|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 5. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | ||
Přes nové mosty (poezie, Rogo) • Obhajoba (poezie, Turda) • (Požádal mě...) (poezie, fanky) • 37 hmyzáků (obraz, Kachna) • Kolik nás dnes dokáže (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Jazykolam III - Pan Špíz (obraz, Buri) • Neboj se, dítě (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Prádlo (poezie, Jane) • Ve škole (poezie, AN') • Paní much (poezie, Jane) • Ať si kdo chce, říká, co chce (úvaha, Jane) • Pro tebe k svátku (29.6.) (poezie, Jane) • Běžím (próza, AN') • Lenka (próza, AN') • Polodechy (poezie, Seregil) • Mechanická růžová (obraz, Kachna) • Nocí domů (pro T.) (poezie, Jane) • Nejsvětější nyní (poezie, Rogo) • Postava v mém bytě (próza, Rogo) • Moderní podnikání (poezie, Nesmyslon) • Ubliž mi preventivně (poezie, Jane) • Jsem (poezie, Seregil) • Uši (poezie, Turda) • Milencům (poezie, Jane) • Podobojí (poezie, Turda) • Budu Vám vyprávět skeč (próza, Turda) • Hrdina (poezie, Turda) • Zapomenuté kolíky - řešení problému (komiks, Nesmyslon) • Kdybyste to nevěděli, tak... (poezie, AN') • Schovám tě (poezie, Seregil) | ||
|
|
||
|
...i básníci mají city. |
||
|
|
||
|
Fenomén Fenoman!
Líná!
Na zloduchy je jako pes!
Hárá! |
||
|
Záběr na obličej mladého muže. Odhodlaný pohled upírá do dálky. Čerstvý vánek si pohrává s jeho rozcuchanou, lehce prořídlou kšticí barvy čerstvě upražené kávy. Ve vzduchu je cítit napětí. Mladý muž napětí zavětří. Kamera se plynule vzdaluje. Zjišťujeme, že mladík má na sobě koženou motorkářskou bundu. Takovou tu profesionální závodní. Kamera se stále vzdaluje. Můžeme spatřit, že náš hrdina není sám. Do záběru se dostala druhá postava skeče. Tou je blonďatý, podsaditý mládenec. Ve výrazu jeho tváře se zračí vědomí nadřazenosti plynoucí z průměrnosti. Se směsí respektu a pohrdání v očích pohlédne na svého přítele.
Nyní začnou postavy hovořit. Musím Vás tedy upozornit na to, že celý skeč je v angličtině. Jazyková úroveň potřebná pro pochopení dialogu není vysoká. Přesto budu průběžně překládat.
„Dude, don’t do it.“ Kámo, nedělej to, pronese blonďák otráveně. „I have to. It is my mission.“ Musím to udělat. Je to mé poslání. Odvětí náš hrdina. „Dude, don’t do it. She ain’t worth it.“ „No! It has to be done. It is my destiny.“ Kámo, nedělej to. Ona za to nestojí. Ne! Někdo to udělat musí. Je to můj osud.
Záběr z dálky. Vidíme, že motorkářská bunda pokračuje i pod pasem a její nohavice obepínají nohy našeho hrdiny. Je to tedy kombinéza. Nohy našeho hrdiny obepínají silný silniční motocykl. Tento je barevně sladěný s kombinézou, ať už si ji představujete jakkoli. Blonďák sbírá ze země horské kolo. Na nohou má kapsáče. Vozovka je krásně rovná. Rozpálená poledním sluncem. Pouze osamělá přítomnost našich hrdinů má na svědomí, že není liduprázdná. Na blankytné obloze, kterou pluje několik nadýchaných mraků, kreslí čáry letadla. Mladík na motocyklu zdvihá z klína helmu. Nasazuje si ji. Záběr na oči motorkáře. Záběr na blonďáka. Kroutí hlavou. Záběr na oči motorkáře. Hledí přilby padá. Záběr na blonďáka. „Dude, you are crazy.“ Kámo, ty jsi šílenec. Záběr na oba. Motorka startuje. Motorkář ji tůruje. Vzzm Vzzzm. Rozjíždí se. Vzzzzzzzn Zmizí ze záběru. Blonďák se na kole pomalu vydává týmž směrem. Záběr na vozovku. Po obou stranách lány tulipánů. Vzzzzzzzn Další záběr Vzzzzzzn Další záběr. Vzzzzzzzn Poslední záběr. Motorkáře vidíme zezezadu. Vzdaluje se nám. Na horizontu před ním se k nebi tyčí několik větrných elektráren.
Objeví se nápis přes celou obrazovku. DUDE QUIJOTE
|
||
|
Podobojí je část povrchu psa krytá obojkem.
Použití ve větě: Haf, haf, svrbí mě podobojí. |
||
|
Milenci se milují a nenávidí, Milenci jsou naivní a hrdí, Milenci se milují a nenávidí, Milenci se milují a nenávidí, |
||
|
Umím stříhat vnitřníma ušima, mám za ušima. |
||
|
Jsem hladov po vědění neobvyklého. Jsem hotov k činům Jsem zvědav, Jsem. |
||
|
Jsi příliš velký malý princ Našel jsi způsob, Věřím tvým slovům, |
||
|
Od pátku v úpadku |
||
|
Jsem již několik dní zavřený ve svém pokoji a chuť vyjít ven na denní světlo se stále nedostavuje. Po posledním výletu do společnosti jakoby ze mě vyprchala veškerá energie. Při letmém poholhledu z okna mě sužuje rozmrzelost. Představa, že bych měl vyjít z pokoje, z bytu, sejít těch pár mizerných schodů, otevřít dveře domu a vyjít do světa, opět na mé obvyklé cesty se stává příčinou mých depresí. Telefon jsem musel vypnout, stále mi někdo volal, psal a snažil se mi poradit, jak naložit se životem. Nenávidím lidi. Jsem zavřený v malé místnosti, kde se kupí nepořádek. Mám tu též spoustu knih, ale netoužím ani po jedné. Myslel jsem, že využiju své samoty k nějaké tvorbě, avšak cokoliv, co napíšu, musím hned zničit, slova, která volím, nestojí za nic. Voda stále teče, ještě minimálně měsíc půjde i proud, a tak alespoň poslouchám své oblíbené desky vážné hudby, populární hudbou opovrhuji. Bez jídla vydržím, myslím, ještě docela dlouho, představa, že bych měl do svých úst vložit nějakou odpornou hmotu, vyvolává časté zvracení. Někdo zvoní u dveří, mám to vnímat? Nakonec přeci jen vstanu ze své stabilizované polohy a kráčím ke dveřím, otevírám a zdravím sousedku. Je to čiperná důchodkyně dávno po osmdesátce. ,,Pane Koš, já jsem se jen přišla zeptat, jestli je u vás vše v pořádku, lidé z domu o vás mají starost.“,,Nemusíte mít starost, hůř mi snad ani být nemůže, ale zatím jsem bohužel naživu, až zemřu, dám vám vědět.“Načež sousedce zavírám dveře před obličejem. Nikdy jsem v domě nikoho nezajímal a najednou tolik starosti. Nejspíše by se sem chtěl nějaký známý či příbuzný kohosi z domu nastěhovat a jen s napětím očekávají mou smrt. Neodpustil bych si, kdybych někoho potěšil svou předčasnou smrtí. Budu muset ještě nějaký čas vydržet. Nebo se tu ještě nabízí možnost vyhořet, měli by s tím bytem alespoň zbytečnou práci a já bych se snad konečně objevil v novinách. Sice by to nebyl můj vytoužený článek ,,Roman Koš, slavný spisovatel, opět křtí novou knihu, která je už celé měsíce s napětím očekávaná.“,ale na druhou stranu ,,Podivín uhořel ve svém bytě v Pražských Holešovicích“ nezní též zle. Vracím se zpět do pokoje ponořen do chmurných myšlenek a nevšímám si postavy na své posteli. Sedám si ke stolu a sesypávám zbytky tabáku do papírku. ,,Kdybych měl alespoň peníze na drogy, svět by byl trochu zábavný. Utahuji papírek a zapaluji narychlo zhotovenou cigaretu. Postava na posteli mě se zájmem pozoruje, já o její přítomnosti stále nevím. Stihla mě vzácná chvíle, v hlavě se mi uspořádalo několik dle mého názoru zajímavých myšlenek, které by stálo za to zaznamenat. Opět tedy vstávám ze židle a snažím se najít kousek čistého papíru. V tu chvíli si povšimnu postavy na své posteli. Jen lehce zaskočen zamířím k ní a sedám si po jejím boku. Postava se usměje a vstane. Z mé skříně vytahuje oblečení a já si všímám, že mi je velmi povědomá. Sedím na posteli jako přikovaný, nezmohu se ani na slovo. Mlčky pozoruji, jak postava odchází z bytu. Slyším ještě, jak na chodbě zdraví sousedku a píská si známou melodii. Já nemám přátele, ale tato postava jich bude mít jistě mnoho. |
||
|
Je čas vyběhnout ven a počít konat teď.
Je čas prožívat, nevzpomínat, neplánovat, alespoň na chvilku být šťastný z přítomna.
Je čas vynést odpadky, vyčistit mysl, dokázat pochopit kouzlo okamžiku, kouzlo ticha a klidu.
Je čas onoho rytmu, jenž tanec provází celým životem kousek po kousku, chvíli co chvíli.
Je čas neříkat vůbec nic a setrvat v tom prožitku.
Je čas zachytit tmu, coby nejvážnější krásu.
Je čas pochopit sebe a otevřít tak bránu dál.
Je čas pro těch pár kroků bez dlouhého plánování, bez jasného cíle.
Je čas začít žít pro naše nejsvětější nyní.
11.7.2013 |
||
|
Dýchej zhluboka, je to ve vzduchu, pij, co hrdlo ráčí z kohoutku souznění.
V rachotu moderní doby, když všude blízko číhá odsouzení, v noci se řítíš tmou na sedadle cizího auta, beaty nutí tvé panenky skákat jak pingpongový míčky, ulice je úzká, brzdy …byly, jsou a budou.
Ale my bratře nebudeme. Lavina zvratků zasypala hlavní vchod. Dobrou noc. |
||
|
|
||
|
Do chřtánu nového dne ulpím krátkou vzpomínkou. Stačí se nadechnout a odzívat si těch pár pocitů nepohodlí. Zmíním i stav ducha – svatý ulpí na podrážkách včerejšího dne. Do nového týdne vstoupím s halasem a válečným rykem. Stačí si odplivnout a vydechnout mlhu. Zmíním i sílu paží – meč a štít značí, že neustoupím. Do odrazu k dalšímu dni si namaluji křídou hvězdu, abych lépe prošel do vesmíru. Už nic nezmíním, protože řádek muk je už dost. Takže si zazpívám jen tak pro radost. |
||
|
Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám. Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši. Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“ Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka. To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka. Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“ ↪ Další stránka |
||
|
„Tati pozor!“ Běžím. Všude okolo je tma. Běžím ze všech sil. Běžím. Jako bych běžel už celé hodiny. Běžím. Za zády mám slunce. Běžím. Dvě. Slunce. Běžím. Nejasně cítím, že o život. Běžím. Za zády mi žhnou dvě velká slunce. Běžím. Plíce nestíhají. Běžím. Píchá to. Běžím. „Tati!“ Nerozumím tomu zvuku. Běžím. Ale cítím z něj naději. Běžím. Už nemohu zrychlit. Běžím. Už nemohu běžet rychleji. „Tati… prosím!“ Běžím. Jako by měla přijít bouřka. Běžím. Musím. Běžím. Kam? Jako blesk z čistého nebe. „Prosím… NE!“ Běžím. Běžím. Běžím. „Tati…“ „Drž hubu a běž ho naložit. Snad bude mít dobrý maso, když vydržel tak dlouho běžet.“ |
||
|
Jako vrátit se do dobře známé náruče. Hořím. Zodpovědnost je osvobozující. Jsi jeden jako druhý… Pamatuješ na tu noc?
Je léto. Do Silvestra daleko. |
||
|
Jak dalece jsme ochotni hájit právo člověka na svůj názor a na jeho projevení? Co když ale jeho názor někoho druhého uráží, pohoršuje, nebo zraňuje? Co když to, že hlasitě sdělujete svůj názor, přiměje někoho jiného, aby někomu dalšímu ublížil? A třeba už ne jen slovy. Budete pak cítit vinu za to, co se stalo?
Třeba s ní netoužil mít sex, dokud se zasněným pohledem nepronesla: „Já bych šukala…“
Cítila pak za to vinu? |
||
|
Leží nedaleko záchodů, leží s mouchami nad hlavou, pod hlavou zemi - svět, leží a tiše číhá, pohyb much jí oznamuje pohyby budoucích mršin - stačí si počkat, však oni chcípnou; zbudou po nich prázdné barevné ulity vysáté kosmickým vysavačem času. Paní much leží v trávě s přáteli nad hlavou! |
||
|
Ve škole mě naučili číst. Ve škole mě naučili psát. Ve škole mě naučili počítat. |
||
|
Na šňůrách týden přeschlé prádlo... ... koho to zajímá? Mě? Tebe? Tvou ženu? Pozvi ji sem a já ji odsud nevyženu - slibuju. |
||
|
Ty to budeš mít v životě jednoduchý! Zjistíme, pro co ses narodil, v čem jseš génius každej jsme přece na něco! A to pak hezky vypiluješ a budeš za to dostávat peníze. Budeš mít práci, která Tě bude bavit a díky tý spoustě peněz i spokojenou rodinu. |
||
|
|
||
|
mluvit tak |
||
|
|
||
|
(punkový hymnus)
Požádal mě o přátelství ďábel Prý se mnou má pár společných přátel
Žádost jsem bez zaváhání přijal Byl to přece von, kdo si mě přidal! |
||
|
Obhajoba je prastará, mírumilovná lovecká technika. Vynalezli ji Indiáni kmene Čerokí, kteří, jak známo, žijí v těsném sepětí s přírodou. Příroda a Čerokí jedno jsou. Jelen wapiti se toulá šumícím hvozdem.
Čerokézové jej několik dní neúnavně stopují.
Náhle se zvíře zastaví.
Pohlíží do krajiny.
Rozjímá.
Lovci se potichu a klidně vyřítí z křoví.
Polehají si kolem stojícího jelena.
Prostupuje jimi mír a moudrost.
Sosny šumí.
Indiáni dlouhé hodiny pokojně hajají okolo majestátního tvora. V duchu zpívají zapomenuté písně. Jelen pocítí jejich sepětí s přírodou a odevzdá jim své maso.
|
||
|
Kdo odejme boty z nohou a udělá první krok? Mosty spojující starý svět se pomalu hroutí, již smyslu svého pozbyly. Poslední naivní zástupy využívají závěrečné chvíle pro nostalgické pokochání. Na pozdrav mávám z druhého břehu a tuším závan samoty. Hlubina polapila padající kusy společně s pošetilci nedbajícími dramatické změny v okolním cyklu, po kterém se melodie rozbouří ve vášnivém přednesu nového světa ve světlu duše. Je třeba modernizovat spojnice, nedá se spoléhat na pevnou zem. Ticho se stalo klíčem pro ty pozorné, bez úpadku není možné vzlétnout. Jako ptáci na nebi se usazují slova povstávající z předešlého prázdna, pro něž bylo nutné mnohé obětovat. Člověk poznal ticho a teprve teď je skutečně schopen tvořit částečky průlomu z předchozího prachu. Ruce stoupají v majestátním duchu pozvolna vzhůru a dotýkají se perutí. Malý člověk čeká na návrat donekonečna přehrávaných motivů a zbůhdarma pláče před vlastní omezeností. Světlo, tma. Polední vánek po dlouhém oddaném čekání naplnil mou víru a vpustil k mé existenci nové nalezence. Kdo z nich najde svou skutečnou odvahu pro nutné odhození role pozemšťana? Kdo odejme boty z nohou a udělá první krok? 28.6.2013 |
||
⇡nahoru⇡ ➜ červen 2013 V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii. |
