|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanál | ||
A co když se tě někdo zeptá „Jak se máš?“ (poezie, Šimon Jan Zrno) • Proč z oblohy mizí hvězdy (poezie, P(ř)íšeRadka) | ||
|
Stává se, že samovolně začnu brousit nože a přemýšlím, kde by ti asi slušely nejvíce. jestli mám zvolit přímou cestu do hrudi nebo to vzít oklikou skrz duši a několik citových zkratů.
Někdy se stává, že prostě zabouchnu dveře a doufám, že zmizí ze zdi, abys je už nikdy nemohl otevřít. Abys za nimi zůstal sám a já mohla dosyta plakat a konečně přijít na to, proč den střídá noc a proč z oblohy mizí hvězdy a proč se z dvou společných životů vytrácí láska a zůstává jen na dně skoro neviditelná. Nechává se nahradit hněvem a prostořekostí. Nechává se smést do kouta a asi už nechce být znovu objevena.
Někdy si říkám, že všechna ta nenávist není upřímná a chci tomu vnitřnímu hlasu uvěřit. Obrátit na nový list a zašít si srdce odpuštěním. Znovu Tě milovat a nevidět tvou lhostejnost. |
||
|
nikdy jsem neviděl racka jak by brečel nad bělostí pláže dní kamínky i písek mlčí rybáři se ptají když tě zastaví návnady chechtající rybáři v písku se propadají s všedním dnem kolem za ruku jdem když rybáři s pícháním zalykávají a boří v peří na obzoru otázky svítají „jak se máš?“ bez břehu na pláži se mne ptají |
||
|
| ||
|
Prolétli jsme si navzájem životem. |
||
Probouzení (poezie, Nesmyslon) • Strach (poezie, Nesmyslon) • Make love not war (poezie, Tomáš Recht) • Počátkem apokalypsy (poezie, Tomáš Recht) • Léto přichází (poezie, Šimon Jan Zrno) • Giovanni Boccaccio (poezie, Tomáš Recht) • Pondělní píseň (poezie, Tomáš Recht) • V jiném životě (poezie, Šimon Jan Zrno) • To Běto (poezie, Tomáš Recht) | ||
|
Tobě to Běto sluší s kuší |
||
|
svět ztratil něco ze své barvy touch of reálný svět touché still slzy nejdou ven, snad jindy nechápu, co se děje možná by to mělo být |
||
|
Už mám zase motivaci |
||
|
Jde Cameron po ulici pod pravicí brokovnici jde Cameron Diaz pro Cabernet Shiraz |
||
|
Ani ten jednodenní sníh nevydrží duchovně konzistentní červenec je můj měsíc, moje horkost léto je pro mě podzimem jara před zimou, co asi nikdy nevysvětlím tíha se nemohla přibližovat musela poklesnout jako náhlá přikrývka stal jsem se trpným aktérem defenestrace jsem teď pryč z bašty průběhu kde jsem měl pod kontrolou svoji vládu teď proved comeback zlý pán zvrátil se a zvrací, obrací se a opět vrací rádio by vlezle dodalo: summer is coming, summer is coming rádio však šumivě není radio is down man is down |
||
|
Někdy koncem zrození kdy šlo o souložení zdálo se, že jsou věci v cajku a že jsou ložený.
Počátkem apokalypsy řekla jsi čau a polib si co se to stalo v mezičase kde jsme to zakopali psy? |
||
|
slovo dalo slovo olovo dalo olovo šlo jen o slovo (jalové) šlo jen vo love oslové volové |
||
|
Dávej si pozor v nelehkých časech čemu se věnuješ a čemu věříš
Dávej si pozor na čem ses zasek‘ proč na místě stojíš A uvnitř běžíš
Postav se strachu v nelehkých časech aby tě nepozřel ten zlej s velkým Ď
Ze všeho nejradši živí se strachem a pozře i tebe když zjistí žes uvízl |
||
|
Ještě se válí ve svěží trávě spadané listí z podzimu a trochu šustí, trochu škrábe a hlína ještě studí
Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty!
Křičí pěvec, jehož jméno neznám a má pravdu ten vyvedenej ptáček
Je načase vykvést - následovat fialky Vycházet dřív a později zapadat
Slyšet píseň v každém zvuku - a ty zvuky milovat
Zapouštět kořínky do každé chvíle Z chvilek a pocitů hnízdo si stavět
Je na čase celou svou náručí obejmout svět
A - i když se často opile motá znovu se zamilovat do života |
||
Následuj dav (poezie, Nesmyslon) • Bojíš-li se (poezie, Nesmyslon) • Arion (poezie, Kulturni p_rnograf) • Slowmotion emotion (poezie, Nesmyslon) • Jen tak jet tramvají (poezie, AN') • Sny se zazdají (poezie, Šimon Jan Zrno) • Ovidie, já tě zabiju (poezie, Šimon Jan Zrno) • Středy po čtvrtcích (poezie, Šimon Jan Zrno) • Rdousící se prase (poezie, Šimon Jan Zrno) • Oblíbené trasy (poezie, JaNe) • Bojsa (poezie, Šimon Jan Zrno) • Množný číslo slova „sám“ (poezie, Nesmyslon) • 511 (poezie, Civínová) | ||
|
Taky máš někdy pocit |
||
|
Ty nejsi spasitel a ani já nejsem každej sám v sobě zmíráme děsem
Každej sám sobě svým vlastním bachařem tak co si můžeme dát vlastně navzájem? Co jsi zač a co jsem zač já jsme vůbec k něčemu - spolu my dva?
Jsme podle všeho nesourodí jedinci já se líbám s deštěm ty miluješ se s vichřicí
Což chvílemi působí ač je to omyl že společně s živly vzdycháme do tmy
Společně běžíme jako laň se lvem vzájemná kontrola nad rychlostí, tempem
V bouři se zmítáme a každej po svým stébel se chytáme a držíme kostým
Jsme topoly v nečase V lásku sotva věřící a zatímco se líbám s deštěm ty jsi sbalil vichřici |
||
|
Zrozen v dešti |
||
|
Oblíbené trasy... Třeba z Prahy na Beroun To je tak krásná cesta Že stojí za to jet ji vlakem Znovu a znovu Tam a zpátky
Oblíbené trasy od filozofie do postele Nebo na pohovku Co kdo doma má A proto jet kdykoli Na výlet vlakem Znovu a znovu Tam a zpátky
Oblíbené trasy za pocitem Že žiju To jsou tak krásné cesty Plné těšení a voňavých vzpomínek Už jedu domů Abys mohl být smutný Že tam nejsem Znovu a znovu... |
||
|
Dusno a přetemněno bouchání pleskající mráz na zádech kvílící houkačka bíle světelná Před bouří parno a setinový smrad puch a bomby neviditelných zvratků neklidné chlapisko, je mu horko děsné vedro a toho suchého potu! bažina stahující kalhoty bílá krev v reliéfu kapesníků močál a pig squeal dubisko z ozvěn epičnosti na něm bleskový provaz v kouři chroptění a chrochtání v kouři z blesku Kristus komunikuje ve vichru neklidně připomíná štěstí na provaze smyčka, ve smyčce duch podsvinče zlom vaz! |
||
|
Pročpak si myslitelé neuvědomují když takové pomyšlení na antimyšlení crushingly dense zvukové stěny |
||
|
Cos mi to udělal, bratře |
||
|
na chvíli se vysvitne vzkřísí zraky a zmizí pak se šedě dřímá nepřijdou-li oči na talíři pruh světla zlatu vzácnější pro snílky to dělávají (na úsměvy zadělávají) po zhasnutí do tmy se vytrácí hvězdy bezesné noci naplní na konci dne probuzení zpívá: zvláštní, že slunce také spí... |
||
|
Jen tak jet tramvají A vzpomínat na dříve Kdy jsem vždy mívala Aspoň dvě promile Vzpomínat na kdysi Matně jen na tváře Divit se na stokrát Jak Osud to dokáže...
Kdo koho provází Kdo koho ztrácí Vyznat se ve vztazích Dává fakt práci
Jenom jet v tramvaji Vidět a nevidět Místa co skrývají Na mnohé odpověď Místa co vypráví Pohádky o holce Která se snažila A žila dost divoce.. |
||
|
Jsou chvíle Kdy ustrne čas A ticho je jak skelná vata
A ty cítíš jak Se ti život tříští o zátylek Periferním pohledem vnímáš Průlet střepin Jen těžko hledáš sílu Se nárazu vzepřít
Dopadni tváří do prachu Nebo to ustoj – chytat tě nikdo nebude Křič jako uragán V tichosti naříkej – nikdo si ani nevšimne
V takových chvílích přestaň se bát A na moment ustrň společně s časem máš přeci sebe Ty nejsi sám!
Podrž ty chvíle Kdy ustrne čas A začni jim říkat třeba Šance nebo Příležitost nebo Život |
||
|
"Darujte mi život, když Vám daruji vše, co mám." (Arion)
Namočit si rovná záda, činí vlnám starost. Pěvec se zlomenými křídly v purpurovém plášti, první svého druhu, rozechvěl ustálenou zvyklost hřešit.
Lampami osvětlená cesta nevede vždy zpět. Prázdné regály obchodů vystavují kulturní rozkvět. Komár vysál sopku, jež zastavila vlnobití a daroval vládu lidem Zmatek, jež lze řídit konzervativně, vždy mít připravenou pistoli v šuplíku pracovního stolu s jedním nábojem.
Rozlitý nektar života rozehřeje povrch zimní louky pestrými barvami lučního kvítí. Betonové trosky nezrecyklovaných novostaveb rozpadly se v čas. Indiání duhového kmene, na prázdné místo vysadili prastaré stromy na věčnost pějící píseň. Zlo svých předků hnijící z neznalosti rozháněly děti tancem neřesti.
Muhammad nepřijal horu kostí vyskládanou v pedestial. Při konání přežití, o slávu nestál. Popřel myšlenky, v nichž člověk neobstál. Mezi skalisky uzavřel svůj hněv. Když vláčeli ho v davu, rozdával úsměv. Popravu zajistil mu milostivý soudce.
Slova překrývají skutky. Raději neotvírat prastaré svitky, z nichž Smutek lidstva lze vyčíst.
Vzducholoď pluje oblohou nad hlavami přeživších, jak velryba vznášející se v oceánu. Koukáme, s údivem na postapokalyptický mechanický balet tančící v nekonečném prostoru nad námi, ze dna trosek zaniklého města. Zažíváme zánik lidské pýchy, jež odpadá s hořící živou hmotou vzducholodě a upaluje zaživa nevěřící potomky Scyllia. |
||
|
Bojíš-li se doopravdy každý úkryt marný
Bojíš-li se hluboce bát se budeš všude
Bojíš-li se – neutíkej! Vždy bojíš se sám sebe
2014
|
||
|
Následuj dav dav ví, kam jít
Následuj dav dav ví, co si máš myslet
Následuj dav dav ví, kam jít
Následuj dav dav ví, co si počít
Následuj dav s davem se neztratíš
Následuj dav v davu snadno zmizíš
Následuj dav a dav nebude následovat tebe
Následuj dav Sám jsi, když v davu se obrátíš
Praha, 2014 |
||
Komu poděkovat (poezie, Nesmyslon) • Na vodě (poezie, Nesmyslon) • Něco uniká (poezie, Šimon Jan Zrno) • Depka a život a jiný hovadiny, (poezie, Pepa) • Ledový pot nemá zájem (poezie, Šimon Jan Zrno) | ||
|
Profesor Kýbl mě kdysi polil od té doby zlost přelívám na vodováze a neustále smrdím vařícím potem…
mraz dívek a chlapců míjí záda zaučeného je zajmut a stále ho zajímá vesmír beze hvězd pod vypařujícími se brvami |
||
|
tělo moc slabý na píčoviny. Bez nich to nemá smysl. Do práce z práce… Metrem.
Den za dnem. A Co je vlastně za den?
A hlavně, Co je to za den? Když ani neřekneš slovo kretén? Nezanadáváš kámošovi. Nepomluvíš kolegyni. Nepoškádlíš ji svou hrubou mluvou. Nevytvoříš rozpor. Spor. Ne Sport… Metro blíží se, A s ním další noc, Anebo další den.
Nevím.. Zoufám si, Kdybych se jí aspoň tak zeptal.
Jestli neví co je to ten feminismus? Nápověda: Píčovina co by mi rozzářila den. |
||
|
Na Nejvyšší hoře vrásčitější než Země připijím s rozšlehaným pousmáním moštem z hořkých plodů tréninku a na té Nejvyšší hoře, vrásčitější než Země jsem slzami podepsal mír s Křečemi a bratrancem Smírem zapili jsme to, smířeni s tím zapili jsme to medovinou a já zlézám dolů k plážím z bílého peří používám žebřík ze zledovatělého plynu který se ke mně odmítá znát který tak mizí a tak uniká nepoužívám bungee jumping ač vás k smrti respektuji, přátelé nepoužívám stylizaci do sebe, syna Ereba používám sebe jako návnadu na medvědy na jejich služby přestože si deníkovými škobrtnutími tak mažu med kolem huby a proto se tímhle musím ptát: co dál, Dívko zlatě Zelezná? co padá, a přesto nezapadá? kterépak slunce je záludno propastí? jakési křesadlo nedbá varování ani proslzených znamení a leze mezi mlejnské kameny… píchá mě řiť od medu zamazaná ale i proto, i pro taková proto ten příběh nesedí… mně, tedy ani ke mně v peklu či raji co mi nepasuje Pane a Paní? Jsi-li Fille fatale, kde jsem já? Jsem-li geroj, v čem žiješ? Tak se mi Louskáček zbláznil do kytar neposlouchá mě a já mu vždy naslouchal měl jsem snad políbit sen? Měl jsem snad znásilnit sen? Měl jsem se snad probudit? Snad se probudím?
To všechno jest srdce vypovídající to přítomné něco je v budoucnu čekáním a tak se familiérní existence zdá být Očistcem ze špaget, ve kterém snad náměsíčně brouzdáme…? |
||
|
Hluboké pochopení mámivé pablesky jsoucna hra světla a stínů
není důvod říkat všechno znova co dávno bylo řečeno
přesto souznění s hlubokou bytostí vdechovaná radost kořenící štěstí
ale proč to říkat všechno znovu když všechno už se stalo
Prožitek Exponované vědomí napojení na proud všechno je v pořádku nikdy se nic nezmění
Ale proč vůbec psát poezii? copak slova něco znamenají?
(léto 2019) |
||
|
Poděkuj tomu kdo ti velí naivně se vyblít na ulici
Poděkuj tomu kdo ti velí milovat
Děkuj tomu kdo ti nevelí
Děkuj sám sobě tak dlouho než sám sobě odpovíš že není vůbec zač
(podzim 2019) |
||
Bez názvu (poezie, Civínová) • Osamělá duše (poezie, Jane) • Vzorky (poezie, Nesmyslon) • Geoda (poezie, Nesmyslon) • Zpřístupnit sbírky (poezie, Nesmyslon) • Chlad (poezie, Nesmyslon) • Audit ve skladu slzných krystalů (poezie, Civínová) • Spojení (poezie, Rogo) • Nevstoupim dvakrát (poezie, Nesmyslon) • (bez názvu) (poezie, Jane) • Déšť (poezie, Nesmyslon) • Stromy (začátek února) (poezie, Nesmyslon) • Z DUŠE.. (poezie, Janus) • Záblesk (poezie, fanky) • HORIZONTY (poezie, Janus) • Světy (poezie, Nesmyslon) • Šípková Růženka (poezie, Nesmyslon) | ||
|
Za každou lásku ve vlasech květina za každé vzplanutí výhon se popíná
Zplanělá růže tak a křehká a divoká ovíjí zápěstí spánků se dotýká
Zarůstám do Lásky listí mne chladí trnoví probouzí k něžnostem svádí
S každým koho miluji trochu jinak rozkvétám poupaty se obaluji s růžemi se zaplétám
Jsem Šípková Růženka pokrytá květy v svém vzdušném zámku prosnít chci věky |
||
|
Najdi si planetu Pro svoje bytí Sestav svůj vlastní Planetární systém Vyber si slunce Kolem něhož obíhat
Jestli budeš muset Kvůli tomu do vesmíru Použij vzducholoď Obleč se do šatů po pradědovi A vem si jeho klobouk
Hraj na flašinet Ten dodá stroji energii
Nebo můžeš na bicí Ale v tom případě Leť radši rogalem V bleděmodrém trikotu S rudou růží za uchem
Stvoř si vlastní vesmír Stvoř si světů kolik chceš Až najdeš novou planetu Dáš jí jméno Země II. |
||
|
HORIZONTY
A kdyby snad někdy došlo k pádu do osamělých horizontů, a tys přeci nepocítil onu Závrať, zapomeň na Jazyk a ruchy světa, zapomeň na lásku a pouto k bytostem lidským, neboť v ústavičném spěchu, brodil ses za zbytečnými cíli a zbytečnými tužbami… …neb život jsi nežil a nežiješ.
A kdyby snad přeci jediným svým nervem, onen Život cítil jsi, a proto žil, pak onu Závrať v ohromení pocítíš, navěky tím svoboden a probuzen.
Hlubina jest minulostí a Výšina tužbou. Existuje skutečná prostora uvnitř horizontu… Přítomnost. Tu však nelze uzamknout pod oční víčka. Jen Přítomnost je nesmrtelná a vše ostatní jest přeludem.
|
||
|
Potkáme se a bude to záblesk okamžik věčnosti bez příběhů Tvého mého natož našeho nebude to kapitola ani epizoda jen chvíle pravdy: jsme schopni světla. |
||
|
Z DUŠE...
Marné je sobě občas slovo, co tahem štětce rozmáchne se v růži.
Zasyčí éterem, jako duše, letíc samo...bez hranic. |
||
|
Je začátek února a jaro je tady Stromům už tvrdnou bradavky Co budou dělat asi tak za měsíc?
Vždyť ještě mají v korunách parohy Které jim jízlivě nasadil podzim Co budou dělat, když napadne sníh?
Je začátek února a kosi už zpívaj' Že přichází jaro a ani krok zpět Co budou dělat, jestli se mýlí?
V paroží stromů třpytí se koruny Mámení lásky a volání života Co budou dělat po zbytek jara?
|
||
|
Déšť smývá mi z vlasů zbytky tvé vůně
Rezidua okamžiku
Kdy jsem se naposledy zachvěla Pod vahou tvého pohledu
Už nebudu tak dlouze hledět Už nebudu se chvět
Jinak se nic nemění A svět je pořád stejně krásný
Jen
Nenechám už hvězdy Přecházet si po zorničkách Ani svoje zorničky Bloudit po tvých galaxiích
Déšť dopadá na mou unavenou tvář Kapky stékají kolem očí až ke koutkům úst
Úsměvem je zachytávám
Pláče za mě celý nebe Já zůstávám šťastná
|
||
|
Držím tě jako někoho, koho nechci už nikdy pustit. Objímám tvou šíji tam, kde končí vlasy a začíná kůže... ...chtěla bych toho šeptat mnohem víc než tvoje jméno stále dokola... - A pak prý, že už k tobě nechovám romantické city... Komu to lžu a s jakým úmyslem? Nejvíc snad sama sobě. - Tramvaj zastavuje a přetrhává mi sen o bezpečí v tvém objetí, nutí mi všední realitu, budeš vystupovat, měl bys už vystupovat.. Naposledy zahlédnu oči, co svádí snadno slečny do průšvihu a vdané paní přidělávají vrásky |
||
|
Nevstoupim dvakrát do téže řeky Říkáš Přemýšlíš o tom A smysl ti uniká
Vstupuješ do řeky a zůstáváš stát
Nevystoupim nikdy z řeky Říkáš
Stojíš uprostřed koryta A řeka stejně Jinam uplývá
|
||
|
Chvíle okamžik osamocený čas Bůh je v nás i kolem nás a když se v nás s tím kolem spojí svět chutnat bude radostněji
(16.11.2019,Praha- ostrov Štvanice) |
||
|
NaCl, sůl kamenná normální kuchyňská sůl co tu bude za sto let? stále ta samá zasraná sůl
dědictví rodu - šutry co nerozpustí ani kremační pece
z domu kam chodím spát postupně mizí pokoje ne nedám si kafe nezastavíš to sedět svedu už jen u smrtelný postele
v posledních dnech se jim kůže vypla jako vosk trpělivost s Bohem je víra poslední pokoj na knotu visící odškrcující se kokon za jeho okny spartakiáda krysí závod pouťové šlágry
nesmiřitelná puška co zanáší trpělivost se sebou samým je naděje netrpělivě prosím ať to všechno rozpráší |
||
|
Jednou se tím svým chladem zalkneš A úplně na konci Dojdeš poznání
Ale tvá poslední slova Ta nejniternější pravda a vyznání životu Zůstanou navždy uvězněna V drobných krystalcích páry
A budou už navěky vnímána Pouze podle chemických a fyzikálních vzorců
Jednou se tím svým chladem zalkneš Nepřijde-li někdo Kdo ten proces zastaví Kdo rozehřeje strukturální vzorce Které ti tak despoticky vládnou
Jednou se tím svým chladem zalkneš Jestli tomu člověku Nedovolíš hřát
A úplně na konci sice dojdeš poznání Ale tvůj poslední dech Konečné vyznání životu Zůstane navždy uvězněn V drobných krystalcích pravdy |
||
|
Pojď se mnou trávit čas Můžeme vzájemně listovat Ve svých vnitřních sbírkách
Básní či motýlů? Obrazů, známek?
Každému dle chuti Jenom ne ve sbírkách Interních válek |
||
|
Jsem si jistá Že kdyby někdo vzal Mou hlavu do dlaní
A rozřízl ji pilkou Spatřil by neskutečnou krásu
Byl by ohromen Množstvím drobných krystalků Ozářen silným proudem duhy Zmaten hrou světel a stínů Oslněn výbuchy hypernov Ohlušen hudbou sfér A zmámen vůní čerstvě vyvržených feromonů
Jsem si jistá Že kdyby někdo vzal Mou hlavu do dlaní
A rozřízl ji pilkou Z tý krásy by se dočista posral |
||
|
Všichni jsme jen vzorky Na vrásčitých površích Zelených klobouků Smržovitých hub |
||
|
Tak sama Jak jen duše může být, Jak jen bytost může být Ve světě věčného odmítání.
Kdo by ji mohl spasit? Anděl strážný je poslední, Který to nevzdal... ...ovšem jen z božské povinnosti.
Vysílá na sta signálů, Nikdo však nepřijímá. Zprávy nejsou doručeny, Adresát k nezastižení.
Tak sama. Cizí i u sebe doma. Draci krouží v ulicích A město nebylo nikdy méně nebezpečné, Než je právě teď, Když už na ničem nezáleží.
Ať si tu duši zatracenou Draci sežerou... ... ať pojdou na její hořkou chuť A duši s sebou strhnou do podsvětí.
Tam aspoň nebude sama, Démoni všude kolem, Krutost už není nevýhodou A duše zmizelá nikomu na světě nechybí. |
||
|
Rozkřiklo se že
kdosi ukradl příbory a z trhu zmizela všechna kůže
náhoda?
hromy, záblesky nepokoj
nehoda, děsně virulentní tvor zacpu si uši schovám se do bezpečí pod topol rozkřiklo se že někdo ukradl příbory a dělal si selfíčka svých ran od kradenýho stříbra pobodán čelisti vlastních ok zakouslý v odhalenej bok liška, mrchožravý pták? daddy issues vykloval
zbyl jen vykřičník
otazník nepokoj obrátím kapsy a možná neodvrátíš zrak
jedinej dárek co lze dát tak či tak
brzo, snad na jaře
zastaví už vlak bude tam mohyla,
čerstvá vůně přes rejstříky čichových nervů, přes píšťaly mozkového kmene nech ji v sobě rozeznít prosby o odpuštění bude to znamení, budou to narozeniny. |
||
Př. n. l. (poezie, Lokálka) • Vousy (poezie, Nesmyslon) • Šťasně nešťastný (poezie, Frankie Táborák) • Sobotní neděle (poezie, Medvěd) • Bukhe (poezie, Medvěd) • Po-po-potom (poezie, Medvěd) • Jo (poezie, Medvěd) • Víno (poezie, P(ř)íšeRadka) • Bojkot (poezie, Medvěd) • Blok (poezie, Medvěd) • pájka (poezie, kolemjdoucí) • svazky (poezie, kolemjdoucí) • konzumenti (poezie, kolemjdoucí) • Matčina rebelie (poezie, Nesmyslon) • Nočník (poezie, Kalimeee a J.J. Fiala) • N z v (poezie, JaNe) • Fantomové křeče (poezie, Nesmyslon) • Láska (zasranej hipík) (poezie, Nesmyslon) • Šediny (poezie, Nesmyslon) | ||
|
Našla jsem si ve vlasech První šedý fous Tak už i mně dal Měsíc pusu Už i do mě si čas kous'
Že je šedý nevadí mi - strukturou mě trochu mate Silnější je, neposedný Svoji roli těžko chápe
Je to rebel, divočák Teď přijde mi to logický Ten šediváč je zřejmě chloupek Pobloudilý Pubický
|
||
|
Doopravdy věřím Na světovou Lásku Lásku s velkým EL
Tu, která vším prostupuje Bez bázně, bez pravidel
A skutečně chci pro všechny Usmíření, dobro, cit
A opravdovou Láskou Bolavé duše uzdravit
Láskou vyléčit chci Celej svět
Jsem zasranej hipík Tak mě, Lásko, veď! |
||
|
V amputovaných končetinách
Stále ještě tepe
Vzpomínky na údy
Které už nemám
Bolest po vzpomínkách
Jichž dávno jsem se vzdala
Tak snadno tu tlustou čáru
Přece jenom neudělám
V dávno promlčených
Částech duše
Pořád cítím záškuby
A fantomové křeče |
||
|
Nezachráníš všechny, Minimálně ty, Kteří zachránit nechtějí.. Už ti nic z toho nebudu říkat. Ani pohledem.... .....pár metrů Jak nepřekonatelná propast. Bičování slovy Každá narážka Ta cizí slova tak blízce vystihující skutečnost.. Jsi tak podobný už mnohým... Spřízněná duše, někdo, kdo chápe, Kdo aspoň zdálky zahlédne ty démony v mé duši.. Kdo se přiblíží tomu nic, co je uvnitř mne, Téměř na dosah, Téměř to nic vyplní, Stane se mnou. A já se stanu někým jiným.. Jen nejde oddělit moc dobře duši od těla. Tělo nejde odložit u botníku A dál vejít jen s nahou duší.. Kéž by to šlo. Pubertální osudové lásky Vystřídala sofistikovaná citová vzplanutí. Konce jsou stejné... .. rozervaná duše Zdecimovaný náhled na sebe, Případ pro psychiatra. Už tolikrát. Tolikrát jsem se nechala strhnout přesvědčením, Že zázraky se dějí, Andělé bez křídel chodí mezi námi, Vily mají právo tančit kdekoli, Silní chrání a křehcí jsou chráněni, Vše je jak má být, Pokud jeden jediný člověk chápe... Chápe... Mě.
|
||
|
Su nočník a nemůžu spát, mužeš do mě chcát, hej! nebo chce-li se ti srát, hej! Mužeš v klidu usínat a nemuset se posírat.
Jsem nočník, létající muž, tak se ale nauč už, nebejt poloplnej huš hej.
Kempim pod postelí, ať je pátek nebo pondělí. Tvý mokrý sny vídám, když sereš, vždy tě hlídám.
Jsem tvůj kámoš NOČNÍK, hej! Nejsem úchyl ani gej, a když jsem po vokraj plnej, letím za hejnem s dojmem, hnojem.
Tvá hovna před spaním nočník nosit musí, po okraj narvaný, s tvými výkaly si něco zkusí.
Křídly mávnu, pak se vznesu nad vrcholky lesů, kde hejna nočníků tvý hovna nesů a srdce jim plesů. V temný noci nočníků je rej. Jsou to tvrdý kluci, ze sebe jim něco dej! V klidu do mě nasírej, hej!
K hlavnímu nočníku valijó k lesu, vodevzdat vejslužku, už mu to nesů. Za nuzkou vejplatu, přesto mám svou prácu rád, jsem noční muž - NOČNÍK – tvůj kamarád. |
||
|
Po láhvi vína
Mám divokou náladu
Po celým bytě
Jen kromě ložnice
Načmárám po stěnách
kosočtverce -
- Symboly lásky
Peacy a květiny
Srdíčka, osmičky
Ležatý
A taky prasátka
Čuráky
Trimuskuly
Jaká jsem rebelka!
- bezzubá bába
To víno byly Rychlý špunty
A pastelka? Bílá barva. |
||
|
zatímco řešíš jestli levo je opravdu vlevo |
||
|
svázali lenina, stalina, i sadáma |
||
|
gdyž v hlavě je jak uvnitř hlavně mezi jídlem a spánkem a je to děsivé to i ten den je potažený jinak nálada je dobrá ale nebo aspoň náklaďák asi jak zima bez kamen v holobytu
díru proletuje |
||
|
Blok, co je to blok?
Občas píšu a kreslím…. no jako cvok,
není to těžký, někdy zas je to jak jít proti zdi, vidět jen smog
Každopádně cítím, že….
zdmihá se tu velka píle, je to celý jen v tvojí síle, nikdo přeci nechce, aby jsi nosila v batůžku instatní výlev, nebo neuvěřitelně zábavnej 15ti vteřinovej příběh
Tak postav si pro hlavu výběh
No, někdy je lepší jen říct, co je na jazyku, nesnažit se najít tu správnou kliku a čekat, kdy dobrej nápad uděří. |
||
|
Chtěl bych víc umět urážet lidi, nesnažit se v nich vidět tolik dobra, a pak se divit
ale stejně to hledám.
Bojkot představ,
Někdy bych chtěl toho hnusnýho dědka strčit ze schůdků
No, dej si pozor, když budeš moc optimistickej,
Taky bojkotuješ spoustu věcí, ani o tom nevíš přeci, a nechceš o tom slyšet,
Tohle je můj pohodlnej pokojík mejch vysněnejch představ o realitě,
Rád si tu přemýšlím skrytě, ve svým krytě,
v bytě vystavených představ o tom jak se věci maj,
a co je jinak než jak to lidi znaj,
to prostě nevnímaj.
Prostě to nechtějí slyšet, dáš si kousek quiche?
A neboj, nemusíš všude chodit tiše! |
||
|
Vlastníme míň než nic. Za nehty schováváme zmar a špínu. Který v hlavě dělá zmatek. Rozlévájí víno do sklenic. A až do dna k zoufání V roušce bytí. Těch pár chvil. |
||
|
Asi napíšu co mne za srdce bere
I ve svým těle
V kostele bych snad taky chvíli přemýšlel o tom co říct
Všechno se mi to v hlavě mele
Asi je mi víc věcí u prdele.
Směle bych rád vykročil krokem vpřed
Věci jsou tak bdělé jak je vnímáš
Tak vřelé jak je přijímáš
Tak světlé jak je chceš vidět
Tak tmavé jak jsou
Snad ti to stačí
Ano, milovat bych chtěl snad jako každý
Ve svém těle
Snažíš se najít ty správný pocity
Jako naše nebe.
Bubu
Chci psát, chce se mi
Jako parta mloků víc nevím
Tak ahoj,
já plavu na druhou stranu. |
||
|
I když to tak nevypadá, tak jsem tě asi dostal,
jen tu chvíli počkej, protože tady bude postal!
Ani jsem si nevšim, jestli mezitím jsi se pochcal
Mozek ti všema sítěma zmokval,
Do roka a do dne ťukáš na stejný dveře
Tak možná se raději schovej pod postel,
a pomodli se, abys už kurva dospěl,
tak cos chtěl? |
||
|
Hledám klid v duši,
Na zdi mokrý slzy suším
Vezmu svou vůli
Snesu se jako drak zhůry
Omotám si tě petimetrem šňůry
Kvůli tomu,
Abys byl v bezpečí. A kdo nestojí, či snad ani neklečí...
Snad neschováváš se pořád před něčím |
||
|
V kostele sedím už od rána
Je tu o dost větší koncentrace zmatených lidí
A já taky hledám odpovědi
Řeknu ti jak to dopadlo,
Ale to až |
||
|
Měl jsem ženu miloval jsem ji milovala mě byl jsem šťasný byla šťastná měla milence milovala je měl jsem milenky miloval jsem je byla šťastná byl jsem šťasný.
Oslovila mě dívka stali se z nás přátelé líbil jsem se jí líbila se mi spali jsme spolu měla radost měl jsem radost zamiloval jsem se byl jsem šťasný zamilovala se byla nešťastná byl jsem nešťastný. |
||
|
Měsíční paprsek stéká ti po tváři
a vždy když se přiblížím stříbřitě zazáří
přitom to zapraští tak jemně, tak tiše jako když motýli šimrají v břiše
Při každém objetí při každém polibku do ucha zašumí jak včela na kvítku
zašumí, polechtá vědomí zjitří jak ticho rozdírá van věcí příštích
nejhezčí ze zvuků v přeněžném tichu je praskání vousů přímo v mém uchu |
||
|
Na vysoké skále spali andělé
Na vysoké skále spali andělé,
Na vysoké skále spali andělé
Vyprávěl andělům na vrcholu skály:
Na vysoké skále stojí andělé,
|
||
Kazajka bláznům (poezie, P(ř)íšeRadka) • okna (poezie, kolemjdoucí) • Život (poezie, Nesmyslon) • (bez názvu) (poezie, Jaroslav Alétotaky) • (bez názvu) (poezie, Jaroslav Alétotaky) • (bez názvu) (poezie, fanky) • kormidlo (poezie, kolemjdoucí) • Instantní cappuccino (poezie, Kulturni p_rnograf) • Nejšťastnější ze všech nešťastných lásek (poezie, Nesmyslon) • Láska buddhů (poezie, fanky) • Diagnóza (poezie, Nesmyslon) | ||
|
Myslím, že jsem umřela A tys mě láskou probudil ... Když o tom teď přemýšlím Možná, že jsi nekrofil |
||
|
Až budeme oba buddhové |
||
|
Dívám se na tebe
Teď už jako na záznam Jako na starý zaprášený film
Jen já vím kde je uložen A ještě si tě někdy promítnu
Ale nijak často Nechci si moc zasvinit hlavy |
||
|
Olíznout vanilkové nebe špičkou jazyka. Ponořit svá ústa do mléčného moře. Krystal cukru na dně mne drtí. |
||
|
mám nejkrásnější ženu |
||
|
vytvořil jsem iluze které prasknou zabalil je do slov která škrtí a prý na důkaz Lásky bezelstné nevinné Lásky která neumí ublížit které se hnusí důkazy jsem jimi vystlal Tvůj pokoj a prý jen kvůli pravdě obyčejné nepatetické pravdě která už předtím ležela na zemi které se hnusí ukazovat se s rámusem šlapal jsem v nich a rušil Tvůj spánek Tebe, kterás mi dala všechno kterás mi věřila jako nikomu kterás mi od začátku říkala co se stane |
||
|
celý svět okolo si vydloubal oči a Ty přicházíš ráno k zrcadlu a maluješ se vítězíš ve své hře vtipkuješ, směješ se, tleskáš chvíli si připadáš trochu sama budeš dnes zase poslouchat jejich nesmysly a večer se zachumláš do knížky je krásně zima |
||
|
všechny tyhle možný světy všechny tyhle představy jsou tak prázdný proti tomu že tu teď proti mně sedíš proti týhle sekundě věčnosti prožitý do morku |
||
|
Život je kokot
Stojí Psáno na lavičce V parku zvaném Slepičárna
Ale piču |
||
|
tak jsem přeci jen, |
||
|
Bláznovství je jediná cesta svobody I svěrací kazajka je volnější než toto. K zbláznění nepotřebuji rozum, či hloupé návody. Stačí mi žít a možná proto jsem Bláznem. |
||
Misie tvých vět (poezie, Civínová) • Jak to jde (poezie, Civínová) • Těší mě! (poezie, Civínová) • Bez názvu (poezie, Civínová) • Poctivý milenec (poezie, ) • vize (poezie, kolemjdoucí) | ||
|
ptám se sám sebe: |
||
|
Vše jen jako letmý dotek plný křehkosti a úcty poctivý milenec pronese svá slova jako modlitbu poctivý milenec zpívá jméno milované bytosti s nejvyšší pokorou poctivý milenec se rozplývá v naprosté oddanosti ve svatém okamžiku souznění.
9.11.2019 Slovensko-Martin |
||
|
Ondřej spadl s lahví
k nám do postele
pili jste destilát
mluvili o mimozemšťanech
byli klidní a veselí
jako kdyby bylo po vysvědčení
času neomezený množství
a vy právě dostali od mámy
zmrzlinovej pohár
já předstírala spánek
myslela jsem na zaprášený globus
v tvém dětském pokoji
na nápis
Ondřej, Matěj, Adam - svět patří nám!
než zbyli jenom dva
víš, po všech těch letech
bych mohla být tvůj třetí bratr, vole
a ty se stejně bojíš být zranitelný
jak kdyby ti nedošlo
že zranitelnost neodhaluje tesáky
ale něhu
|
||
|
monotematická hnida VEŠ plna abnormálně zbujenejch očekávání máte ještě ňáký přání? |
||
|
Na počátku bylo slovo |
||
|
Misie tvých vět
|
||
Probouzení míru (poezie, Rogo) • Chci důvěřovat (poezie, Civínová) • Dobrý manipulátor (poezie, Jaroslav Alétotaky) • (bez názvu) (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Nechceš-li mě potkat (poezie, Jaroslav Alétotaky) | ||
|
Nechceš-li mě potkat nedělej to nebudu litovat sebe nejsi nic k přivlastnění nebudu říkat, že děláš chybu každý stojíme na své cestě a nebudu říkat, že je to škoda všechno se to mělo stát Nechceš-li mě potkat nedělej to anebo ano co já vím |
||
|
Že máš debilní náladu |
||
|
dobrý manipulátor dokáže zmanipulovat i sebe až si myslí, že je někdo jiný, než je až mluví jako někdo jiný, než je až jedná jako někdo jiný, než je až je někdo jiný, než je věř mi jsem dobrý manipulátor |
||
|
životu |
||
|
Stav klidu mír se probouzí nekonečné světlo souznění s tichem souznění s harmoniemi pohyb utvářený putováním mraků ve větru. (2.4.2018-barranco Gugui-Gran Canaria) |
||
Máhatma (poezie, Nesmyslon) • oni a oje (poezie, oje) • Sychravo (poezie, peterkey) • Žiju poezii jako blázen (poezie, Jaroslav Alétotaky) | ||
|
Jsem blažen sražen na zem Bůh se na mě dívá očima žen |
||
|
Nad lesem stoupá dým, upíjí z kaluží, ztrácí se v oblacích, do světa navrací sychravo.
Štiplavý vlhký chlad zalézá pod kabát. Po oknech kreslí mráz, uvnitř i kolem nás sychravo.
Končí se čas radovánek, les se chystá na zimní spánek. |
||
|
Chtít Okolní svět sem nepouštěj! Oklikou se lopotíme za štěstím. Dostat se ti pod kůži On je tak předvídatelný Duše se setkají Obratel občas obludně křupne. |
||
|
Nahá tma |
||
|
| ||
|
Kam jste mi zmizeli moji malí skřítci? Kam vás lišky vzaly, malí budulínci?
Tak dlouho chodím lesem chodím lesem lesem Už ani nevím, kde jsem nevím, kde jsem kde jsem
Kolem jenom stromy a kapradí kapradí. Ale nikdo, kdo mi poradí prozradí.
Cestu ven nevidím žádnou. Mlha přede mnou a mlha za mnou.
Zase klopýtám přes bludné kořeny, už zase klopýtám.
Kam jste mi zmizeli moji malí skřítci? Kam vás jezinky vzaly malí pacholíčci? |
||
řeka je korifej (poezie, Kolemjdoucí) • modřín (poezie, Kolemjdoucí) • čarodějnice (poezie, Kolemjdoucí) • jsme jiní (poezie, Kolemjdoucí) • Nebola som tu (poezie, katarína) • Vadí to? (poezie, Lokálka) • sen (poezie, Jaroslav Alétotaky) | ||
|
ona si ho vysní |
||
|
Podzimpád. Jsme tu sami Ještě snad s květinami jež chřadnou vestoje My dva
prázdné pokoje ***
Tak jsem zas celý den hrách na zeď házel Okno jsem zavřel, sklo zarůstá mrazem Kde je jas a kam se poděla žoužel? Ohřeju vodu, pak zeptám se nože Ač se čas vleče – tak ne a ne stát Já vkleče večer vymýšlím skeče Dokud krev teče, je čemu se smát ***
Slepá je zeď, jež hledí do zdi slepá jak okno, za nímž je noc Sním a jsem ve snu Toužím se probudit Sám ve svém bdění, nemůžu usnout Zeď kouká do zdi Pevně se držím, toužím se pustit Zeď zírá do zdi A nemůže se hnout ***
Venku je druhá tma Druhá tma nepovolí té první aby sešla Venku je druhá tma, měsíc a pořád horko Co je to – co v té tmě se mě jen může dotknout Vevnitř je první tma Druhé tmě nepovolí, aby se zvedl vítr, aby mě osvěžil Zatuchlé prázdné nitro – chuchvalce pavučin Vytrhlé z rozmýšlení Obutý prázdný vagon bdí, tluče do kolejnic Při cestě krajinou pročítá cizí jména, cíle, kde nestaví A tím svým ubíháním odbíjí svítání Paprsky přináší třetí tmu, mhouřím oči Světlo mě svazuje, jak věci osvobodí Přichází třetí tma To je ta nejhorší. [Autorka Alice K] ***
Chvěju se chvěju, na posteli Peřina – děvka má – a špína za nehty Mé zámky z povětří a moje vzdušné hrady Prosímtě, odejdi, vždyť jsme tři, nech mě tady Prosímtě odejdi, už jsou tři, měsíc se toulá – kdesi Prosím tě, naléhám – a ty tu přece nejsi
***
Gastronožka
Včerejší oběd stal se mi pastí Najednou nevím, proč vlastně požívám Maso i kaviár, kdepak je schrastím Už pouze ze zásob tukových přežívám Nehledím za sebe, neznám svůj epitel Doufám, že žije mých pře-mnoho končetin Jsem zralá stonožka, potravin nepřítel Můj život započal hromadným početím Jsem bytost z nadsvěta, žijící v podsvětí S obavou, ohladu, jak se s tím popasu: Asi vám Poslední večeři zasvětím Začínám ujídat ze svého ocasu [asi jsem před lety uveřejnil v Clinamenu, snad jim to neva]
***
Měl jsem se narodit v poloze pánevní Šestinedělí? Jsem stále v ní Zůstanu! Celý se pokreju vápencem Lépe být sochou, než novorozencem
***
Přijmi orkán jako svoji součást Odvrhni vše, čím se k zemi poutáš Roztáhni křídla – už cítíš, jak stoupáš Přijmi orgán jako svoji součást Ať je tvá zhouba To ostatní smaž.
Svítání ředí tvoji krev Potrubí z obou Korejí Posílá zajatce všemi směry Kohouti spí a jejich zpěv Až nastane, přehluší kvéry „Cháska celou noc kalila, tak kde jsi, moje rozmilá?“ Tvou krev ti ředí úsvit dní Co na tom, že jste průsvitní A umounění od sazí, tvá milá právě přichází „Dnes tady držím nad vládu, než zcela spadnem do Hádu, Když naděláme mrtvých dost, možná nás čeká Tartaros.“
Šukej tiše, A nebude to hřích Bůh má klapky na očích ***
Koukám se nahoru, nahoru k úbočí Je klid jak orkán pán přestává vát Nebe se nehýbá, země se netočí Země se netočí, zůstává stát
Náš pán orkán A noc jeho sestra Někomu podá smrt Mě vzbudil ze sna
Jdu si pro tebe, Jsem tvá racochejla Neboj se a pojď se mnou Do černý vody, hloubš a ještě hloubš Jestli chceš, zkus se jí nadechnout Jenom dej pozor na mý nový křídla Hladina ve stínu má lesk jak z ropy Jestli chceš, můj milý, zkus se jí opít
Leviathan? Nautilus? To potom v klídku Nad láhví proberem (hej, támhle leží Kursk) Teď vidím havrana, v zobáku snítku Zem bude tím směrem, držíme správný kurs
Stoupáme nahoru, na horu, jsme pár? Snad. „Kdybych moh, tak si nás, s křídlama vyfotim“ Stoupáme nahoru, na horu. Ararat? Pche! Trámy, stěžňoví, kolem pár chcíplotin
Masařky, maso, škyt, červi a žebra Rozepni křídla a vychutnej přetlak Vem si mě na záda, běž a pak výskok Máš strach? To pomáhá, let je už blízko
Já se ti to kurva líbí, Povětřím svobodně plout Vzlétni, Vzlétni
Už nejde dosednout. *** [Poslední dva útvary jsou úryvky z Března, zpěv III. a IV.]
[Uveřejněno po několika urgencích, jde o věci převážně starší. Další dílka uveřejněním, až budu mít zas čas. Ahoj, Lokálka/Smažák] |
||
|
Nebola som tu. A zase tu raz nebudem.
Medzi tým preskakujem dlaždice na Národní třídě.
Sú ako dve kocky ľadu narážajúce na seba pri globálnom oteplovaní. |
||
|
zatímco ty vykvétáš už nad ránem já až za soumraku dotýkám se země prsty u nohou,klekám a svým peánem protékám mezi tvé prsy
jsme jiní a to je dobře
trsáme, ze strun a stébel já peánem a ty trsy svých stébel tvá tlama je plná slin já chci být potravou, nebo tvůj syn
jsme jiní a to je dobře
ty toneš v čekání na slunce já jsem mrazem přimrzlý k tobě dotud pokud věříme na zem
jsem jíní jsem samec a to je dobře |
||
|
nechá mě stát za dveřmi nepokřtěného |
||
|
až budeš |
||
|
ve slova listovali pádlem vět smyčkami na zádech za život |
||
Karneval bláznů (poezie, kulturni p_rnograf) • Nejlepší učitel (poezie, Rogo) • mléčná dráha (poezie, Kolemjdoucí) | ||
|
vesmír rachotí |
||
V každém z nás sídlí láskaje hluboko zakořeněná a nelze se jí zbavit můžeme jí zaházet kamením můžeme o ní pomlčet popřít její existenci ale nikdy jí nemůžeme uhasit či snad dokonce zabít i člověk jež vykoná popravu na nevinných obětech jí v sobě má i člověk nečistých mravů sprostá poběhlice či namyšlený vládce vytvořili jsme si ega aby jsme ze strachu popřeli svou božskou podstatu bojíme se že když budeme dobří někdo nás zneužije a zničí je však nutné vědět že i onen zloduch jí v sobě má nebrante lásce aby se rozevřela to ona je tím božstvím nade všechny chrámy nade všechny modly odhrnte nánosy pod které jste se ji snažili ukrýt a učte se od ní je tím nejlepším učitelem pro návrat do pozemského ráje jednoduchá cesta probuzení království nebeské je ve vás.
22.4.2019(La Isleta-ostrov Gran Canaria)
|
||
|
Lidstvo uskupené v galaxii čítající 8 miliard hvězd vzájemně propojených šesti stupni odloučení.
Zbloudilé duše bláznů srší jiskry - signály, toulají se. A žádnou z hvězd nerozsvítí.
Propadají nenávratně ohni, nevyslyšeni. Časem zapomenuti.
„Promiňte doktore, máte minutku?“ „Ano, prosím?“ „Přišel neznámý cizinec. Nemluví žádný jazykem.“ „Ukažte mi ho?“
Přes pekelnou stěnu V pařátech skončí. Ultimátní trest mu hrozí.
Doktor tělo chňapne. Inkvizitor vyšetřuje. Soudce přikyvuje. Porota rozhodla: „Setnout hlavu!“
Šťastné bláznovství vinšuji Vám.
|
||
|
| ||
|
Ach Bože, tolik jídla, co já s ním budu dělat?
Já ho budu muset sníst.
Jo, jídlo, to by teď bylo dobrý, Sakra, no jasně, jídlo – dal bych si sakra jídlo. A víte co, dal bych si smažák. Jo, to někomu může připadat jako ňáká sračka Ale smažák, to je kurva pěkně hustý a dobrý jídlo. Já ho sjíždim rád…zvlášť takle navečer, nebo v poledne. Ráno teda moc nejim, takže asi ráno ne, Ale jinak bych žral smažák furt.
Kurva, ale ne zasranej smažák z ementálu, pěkně hermelin smaženen. Chachacha, smaženenenenen. Nej, hej, oh yeah! Dal bych si kurva smaženej hermelín. Pořádnej a ne takovej ten přeříznutej napůl a ucpanej salámem. Jakej kurva salám, kdo to kdy viděl, kurvit smažák salámem. Takovou píčovinu jako salám. Pche, salám – vyždímat z kuřete nebo z prasete sračky a zahustit to sójou. Kvůli tomu salámu přece umíraj amazonský pralesy, žéjo. To jo, takže žádnej posranej salám, ať tam neni, rozumiš kémo?
Jo, ať je hezky v trojobalu, pořádnym trojitym vobalu, hele, hlavní je strouhanka a vajíčko a mouka, v přesnym poměru, Jo, to bych si dal: hermelin v pěknym křupavym trojvobalu Ale sakra, ne takovym tom jako z rybych prstů – že to uřízneš a von se ti ulomí celej plát. Chci trojvobal, aby šel řezat kurva s tim hermelínem. Aby se to pěkně doplňovalo. Jo, to je vono, aby to byla jedna duše, jedno tělo. Prostě čistost sama!
A ten hermelín, ať se smaží hezky, tak abych ho rozříz a von tak pěkně vytek za zalepil mi hubu. Ne nějakej vošplouchnutej ksind, co ani neví, že tam byl. Sakra, to fakt ne, chci smažák, kterej tak pěkně napůl vyteče. Ne kurva zas úplně, abych ho honil po celym talíři: jenom tam, kde ho uříznu, abych ho moh vytřít hranolkou. Jo, takovej, aby vytek tak akorát a v puse byl příjemně hořkoslanej A táhnul se, jo to jo. To chci, kémo brécho!
A hranolky – vono by to vypadalo, že to je jenom taková nouzovka. Ale to kurva fakt ne! Hranolky, to je úžasná věc. To je to jediný, co se dá ke smažáku jíst. Fakt, to je hustá věc. Ně nějaká blbá vařená brambora nebo kroketa, nebo rösti. Vona hranolka, to je úžasnej vynález, nechápu, jak může někdo přijít do restu a chcít ke smažáku brambor. Doprdele, to je fakt ta největší píčovina. Sakra, to jo.
Vona hranolka, teda, abych byl kémo objektivní, je teda taky z brambor. Dětem bych to neřek, ale, my … my sme dospělý lidi, my to unesem. Ale to neni kurva v tu chvíli vobyčejnej brambor. To je hustej platónskej brambor. Brambor, povýšenej do vyšší dimenze Bramborovitosti. Využití bramborovýho světa k něčemu, co by od něj nikdo nečekal, ale přece – je to jediná potravina, Kterou se podařilo kurva fakt dobře zjistit, co to brambor je. Kam až může jako zajít.
A taková hranolka: Ať je dělaná v dobrej fritéze. To je pak kémo luxusní! Ne proboha na pánvi, Nebo nasucho v troubě! To je kurva pro chudáky, kerý nic nesnesou. Daj si lžičku sádla a ááá, žlúúúúčníík a už je veze sanitka. To fakt kurva ne. Taková žlutá, pěkně žlutá hranolka, aby křupala Ale nebyla tak úplně kurva to fakt ne – jako kamen. Aby v ní byla taková ta kašička. Jo, takovou hranolku bych si dal.
A tatarku. To je nutný – aby byla zvlášť v mističce. Jo, taková tatarka nesmí bejt v tom, to by bylo hnusný. Musí tam bejt jako skvělej opšn. Jako Opportunity pro jedlíčka Aby tam namočil hranolku. A ten set tý slaný (jo to sem zapomněl, ať sou ty hranolky akorát slaný – ale kémo, si snad profík, tak ji můžu důvěřovat, veď?) Jo, kurva a ten set tý slaný hranolky a jogurtovovomáčkový tatarky, To je pak v puse fakt úžasný.
A zelenina: Jo, plátek rajskýho. Ale ne krepáče, myslim pořádný Hustý a dobrý červený rajčátko. Takový, který je fakt rajský. Jakože z ráje. A vokurka – kurva žádná zavařovačka. Pche! Zavařařovačka, kdo to kdy viděl, takovou sračku. Jíst zavařovačku. Copa mam vopici, abych žral zavařovačky? Nebo sem snad těhotnej, abych žral zavařovačky? Já chci kurva kámo pořádnej plátek salátovky. Teda, spíš dva slabší, ale ať sou dobrý!
Tak, takhle bych si to dal, to by mi fakt bodlo No, kémo brécho – běž mi to ukuchtit!
Ach Bože, tolik jídla, co já s ním budu dělat? Já ho budu muset sníst. |
||
|
| ||
|
Našla sis lásko první šedivý vlas. Stříbrné smítko, co z hlavy nejde střást. Prosím, nesnaž se ho skrýt, vytrhnout či přebarvit. Jen ať tě zdobí ten vlásek popelový.
Našla sis lásko druhý šedivý vlas. Důvěrný vzkaz, co poslal ti sám čas. Píše, že nestojí, že kráčí, tak nesnaž se ho přechytračit. Jen ať tě zdobí, pramínek popelový.
Našla sis lásko třetí šedivý vlas. Možná ti přijde, že dříve všechno šlo snáz. Věř mi, je to jenom zdání. Skryj svou hlavu do mých dlaní. Jen ať tě zdobí copánek popelový.
Našla sis lásko poslední hnědý vlas…
|
||
|
Ty říkáš, že v soucitu je kus ponížení něco jako "chudáčku" říkáš, že potřebuješ cítit, že jsi respektovaná já říkám, že v respektu je distance něco jako "to já bych nemohla" že nechci být respektován protože to znamená být nepochopený Ona zase říká, že to, co chceme, je přijetí nechci ale ani, abys mě "přijala, jaký jsem", chci se proměňovat a prosím Tě o pomoc na cestě
Vzájemně pro sebe a společně pro druhé hledáme vžití a porozumění, které nevyvyšuje jako autorita ani neponižuje jako politování nezařazuje a nedefinuje protože nesoudí nachází v druhém sílu a spojuje se s ní |
||
|
| ||
|
Vysavač
Který
Nasaje
Masaje |
||
21 mýtů o jednadvaceti bratřích (poezie, Turda) • Starý pes (poezie, peterkey) • 10x10 1.1. (poezie, fanky) • 10x10 2.1. (poezie, fanky) • 10x10 3.1. (poezie, fanky) • 10x10 4.1. (poezie, fanky) • 10x10 5.1. (poezie, fanky) • Radost stvoření (poezie, Rogo) • Navrácení se (poezie, Rogo) | ||
|
Nejsme nic jen vybělené kosti na slunci nejsou žádné hranice žádný majetek nikoho a pro nikoho žádné o pane o paní nic z toho není skutečné nejsou jména ani radost v předmětech vše jsme si vytvořili jen v naší pošetilé iluzi stavíme domy stavíme města celé státy aby se vše nakonec zbortilo pozbylo smyslu který tu ovšem nebyl ani předtím hledáme útěchu ve své výjimečnosti a tím ještě více propadáme do ničeho lásku jsme pokřivili potřebou vlastnit a vyzdvihli tak bolest nad čistotu nicméně až se rozptýlí naše mysl odpadne všechno maso z kostí a nad katastrofou ega vysvitne světlo božského Já vrátíme se k podstatě k nekonečnému absolutnu k nekonečnému bytí ke skutečné lásky plnosti.
20.1.2019 Makutra city(Gran Canaria)
|
||
|
Zelená hlubokost pevných a přitom jemných listů růžová rozkošnost květů zbavující svět veškeré tvrdosti zlaté paprsky dobrotivého slunce Rozzáří den nepopsatelnou něhou vzduch dokáže tak krásně pohladit naše dlaně svět se pomalu odevzdává lásce uvolněně bez přítomnosti stresu veškeré bytí dnes zpívá o radosti stvoření.
8.8.2018 (Essaouira, Marocco) |
||
|
|
||
|
|
||
|
|
||
|
|
||
|
|
||
|
Ve stínu svého kotce hledím krotce na misku granulí.
S pocitem lovce číhám na pohovce a nevím, vstanu-li.
Tak dejte mi kost! Já s kotcem jsem srost! S kotcem - srost jsem!
Ze stínu svého kotce hledím krotce na feny.
(Čím dál víc) podobám se fotce svého otce, životem znavený.
Tak dejte mi kost! Já s kotcem jsem srost! S kotcem - srost jsem!
Jsem starý pes, vajgly strkám si do kapes a kouřím, až když se setmí.
Granule snídám, pusu si hlídám před svými dětmi.
Jsem starý pes, skrz mříže rez, koukám, jak venku si toulaví psi plní svý toulavý sny.
S kotcem - srost jsem!
Douška (v A dur): Rostou mi zuby moudrosti, postím se šunkou od kosti. Těším se z malých radostí a jsem s tím vcelku zadosti. Bez starostí, bez starostí…
Hostím si svoje úzkosti, stresem se bráním lenosti. Od žádostí se oprostím a jsem s tím vcelku zadosti. Bez starostí, bez starostí…
|
||
|
|
||
koloběh (poezie, kolemjdoucí) • Zástupy tupých (poezie, peterkey) • Nemá to slova (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Quijo tam! (poezie, peterkey) • Dopis v lahvi (poezie, peterkey) • Vzpomínka na stáří (poezie, Kulturní P_rnograf) • 1,2,3 ... 4 (poezie, Lokálka) • Udatný rytíř (poezie, peterkey) | ||
|
Udatný rytíř na rotopedu. Nocí se řítí, cíl stále vpředu.
Cíl jeho pouti, fata morgána. Udatný rytíř bojí se rána.
Udatný rytíř na rotopedu. Nocí se řítí, srdce má z ledu.
Na tisíc dílů, nohy z olova. Už nemá sílu začínat znova. Jeď, tak jeď! Za zády vlci vyjí. Už se neohlížej.
Jeď, tak jeď! Pod koly klubka zmijí. A zemská tíže.
Jeď, tak jeď! Na nic už nečekej a jeď si, kam chceš!
Jeď, tak jeď. Možná, že sám před sebou jednou ujedeš!
Udatný rytíř, sklopené hledí. Nocí se řítí, do sebe hledí.
Za sebou spoušť a spálená zem. Jen zmáčknout spoušť a čert ho vem.
Udatný rytíř na rotopedu. Nocí se řítí, cíl stále vpředu.
Na horizontu hvězdy už blednou, zatím co on tu nesmí sesednout. |
||
|
V kolébce skal Kolébáš Krále Chtíc, aby spal? Márinko drahá Kolébáš vraha *** Podívej se, na poli Leží nové mrtvoly Jsou tam mrtvoly nové Je to pole minové *** Má postel má kolečka Vede mi pokojem vlečka Vlečka z Loun do Slaného Přijeď, uvidíš Fialu Posraného *** Roky rychle jedou Vlk má barvu shadow Roky rychle pádí Jsme nekamarádi |
||
|
Citlivější na bolest a chlad, Se ztrátou vzpomínek na dny, Kdy byl člověk mlád: „Byl jsem se dnes vyčůrat?“
Měl bych mít hlad, Ale přes zaschlou krev v ústech mne nebaví dávit se suchým rohlíkem. Na ovesnou kaši nemám peníze, Své úspory jsem rozdal, a prohýřil.
Kdybych nežil a více pracoval, méně bych ponocoval a více si vydělal. Své úkoly a kolegy bych si v hlavě uchoval. A zřejmě bych ve svých bezmála pětatřiceti Dostal, jak se říká ROZUM. „KURVA, kam bych směřoval po zbytek života? Věci si kupoval, opotřeboval, Hlavu si televizní show, z bolavého krku vyšrouboval?
Svobodnou volbou o tom mohu usuzovat Cifru věku posouvat A představovat si Kde jsem. |
||
|
Náš záchranný člun je více než-li pln, v záři bílých vln se topí pevnost Eutopa.
Zástupy trosečníků valí se z Titaniku. Snad někdo podá ruku. A po nás potopa…
Stádo ovcí bloudí v kopcích, hledá stéblo spásné.
Však všechna stébla už jsme spásli. Poslední ať zhasne…
Plujem spolu po obzoru na plastovém voru. Bájná Atlantida pod námi.
Pod vrstvou igelitu, snad jednou objeví tu, pár seschlých trilobitů s velkými hlavami.
Stádo ovcí na ledovci, voda už se vaří.
Nejdřív půjdou ženy, děti, nakonec staří.
Jenže můj táta, zpívá si, zpívá: „It´s my life!“ A já taky, zpívá si, zpívá: „It´s my life!“ A mý děti, zpívaj si, zpívaj: „It´s my life!“
Ale co tady jednou zbude, když tuhle píseň už zpívaj si všude? Co tady po nás zůstane, až velká voda opadne?
|
||
|
Na plátně se mihotá příběh Dona Quijota. Lidi v sále se chichotaj, Jen já křičím: "hele, ticho tam!"
Když na plátně se mihotá příběh Dona Quijota. Jen já chápu ten jinotaj, tohle je příběh mýho života. |
||
|
Chtěl bych Ti něco říct, ale nemá to slova není to, že bych bez Tebe nemohl být není to, že bych nevěřil, že jsi šťastná není to, že bych to musel být já, s kým není to, že bych se bál, že jsi zapomněla a není to, že bych slíbil být tím nejlepším nejbezproblémovějším není to nic, co bys netušila ani nic co tu ještě nebylo ale nejsou to sladký řídký řeči a tajit by se to nemělo promluví to ve stisknutí ruky anebo to nechám ležet přímo tady kdybys šla někdy okolo |
||
|
Zástupy tupých jdou, do kroku písně své zpívají. Jdou, jedna za druhou, k pokroku stádo své vzývají.
Pravidelné rozestupy a úderná hesla. Odhodlaný pohled supí, jdou se chopit vesla. (kormidelník zůstává?)
Teď my! Teď my! Do tmy! Teď my! Teď my! Do tmy! Společně jdeme, já i ty, v zástupu stupidity…
|
||
|
smrt je přítelkyně s kerou spíš |
||
Míň (poezie, Jaroslav Alétotaky) • čtenáři (poezie, kolemjdoucí) • jáska (poezie, kolemjdoucí) • se rozpiju (poezie, kolemjdoucí) | ||
|
je noc a já ani nespím, ani nepiju |
||
|
napiš mi, lásko, něco pěkného znovu se zrodíme, jako na očátku |
||
|
v mozku jsou i jiné věci než havraní motýli, než ta tmavomodrá mohyla zrnící ve tmě, než světlo vzdáleně připomínající teplo plápolající z krbu, než otěže do čerstva zhojené pokožky, než to co vyluzuje vztyčený prst světce za větru na kopci za městem, neškodný list papíru pokrytý kolečky z šálků, neživá věc v keři mezi kondomy a mrtvými obratlovci, nečekající souputník, neřkuli komonice, ať nežeru |
||
|
pojďme spolu být míň než jen kamarádi pojďme uzavřít obchod co máš ráda Ty za to co mám rád já což je to samý je to win-win strategie předmětem obchodu bude Láska ale žádný fejky dopřávám si jen kvalitní matroš což Ti taky doporučuju |
||
opeřený o strom (poezie, kolemjdoucí) • dětská volenka (poezie, Kolemjdoucí) • Předepsaná dokonalost (poezie, Kulturní P_rnograf) • borisi polevoji (poezie, kolemjdoucí) • míra odměrného válce (poezie, kolemjdoucí) • V.S.L. (haiku) (poezie, Jaroslav Alétotaky) | ||
|
Lokálně tvořím globální odzbrojení zneškodněn Láskou |
||
|
v kamrdlíku dr mengeleho |
||
|
nejde to vyzpívat |
||
|
Řízenou radost a štěstí vymyslí reklamka na počkání, za úplatu. Zadavatel na svou kampaň získá zdroje, od vystrašených lidí s péčí o děti svoje.
Dokonalá rodinka, jedno auto, lépe více, parkuje předpisově před svým domem, schovaným za bílým plotem.
Uvnitř rodinného chrámu na jídelním stole se lesknou dizajnová umělá zelená jablka k nakousnutí, v červeném světle výstražných halogenů.
Prázdné cihlové rodinné hrobky stojí vedle sebe beze strachu v aleji zesnulých, a upomínají na věčnost rodiny dříve v nich žijící, jež dávno pohřbila atomová vlna.
Kampaň se vydařila, Na vlastní záhubu pracující maminka a tatínek z daní přispěli, a rodinnou tragédii ve volbách stvrdili. Mysleli při tom na děti svoje?
|
||
|
tak jsem ti potkal den |
||
|
tam venku kde stál někdo z nás už není
jenom soumrak a kořenící strom
protahuje stín
už není čas, člověk bez spojení
a pozorovatel který odolal sentimentu
zase dožívá se stovky let
když síla srdce nadýmá a prsty dotknou se červánků
pokud by chtěl
neruší noční pták jen slova v bezvědomí
mitote
k majáku musíš přijít sám
tam najdeš ho sedět v šeru
mája
zřetelně teď oddělená patou žulových pánů
tam kde kořenící strom
opeří hada
sedí tam on, někdo z nás
pod rotujícím světlem které láká
můry a lodivody
lidi vody na pevninu, na zem
do času, chaosu, porna, pohlaví
tady vidíš ten strom, kde koření
a kam se pne
tu maják, tu strom, tu maják, tu strom
a had a noční pták na obloze
uvidět zvuk
uslyšet čas
ochutnat prostor
cítit ten obraz!
|
||
pro tvý modrý voči (poezie, kolemjdoucí) • mávnutí srdce motýla (poezie, kolemjdoucí) • sklon ke skonu (poezie, kolemjdoucí) | ||
|
nejlepší je mrdání v Pise |
||
|
a dněs mě zase bolí srdce |
||
|
do očí si vjeli močí |
||
|
| ||
|
Igelitové pytlíky |
||
°°°° (poezie, Turda) • === (poezie, Turda) • + (poezie, Turda) • BONDY (poezie, Turda) • Nástroji (poezie, kolemjdoucí) • Vzdik času (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Kulomet (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Co mi chybí (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Chaos (poezie, Jaroslav Alétotaky) | ||
|
Dáváš mi kalhoty na svetry a svetry na trička ale jinak jsi moc hodná holčička |
||
|
Co mi chybí? kšiltovka? jsem snad kšiltovkář? kravata? jsem snad kravaťák? slipy? jsem snad slipař? Co mi chybí? ruka? jsem snad tělo? Je má ruka uvnitř mě nebo vně mě? Je na mě? Jsem snad trup? Co mi chybí? pocit? jsem snad duch? Je můj pocit ve mně nebo já v něm? Je vedle mě? Jsem snad pocit? Komu tu něco chybí? Chybění si chybí samo. Jsem snad chybění? Proč ale vůbec je? A je snad? |
||
|
kulomet kulomet kukukukukulomet kulomet kulomet kukukukukulomet kulomet kulomet kukukukukulomet kukukukukulometrrrrrrrrrrrrrrrr |
||
|
Čas vzinkdul před třidácti celých sedbi bilardabi let Před tíb dež vznikdul debyl |
||
|
sedím, já, varhaník uvnitř svého nástroje mne již po schodech kráčí kdos |
||
|
Kolem Země |
||
|
Ztratil jsem hlas, |
||
|
Tramvaj Smrad Čekání Zapomenout zvážit ovoce Koukáme na Přátele
|
||
|
Je jaro |
||
Zavřete dveře (poezie, Shaana) • poletická (poezie, kolemjdoucí) • Poezie je terorismus (poezie, Durman) • (bez názvu) (poezie, AN') | ||
|
Stoned. Úplně cítím, jak mě ten kámen zavalí.
Stoned tak moc,
Že nedojdu z gauče do postele.
Jediný způsob, jak nic nebolí.
Myšlenky se vyhýbají mé hlavě obloukem.
Ve vakuu by nepřežily.
Stoned.
Jiný člověk.
Ne-člověk.
Ne nenormální.
Ne normální.
Stoned tak moc,
Že nedojdu dál, než na kraj toho slova.
Šumí vítr.
Hlasům v dále není rozumět.
Není to potřeba.
Stoned.
Člověk nepotřebuje nic.
Nic není. Sanitka na hlavní nehouká.
To se mi jen zdá.
Neexistuje noc a neexistuje příliš.
Stoned.
A člověk se neděsí neexistence.
Člověk se neděsí. Vůbec ničeho.
Vůbec ničemu se nediví.
Stoned tak moc, až svaly samy od sebe začnou chtít cvičit.
Hýbat se tak, jak k tomu byly stvořeny.
Celý vesmír v protahovaném svalu.
A VŠECHNO se vším souvisí.
Plíce se uvolňují.
Dýchají.
Stoned tak moc, až začně člověk konečně dýchat.
Najednou není nic nemožné. Dokonce lze nevědět o vlastních limitech.
|
||
|
poezie je taková guerilla mluvenýho slova
nevinná slůvka si bere za rukojmí vodí nás za nos
v návodu k použití pračky vyloženě škodí
poezie je terorismus! |
||
|
mocní muži dneška koně mají |
||
|
S prásknutím zavřete hned dveře Hlouposti která radost čeří Stejně jak vítr na jezeře Umějí to jen málokteří Bez zloby - ne však bez páteře Každému z nás čas stejně měří Vyžeňte z hlavy svoje běsy Haštěření - půtky a stresy Ostnatý drát se stane peřím |
||
|
| ||
|
(O(-)O)
Má písečná mandala
|
||
|
Příliš jsem za tě truchlila
Chtěla jsem vyvolat ducha
Vyvolala jsem úchyla
Úchyl mě chce vykuchat
Vleče mě ke své pustevně
Větrnou podzimní nocí
"Proboha, pane, pusťte mě"
Snažím se do něhou tlouci
Ač vím, nelze ho zdolat
Budu to muset vzdát, zdá se
Chtěla jsem ducha vyvolat
Úchyla vyvolala jsem
|
||
Hroši (gangsta-blues) (poezie, peterkey ) • Maličká (poezie, AN') • H. (poezie, AN') • Milostná (minimalistická) (poezie, Durman) • metrokino (poezie, Kolemjdoucí) • onyx (poezie, Kolemjdoucí) • kdo stojí v plamenech (poezie, Kolemjdoucí) | ||
|
nějak si nevzpomínám |
||
|
také dnes se ulice leskne |
||
|
pod ním na nitích iluzí ... a já tě prosím, zůčastňuj se pouze koutkem oka |
||
|
odpadky se nám tu začínají kupit jsi má něžná růže jsi můj malý kupid |
||
|
Jen omylem zhmotnělá duše Snové večery se stávají ještě více fantastické, Cukrová vata bledne závistí. Takové jako ty nosí tiáru ve vlasech |
||
|
Znamenáš blízkost. Nejvíc tehdy, když to nevíš. Znamenáš blízkost Krásná duše působící, |
||
|
Hroši, hroši jsou hodně tvrdý hoši. Kdo se s nima nekámoší, ten skončí na dně v koši. Jako pomačkaný papír, ať jsi slon a nebo tapír.
Hroši, hroši jsou hodně tvrdý hoši. Kam tahle hroší parta vkročí, všechno je o dost plošší. Dej si bacha hroši jdou, vše co maj′ v cestě zválcujohou.
Hroši, hroši jsou hodně tvrdý hoši. Ať jdou savanou či pouští, únavu si nepřipouští. Nikdy nedostanou úžeh, ochrání je hroší kůže.
|
||
Něco na dobrou noc (poezie, kolemjdoucí) • dobrá hudba (poezie, Kolemjdoucí) • šaty dělaj člověka (poezie, Kolemjdoucí) • Měl bych přestat číst detektivky (poezie, Lokálka) • Po boji (poezie, Dany Bell) • Noční lovci (poezie, Dany Bell) • My (poezie, Dany Bell) • Chápeš? (poezie, Dany Bell) • Opilecký ráno (poezie, Dany Bell) • Morální dilema (poezie, Jaroslav Alétotaky) | ||
|
Jdu Vám takhle po kraji útesu a co nevidím: pod útesem leží lvice se lvíčaty mají hlad. Jenže kolem je široširá poušť najednou dozajista vím, že když rychle nedostanou jídlo, zahynou. Chci se vrátit domů pro něco do lednice, ale co nevidím: útes je lemován plotem, který není možné přelézt. Mohu se však dozajista vrhnout z útesu, taková výška mě zbaví života a nakrmí ty ubohé tvory vím dozajista, že by se sytí pak vypravili na cestu a došli do krajin, kde by již bez potíží přežili. Co tedy podniknout? Přemítám. Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu! Prohledám kapsy - a co nevidím: v kapse mám spícího Adolfa Hitlera. Píše se rok 1943. Mohl bych nakrmit své drahé spolutvory tímto člověkem a sebe ušetřit! Co tedy podniknout? Přemítám. Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu! Prohledám kapsy spícího Adolfa Hitlera a co nevidím! V jedné z nich je injekce Pervitinu. najednou dozajista vím, že se jedná o zlatou dávku. V druhé z nich je vypínač. Dozajista vím, že jeho sepnutí rázem odstraní všechno zlo i dobro na planetě Zemi. Přemítám. Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu! Když tu náhle - co nevidím: lvíčata dole v poušti leží na kolejích, kterými s k nim řítí vlak. Jediné, co může vlak zastavit, je výhybka, která je přímo pod místem, kde stojím. Dozajista vím, že kdybych na výhybku hodil sebe, či jiného tvora, jimiž disponuji podaří se mi vlak nasměrovat na odbočující kolej jenže co nevidím! Na odbočující koleji leží postižené černošské dítě je postižené natolik, že najednou dozajista vím, že jeho život bude jen neštěstí. Co tedy podniknout? Přemítám. Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu! |
||
|
Zamotáváš se do svých slov tak jako mě hlavu a doufáš že to příští ráno nebude tolik bolet.
Do hlavy ti stoupá laciný víno a na krku se houpá amulet Dárek od kluka kterýho si nepomatuješ. Z gramofonu co sis nedávno koupila Protože je to přece "in" Hraje Leonard Cohen. Zpívá něco čemu nerozumíš asi o lásce to ale není podstatné.
Je kolem tebe tolik tajemství a přitom jsi čitelná jako noviny Co si ráno koupím v trafice abych je pak zanechal v metru.
A já vůbec nevím co z toho si mám vybrat. Zamotáváš se do svých slov tak jako mě hlavu. |
||
|
Předháníme se v tom kdo má pravdu a přitom nám uniká podstata věci. Jsme zavření, uvěznění jako dva ježci v jedný kleci.
Jako dvě duše v jednom těle Ta tvoje pláče a moje se směje.
Jako dvě slova v jedný větě řekni to znova tak dělej "Miluju tě". Jako dva vrazi co se nemůžou shodnout jestli je lepší střelit a nebo bodnout.
Jako ta láska která tě lapí Jako ten fet co tě denně trápí Tohle všechno a o trochu víc Tohle jsme my Jen se to bojíme říct. |
||
|
Noční život nás dvou Připomíná komedii. Takovou tu trapnou americkou Bez nádechu originality A bez špetky napětí.
Proč? Kam jsme se to dostali? Kým jsme?
Ležíš spoutaná na posteli a čekáš Já típám poslední cigáro A s pocitem sebezapření se blížím k tobě. Spíš.
Necháváš si zdát o vášni A lehce se usmíváš. Je mi z tebe špatně. Ráno se probudíme A začne nový den. Už aby byl konec. |
||
|
Ruka na stehně na stěně oněměl ona s ním.
Dvě těla jedno chladne druhý sebou (ne)přirozeně škube. Asi zima je prosinec.
Znají se sotva hodinu I to se stává Postelový šílenství postelový scény. Není kurva. |
||
|
Stojíme ve vichřici vlastních pocitů v bouři kde každý jeden - musí umřít. Stojíme na hranici vlastního maxima víc už udělat nedokážu.
Stojíme obnažení před zrcadlem odráží se v něm všechno co jsme udělali. A taky v očích v těch je to zapsaný. Schovaný mezi řádky ale kdo umí hledat kdo umí číst - ten možná pochopí.
Objímá mě pocit že ta křivka štěstí bude stoupat ta samá křivka tvýho těla co mě nutila milovat ta samá křivka co mě teď nutí nenávidět. Všechno a všechny. A hlavně sebe. Po boji je každý generál. |
||
|
Už třetí den tu vládne bezvětří Už třetí den – a stav se nelepší Nečeří se voda, nevíří se prach Nepřevrací stránky ve knihách
Už třetí den tu vládne bezvětří Někdo zabil vítr, snad to vyšetří Z uzavřených márnic vzlíná sladký pach Někdo zabil vítr, někdo z nás je vrah |
||
|
tajemný poutník přišel k nám do města |
||
|
teče mi po ramenou |
||
|
a tak uvnitř lejna začaly volby |
||
Atlas mraků (poezie, Kulturni p_rnograf) • Noční obloha (poezie, Kulturni p_rnograf) • šukal jsem tě rád ty moje hubo nevymáchaná (poezie, kolemjdoucí) • sedám si na prdel z tvých skvělých nápadů (poezie, kolemjdoucí) • prsatost (poezie, kolemjdoucí) • Modelovací hmota (poezie, AN') • (bez názvu) (poezie, AN') • Rytmolam 1 (na 3 jako valčík) (poezie, Turda) | ||
|
rytmy vnitřní jsou mi bližší než rytmy vnější ryt |
