je noc a já ani nespím, ani nepiju
jenom se dívám na měsíc a čekám že se rozpiju 
do toho nebe že se vpiju, 
že tagříkajícně s ním splynu
jsem totiž tady i tam jsem rádiem
spojený s proxima centauri husím krkem
je noc a já nespím, ani nepiju
jenom se dívám na měsíc a čekám že se rozpiju

v mozku jsou i jiné věci než havraní motýli, než ta tmavomodrá mohyla zrnící ve tmě, než světlo vzdáleně připomínající teplo plápolající z krbu, než otěže do čerstva zhojené pokožky, než to co vyluzuje vztyčený prst světce za větru na kopci za městem, neškodný list papíru pokrytý kolečky z šálků, neživá věc v keři mezi kondomy a mrtvými obratlovci, nečekající souputník, neřkuli komonice, ať nežeru
víš, výš uš nemůžem, říká jen ten gdo neví nic, ten gdo neví že svět nekončí za městem, ten kdo se zavírá před světem, aniž by věděl že není nic, není dál ani hloub, není nemožnost, není prázdnota, není nemožnost, a přece je zhola nemožné být výš než jsme
právě jsem si všimnul, udělal jsem chybu mezi písmeny, nedal jsem jim prostor pro sebe, tobě však jsem přizpůsobil koleje i světla jejich drah, celý řád, věty, i vyhybky, i cesty a na nich pach zjemnil jsem ambrou, aby nebyla cítit krev, moře, pot a slzy smrti utonulých milenek zmizelých rybářů
ty, kdo čteš tyto řádky, věz, že nejsi nic, než ubohé vědomí sama sebe, hledající jakékoliv ospravedlnění svojí existence, jakoukoliv záminku se uchopit, tedy i zapomenout a pustit se, tomu není nic svaté, ani ukřižování nemluvňat, pro slzy k přípravě kamene mudrců, nebo zapomenutí všeho, skal, vody, stromů, havraních motýlů i stínu těch křížů a krve na rukách těch schránek, které si říkají Mízdra a Pázdra, katů, které znáš, které krotí jen blázen, gdo neví že fí, zlatý řez, je těsně pod krkem.

Lokálně tvořím

globální odzbrojení

odzbrojen Láskou

nejde to vyzpívat
nejde se z toho vysvléknout
jak oblívá tě svět svým rubášem dění
zámek v hradbách a zatrnění
růženko, promluvím teď k tobě
dívko jež jsi tak krásná
že hledáním tisíce kamení
pošetilců přenášíme tam a sem
ty kundo svatá spi dál
nigdo nechce přijít o boj
a pravda ta už nikoho nezajímá
natož že vskutku
meresjevův je polevoj

tak jsem ti potkal den
den asfaltových šlápot
a lidé svíjející se v hovnech
na plážich jako plži
jak se tak dívám 
čím se živí
nic než hlína
a přece v tom různobarevném zjevení
děti chtějí malinovou šťávu
i kdyby byla jenom na obrázku

nejlepší je mrdání v Pise
když zvonice z bílého mramoru
nad tebou naklání se
a ty klátíš vlhkou píču
věz že větší sklon 
má už jen pagoda Chu-ču

do očí si vjeli močí
bičem již práská kočí
k úplňku spřežení kočičí
chleba s hořčicí
mazaný kuchař
jako bzučení
větru v kříži
kdy? toť smrťě času máš
deska stéla prostěradlo
víš to tě ani nenapadlo
že už zítra spadne letadlo
a zase jiný bude smažit řízky
úplné či absolventy obřízky
jedno je
jen když kámen krví se zalije
pro lišejníky
a lišaje a rakytníky
vzdávám hold touze kvaltování
lanem vzruch až po uzel
kde pěna šumí
jak otevřený šáňo
tak to bylo anno Domini
kdy jeden svět zahučel
proč ne fénix prý vstává poučen
tak polož se do vln středozemě
až had do očí se ti rozkročí
bolestivostí velmi jemně

Dáváš mi kalhoty na svetry

a svetry na trička

ale jinak jsi moc hodná holčička

kulomet kulomet kukukukukulomet

kulomet kulomet kukukukukulomet

kulomet kulomet kukukukukulomet

kukukukukulometrrrrrrrrrrrrrrrr

sedím, já, varhaník uvnitř svého nástroje
prsty na klapkách
pedály světa v nohách
kdosi tlumeně zakašlal, šepotem okřikl dítě
vrzla lavice
zvuk proletí jak včela hbytě
červotoče prach
vnímám ten diadém rozety světla
vůně staletí
zániku a rození
napětí a strach 
a přece nehybnost
když tu vytrhává

mne 

již po schodech kráčí kdos
je to ono, či není snad
přicházím do útrob svého nástroje, já, kalkant?
jsem bez dechu

Ztratil jsem hlas,
a tak musím mluvit
o odstín níž.

Dlouhozobky
opylujou
hnusný kytky.

Je jaro
Je jaro
Je jaro

A vzduch je, jak
šeřík když
sedne ti
na hlavu.

Je jaro
Je jaro
Je jaro

poezie

je taková guerilla

mluvenýho slova

nevinná slůvka

si bere za rukojmí

vodí nás za nos

v návodu k použití pračky

vyloženě škodí

poezie je terorismus!

S prásknutím zavřete hned dveře

Hlouposti která radost čeří

Stejně jak vítr na jezeře

Umějí to jen málokteří

Bez zloby - ne však bez páteře

Každému z nás čas stejně měří

Vyžeňte z hlavy svoje běsy

Haštěření - půtky a stresy

Ostnatý drát se stane peřím

také dnes se ulice leskne
bytosti pozoruje ten
kdo vidí že
stíny jsou odrazy jejich těl
nikoliv závětří světla
odrazy z dimenzí přímo pod námi
jazyk kterým hovoří onyx
po kterém šlapem
se posunuje 
spolu s tebou i s nákupem

odpadky se nám tu

začínají kupit

jsi má něžná růže

jsi můj malý kupid

Znamenáš blízkost.
Jsi křehká - zdáš se být;
umíš okouzlit a kouzlit,
tvá duše letitá
sálá silou i schopností -
- jsi mocná.

Nejvíc tehdy, když to nevíš.

Znamenáš blízkost
a rozhoupání z poklidu, 
úžas, chuť žít, souznít.

Krásná duše působící,
že hezké zdá se ještě hezčím
a písňové texty najednou dávají smysl.

Jdu Vám takhle po kraji útesu

a co nevidím:

pod útesem leží lvice se lvíčaty

mají hlad.

Jenže kolem je široširá poušť

najednou dozajista vím, že když rychle nedostanou jídlo, zahynou.

Chci se vrátit domů pro něco do lednice, ale co nevidím:

útes je lemován plotem, který není možné přelézt.

Mohu se však dozajista vrhnout z útesu,

taková výška mě zbaví života

a nakrmí ty ubohé tvory

vím dozajista, že by se sytí pak vypravili na cestu

a došli do krajin, kde by již bez potíží přežili.

Co tedy podniknout?

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Prohledám kapsy - a co nevidím:

v kapse mám spícího Adolfa Hitlera. Píše se rok 1943.

Mohl bych nakrmit své drahé spolutvory tímto člověkem

a sebe ušetřit!

Co tedy podniknout?

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Prohledám kapsy spícího Adolfa Hitlera

a co nevidím!

V jedné z nich je injekce Pervitinu.

najednou dozajista vím, že se jedná o zlatou dávku.

V druhé z nich je vypínač.

Dozajista vím, že jeho sepnutí rázem odstraní všechno zlo i dobro na planetě Zemi.

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Když tu náhle - co nevidím:

lvíčata dole v poušti leží na kolejích, kterými s k nim řítí vlak.

Jediné, co může vlak zastavit, je výhybka, která je přímo pod místem, kde stojím.

Dozajista vím, že kdybych na výhybku hodil sebe, či jiného tvora, jimiž disponuji

podaří se mi vlak nasměrovat na odbočující kolej

jenže co nevidím!

Na odbočující koleji leží postižené černošské dítě

je postižené natolik, že najednou dozajista vím, že jeho život bude jen neštěstí.

Co tedy podniknout?

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Předháníme se v tom kdo má pravdu

a přitom nám uniká podstata věci.

Jsme zavření, uvěznění

jako dva ježci v jedný kleci.

Jako dvě duše v jednom těle

Ta tvoje pláče a moje se směje.

Jako dvě slova v jedný větě

řekni to znova tak dělej

"Miluju tě".

Jako dva vrazi co se nemůžou shodnout

jestli je lepší střelit a nebo bodnout.

Jako ta láska která tě lapí

Jako ten fet co tě denně trápí

Tohle všechno a o trochu víc

Tohle jsme my

Jen se to bojíme říct.

Ruka na stehně

na stěně

oněměl

ona s ním.

Dvě těla

jedno chladne

druhý sebou (ne)přirozeně škube.

Asi zima

je prosinec.

Znají se sotva hodinu

I to se stává

Postelový šílenství

postelový scény.

Není kurva.

Už třetí den tu vládne bezvětří

Už třetí den – a stav se nelepší 

Nečeří se voda, nevíří se prach

Nepřevrací stránky ve knihách 

Už třetí den tu vládne bezvětří

Někdo zabil vítr, snad to vyšetří

Z uzavřených márnic vzlíná sladký pach 

Někdo zabil vítr, někdo z nás je vrah

teče mi po ramenou
třpití se jako ranní moč
těžká ač nejde do kolen
v tisíci proudech
v tisíci pažích
ve zvuku sirén
v tvrdosti dlažby
hučící spánky
cítím se jako jelen
spojen s vesmírem
a přesto střelen
teče mi po prsou
teplá jak polední moč
kdy je slunce vysoko nademnou
v provazcích
jak prsty milenek
vibruje tělem
dunění lebky
cítím se jako šelma
elektrického těla
kráčející vesmírem
a přece unášen
s tesáky v kříži
i pod solar plexem
pomočen vznáším se
přece v čísi tlamě
mám chuť kálet

rytmy vnitřní jsou mi bližší než rytmy vnější ryt
my vnitřní jsou mi bližší než rytmy vnější rytmy
vnitřní jsou mi bližší než rytmy vnější rytmy vnitř
ní jsou mi bližší než rytmy vnější rytmy vnitřní
jsou mi bližší než rytmy vnější rytmy vnitřní jsou
mi bližší než rytmy vnější rytmy vnitřní jsou mi
bližší než rytmy vnější rytmy vnitřní jsou mi bliž
ší než rytmy vnější rytmy vnitřní jsou mi bližší
než rytmy vnější rytmy vnitřní jsou mi bližší než
rytmy vnější rytmy vnitřní jsou mi bližší než ryt
my vnější rytmy vnitřní jsou mi bližší než rytmy
vnější rytmy vnitřní jsou mi bližší než rytmy vněj
ší rytmy vnitřní jsou mi bližší než rytmy vnější

Připadám si jako hmota vtlačená do formičky.

Pak zase vydloubnutá a hnětená znovu a znovu..

Koule. Placka.

Zahřátá a vláčná.

Nechávající na sobě vidět otisky prstů. 

Nechat rozhodovat jiné. 

Jsem hmotou, tedy jsem. 

Vítězím nad duchem a nechávám materii jednat. 

Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sobě velni těsně přilnout jinou hmotu.. vytvořit tak barevný slepenec. 

Tolik možností. 

Součást hry. Všech her s cizími hmotami. 

Opuštěna pro nový zájem pomalu vysychám. 

jak lízáním varlat provádí pes svou očistu
tak řádem očistil jsi přírodu člověče
mocné čistírny na vodu, ba i vzduch jsi upravil
svým jazykem co ještě před chvílí cucal mršinu
když povstals, chaos klekl a i bůh se tě lekl
když ucítil zápach z tvojí morny
sedl si na prdel z tvých skvělých nápadů
a inteligentních řešení a řádu jež konečně nastal
byl taky rád že si konečně odpočine
ta věčná tvorba, tvoření rozličné
krásně si se rozmáchl v tvůrčím opojení svojí nenažrané držky chlape
lidé jsou spokojení, všecko klape
kde co vrže hned se promaže
jak lízáním varlat pes provádí svou očistu
svým jazykem co ještě před chvílí cucal mršinu
si probarvil svět kyajnydem a sírou, chlape
do toho ta olovnatá běloba
a všecko staré si přetřel mocným reliéfem ze syntetického kytu
aby se vyjímaly děti v krásných nových maskách

ve kterých se nejen skvěle dýchá
ale i skvěle vypadají

Hvězdy nenajdeš na cestě,

i když jsou skryty noční obloze.

Na osamělém měsíci žijeme,

Komplexní betonové krátery obcházíme.

Dvakrát jsem tě potkal.

A přeci jsme se minuli.

Do svižnějšího brutálu

Jsme se dostali.

Extrémní destrukci lásky

Neznámí astronauti vyvolali.

Než pozřeš tmu, ochutnáš světlo.

Poslední uslyšíš requiem pro peklo.

Černé pohlcené hvězdy

z duše vysály lehkost.

Hasnoucí zbloudilé komety

v nás probudí marnost.

bože, bože, gde to žijem
ďábel chodí před dětmi nahý
zchlastaný a s kurvičkami

na zdi, kolem které denně chodím napsáno je:
MÁM RÁD ŽENY!
něgdy přistihnu svou ruku kterak tamtéž kreslí
... a obtahuje
hlavně gdyž sem nadržený 
když má míza vydechuje

ticho je červ
s hlubokým okem
noří se do daleka jako nerv
bystřed ho sleduj 
jak on tě sleduje

zážitky, paměti toliko hlen
měňavek senný nálev
budoucnost, čekání
je šlem pro améby
přítomnost zas jak žahavec
různě tu pučí a ční

pastelkou nakreslím ti do sešitku kolečko
abys mohla vozit s sebou co si do něj vmyslíš
aby ti neuteklo to co je tvojí množinou
nebo si to aspoň myslíš

z dálky blíží se noční vlak
údolím běží ozvěna
už první přejezd rudě rozblikat
šumí a hvízdá duše Poldina
hřbet zpevnil most
v kolenou cítil zem tak rád
i v jeho pěst
a druhý přejezd začal blikat
výhružně věst
a víc už nic
jen..
prozaicky tuším, sic
veze uhlí do Tušimic

noční již zavlál větřík
co zesílí omamné vůně noci
z dálky táborák, od návsi růže
noční již zavlál větřík 
i od kadibudek

I.

Až kola se zastaví,

až vypnou se hlučné stroje.

Až závity zrezaví,

a smyjí se tištěné spoje.

Až repráky přestanou ječet

a displeje přestanou blikat.

Až všechny naše prohlížeče

se ponoří do ticha.

Bude ticho...

II.

I vítr se utiší,

a řeky přestanou téct.

Lidé v tom tichu uslyší

slova písně, co chce je vést.

Nebude tam, ani zpět,

nebude nahoře, ani dole.

Ticho zaplaví celý svět,

a nejmíň dalších sto let

Bude ticho…

III.

Před tichem nebude kam jít,

ni na západ, ani na východ.

Všude zavládne tichý klid.

Nic už nepřekřičí to ticho.

Lidé v tom tichu uslyší,

to, co nelze říci slovy.

Malí stejně jak nejvyšší

z myslí shodíme své okovy.

Bude ticho…

IV.

Až se kola zastaví,

až vypnou se hlučné stroje.

Až pomine bezpráví,

a skončí se zbytečné boje.

Pak se chytneme za ruce

a budeme spolu mlčet.

Bude to malá tichá revoluce,

revoluce bez puče.

Jenom ticho…

----------------------------------------

V.

Časem děti se osmělí,

budou šeptat, že ticho je tísní.

Pak se přidaj i dospělí

proroci s falešnou na rtech písní.

A dřív než se nadějem,

budem v pěst zase svírat ruku.

A bez tiché naděje

svět zas utopí se v hluku.

Nebude ticho.

už nás vidím v autobuse
jak zpopelené tváře jimž zmrznul úsměv
přes kresby mrazu vyhlížíme zbytky krásy
v tom zmrzlém ránu dýcháme na sklo
abychom vypomohli v předvánočním shonu
abychom odevzdali srdce
nebo raději ho uschovali doma
rozsekali, zpili, ubodali znova
než vidět tu hlínu v haldách a rakovinu
buldozery dempry a kultivátory
co šlehají do krajiny další kontury průmyslové zóny
a vytváří nový vhled 
amazon svět
není ti do zpěvu ráno jak mně
po celonočním flámu, vím to
a nemysli já srdce mám tam venku 
tam na betoně a v štěrku
abych moh vypomoct vám v tom předvánočnim shonu
uvést vás do světa amazonu!

vítr už roztřepil vlajky igelitů ve větvích
jako svodidla teď plají podél řek a v polích
vlasy ti nalil do očí až si se musel zarýt prsty do ní
mezi suchou srhu a třtinu co řeže jak nit babiččin knedlík
nikdo, tak nikdo v tom nekonečném tichu svistu
ani bič a krůpěj krve nepromluví k suchým listům
mezi kopistu a místo kde trpí kristus 
do hrozivé změny kde nezmůže nic ani lotos
pojmenovat a očistit ten kolos co vtahuje ti ruce do trávy
a pak i vlasy a rukávy a kolena vkleklá jak do bažiny
pak zmizí i tvůj černý šos zbude jen suchý pýr a rákos
i ptáček s jeho hnízdem jež se pohupuje rozloučí se
pak ještě chvíli v něm chci být než ho vítr rozcupuje
do krajiny mezi ostružiny

 

 

Bez exhibice

v nerušeném klidu

vracím se

noc co noc

s novou písní

jež kráčí

společně s mými kroky

jež se zastavují

aby se nadechly

póry mého těla

aby se rozletěli po krajině

ptáci mojí duše.

 

14.5.2017

San Andres (Tenerife)

Při pití piva 
polykání světa
to z vnějšku do nitra 
a to z nitra zpět!

Když potkáš nomáda,

usneš na cestě.

Když umřeš na cestě,

postoupíš dál.

Na další úrovni

najdi tu skrýš,

ve které čeká tě konec.

Jde kůň

apokálýpsa

Jsem zub času

travič i travička

na sobě se pasu.

V jednotě v nicotě

v bytí v nebytí

v plnosti v prázdnotě

ve smrti v životě

žiješ

naplňuješ

jednotíš

jsi

zatímco já

umírám

vyprazdňuji se

nicotním

nejsem

jsem karavanou

v nohách mám tisíc mil

paty ztvrdlé

náklad na ramenou

jsem karabinou

rozhoduji o životě a smrti

horolezec je každý

kdo stojí před zdí

plukovník přivřel oči

a rty se mu chvějou

zatím jsem pevný

jsem šátek na očích

nasáklý potem

zastírám svět a saju slzy

jsem kouř

deru se do plic

špatně se míří

nesu je na ramenou

tvrdne ve mně krev

co vytéká hlavou

uprostřed ničeho hledání něčeho
tam kde poznání jen tupě zírat
s myslí zastřenou poznáním poznaného
koncepty bláznů a zlatokopů
je jaro
proč jen tak nezírat do ohně
koncepty konceptů
syntéza
oblaka 
podojit oblaka jako nebeské krávy
pán tvorstva zasadí zajíčka do travky stejnotvaré
pán tvorstva vzešlý z fašizmu a zla tohoto světa
nepouštět světlo neabonentům
rezident je pán tvorstva
hudba nesmí mít řád
ani postel
ohěň 
odkreje masky
ty si prase já zas taky
vytetuj, tak vytetuj mi číslo
čeká na to zákon kopí
dokud neuvidíš díru skrz člověka
neuvěříš na krista
jenom na smrt v kříži
před nímž sedí žába na prameni
černoprdelník i osvícený panovník
co posílá ti poradce všeho druhu
za třicet stříbrných
necháš do nich bodat
a když né, zakážou ti koukat do plamenů
vyženou tě od ohně rezidentů
ježíš neumřel na kříži
nedívej se na ten kříž
nedívej se na to logo padlých andělů
dívej se do plamenů
ježíš žije s elvisem v hollywoodu
za třicet stříbrných
ještě pět minut nech hořet plamen
přilož trochu koupenýho dřeva
do koupenýho vohně
vzpoměň si na zaď nářků
na komplexy všech vyvolených a zapuzených
koukat jen tak do plamenů
může dnes už jenom ďábel
vyškrtli mě z rezidentů
odnes sem si domů plamen

Lakuju si nehty v tramvaji, 

Kolemjedoucí se na mě dívají, 

Jejich vytřeštěný voči mi však netají, 

Že nebýt pravidel, to samý dělají. 

Na stůl si položím vše přesně na mety 

Rovnám si do úhlů i oblý předměty 

Říkáš já ne a děláš to přesně ty 

Před pravdou stahujou všichni svý rolety

I když seš nýmand, i když seš vlivnej 

Přiznej to, neboj se, každej je divnej!

Před lidma kliďánko lahvinku posnídat 

Nemuset si ale vůbec s nikým povídat 

Zavřít oči a konečně se na všechno podívat 

Na svoje názory souhlasně pokývat

Nad žvejkou na botě se spiklenecky usmívat 

Koukat mu do očí, vydržet, nehýbat 

Srdce si v krabičce nechat odpočívat 

Krátkými vlasy mezi dlouhány vyčnívat

Zubit se na všechny, když zrovna pláčou 

Snažit se chlácholit je pálivou sváčou 

Hladit si koberec, kde blechy skáčou 

Nenechat hrát uličníka čerta s Káčou

Chce se mi zpívat písničky veselý 

O tom jak hrdý jsme na vepřo, na zelí 

Pivem se ve světě hlasitě pyšníme 

Od stolu nejdeme, dokud ho nesníme

Je štěstí, že ta čeština je hezká 

I nekámoš za hnusný slova tleská 

I když ji házím, málo ji chytám 

S odstupem večera zdá se mi v jedno pivo slitá

Až vám přijdu na pohřeb

Mé dny bývalé

Plné dostatku a potřeb

Vteřiny zhýralé

Až ti přijdu na funus 

Má slávo budoucí

Utrhnu květinu

pochovám ji ještě kvetoucí

Až ti budou hrát

A ty budeš kráčet ve svém průvodu

Nezapomeň na svetr

a kabát

ne kvůli zimě, ale z hezčího důvodu

Až země vydechne den

A ty rozlepíš oči

Zjistíš že to je její smích

Tvoje cesta končí

Čekáme na den

kdy dojde všechno müsli

čekáme na den

kdy dojde všechno müsli

čekáme na den

kdy dojde všechno müsli

Všechno müsli dojde

a pak nebude nic

(pokračuje v obměnách

Čekám na tu chvíli...

I ty čekáš na tu chvíli...

Blíží se den...

Už je tu den...)

Všechno nízké
je mi blízké.

války
a
interválky

škrabka na myši

past na brambory

viděl jsem holuba co přistál u kašny, bylo na něm spousty much, jakoby bez křídel 
a sama ta fontána byla jako ten holub, kolik lidí bez křídel přišlo se dnes tísnit k di Trevi
ti lidé neviděli let toho holuba ani padající vodu, jen se drželi zuby nehty peří
aby z naznámého jim důvodu zkusili zaplnit prázdné místo v jejich srdcích

to místo bylo jako kolek, který ti chybí
to místo bylo jako ztracená paměť
to místo bylo jako vydloubané oči
to místo bylo bolavé a mrtvé

prstem lhostejným vstrčeným do toho místa tápajíce zkoumali tkáň a 
 z čeho je složeno
Prostor ohraničený maskou a vždy z vnitřku dostali se zase na povrch a na počátek
k mastnému jídlu a mrdu lacinému jak zažloutlý list na podzim v blátě pod bukem
a z nenacházení zas sklouzli k hovnorovným žvástům ke svému peří a jak být přichycen

k místu co je jako kolek, který ti chybí
k místu jako ztracená paměť
k místu vydloubaných očí
k mmrtvému místu a bolesti

nejjednodušší a celkově nejpřijatelnější
a tudíž nejpravděpodobnější verzí jak pochopit tento svět
jeho smysl a trvání
je, že vše je jedno obrovské mamutí střevo
a my jsme součástí jeho klků
pak by bylo pochopitelné, že mamuti ve skutečnosti nikdy nevymřeli, jen jsme změnili pohled na ně
a tak se změnila i naše funkce v mamutím vesmíru
vně je chlupatý
úplně vidím jeho dlouhé kyjovité kly
které se tyčí do pralesa hlubokého vesmíru
zadupává tento celé světadíly ve svých šlépějích
ano, jaké máme štěstí že jsme součástí tohoto obrovského zvířete
ale najdou se i tací, kteří se odvažují nabývat přesvědčení o své velikosti, nebo snad dokonce nadřazení
tací kteří ničí svými kročejemi celé mravenčí světadíly
bez kousku studu, bez uzardění odřezávají kusy země
aniž by je alespoň na okamžik napadla ta zcela jasná a působivá pravda
že jsme pouze součástí obrovského mamutího střeva
a je naší povinností vstřebávat jeho potravu
posunovat ji dál a bez dechu a neochvějně být pokornou součástí peristaltiky toho tvora
za to se nám dostane tepla a energie
potřebné k přirozeným nám pohybům
přesunům
trávené potravy
nemůžeme zadupávat celé světadíly jsme li součástí tohoto mocného střeva!!!

Zachovej naše šílenství v něžném oparu.

Dovol, abychom prošli městem

a nikdo nás o duši nepřipravil-

- nechceme přeci nic jiného,

než dál součástí tvého těla být,

nechceme přeci nic jiného,

než se rozechvět

a naplnit tak tvou vůli-

- zachovej naše hlasy

odvážných havraních lidí,

dovol, abychom mohli navěky spojovat životy láskou

a vzájemnou pokorou,

dovol, abychom ti mohli naslouchat,

abychom byli dobrými dětmi,

abychom byli dobrým obrazem tvým,

dovol, abychom byli.

Ó Matko!

8. 9. 2016

Litoměřice

Že máme stát o svobodu
to jsme se naučili
otevírat si všechny možnosti
to jsme se naučili
jenže je tu smrt
a jak se blíží
možnosti, které jsme otevřeli
se pomalu zavírají

Přivítat vše, co přišlo
to jsme se naučili
ale naučíme se
vzdát se svévole a násilí
či snad i vůle a činů?
Naučíme se přivítat smrt?

Nebo se přecijen vzepřem
vyjdem z klidu rezignace
rozvířit pár zrnek prachu
zarazit kopí do země
a hlasitě zakřičet
a s ozvěnou slyšet
jak se nám směje
nekonečné nebe?

Bůh je soustružník 
s dlátem v mísu tvou
ubírá aby pronik
strukturou hrubou
tak uka cosi cosi
za materiál
tak dej se poklepat 
abys hrál 
jak dokážeš být dutý a tenký
odolný a přitom křehký
tak uka cosi cosi
za materiál
Bůh je hráč, je rukou
nad tvou darbukou

A tak jsem vynalezl dětskou pračku

Je to jednoduché

Dítě zapojíme do postroje

Postroj připneme do bubnu pračky a dotáhneme všecky řemeny tak, aby dítě bylo ve středu bubnu v každé poloze

Dítěti protáhneme hlavičku dvířky a nasadíme nákrčník

Dvířka zavřeme a nákrčník nafoukneme

Je dobré už před tímto krokem nasadit dítěti kuklu a zapnout zdrhovadlo

Protože, živé, dítě již začíná být neklidné

No a je hotovo

Uchopíme kliku a roztočíme buben

Během chvilky je vaše dítě jako ze škatulky!

dentální hygienistka

má oči jako mončičák

a nozdry jak dvě brázdy

za lodí

dívá se mi do krku

a já jí do očí

máme to spolu zvláštní vztah

nástroj pod mou dásní rozdrnčí

 svoboda je těžká věc, to si člověk musí zasloužit v týhle době, nejde přeca aby člověk byl hned svobodnej, to by toho potom zcela jistě zneužil, jelikož by si toho nevážil asi tak jako si člověk neváží že je zdravej, dokud nejni nemocnej, svoboda je nejtěžší hlavně ve chvílích kdy si člověk může dovolit uplně všecko, no to poak zjistíš že je spousta věcí kerý si nemůže dovolit, a třeba ho napadne, že největší svoboda je v tom nedovolit si už vůbec nic, nebo jinej zas je nemocnej a pak se uzdraví a váží si každýho okamžiku, že může bejt v kině, že může žužlat sousto, což nejni ale nic jinýho než oběŤ
architektura současného vesmíru vskutku připomíná prdel, po stranách jsou dvě nabubřelé poloprdele, které představují dva antagonistické tábory, které tu a tam svými stahy hýbají vesmírem, mezi nimiž je ukryta ta pravá podstata a prazdroj veškeré hmoty. Tam se rodí obří lejno nápadů, pocitů, emocí, nebo snad pravd, tvrzení, zde vyvěrá na povrch domění, tušení , nebo snad jistota, zde je cítit klid, a těžké dusno rození, je zde to paravé podhoubí pro uvědomění si hmoty a jejích jinotajů, jako je nemožnost ji prostupovat, a nebo naopak, možnost jejího hnětení, změnu formy, ale dokonce i obsahu. Právě tak jako například můžeme snadno zaměnit například ruskou vlajku za americký kus hadru, dohodneme li se tak, dá se libovolně měnit poloprdelí, jejich významů a symboliky, a to jak celých stran, tak o jejich částí a okolí.
nejhorší jsou nactiutrhači, patolízalové a přisluhovači, taková verbeš si žije na okrajích zmíněného něčeho a vesele si tam lebedí opakujíce všecko co z nitra zaslechnou, jsou horší než vopice.
od těch dob, kdy z nitra dávají přímé přenosy, se ty patolízalové shromáždili okolo těch beden a tam zhurta povykují, poskakují a buší si do stehen a na hruď, šourají při tom varlaty o koberce za vzniku mohutného šumu, který přehluší krátké depeše a jinotaje skryté v jindy tak monotónním ruchu, které občas leccos mohou napovědět o životě tam, kde končí koberec
 jenže co by to bylo za vesmír, kdyby v něm nebyl skrytý padouch a na straně druhé ten hodný moudrý ďěd, šedobýlý, s vousem. Kupodivu padouch je také moudrý, ale neříká se to nahlas, jak jinak by bylo možné, že jejich souboj trvá tak dlouho? že v hovnech na rynku života stále zápasí nahé tanečnice v blátě, pro radost přihlížejícího obecenstva, za zvuku nefalšovaného fandovství, polykání zvěřiny, šumění sektu a mlaskání stříkajícího tuku v záhybech kůže papalášů a jejich milenek, za zvuku praskání lebek těch nejvybranějších vepřů, sání langust a ústřičích obsahů. Není nad tato kola roztočená, že svistot je slyšet v každém boltci, kde se po vzoru svého pravzoru stáčí do malých vírků, které stymulují a konejší mnohdy uspávají a jindy zasejc ženou k tanci a podvolují k mrdu a páření. Tato kola, milý příteli, jsou tak velká a točí se mezi sebou až nelogicky, v převodech podivných, kvantových, ž není snadné rozplést jejich řeč, rozkódovat a pochopit co strojí ta kola, tu velkou past života, tu řeku hoven a ostrovů radosti, tu stoku šumící kokakoly, kde všichni plavou v rauši s vybělenýmy zuby a ulepenou kšticí.
slyšíš? slyšíš? ano to je ten zvuk, zvuk rozvášněného davu, zvuk techna a blikání majáků, tep právě vdané mrtvoly se smrtí je ještě vidět na chodníku, zvuk střepů a jejich lomů, zvuk signatářů hluku... a jinde zase strom jako symbol klidu a míru a spojení světů. tam kde není strom, tam končí láska, tam kde není pták v tom stromě, končí budoucnost, tam kde je jablko nakouslé vadne a hnědne až shnije...a zase ten štěkot rychlosti všech proklatých patron, těch nástrojů pokroku, pravdy a míru, však za každej strom, jednu lidskou duši, za každou rostlinu jedno dítě, za každýho ptáka jednoho anděla, a za každýho člověka samotnýho boha.

luboš chtěl si štrejchnout
ale v kalhotách měl jenom nůž
a tak hledal příležitost a nějakou oběŤ
na pouti jí opil 
nechtěl aby křičela
pod pódiem 
u motoru a olejem nasáklejch klínů
u prochcanejch zdí od kolotočářů
si konečně štrejch