněží,
zatímco jim pod prstama utíkají skuteční lidé
s milióny bohy v srdcích.



⇡nahoru⇡