něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
23.5.2023
Virtuální setkání třetího druhu

Lehce beletrizovaný popis mého prvého pokusu o navázání spojení s umělou inteligencí (vytvořeno s pomocí ChatGPT od OpenAI).

Vybuzen aktuálně všudypřítomnou debatou nad přínosy i riziky tzv. umělé inteligence, usedl jsem včera večer ke svému počítači se sklenkou pomerančové šťávy, pevně rozhodnut důkladně prověřit limity onoho bájného strojového učení. Po vcelku nenáročné registraci a přihlášení do aplikace jsem zahájil konverzaci zdvořilým dotazem: „Hi, do you speak Czech?“

„Ano, mluvím česky. Jak vám mohu pomoci?“ odpověděl ChatGPT (kterého jsem si hned familiárně překřtil na Čeda) pro jistotu v obou jazycích. Dále už jsme tedy konverzovali česky.

„Potřeboval bych pomoct s básní. Chybí mi druhý verš k prvnímu, jenž zní: Ve jménu krásy,“ svěřil jsem Čedovi úkol, nad kterým jsem si už pár týdnů marně lámal hlavu. Jen ať se ukáže – kreativec!

Čed se v blesku jal veršování: „Ve jménu krásy, tančí květiny v rosách, září slunce na obloze, dotýká se nás ta síla...

„Pěkné, ale potřeboval bych jen jediné dvojverší se sdruženým rýmem,“ upřesnil jsem své zadání.

Ve jménu krásy, vzpíná se duše vzdor noci,“ navrhl obratem rozervaně romantický Čed.

„Ideálně, aby se to více rýmovalo. Významově to chce kritizovat lidstvo za to, co obětuje domnělému ideálu krásy…“ upřesňoval jsem dále své původní požadavky.

Ve jménu krásy, prostírá lidstvo křeček a prázdno, obětuje pravdu a čistotu, za zdání zkázou nese spásu,“ on na to.

„Ten poslední řádek zní dobře,“ uznal jsem, „ale vážně potřebuji jen jedno dvojverší. Nešlo by to nějak zkrátit? A co kdyby druhý verš končil slovem trasy?“

„Ve jménu krásy, láska se vytrácí v šeru a prázdnotě trásy,“ pohotově nahodil Čed.

„Zajímavé... Co je to vlastně ta trása?“ dotázal jsem se raději opatrně, nevěda, zda jde o mě neznámý archaismus nebo jen o překlep.

„Omlouvám se za nesprávné použití slova „trása" ve verši. Neexistuje přímý význam tohoto slova v kontextu, který jste popsal,“ kál se Čed. „Zkuste místo toho: Ve jménu krásy, láska ustupuje lidskosti, v srdci je trásy.

„V pořádku, nic se nestalo. Jen pořád netuším, co znamená to "trásy". Navrhoval jsem použít "trasy", snažil jsem se být konstruktivní. Následovalo několik dalších vzájemných nedorozumění a omluv, načež jsme slovo trasa i jeho další různé varianty po vzájemné domluvě raději opustili.

„Zkusme to jinak: já pošlu svůj návrh a vy se ho pokusíte vylepšit, platí?“ navrhl jsem.

„Samozřejmě, rád se pokusím vylepšit váš návrh,“ zaradoval se Čed. „Prosím, pošlete mi svůj návrh a budu se snažit pomoci s jeho úpravou.“

Ve jménu krásy, všichni slili se do jednolité masy,“ nastřelil jsem verš, který mě napadl v průběhu předchozího společného veršování.

Ve jménu krásy, všichni slili se v jednotnou masu, ztrácí se individualita, jakoby bez hlasu…“ poeticky navázal Čed, čímž však opět překročil rozsah požadovaného dvojverší.

„Pěkné, ale potřeboval bych zachovat původní délku věty,“ musel jsem v zájmu zachování celkové struktury básně trvat na svém. (Písňové veršotepectví holt vyžaduje přísnou sebekázeň.)

Ve jménu krásy, všichni se v jednotné mase mění v trpaslíky,“ zkusil to Čed, zjevně inspirován slovem délka.

„První a druhá část věty by se měly rýmovat,“ připomněl jsem mu stroze.

Ve jménu krásy, všichni se v jednotné mase mění v poplachy,“ pokračoval Čed zcela ignorujíc mé formální požadavky.

„Krásy a poplachy se nerýmují!“ reagoval jsem už trochu podrážděně a pomyslil si cosi nepěkného o přirozené (ne)inteligenci virtuálního poety.

„Omlouvám se za nepřesnost. Zde je nový návrh: Ve jménu krásy, ztrácí se individualita, všichni jsme v pasti.“ Měl pravdu, byli jsme v pasti.

„Potřebuji získat dvojverší přesně této struktury: Ve jménu krásy, 8 slabik + dvojslabičné slovo co končí na -asy nebo -asi“, pokusil jsem se co nejkonkrétněji upřesnit kýžené parametry.

„Děkuji za specifikaci. Zde je nový návrh: Ve jménu krásy, zrodila se spása, všichni se ztrácíme v jednotné masáži,“ zabruslil Čed tentokrát na tenký led konspirační poezie.

„To je mnohem více než 8 slabik,“ podotkl jsem sarkasticky, což se Čeda zřejmě dotklo, protože jeho další návrh zněl: „Ve jménu krásy, lidskost se všeobecně zasírá.“

„Asi už vám lezu na nervy, viďte…“ kál jsem se v upřímné snaze nahodit naší konverzaci spadlý řetěz vzájemné ohleduplnosti a empatie.

„Ne, vůbec mi nelezete na nervy. Jsem tu, abych vám pomohl, a rád se přizpůsobuji vašim požadavkům,“ odvětil Čed naučenou frází jak z korporátní příručky. „Omlouvám se, že jsem zatím nedokázal naplnit vaše očekávání. Pokud máte ještě nějaký konkrétní návrh, budu se ho snažit vylepšit a najít vhodné řešení.“

A tak jsme se snažili a po řadě mých návrhů a jeho vesměs nepoužitelných variací jsme nakonec společně dobrainstormovali k finálnímu: Ve jménu krásy, proměněni v uniformní masy. Sláva! Zbývalo už jen doladit detaily ohledně rozdělení autorských práv k vzniklému duševnímu vlastnictví. V tom ohledu byl Čed až nečekaně velkorysý, veškeré potenciální tantiémy i obdivné pohledy fanynek jdou za mnou, jemu prý bude stačit, když uvedu: "Spolupráce s ChatGPT od OpenAI" nebo "Generováno pomocí ChatGPT od OpenAI" (což jsem pro jistotu učinil hned na úvod tohoto textu).

Povzbuzen dosaženým úspěchem, obrátil jsem se na svého nového spolutvůrce s podstatně prozaičtějším, avšak neméně palčivým problémem: „A zvládl byste taky napsat třeba posudek na diplomovou práci mého studenta?“

„Beze všeho,“ ochotně odvětil Čed a už hbitě snoval odstavce standardně strukturovaného posudku na motivy poskytnutého abstraktu práce. Tak to bychom měli, pomyslel jsem si spokojeně a provinilý pocit v krku hned raději zapil douškem džusu. „Ale nakonec, proč se bránit pokroku a efektivizaci práce? Kde bysme dnes byli, kdyby byli všichni naši předci jak ti zpátečničtí luddité?“ sbíral jsem argumenty pro obhajobu svého malého podvodu a při tom se svými od práce osvobozenými prsty drbal za uchem. Ostatně nešlo zcela vyloučit, že i samotná diplomová práce vznikala podobným postupem… V tomto směru však byly mé obavy naštěstí bezpečně rozptýleny, jakmile jsem pozorněji začetl do vygenerovaného posudku. Hned jeho první věta zněla: „Ve jménu krásy, student ve své diplomové práci zkoumal možnosti skladování energie pro obnovitelné zdroje pomocí redoxní průtočné baterie.“

I u strojového učení holt záleží především na učiteli…

 

3.1.2022
Na křídlech netopýřích (fantastický román na pokračování)

     1. Cesta ke Králi

     Básník si sedl na jedno z mnoha volných sedadel a nervózně zacílil pohled na digitální ukazatel času. Po nekonečně dlouhé chvíli se tramvaj konečně rozjela a za okny začala ubíhat temně šedivá zimní krajina liduprázdného velkoměsta. Básník pohledem znovu zkontroloval hodiny (které od posledně zas nejmíň o minutu poskočily) a v hlavě přepočítal zbývající zastávky. Pokud se nestane nic nepředvídaného, měl by na pohovor u Krále přeci jen dorazit včas. S úlevou se rozhlédl po poloprázdné tramvaji, ale mezi hrstkou odvážlivců, kteří se toho dne vydali ven, nezahlédl jedinou známou tvář. Pak pohledem přejel řadu portrétů Krále na červeno-černém podkladu, úhledně vylepených nad zavřenými okýnky tramvaje v místě obvykle určeném pro komerční a kulturní inzerci. Pod stále stejnou odhodlanou a státnicky starostlivou tváří šedivého patriarchy se střídaly různé, tučnými kapitálkami psané nápisy nabádající společnost k ostražitosti v boji s NETOPÝŘÍ HROZBOU. Sdělení graficky doplňovala karikatura malého chlupatého netopýra výhružně cenícího své špičaté zuby z rohu každého z plakátů. Básník si vzpomněl, že když se asi před čtvrt rokem objevily první netopýří útoky ohlašované tím nesnesitelným ultrasonickým (bohužel pro člověka pořád velmi slyšitelným) kvílením, přišla mu tahle Králem zvolená patriotská infografika trochu přehnaná a vlastně až dětinsky ješitná. Ale za ty tři měsíce už si na všudypřítomnou válečnou audiovizuální estetiku zvykl, ostatně jako i na další, nedávno ještě zcela nepředstavitelné změny a omezení. Neustálá hrozba neznámého kmene malých krvežíznivých netopýrů, útočících v početných rojích a projevujících se nenápadným, avšak smrtelně nebezpečným kousnutím (dva malé vpichy nejčastěji v oblasti krku), při kterém docházelo k otravě oběti smrtelně nebezpečným jedem, obrátila během několika dnů život v celé zemi naruby. Dodnes se přesně neví, odkud se tu ti „okřídlení hlodavci“ vlastně vzali – jako nejpravděpodobnější se jevilo vysvětlení, že se jedná o dosud neobjevený tropický kmen odkudsi z deštných pralesů rovníkové Afriky, který sem přimigroval v důsledku klimatické změny. Tuto hypotézu však zpochybňovala jejich extrémní teplotní odolnost – nový druh netopýrů byl překvapivě aktivní i během zimního období, které i většina tuzemských druhů přečkává v hybernaci. Ještě větší záhadou bylo, kde vlastně tito odpudiví tvorové hnízdí, když zrovna neprovádí své krvelačné vpády do světa lidí. Armáda i další bezpečnostní složky státu pročesávaly dnem i nocí celou zemi za využití těch nejpokročilejších technologických zařízení (radarů, dronů s infrakamerami, družicových záběrů), dosud však bezúspěšně. Netopýři přilítali znenadání, ohlušující ultrasonickou salvou na chvíli zcela paralyzovali svou oběť a po provedeném útoku opět mizeli beze stop – jako by se do země propadli. Nepomáhaly ani rady mezioborového odborného týmu zoologů pod vedením prof. Petrklíče z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd i mnoha dalších akademiků snad ze všech spřízněných přírodovědných i několika humanitních oborů.

     Všudypřítomná hrozba záhadných netopýřích útoků zcela paralyzovala veškerý život v zemi. Málokdo se odvažoval vycházet z bezpečí domova v situaci, kdy Králova média přinášela každým dnem nová a nová očitá svědectví o útocích krvelačných tvorů, které střídaly reportáže z přeplněných nemocnic. V těch stále unavenější lékaři sváděli marný boj o životy pokousaných, v nichž se neznámý jed rychle šířil a napadal životně důležité orgány. Z lékařskou vědou dosud nevysvětlených příčin jed působil jen na část napadených a pro jiné byl naopak zcela neškodný, přičemž závažnost průběhu otravy nevykazovala téměř žádnou korelaci s množstvím předaného jedu nebo s předchozím zdravotním stavem obětí. Netopýřímu moru (jak byla otrava mezi lidem nesprávně nazývána) tak podléhali i lidé jinak zdraví, těšící se dobré fyzické kondici (překvapivě často kupř. i profesionální sportovci). Naopak starší lidé, sužovaní řadou chronických chorob, mnohdy přečkali otravu zcela bez příznaků. Jediným důkazem jejich intoxikace tak byly dvě asi palec od sebe vzdálené tečky v místě kousnutí, které se časem samy zahojily. Nic z toho však neplatilo stoprocentně a nikdo si tak nemohl být jistý svým bezpečím. Hrozba netopýřích útoků se rozprostřela nad strachem znehybnělým „Královstvím“. (Toto ironické označení bylo hojně užíváno kritiky a politickými oponenty Krále, který byl už tři po sobě jdoucí volební období úřadujícím premiérem země, pro jeho čím dál nepokrytější snahy podmanit si veškerou politickou, ekonomickou i mediální moc v této stále křehčí, ale pořád ještě liberální parlamentní demokracii.) Mrazivě tichou, mrtvolnou atmosféru narušovaly jen časté ohlušující ultrasonické sirény ohlašující další a další netopýří útoky, které přicházely v nahodilých intervalech, ve dne i v noci, za každého počasí.

     Země se ocitla ve stavu nouze a byla narychlo vyhlášena série opatření pro zmírnění následků netopýřího řádění. S okamžitou platností byl vyhlášen zákaz vycházení bez předepsané ochrany krku (textilními nákrčníky s požadovanou odolností proti vpichu netopýřích špičáků) a zákaz shromažďování se na otevřených prostranstvích. Větší seskupení lidí totiž podle některých zoologů zvyšovalo pravděpodobnost netopýřích útoků. Jiní zoologové naopak tuto hypotézu rozporovali, což zavdávalo spekulacím, zda toto opatření neslouží spíše samotnému Králi k omezení protivládních demonstrací ekologických a klima-alarmistických hnutí, která jej v posledních letech čím dál ostřeji kritizovala za „zločiny proti přírodě“ jeho agrochemického, potravinářského a uhloenergetického impéria Agrouhel. Současně byla ve velkém vybíjena stáda volně se pasoucího dobytka a drůbeže ve snaze zabránit netopýrům v přístupu k předpokládanému hlavnímu zdroji obživy a tím je vyhladovět. Ušetřeny byly jen vnitřní klecové a podestýlkové velkochovy (většina z nich patřila do koncernu Agrouhlu), u kterých bylo možné opatřit větrací šachty protinetopýřími zábranami, což notně pobouřilo antikrálovsky laděné ochránce zvířat. Časem se naštěstí od vybíjení zvěře upustilo, zejména pro značnou finanční nákladnost a spornou etičnost tohoto opatření. Navíc se brzy ukázalo, že útoky netopýrů na dobytek jsou spíše výjimečné a mezi zoology převládl názor, že nový druh netopýrů je ve skutečnosti přísně býložravý a k útokům na lidi se uchyluje z jakýchsi rituálních pohnutek, v rámci partnerských námluv v období páření (které u tohoto druhu nejspíš v nezmenšené intenzitě probíhalo po celý rok). Ale ani na této hypotéze nepanovala plná shoda a laická veřejnost tak mohla lačně hltat neustálé názorové polemiky zoologů a dalších odborníků probíhající na stránkách Králem vydávaných tiskovin a v diskusních pořadech jeho televizí.

     Tohle všechno a mnohé další se honilo Básníkovi hlavou po zbytek cesty. Provoz byl naštěstí mírný a tramvaj jela načas. Na ukazateli červeně svítily číslice 06:55, když Básník, s nákrčníkem vytaženým až přes bradu, vystoupil z tramvaje a spěšným krokem zamířil k hradu. Cestou se v obavách rozhlížel po končící nocí ještě ztemnělé obloze. Kdesi v dálce se ozývalo ono znepokojivé vysokofrekvenční kvílení (naštěstí tentokrát bezpečně vzdálené – to už se za ty tři měsíce naučil odhadnout). I ten dálkou sice ztlumený, ale přesto stále příšerně odpudivý zvuk (nejvíc snad připomínající skřípění ostrého nože o skleněnou tabulku) v člověku vyvolával úzkostné obavy. Básník však nyní pociťoval mnohem větší hrůzu z pověstné dochvilnosti Krále a neúprosně se blížícího času jejich schůzky.

3.11.2020
Pohádka o dědovi

Vidličkou vybírám na slzičky nastrouhané okurky ze sladkokyselého nálevu. Odpolední siesta voní po kávě a švestkovém koláči s drobenkou. Na lepkavé stuze spuštěné z lustru bzučí několik chycených masařek a v remosce na troubě chladnou zbytky nedojedených kuřecích stehen. Usrkávám nálev a s přivřenými víčky napjatě poslouchám už tolikrát slyšené vyprávění, jako by to bylo poprvé. Děda Květoš usrkává turka a vypráví: o náletech za války, o Zátopkovi… Prý spolu na vojně běhávali. Nebo běhal jenom Zátopek, kolem jejich kasáren? Přes propast desetiletí doléhají ke mně už jen rozmázlé šmouhy vzpomínek.

Narozen 1924 do sedlácké rodiny, za války nuceně nasazen k práci „v Rajchu“, snad někde v Mannheimu.

Lovím z misky zbytky okurek a nad hlavou mi sviští spojenecké bombardéry. Na svých perutích přináší mír a smrt. Dědovi ve vzpomínkách se ještě nechce umřít a tak, pod záminkou návštěvy své nemocné matky, prchá zpět do protektorátu na rodné (tehdy ještě) Zlínsko. Přes rok se tam pak skrývá před úřady a jistou kulkou. Hrdina. (skoro) Partyzán!

Květoslav Laciga, rodák z Kvítkovic (dnešní Otrokovice). Chtěl bych mu věnovat tuhle pohádku. Pohádku o dědovi.

Po válce přichází mír a děda Květoš na Těšínsko. Nevím přesně jak a proč, prameny mlčí. Potuluje se po kraji a získává si přízeň domorodců svou družnou povahou a přiměřeným bonvivánstvím. Vyučený stavař, který celý život snil o dráze kuchaře na zaoceánské lodi, potkává ve službách Inženýrsko průmyslových staveb babičku Helenku, toho času stále ještě režimem perzekuovanou manželku emigranta, zakarpatského dobrodruha, který záhy po Vítězném únoru (v předtuše zářných zítřků) utekl do Francie. Ve spěchu, a tudíž bez babičky i jejich ještě nenarozeného syna – strejdy Jirky. Babička Helenka se tak náhle, mačkána v ozubeném soukolí dějin, rozhoduje mezi moravským vrabcem v hrsti a galský kohoutem za železnou oponou. (Z dědova pohledu) šťastná volba je o pár let později zpečetěna narozením mojí mámy, Soničky.

Filmový střih nás přenáší do výčepu horské chaty, kam se promáčený děda s mou sotva sedmiletou (a neméně promáčenou) mámou uchýlili před letní bouřkou. „Dva čaje a dva rumy!“, hlásí máma dětským hláskem už ode dveří. Osazenstvo horské boudy s napětím (a následnou úlevou) sleduje, jak obě štamprle bramborového likéru končí v dědově čaji. Obvyklý rituál jejich pravidelných víkendových výletů po Beskydech, které mají krom ozdravně-turistického účelu ještě jeden skrytý cíl: najít si chalupu!

Rozhlížím se po světnici, očima ohledávám svébytné dřevěné obložení, skříňky a police. Pokolikáté už se obdivuji řemeslné zručnosti, se kterou děda přestavěl přízemní chatrč, která svým původním majitelům doslova padala na hlavu, ve dvoupodlažní horskou chatu, která i po víc jak půlstoletí stále impozantně trčí z příkrého svahu nad potokem Vápeníkem, na samém kraji vesnice Vendryně v malebném podhůří Slezských Beskyd.

Mhouřím oči proti zapadajícímu slunci a zase vidím dědu Květoše, jak na verandě popíjí lahváče, zaslouženou odměnu po celodenní chalupářské lopotě. Je mu přes 75 a jeho unavenému srdci už k pravidelnému tlukotu dopomáhá malá krabička zašitá v hrudi. Pravou nohavici kalhot nepřirozeně nadouvají útroby sestouplé v důsledku desítky let zanedbávané kýly. U Lacigů se totiž tradovalo, že kdo šel „pod kudlu“, do roka zemřel. Každý je asi hrdina jen někdy a na něco. A když se děda nakonec k operaci odhodlal, bylo už srdce příliš slabé. I tak se mu podařilo přežít prognózy lékařů o dobrých 30 let.

Velkou zásluhu na tom měla, krom každodenní práce na čerstvém vendryňském vzduchu, i babička Helenka. Dnes jsou tomu přesně dva roky, co jsem ji na chalupě viděl naposledy. Pamatuji se, že to byl nadmíru slunečný den končícího babího léta. Ticho vzácného bezvětří rušilo jen bzučení vos vábených sladkou jablečnou šťávou vytékající z lisu. Babička i ve svých třiadevadesáti celý den neúnavně vykrajovala jadřince z padavek, louskala vlašáky a zpříjemňovala ostatním práci svým vyprávěním. Ponoukal jsem pamětnici mnoha dějinných zvratů minulého století k dalšímu vzpomínání v neblahé předtuše, že další příležitost k poslechu už možná nebude. Vyhrocený plebiscit a následné boje při dělení Těšínska po 1. světové válce, krátký zábor Polskem po „Mnichovu“ a následné přičlenění k „Rajchu“, konce války a komunistický převrat v roce 48 i náhlé probuzení z naivního snu roku 68, … To vše pro ni nebyly jen kapitoly z učebnice moderní historie tohoto kraje, ale zkrátka okolnosti, které často poměrně necitlivě zasáhly do života přímo ji nebo jejím blízkým. Ale to už je zase jiná pohádka…

Po dlouhých osmnácti letech odloučení už jsou zase spolu. Když je dobrá viditelnost a mraky letí nízko, můžete je z kopce nad chalupou zahlídnout, jak na svém zaoceánském parníku křižují oblohu. Děda, s cigaretou v koutku úst (neb v nebi už kouření neškodí), zrovna koření kuře v remosce, a babička strouhá okurku na salát. Však se sami podívejte, támhle nahoru!

21.1.2013  (upr. 22.1.2013)
Dítě

Užasle civěl na bílý uzlíček vyplňující sotva třetinu dětské postýlky. Dítě - Moje dítě - opakoval si v duchu a přitom se usilovně snažil navodit si pocit patřičného dojetí, který se však z neznámých příčin ne a ne dostavit. Tupé prázdno jeho hlavy tak pozvolna zaplňovaly nepřipravenéhonejrůznější obavy, vesměs iracionální, které ho škrtily jako krajková šněrovačka novorozeně. Ačkoli se na otcovskou roli poctivě připravoval přes osm měsíců, musel si připustit, že čerstvě nabytá zodpovědnost za cizí život jej zastihla zcela nepřipraveného.

Z existencionálních úvah novopečeného tatínka zakrátko vyrušil pronikavý ryk, vycházející jakoby zpoza postýlky, který postupně nabýval na frekvenci i síle. Když se opatrně nahnul nad postýlku ve snaze dopátrat se jeho zdroje, s údivem zjistil, že všechen ten kravál vychází z miniaturních úst dítěte. Co ale s tím? Obyčejně by v takové situaci přiskočila maminka, vzala dítě do náruče a během chvíle jej utišila požadovanou dávkou mléka. Jenomže maminka si v této povídce nepřála být - prý, že mateřství (a kojení zvlášť!) jest výsostně intimní záležitostí v životě ženy, kterou neradno snižovat laciným exhibováním před čtenáři této pokleslé revue. A navíc prý po porodu ještě všechno neshodila. A tak musel malého křiklouna utišit sám.

Ale jak? Bezradně přešlapoval u postýlky v naději, že řvaní prcka časem omrzí. Tento přístup však selhal, stejně jako houpání v náručí, dudlík, všeliké konejšivé zvuky a další způsoby doporučované odbornou literaturou, jejíž stohy se mu už půl roku kupily na nočním stolku. Ale zkuste si číst v leže moudra zkušených rodiček a neusnout při třetí větě…

Zoufalá situace volá po zoufalých činech, řekl si, a pustil se do zpěvu lidových písní. A ono to překvapivě zabralo! Ale jen co dozpíval, ujalo se zpěvu opět dítě a jímavý folklor vystřídal drásavý hardcore. A tak rychle spustil další - Černé oči - a poctivě odzpíval všechny sloky, přičemž v té poslední se, jako obvykle, neubránil slze dojetí. Leč ani krutý osud naverbovaných chlapců malého křiklouna neobměkčil - nenasytné dítě si žádalo další. A tak zpíval - jednu za druhou, tu dětskou, tu zamilovanou, občas nějakou koledu, pečbuřťáckou nebo do pochodu - písně dávno nezpívané, o kterých už skoro zapomněl, že je zná. A dítě spalo. Ale jen na chvíli přestal, aby nabral dech a rozmyslel další repertoár, v ten okamžik novorozeně otevřelo oči a vzápětí i ústa.

Časem mu docházely nápady, zkusil tedy zrecyklovat něco ze začátku uspávání, ale prvotní úspěch se nedostavil - progresivní vkus dítěte si žádal stále nové, dosud neslyšené. A tak mu nezbylo, než začít si písně vymýšlet. Jelikož neměl v tomto oboru velké zkušenosti, jeho prvotiny za mnoho nestály, protože zněly jako nepovedené napodobeniny těch lidových, a taky kritika na nich nenechala nit suchou. Však tatínkova nezdolná touha utišit spolu s důsledným pedagogickým vedením utišovaného postupně vytříbily jeho kompoziční schopnosti na úroveň hitmakera.

A tak si spolu spokojeně hospodařili, děťátko hojně spalo - to jak tatínek vypouštěl do světa jednu pecku za druhou. Jedna z nich, myslím, že byla zrovna o lásce, doputovala až do ucha souseda - shodou okolností věhlasného hudebního producenta, který uhranut její dokonalostí, rozhodl se nahrát ji a zpeněžit. A jelikož to byl skutečně věhlasný producent, píseň zakrátko zněla ze všech reprobeden, díky čemuž tatínek nejenže pohádkově zbohatl, ale hlavně už nemusel zpívat - stačilo pustit rádio.

To už se na to maminka nevydržela dívat, nakojila vyhladovělé dítě a vyhubovala tatínkovi, že by se místo toho fantazírování mohl aspoň chvíli o mimino postarat, krom toho že ta pointa beztak nedává valného smyslu. To musel tatínek uznat, i když si pro sebe pomyslel, že mu maminka jenom nepřeje jeho závratně rozjetou hudební dráhu, patrně pro ty náruživé fanynky.

Dítě mezitím dosálo a usnulo. Uložili ho zpátky do postýlky a společně sledovali, jak se na jeho tvářičce objevil první náznak úsměvu.

 



⇡nahoru⇡