Blázni.cz - dobrý kanál

Vydrž chvíli

a vstup do sedmikrásek

včelka své smysly napíná,

stébla svůj půvab objímají,

slova jsou zatím nevinná.

Vydrž chvíli

zanedlouho to začíná,

na větvi sedí ptáček němý,

serenáda pro citlivé,

okolí zdá se beze změny.

Vydrž jen chvíli

pak rozběhni se

do středu, z kterého tě vyhání,

prachem se cesta uzavírá,

v bouři se ztrácí vyznání.

Tento článek je článkem besedy otevřené článkem O tom, že naivita není vždycky utopie:

1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky- 

2) O vnímání dobra -JD-

3) Poznámka o dobru -William-

Reakce na besedu O tom že naivita není vždycky utopie, O vnímání dobra

a také na další články

Dobro je věci spravovat a napravovat, špatnost opak... toť vše..

Jak řekl alespoň pro nás evropany nejslavnější prorok vládnoucí vrstvě, farizejům: Vaše chyba spočívá v tom, že říkáte, že „víte“, i když „nevíte“, atd...

Dobro je jednat z pochopení. 

Nesuďte podle zdání, ale spravedlivým soudem. 

A to je i potíž celé naší společnosti dnes. Není třeba hledat lepší systém, lepší zřízení, jen

odstranit chyby a vrátit se k prapůvodní jednoduchosti.

(pozn. - dopsáno: tak jsem našel jinde pocit, ze kterého jsem vycházel.. "V sanskrtu existuje slovo ita. Znamená čin, který je prostě dobrý. Čin, který považuje za dobrý obecně každý, nezávisle na pohledu či orientaci". :-) citace: Jak se věci mají, Lama Ole Nydahl, str.116.

Dalo by se zkrátka napsat, že dobro je prostě dobro.)

Milá poradno, 

Dneska jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem se pochcal. Včera jsem se totiž strašně opil. Nepamatuji si nic. Nechce se mi přestat pít, ale poslední dobou to končí pravidelně tak, že si druhou půlku pitky nepamatuju. Druhý den se jen divím, dokonce žasnu, jak jsem se dostal domů, že se mi nic nestalo či že mi nikdo nerozbil hubu, nebo že jsem nic neztratil. Když jsem se dnes pomočil,  bylo to na posteli, poté se tělo přesunulo na suchou stranu - aniž by mi to dalo vědět - a regenerovalo dál. Je to jeden z těch typických příkladů geniality těla. Tak se ptám, co mám dělat.

Děkuji za odpověď.

Odpověďění

Máš dvě možnosti, buďto se na to chlastání vysrat, nebo pokračovat. Sám jistě tušíš, že "a" by bylo správně, ale problém nastává v případě slabochů nebo snílků.

Slaboch nepřestane, protože se bojí si představit tu nekonečnou svobodu, která by se mu pootevřela, nebo nedovolí svýmu egu si přiznat, že je kokot. Zatímco snílek ten je na tom podobně, akorát se ukájí blahodárnym stavem mysli po požití, kterej neguje lidskou malost a nakrátko ho uvrhá do světa, kterej by tolik chtěl. Kdejakej básník tim trpí.

A aby sis nemyslel, že jsem nějakej chytrej, tak ti řeknu, že včera jsem chcal v hospodě u krbu, pod bar během placení, na dřevěnou podlahu a do krbu. Pamatuju si, že jsem to nedělal ze zlomyslnosti, ale z čiré ztráty zábran a se smíchem. Neni totiž nic surrealističtějšího a, v tom stavu, svobodnějšího (jako zvíře - asi takovej je ten stav); kritické je odpojeno a ty, jenom jako ta němá tvář, bez sebemenší známky studu, chčiješ si na ten širej svět.

Řekl bych, že je to manifestace svobody v nesvobodě (byť by byla subjektivní - jakože asi je!), jenom pro ten pocit ochutnávat uzavřenost, vyčlenění, asocialitu, ze zoufalství. Neustále něco musíme, neustále jsme sledováni, neustále se od nás něco čeká, ale nikdo nedává odpovědi a jednoduchá řešení, svět se dokonce, zdá se, stále zesložiťuje...a toto je onen svobodný výsledek. Manifestace debility našeho sociálního světa, našeho egoismu, pokrytectví, je to vystrčená prdel na diváky...

Ale taky je to slabost a izolace. Negace toho co se tímto manifestuje. Je to divadlo pro diváky a příběh pro člověka. Je to streetart, performance, deviace, závislost, zlost, dobro, odpuštění, porušení tabu, bubu... Záleží, kdo je interpretátorem a pozorovatelem onoho aktu.

Jsem-li jím v tomto případě já, velmi dobře vím, že je to nešťastné řešení pro uklizečku (fyzicky), pro kverulanta (morálně), pro mě (svědomě). Pro Kolemjdoucího je to ovšem manifestace - myslím, pro svatýho to nic není - cítím. A to je všecko, co ti k tomu chci říct. Já žádné otázky nemám, krom těch nejvyšších.

A tak se zdržuji komentářů a soudů sám v sobě, ovšem mohu reagovat. Až tě někde uvidim chcát, věř, že rychle zhodnotím situaci a potom tě buďto kopnu, nebo tě vyvedu, možná to po tobě vytřu, ale spíš tě to necham vytřít, třeba ti něco i řeknu, ale je taky možný, že tě necham, protože vím jak je příjemný to prožít.

A když v tobě poznám anděla, tak se k tobě přidám, nebo tě obejmu, možná se tě na něco zeptám, nebo nevím... jenže vytřít si to musíš stejně sám. Vím, že nemusíš svejma rukama, ale bude tě to stát nějaký peří.

Tento článek je článkem besedy otevřené článkem O tom, že naivita není vždycky utopie:

1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky- 

2) O vnímání dobra -JD- 

3) Poznámka o dobru -William-

  Z antropologického hlediska lze rozlišit dva způsoby jedincova a kolektivního vnímání dobra.
  První způsob můžeme nazvat objektivní: jedinec je přesvědčen, že hodnoty, jež vyznává, představují univerzální dobro pro všechny. Pakliže nějaké hodnoty považuje za univerzální dobro více jedinců, stávají se součástí ideologie, světonázoru. Vyznavači ideologie se navzájem přesvědčují a potvrzují si, že hodnoty, které vyznávají, mají absolutní platnost. Jednání jedinců, kteří dané hodnoty neuznávají a svými činy se jim protiví, pak jejich vyznavači vysvětlují různými teoriemi, jež lze souhrně označit jako teorie morálního kompasu: každý racionální člověk chápe a rozumí obecné platnosti těchto Hodnot; to jen prostředí (lidé), které ho obklopuje, mu zatemnilo zdravý úsudek a vychýlilo jeho morální kompas. Patřičnou výchovou a vzděláním lze každého jedince přivést k prozření a pochopení dobra našich hodnot.
  Objektivní způsob vnímání dobra je ze své podstaty netolerantní a exklusivní: lidé, kteří své hodnoty vnímají jako univerzálně platné, netolerují jiné názory a jejich stoupence vylučují z diskuze.
  Druhý způsob vnímání dobra nazvěme subjektivní: jedinec si není jist univerzální platností hodnot, jež vyznává, a více či méně propadá morálnímu relativismu. Uznání vlastní pozice jako subjektivní a relativní vůči pozicím druhých ho ovšem otevírá diskuzi a umožňuje mu konfrontovat své názory s argumenty druhých stran.
  Subjektivní vnímání dobra je sice inklusivní a tolerantní, morální relativismus, jenž z něho vyplývá, ovšem vystavuje jedince, kteří vnímají dobro subjektivně, riziku tolerance zla.
  Svět, jak jsem ho výše zjednodušeně načrtnul, je tedy obýván jednak skupinami netolerantních jedinců prosazujících své domněle objektivní pojetí dobra, jednak masou jednotlivců, kteří činnosti oněch skupin mlčky přihlížejí.
  Tolik ontologický základ. A nyní k Fankyho otázce: „Proč by z toho, že nějaké dobro je, mělo hned vyplývat, že je třeba ho zavádět? Proč by z toho, že tohle dobro platí pro každého, mělo vyplývat, že zrovna my bychom měli hlídat, aby ostatní byli dobří?“
  Pokračuje ve „škatulkujícím“ přístupu, tvrdím, že Fanky se kloní spíše k subjektivnímu vnímání dobra a jeho otázky se ptají na motivy a uvažování jedinců, kteří vnímají dobro objektivně. Stěží mohu popsat autentické myšlenkové pochody vyznavačů exklusivních ideologií, neboť i já se přikláním spíše k subjektivnímu pojetí dobra. Ve zjednodušené podobě ho celkem výstižně popsal Fanky ve třetím odstavci svého příspěvku. Co vede stoupence exklusivních ideologií k potřebě zavádět je? V racionální rovině je to přesvědčení – na základě úvah – o jejich univerzální platnosti, v emocionální rovině pak solidarita a soucit s těmi neprozřevšími.
  Dvě doplňující poznámky na závěr:
  „Láska“ nepředstavuje univerzální dobro, nýbrž spíše jeho synonymum. Tvrdit že: „láska je univerzální dobro“, je podle mne tautologie. Objektivně vnímané dobro má konkrétní náplň; minimálně v podobě hodnoty, jež je prosazovatelná a má svůj reálný uskutečňovatelný protiklad: rovnost příležitostí vs. rovnost výsledků, svoboda vs. rovnost, přednost jednotlivce vs. přednost kolektivu, atd. Nenávist coby protiklad lásky nepovažuji za prosazovatelnou hodnotu. Jedinci prosazující nenávist jsou zpravidla vytěsněni ze společnosti, a to i v režimech, jež se navenek zdají být nenávistné, jako byl ten nacionálně socialistický. (Mimochodem, nacismus primárně nevycházel z nenávisti, ale z lásky – ke „své“ rase.)
 I subjektivní vnímání dobra vyžaduje minimální objektivně vnímané hodnoty: toleranci a svobodu diskuze. Subjektivní vnímání dobra se tedy částečně kryje s liberalismem.