Blázni.cz - dobrý kanál

Zkusím napsat jen, co si pamatuji, stalo se to dneska v noci. Byli jsme v hradě onoho krásného království, hradě, který vypadal jako katedrála o mnoha lodích, snad do hvězdice složených, každou z nich zdobila vysoká věž; byli jsme v jedné s těch lodí, vitrážemi koukali na prosluněné ostrovy a moře; byli jsme sami, já, starý lišák, tak jak jsem, co poznal dosti žen a leccos bere s nadhledem, jen dobově oblečen, jak se slušelo na hosta v tomto království, a ona nevinná bytost, dospívající princezna s bílými tvářičkami, které se trochu červenaly, a s vlasy příliš utaženými do reprezentativního drdolu.

A nevím, co jsem řekl, ale zalekla se toho, otočila se a šla, snad někam do hlavních sálů, kde se mi ztratí v ruchu, nehledě na to, co tu její host počne, snad prostě pryč, nazdařbůh. A byla to ta chvíle, kdy jsem se ji rozhodl doběhnout, kdy si můžete být jisti, že se teď buď všechno semele až příliš rychle, nebo příběh na místě skončí, a z obojího jsem měl strach.

Jenže když jsem za ní vyběhl, již za sebou zavírala první z dvojitých dvířek vstupu do svých komnat. Oběhl jsem je, ani nevím kudy, snad tam byl ještě další vchod, a místo abych objetím zastavil ji, objal jsem druhá dvířka toho dvojdveří, skrze které na mě koukala celou tou směsicí pocitů. Ano, znali jsme se delší dobu, ale na tuhle blízkost nevěděla, jestli mi může věřit a sobě rozuměla ještě méně.

V tu chvíli zachraptělo dřevo, něco zaskřípalo, a já jsem visel na oněch špaletových dveřích, řítících se nahoru, nesoucích tu krásnou dívku s vykulenýma očima, která něco odříkávala, a během vteřiny mi došlo, oč tu jde, a tak jsem zbrzdil sebezáchovný reflex a chytil se pevněji. Byl jsem informován o místním folklóru, zvycích, ale i pohádkách, jedna z nich, veršovaná, o svištícím výtahu do věží, líčila princeznám, kdy přijde ten správný čas.

Nikdy mě nenapadlo, že se krom veršů jedná i o dílo místních vynálezců a konstruktérů a neznal jsem ji rozhodně tolik, jako ta nádherná dívka, pro kterou jsem podle všeho měl já, starý lišák, být vyvolen. Odříkávala ji po paměti.

***

Komnata nahoře nebyla okázalá, spíše příjemně zabydlená, se zvláštními barevnými prvky. Princezna se zbožným výrazem chvilku ještě recitovala a pak se zastavila: „Loutky, loutky!“ Něco jsem chtěl říci, ale přerušila mě: „Někde tu musí být loutky!“. Ve svém uhranutí měla tak roztomile naivní hlas, že snad jen hluchý by se nedokázal zamilovat.

„Tady jsou,“ našel jsem je zavěšené na dveřích skříně v další, sousedící komnatě. Byly tři, každá měla půl metru, a představovaly Lásku, Smrt a Lež.


„Lež, ta jenom zlá je,“


citovala princezna, když ji brala do rukou. Smrt ne, došlo mi. A teď mi dochází, že Láska byla ta, co je jen dobrá. Možná bylo třeba s nimi sehrát divadlo, to už se nikdy nedovím. Láska byla do červena, Smrt šedivá, Lež namodralá. Světýlka v pokoji tomu odpovídala. Zobrazovala různé citáty, které se někdy i proměnily třeba v nápis "LIE". Bylo tam i světýlko, které ukazovalo červené "LOVE", ale když jste popošli o kousek stranou, zmodralo a ukázalo "LIE". Všechna byla vyskládaná v nějaké knihovničce, jakou byste čekali u dědy v pracovně. Úplně nahoře bylo otočné světýlko, které ukazovalo názvy písniček o Lásce, Lži a o Smrti. Co to bylo za písně, už si nepamatuji, ale řekněme, že třeba Beatles nebo Iggy Pop.


„To je jukebox!“


došlo mi. Tohle království musím všem princům doporučit.

Měl jsem na zahradě na kopci žebřinu a lezl jsem na ni s balónkem, na konci se pak dalo letět jen na balónku a nohama se přidržovat žebřiny.

Byl jsem dítě a byl přijatej jako pracovník centrálního řízení strategický počítačový hry, která tvořila svět.

Zajímali jsme se v dětství o slony a o lidi, kteří strčili hlavu do zadku slona. Jeden blázen vyhrál Velký závod Anglie s autem, na jehož kapotě seděl slon. Jestli měl hlavu v jeho zadku, nevím, ale viděl jsem záznam, jak všechny předjíždí, byl to frajer. Vyprávěl jsem to potom dítěti svých přátel ve vlaku. Holčičce bylo asi jedenáct a byla to dcera básnířky Andie Bech. Řekla, že podobný věci dělá básník Rogo, ale že někdo musí taky vydělávat peníze a starat se o rodinu.

V centrále řízení počítačový hry jsem si přepnul mód na joypadu a najednou jsem byl uvnitř virtuální reality světa, někde v kopcích, a nevěděl, jak ho přepnout zpátky. Zjistil jsem, že můžu osazovat kopce kolem sebe vzrostlejma bedlama, ale to mě bavilo jen chvíli. Začal jsem se ptát, kudy se dostanu zpět do centrály a černovlasá žena se mě vyptávala, jak centrála vypadá. Byla to věž. Došli jsme tam, ale pořád jen umělou houpavou realitou a ona za sebou nezamkla. Sloužila totiž nepříteli a já jí prozradil náš úkryt. Přijdou posily a zničí ho.

Vylezl jsem s balónkem na žebřinu a pustil se nohama. Za mnou vylezla panda veliká, bylo zábavný se na ní seshora dívat, jak na ní stojí jen na zadních. Taky rozhled byl parádní, ale letěl jsem stále výš a tušil, že balónek někdy někde praskne.