...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 5. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | ||
Ve vlaku (poezie, Jane) • --->-->--> (poezie, Jane) • Vzpomínka na včerejší radu (komiks, redakce) • Re: Vzkaz od čtenářky (poezie, redakce) • Hody (fotografie, Nesmyslon) • Anděl spásy (fotografie, Nesmyslon) • Konvenční zátiší (fotografie, Nesmyslon) • Zamyšlení (komiks, AN') • Hrubín a kopřivy (poezie, Kája) • Adam a pes (próza, Kája) • Kavárna (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Jsme idealisti (úvaha, fanky) • Anděl (poezie, Jane) • Doba instantní (poezie, Nesmyslon) • Metamorfóza: nutrie -> králík (fotografie, Nesmyslon) • O veselém metaři (próza, Rogo) • Únik, část 1. (próza, Mlyje) • Krabička... (poezie, EKoWork) • A pořád (próza, AN') • tohle je zkouška (Žena) • V klubu (poezie, Jane) • Sádlo (Žena) • Město plné motivů (poezie, Rogo) • tajemství předešlé noci (poezie, Rogo) • Pojmenované otázky (poezie, Rogo) • Do tiché skrýše (poezie, Rogo) • Pohádka z lesů (Ian Schlendri) • Čau (Ian Schlendri) • S okamžitou platností zakázáno jest (Ian Schlendri) • Dopravní špička (poezie, Ian Schlendri) • Teta (Žena) • Jatrná (Žena) • Nový spolubydlící (próza, Tryskáč) • Hrášek (poezie, Jane) • BOJ (poezie, Jane) • Upperground (próza, William Wallace) • Přestaňte se chovat, tak jako když něco víte (poezie, William) • Zkouška metrem (próza, Kája) • Siesta (fotografie, Houba) • Ruina 1 (fotografie, Houba) • Pěšky po eskalátoru (próza, Kachna) • ty (poezie, Žena) • Květná neděle (poezie, fanky) • Jimi & Jim III (komiks, Buri) • Nejlepší věci přicházejí inkognito (poezie, AN') • Zákaz úlevy (fotografie, Nesmyslon) • pf (próza, Ian Schlendri) • bezhlavolam (když mozek zmáselnatí) (poezie, Ian Schlendri) • vědra vedra (poslední kapka) (poezie, Ian Schlendri) • Otekla mi duše (poezie, Nesmyslon) • Mediální džungle (fotografie, Nesmyslon) • Stereo (obraz, Kachna) • Nořit se do své hlubiny (poezie, William Wallace) • Jedlá (poezie, Jane) | ||
Příliš nedospělé duše, příliš dospělá těla.
K snídani si tě jen ukousnu, ale k obědu bych prosila plný talíř tebe, jen to nerozcmrndej; stačí, jak jsi mě zamazal ráno.
Večer tolik něhy, tolik zbytečný něhy: tam, kde má navrch rozum, je něha trochu nadbytečná. Víš? Radši si spolu dáme rajskou – hudbu stokrát jinak až do svítání. K snídani jsem si tě jen ukousla a teď mám hlad. |
||
Vyjdi na ulici, jako bys dosud neslyšel o zákazu přecházení, vyjdi jako dítě, které dosud z hlubiny vědomí nevytrhla ostrost trestu.
Vykroč na náměstí jako bys tam dělal co bys chtěl. Opři se o ní pohledem a vydej se napříč k svému cíli. Co tě kolem zajímá?
Ponořen do svých úvah, mluv jakoby se tě to netýkalo.. jako bys nevěděl co říkáš a co děláš.
Tak jako ryba nemá být zbavována hlubiny nemá být lid seznamován s ostrými nástroji trestu.
|
||
|
||
Léto 2012 |
||
Otekla mi duše a já se omlouvám ale opravdu se mi nechce ji propíchnout jen proto že vy máte radši duše štíhlejší
co je vám do mojí duše? můžete mi říct, v čem vám jako překáží? co má být, že je trochu macatější... to je jenom tím, že ráda jí
a beztak je to holá závist jen jí závidíte, že si může jíst, co chce protože ta vaše elegantní útlá duše cokoli sní, vyblije |
||
Led taje potají.
Tají se z toho dech.
Není to vidět ani slyšet. Jen kapku cítit za krkem...
Je ledrační, jak je rozpustilý a přitom žaludek má jak na vodě...
A už brzy zkape. |
||
Jde mi to jak po másle. Mám ho totiž na hlavě, sypu to jak z rukávu popelem.
Mám to na hlavu postavený. Nesmeknu, nechám to na ní a dozdobím si hrachem na čele.
Ať mám s čím proti zdím. Ale nerupne mi v ní? A nepřeskočí?
Fuk, hlavně když nepodleze. Kdyžtak do písku se vleze a mysl sejde z očí. |
||
Rok se sešel s rokem. Léta se neviděly. Teď ale byla zima, ne léto, a tak to klaplo. I když... ze začátku jim to moc neklapalo.
Nejdřív se zdálo, že si jen přiťuknou. Jenže jakmile se oťukaly, došlo na narážky. Mohly si to dovolit. Venku zněly rachejtle, tak ty rány nebude slyšet.
"Jestli si myslíš, že s touhle sebrankou svedeš něco pořádnýho, tak se pleteš," vysmál se Dvatisícejedenáct Dvatisícedvanácti. (Měl už svý měsíce a stal se nevrlcem nevrlým, nervousem nervózním. Stačí si ostatně vzpomenout, jak stresoval o adventu.) "Nesvedeš nic. Ode mě k tobě to s něma je horší a horší."
Dvatisícedvanáct mlčel.
"Lidi jsou svoloč. Nevděčná svoloč," pokračoval Dvatisícejedenáct. "Podívej se na mě. Vydal jsem se pro ně. Každej den měli co slavit. Na kalendářích mě oškubali. Když jsem měl 20. 11., tak si ze mě dělali dobrej den. A teď, slyšíš je? Pumelice, petelice, ďaha, žaha, bum bác. Myslíš snad, že je to salva na mou počest?"
Dvatisícedvanáct mlčel.
"Cha. To je salva na tvůj příchod, lezou ti do zadku s bláhovejma předsevzetíma, tak jako mně, když jsem začínal. Celí nadržený, přesvědčený, že budeš lepší, že všechno zařídíš za ně. No a když ne, byl to prostě blbej rok. Voni nic. Voni né. Víš, co říkaj o mě? Že jsem blbej rok, protože svátky mi vyšly na víkend. Chápeš? No co to je za vděk? To není vděk. To je svoloč. Řekni."
Dvatisícedvanáct mlčel.
"Hele, ty budeš fakt poslední? Mayové říkali, že po tobě už žádnej nepřijde. Že to tady zhasneš, zavřeš a tak dál, chápeš. Přijde mi to divný, to Dvatisícetřináct přece končí tím smolným dvojčíslím, ne ty, no ne?"
Dvatisícedvanáct mlčel.
"Hele, mně je to jedno, já už stejně nebudu. Ale jestli máš zhasnout, tak zhasni bez výčitek, protože oni si fakt nezasloužej nic lepšího. Stačí se podívat na YouTube, co se tady děje. Stačí si přečíst diskuse na iDNESu. Když to ještě vedla generace jednoho tisíce, lidi z nás plánovali mít roky bez hladu a nemocí. Tihleti z nás udělali leda tak roky bez ladu a emocí. Chápeš. Takže jakže? Jsi poslední? A jakej budeš?"
Dvatisícedvanáct... mlčel.
"Ty mi něco zamlčuješ. To já poznám. Anebo budeš pěknej kliďas. Budeš kliďas?"
Dvatisícedvanáct mlčel...
... a pak se odmlčel: "Stačí, že budu. Musí to stačit tobě i jim. Když si budou patřičně hledět svýho, nemusej se starat, co bude za rok a co to bude za rok. Vůbec. A jestli bude, vůbec."
Dvatisícejedenáct nechápavě zavrtěl hlavou. "Já už těm mladejm nerozumím," odsekl si směrem k Dvatisícedvanácti a zvedl se od stolu. "Dal bych si s tebou ještě sklenku, ale už bych měl jít. Ať z toho nejsou historici zmatený."
Dvatisícedvanáct se chápavě pousmál, mlčky pozvedl číši na rozloučenou a napil se, co hrdlo zaráčelo. Silná chvíle žádá silnej alkohol. A v tu chvíli ho napadlo, že by nakonec mohl bejt ten kliďas. Uměl by to. A ta svoloč by to už asi potřebovala.
Tak snad si to nerozmyslel. Třeba si všichni odfouknem jedním svorným pf. |
||
Vzhledem k podstatě lidského bytí, s ohledem na společnost i životní prostředí, bez ohledu na potřeby jedince, z úcty k pravidlům a víry v jejich sílu, se s konečnou platností zakazuje úleva.
|
||
Nejlepší věci přicházejí inkognito
Zapal si svět. Honem! Než si on zapálí tebe. Co naplat – když ovce začne honit pastevce...
Ať se přihlásí ten, kdo se nikdy nepokusil napsat báseň. V básni se smí prakticky cokoli. Můžu třeba beztrestně napsat: Miluju tě! Nebo nějak jinak znehodnotit papír.
Nejlepší věci přicházejí inkognito. Zapal si svědomí. Honem! Než se stanou věci, které se asi mají stát. Nic není stejné. Jedno škrtnutí a všechno je jinak – už si ve mně nečteš, nechápeš, nevíš ... nevidíš a nevzpomínáš. Zapal si svět. Honem!
Nic se mi v životě nedaří, i ten poslední joint byl nějakej rozbitej a mým botám vzal někdo jejich kouzlo. Vím já, co se honí bláznům v hlavě? Myslete vždy hlavně na bezpečnost: NENECHÁVEJTE DIVNÉ DĚTI HRÁT SI SE SIRKAMI!
já to s Vámi myslela dobře.
|
||
|
||
Policie varuje před modrými tabletami s vyobrazením delfína. Je Květná neděle, kardinál požehnal palmové ratolesti. Český turista zemřel v lavině ve Vysokých Tatrách. Francie posílí vojenské jednotky ve Středoafrické republice. V pondělí bude zataženo až oblačno.
(Pozn.: Proškrtáno z noticek veřejnoprávní televize) |
||
Vyrytá je v srdci alej než dokmitá ho rychle zalej je omamnej jak blín ten tvůj nahej klín a úmysl nekalej
Slepýši chodí po cestách nazí celou tě popíši není hřích když tě to zkazí a teď zažiješ slastnou hrůzu když ti divokej strhnu tvoji blůzu pošeptám ti kudy cestu razí
Stříbrnej rak tvoje vlasy hladí a zlatavej mág ti strunu hlasu ladí snad budou zrát ty naše klasy a pak sklidit můžem na věčný časy co ti srdce radí?
|
||
Tak sem to musela ještě zahustit.... Já nevim, co si myslel ten kretén..... No jasně, budu tam, papa Teď máme integrály Šprajc: Hele říkala jsem ti dneska, jak sem včera votevřela dveře a viděla spícího Sudka? Ne! Ne? Tak já Ti to řeknu. Včera jsem votevřela dveře a normálně sem viděla spícího Sudka. Hii! Hiii! Hiiiii! Hustýý!
|
||
|
||
|
||
Mladý inženýr Adam Bota seděl v kavárně zahleděn do lejster. Servírka Klára se ho už třikrát zeptala, co si dá k pití. Neslyšel ji, neboť byl příliš zaujat papíry s nákresy metra. Servírka sebou nervózně škubla a řekla: „Tak já přijdu později…“ Adam studoval technické plány metra, jednotlivých částí, kolejí (geometrii a dráhu). Dokázal by na stanici Muzeum popsat umístění odpadkových košů, dokonce by je rozlišil i podle obejmu a toho, jestli mají popelník. Adam bloudil očima po papíru a všechny podrobnosti si ukládal do hlavy. Servírka se znovu přiblížila a učinila další pokus, jak zahloubaného zákazníka přivést k řeči, a hlasitě, ale s něžností se zeptala: „Dáte si něco, pane?“ „Kávu prosím,“ řekl Adam a ani nezvedl hlavu z papírů. „Vy jste dobrej blázen,“ řekla s úsměvem servírka, neboť si byla jistá, že ji zákazník neposlouchá, a odešla objednávku vyřídit. Adam vyšel z kavárny. Vítr mu vrhal neposedné vlasy do očí. Rychle je odhrnoval a v duchu si znovu procházel jeden papír za druhým. Občas do nich nahlédl a spokojeně pokýval hlavou. Nákresy, popisy, statě, tím vším se poslední dva měsíce zabýval. Přecházel silnici a zapomněl se rozhlédnout. Červené auto prudce zabrzdilo a začalo troubit. Adam jako by se probudil, přeběhl cestu a poprvé uvažoval nad tím, co se měsíce chystá udělat. Má strach? Sám najednou nevěděl… Je inženýr profesionál, ale mohl se ve svých výpočtech splést nebo se metro mohlo opozdit či zrychlit a přijel by špatný vlak; mohl mít prostě smůlu. Jak nad svým plánem uvažoval, dostal přímo strašlivý strach. Hrůza se mu vedrala do očí. Rozklepala se mu kolena a byl rád, když vešel na pojízdné schody, které ho vezly dolů, do nitra stanice Muzeum. Dole se podíval na hodiny. Jedenáct hodin a padesát jedna minut. Ačkoli se to v metru nesmí, pokusil si zapálit cigaretu. Vypadla mu z prstů spolu s bělostnými papíry. Znovu se podíval na hodiny, které bily v rytmu jeho srdce. Jedenáct padesát tři, čtyři a půl… Adamovi vypadl zbytek papírů na podlahu a metro v dáli je rozfoukalo, to už ale Adam nemohl vidět, neboť skočil do kolejiště. Ženy křičely a schovávaly za sebe děti. Lidé konsternovaně stáli na nástupišti a každý intensivně vnímal svou smrtelnost. Řidič se snažil zabrzdit, ale bylo pozdě… Adam ležel mezi kolejemi a konečně cítil obnažený strach. Stačila jediná chyba jeho racionálních výpočtů a stálo by ho to život. Konečně se dostal na práh své existence a najednou uviděl cestu, po které běhal jako malý kluk ze školy domů. Viděl park, kde venčil svého prvního psa Azora. Viděl obraz, co mu daroval strýc k desátým narozeninám. Viděl dlaň matky, jak mu klade na čelo studený obklad. Viděl samotu a hrůzu ze smrti a v poslední chvíli spatřil tvář servírky Kláry. Metro zastavilo a následně se zase rozjelo a opustilo stanici. Hluk a křik na nástupišti jako by umlkl. Všichni byli pohrouženi do svého ticha. Adam vnímal, jak zběsilé jsou jeho tepny. Jak ho bolí spánky. Jak mu skoro praskají bubínky a pak metro zmizelo a on pomalu vstal. Dva muži mu přispěchali na pomoc, podali mu dlaně a on se opatrně přehoupl přes okraj dráhy na nástupiště. Adam si z vlasů setřásl prach, sesbíral ze země bělostné papíry, poděkoval oběma pánům a vydal se k eskalátorům, kde už na něj čekala policie. |
||
Odložte učenost - a budete bez starostí!
Tichý souhlas a obřadné přitakání - čím se od sebe ve výsledku liší? Nechat jít události svou cestou nebo zasáhnout a snažit se je vést - jak velký je mezi tím rozdíl?
Ale má-li lid před něčím úctu, nelze to pominout. To není, co nazýváme učeností, a přesto je to to, čemu se dobrovolně podvolujem.
Ó jaká bezútěšnost! A její meze nelze dohlédnout! Davy se radují a veselí, jako by slavily obětní hostinu, jako by stoupaly k terasám o příchodu jara!
Já jediný zůstávám tichý a neúčastný, jako bych byl bez tvaru a znaku, jako dítě vyšlé z lůna, které se dosud neusmálo. Ztracen jako poutník, který nemá kde spočinout.
Všichni lidé jsou naplněni a v nadbytku, jen já jediný jako bych byl zapomenut.
Běda! Mé srdce je jako srdce pomatence! Jsem tak nevědomý a zmatený!
Lidé tohoto světa jsou plni světla, jen já jediný jsem jako v temnotách! lidé tohoto světa jsou čilí a obratní, jen já jediný jsem zemdlený a netečný!
Jsem pustý jak moře, zmítán a hnán - jako bych neměl kde zakotvit! Lidé tohoto světa jsou schopní a prospěšní, jen já jediný jsem bezcenný a k ničemu! .. Tao Te Ting (úprava textu B.Krebsové, od 'ó jaká bezútěšnost..' je text převzat zcela) .. O Tao, Pokojná slova
Pokojná slova nikdo neposlouchá k salvě barev všichni obracejí zrak
k čemu ještě mluvit?
Zapomeň na jejich výhrůžky, hrozby vězením. Padesátkrát jsi mluvil, ani jednou nikdo neposlouchal. Nenastal snad už čas dělat to co chce duch, duše? Kam si jde vítr tam jde hlas, a tam jde duch. Ptá se snad on někoho na jeho názor? Proniká skrze větve, proniká mezi balvany a kopečky, letí nad hladinou, neptá se nikoho a proniká tam.
Je tam dříve, než jakákoli moc, dříve, než kdokoli proti němu jenom může hlesnout a ani nikdo neví jak se tam vzal, všichni se hrozí, nad jeho silou.
Vítr/duch si jde kam chce, slyšíš jeho zvuk/hlas, ale nevíš odkud přichází. Podle toho ho poznáš. Zdaž není třeba jen to co si žádá duch? Zdaž není třeba jen to, o čem ten hlas mluví? Proniká kamkoli a není jak ho uvěznit. Copak tohle není ten duch hlubiny, který nikdy neumírá. Copak to není ten dech o kterém mluví staří? |
||
|
||
Boj je vlastně jen promyšlený pohyb za nějakým účelem. Úplně stejně jako sport. I jako život. Tak berme život sportovně. Ale bojujme. Musíme myslet, ale musíme se u toho i hýbat… Neúprosně spalujme protivníky: Plameny slov, gest – Pohybem! (ideálním pohybem v takovou chvíli je prudký úder vašeho kolene do protivníkova rozkroku) |
||
Je to tak nefér, když se hrášků v lusku sejde pět. Po dvou si je házíš do pusy, ale co ten chudák pátý? Má se to tak i s přátelstvím… Pět je špatné číslo pro cokoli. Pět bude vždy znamenat: Dvě dvojice --------------------- a ty nás neruš! |
||
"No, a tady máme koupelnu a tady záchod. Za vysprchování si počítáme 50 korun a za použití WC 5 korun, ale když chceš čůrat, je to jen za korunu." "A když se chci vysrat i vyčůrat zároveň, to je pak za kolik?" "To máš za bůra, čůrání je v ceně" "Aha. Takže, když se chci vyčůrat a vysrat zároveň, to je za korunu?" "To je za pade." "Proč za pade?" "Protože si pak musíš osprchovat ty posraný lejtka... a to čůrání je gratis" "Jasný. A když se ve sprše vyseru?" "To ať tě ani nenapadne, ty čuně!!!!" |
||
Zbyl tu jen dech polykám kozí měch šourkem ováda tluču ondatra pochcala mech
Ten kdo ví ať podojí kloboukem se ukojí uzel je na cecku pinďour ve friťáku se nezhojí
Hovno rejnočí hodím ti do očí na klávesy hraju mečounem a vlasy starý posvačí
Aby ti klitorys pochcal rys mrcat mackem mám sprostej rukopis
|
||
Vleču vleču mrtvou tetu Peču peču jí v korzetu
Trouba hřeje trouba pálí teta se v omastku válí
Kousek chleba trochu křenu škoda že neuvidí menu |
||
Dav do ulic se víří zastávku před konečnou. Konečně všichni sedí. Ve voze se kýve tiše a osiřele městský hromadný mír. I řidič do zatáček míří méně nebezpečnou rychlostí a hledí na to, že veze živé. Bývalé nepřátele. Táž cesta, jeden cíl. |
||
Měli odznak a pověření. V podstatě už zbytečně. Hospodský je znal a tak dbal pokynů víceméně automaticky. Chodili k němu často. Zakazovat. Co měsíc.
Časy, kdy se jeho hosté museli řídit jen zákazem kouření, byly minulostí dávno dávnou. Muži nesměli do salonku žen, dříve salonku kuřáckého, to kvůli zákazu diskriminace ženského pohlaví. Psi nesměli do restaurace vůbec, to kvůli nařízení o škemrání klobás a tlačenek. V jukeboxu bylo lze objednat si písně jen v setu, který svojí dramaturgií zohledňoval skladbu hudebního vkusu průměrného občana.
"Kdy už zakážete to hlučení!" uvítal pány s odznakem a pověřením muž, který seděl v mužské části, nekouřil a před chvílí si spolu s rockovou baladou nechal zahrát i hip hop a klasiku. "Mě to omezuje víc než cigarety. Kolem desátý se tady lidi začnou bavit a hlučí! Mně to vadí. Ohrožuje to moje zdraví, protože mi to ničí sluch. A vedle toho mě to sere, což škodí mojí psychice."
"Podejte si podnět na radnici. Až radnice podepíše, zakážeme," opáčili muži s odznakem a pověřením a odešli.
Měli pravdu. Tak to skutečně fungovalo. Občan podal podnět, radnice ho posoudila, shledala okolnosti a možné důsledky, povětšinou opatřila razítkem SCHVÁLENO a vydala zákaz.
"Podám! Hned zítra si ho podám. Proti hlučení si ho podám... a taky proti deštníkům na ulicích! Ohrožujou mě, co kdybych si o to vypích oko. A omezujou mě v chůzi na chodníku. Jo. A když už v tom budu, podám to i na ty jezdící kufry s teleskopickým držadlem. Ty mi vadí taky. Člověk vyleze z autobusu, pod ním leze ven ženská, dole postaví kufr, vytahuje madlo... kdo o to má pořád zakopávat."
Muži s odznakem a pověřením odešli, hospodský si vzal křídu a šel připsat zákaz na ceduli před hospodu. Byla to velká cedule. Dost velká na to, aby ji zakázali.
Pejskař jdoucí kolem, v dostatečné, vyhláškou předepsané vzdálenosti, se zastavil a začetl. "Zákaz hovorů o politice a práci s ohledem na náladu hostí naslouchajících cizím hovorům."
"Pane?" zeptal se páníček hospodského přes ulici, doufaje, že se to smí. "Vám to přijde v pořádku?"
Hostinský pokrčil rameny. "Co mám dělat. Svoboda jednoho končí tam... Vždyť víte."
"Ale je to vaše hospoda, měl byste si to určovat sám, ne?" nenechal se odbýt pejskař.
Hostinský pokrčil rameny znovu: "Co mám dělat?" Načež odešel natočit pivo, dostatečně opatrně na to, aby u toho nic neshodil, nevylil nebo si třeba nezapískal, protože ani to se nesmělo. Lidi to rušilo.
"No co," pousmál se pejskař. "Zakážeme konečně ty netolerantní prudily."
A šel podat podnět. |
||
"No a jak to vlastně chceš udělat? Sežereš prášky, skočíš pod vlak..."
Nevěřil jsem, že to řekla. "Takže ty bys mě ráda viděla pod vlakem. A nemám si rovnou uvázat smyčku na stoletým dubu v kopcích? Za úsvitu, tyvole?"
Tohle nesnášela. Když jsem zvyšoval hlas a říkal jí "Tyvole".
"Pod vlak skáčou idioti. Já si to hodim úplně jinak. Mám to vymyšlený. Luxusní fór. Lu. Xus. Ní! Až mě najdeš, tak se posereš. Všichni se poserete. Funebráci se poserou... Bude jim líto dát na mě víko, jak to bude luxusní. Na to dám krk."
Začala se smát, možná prvně za ten večer. Až se budete bavit o vlastní sebevraždě s nevlastní sestrou, nálada bude houstnout a tak dál, určitě to zkuste taky: "Na to dám krk." Znatelně to rozjasní atmosféru.
Musel jsem to ocenit. Ona jediná se odvážila vyptávat na detaily. Ostatní buďto mlčeli, tančili, sváděli řeč jinam. Nebo mi třeba doporučovali, jakou knížku si mám ještě přečíst, než...
Posedávali jsme u mě doma, pojídali chlebíčky, popíjeli alkohol, pokuřovali jointy. Vlastně taková běžná narozeninová oslava. Že měla být moje poslední, jak jsem dopředu avizoval v pozvánkách s patřičným vysvětlením, nehrálo zase takovou roli. Jen nikdo moc nevěděl, co mi přát do života. Možná proto se ujal přípitek "Tak čau."
- "Tak čau!" - "Čau!" - "Čau." - "Čaaau!!!"
Další láhev prázdná. V pořádku. Ještě jich tam byla půlka lednice a my měli velkou lednici. Dost velkou pro člověka mého vzrůstu.
|
||
"Je ti dobře?" optá se strom stromu. "Ále. Nejsem nějak ve svý kůře," na to stromu strom. "Od rána mě bolí hlíva." "Počkej, udělám ti šumák," vnese se vítr do hovoru a opře se do boru. Jenže kůrovec je kůrovec, milé děti. |
||
Do tiché skrýše Údery srdce jak tříštivý porcelán, upadám do mdlob, kde lépe odolám. Svět je bez studu skryji se v kapradí, najdou mě, doufám, tvé ruce, co pohladí. Tajemství života tvá ústa sladká, pojď blíž a ukryj se, než bude válka. 8.1.2013 Myšlenky o ní... |
||
Pojmenované otázky Pojmenované otázky ještě vůbec nemusí dosáhnout odpovědi. Vyřčená přání směrem k nebi se ještě vůbec nemusí dotknout hvězd. A co teprve naděje, co ta dokáže s člověkem udělat. 28.1.2013 |
||
Tajemství předešlé noci Bílé jak ruce nočního pohlazení, pravda skrytá ve svetru ve znamení ženy. Pot z čela putuje k milostným hrám, procitání dechu, lepší svět nepoznám. 15.1.2013 |
||
Motivován poflakováním
a zbytečným žvástem na jazyku
otevírám knihu a vstupuji do nového dějství.
Propůjčili mi život od Číňana z holešovické tržnice.
Prchám co nejdál od vymahačů splátek.
Nechci číst své jméno v ranních novinách a zodpovídat se před pány z poštovních známek.
Přijíždějící tramvaj otevírá svá pozlátka pro děti zesnulého revizora, kterému museli přečíst zjednodušenou smuteční řeč.
Motivován večerem,
nevěděl jsem, v kolik začnou informovat veřejnost o mém útěku před povinnostmi spořádaného občana.
Propůjčili mi život a dali tvář,
čekali pokoru, kterou jsem jim nedal.
Prchám již v podstatě bez motivu a neznám ani cestu. Pro pár drobných jsem se stal svůdným a ženy za mě platily. Byl čas rozkvětu.
Nechtěl jsem čekat na výběrčí povinností. Utekl jsem dál, kam světla města nesvítí a svlékl nejbližšího kazatele, pro kterého jsem znamenal šanci. Pohladil mě po hlavě a políbil jitřenku.
Stal jsem se požehnaným hajzlem a drze jsem se vrátil do města.
Motivován požehnáním jsem zažehnal strach a rozmnožil řady sběračů odpadů.
Být králem chce znát cenu zodpovědnosti. Být kurvou znamená znát cenu alespoň svojí.
Po tomto dějství se můžeme v klidu chytnout za ruce a vytvořit energii davu. Jsme zapůjčené děti z tržnice a hospodářství nás nemůže zachránit.
V tuto chvíli se ovšem ani nemůžeme vrátit do skořápek nadpozemské podstaty, jsme příliš malí a hvězdy by se nám smály.
Jsme příliš malí a nemůžeme platit za zločiny uměle vytvořeného motivu.
Hezký večer jako stvořený pro lásku si žádá více pořádku od podřadných bytostí.
Je třeba se propůjčit, nechat se najmout a vyniknout nad ostatním pohybem v galaktických dálkách, je čas sociálních dávek pro kosmické důchodce.
Je čas nemilovat,
je čas zůstat skořápkou a duchu se smát. Je čas zdrhnout a na vše zapomenout.
Usmívám se ještě dlouho po míjení konce.
Je třeba zavřít knihu a stát se krásným ve světě vynucených iluzí.
Je nutné zemřít pro příznivý motiv. |
||
Tlustá je ta babice co sádlem mastí udice chvíli kouká jak tuk stoupá špeku plná světnice
Děd nad babou ruce lomí bůčkem razí cestu holí chvíli kouká jak tuk stoupá mastnota ho brzo skolí
Neprostupný zdá se bůček od babice uz jen krůček buřtem bouchá olej šplouchá tu na špeku posměváček
Hele hele! Dědku dědku! ty máš ale mastnou prdku a těď hloubá v sádle dloubá ty máš sádla plnou bradku?!
Děd už šílí z toho tuku posměváček přidal ruku strachy couvá tuk ho zouvá kříčí z poza hromad špeku
Sádlo sádlo sádlo! Špeky špeky špeky! A z toho bába plete ty nejlepsi deky
i ten gramofoon ma tučný toon a do sádla spadnul xylofoon.
|
||
Podáváme si dobře dávkované štěstí, létá na trase mezi našima očima. Ty tvoje modré ledově světélkují v červenošedém kouři okolo. Nízké napětí Slabý pulz Zvedám hlavu zvedáš hlavu Nanosekunda Třesk Naše duše letěly prudce k sobě, až narazily na tvrdý kov snubního prstýnku.
|
||
Smyslem života je měnit, srát. |
||
A pořád stojím tam pod tím kopcem a uvažuju, jestli se vydám na cestu, nebo ne. A už zase máte potom pocit, že ovládáte vesmír dálkovým ovladačem. Prsty vám opile tančí – po klávesnici, je to ráj. Celé vaše tělo tančí. Kdyby ses teď viděla. Jo ségra, máš fakt ránu. Jsme si dost podobné, já a ty. Skoro jak dvojčata, i když to nejsme. Jsi starší než já, proto i rozumnější a opravdovější. I když P. říká, že já taky vypadám docela opravdová, když mě tak pozoruje. … no nic, jedeme dál. Člověk si připadá jak loutka na vodících provázcích! Takovej celej vyviklanej. Minuty jsou jak hodiny. Upravuješ si čas, aby byl pohodlný tobě. Ale to nic, to je jen zdravá sobeckost.
Proč mi tady nikdo nevěří? Jistě, to se stávalo i dřív, tam venku, dokud jsem žila sama a svobodná, že mi nikdo nic nevěřil. Ale taky se mě nikdo na nic neptal. Tady se ptají všichni. Pořád se na něco vyptávají. Ale když už mám náladu s nimi mluvit, nebo ani ne s nimi, ale když už mám náladu mluvit, tak mi nevěří. Málokdy to řeknou otevřeně, ale výrazy v jejich tvářích říkají, že mi nevěří. Jejich pochybovačné oči to říkají. Jejich mírně ušklíbnutá ústa to říkají. Říká to doktůrkův zvláštně strnulý způsob sezení, když jeho tělíčko vypadá, jako kdyby zmrzlo v půlce pohybu. Pohybu, který nechce dokončit bez ohledu na to, co chce jeho mysl. Všichni v autobuse ti čtou myšlenky. Ale nevědí, že ty to víš. Domlouvají se na tebe, jak tě nejlíp donutit k přiznání. Ale ty to nevzdáváš a dáš jim ochutnat jejich vlastní medicíny. At si taky zkusej, jaký to je, bejt za blbce, cítit se jak blázen, trpět… přijít o své duchovní dvojče. Hledat spřízněnou duši a nenalézat. Mít pocit, že je vám nejlíp na světě. Ale jen na omezenou dobu. Sami si určíte konec. Ale ne, to nesmíte, tohle právo vám odepřou a ten příběh od vás násilně odseknou proti vaší vůli. Chcete křičet, brečet, dát komukoli najevo, jak strašně zle vám je, a nemůžete. Takovej smutek nemůže jeden člověk sám přežít. Ale nikoho a někoho už to nezajímá. Vaše sestra Lenka už s váma nehraje, zabalila to a odpálila pryč a už se nevrátí. Naposledy vás svezla na horské dráze citů a pocitů a pak zmizela. Tentokrát je probuzení horší a tvrdší než kdykoli předtím. Když myslíte, že už nemůžete, tak lup a je tu další zlomenina na vaší křehké duši. Jako hedvábí se tence pářou nitky vaší psyché. Je břitvou rozťata… máte smysl pro drama, obě, vy i vaše sestra. Ona je starší, má víc zkušeností, tak jí to jde lépe. Už nevíte, co dál. Vyčerpání. Ale naděje také… ta naděje, která neumírá. Nikdy. Lenko, chybíš mi. I přes to zlé mi chybíš. No a v tom autobuse se fikaně lidi zvenčí střídají, abyste neměli šanci zjistit, že po vás jdou, třeba jen letmý pohled napoví víc než tisíce slov. Gesta, jemná mimika. To vše jsou nápovědi. Zvládáte to, jste silní a odolnější každou odžitou a přežitou tříminutovkou. A pak vám to dojde. Ale to tajemství, že to víte, jim neřeknete. Ještě ne, to si necháte až pro velkolepé finále. Že i vaši sestru Lenku na vás narafičili. Zmije! |
||
Krabička, v kterou chtěl jsem sáhnout, byla ostrá, plná hran, kouř z ní
vycházel, až jsem ztratil zrak; již nevidím. A tak tápu, hmatám. Je to
jako hledat tichounké srdce uprostřed rozbitých skel. Rozedřené ruce,
vlasy padají do obličeje, a když je chci jak mouchu odehnat, spojují se
mou vlastní krví. Cítím je na svých rtech, snažím se odfouknout, jen se
na nich stále více chytají! |
||
Pečlivě si nasadil ochranný oblek, utáhl všechny zajišťovací přezky, znovu překontroloval tlak v lahvi, připnul komunikační jednotku a konečně si nasadil přilbu. Dosedla s uklidnujícím zasyčením. To do ní začala tlaková láhev pouštět atmosféru. Slovním příkazem aktivoval komunikační jednotku, která okamžitě začala promítat údaje na horní část hledí. Vzápětí se ozval operátor: "Výborně, všechno sedí, tlak ve skafandru je standardní. Dneska máš na starosti buňky 6, 7, 8 a 9! Dej se do toho. Pusť jim tam zelenou." Prošel hermetickými dveřmi na parkoviště krmících vozítek, kde nasedl do krmítka se zeleným pruhem na cisterně. K pěstírně to bylo jen kousek, vozítko vesele cvrčelo a mířilo přímo k buňce 6. Na okraji buňky byl umístěn speciální trychtýř, který přesně pasoval na ústí krmící pistole. Jen co přiložil pistoli k trychtýřku, začala buňka mohutně sát. Komunikační jednotka promítala údaje o množství nasáté tekutiny. Zelená čísla se pomalu měnila na oranžová - to byla informace, že se buňka začíná sytit. Až číslice zrudnou bude čas buňku od potravy odpojit... Během krmení přemýšlel, že vlastně ani neví, co je ta zelená směs, kterou do buněk pumpuje. Že vlastně ani neví, co ty buňky jsou. Nikdy je neviděl. Jen ten mechanický trychtýř vycházející z neprůhledné konstrukce buňky. Osmička sála nezvykle hladově - čísla ubíhala mnohem rychleji než u předchozích krmení. Najednou čísla zrudla a buňka dál mocně polykala. Ozval se podrážděný hlas operátora: "Tak už to odpoj, nevidíš, jak to v ní mizí?! To bude průser! Odpoj to!!" Jenže to nešlo, zasekla se... Buňka pokračovala v krmení, čísla, teď již krvavě rudá, letěla jako o závod, komunikační jednotka vřískala varovný tón a operátor řval jako o život. Vzpomněl si na výcvik. Z pouzdra vytáhl ostrou mačetu a jediným seknutím přeťal hadici. Tu hned přelomil a zajistil speciální páskou. Stejně tak uzavřel i hadici, která vedla z krmítka. Celý postup nahlásil operátorovi a vydal se do dekontaminační komory - teď už je to práce pro opravářský tým. A jeho určitě čeká posezení na personálním oddělení a oboustraně výhodná dohoda o ukončení poměru bez nároku na odstupné. |
||
Již od samého rána tušil, že tento den bude jiný, než na jaké byl zvyklý v těch několika posledních, které trávil v opojení koštěte a lopaty. I tento den dával tušit, že v oblasti náplně práce se žádná významná změna konat nebude. Což se ovšem nedalo říci o jeho vnitřním rozpoložení. Probudil se ihned po prvním zazvonění budíku a na tváři mu zářil úsměv. Vstal a stihl si dokonce uvařit čaj a připravit drobnou snídani. Do toho všeho si zpíval veselou jarní píseň, kterou zaslechl na sobotním koncertě kapely Kočkolit. ,,Ty jóó, už je jaróó, ty jóó!“ Vyběhl ven na ulici a chtělo se mu tančit. Do jara zbývalo ještě několik dní a nebe bylo ještě stále zahalené do přikrývek noci. On skoro běžel směrem k metru. Ve chvíli, kdy míjel klub Cross, se ze zajetí domu vypotácela dosti použitá dívka. Usmál se na ni, dal jí pusu na tvář a řekl: ,,Věřím, že se nevidíme naposled.“ Dívka znejistěla a nuceně se usmála. Dnešního rána nebude moci dlouho usnout, ten veselý mládenec se jí očividně zavrtal do hlavy jako kvalitní nášleh. Hrdina čisté Prahy se mezitím vnořil do prostorů metra a rozzářil se přes celé nástupiště. Netrvalo dlouho a přijela ona souprava, jež ho ještě více přiblíží v místa, kde své pro dnešek milované nářadí obdrží. Bylo to poprvé, kdy do firmy Čisté město dorazil jako první. V místnosti shromažďovací tedy důkladně zametl a nábytek porovnal. Po dokončení této činnosti se usadil na jednu z židlí, vytáhl si knihu „Miluji život“ a pustil se do čtení. Po dobré půlhodině čtení se teprve začali objevovat další vyslanci čistého města. ,,Ty vole co tady děláš, to jdeš rovnou z bááru, že jsi tu tak brzo,“ zazněl jeden z komentářů na adresu jeho podezřele časného příchodu do práce. ,,Ale né, já jsem dnes jen šťastný a pro samé štěstí nemohu ani spát.“ Odvětil on hlasem spokojeného pracanta. ,,Ty vole, tomu hrabe.“ Byla jedna z dalších přiblblých reakcí. Dorazil mistr a divil se, že tu je pan Roman Koš tak brzy. Uklizené místnosti si nikdo nevšiml. Po sčítání všech vážených pracovníků a milovaných brigádníků byli všichni rozvezeni na místa svých pracovišť. K Romanově velkému potěšení na něj zbyl čarokrásný Karlín a co více, okolí metra Florenc. V jeho skupině se nacházeli čtyři lidé, ale jen on cítil tu nezměrnou radost ze života tak silně. Ano, i ostatní se občas pousmáli, přihodili k dobru veselou historku, co však nedokázali, bylo skutečně prožít štěstí. Romanovi se to dnes dařilo tak jako nikdy v životě. Zatímco ostatní pomalými pohyby zametali, co na zemi spatřili, on poletoval, tančil a nepořádek nosil po kilech. Během toho stačil několika cizincům popsat cestu k autobusovému nádraží a převést slepce přes cestu. Velitel metařské čety se v jednu chvíli otočil a posměšně se ho zeptal: ,,Ty sis něco dal, že je to tak, nějaký jointy.“ Roman se doširoka usmál a řekl jen: ,,Ne, já konečně pochopil smysl života.“ Byl po zásluze obdarován nechápavými pohledy, lidstvo přeci není připraveno na takovou hlubokou pravdu. Roman přeci nemohl čekat nic jiného, než že bude opět považován za blázna chyceného do pasti svých představ. Jeden z metařů začal vyprávět o invazi židů, což zastavil až na kole projíždějící Milan Knížák a slovy ,,no to je úroveň“ tento monolog utnul. Do konce pracovní směny se právě Milan Knížák stal tématem hovorů. Roman mezitím nacvičoval labutí jezero uprostřed černé skládky, která se tradičně utvářela za místním supermarketem. Během tance stačil posbírat a roztřídit veškeré použitelné potraviny, zabalit a poslat je na charitu. Blížil se čas konce pracovní doby. V tvářích metařů byla snadno rozpoznatelná natěšenost. Kromě Romana všichni do jednoho počali práci flákat. Nejmladší ze skupiny nalezl v úctyhodné hromádce vajglů konopný nedopalek, ta hromada obsahovala jen konopné nedopalky. Mladík náhle dostal geniální nápad. Jak smyslu zbavený začal pobíhat v nepravidelném kruhu a vykřikovat: ,,Jedy za dvě stě, jedy za dvě stě!“ Než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, již tu byli posluhovači zákona a mladíka deportovali kamsi na Pankrác. Události dramatické ovšem neměly pražádný vliv na Romanovo dnešní rozpoložení. Pracovní doba vyprchala jak bombička naládovaná rajským plynem a Roman vypadal na příčinu jejího vyprázdnění. ,,Sundejte si vesty a můžete domů,“ zavelel mezitím dorazivší mistr, který při pohledu na nejveselejšího metaře na chvíli zapomněl rodný jazyk. Roman všem podal ruku a na mistra se usmál co možná nejsrdečněji. „Kdybyste věděli to, co já, také byste se smáli.“ Načež se ladně otočil, vyskočil a vzlétnul do oblak za svou milou vyvolenou, která mezitím zemřela, a on cítil, že by měl konečně naplno projevit své city k ní.
|
||
Duben 2010 |
||
Začíná to u svačení čínských polívek a pití šumáku. Vlastně dřív. Žijeme ve světě, kde ženy krmí děti Sunarem a kojí svoje psy. Podstata a vše, o čem říkáme, že je přirozené a původní, vysychá. Na Googlu čerpáme instantní vědomosti a moudrost projevujeme na blogu a v diskuzích pod články. K doktorům chodíme pro instantní zdraví a pro náhradní díly. Lásku i nenávist si přesýpáme pomocí textovek a obdiv a soucit vyžadujeme na facebooku. A abychom světu ukázali svou instantní dobrotu, rozhazujeme ji tamtéž po hrstech, jak se nám to zrovna hodí. Vysušená, sypká forma dusí živý obsah, nastává desertifikace duší. U krmení Sunarem to začíná, u kremace končí.
|
||
Asi jsem tvůj anděl, i když ty to ještě nevíš, tak dojemně, až bratrsky moje dobro střežíš. Jsem tvůj anděl, malá holka v ruce jointa s tím je vždycky potíž. Co čert nechtěl snad se mě trochu bojíš. Jsem tvůj anděl, kterej v zimě v teple dřepí a když je ti ouvej spí a nepřiletí. Jsem tvůj anděl Jako naschvál jsi mě našel, hojíš duši, léčíš kašel: Jsi můj anděl Co je moje, to je tvoje… Ty vole. … je to naše |
||
Seděli jsme jednou u hranatýho stolu - bylo to vlastně první redakční setkání. Já jsem mluvil o naivitě (i nesemletosti) a přišla řeč na to, "jestli jsme teda idealisti". Protože jestli to tak je, proč si to nepřiznat. "To je slovo, který má strašně moc významů", řekl jsem (postiženej studiem platónskýho, berkeleyovskýho a německýho idealismu, Bergsonovy distinkce idealismu a realismu apod.). A Kolemjdoucí pravil: Jestli Tě tam, kamaráde, nesemleli. Zpětně uznávám; máš bod. Vezmeme-li to v tom nejvágnějším slova smyslu, můžu říkat místo naivity idealismus. Ale ale - najednou budu chtít říct, že jsme idealisti všichni. Poněvadž bez víry, co by se dala shrnout pod něco jako "good things work", se žije těžko. Je to palivo. Dojíždět, jet ze setrvačnosti se dá na lecčem, řekněme na nějaký posedlosti... Ale to je sžírání. Co se sžírá, to odumírá. Tady je potřeba pokrm. A vyčítám si, že to formuluju tak atheisticky jako "good thinks work". Ale když mluvím o dobrém, mluvím taky o dobru - a víra v dobro (která znamená, jak jsem psal, začít u sebe) už by mohla do atheismu (a řečí o konvenčnosti morálky) rýpnout. Není to tak, že my jsme ti idealisti, kteří věří, že dobré věci fungují, vyplácí se, nebo že jsou dobrý, tedy jinými slovy, že nějaký dobro je. Bylo by to hloupý sobčit si něco, co je vlastní všem bytostem.
A pak, jestli bychom si prý neměli přiznat, že jsme krom idealistů taky underground. Nebo chceme být mainstream? Anebo, jak jsem se k tý otázce naposledy vyjádřil: "The mainstream underground"? Slova jako under-ground nebo proti-proud přiznávají establishmentu nebo maistreamu moc, dokonce snad větší moc. Někdy je to nutný: když nás tahle moc dohání a přemáhá; někdy ne - když jsme schopni ho přijmout jen jako okolnost. Je rozdíl být shodou okolností v menšině a zakládat si na tom, že jsme menšina - a to je taky důvod, proč kupříkladu underground leckomu smrdí. Kategorický imperativ přece říká: tak, jak by měli všichni. Měli by snad všichni být menšina? Proč zrovna já bych měl být "jiný než ostatní", říká si "běžný člověk", a říká si to právem. Až se jednou stane, že všichni zmoudří, bude androš kontraproduktivní. Smysluplný kulturní hnutí nemůže stát na "vymezení proti", protože musí mít drajv. Motor. Palivo. Naivitu. |
||
Nalejou mi v literární kavárně literární kafe? |
||
Adam studoval na výtvarné akademii malbu, mířil Sochařskou ulicí na přednášku, vezmu to ještě parkem, abych vychutnal ranní slunce, napadne ho. Všude se motá mnoho lidí, mezi kterými se musí prodírat. V rukou nese velké desky a na kůži mu vystupují modré žíly. Jde ulicí k parku a sleduje staré, oprýskané domy, které ho vždycky inspirují. Ptá se sám sebe, jaký velký stavitel asi… Bůh? Existuje? Adam si nebyl jistý. K umělci se víra nehodí, neboť on musí věřit hlavně v sebe. V extravaganci, v tvorbu, v jedinečnost, v to, že není jednou z mnoha ovcí podřízenou vyšší existenci… V noci se mu občas zdává sen o Ježíši na kříži a o vině Piláta Pontského se už dočetl v Ajtmatovovi i v Bulgakovovi, copak mají Rusové blíž k Bohu? Možná, nemají totiž svobodu jako jistotu, jako základní princip.
Adam procházel parkem, prsty bloudil svými neposlušnými vlasy a hlavu měl ponořenou do myšlenek.
U druhého stromu se něco cuknutím pohnulo. Adam zamířil blíž a strachem vykřikl, byl to totiž obří pes.
Adam má hrůzu ze psů. Když byl malý, jeden vlčák ho kousnul a on neměl maminku, která by si ho přitiskla na prsa a řekla: „Ale Adámku můj, všechno bude dobré, už jsi u mě…“ Maminka mu umřela, když byl ještě malý, moc si na ni nevzpomíná, jen její velké modré oči se mu ještě občas zjevují ve snu a jsou krásné a konejšivé. Proto snad se tedy Adam bojí psů.
Tenhle pes byl přivázaný k nevelikému stromu a téměř se nehýbal. Ležel a hruď se mu mírně zdvihala. Občas vydal krátké a smutné zavytí bolesti. Adam odhodil desky do trávy a sledoval ubohé zvířátko v jeho hrozivém osudu.
Měl bych zavolat ochranáře zvířat, pomyslí si ihned Adam, jenže oni by ho jen zavřeli do klece a tam by zemřel na nachlazení nebo podvýživu. Dobře, mohl bych případ přenechat policii, ale co když by jen mávli rukou - ,,Myslíte si, že skoro mrtvej pes někoho zajímá?’’ Ne, nemohu volat policii ani ochranáře.
Avšak on zemře. Nechat psa uvázaného ke stromu by byl největší prohřešek k životu, jež mu byl dán. Čapek přece ukazoval, jak velký je dar života. A já bych tu to bezbranné zvíře nechal? Ale přiblížit se byť jen o krok asi nedokáži.
Pes znovu bolestně zavyl. Adam mu hodil před nos kus své svačiny a čekal na jeho reakci; ani nezvedl čumák. Stále ležel na boku a namáhavě zvedal hrudník. Adam se přiblížil o krok. Srdce zběsile tepalo každou následující vteřinu, ale z nepochopitelného důvodu se Adam nemohl zastavit. Další krok. Ještě jeden.
Pes se nehýbal, jen mírně zavrčel. Adam začal tiše mluvit: „Já ti jdu pomoct, kamaráde. Já budu s tebou. Jsi moc hodný pejsek, jen se moc nehýbej, tak...“ A zatímco mluvil, pomalu se blížil ke stromu. Obrovské nebezpečí a strach ignoroval. Byl tu jen on a zvíře. Nic jiného. Adam myslel na svou maminku a říkal si: „Dokážeš to. Jdi. Ona jde s tebou.“
Ukázal psovi prázdné dlaně a pokorně se zastavil pár kroků před ním. Napětí, které až do teď potlačoval, se probudilo. Svět se zpomalil. V dálce slyšel cinkat tramvaje, ale vůbec se ho to netýkalo. Hrudník zvířete se pohyboval nahoru, dolů. Adam přivřel oči a projela jím vlna strachu. Věděl, že zvíře jeho pochyby ucítí, ale už bylo pozdě utéci. Adam si představil, jak se jeho krví potřísněná psí bestie zakusuje do jeho prstů. Na hrůze mu dodávaly ranky na povrchu těla a natržené ucho. Venku svítilo ostré slunce.
Adam zavřel oči a spatřil Ježíše na kříži. Uvěřil v Boha a v témže okamžiku se dotkl měkké a teplé hlavy. Čekal stisk zubů a minimálně ztrátu několika prstů, ne-li celé ruky. Pes neudělal nic. Stále unaveně a trochu omráčeně ležel na zemi přivázán ke stromu. Adam ho opatrně pohladil po šíji; zdál se klidný a neagresivní. Pes lehce zavrtěl ocáskem. Adam se na pejska pořádně zadíval a spatřil poprvé jeho velké, modré a bolestí zalité oči. |
||
Vidím ho, jak s očima dokořán prudce tiskne prsty v pěst, vypravuje Munzar, a zděšeně mu říkám: „Copak je, Františku?“
On tři cigarety v puse, nekouří, on je přímo žere. Pak je vyplivne a přitiskne mě ke zdi jako by mě chtěl okrást a jistě ji musí vidět před sebou (s medovýma očima, bosou, vzpřímenou a s ňadry pod kterými se už nikdy neusmějí dětské oči): „Já mám nápad na příběh. V Lešanech jsem poznal Terezu, Viktorovu svěřenku. Jezdili s kolotočema a ta Terina byla má první láska. Polibky, víš, jak tě to zasáhne. Úplně pohltí. Viktor hrozně žárlil a my se nemilovali, jen jsme se tak hladili...“
Františkovy oči najednou pálily jako kopřivy, co mu rostou za oknem a kudy se bál vystrčit růžky do žití. A jeho dlouhé hubené tělo se zachvělo v dávnověku.
Musela být Terinou, neboť nebyla Tonkou. Držel ji kolem pasu, její osobní Hrubín. Tramvaj cinkala, ale příliš daleko od jejich niter.
Praha.
Noc.
Tiše seděli v rudé krabičce, co se vlekla po kolejích.
Mladý a neurvalý cit, neotesaný do forem, které si na nás vymyslely. Nespoutanost prstů, medůzek roztékajících na vlasech či kůži.
Kolika vesmíry posázíš mé tělo? A neumřeš mi?
Malé bludičky světýlek zavzdychaly na skle a rychle mizely. To lampy je schovaly do mateřských lůn.
Terinina hlava vymámila ze skla kotouček rosy. Tál. Okoralé sklo se stydělo. Nahota myšlenky. Modré provázky žil se vzepjaly a objaly více úzký pas.
Stanice podivně přeskakovaly a beze smyslu splývaly.
Něco špitla žhnoucími rty. Svět to nemohl slyšet.
Celý strach plynul do křehkosti. I zvuk mohl zrušit chvíli.
Chvíli neslov, kde kopřivy pálí: „Neumřeš mi?“
Předurčenost bolesti. Hlava na známé hrudi. Něžné žíly a síla sebevražd.
Mladost v kloubech bílých jako sníh.
Padá i s námi do tmy ven z tramvaje.
Drží ji za ruku, svou Terinu a máslové hvězdy zrcadlí víčka, které má zavřená pro pocit. Strachu.
„Neumřete mi?“
A přece hroby tesklivé skřehotají své písně.
I tvé jméno, Františku, si vzaly na svá bedra.
A v Praze ve tmě. Dvoje ramena. Tramvaj v dáli. Sklo, které pálilo, ale už odešlo.
Dva blázni, kteří v modři žil a žluti hvězd jedinou větou -
Neumři mi!
|
||
|
||
Říjen 2010 |
||
Léto 2012 |
||
Léto 2012 |
||
Můžou u nás spát i nymfomanky navěky nedokončené
na což se rýmuje jen mejk it fanky a prachy z banky vyloupené
a buráky vyloupané z kůrky plastové, tuplem čínské hůlky a dívčí půlky obnažené.
že né?
můžou k nám psát ti nymfomanky dokončené i netečné rozšiřovat infobanky být obšírné i úsečné
jsi-li nymfou, nebo Mankou, napiš ještě slovíčko, pak přijď chlastat se sebrankou nemravná jen maličko
Hleď - vodou potři staré ranky a štípni špalky a copánky ať jsou vidět z dálky!!
vdaná i rozejitá, možná i ..ta moš-na melodii možná i .ji Janáčkovu
CHYTIL JSEM HNÍZDA přemýšlím zda od tebe či od ní či od víly vodní
či není-li všechno to úplně jedno
(Kolektivní reakce redakce; výstup symposia u kulatého stolu v pozdních nočních hodinách v nálevně. Báseň jsme si posílali proti směru hodinových ručiček.) |
||
|
||
Tvůj výraz v tom momentě s velkým M napovídal, že se na mě zlobíš za náš společný hřích. V tu chvíli oba napůl živí Napůl mrtví. Trapné ticho. Kroužíme kolem sebe ve snaze najít oblečení. Ukrajujeme vteřiny a doufáme, doufáme, doufáme, že ta vichřice uhasila oheň… Dokonale.
|
||
Tvůj vlak jede ráno tam - ten můj jezdí večer... zpátky naše životy se řítí jinými směry. Jak parodie romantické komedie: Nejezdi. Nejezdi ještě! Já vím, beru se moc vážně. Tak už to na kolejích bývá. |
||
⇡nahoru⇡ ➜ únor 2013 V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii. |