něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Když padal list (poezie, Kalimeee) • Koloběh vody (poezie, Kalimeee) • (x+y) to celé na druhou (poezie, Kalimeee) • Když Duše trucuje: (poezie, Kalimeee) • Myšlenky rozumného člověka (úvaha, Kalimeee) • Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh (próza, Kalimeee) • Lupy (komiks, Kalimeee) • Bezlebková dieta (komiks, Kalimeee) • Inteleguán (obraz, Kalimeee) • Šotek (próza, Kalimeee) • Stopy ve sněhu (próza, Kalimeee) • Vánoční ponožková povídka (próza, kalimeee)

23.12.2019
Vánoční ponožková povídka

Do sychravého pondělního rána mě probouzí pronikavý zvuk budíku. Okamžitě iritující melodii zatípávám. Čtvrté upozornění… „Do prdele! Čtvrt na devět! V devět mi to jede z Butovic.“ Plaším se. Vystřelím z postele a házím na postel vše nezbytné, bez čeho nemohu odjet. Peněženka, mikina, kalhoty, podprda…gaťky jsou na sušáku,… sakra...Kde jsou ponožky? Budu mít dnes v práci ty černý baleríny, na silonky je zima, potřebuju ty tmavý, v růžovejch jít nemůžu, to by mi všichni koukali na nohy.

No-a-le-co to.. Kde se tam zase vzala ta díra? Tsjůůů…A-ta-ta-dy taaky! To nechápu, kde se tam ty díry sakra pořád berou? No! a na těch druhejch taky! Je to i z druhý strany. Na vnitřním i vnějším kotníku. Že bych si to takhle roztrhala, když jsem se škrábala?

Kontroluju svou kůži na kotnících. Žádné oděrky, žádné škrábance. Kůže je hebká a netknutá. Koukám na boty. Na podzimní pohorky, které teď nosím. Bot moc nemám. Vsunuju do nich ruku. Dlaní pomalu projíždím celý vnitřní povrch, nahmatávám každé zákoutí těch bot. Nic nedrhne. Sahám do zimních Goratexek. Moc jsem je letos ještě nenosila, možná jednou nebo dvakrát, ale přece jenom. Vsunuju ruku i do druhé z nich. Šmátrám po stélce, ohmatávám achilovky, hladím jemnou vlněnou podšívku, zvlášť na kotnících. Nic tam nedrhne. Bota vevnitř nikde není ani v nejmenším porušená. Není v ní nic ostrého, ba ani trn z ostružin. Nechápu.

Hledám pantofle, které nosím doma. V botníku nejsou. Sehnu se dolů k zemi. Pod botníkem je chomáč vlasů obalený šedivým prachem. Vedle něj několik vydrolených vajglů. Jak se tam dostali? Nejsem takový čuně, aby se mi doma válely vajgly. A Jožka přece kouří dýmku. Musí tam být od doby, co byl u nás na návštěvě Adam. Ale to je už přece dlouho. Mezitím jsme doma vymalovali a všude uklidili. U koše stojí vypitá lahev od whisky. Večer tam nebyla, pokud vím. Že by jí manžel dopil po ránu, než šel do práce? No to snad ne. Budu s ním muset promluvit. A až přijedu, všechno tady vyluxuju. Teď na to nemám čas. Těžce se zvedám, dneska mě teda berou záda víc než obvykle.

Prásk! Shora linky sletí zavařovačka. Uffff…Jsem se lekla. Naštěstí se nerozbila. Jenom se tak kutálí a kývá ze strany na stranu svou setrvačností, až se dokývá úplně a jenom tam tak leží a čeká až ji zvednu, zkouknu, jestli někde nepraskla a dám ji zase na své místo. Jak to, že sama spadla? Byla moc na kraji? Možná, že odskákala úplně dopředu, když ždímala pračka. To pak vibruje celá podlaha i kuchyňská linka a sklenice na ní drnčí o sebe. No tak ještě, že teď nemusím zametat střepy. Musím sebou hejbnout, jinak mi to fakt ujede. Cítím už značné napětí a nervozitu. Koukám na hodiny, mám čtyři minuty do odchodu z bytu. Když se do čtyř minut nestihnu vypravit, už nemá cenu na ten bus jezdit. Tak fofrem. Nakonec natahuju ty růžový ponožky a zabouchávám za sebou.

 

Celej den v kanclu je za mnou. Vedoucí na mě kdovíproč zas blbě kouká a mně se ulevuje, že jí až do zítřka neuvidím. Přijíždím do Prahy. Je šest a je už tma. Cestou domů si dávám kebab a jdu se odreagovat na Paliárku. Zatím je tu jen barman a dva štamgasti. Dychtivě čekají až bude naražený pivo a já vlastně taky. Dávám si tři a bavím se s přáteli. Večer rychle utíká. Pivo stoupá do hlavy a ze mě už spadly i poslední zbytky stresu. Nemám vůbec chuť dopít a jít domů. Nejradši bych tu zůstala do zavíračky. Přesto se nakonec loučím, zvedám se a jdu. Odemykám dveře bytu a za nimi slyším podivné šramocení. Rozsvítím a koukám…, že to byl Jožka, který se právě probudil a šmejdí v ledničce. Večer vždycky sní, na co přijde. Muchlá šustivé pytlíky od sušenek a dává je do tříděňáku.

Jsem unavená, už se mi nic nechce. Ale přemáhám se a jdu se vysprchovat. Sundávám ze sebe všechno upocené oblečení a dávám ho do košíku. Na mou hlavu stéká proud příjemně teplé vody. Smývá a odplavuje do odtokového kanálku těžkosti celého dne. Mydlím si tělo, myju vlasy, stříhám a piluju nehty do kulata. Škrábu místa, která mě svědila. Jaká úleva. V tom mě to zase napadá.

„Jožko? Všim si si…“ – „Co říkáš?“ – „Esi si si šim..?“ – „Čeho?“ ptá se a jde za mnou do koupelny. „Taky máš na ponožkách díry?“

„No tak na někeréch staréch jo…“

„No tak jasně, to nemyslim, né jako na palcích. Na kotníkách.“ Říkám a ukazuju mu jedny takové ponožky.

„Jak se ti to roztrhalo toto?“

„Právěže nevim. V botách nic, co by mi to rozedřelo nemam a nehty mám vždycky krátký, že bych to nějak roztrhla.“

„A nejni to od papučí?“

„Hele nevim, to sválně zkusim.“

Nacházím pantofle kopnuté pod gaučem a nazouvám je. Mají přezky, ale na nártech. Ostré nejsou. Ponožek se vůbec nedotýkají ani při pohybu. Tak od pantoflí to taky není. „Musí to dělat jiný boty.“ Říkám Jožkovi. Mám ale jen pohorky a zimní Goratexky. Do nich zas nikdy nenosím teplé ponožky. A na nich jsou ty díry taky. Pak mám letní sandále a do těch ponožky nenosím vůbec nikdy. A do balerín, které mám v práci na přezutí, nosím jen tenké tmavé kotníčkové ponožky, ale baleríny mě taky nedřou. Navíc jsou hodně nízké. Do míst s dírami jejich okraje ani nedosahují. Je to záhada.

„Tož já to na tych fuseklích taky mám, dívé.“ Nese mi Jožo svoje ponožky a ukazuje mi, že lze dírami v místech u kotníků prostrčit ukazovák a prostředník ven.

„Ty to tam máš taky! Tak to je mazec! Od čeho to může bejt? Nevypadá to jako ňák prodřený. Spíš jako prostřižený nebo vyškubnutý nebo co.“

„To je mi teda záhada.“ Diví se a zkoumá ponožky pod světlem.

„Jako Jožko, je to opravdu zvláštní úchylka. Víš, že jsem dost tolerantní a mám pochopení fakt pro hodně zvláštní věci, ale proč prostřiháváš naše ponožky zrovna na kotnících? A proč vůbec?“ Utahuju si z něj. „Dobře, ještě jako chápu, že to děláš na mejch ponožkách, ale proč to děláš i na svejch? Abys zamaskoval podezření, že to děláš?“ Chechtám se. A Joža taky. Odpovídá mi stejně tak vtipem a fakt se tím bavíme. Oba ale víme, že v tom nemá prsty ani jeden z nás a ve vzduchu stále visí otázka: Jak?

Lehám si do postele a snažím se usnout. Jožka už dávno spokojeně oddychuje a ta věc ho vůbec nijak netrápí.

„Chram chram, chram chram.“ Zaslechnu. Rozsvěcím lampu u postele, rozhlížím se po pokoji a nic nevidím. Co to tady - chroustá? Že bysme tu měli myš? V Praze, ve čtvrtém patře? Nebývají tu dokonce ani mouchy, občas se tu objeví ňákej pavouk, ale myš ne. Zhasínám. Asi to bylo něco od sousedů.

 

V sedm ráno mě budí Joža. Abych zase nezaspala. Budu mít čas hodinu a půl na to se vypravit. Dělám si snídani a vybírám, co si vezmu na sebe. Ještě rozespalá hledám v krabici s ponožkami nějaké přijatelné. Kdo to tady tak rozhrabal? Balíčky ponožek jsou rozbalené, některé vůbec nejdou spárovat. Asi Joža hledal něco u mě. Přitom má svoji přihrádku. Nic jsem si nevybrala.

Ještě je trochu znát, že jsem byla včera na pivu. O něco znatelnější je však, že jsem jen za večer vykouřila krabičku cigaret. Průdušky pískají a já kašlu do umyvadla nepěkné sliznaté cucky. Od ranního kašle mě pálí celé plíce. Dávící reflex na sebe nenechá dlouho čekat a oči mám plné slz. Jdu do šuplíku, šátrám, snažím se nahmatat Ventolin – dejchátko na astma. Však letmo sáhnu na něco teplého, co mi proklouzne mezi prsty. Jako by to mělo chlupatý kožíšek.

Myš! Je v šuplíku! Utřu si slzy, vdechnu do sebe dvě dávky Ventolinu a šuplíky vysypávám. Hledám všude. Ve skříňce i za ní. Pod velkou skříní i za pračkou. Nikde není. Její trus taky ne. Běhám s koštětem po bytě a odtahuju nábytek. Utekla. Nic proti myši vlastně nemám, jen chci vědět, jestli tady je. Neměla bych to srdce nastražit pastičku a usmrtit ji. Jen bych byla nerada, kdyby nám lezla do skříňky s jídlem nebo překousala kabely. Ulamuju kus housky se salámem a pokládám ho do mezery u skříňky se šuplíky.

Už bych měla konečně naskládat prádlo. Visí na sušáku asi pět dní. Na jeho příčkách zůstávají prázdná místa s kolíčky, jak odebírám ponožky. Ale už tu nevisí žádné normální. Všechny jsou děravé na kotnících. Dnes se v práci do balerín nepřezuju. Budu muset vydržet v těch zimních botách. Co by si o mě pomysleli klienti? Sociální pracovnice a je oblečená hůř než oni.

Ještě, než zamknu dveře od bytu, všimnu si na zemi u dveří malé zlaté rolničky. Prohlížím si jí zblízka mezi prsty. Je celkem ošoupaná a ztratila svůj lesk, ale ještě pořád vydává cinkavý zvuk, když s ní zachrastím. Strkám ji do kapsy kabátu a jedu do práce.

 

Dneska není na zastávce až taková fronta jako bývá. Můžu si dokonce vybrat sedadlo u okna. Celou cestu sedím sama. Silnice je dobře průjezdná. Užívám si to a pozoruju, jak na zaschlé kapky na okně autobusu svítí ranní sluneční paprsky. Před Berounem téměř usínám, ale pohodová cesta zklidňuje úzkost z nevyspání po pondělním dýchánku. Do práce přicházím první a dělám si čaj. Vedoucí hned po obědě odchází z kanceláře a říká, že se dnes už nevrátí. Pouštím si hudbu na Youtubku. Mám pohodičku. Všechno mám brzy hotovo a krásně stíhám odpolední bus na Prahu.

Doma ještě nikdo není. Odkládám kabelku a kabát na věšák a můžu si chvíli zdřímnout, než se dám do přípravy večeře. Nakouknu do škvíry, kam jsem ráno nastražila housku. Okoralá houska tam však leží netknutá. Vyhazuju ji do koše a pak si konečně lehám a usínám hlubokým klidným spánkem. Zdá se mi, že jsem na zasněžené louce u lesa, kudy protéká potůček. Potůček šumí a přichází se k němu napít laně. Potom laně přiběhnou ke krmelci, kde v zimním období hledají potravu taky soby. Jsou to vánoční soby a někteří mají rolničky na krku. Vesele poskakují a rolničky zvoní a zvoní. A jak zvoní, zvoní přímo tady v naší garsonce.

Probouzím se. Zaměřím svůj pohled na kabát, který visí na věšáku na dveřích. V kapse kabátu se něco zavlní. Přitáhnu si peřinu až k nosu. Je už docela šero, ale do bytu oknem proniká světlo pouličních lamp. Rozeznávám v něm malou postavičku v červené čepičce s velkýma kulatýma očima a tmavým plnovousem, která jak mě zmerčí, v mžiku vyskakuje z kapsy kabátu a skáče šipku rovnou do rohu za sporák. Celý ten kousek doplňuje zazvoněním rolničky, kterou evidentně v kabátě hledala a vzala.

Trpaslik. Mrňavej, fousatej a u nás doma. Opatrně vstávám z postele, po špičkách doťapkám až ke sporáku a nakukuju za něj. Moc dobře tam ale nevidím. Rozsvěcím baterku na mobilu a do škvíry svítím. Spatřuju vystrašeného malého trpaslíčka, jak se krčí v koutku za sporákem mezi hromádkou našich ztracených ponožek a jednou rukou si stíní, aby ho prudké světlo tolik nezaslepovalo. Užasle si ho prohlížím. Je jen o něco větší než džungarský křeček, má na sobě zašlý zelený kabátek s všelijakými knoflíčky, hnědé umaštěné manšestráčky a na nohou jeté důchodky, takové jako nosí Filip Mlyje. Fascinuje mě, jak je to všechno maličké a zároveň detailně propracované.

„Budeš na mě svítit dlouho?“ spustí na mě trpaslíček trochu obhroublým hláskem.

„Promiň, omlouvám se. Nevěděla jsem, že tady najdu tebe. Myslela jsem, že tu běhá myš.“ Odpovídám překvapeně a zhasínám svítilnu.

„Vůbec si mě neměla vidět! Teď je všechno v pytli.“ Prská trpaslíček.

„Neboj, nikomu to neřeknu. Nechci ti ublížit.“ Uklidňuju ho.

Po chvíli ticha trpaslík vylézá zpoza sporáku a hrozně se mračí.

„Žiješ tady u nás dlouho? A co je v pytli?“ vyptávám se a začínám vnímat, že trpaslíček docela zapáchá. Je cítit nemytostí a vajglovinou.

„Málem jsem přišel o svoji rolničku. Kvůli tobě se mi utrhla, když jsem se před tebou schovával. Bez rolničky ztrácím svou kouzelnou moc!“ Vzteká se dál.

„Ty jsi kouzelný trpaslík! Tak to je hustý. To se mi asi zdá.“ Říkám a nemohu tomu uvěřit.

„Já nejsem trpaslík. Jsem zakrslý vánoční bezdomovec a plním přání všem nešťastným houmlesákům v Praze.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi malý bezdomovčíček? A vůbec se nemyješ? A čím se živíš?“ Ptám se užasle dál.

„Myju se nerad, ale živím se pouze a výhradně vypranými ponožkami sociálních pracovníků nebo pečovatelů, u kterých přechodně žiju. Nepohrdnu ani ponožkami asistentů pedagoga a jiných pracovníků v pomáhajících profesích. Nejradši mám ale vlákna, co jsou kolem kotníků. Jsou nejjemnější a nejchutnější. Chutnají jako hovězí líčka. Je to vybraná pochoutka.“ Vysvětluje mi.

„Ahaaaa! Už to chápu! Tak proto máme ty díry skoro na všech ponožkách!“ Jásám, že je záhada objasněna. „Tak to ses vůbec nemusel schovávat. Mohli jsme se na tom normálně domluvit. Já bych ti obětovala nějaké naše ponožky a jiné bych si nechala, abych je měla do práce. Mně by to vůbec nevadilo a Jožkovi myslím taky ne. Ten má bezdomovce rád.“

„Tím si nejsem tak jistý! Párkrát jsem ho viděl, jak nějakýho bezďáka na Andělu poslal do háje, protože chtěl po něm cigáro. A včera, když šel rozespalej do koupelny, mě málem zašlápnul!“ Stěžuje si bezdomovčíček.

„Teda…, opravdu? To mě skutečně moc mrzí. Víš co? Já ti přišiju kouzelnou rolničku zpátky na čepičku a napustím ti teplou vodu do umyvadla, ať se můžeš vykoupat. Opravdu hrozně smrdíš.“

„Tak dobře, ale jenom pro to, že budou brzo Vánoce.“

 

Připadá mi tak roztomilý. Mám neuvěřitelnou kliku, že jsem mohla potkat nadpřirozenou bytost. No řekněte sami. Komu se tohle poštěstí!

„A ty jsi jediný zakrslý bezdomovec svého druhu? Nebo je vás víc?“ Ptám se.

„Jasně že nejsem. Je nás spousta! Žijeme po celém světě a každý má svůj rajón. Přes rok přebejváme u sociálních pracovníků, živíme se jejich ponožkama a jenom tak zevlujem po městě. Ale o Vánocích plníme přání.“

„Ty máš krásnej život, to ti povím. Hned bych si to s tebou vyměnila. Já mám pořád samý povinnosti. Furt jenom pomáháš druhejm a posloucháš cizí problémy.“ Povzdychnu si a vysazuju bezdomovčíčka do umyvadla. Trochu lituju, že mu nemůžu nabídnout náhradní oblečení.

„Přišila bys mi ještě tu rolničku? Já šít neumím. Vlastně neumím skoro žádný praktický věci, ale můžu ti za to splnit jedno přání, i když nejsi bezdomovec. Udělám výjimku, jestli chceš.“ Nabízí mi.

Přemýšlím, co nejlepšího bych si mohla přát. Napadá mě fakt strašná spousta věcí.

Aby byli všichni zdraví, mě už neboli záda, abych dál zvládala svojí práci. Aby byla moje máma šťastná, abysme se měli s Jožou pořád rádi, aby se mí prarodiče nehádali a byli v pohodě. Abysme vyhráli v loterii, zavládl světovej mír, aby nebyly přírodní katastrofy a lidi přestali ničit přírodu. Aby nebyl hladomor v Africe, nikdo nemusel žít na ulici. No je toho opravdu nespočet.

Co si mám přát? Váhám. „A slibuješ, že nám už pak nebudeš dělat díry do ponožek?“

„Má-li to být tvé přání, nechť se vyplní.“ Cink…!

„Počkej, to jsem se jenom tak ptala. Ještě jsem si to vůbec nerozmyslela.“ Říkám rychle.

„Vyslovené přání už se nedá vzít zpátky. Každej má nárok jenom na jedno kouzlo.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi ale pěkně prohnanej bezďák! Pěkně si mě podfouknul!“

„Jsem houmlesák z ulice, co jsi čekala? Tvé přání jsem splnil. Dík za koupel.“

Tak tohle asi jen tak nerozdejchám.

 

Zcela mechanicky mu podávám na utření froté žínku místo osušky, vracím čepičku s přišitou rolničkou a balím do ranečku z kapesníku několik našich ponožek na cestu. Aby nestrádal, než zase najde příbytek nějakýho sociálního pracovníka. Cestou musí vyplnit mnoho bezdomoveckých přání.

Myslím ale, že vím, kam má namířeno. Nedaleko od nás v Lidický je Armáda spásy. Nebude problém proklouznout dovnitř, schovat se někomu do brašny a nechat se odnést k němu domů, kde bude spousta měkoučkých a chutných ponožek.

18.3.2018
Stopy ve sněhu

Stara_Blazkova.JPG

Bylo mrazivé páteční prosincové dopoledne a starej Blažek se právě probudil ve svojí špinavý pružinový posteli. Do místnosti s tapetama začouzenejma od kamen pronikalo nepříjemně ostré denní světlo. To asi spadla stará deka, co byla jenom tak strčená mezi okny namísto závěsů. Za celej svůj mizernej život nebyl Blažek schopnej přivrtat nad okna garnýže. Vlastně ani blbou vrtačku neměl. Se zavrzáním postele se posadil a opatrně se hrabal na nohy. Chytl se rukama za hlavu, která se mu motala jako při jízdě na kolotoči. Chaosem v místnosti byl dočista zmaten. No prostě typickej kocovinovej stav. Potřeboval se rychle vychcat, a tak vyběhl ven před barák. Ani obouvat se nemusel. Běžně chrápal v posteli v holínkách. Když rozepínal poklopec hrachově zelenejch kalhot pozašívanejch bavlnkou zjistil, že je pochcanej. V tom mrazu ho to hrozně studilo na prdeli. Rozhlídl se po venku a vychcal žlutý kolečko na čerstvě napadlý sníh. Pak se vrátil dovnitř do baráku převlíknout si kalhoty.

 

 Asitak před padesáti lety to byl celkem pěknej barák. Bejvalá nádražácká vechtrovna se zelenýma dveřma a oknama natřenýma barvou na vlaky.  Postupem času ale dům zchátral a stala se z něj barabizna. Blažek nebyl na práci stavěnej. Za mlada dělal pomocnýho dělníka u drah, ale pak to uhrál na invalidní důchod. Dokonce ani ten záchod tam za celý ty leta neudělal. V jedný jediný místnosti stála kuchyň s mycákem, pokoj i obejvák dohromady. A za květovanym závěšem byl smaltovanej kýbl na sraní. Na kanapi chrápala jeho žena. Škaredá a nemytá, tak jako on. Vlastně se k sobě hodili. Ale za tu řádku let se vyloženě nesnášeli. Ruku svírající nedopitou lahev od vína měla žena svěšenou z gauče dolů.

„Ta je zas zchlastaná... Hrozná ženská je to. Děs a běs mít takovodle starou, co mám já doma. A jakou zas dělala včera v hospodě vostudu.  Mlela samý kraviny, jazyk se jí plet. Chlastala rum za rumem a pak tam lezla po Vencovi, až sem jí musel dát facku. No žádná škoda to teda neni. “ vzpomínal Blažek na včerejšek. Pak dostal žízeň. Na lince se válela hromada neumytýho nádobí se zaschlejma zbytkama od jídla. A v tom nádobí byly ještě natípaný vajgly od cigaret. V oslizlym plechovym dřezu opláchnul jednu skleničku a napil se vody.

„Fujtajbl“ zabručel, když polkl a poohlížel se místo vody po něčem jinym k pití, co by se dalo ještě docvaknout z lahví stojících v zástupech všude kolem jeho postele. Objevil asi decku rumu. Což ho takhle po ránu mile překvapilo. Kouknul se na sebe do zašlýho zrcátka visícího nad dřezem, usmál se bezzubou hubou a říkal si, že by to dneska nemusel bejt až tak mizernej den. Ksicht si vomyl studenou vodou a zahnědlým hřebínkem učísnul dozadu štětky šedivejch vlasů do ulíznutýho mastnotou samodržícího účesu s pěšinkama od zubů hřebenu. Hodil na sebe zatuchlej vaťák s tmavýma skvrnama mastnoty na límci za krkem a na rukávech a vyrazil ven. Venku podrbal za ušima prašivýho vořecha uvázanýho na řetězu. Z psí misky vyklopil led a dolil mu novou vodu. Na zem mu hodil dvě hrsti granulí. Než nasednul na rozvrzanou ukrajinu, dožahnul zbytek rumu, aby zmírnil kocovinu aspoň do chvíle, než dojede na kole k Jednotě.

 

Do pokoje s tapetama začouzenýma od kamen prudce pronikalo denní světlo. Stará Blažková si rukama zakrejvala obličej, protože jí to vadilo.

„Asi zas spadla ta pitomá deka, co jí ten starej ožrala pořádně nepřidělal, doprdele...“ pomyslela si.

Vstala z kanape, promnula zalepený voči, nazula důchodky a vydatně se napila červenýho vína. Jak párkrát polkla, vobrátil se jí žaludek a mazala se vyzvracet do kýblu za závěsem. Teda většina toho šla do kýblu.

„Měla jsem si nejdřív aspoň uvařit kafe“ povzdychla si, když uviděla tu spoušť, kterou způsobila.

Jenomže kamna byly vyhaslý a s takovou kocovinou by nebyla schopná vybrat popel, ani třísky naštípat.

„Ten vochlasta! Ten starej idiot! Ani mi tu nezatopil a je fuč. Určitě už se zas někde nalejvá, hernajs!“ proklínala muže Blažková.

Vyblafla poslední startku, šedej cop převázala šátkem, oblíkla tlustou péřovku špinavou od sazí a vydala se do vsi. Když po cestě pomyslela na jídlo, zakručelo jí v břiše. Utáhla si opasek. Věděla ale, že nejdřív bude muset sehnat nějaký pití na spravení podrážděnýho žaludku. Po kapsách ani v hrnku v kredenci už nebyla ani komuna. Ani vratný lahváče už doma nebyly.  Na nádraží zrovna projížděla jedenáctka, co jezdí jenom ve všední dny. To si za těch třicet let, co tam bydlela, dobře pamatovala a uvědomila si, že musí bejt nejspíš pátek. Asi třínáctýho. A kolem toho datumu chodí sociálka.

Vrátila se proto a podívala se do schránky. Najednou pocítila nefalšovanou radost. V poštovní schránce byla už tejden očekávaná žlutočervená složenka. „Přišly peníze! Přišly peníze!“ prozpěvovala si.  „Vypadá to, že dneska nemusí bejt až tak mizernej den.“

Přešla koleje, minula nádraží a pospíchala do vsi rovnou na poštu. Tam maj dneska jenom do dvanácti. U Jednoty potkala starýho. Dřepěl na lavičce ještě s jinejma dědkama a chlemtal pivo. U nohy mu stály už dvě vypitý flašky.

Vo nic se ho doprošovat nebude, to nemá zapotřebí. Nic neřekne o penězích. Akorát by jí je sebral, až mu dojdou drobný. Na poště vyzvedla svý čtyři tisíce a šla do hospody na návsi, kde bylo už otevříno. Hnedka ze startu si objednala pivo, polívku s rohlíkem a velkej rum. Chlastala a ládovala se. U stolu seděla sama. Nikdo si k ní nepřisedl, protože smrděla mourem a močovinou. Hostinská štouchla loktem do hostinskýho, aby se šel zeptat, jestli má ta Blažková vůbec na zaplacení, když si vobjednává chlast, polívky a teď ještě k tomu jitrnice.

V tu chvíli, když se jí hostinskej ptal, jestli má čím zaplatit, vešel zrovna jako na potvoru do hospody starej Blažek ještě se dvěma dědkama. Blažková musela peníze přiznat. A tak si začali vobjednávat i všichni tři dědci.

Starej_Blazek.JPG

Brzo účet přesáhl tisícovku. Na lístku už byla pěkná nejen pivní zahrádka. A jak už to tak bejvá, když spolu žijou dva alkoholici, (von teda kolikrát stačí jeden), ale když jsou k tomu alkoholici voba dva, a ještě k tomu chudý, tak je nevyhnutelný, že se začnou hádat. Ať už kvůli chlastu, nebo penězum, to máte jedno.

„Takhle za chvíli mít peníze nebudem!“ začala Blažková. „Už je sakra nezvi, copak nevíš, kolik to bude stát?! A co nám potom zbyde?“

„Když nemáš na chlast, to sou ti dobrý, co babo?! Dyť sou to kamarádi!“ utrhl se na ní Blažek.

„Tvoje stará je pěkná megera.“ přidal se jeden z dědků.

„Kup nám ještě jednu rundu Růženo a neděleeej...“ zkoušel to jinak druhej dědek.

„Tak aspoň ještě pivíčko...“ škemrali dědci, co si už svoje peníze prochlastali.

Ale Blažková se nedala. Bylo jí jasný, že jedním pivem to nekončí. Zacálovala na baru útratu a z hospody se nenápadně vypařila. Ať si chlastaj za co chtěj.

 

Cestou domů si v krámě sebou ještě koupila flašku vodky. Hnedka jí načala a těšilo jí, že jí má jenom sama pro sebe a nemusí se s nikým dělit. Prosincovej den se schyloval ke konci. Slunce už zapadalo za obzor, sníh se v jeho západu třpytil a křupal pod nohama. Doma si Blažková pustila rádio, dřepla si na kanape a mezitím, co pokuřovala startky, ztrestala zbytek čtyřicetiprocentní vodky. Pak vytuhla hlubokým opileckým spánkem.

 

Zanedlouho do bejvalý vechtrovny dorazil starej Blažek a uviděl svojí chrápající ženu. Doma se svítilo a vyhrávalo rádio. Neprobudil jí ani jeho hlučnej příchod. Byl pěkně vytočenej, že žena zmizela i s penězma. Hostinskej je odtamtud velice brzo vykopnul. Chovali se tam jak dobytek, vopruzovali ostatní hosty, rozlejvali pivo a nakonec neměli čím zaplatit.

Kolem projel rychlík v sedm, kterej tam nestaví, tak hlasitě, až nadskakovaly v kredenci skleničky. Blažková pořád nic.

„Ty ses teda zase zřídila bábo!“ zahalekal chraplavým hlasem Blažek. Ale žádná reakce.

„Koupíš si vodku a mně nedáš ani loka ty mrcho lakomá!“ Nepřestával.

Zase se ani nepohla? Vždyť jí nazval mrchou a ještě k tomu lakomou. To už mu nedalo. Šel k ní a sebral jí z ruky láhev. Bába však ležela úplně tuhá. Sáhnul na ní a zjistil, že je úplně studená. Jako ty jejich kamna.

„Krucinál bábo, dyť tys nátáhla bačkory!“ Chvíli s ní třásl, posadil jí, ale její bezvládné tělo se jen svalilo zpátky na kanape.

„K čertu s tebou bábo lakomá! Kdybys tu vodku nevymlaskla sama, nemuselas takhle dopadnout. Co já tady s tebou budu dělat?! To bych snad ani neusnul!“

 

Zabalil Blažkovou do tý starý deky, společně s rejčem a lopatou jí naložil na káru a rozjel se na hřbitov. Byla těžší než pytel brambor. Byla to pěkná fuška dovízt jí na hřbitov, co je víc než kilometr daleko, neprotaženou cestou. Pořád se rozhlížel, jestli ho někdo nevidí, ale naštěstí byli všichni zalezlí doma v teple u televizí. Brzo uviděl voprejskanou hřbitovní zeď. Otevřel těžká zdobená hřbitovní vrata, která pod svou tíhou jako by zasténala. Spatřil hroby s věnci a svíčkami, jejichž plamínky tančili v lehkém vánku. Pod svitem měsíce z náhrobních kamenů zřetelně vystupovaly nápisy jmen zemřelých lidí. I on tady bude jednou ležet, napadlo ho. Až ho z té představy zamrazilo.

Na hřbitově za mrazivého prosincového večera byla velice zvláštní atmosféra. Hrobové ticho jen párkrát přerušilo psí zavytí nebo soví zahoukání. Duše zemřelých jako by ho sledovaly a celý ten hřbitov na něj působil velice tísnivě. Zapálil si cigáro a přemejšlel, co teď dál udělá. No co. Stará se uchlastala. Je mrtvá. A mrtví patří na hřbitov. Na funus nemá. Zkusí jí zakopat sám.

 Blazkovi_na_hrbitove.JPG

Našel volnej flek pod stromama, vzal rejč a pokusil se ho zabořit do země. Půda byla ale úplně promrzlá. Kopat se nedalo. V tom mu přejel po zádech mráz. Jako by mu někdo sáhl na rameno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Přepadl ho strašný děs. Rychle vyložil ženu z káry, položil jí na jeden z hrobů, do káry naházel lopatu i rejč, popadl jí a uháněl domů na nádraží. Co bude s bábou dál mu v tu chvíli bylo docelo jedno. Ujišťoval se, že se o to postaraj lidi, co příjdou ráno na hřbitov. Bude jasný, že on za její smrt nemůže. Každej přece dobře věděl, jak moc chlastala. Nebudou se divit, že je po ní. Hlavně, že s mrtvou bábou nebude muset strávit noc. Ještě by ho strašila a dávala mu to za vinu.

 

Doma si lehnul v botách do postele, zakryl se novinama a brzo usnul.

Na malém vesnickém hřbitově se za svitu plápolajících svíček po pár hodinách hroznou zimou probouzí stará Blažková, na kost promrzlá. Kdyby neměla v krvi přes čtyři promile, jistojistě by tam umrzla.

Vyděšeně zírá kolem sebe, kde že se to právě nachází. Nemůže uvěřit vlastním očím.

„Co dělám na hřbitově? Kde jsem se tu vzala? Dyť sem byla doma. To přece neni možný, že bych tady usnula? Málem sem tu umrzla!“ drkotá zubama, zabalená v dece.

 

Se zavrzáním za sebou zavírá těžká hřbitovní vrata. Jde úzkou pěšinkou domů. Tak úzkou pěšinkou s vyjetýma kolejema, kterou by mohla projet tak maximálně kára. Následuje nějaké stopy ve sněhu. Ty stopy směřují pořád rovně až k nádraží. A najednou jí to dojde.

„Dědek mě odvezl na káře na hřbitov! Myslel, že sem mrtvá!“ Dostane na Blažka příšernej vztek. „To snad neni pravda! Myslí, že sem mrtvá, nikoho nezavolá a vodveze mě na hřbitov! Plácne tady se mnou a sere na to! Zmetek jeden! Jen počkej dědku, todleto ti teda nedaruju.“

 

Přidá do kroku a míří kolem Jednoty Nádražní ulicí domů. Veme za kliku, dveře se rozletí. Celá rozlícená vidí dědka klidně chrápat vobutýho v posteli. Přes břicho má noviny, vlasy rozježený, pod hlavou umaštěnej polštář vod nemytejch vlasů, všude kolem vychlastaný flašky a ten bordel. Ten bordel a špinavý nádobí s vajglama. Ve vočích má Blažková vztek. Cití k němu jenom nenávist a zášť. Popadne jednu flašku a v totálnim afektu – švih! A znova švih přes hlavu. Blažek vytřeští oči. Ve výraze úlek momentu překvapení. Po spánku mu stéká čůrek jasně červené krve. Ruce před sebou v křeči svírají noviny. A do třetice nejsilnější úder flaškou do hlavy. Jeho výraz tváře se mění na neurčitý. Ruce se svezou volně podél těla a pouští noviny na zem. Oči ztrácí jiskru a pomalu pohasínají. Potom už jen tupě zírají do prázdna.

Blažková na něj chvíli kouká, pak sáhne pro krabičku a zapálí si startku. Pak starýho převalí z postele na káru a veze na hřbitov. Drží se vyjetých kolejí, a tak cesta ubíhá celkem hladce. Otevře těžká zdobená vrata a vyloží dědka na hřbitově na jednom z hrobů.

„Dneska jsem si ještě ani neuvařila to kafe. Bez pořádnýho kafe by to byl koneckonců mizernej den, a ten já mít nebudu.“

 

 

26.9.2017
Šotek

Kamkoli se hnu, cokoli dělám a kamkoli vyrazím je všude se mnou. Je mnou posedlý. Je posedlý tím, když mě může sledovat, jak se vrtím a ošívám. Dává mu to životní sílu. Má zubatý hřebínek, a tím hřebínkem několikrát denně vytrhává po jednom moje vlasy. Moje krásné dlouhé vlasy. Je to šotek a žije u všech dlouhovlasých lidí. Nejradši má takové, kteří svoji hřívu nechávají volně rozpuštěnou. Čeká na okamžik, kdy se někdo obléká, nebo se mu tričko vzadu na zádech vyhrne nahoru. Takový příhodný okamžik je jeho chvíle. Máchne hřebínkem, vytrhne ten nejdelší vlas a přiměje ho, aby se nasoukal člověku přímo mezi půlky. Potom se začne radovat z toho, když může pozorovat, jak to člověka lochtá a nenechá ho to na pokoji.

Nešťastník potom loví vytržený vlas všemi způsoby. Není možné, aby si od této nepříjemnosti kdykoli a beze všeho ulevil. Ruka je krátká, kalhoty jsou těsné, na sobě máte několik vrstev oblečení a stojíte zrovna na přeplněném nástupišti plném lidí, nebo ještě hůř, přednášíte celé posluchárně a všichni se na vás dívají. Je naprosto nepřijatelné svléknout si před zraky lidí kalhoty a spodní prádlo na půl žerdi a zalovit. Pokud se Vám to přece jen v nestřeženém okamžiku podaří, je velice pravděpodobné, že žádný vlas nenajdete. Na dvě minuty vám tohle to lechtání dá dokonce pokoj a vy si s úlevou říkáte, jak je skvělé, že vlas vypadl pryč, ale to jste na velkém omylu. Vlas je tam stále a vy si říkáte, zda se již u vás náhodou nejedná o nějakou formu obsese. Šotek se přinejmenším náramně baví.

Když se vám tato věc stane třeba doma, když stojíte u plotny a obalujete řízky rukama ulepenýma od mouky a vajíčka, je to stejně tak znepokojivé. Zbývá obalit poslední tři řízky. Nemělo by už cenu umývat si ruce pro účely vytažení vlasu a poté se znovu upatlat trojobalem. Zároveň se však představa této doby než činnost dokončíte, může zdát nekonečnou. Nemyslíte na nic jiného, než na to, až si ten obtížný vlas vyndáte. Pokud je zrovna doma váš manžel, manželka, či kdokoli vám velmi blízký, nabízí se možnost požádat tohoto člověka, zda by se vám do kalhot podíval, vlas nalezl a vytáhl, dříve než se z toho zblázníte. Jen zřídkakdy se však taková věc podaří. Partner může takový druh úkolu pro jeho bizarnost odmítat, nebo se k němu naopak stavět příliš radostně, schválně nechtít pomoci a bavit se na váš účet, či zneužít takové situace ve svůj prospěch, kupříkladu k sexuální veselici.

Existují také případy, kdy je partner slabozraký, přestože si pro vykonání úkolu nasadil již druhé brýle. Podezřívá vás z utkvělé představy, nebo dokonce přizve ke hledání vlasu mezi vašimi půlkami zbylé členy rodiny. Dědeček si neodpustí průpovídku o tom, že jste před časem nevrátili jeho lupu na čtení na své místo.

Když pak konečně řízky doobalíte, ze zbytku vajec a strouhanky osmažíte placku pro psa, vysypete do koše přebytečnou mouku, vymyjete talíře a hadrem setřete zapatlanou kuchyňskou linku, můžete si umýt ruce, zalovit ve své zadnici a vítězoslavně prohlásit: „Byl tam! Opravdu jsem ho našla! Vlas, podívejte!“ a máte vyhráno. Pro tentokrát. Avšak nemůžete čekat, že se váš šotek jenom tak lehko odstěhuje. To byste se jedině museli ostříhat. 

5.3.2017
Inteleguán

Inteleguán.png

7.5.2016
Bezlebková dieta

Vtip - Bezlebková dieta.jpg

7.5.2016
Lupy

Vtip - Lupy.jpg

28.1.2016
Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh

Žil byl jeden pán, a ten šel po Andělu a měl roztažený deštník, když trochu sněžilo.

28.1.2016
Myšlenky rozumného člověka

Jsme tak chudý, že musíme nechat provést kastraci na splátky.

Ale ještě ne tak chudý, aby se to netýkalo pouze našeho psa.

Kastrace je záležitost, která se nedá provést nějak postupně,

úměrně výši možných finančních prostředků, proto ten úvěr...

Milý křížený pejsku, loučíme se s tvýma kulema, který byly všem na obtíž,

vlastně včetně tebe samého, a ať jsi brzy fit !

15.7.2014
Když Duše trucuje:

Sbalila si jen pár věcí, snad...
Veselou knížku, růže, tužku a sešit na poznámky.
Co si sebou vlastně může Duše sbalit?
Když je na vandru, nepotřebuje šaty ani otvírák na konzervy.
Ploužím se světem, bez výrazu, bez emocí.
Za to Ona si beze mě užívá, jako nikdy.
Pluje si jak ve snech a rozpíná se prostorem.
Třepetavě se směje, hladí listí v korunách stromů,
máčí si cancoury ve vodní hladině.
Neslyšně, však prozpěvuje si.
Dala jsem jí volnost, přestože se mě ani nezeptala.
Ani mě neupozornila, že teď pojedu na autopilota.
Jak dlouho bude trvat, než se vrátí?
Moc jsem jí ubližovala.
Bezstarostnou dívku jsem polévala lihem.
Předtím zas Cipralexem obalená v bublině,
choulila se bez projevu a duševní potravy.
Chtěla jsem z ní mít něco, co Ona není.
Přidávala jsem "volume" na velkou hlasitost.
Až jsem jí unavila a roztřásla hlasivky i prsty.
Nezbývá, než ji nalákat na odpočaté tělo.
takže spát a spát...
Nemá teď kam jinam jít. 
Vrátí se...
Pokud ji teda nechytnou lovci duší.
Začnu ji chránit.
A nebo zas naslibuju hory doly?

18.6.2014
(x+y) to celé na druhou

Za "x" dosadila jsem si Tebe.
Jsi nesmyslnou součástí lineární rovnice,
kterou nikdy nedořeším.
Neumím ji spočítat,
přestože vzorečky znám nazpaměť.
Za "y" dosadil jsi místo mě druhou.
Ale na druhou stranu,
rovnice má vždy jen jedno řešení.
Od začátku jsem byla jenom v závorce.
Asi se rovnám jinému číslu.
Aniž jsem s tím počítala,
udělala jsem chybu hned na začátku.
Protože jsem zbrklá.
Z matiky jsem nikdy neměla dobrou známku.
Ten papír zmuchlám.
Nechám si dát zase pětku,
a raději napíšu slohovku.

25.5.2014
Koloběh vody

Kondenzace vodních par v mracích.
Uvnitř nás dvou vzrušení.
Pak průtrž a pršení.
A v mechovém patře potají,
kdesi v houbovém podloží,
klíčí spory myšlenek.
Vibrace po vláknech emocí
a zadržování vody v lesích.
Něco z toho se snad odpaří.
A my pak stoupáme nahoru,
kde všechno napětí zkapalní.
Tam vysoko v mracích zas vodní páry kondenzují...

23.4.2014
Když padal list

Když padal list,

i ta lípa smutná byla,

že všechno jednou skončit má.


Když padal list,

ona hodiny přeřídila,

jen pro pocit,

že se čas vrátit dá.


Když padal list,

lampy svítily brzy již.

Studená noc tmu přivítá.


Když padá list,

půlnoční píseň slyš!

Tvůj milý na Tě vzpomíná.


Když padal list,

oči bys ve víně prokalila.

-

To proto, abys spláchla žal.


Když padal list,

jako bys číši upustila.

Rovno tomu,

když Tě objímal.



⇡nahoru⇡