Blázni.cz - dobrý kanál

(sbírka básní)

Potkali se dva

co přišli odjinud

jak už to bývá, když se dva potkají.

Každý už něco měl

oběma něco chybělo

možná něco jiného

možná to stejné.

Jedno bylo blízko

a jedno dál.

Půjdou spolu?

A kam?

předcházející části:
1. Má báječná sestro...
2. Říkali
3. Ráno

Málem jsem tu na té psychoušské pohovce vytuhla. Ale doktůrek nejevil známky únavy ani v nejmenším. „No dobře, příště budeme pokračovat.“ Odvalil se mi kámen ze srdce, zase mám aspoň na pár hodin klid.

Tak nemám. Rozhodli se, že tohohle mého rozpoložení musí využít. Jak jim mám krucinál vysvětlit, že sem nepatřím, že nejsem blázen, ani nemocná? Pokaždé, když o tom začnu, jako kdyby mě nikdo neposlouchal. Nejen proto jsme dočista jedné krve, ty a já, Jana a Lenka, ztracené sestry. Ale bohužel jim teď tady nedokážu vysvětlit, že mě sem zavřeli omylem. Že tu jednoduše nemám být. Protiví se mi ten skoro vězeňskej mundůr, ranní vstávání, věčnej dohled, ale nejvíc mi vadí doktůrek. Kdybys ho viděla, paňácu. Hrozně málo mluví, prý tu není od toho, aby nám něco vykládal, ale naopak – my máme vykládat jemu o svých problémech a on nás vyslechne, on nás vyléčí. Taková konina. Tuhle mě napadlo, že když budu rozumná holka, když budu spolupracovat, pustí mě jednou za čas i někam ven. Jenže co je venku? Jen další zdi. Na to jim seru. Přijdeš si pro mě Lenko? Chtěla bych jít s tebou domů, vím, že by se mi u tebe líbilo. Nikdy jsem ho sice neviděla, ale dokonale si umím představit pokoj, kde spíš. Teplej a měkkej pokoj, pelíšek pro unavená zvířátka, pocit domova a bezpečí.

Najednou jsem se ocitla na úpatí kopce. Přede mnou se vinula vyšlapaná cesta, samá hlína, sem tam šutr a nebo kořen, spousta křoví okolo. Kam cesta vede, nebylo vidět, ztrácela se v nízkých keřích a mezi divoce vypadajícími stromy. Netušila jsem, kde jsem se tam vzala, proč, odkud, kdy, co je za den, měsíc a tak dál. Jen jsem někde hluboko uvnitř věřila a cítila, že až vyjdu nahoru na ten kopec, tak zase budu šťastná. Nějaký veselý hlásek mi vemlouvavě broukal písničku „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp“ přímo uvnitř mé hlavy. Nedalo se myslet na nic jiného, jen na ten neodbytný hlas a jeho naléhavou pobídku. Snažila jsem se upamatovat, proč jsem tady a co je na konci té tajuplné cesty,  ale nešlo to. Jediná myšlenka byla „JDI!“ a dokonale přehlušila vše okolo. Někde za zády jsem nejasně tušila ruch ulice, možná tam někde jsou další lidé, noc byla černá s oranžovými okraji, jako mívá noc někde velmi blízko města, kam dopadá trošinku světla z pouličních lamp. Snažila jsem se zvednout těžkou hlavu a podívat se nad sebe. Mezi větvemi stromů se dalo rozeznat noční nebe plné těžkých mraků ukrývajících měsíc. Mraky měly fantastické tvary bájných zvířat a rostlin z jiné planety. Byly šedé, hnědé, tmavě rudé, indigově modré, oči sotva vnímaly tu plejádu barev a hlava se mi začínala točit. Ještě stále jsem stála na začátku té cesty, nemohla jsem se rozhodnout, jestli poslechnu onen hlas v mém nitru, nebo jestli se otočím a půjdu pryč. Jenže kam? A proč? Co když ke mně promlouváš skrze mé podvědomí ty a dobře mi radíš? Tys vždy všechno věděla líp, tobě se dá věřit. S touto myšlenou jsem začala po pěšině vstoupat vzhůru do kopce.
To ti je pak krásně, že ani nevíš, jak to popsat. Tolik nádhernejch pocitů prostě nepopíšeš. Nový barvy, nový chutě. Hlavně se nezastavovat a jít dál. Přes několik světovejch stran najednou a zároveň. Cestuješ v čase. Tam a zpátky. Hrozně tě to baví, je to super zážitek, mluvíš jak reklama na problémy. Problémové jednání mladistvých. Ano, to je to, co tu řešíme – veleslavný soude. Všechno je najednou ořechový. Taková forma terapie. Jen na to nikdo nesmí přijít, slibujete? Pak vám to tajemství povím. Ale ne dnes, ne, dnes, ne, dnes ne! Kdyby tak aspoň šlo odsud si napsat sms. Nějaké to volání o pomoc. Halo halo, jsem tady, uvnitř svojí vlastní hlavy, pusťte mě ven!! Slyší mě někdo? Ne? Halo no tak halo! Předbíháte se, víte to? Vidíte věci, které se stanou teprve za deset minut. Teď to víte, ale ostatním to nejde vysvětlit. Popisujete, co cítíte, ale místo rozumné debaty vypadáte před okolím jak magor, šílenec. Občas si povídáte sami k sobě, jen abyste se uvnitř sebe přesvědčili, že je svět ještě v pořádku, že to šílenství je dočasný. Takových námětů na film, básní, dobrejch a užitečných vynálezů a věcí, co vás napadne, jste nejchytřejší na světě. Jen se vám ten váš vnitřní svět, když se konečně dostává do normálu, nesmí smršťovat moc rychle. No zrovna teď. Trochu deja vu. Vemte si třeba chuť višní. Co vám to připomíná? Horké léto, asi jako je teď, třešňový sad, mládí, svěžest a tak dál. Prima, ne? Dnes byl krásný, teplý letní den.  Nic nemusíte, je po škole, svět se vám zdá jako nejlepší místo k žití. A pak přijde realita. Ráno. Kocovina a vystřízlivění. Přesně v tomhle pořadí. Pokud je vám šestnáct a nevíte, jak na to. Hlava se vás občas snaží oklamat, vlastní paměť vás nechává na holičkách, ale vždycky jen na chvilinku. Třeba na pár slov. 

Včera jsem potkala:

- polobezdomovce Honzu, kterého jsem pozvala k nám na večeři

- prapaní s neuvěřitelně milým úsměvem

- zjevení hněvu v podobě malého pána s maličkým psem

- kočku s obličejem mývala

- spolubydlící ze Singapuru, kteří se přistěhovali včera a dnes večer se stěhují zpět

Dnes jsem potkala:

- pána, kterému při došlapu odfukovala levá bota

- auto plné slunečnic

- paní, která kdyby šla ještě o půl kilometru za hodinu pomaleji, už by couvala

- slipy bez chlapa

- burácejícího holuba

- štěkající straku

- slečnu, která si o sobě moc myslí

A to všechno mě vede k závěru, že i dnes je svět stejně šílený, jako byl včera. 

2.6.2011

Je to napsané v trávě i ve stromech

Zrcadlí to nádech a výdech

Je to v kresbě na těle v čárách kůže i svic

Opsané je to tisíckrát ve tvaru kružnic

Je to ve vzduchu hlíně i ohni

Utopené ve vodě se to brodí

Tak jen se nakloň, jen se nahni

Podívej se do studny, ať Tě vidí

Kožená bunda natužená kouřem z tisícovky cigaret

Se lačně otřela o mé nahé rameno a umaštěné - pro tento večer prsty pětkrát pročísnuté - vlasy zavadily o mou tvář

Seš to ty marjánková vílo?

Ale ne, víla je ta vedle

Nevidíš?

Má dlouhou sukni a cigára si zapaluje tak milosrdným pohybem

Jako by se jim omlouvala, že musí shořet

Nevidíš?

Vedle ní stojí poutník

V košili se zvláštním ornamentem

Nevidíš, že ti dva k sobě patří?

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vánoční stromeček.

Kdo ho tam dal? A proč teď? Byl tam brzo a nebo naopak pozdě? Pomyslela jsem si, že letošní stromeček by určitě tak rychle neuschl. Ani neopadal. určitě byl přinejmenším loňskej, ale kdo ví, třeba byl i starší. Měli ho doma v kumbále už několik let. Mnohem víc věcí měli v tom kumbále už spoustu let. Starý ficherky, klec pro křečka, nefunkční vysavač, stanový tyče a tři žehličky. Sádrokartonový desky i s u-profilama a skelnou vatou. několik klobouků a hodně starou baterku. Klubka kabelů a batoh a paralelně zapojený vánoční žárovičky z roku 88. Na tom všem ležele vrstva prachu, pavučin a vzpomínek. 

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vztah.

Jel jsem z okresního města do Prahy vozem a nebyl jsem zcela vytížen. I rozhodl jsem se, že chvíli počkám s odjezdem a pak se půjdu zeptat na autobusové nádraží, kde se každý den tvoří velká fronta, zda někdo nechce svézt. Nemám totiž rád, když se plýtvá. A nebaví mě jezdit sám. Sám jsem jezdil autobusem a fronty a mačkání mě nebavívalo.

Čtvrt hodiny před odjezdem autobusu jsem zastavil vedle fronty, stáhnul jsem okénko a zeptal jsem se jí: „Nechcete někdo vzít do Prahy?“ V odpověď zaznělo mlčení. Ovčané se dívali do země a pár jedinců se nevěřícně po sobě podívalo.

Situace mě značně pobavila, a tak jsem zkusil svůj požadavek opakovat a doplnit ho o několik detailů, že jedu přímo na Smíchov a že za cestu nic nechci, leda dobrovolný příspěvek. Autobus totiž jede delší dobu a končí ve stanici Zlýčin, odkud se teprve většina metrem dopravuje do centrumu. Reakce fronty byla podobná a já už chtěl vyrazit odmítnut, ale po delším váhání,  kdy jsem si vychutnával podivné výrazy v obličejích frontmanů, nejistě z řady vystoupili dva mladíci.

1.:“„Tak já bych teda jel.“

2.:„…tak…já teda…taky.“

V autě byly sice ještě dvě místa, ale pro pohodlí mých hostí jsem se už dál neangažoval. Mladíkům jsem sdělil, že pokud budou chtít, můžou mi přispět na benzín, ale nemusejí. Oba se dobrovolně nabídli, že mi dají padesát Kč, s čímž jsem byl velmi spokojen a oni ještě by ušetřili. A vyrazili jsme.

Cesta uběhla celkem rychle. 1. si se mnou povídal (elektrikář). 2. Vzadu rezolutně mlčel (sportovec - student).

Pak přišla Praha. A už jsem byl na Smíchově. A stál jsem na červenou kousek od metra. Oba tedy rychle vyskočili a měli to utrpení za sebou. Na padesátikorunu zapomněli taktéž oba. Ale poděkovali, to jsem byl rád, něco to pro ně možná tedy znamenalo.

Ale přežili, aniž bych je znásilnil, okradl, nebo jinak poškodil. A já musím říci, že jsem se celou tou situací velmi bavil. 

Navíc od té doby vím, kam zmizeli stopaři. Bojí se a stojí ve frontách. A většina z nich jistě kouká večer na skutečné a zaručené zprávy v televizi, nebo čtou z internetu, kolik se právě dnes stalo neštěstí po světě. 

... a aby ještě více ušetřil, vždy pečlivě slíznul hovno z papíru, který pak uložil k dalšímu upotřebení.

Chodím a drtím čaj

Aby snad se nezbořily ty nory v blátě

Ještě jeden mocný nádech a už nekráčím

Ještě jeden a spím

Ale ten čaj nerozsypat!

Včely se svým medem pečují o má unavená lýtka

A je tu vlak osedlaný smějící se cháskou, směsicí zvířat a snad i lidí

Ty podivné tváře, ta chamraď,

držící staré číše z tlustého nazelenalého skla plné zlata a krve

A ceremoniář už udeřil holí, a vlak se zasavil

Jen již tiše funí slova: „Jen okamžik a budeš se bavit, uvidíššš-š-š.“

A kdosi žoviálně padl mi na rameno: „Vyzvedni číši v jídelním voze. Pojedeš s námi!“

Téměř na dosah mé ruky, jen mít trochu sil, pohnout nejen konečky prstů

Železniční pražce, slévající se ve zdánlivé nekonečno, jako molo při odlivu

Někde v rovinách, kde tráva a květy sotva stačí vyrůst,

než je zahubí tlení po dobu dalších tisíce let.

Letěl jsem nad zemí

Slunce se sklánělo za horizont

V tom nad hlavou mi přeletěl pták

A mojí hlavu zaplavil jeho stín

Vítr tam venku chvěje se v korunách

Země se potí v trávě

Jako zvíře

Poznám to, cítím její pach

Naučil se mluvit pravou rukou,

Aby se skrz levou mohl dívat do slunce.

Naučil se: Co není v paměti,

Nikdy neexistovalo.

Vědět, že nic nemůže připomenout opravdu zapomenuté…

Za ty tisíce let je v moři tolik vína.

…a nikdo se z něho nenapije.

                        Už pro to, že moře je slané.

Vezu se jako bonbón na podlaze vagónu uprostřed vlaku.

Opilá pěvkyně na balkónu divadelního klubu

kapesníkem v tučné ruce mává na neexistující diváky.

Jakoby to všecko svědčilo v neprospěch umění?!

Už nezpívá árie, jenom se přiblble pohybuje a čumí.

Přestala zpívat, jako přestane dítě se ptát.

A jako přestane vůbec všecko.

Součástky SMD

 (Součástky pro Povrchovou Montáž)

Jak se vede?

Co nemá kontury, nespočítáš.

Na rozdíl od běžného člověka, který vidí hromadu, oni vidí opravdu jednotlivé sirky.

Možná, že při tom zahlédneme krátké zčervenání vlákna žárovky.

V minulém století se mnozí vědci zabývali krystalografií a přitom objevili zajímavé vlastnosti polovodičů. Kromě jiného zjistili, že jejich chování lze ovlivňovat změnou teploty a změnou osvětlení…

Není pochyb o tom, že se to vše nestalo náhodou.

Pro objasnění našeho projektu máme k dispozici dvanáctistránkovou informační brožuru, kterou jsme připraveni Vám v případě Vašeho zájmu obratem poslat!

Jen jemně, kamaráde, nazuj své péřové boty od samého Inky.

Baltazar Mejrynk píše: ať nepotrháš tkanivo z bavlněných nitek. the newerending pressure (pleasure) is that you are. but close your ass, as a maupassant from assan walley, so green in foggy autumn, autumn leaves...so slowly and so emotively.

Dnes poprvé cítil jsem se

 ve svém městě cizincem.

Známé tváře mi nic neříkají.

A když jdou kolem,

stojím opřený o strom

v odlehlém koutě náměstí.

 Dnes poprvé cítil jsem se

ve svém městě tak sám.

Srdce sevřené, lidé utíkají kolem,

zápach spáleného benzínu pálí v nose.

Mému stromu se chvěje listí.

Poslední krok před neznámem.

Nastěhovali jsme se do starého bytu na Smíchově, jehož srdcem je starý kotel se jménem Dakon. Je to náš Dakon, který má dvě větve a žebra radiátorů. Má taky topeniště, popelák a rouru od komína, má taky tachometr.

Takový kotel je v každé době výhodou, protože ačkoliv je vybaven pomocným čerpadlem, je toto, v případě poruchy, odstaveno a teplo se může šířit samospádem. Je to dokonale svobodné médium. My živíme jeho a on nám dává oheň. Hrajeme si spolu a milujeme ho, protože oheň je také v každém z nás!

Když nemáme peníze, můžeme topit bedýnkami od ovoce, nejsou li bedýnky, vybíráme popelnice s kartonem, jdeme li se projít, přinášíme vyhozené dřevo od popelnic, z parku. Vánoční sezóna je žní vánočních stromků. Kolik toho lidé dnes vyhodí. Tolik odpadu – potravy.

A přijde-li nás dnes někdo navštívit, dostane kávu, čaj či jídlo, protože HOST DO DOMU, BŮH DO DOMU. Nebydlíme sami, abychom přežili v tomto bytě a uplatili nehorázný nájem, potřebujeme spolubydlící. Co se jich za ty roky vystřídalo.

Co ovšem je zajímavé, že kdo neřezal, rád neúsporně topí, kdo nenosil dřevo, ten rád se nadmíru hřeje. A přijde li k nám návštěva, často říkává: „To je ale krásný kotel! Vy topíte dřevem!?“

A já se často usmívám pod vous, neb vím, jak málo již šťastní a mladí umějí používat oheň. Stačilo by pár dnů a již by byl kotel zasypán popelem a nadávkami, a on by za trest kouřil a dýmil. Vše potřebuje pozornost, čas a píli. Málokdo je dnes tak svobodný, aby si alespoň zatopil upřímně a přímo. Málokdo vidí práci a lásku. Málokdo má čas na prostý život, a přitom každý po něm touží, touží nezraňovat, být v souladu s vesmírem, ale často jsou to pouze slova.

Kotel by nakonec byl odnesen do šrotu a na jeho místo nastoupil by plyn či elektřina, a tu bychom vozili z daleka a vesele bychom se usmívali, jak jsme nad tím vyzráli, a parky by se paradoxně postupně zmenšovaly, neb lidí by bylo více a odpadu by přibývalo, ten bychom si ovšem zaplatili odvézt (poté, co již jsme ho zaplatili přivézt a vyrobit a koupit), aby nám z něj vyrobili elektřinu. A pak bychom museli být ke svém domu připoutáni tak jako nájmem, tak jako k telefonu, k pronájmu svého těla. Paušály našich životů sají nám snad přímo z morku. Stali bychom se otroky svého nerozumu.

A mezitím naše hovna si vesele odplouvají na cizí zahrádku, i voda, i moč. A my slábneme, rychle slábneme. 

(Na vysvětlenou: Už na prvním srazu naší otevřené redakce jsem předestřel několik nebezpečenství, která mohou kulturnímu kanálu hrozit. Ta byla přítomnými blázny překřtěna na "sedm smrtelných hříchů" a náležitě zpochybněna. Vedle "žádné politické deklamace" se jednalo o: zhýralost, prázdnotu, amatérskou nedouplácanost, uzemňování / pseudorealismus / pseudodospělost, tvář umělce s velkým U, svěřující se statusovitost.

Tímto pozdravem z druhého srazu budiž tedy jemně podryty snahy o absolutní mantinel. fanky)

Kam kráčí to nezodpovědný dítě ve mně?

Nevím

Snad ani nemá cíl

a i když se snaží ze všech sil

přesto jen bloudí a naráží

jako můra do okenních vitráží

Za nějakou dobu jsem se našla v posteli, celou ohlodanou od myší. Vypadala jsem, jako když spím... „Páni, to už tady musím ležet nějakou dobu,“ zhrozila jsem se. Bylo mi mě líto – připadla jsem si zbytečně mladá na to, abych takhle skončila. Posadila jsem se na okraj postele a chvíli se jen tak pozorovala. Pak jsem mlčky vrátila myši do klece, vyvětrala, zavřela si oči a šla spát. Nic jinýho se ode mě ostatně ani neočekávalo.

V pohodě se natáhnu na jednu asfaltovou cestu... byla to ta cesta.. no ta kterou jsem chodil každý den, zkrátka... každý den se ráno vzbudíš, koukáš na nebe při chůzi.. říkáš si, že to je šťastnej den.. že je to vlastně nesmrtelnost.. a ona to vážně je nesmrtelnost... jenže vnucuj to někomu... to nejde... neházej perly sviním.

Pak je tu den, kdy se budíš ve slunném bytě, jsi na prázdninách.. a nemají trvat prázdniny věčně? Problémy jsou jenom tam, kde je necháš, ne jinde. Když budeš jezdit tam, kde jsou problémy, budeš mít problémy... a když ne, tak nebudeš.. je to tak jednoduché. stačí se nevracet tam, kde jsou problémy.. nedělej to.. stopy v písku jsou jako zašifrované písmo, vlna je smaže, ale to vůbec nevadí. Chápeš, že to nevadí? Zašifrované písmo.. je zkrátka moc zajímavé, pořád je co se učit.. a tak vytváříš osnovu života.. a pak je i jinde.. řekneš slovo a to slovo se na tebe směje z tváře tvého kamaráda.. ano, on to pochopil.. a jdete, a jde vás parta, né jen on ale i já, Berta a David.. slepíte štěstí.. smějete se: vždyť je to tak jednoduché.. slepíte štěstí!!.. slepíte slunce, slavíte slunce, slavíte duhu.

Řekneš slovo a on ti porozuměl, řekneš slovo a on ti porozuměl.. tomu smyslu.. to je tak sladký, že neni sladšího.. jsi doma.. jsi šťastný.. nejsi ve vzduchoprázdnu.. máš smysl života.. je to dobrodružství.. nekonečných prázdnin.. protože věci mají smysl.. o věci se dá opřít.. jsou skutečné.. nejsi ve vzduchoprázdnu, kde něco řekneš a jako bys to neřekl.. lámeš si hlavu „jak je to možné“, jak to, že to neslyšel...? Frustrace, rezignace, pád.. to není jako tady.

Zakládám prozatím veřejnou debatu nad mnou v budoucnu založenou a v konečné fázi dobrovolně zrušenou Stranou dobrovolného občanství.
- budu si platit co chci
- budu si platit koho chci
- budu si volit koho chci
- budu si odvolávat koho chci
- dluh neexistuje, alespoň ne dluh s úroky, když je někdo debil a půjčuje, tak je vůl a musí počítat s nenávratností, nebo s návratností. Existuje de fakto pouze dar. Půjčujeme tak pouze těm, kterým důvěřujeme. Neexistuje, aby se ti někdo štrachal v majetku, natož aby ti ho nedobrovolně bral! Mít toho víc než uhlídáš a užiješ je podezřelé
- ruším slovo ODPAD, hovna se budou vykupovat, pet lahve taky a tak podobně...
- seru na umělé zvyšování spotřeby, jde o štěstí a intenzitu života v rámci veškerenstva.
- podpora nezištnosti
- "odsouzení" zištnosti
- konečně bych byl rád, kdyby se alespoň dodržovala oustava
- která ve výsledku bude zjednodušena na jediné pravidlo
- neznalost zákona neomlouvá může platit až ve chvíli, kdy bude možné si zákony zapamatovat, což platí od iQ, kdy je člověk svéprávný, to se pozná zcela jednoduše, je svéprávný (nékdo se o nej rád stará, nebo se stará sám)
- ruším politické strany
- zákaz podnikatelského cynismu, obchod je hra o energii a komunikaci mezi lidmi a jako takový může být provozován pouze osobně, dobrovolně a bez použití omamných prostředků jako je reklama
- volný pohyb a svoboda pohybu znamená, že si vezmu auto, koně, nebo nohy vlastní a půjdu kam budu chtít a na jak dlouho budu chtít, žádný technický 
- když někoho zabiju autem se špatnejma brzdama tak se z toho zpovídám já
- zdravotnictví je služba lidem, vždycky se najde dost lidí, který to budou dělat rádi
- sociální systém je obecné dobro, darovat almužnu je vrchol dobra, ale dáváme jí dobrovolně, konkrétně a přímo tomu, komu je určena
- lidé altruističtí musí být uznáváni a ctěni, také samotářské osoby žijící v lesích 
- lidé zištní a egoističtí jsou hodni soucitu a zvýšené péče, nebo nepéče, dle druhu sociopatologie s ohledem na to co jim může pomoci
- příroda je základ, kdo se nechová hezky k přírodě, nemůže se chovat hezky k lidem
atd.
- doufám, že v průběhu následujících padesáti let se alespoň náznakem budeme přibližovat zhruba tomuto cíli.
- vše v přírodě funguje na základě jednoduchosti
- místo domácího pudla, nechme ho převtělit do svobodného vlka, nebo ještěrky
- cílem je svět pro volný pohyb dětí

Zakládám tímto nový filosofický směr: metaidealismus, přesáhnutím idealistických myšlenek vzniká plovoucí realita, realita se snahou se sama zdokonalovat, přesahovat, utvářet, v dobré víře, harmonicky.

toto je velmi hrubá skica, ale směr je nastíněn

Od samotného rána jsem vyráběl model města z krabic, papírů a různých ruliček a nádob, které mi přišly pod ruku. K poledni již město pokrývalo značnou část obýváku a mírně zasahovalo i do ložnice. K večeru bylo město hotové. Začal jsem jej pomalu osidlovat všemožným hmyzem, který jsem nasbíral za nábytkem. Mohutné stonožky sloužily jako vlaky, mouchy jako vrtulníky a zlatohlávci představovali buginy... Pozoroval jsem ten mumraj se zalíbením.

Asi v půl desáté večer jsem vzal tenisovou raketu a několik míčků a celé město rozmrdal na sračky. Raketovej útok holt neni žádná prdel.

Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.

Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.

Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“

Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.

To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.

Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla, sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“

(Začátek delšího psaní. Pokračování: Říkali)