Blázni.cz - dobrý kanál

Doma mám dvě knihovny.

Jedna je v obývacím pokoji.

Je v ní próza.

Kapitoly mají běžně desítky stran.

Druhá je na záchodě.

Je v ní poezie.

Báseň většinou vyjde na jednu stranu.

   Všichni       jen 

 všechno           povětšinou 

   myslí           nemyslí

     dobře       dost.

Ve zběsilém tempu jsem vyběhl ven na ulici. Byla již tma a na mé tváři ještě stále spočíval polibek. Vrátila se, věděl jsem to jistě. Vrátila se a svůj návrat oznámila podivným pocitem v mé hlavě. Byl jsem si víc než jistý, že to není jen další šílenství v dlouhé samotě truchlícího jedince.

V mém pokoji se s velkou pravděpodobností odehrával docela jiný příběh. Příběh to byl velice půvabný, opilý a tulivý. Příběh měl jméno Kamila, měla o básnících zbytečně romantické představy. Byl jsem jen dalším hajzlem v jejím mladém životě. V tuto chvíli ovšem spokojeně spala přikryta mou peřinou a neměla sebemenší potuchu o tom, že já tam již dávno nejsem.

Měl jsem právě jiné touhy než zabývat se krásnou Kamilou a jejím polibkem. Byl jsem poblázněn tím hlasem z duše, který mi jasně naznačoval, že víla večerů je zpět. Místo setkání bylo stejné jako tehdy, o tom jsem neměl sebemenších pochyb. Bezmyšlenkovitě jsem tedy nasedl do právě přijíždějící linky tramvaje a usedl za spící ženu v pokročilém věku. U zadního okna postával mladý pár, pro nějž v tuto chvíli existoval jen jeden svět, a tím byl ten jejich.

Ulice rychle míjely a zastávky jsem prakticky nevnímal. Měl jsem trochu obavu z toho, že mě někdo osloví a bude chtít slyšet má slova. Ta jsem v tuto chvíli nemohl poskytnout nikomu. Jen jí a ona byla ještě stále dosti daleko.

Mladý páreček mezitím vystoupil a já zůstal ve voze jen s onou spící ženou, nikdo další nenastoupil. Můj cíl se nezadržitelně blížil a s ním i moje napětí, jež bylo lehce rozeznatelné třasem rukou a těkavým pohledem.

Konečně konečná! Vyplul jsem ze dveří se zjevnou samozřejmostí. Spící žena v tramvaji pokračovala ve své činnosti a řidič tramvaje, výjimečný muž, jí nevěnoval pražádnou pozornost.

Železniční most byl od zastávky nedaleko a přesto se mi ta cesta nejednou zdála až nekonečná. Město prožívalo poměrně klidný večer a já se za světla lamp stále více přibližoval ke svému vysněnému cíli.

Kamila se mezitím probudila a začala plakat. Uvědomila si, že zas narazila na dalšího magora se zjevným psychickým problémem. Nicméně se z pohodlnosti a zoufalství otočila na bok a snažila opět proniknout do již započatého spánku. Snad i doufala, že se ten blázen vrátí a všechno jí vysvětlí. „Roman Koš je idiot,“ znělo jí v hlavě a pláč střídal občasný smích nad absurditou situace. Znovu a znovu nalítává užvaněným psychotikům. Velice zvláštní koníček jejího srdce.

Já jsem se mezitím již dostal pod samotný železniční most, má radost nabírala neuvěřitelných rozměrů. Věděl jsem moc dobře, že ona už tam čeká a tedy se bude moci brzy začít. Stačilo jen vystoupat nahoru. Po trochu prudším srázu dál za snem. V každém mém kroku bylo náboženství. Každý můj nádech byl samostatnou motlitbou. Měsíc připomínal tureckou šavli a jeho ostří půlilo mraky v nelítostném pokušení. Již jen pár metrů, pár sesuvů drobných kamenů po srázu dolů a opravdu již budeme moci začít.

Kamile se podařilo usnout a do rána neměla potřebu plakat ani se pokoušet opustit byt. V tuto chvíli byla v relativně psychicky bezpečném prostředí. Sny se jí zdály růžové a probudilo to v ní skoro zapomenutou holčičku.

Byl jsem nahoře a ihned jsem ji spatřil. Stála tam v mírném větru a vypadala přesně jako kdysi. Přistoupila ke mně a podala mi velkou litrovou láhev rumu. „Můžeme pomalu začít.“ Víc nebylo třeba slyšet, rychle jsem odšrouboval víčko a hodil ho dolů na cestu. Dnes nás již nic nezastaví, můžeme zůstat spolu, opilí a bezstarostní. Můžeme se milovat, počítat hvězdy a vzájemně si držet vlasy během zvracení. To vše spolu můžeme opět prožít. Tentokrát ale naposledy, naše životy se změnily a ani jeden s tím již nedokáže nic dělat. Je čas dopít poslední kapku a s úsměvem na rtech zkrátka zapomenout.

A ráno? Ráno třeba ještě dostaneme šanci vrátit se ke svým dalším životům. Každý sám.

Přispěla jsem lidem zasaženým obrnou.
Přispěla jsem na rakovinu prsu.
Adoptovala jsem dítě v Paraguayi,
sedačku v kině, hrocha v Zoo.
Podpořila děti v dětských domovech,
děti s onkologickým onemocněním.
Dala jsem peníze bezdomovci, alkoholikovi a
paní s psychickým onemocněnim.
Poslala dárcovské DMS na záplavy, zemětřesení,
projekt životního prostředí.
Podpořila rodiče nezralých dětí, seniory, zvířata v nouzi.
Založila kamarády.
Poslala peníze na veřejnou sbírku Tibet.
Pomohla jsem obětem kriminality, 
národnímu centru biodiverzity, obětem tropické bouře Sandy.
Teď nemám co jíst, za co zaplatit nájem,
nemohu si koupit hygienické potřeby
ani koupit nové ponožky...
Sama teď potřebuji pomoci!!!

Udělejte z něčeho, co jste se naučili, pravidlo, a zemřete.

Udělali-li jste si pravidla, už jste mrtví. Jste omezení.

Jak já jsem to poznal, nezáleží na tom, co řeknete, jaká slova zvolíte.

Zkoušel jsem různé věci říkat lidem různými způsoby a jak jsem to poznal, pokaždé se zachovali tak, jak sami chtěli, pokaždé slyšeli to, co sami chtěli. Jaký to má význam? Vše a každý si dělá to, co chce. Každý si jde, kam chce, jako ryba ve vodě. Buď vyplníte prostor, nebo ne. Jediné, co je srozumitelné, je van větru.

Prosím nebo děkuji, komu na tom záleží? 

Voda lesknoucí se v zapadajícím slunci slibuje lepší zítra pro vše živé. Jsme tak mladí a tak čerství. Hledáme své právě rozkvétající druhé poloviny; své staré smutky odkládáme na kompost včerejška. Ještě budou užitečné. Mohou být. 

Den se svými stíny pomalu pokládá hlavu na polštář hebký jako kočičí kožich.

Přinášíme pro dnešek poslední oběti na oltáře svých bohů a bůžků. Pobavíme je svými plány na večer. Stejně se zas rozplynou v kouři.

Pastýř zahání své ovce do ohrady a těší se na lože.

Je to tak prosté.

Vážení přátelé, kolegové, spolupracovníci,

Vítám Vás na oslavě svého jubilea a zároveň na ukončení mé dlouhodobé spolupráce s institutem. Děkuji za všechny dary a pozornosti, které jste laskavě přinesli. A přeji si, abyste se zde dnes dobře bavili.

V rámci této příležitosti rád bych se na Vás obrátil s prosbou. Jak víte, pracuji v našem ústavu již pětatřicet let a toto je poslední možnost se s Vámi všemi setkat. Vždy jsem naší práci přikládal velkou váhu. Nebojím se říci, že jsem se na našich projektech podílel tělem i duší, ať už to bylo přímo zde ve Skatolu, nebo mimo pracovní dobu u mě doma v Čuňačicích. Prostě, žil a žiji prací, protože ta je zároveň i mým hlavním koníčkem. Za sebou mám již stovky, ba tisíce odebraných vzorků a jejich rozborů. Moje práce, jak doufám, uspokojila mnoho našich klientů a v mnohém je snad i obohatila. Mýma rukama prošla spousta vzorků, které zde uchováváme. Mnoho z klientů osobně znám a náš klientský vztah se změnil v některých případech ve známost a ve dvou případech dokonce v přátelství, které nakonec vyústilo v rozšíření našeho pracovního kolektivu. Firma mohla díky mým, a samozřejmě nejenom mým, zkušenostem a nadšení za posledních dvacet let úspěšně expandovat do všech hlavních evropských regionů.

Zkrátka. Rád bych Vás požádal, jestli by mi za moji dosavadní práci nemohl být také odebrán vzorek. Jestli by institut neocenil moji mnohaletou práci a neuchoval moji stolici, tak jako stolici našich významných kolientů, pro příští generace. Zkrátka jestli by institut neposkytl pro svého dlouholetého zaměstnance malý prostor v mrazících boxech, jestli by nebyl ochoten vložit energie do uchování alespoň malého hovínka, aby i moje děti mohly případně ocenit moji práci, můj život. Prostě, bylo by pro mě poctou, kdyby mohlo být moje hovno zmraženo a odvodněno. Prosím, zvažte tuto možnost, jako malý dárek svému kolegovi.

Děkuji, děkuji a přeji příjemnou zábavu.

Zlý mocipán se blíží, aby rozdrtil mé oči mezi prsty. Chce zabránit mým smyslům vnímat sametové perutě. Pár trnů mají, ale co na tom. Co to mění, když hladí, když se vznášejí nad mými city ležícími kdesi ve smetí. Pamatuji si střípky míru zaryté hluboko ve své dlani. Tak hluboko, že jsou mou součástí. Mé ruce jako memory disky. Jakou kotouče filmu. Pamatují si vše. Vše promítají v mysli. Špatné i dobré.

Ach mé ruce! Průkopníci němého filmu! Vy zdatní točbaři! Stále dokola pouštějte krátkometrážní večerní film o nás dvou! Pouštějte romantický kýč! Pusťte to! Pusťte, i když vím, co přijde po hodině materiálu! Znám konec!

A uši! Vy citlivé snímače kašlajícího smíchu, pištivých výhružek a měkkých slov chtíče! Vy nezůstávejte pozadu. Nebojte se roztočit vinyl a nechat znít oddechování a prskání v něm! Zatočte pomyslnou klikou a vyluzujte zvuky dnů již minulých! Vyluzujte, i když Vás tiším a nenechám dohrát skladbu dokonce! Hrajte! Hrajte mně dál! Nenechte zapomenout!

Odrůstáš mi 

jako větev z kmene

vzdaluješ se

plížením 

Potkáme se?

mlčíš o tom, že ne

zestárneme

blízce vzdálení

Takhle snadno vás nedostanou. Skrytá síla ve vás ukrytá vám vždycky pomůže. Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene. Všechno zlé je k něčemu dobré. Je to všechno jen o vaší hlavě. Tíhu pokoření od vlastní sestry vám pomůže snést jen nezdolný duch ve vás. Všechno se dá léčit. Pak v sobě zaslechnete hlas vaší sestry. Dvojčete. Té nejbližší i nejvzdálenější zároveň. Běháte v kruhu, jak cvičená laboratorní krysa. Svět se vás pokouší napálit a vy jednoho dne skončíte v blázinci. V pěkné hezké cimře. Když máte kliku, tak na samotce. Hm, no dobře, tak tedy bludy, ale co tím chtějí říct? Jako že vidím světýlka plout po nebi a to uvnitř uzamčenýho pokoje. Nebo že vám daj do kornoutu místo zmrzliny umně stočenou užovku. Svět vám připadá najednou tak trochu dada. Bylo víc takových. Kamarádi v dobrém i zlém. Dokud nás smrt nerozdělí. To je jak žít detektivku. Když vám někdo za zády zvrací a vy stejně víte, jak to nakonec dopadne. Takhle vás nevyvede z míry nic. Ozubená kola not na proježděný dálnici na kolenou malýho kluka. A zbyde jenom mastnej flek. Tedy v realitě. Ale vše je relativní. Primárně i sekundárně. V kundě. Bez výčitek svědomí, které neví, jako ale vůbec nic neví. Ježci. A zima. Mimo tenhle vesmír. V nějakém jiném, hodně vzdáleném vesmíru se přesně v tuhle chvíli děje nachlup to stejné jako teď tady. Je vám šestnáct let. Trochu agresivity.

 Lidi nejsou hloupí, ségra, oni si uměj dobře spočítat kolik jedna a jedna je dohromady. Že dvě jsou a budou, to ti ségra snad nemusím líčit moc dopodrobna. Takové malé, soukromé SOS. Víš, jako v tý písničce od ABBA, taky ji máš ráda, ne? Zpívají tam o nás. Jako dostat nápovědu ve stupidní televizní soutěži. Nebo v … víš co? Zapomeň na to, holka, zapomeň na mě a já zapomenu na tebe, ok? Lenko… myslím, že ty na mě už jsi zapomněla hodně dávno. Píšu ti neustále dopis v domnění, že ty si ho jednou přečteš. Místo toho… tam za tebou tramvaje nejezděj. Mohly by vést křížek krážem přes město, ale za tebou už by mě nezavedly. Ty jsi za mě vždy řešila problémy. Moje šílenství rostlo s tím, jak jsi ty byla a nebyla důležitou postavou v mém životě.

(Dotvoření obrázku v něčem jako návštěvní knize. "Původní je ten chlapík, to, že říká ahoj a ten nápis bezdomovec Melichar.")

Papež je skřítek,

který neposlušným dětem spapá jejich jídlo.

"Nerýpej se v tom nákypu!"

říkávala mi maminka.

"Zavolám na tebe Papeže!"

Vedle v pokoji sladce vrzá

Dřevěný kůň od mého postroje

Ten křupavý zvuk kreslí

Jako vrzání lesa ve větru

Jako ladění starých houslí

Jako elektřina v svetru

Ohlávka pod stolem pohozelá

Nedává mému já pokoje

Ještě pár vteřin a skočím po ní

Opasky připevním podél skrání

Pokud však toto neučiním

Byl by tu ještě plán náhradní

Z kredence vytáhnu starou valchu

S dřevěným rámem a plechovým zvukem

Budu se vtírat koňovu uchu

Jsa kloboukem, přilákám ho sem

On pak pod mnou bude houpat

Ztemnělým starodávným světem

A teplo po mně bude sahat

Z tepen jež vedou mu podél stehen

Zvláštní to stav bytí

Okamžik než se utrhnem

Ztišelá zahrada, po soumraku, žití

Čas mezi kloboukem a koněm

Rozbouřené okamžiky,

kdy slitování nebe

nečeká na člověka

na břehu věčnosti.

Kouzelný anděl

sfouknutý z dlaně

lehkého odlesku

matoucí vášně

po dlouhém dramatu

obrázků samoty.

Vyšplhá na vrchol

výčitka čekání

na kousek provazu

pověsí minulost,

která se rozpláče,

zahyne v bahně,

usne

a navěky

roztříští obzor

pro záblesk z hvězd.

1.2.2013