|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 5. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | ||
Alfa (poezie, Jane) • Držitel (úvaha, fanky) • On culture and corruption (úvaha, fanky) • Nejsurrealističtější surrealistikon, jednou se tomu budeme smát... (úvaha, Kolemjdoucí) • Praktické řešení obtížné situace (próza, Mlyje) • 2 plaváčci (poezie, Mlyje) • Věcná (poezie, Nesmyslon) • O fungování (úvaha, Nesmyslon) • Cesta zpět (poezie, Rogo) • Tramvají v pravý čas (próza, Nesmyslon) • pro sebe (poezie, William Wallace) • (a+b+c)2 = x (poezie, AN') • Nikdy to není navždy (poezie, Jane) • Nepovedená pohádka, aneb Příliš myslící matka (próza, AN') • MAMINKA (RozpičouřenáLu.) • Jarní kýč (poezie, Jane) • Ch. (poezie, Jane) • POTULNÁ (RozpičouřenáLu.) • KLECE (RozpičouřenáLu.) • Neměls mě pak líbat (poezie, Jane) • Pouť maniaků (poezie, rogo) • BÝT JINÝM (RozpičouřenáLu.) • Pospolu (poezie, Rogo) • BEZBARVÝ (poezie, Daniel Burger) • Hitler (poezie, Turda) • CO SI VZÍT S SEBOU PRO BOJ S KRAVAŤÁKY: (poezie, Lajoš. Fero Lajoš) • Vody poustevníků uvnitř ulity (poezie, Kolemjdoucí) • Pomník (próza, Kolemjdoucí) • O mých a jiných bláznivých (poezie, Jane) • Líná (Růžena Nowak) • Světa se nemusíš bát (poezie, Kolemjdoucí) • Tapír (poezie, Jaroslav Varlata) • Solfernus (poezie, Baltazar Mejrynk) • Včelí muž (poezie, Jaroslav varlata) • Reklama (úvaha, Tryskáč) • Únik, část 2. (próza, Mlyje) • Jednou (poezie, Turda) • Led je přítel (poezie, Turda) • O přeceňování života, o zabezpečení života (úvaha, William) | ||
|
Tao Te Ting : Zdaž ničím nezáviset na životě není cennější než přeceňovat život. (Krebsová, kapit. 75)
nebo: Jenom ten, kdo nežije jen pro život, cení si život moudře. (O. Král 75)
nebo : ..život dát a nevlastnit jej, pracovat pro něj, ale nezakládat si na tom, pěstovat ho, ale nevládnout mu, to vše se nazývá mystické Te. (O. Král 51)
a Ježíš : Nedělejte si starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo víc než oděv. Kdo z vás může prodloužit svůj život jen o píď, bude-li se znepokojovat. (Lukáš 12)
a dále: Kdo život svůj chce zachránit, ztratí ho, kdo život svůj ztratí pro mou cestu, nalezne jej. |
||
|
Spousta malých čuníků
když konečně přijde zima,
běží kvapem k rybníku.
Prasobruslení je prima.
|
||
|
Jednou
zestárnete.
Najednou budete pořád u doktora.
Nejednou strávíte v čekárně celé dopoledne.
A jednou vás sestřička odmítne slovy:
Jste ve špatné ordinaci, dědo.
Tohle je neurologie, ne urologie.
Jednou si uvědomíte, že jste staří.
|
||
Rozhovor na personálním probíhal podle staré známé šablony. Personalista dštil oheň a síru, uváděl jednotlivé paragrafy a pomalu tlačil zaměstnance k podpisu dohody o okamžitém ukončení pracovního poměru bez nároku na odstupné. Pod tíhou argumentů podepsal. Samozřejmě věděl, že jeho vina je minimální, ale takhle bylo vše jednodušší a hlavně bezpečnější. Zaměstnanci, kteří se jakýmkoli způsobem postavili proti vedení, rozhodně neprofitovali. "Mohu si alespoň ponechat svou mačetu? Během těch let jsem si na ni tak nějak zvyknul. Pro společnost snad jedna mačeta nebude žádná ztráta." A skutečně - nebyla. Dostal propouštěcí papíry a mačetu na památku a bylo to. Doma si pověsil zbraň na zeď, pohodlně se usadil do relaxačního ušáku a za zvuků meditační hudby usnul.
Opravářský tým v pěstírně pomalu odstraňoval škody. Nejprve buňce číslo 8 opravili hadici, aby byla připravena na zítřejší krmení, poté odvezli krmící vozítko do specializovaného servisu v nedaleké hale a nakonec vydezinfikovali celý prostor nehody. V servisu trvalo ještě asi hodinu, než přišlo vozítko na řadu. Když se servisní technik poprvé na stroj podíval, zarazilo jej, že je nádrž ze 3/4 plná. Podle toho, kolik buněk bylo nakrmeno, by měla být nádrž plná tak maximálně ze 1/4. O této nesrovnalosti neprodleně informoval operátora. "Okamžitě hermeticky uzavřete místnost - buňka pronikla do nádrže a krmí se. Musíte to okamžitě uzavřít a nastavit sebedestrukci, nádrž buňku nedokáže udržet! Mohlo by dojít k úniku!" zařval operátor. Technik stačil doběhnout k tlakovým dveřím ve chvíli, kdy buňka roztrhla cisternu a začala se valit ven. Její cestu ukončila až sprška napalmu. Nedlouho po incidentu se sešel krizový štáb. Slovo si vzal předseda: "Zdá se, že jsme úniku zabránili. Nutno dodat, že s obrovskou dávkou štěstí. Nyní je potřeba důkladně prověřit všechny osoby, které přišly s buňkou i krmítkem do styku. Včetně jejich vybavení." "Pane, Effervescent - krmič, který byl přítomen nehodě, již byl propuštěn. Prošel však důkladnými výstupními prohlídkami, takže si myslím, že se o něj dále starat nemusíme. Podle všeho je naprosto čistý," řekl velitel vnitřní bezpečnosti. "Dobrá, zkontrolujte alespoň jeho vybavení, abychom měli naprostou jistotu." "Pane, obávám se, že to nebude úplně možné. Odnesl si s sebou totiž mačetu. Ale prošla dekontaminační komorou a ta jak víme..." šéf bezpečnosti již větu nestačil dokončit, k smrti bledý předseda jej přerušil slovy: "Vy idiote! Uvědomujete si, že touhle dobou už může někde ve městě růst hnízdo?! Okamžitě zajistěte Effervescenta a tu jeho zpropadenou mačetu a modlete se, aby už nebylo pozdě!" |
||
Make up 350,- kč, večeře s pratnerkou 500,- kč, sračka - k nezaplacení.
|
||
|
Pouštim si Us and them... ...Dark side of the moon... ...a zvolna, bezděčně, opravdu jenom zvolna, si strkám konvici s čajem do řitního otvoru. ...a takzvaný Včelí muž právé otevřel dveře... Povidám: „Včelí muži, jak se vyslovuje ticho?“ V odpověď zabzučel křídly... ... tak hodně podivuhodný byl ten zvuk,
až jsem se z toho podělal do konývky s čajem.
Pozn.: koho tento text irituje, nechť zví, celý jsem si ho vymyslel, jenom ta hudba, ta ještě stále hraje a...s ohledem na...prostě...vymyslel...i když...částečně na tom něco...no... ... |
||
|
Zrodil se z kouře, najednou tu byl. V zelené kamizole. Hraná zdrženlivost zračí se mu ve tváři, Přišel si pro tebe, zloději a lháři!
Tak stůj, sem se koukej! Snad se nebojíš, oči klopíš, že se stydíš? Tumáš! Dělat ze mě vola!!
Dej mi ruku, peklo už tě volá!!! |
||
|
Protrh se mi toaletní papír Za nehty se usadil mi tapír Co nadělám, vodu nemám.
Snad v lékárně mi někdo poradí Co toaletní papír nahradí Vodu nemám, co nadělám.
Tak v lékárně se mi hustě vysmáli Samozřejmě na tapíra nic mi nedali Co nadělám stále ho mám
Vůbec nevím co teď dělat mám Bezradně k prstům přičichám Teď na kameni u cesty sedím a nevím jak se tapíra zbavím...
to be continued
|
||
|
Světa se nemusíš bát, čisté-li srdce máš Za dne bílého, ni když noční padá rubáš Světa se nemusíš bát, ty kdo pravdu hledáš Ty který Srdce své lekavé uhlídáš
Ani ten však, kdo nehlídá, nezemře žízní Voda sama ho dohledá a napojí K lásce dojde sadem pichlavých trýzní A ty květiny jeho srdce upokojí
Dokonce tyran i vrah překročí jednou Řeku dobra a zla Hlubokou a prudkou Modlitba bývá nedaleko spoutaných rukou A všecky kameny jednou puknou
Je jasné, že ze světla všecko vzchází To co je, to co bude i to co bylo Co na světě člověk nachází i nenachází Ze světla myšlenka tká náše tělo
Ty jsi to světlo
Vše co kdy oko vidělo i nevidělo Jednou se znovu v sebe navrátí Každá hmota jednou přemění se ve světlo A to světlo se protne a znovu rozletí
Světa se nemusíš bát, ty jsi to světlo Které se v sobě protíná a roztíná Které si svítí i stíní na duši a tělo Ty, ta bdělost, která se budí i usíná |
||
|
jsem líná jako vagína jež občas smiluje se k ptákovi však jen když víno napoví a to pak, věřte, bez legrace vlhnu jako ranní tráva
když vrážená jsem do matrace lenost porazila práce |
||
|
Kruhy se uzavírají v těch chvílích, Je komické, jak si všechny stejně lžeme do
kapsy. Čmeláci bzučí hlasitěji než včera. Kruhy se uzavírají v těch chvílích, Je komické, jak vám všem stejně lžu.
Pozvedám hlavu k slunci. |
||
|
Mám auto. A tudle jsem jel a pršelo. Byla noc a zrovna když jsem najel na dálnici, přestaly mi jít stěrače. Zastavil jsem na první benzínce pohejbal se stěračema, zapnul – vypnul, zkontroloval pojistky. A nic. Pak se to ještě párkrát pohlo, ale nic. No, domu sem musel a tak sem to risk. Skrz okno skoro nebylo vidět. Vyhlíd sem si kamion a vyjel jsem za nim. Měl hezky osvětlený návěs, po celé zadní hraně byly červené diody. A tak jsem jel domů za rudým rozmazaným čtvercem. Po půl hodině se to rozhejbalo, nechápal jsem proč. Mám auto. A, tudle jsem stál proti zdi, chtěl jsem jet, nastartoval jsem, když tu jsem si všim, že mi nesvítí levá potkávačka. Tak jsem to zase chcíp. Otevřel jsem kufr, vyndal sadu žárovek. Otevřel jsem kastlík, vyndal návod. Pak jsem otevřel dekl od motoru a vyměnil žárovičku. Nezabralo to, žárovka vypadala v pořádku a nová taky nefungovala. Tak jsem zkontroloval pojistky. Taky to nezabralo. A tak jsem zase uklidil návod a žárovičky. A ta potkávačka nesvítí do teď. Mám auto a v motoru to nějak divně zvučí. Nějaká disharmonie. A blíží se pojistka a technická. Momentálně na to nemam. Ani na ten servis. A tak jsem tudle přemýšlel a napadlo mě: Mám auto, a to auto mi jenom bere energii. A pak mě napadlo, že to musí nějak jít udělat, aby to bylo obráceně. Prodat ho nechci, opravit ho dát nemůžu. A tak jsem přemejšlel. A po nějakym čase jsem na to přišel. Chce to vinutí, hodně závitů. A tak sem se jednoho rána vydal na dvůr, kam jsem to auto dal. Vzal jsem si nářadí, otevřel haupnu, zajistil jí podpěrou a vyhrnul si rukávy. Taky jsem si dal kafe. Pak jsem odpojil kabely od akumulátoru a vyndal sem ho. Následně jsem vymontoval alternátor a vypojil všecky kabely. Pak jsem uvolnil šrouby od motoru a odpojil je od náprav. Taky jsem vyndal převodovku. Pak jsem místo po motoru začistil. Tak vznikl potřebný prostor. A teď k těm závitům. Vyrobil jsem v dílné cívku, toroid z cívky, která je zároveň tvořena drátem, který má velký počet závitů, který je z mědi. Takže je to vlastně cívka z cívky, která je z cívky. A ta cívka je uzavřená. Má to šířku asi jeden a půl metru v průměru a na výšku asi padesát centimetrů. Dal jsem to do auta místo motoru a středem sem protáhl anténu, kterou jsem na jednom konci zapíchnul do země a na druhém konci ji nechal volně topořit k nebi. A bylo to. A najednou sem byl šťastnej. A dá se na to hnát autorádio, když se to trošku upraví, i televize. Nebo cokoliv jinýho, kdyby se to zvětšilo. Přímo z vesmíru. Ale k čemu, že jo? Mam to na zahradě jako pomník a už na tom roste mech.
|
||
|
VAKONOŽKA VOZÍ PYTLE SLUNCE, ABY BYLA VIDĚT BAŇATOST TAK PROČ SE NEKOCHAT? V KOŽKÁCH UZAVŘITÁ TEKUTOST LÍČÍ SVOJE PASTI TAK PROČ SE NEPÁSTI? PROPASTI ROZVERNÉ V MYŠLENKÁCH TAK PROČ SE BÁTI? ILUZE NENÍ VĚČNÁ TAK PROČ SE NEVŽÍTI? HLEDAT KOŘENÍ MEZI TRÁVNÍKY VODY POUSTEVNÍKŮ UVNITŘ ULITY PROČ NELÍZAT SOLI, JE-LI? JAZYK LÝKEM VYLÍČIT OKATĚ PO NĚM SKOČIT OCHUTNAT SVĚTLOCIT STISKNOUT MALACHYT! |
||
|
pastu na zuby, kartáček hledáček trenýrky - čtvery pušky a sekery nezapomenout mušky! pruty s vlasci hřeben a osobní věci kalhoty s puky chrániče ruky lakýrky, náhradní tkaničky vysílačky a rušičky ponožky - 5 párů (radši ještě jednu sekeru) bavlněné košile tříštivé střely proti přesile jeden teplý svetr dozimetr kožené rukavice sumky a nábojnice kanady, falešné doklady fáče a obklady škrtící: obvazy, struny roubíky s trny ampule s jedem mapu s kompasem mačety a nože třaskaviny, nálože tabák a zápalky kreditní karty, bankovky sako a kravatu převlek k návratu lék proti bolesti rovnač kostí kabát s kapsami jed na krysy pro boj se psami kyris a opasek brousek sekerek klobouk a krosnu plynovou masku dýmovnice, černidlo šperhák, beranidlo čelovku a černou brýli dalekohled s termovizí KDP a suchary vodu a čutory pistoli s náboji do rukávu ručnice radši do obojích
JIŽ NEBOJÍM SE EXEKUCE!!!
Pozn.: tento text jsem nalezl v odpadkovém koši - Jaroslav Varlata |
||
|
Chtěl bych se menovat Hitler. Každej by znal mý méno. |
||
|
Jak dlouho ještě vydržím
když zhasnu vypustím ze stěn
všechnu tmu
svět běží dál je bezbarvý
jdeš ulicí stín si vrhá
tvé tělo
na rybí fasády domů
kyselé deště přibijí
tě k cestě
tér vzlyká
v krvi máš promile ticha
přemýšlíš jaké že to je
(psát básně)
...a co myslel tím za jakoukoliv cenu? |
||
|
Společně toužíme, společně uleháme, cítíme chvění těly oddělené. Jsme ránem i nocí, duší hřejivou, cítíme chvění blízkostí oddělené. Závislost na vzduchu, na vzdálené něze, jsme krásní ptáci, tělo se chvěje. Za kousek pohybu vděčíme větru, polibek na slzách, tělesné plameny. Hoříme v touze nad dalším světem, který se zbláznil v patrném odlesku dešťových kapek. Padáme do hlubin propasti lidské, nahota, veřejná vzpoura i vášeň. Těla se blíží bosými kroky, andělé chlubí se novými jmény, které jsme předali bohu i stromům. Na větvi, na nebi, v hluboké zemi chvějí se duše těly oddělené. 23.5.2013 Duchovní rozměr překonávající běžný prostor po procitnutí a urychleném opouštění lůžka. |
||
|
jsme jiní, páskou na koberce omotáni –
|
||
|
Maniakální pouť melancholických klubíček, choulí se tajně mimo střed zájmu. V peřinách neznámí v propasti stále, choulí se klubíčka za svitu lamp. Mizerní slídilové, fízlové myšlenek, hlídají zájmy veřejných snů. Veřejná veřejnost k zblití a k zbití, schoulená klubíčka stírají slzy. Po troše vína výpověď pánů, lehají do trávy zbytky všech snů. Klubíčka smějí se zatrpklým pokynům, kde šílí počestní, kde roste tráva. Ze země zvedají poslední příkazy, do cely zavřeli dluh státní moci. Choulí se klubíčka, nelze je zastavit, při každém kroku jsou pány svými.
17.5.2013 večery poetických kroků
|
||
|
Neměls mě pak líbat. - Teď je mi z pusy cítit vlastní pussy. |
||
|
to ke mně přišlo poprvé klopýtání, po bouři nezůstal kámen na kameni, kořeny pěstěného žití ležely ze země vyvráceny jako nahý klín podbízivé ženy – učedník poděkoval svému učiteli, který se sám opíral o berli, a nemohl již ničemu ho naučit, jen snad prstem přiblížit ho ke slunci – knihomol odložil všechny knihy, v nichž dřímaly jen polopravdy / pravdy cizích, ze všech sepsaných slov křičela polovičatost – a v odpovědích jen samá výřečnost, v naučených zvycích číhala mrtvolná strnulost jako hnisavý vřed nad zubem (vyrazit ho a vyplivnout!) – příručky ke svátosti smíření vysávaly Bohu život z artérií, ten učebnicový vzor se jako stařec hrbil nad mládím – a v útěku z klece zůstal opuštěn i vychovatel s ukazovátkem, jenž ranami do zad trestal přirozenost jako nemravnost – měsíc ubývá, nořen hlouběji do klína, bere s sebou děti hvězd, kolik vstoupilo by vidouce, že pak už není cesty zpět? – odhodit škrobené límečky, vyšněrovat svěrací kazajky, pravítka v zádech zlomit, rozcuchat ulízané pěšinky, vystříhat ofinu do plešatosti, vymknout se z přísné výchovy diktovaných norem, z galejí předepsaností, rozházet sudbami vystlané kolébky, otevřít konzervy plechových hlav a vybrat z nich červy tužeb druhých, strhat si z čela jejich nálepky, jako z čardáše se z nich vymotat! – při návratu domů vypustit všechna ta zvěrstva z klece, utkat se s nimi bez příprav, ještě jednou naposled, proplout zpět přes rozevřenou bránu pysků, bez varování proběhnout nahý pološerem, lepkavým otvorem plným nástrah, s odporem olízat ocasy hyenám, sehrát sérii Mářiných klínů a Jidášových polibků, z rozedraných dlaní vybírat zapíchané kameny po pádech do laciných estrád, v bažinách stát se neplavcem, ještě jednou naposled, projít si hříchem, a vším, před čím jsi měl být uchráněn, dech života potvrdit holým životem – snad jednou - prodere se hlavička tím slizem ven a nadechne se, pod nehty ještě hlína a jehličí, ale nepamatuje si příliš na smrt ten, kdo nakonec doputoval až k Věčnosti, v níž nastavená hruď jako příď něžně proráží Tichem, křišťálem samoty, k majáku jediného Slova, jež se jako boží dlaň honosně rozprostírá nad všemi těmi dalšími slovy plnými šedi, s naběhlou žílou na krku tak snaživě vyřčenými – 21. 2. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice pozn. autorky: více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu luruzvesmiru.blogspot.cz |
||
|
ó, čistá duše, jak se mezi vlky chvěješ obnažena, jako jediná vagína vyholená mezi divoženkami! utíkáš před bestií ve mně, vyděšena nad proměnami bolestné něhy v tak pramálo něžné ohavnosti, jimiž tvoji Lásku dávím přes okraj a splachuji v nevděčnosti - cestou klopýtáš o kočičí hlavy, jež jsou naříznuty tramvajemi přesně v krcích, spěcháš cizím městem, oslovuješ dělníky potulné totožnou nocí, zalykavým šeptem ptáš se jich, kudy se dostaneš zpátky do Prahy - ale kam bys chtěla utíkat takhle v noci! vždyť všechny ty útěky vedou stejně jen z temnoty do temnoty, když hříchem byli jsme kojeni již od kolébky, a z kalichu dopíjíme tutéž krev, jež vzápětí proléváme - já si tě jednou stejně najdu! až ohnivá voda všechny břehy ve mně vymele, až opovážlivé spoléhání přestane na všechno stačit, a hadi z ráje proklouznou mi klínem, a svoji divokost zahubím v nejhlubší propasti, až všechny darované hřivny střelím do zastaváren, a probudím se z blouznění Dionýsovy nevěsty - zpět do ubohosti, pak možná znovu tě spatřím, duše čirá, jak nevratně zčernala jsi! (na Cestě mezi Brnem a Prahou, 22. 10. 2012, 10:45) |
||
|
Jsi jako hudba, s kterou žiješ. Buch a buch a buch, jsi jak chajda, v které hniješ, kde zahnívá tvůj duch; tvá duše rozežraná zčásti … buch a buch a buch… Jak když tě klackem praští, asi tě šálí sluch.
Jsi jako dřevo v lese, nařežu tě pilou, jestli to Vesmír snese, podaruj mě silou, tvé ruce jako lana krásně svazující, do tvého světa brána; mnu si líci.
Jsi jako vlčí mlha! Buch a buch a buch! Obestřels mě, jsem plná… Však bez předtuch. |
||
|
Pupeny třešně – nadité a lesklé, křehké, světle zelené lístky, kmen. To vše mám na dosah ruky.
Slunce prohřívá každý milimetr kůže stamiliony něžných pohlazení.
Pod nohou mi křupl starý list a rozpadl se do mladé trávy: mezi mravence a sedmikrásky.
To vše mohu hladit rukou, šimrat nohou, laskat ústy.
Mít hubu plnou hlíny. To by bylo.
|
||
|
do větví vlétali černí ptáci, když volala maminku, a když první jitřní znovu vzlétli, zůstaly jen otisky pěti malých prstíků - tělíčko znaveno čekáním padalo z parapetu jako husí pírko, vlhké rozevřené oči spaly, to zrovna máma řítila se domů v čele kabaretu - vstávej, dítě, tu máš nové šaty, a oblékej se, tak rychle rychle, bude karneval! – přátelé sesbíraní po barech naplnili domov zneuctěním snového ticha – dívenka ještě rozespalá, ukláněla se pro potěšení matky jako cvičená opice – na její pokyn recitovala básně vlastní nahoty, motala se v malátných krocích za potlesku chlastem navátých, a do rytmů násilného veselí roztomile luskala si prsty – pyšná matka, v obležení svých mladistvých, seděla na kanapi, hrdě si tleskala: přátelé, to je moje dcera! – dívenka se ukláněla, celá rozechvělá nad matčinou přízní, a v oddanosti k ní dále předváděla vše, co se naučila, zatímco ona tu nebyla, zatímco nebyla doma –
milenec matce zajížděl pod sukni, dítko ztrápené vrhlo se matce vstříc: pojď matičko, pojď, tatíček už spí a po tobě stýská si! – avšak smích jízlivý zazněl nad tou hloupostí maličké: tak jdi, no jen jdi, jdi si jdi! a již ji odstrkuje od sebe – mamičko, já čekávám na tebe celé noci, srdce mi trhá, když nám tě krade kdosi! – leč zazněl matčin jásot nad dalším básněním, do sklenic dolévala vrchovatě sezvaným neznámým – a milenec druhý očmuchával matce líci, milenec třetí žongloval si s prsy – matka vytrhla se laskání ve zlostném nápadu pokořit svého muže, jež spal vedle, v minulosti, s tupostí, s níž prospal celé manželství – za bláznivého chechtání lila mu konzervu na plešatou hlavu: tak takhle tě miluji, můj drahý choti, odstěhuj se!
okno, jež nelze otevřít, matka několika ranami vysadila z pantů – domov ovanul chlad únorové noci – otec chtěl matku zabít, ale děti ho přemluvily, ať se na to vyspí, že mu s tím pomohou – nína hagen zpívala do jitřní ulice, mladík se svlékal na stole jako laciná děvka z ulice Ve Smečkách – matka s rudým knírem tleskala, leč už sama netrefila dlaní v dlaň – brala si je všechny naráz, ubohé stejně jako ubohá byla sama, ty všechny kumpány k potřísnění svátosti manželství – po ukojení přikryla je všechny až po bradu, své poslušné chlapce, a ještě nahlédla do pokojíku dětí, zbudila je všechny, třepala s nimi a řvala jako smyslů zbavená: milujete mě? tak milujete mě? já vás miluji! – maminko, jdi pryč, prosím, jde z tebe strach, když jdeš cítit pitím! –
skřivani opěvovali ty, jež přežili temnotu, se světlem přišla píseň vlastního oněmění – maličká po zvyku nesla jí mokrý hadr na hlavu – po karnevalu zbyly jen rozbité střepy a prudké jedy k snídani, naplavené nedopalky ve sklenicích se šampaňským – vysazenou tabulkou padal sníh, na talířích plesnivělo jídlo, mladší sestřička vřískala v pálení pochcaných plin, bratr se v noci děsem počural – kartáčky ležely na zemi zašlapané v bahně z ulice, v pračce zůstávalo vyprané prádlo, už týden, táta spěchal nakupovat k rannímu výčepu – maličká se rozhodla uklidit to sama, leč po půl dni se sesunula k podlaze a rozplakala se: ach, maminko moje, povzdechla si, utřela si slzy a běžela za ní v touze přivinout se do tepla jako koťátko –
přivítala ji žlutavá tvář a fialové rety, rozklížené zuby o sebe drkotaly – poručila jí: utíkej do nálevny pro kořalku, jinak nevstanu! – dítě se zhrozilo matčina příkazu, bylo již odpoledne a venku se stmívalo – přitulila se znovu prosebně: ach, maminko, to po mně nechtěj, jsem na to příliš malá a budou se mě ptát! – leč matka rozezlena dceru odhodila, ta se uhodila v tvář – nepříčetně zařvala: ať už jsi zpátky, tak alou marš! –
KDYŽ MAMĚNKA PIJE/ DÍTĚ Z TOHO BLIJE
-maminka-, sociální balada, 11.7.2012, Dělnická ulice, Praha
|
||
|
„Mami!“ zapištělo děvčátko, „Povídej mi pohádku! Chci spinkat!“ a pohodlně se uvelebilo na sedačce v tramvaji. Dospělý pasažér se nikdy tak pohodlně nesloží na tyhle sedačky v tramvajích, jako se na nich umí uvelebit ospalé dítě. „Ježišmarja! Pohádku! Pohádku?!“ letělo mamince hlavou. Kromě toho stíhal její mozek ještě asi šest dalších operací. Zatnula zuby. Pak se usmála. Jen trochu nepřirozeně. Děvče zamžouralo. Pohádku. Ok. „Šly spolu takhle na výlet dvě myšlenky a jedna druhé povídá…“ „Ježišmarja! Proč zrovna myšlenky?! Ajajaj!“ Maminka se zamračila, na vteřinku ztuhla, nadechla se a pokračovala pevným hlasem (ovšem kolena cítila, jako by je měla mít z gumy, a hrozilo, že se složí): „…‘Tak ti mě napadlo – myslíš, že tam někdy dojdeme?‘ eh eh hííí…!“ Copak může myšlenka myslet?! Toseminepovedlo! A matka se složila vedle děvčátka na zem a napůl se smála a napůl plakala a udivené a rozespalé děcko s ní.
|
||
|
Duše bolí z pravdy, co rozkroku se líbí. Nikdy to není navždy… …i když ti to slíbí. |
||
|
Naše životy jsou jako rovnice o hodně neznámých. --- Jsou nevypočitatelné. |
||
|
Zdaž vše nevykonává mé tělo?
Jak bych mohl pak nabýt dojmu,
že to, co si myslím, něco znamená?
|
||
|
Byla neděle, 23. prosince a v Praze pršelo a bylo hnusně šedo. Tramvaj praskala ve švech a mezi znechucenými obličeji si hledal cestu štiplavý pach alkoholu a tabáku. Kdesi za mnou tlustý pán hlasitě chrápal. Pobouření maloměšťáci se otáčeli a povýšeně odfrkovali. Otočila jsem se taky, ale s úměvem; už dlouho jsem nikoho neslyšela tak krásně chrápat. Byl to snědý, zavalitý muž kolem padesátky a vypadal docela mírně. Z konstatní hladiny burácivého chrapotu náhle vystřelil jako šipka nepříjemný, pištivý zvuk. Maloměšťáci nadskočili. Chlapec s patkou k sobě přivinul poplašené děvče v konverskách. Pani kolem čtyřicítky se svěřila se svým úsudkem o dnešní společnosti jiné pani kolem čtyřicítky. Tramvaj sebou házela a muž vytrvale burácel. "TTTTT," ozvalo se zamlaskání dobrotivé stařenky. Muž převalil hlavu na druhé rameno a hlasitě si povzdechl. Maloměšťáci pookřáli. Za deset vteřin zase posmutněli, muž opět začal burácet. "Karlovo náměstí," ozvalo se z reproduktoru a muž byl v mžiku na schodech. "Dárky! Pro bližní!" volal odhodlaně a zapadl do dveří s nápisem "Alkohol, tabák." |
||
|
Po prachu cest vrávoravě, s výrazem obelhaného děcka vracím se dnes za tebou, prolhaná matko vší hrůzy. Tví ulhaní synové podepisují další smlouvy pro otroky vlastního rodu. Tvé vykutálené dcery se prodávají za stále výhodnějších podmínek. Po prachu cest vrávoravě, po nedělním obědě pozbyl jsem soudnosti a vrátil se k tobě. Za doprovodu trávy a ptačího zpěvu, spatřil jsem hrůzu tvých vrcholných skvostů. Ó matko hrůz, tvé dlaně jsou zašlé prachem mrtvých duší. Tvá hlava je snem pro nezaplacené životy, pro zbité děti revolty. Matko lživá, nejsem tvým synem, tvým produktem, tvou loutkou v šumu magazínů. Matko zaprodaná nevydařeným pokusům, nelítostným obchodům. Tebe zavrhuji, po tobě plivu s klidným svědomím člověka naplněného. Můj návrat, ó matko, je poslední plivnutí do tvé pobledlé tváře. Pánové mamonu si hladí břicha, líbají své dokonalé ženy, přejíždějí po hlavě ukřičené budoucí dovednosti ratolestí bez názoru. Matko hrůz, vracím se ke stromům, vracím se k pravé rodičce mé existence. Po prachu cest vrávoravě, nikdy zpět a vždy s hlavou zpěvnou vracím se k tobě, matko, matko hvězd a hlíny. Vracím se, zapadám na samý počátek kroků. Chci být dobrým synem. Chci jen s tebou se milovat a pro tebe plodit děti. Ó matko, jen s tebou, tvým věčným objetím lze ještě na čas zastavit a zhluboka dýchat prach, který zbytečně nevíří.
5. 5. 2013
|
||
|
Je docela zajímavé, jak věci fungují. Ještě zajímavější je, zdá se, když věci nefungují. A jak fungují rady k obnovení jejich funkčnosti. To se týká jak věcí hmotných, jako jsou počítače nebo mobilní telefony, tak i "věcí-nevěcí", jako jsou vztahy, společnost, rady... Ovšem mnohokrát jsem si povšimla, že i lidé jsou vlastně věcmi, nebo se jimi alespoň cítí být, nebo častěji, považují se za ně navzájem. Nedávno jsem zaslechla opravdu hluboce zúčastněnou otázku. "Tak co Jana, už funguje?" ptal se ten starostlivec a já jsem se tomu usmála. "Hele, tak vy spolu fungujete, jo?" ptal se zase někdo jiný na nový vztah svých přátel. A vlastně už mi to ani k úsměvu nepřišlo. A vlastně už ani nechci tu úvahu rozvíjet, protože vždycky, když se o to pokusím, mám pocit, že asi funguju na nějakým fakt divným principu. |
||
|
Ukaž mi svůj pyj a pak z toho tyj
|
||
|
1.
Právě začíná měsíc kdy hračky tonou v řece pomyslelo si děvčátko
Smuteční vrby hladily hladinu srpen čechral jejich vlasy a vodou se nesly hlasy
hravé a veselé dětské i dospělé a jeden hrdelní
„HOLČIČKO“
ozval se vedle ní
a stromy trnuly když děvčátku vodou ztěžkla sukýnka
„HOLČIČKO!“
řval až vrbám brvy rval
jak se jich držel medvídek z plyše s dírou na břiše Neutonul
1. plaváček jinýma očima
Kusy vnitřností vířily po hladině v pravidelných spirálkách vytvářely prazvláštní trojúhelník snad z rozmaru větru snad aby lépe odolaly němým hubám ryb
Zející ránu opouštely další části hrudník se zvolna hroutil v mrtvolně temných očích jako (o) život běžely břehy
mokro, smrad, rybina a v tlamě místo mince od štiky šupina vstupenka do hádu bez dětí, bez něhy
2.
Právě mi začal rok kdy hračky trčí mezi světy pomyslel jsem si kráčeje nábřežím
Bylo z Tebe vidět jen omrzlé medově zlaté bříško a nos černý jako uhlík sněhulákův
Propadl jsi se nadosah od programu kina ne však nadosah od břehu Co že to tenkrát hráli? Ale co, vzala to voda
A Tebe taky led byl tenký nikdo nevolal já tě tam nechal a v teple domova přemýšlel aha Občan Havel
|
||
|
Mnozí to z vás to možná znají. Vypravíte se automobilem do města, ze stresu, které město na řidiče chystá, vám nezbyde, než jít na slenku oblíbeného nápoje. Netrvá dlouho a vaše motoricé schopnosti rapidně klesají, nálada naopak stoupá, stres je ten tam. Jenže! Co udělat s osobním vozem, o který se tolik bojíte? Nechat před hospodou? No. Proč ne? Ale co když ho už zítra neuvidíte... Zavolat si taxislužbu, která odveze vás i váš vůz domů? Poněkud neekonomické. Spát v autě? Nepohodlné. Zkrátka, nejlepší je nasednout a jet pěkně v klidu domů. Teď si asi říkáte, k čemu nás ten zpropadený Mlyje nabádá! Ono mu snad už defnitivně přeskočilo! Ale Mlyje se jen směje pod vousy a ví své! On totiž ví, jak na to! Každé auto má povinnou výbavu - lékárničku, hever, žárovky, pojistky, tažné lano, trojúhelník, rezervu a kdo ví, co ještě... K této výbavě by si měl zodpovědný řidič přibalit také spací pytel. Opilý řidič si navlékne spací pytel a usedne za volant. V žádném případě NESMÍ rozsvítit světla! Zajede vozem na krajnici a velice pomalu jede domů. Musí jet tak pomalu, aby se okolo jedoucím řidičům zdálo, že auto stojí. Pokud se o tento váš "stojící" vůz budou zajímat policisté, stačí dělat rozespalého člověka, kterého právě příslušníci probudili. Agilní policista může namítnout, že máte nastartovaný motor. Na to je samozřejmě snadná odpověď: "Je mi zima, a tak si topím." Jak sami vidíte, tento postup je naprosto neprůstřelný a Mlyje měl zase jednou pravdu.
(pozn. redace: Mlyje si tuto radu nevycucal z prstu, jedná se o pouhé shrnutí dávno známých faktů.) |
||
|
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10488445364-bohosluzba-za-sdelovaci-prostredky/31329838009/
Poslední záchvěvy iluzí, neboť ti, z nichž nehovoří duch svatý sám, ti budou nakonec zesměšněni. Jsou jako oheň bez žáru. A duch hovoří ze srdcí , která jsou k němu skloněna. Každé jedno, trpící, hledající, soucitné... „Modleme se za ty, kteří připravují dětské pořady...“ |
||
|
Vezměme si čtyři příklady něčeho podbného:
Porouchaná kultura
Korupce, jak ještě zaznívá v angličtině, je narušení, porouchání. U všech příkladů se něco porouchalo. U všech to, co se porouchalo, a co zaniká, je kultura. A u všech to, co vzniká, je prodejnost. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce kultury či kulturní prostituce (slovo prostituce prý možná původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně vystavit lákadlo do výlohy). Ale vždycky v něm jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem.
Represe a důvěra
Ten, kdo je uplácen, vždycky předtím dostal něčí důvěru (aby ji vzápětí zklamal). Všechny instituce jsou mixem represe (revizor) a důvěry (vstupné dobrovolné) v nějakém poměru. Totální vzájemná represe by znamenala přestřelku (střelbu a útěk), totální vzájemná důvěra by znamenala bezprostřední porozumění si. Instituce v obou případech ztrácí smysl. Ten, kdo je uplácen, dostal důvěru, že bude zastávat nějaké hodnoty. Důvěra je volnost, kterou dostal, to, že každý jeho krok není policajtován. Kde nejsou hodnoty, jen zájmy, tam není důvěra, ale represe. Ale hodnota vlastně je zájem – ale společný. A čím je společnější, tím je hodnotnější.
Zpátky ke kultuře
Inu, a hodnoty jsou to, co tvoří kulturu. Nebo se taky dá říct, že (jediná pravá) hodnota je to, o co tu (takže: všem) jde – a kultura že je to, co nás v tomhle směru kultivuje. Česko už zažilo dost zřetelnou korupci kultury (korupce, jak jsem vysvětloval, je vždy korupce kultury) – díla umělců, kteří se v době totality uchýlili k psaní na režimní zakázku. Na těchto dílech je vidět jedno: čím více propagandy, tím méně kultury. Umění, které se nevzdá reklamního záměru prodat, nebude nikdy dost uměním. Pokud ještě bude uměním, bude vždycky kompromisem mezi pěstováním hodnot a jejich zamlčováním či rozkládáním. Malba neumětela na pivním tácku má větší šanci být čistším výrazem kultury, než sebelepší reklama.
Pojďme to tedy nějak uzavřít. Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že je to širší problém, než mezi politikem a úředníkem. Že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce probudila, je třeba přestat ji svádět na druhé; je třeba probudit v sobě láskyplnou starost o kulturu.
|
||
|
Majitel je ten, kdo má
majitel je držitel
kdo drží, nepouští
co se na něčem drží a nechce se pustit, lpí na tom.
lpí, jako když se lepí
Tak vzniká ztotožňování
Přilepte k sobě kus nábytku
Budete moci říct: zvětšil jsem se
Takže se zvětšilo Vaše já
budete těžší a nemotornější
Blíž zemi.
Slovy Gabriela Marcela:
V „mít“ (...) se cítím před světem tak bolestně sebou; tisknu k sobě věc, která by mi mohla být uchvácena, zoufale se pokouším si ji přivtělit, vytvořit s ní jediný nerozborný komplex. Zoufale, marně...
Slovy Gautamy Buddhy:
Co je však nestálé, strastné a podrobené změně, je správné na to nahlížet: „To je moje, to jsem já, toto je mé Já“? |
||
|
Spal mě prosím dřív,
Než tě uhasím…
… náhle jsi procit
Do génia noci.
Pak ráno tvá fena
A žárlivá scéna.
A my dva nepůjdem –
– bez noci nový den.
Milion let musím tě znát
Hárám a neštěkám – pojďme si hrát.
|
||
⇡nahoru⇡ ➜ duben 2013 V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii. |
