Blázni.cz - dobrý kanál

Můj kamarád Anton je řekněme dost zvláštní člověk. Na první pohled vypadá jako trochu lépe oblečený vágus v šusťákové bundě. Jeho pleš je stejně zářivá jako jeho úsměv. Hlavně je to ovšem velký pán slova, básník, ale ne jako ostatní, on básně zvrací a to zejména, pokud jeho hladinka alkoholu v krvi překročí daný limit. Jediné, co dokáže ten neskutečný příval slov alespoň trochu zmírnit, je jen ta nejkvalitnější tráva, kterou si pěstuje jeho osmdesátiletá babička na revma. A byla to právě ona babička, na jejíž oslavě narozenin před pár lety vypil Anton třicet piv, čímž naplno probudil svůj dar, či prokletí, záleží na tom, jak to kdo chce brát. Dal by se snad nazvat dalším praštěným grafomanem, ale nebylo by to až tak pravdivé tvrzení, jelikož na rozdíl od většiny grafomanů, z něj padají většinou jen neuvěřitelné skvosty. Jeho múzou není však jen chlast, ale také ženy, především žirafích proporcí. Žena, která ho převyšuje minimálně o hlavu, rozohňuje jeho pohlaví až k nepříčetnosti, má pak jen dvě možnosti, buď ženu získat a dokázat, jaký samec v něm vězí, a nebo se zmocnit velkého množství alkoholu a celý ho spotřebovat. Nejlepší pro poetickou obec je ovšem to, když využije obě ingredience najednou. ,,Chlast a ženský." Základní recept pro tvorbu dokonalé poezie, všechno ostatní jsou žvásty. A právě u Antona jsem nedávno přespával po nehorázné pijatyce, kde byl sice koncert a platil se vstup, jenže já jsem proradným asociálem a peníze jsou u mě vzácným úkazem. Je to jako by Babiš začal pěstovat trávu poté, co by vyzkoušel její zázračné účinky a né kvůli tomu, že skvěle vynáší a je politicky výhodná. K Antonovi jsme dorazili řádně zpracovaní kvalitním pivem a neméně vytříbenou kořalkou. Žádné holky se tentokrát nekonaly, jelikož jsme byli opilí až do beznadějně měkkých pyjů.

Po ránu mě probudila potřeba zvracet, vyvrávoral jsem přes chodbu a slyšel, že podobný problém uvítal do nového dne i Antona, vyzvracel jsem se tedy z okna přímo do květníku na parapetu o patro níž. Dveře od záchodu se otevřely a Anton na mě civěl zmuchlanou zarudlou tváří. ,,To není jen tak, hlavně mi neříkej nic o penězích, na to ti seru, mám zasraně dobře placenou práci a potřebuju s někym přepít tu zatracenou kocovinu." Samozřejmě jsem neměl sebemenší pomyšlení klást odpor. ,,Neboj, kamaráde, já tě na nebližších pár hodin určitě nezradím." ,,Romane, jsi klasa, putyky se třesou už teď při pomyšlení na nás." Řekl mi na to radostně a já viděl, že se mu pomalu navrací ten pohlcující lesk v očích, jen ta rudá v nich, přeci jen ještě trochu vévodila. Nasoukali jsme se do zmuchlaných kusů šatstva a vše vyšperkovali šviháckými sáčky, já měl tmavě zelené s plackou, na které byl vyobrazen jeden známý americký stopař, Anton nasadil světle hnědé jen s jedním knoflíkem, tentokrát na mě dal a nevzal si svůj ďábelský šusťák. Bydlel na Vinohradech, ale my jsme oba svorně dostali chuť na Žižkov, což nakonec nebylo tak daleko. Přeci jen to ale chtělo přežít cestu, jelikož kocovina ještě zdaleka nevzdávala svou stále trvající moc. ,,Jedny Petry a dvě lahvový Plzně." Naporoučel Anton Vietnamce v Minimarketu, jelikož jsme nebyli ani jeden schopen nalézti potřebné věci. Vietnamka, velice mladá a půvabná dívka, která s námi žel nechtěla jít, nám ochotně vyhověla a Anton jí vnutil alespoň telefonní číslo. Používal jen pevnou linku, mobily nenáviděl a tvrdil, že pevná na holky líp funguje, působí tak víc tajemně. Odpálili jsme Petry, nahltli se zlehka piva a vyrazili podél stěny Olšanských hřbitovů dolů na Žižkov. Cítili jsme se jako praví králové dne, bylo dávno po poledni, k tomu neděle a nám nic nebránilo hrát si na nekompromisní bohémy. Vtrhli jsme do Slovanské lípy krátce po otevření. ,,Jaký máte piva?" Začal se Anton dotazovat barmana poté, co jsme se usadili a on se uráčil přišourat k nám. ,,Dobrý den, pánové, máme Gambrinus a Plzeň." „Dobrý den,“ řekl ten homosexuálně vyhlížející svalovitě vybavený výčepní z důrazem, který měl naznačovat, že jsme podřadný opice. Anton ovšem tu hru pochopil okamžitě. ,,Gambrinus je pro teplý, dej nám dvě Plzně a přines popelník, chvilku se tu zdržíme." Tentokrát ,,Chvilku se tu zdržíme" vyznělo jako ,,tak teď si nás užij, buzíku." Barman nasadil dotčený výraz a bez dalších zbytečných řečí nás jaksepatří obsluhoval. U nedalekého stolu seděla banda místních buranů, kteří uvařili svůj mozek v hovězím vývaru a zapili dvojitým rumem. ,,Na cikány jedině fašisty, to je jediná možnost, co taky s nima, hajzlama." Zněly silácké řeči od jejich stolu a rozptylovaly tak naši důstojnou konverzaci o sexuálních podtextech v poezii. ,,Myslím, že těm debilů támhle by nepomohla ani lobotomie." Zareagoval jsem na řeči od buranského stolu. ,,Na ty se vyser, takovýhle ukázkový neadrtálce potkáš v každý správný čtyřce." Řekl mi na to Anton. Po svých slovech ovšem velmi rychle vstal a téměř běžel na záchod. Já měl své pivo již dobyté, ovšem on nebyl ani v půlce. Muselo mu být asi hůř, než normálně v neděli bývá. Nicméně z návštěvy záchodu se vrátil jako vyměněný. ,,Ty vole, jsem se vyblil a teď bych, chlastal, žral a prcal." Byl zpátky v plné síle a i má kocovina vyvěsila bílou vlajku. S každým dalším pivem jsem byli hlasitější, tématem našich hovorů se stala opět poezie o holkách a nejlépe o jejich krásách a prznění. Začali jsme do sešitu, který s sebou většinou vždy nosím, zapisovat nejrůznější veršíky a následně je nahlas předčítat před celou hospodou. Homosexuální výčepní pěnil a banánový gel mu vtékal až do úst. Opilost byla už dost neúnosná, proto jsme se tedy za všeobecného jásotu vypotáceli opět na ulici. ,,Kurva, jdem ještě někam? Mám u sebe přes pět stovek a s těma se domů vracet nehodlám." Vykřikoval Anton všude kolem sebe. ,,Nezradím tě, kamaráde, jenom se tady vychčiju a hned zase půjdeme." Začal jsem močit mezi nejbližšími auty a dívku, kterou jsem při tom spatřil, o telefon žádat nebudu. Můj společník ovšem neváhal a dal jí svou navštívenku s číslem. ,,Ozvi se mi za tejden, to už bych měl bejt střízlivej, ukážu ti, co to znamená Shakespeareovskej sonet." Dívka si váhavě vzala, co jí podával a nejspíše nechápala vůbec nic. Za nedlouhou chvíli jsme se ocitli v další pivnici, jejíž název má paměť neuchovala, každopádně měli výborný nakládaný hermelín a pivo Kácov. ,,Jak mi dva najdem ženský, každá od nás uteče." Započal Anton další konverzaci. ,,To nevim, zkusíme třeba malovat nebo můžem zpívat." Odpověděl jsem mu se stále těžším jazykem. ,,Jo, budem slavný, to je jasný, jenom to trvá zatraceně dlouho." Uzavřel to opět Anton a rozhodl se pro dodělání se kořalkou. ,,Tady maj tu nejlepší slivovici v Praze, to mi věř." A také že měli, nezachránilo nás již nic před vyhoštěním z hospody. Hostinská od rány nás vykopala ven jak desetiletý haranty. ,,To je ženská, do hajzlu." Opakoval stále dokola Anton během toho, co jsem mu pomáhal na nohy.

Někde u tramvají jsme se rozloučili a já zbitý jak ten nejšťastnější pes vyrazil směrem do Holešovic, kde jsem tehdy bydlel. S Antonem jsme dva geniální umělci a jednou nám budou všichni líbat ruce i nohy. Jen pro to ještě není svět dostatečně vyzrálý.

 

27.2.2014

Našel jsem na zemi píču.

Jaké to já štěstí mám!

Dám si ji ke svazku klíčů,

nevadí mi, že jsem sám.

Našel jsem píču na zemi,

někdo ji ztratil, zdá se mi.

I když mám zvířátka moc ráda,
1. signální mi velí mít se radši.

-

Komáre sorry!

Problémem mých článků je zejména to, že je píši většinou opilý a ve chvatu, píši je zrcadlově a zprava doleva v rumunštině. Pak je teprve překládají moji špatně placení čeští zkouření lingvisté do mezinárodních jazyků. No a pak to čteš, ty moulo, ještě ty, takže se není čemu divit.

Sledujte televizi, ať jste v obraze

Architektura mikročipu je jistě odrazem a inspirací rozložení makročipu

Kouření způsobuje varnu

Filmaři si často hrají na bohy, protože pracují s lidmi

Někdy se najde komparzista, který si hraje s filmaři

To už je potom ovšem falešný komparzista

Mimochodem, představíme-li si, že po ulicích se pohybuje komparz, dostává rázem svět podivný nový, až metafyzický a mystický rozměr

Nemůžu se rozhodnout jestli být měšťan, vesničan, nebo být poustevníkem

Ti co, mají rádi pivo, často rádi i vepřové, je to zřejmě proto, že je k tomu vede slovo pivOvar

Přemýšlela, když si zaváděla tampón, kolik lidí asi umírá hlady

Pivo: nápoj snů

Umřel někdy někdo zbytečně?

Opravdový král, dává nejvyšší spropitné

Jako apoštolové střídají se v oknech známí

Jako jízda mezi stíny trhající světlo mezi lampami

Tak jde život, stéká jako slza, která vyschne, nebo skane

Víš, tam někde vzadu, víš, že bolest je matkou slasti a útěk je touha k návratu

voníš jako mýdlo s jelenem

Ale to z měsíce tak jeden den

jinak smrdíš jako prase

tak málo umýváš se

Ó, Boží tváři, je to krása, když květ zraje

ta vůně line se ze zahrad

láskyplně pro srdce kolemjdoucích

A tu upoutá tvoji pozornost ptactvo nebeské

létající, jako jiskry

a již nikdy neusneš do smutku

vzplaneš jasným světlem

Tanečnice s alobalem v dlaních

Svět je animovaný výkřik

K tomu, abychom se mohli poškrábat na pravici, potřebujeme levici

Vložíme li mezi kolo času a kolo prostoru člověka

Jistě ho tato kola semelou

Vznikne tak homogenní matérie, 

element, který se varem může opět oživit

Stačí ho vložit do vyhřívané formy, 

která uvězňuje osvoboditelné

Zaposlouchejme se, milí přátelé,

do tohoto dálničního ticha,

do ticha pilnic, strojního klidu,

do ticha bortících se staveb

Uchopme jednotlivá políčka filmu života

Zhasněme tmu i světlo

A v tuto chvíli můžeme se ptát:

Jak vypadá absolutno?

Život: stroboskop dnů a nocí

Oblékni se do nahoty

Představ si, že máš doma tu nejkrásnější princeznu, která jenom spí a nemluví, občas cucá si palec a cudně vrtí se.

Můžeš si s ní dělat, co se ti zachce, nikdy ti neřekne ne, jenom spí a usmívá se, spolupracuje přiměřeně, když jí pohladíš na jednom z tlačítek, tak se buďto mírně brání, a nebo slastně dává najevo libost.

Jenom se jaksi nemůže umejt, chodíš k ní tedy i s žínkou a po hraní omýváš jí varhany (orgány).

Nebo tě to může přestat bavit, ale ona časem začne hrozně smrdět; tak jí budeš muset umejt, abys jí mohl ojet.

Nebo taky ne.

Jseš tlustej a chlupatej. Jseša malej, s hnědejma očičima. Pak je tu ještě to lízání, když dobře vylížeš, nemusíš mejt.

Jseš malej a chlupatej, na nohou máš velký žlutý nehty, na rukou máš taky nehty; a ona je bílá a neposkvrněná, je neaktivní, jenom je. Ty jsi konatel, vykonavatel. Ty jsi taky hodnotitel.

Co pak uděláš, až tě to přestane bavit, ty?

Vezmeš dehet, dehet z borovýho dřeva, a natřeš jí celou, aby ses necejtil tak špinavej, roztrháš peřiny, a pak, když se ukloníš a uklidníš, vysypeš bělostné peří, na její zničené tělo, abys to odčinil, abys to odčinil ve svojí hlavě.

Víš, že to nejde, a tak si dáš hlavu do dlaní a usedneš k nohám postele.

Netušíš, že tvoje myšlenky jí otevřely nejprve jedno hluboké jiskřivé a temné oko, potom i druhé…

Netušíš, že tvoje myšlenky, jí dali moc tě velmi ponížit, tvoje síla, vytvořila představu její síly a strach z tebe sema, strach z tvojí představy tě může skutečně zabít

Ona se nemusí cítit zle, ale ty jí k tomu dáš morální kodex, dáš jí právo i sílu, staneš se jí a ona tebou, v tvé představě bude dokonce daleko hrozivější než ty…

Až plně pozná svojí sílu a svoje zneuctění, skočí na tebe a udusí tě tóny svých varhan, utopí tě v tvojí vlastní představě její kundy

Nedávno jsme se s jedním hádali, co je lepší, jestli kozy nebo krávy, a co že je větší známka vyspělosti národa. Národ koz, snažil se mi naznačit můj oponent, který se ve volných chvílích věnuje archeologii a tak kromě šťourání v hovnech je nutně trošičku svým myšlením v jiné době. Mimochodem jeho rodiče jsou pěstiteli a pojídači koz. Říkám koza všecko sežere, všecko zplundruje, kráva je sice náročnější na údržbu, ale může zastat práci a její hovna zušlechťují půdu, jak jsem se dozvěděl od svého pana otce, ježto býval zootechnikem…Ten spor je směšný…Co ovšem směšné není je úvaha: Člověk postupně domestikoval různá zvířata, aby mu dobrovolně sloužila. Kam by se ale ubírala tato snaha, pokud by už zvířata nedostačovala požadyvkům zhýralých šlechtitelů? Nutně by sáhl k ochočení lidí, neboť jejich ruce i intelekt, velmi by rozšířili paletu požitků moderního, pokud možno skrytého otrokáře. Krav není. Koz pomálu. Lidí mnoho. Nežijeme již v takové době, kdy sami jsme kozami a krávami, zapřažení do žentourů našich „dobrých krmičů - hostitelů“? Není naše mírnost a humanismus, převlečený strach, není to pokrytectví; a nepokoj, který je v těžkých chvílích v člověku, není to jenom atavismus člověčenství, hrdosti a touha po hlubším spojení s existencí vyplouvající na povrch? My hledáme laciné odpovědi v konspiračních teoriích, ale co když samy konspirační teorie jsou ony pasti, odkládající spojení s jedinou jistotou, s jistotou v srdci, kristalu to spojení s Nejvyšším. Neopakuje se posté stejný scénář, jen v jiném nastudování, za použití moderních prostředků, jiných kulis, jazyka a vybavení divadla?

 Především, chceš-li dobře pěstovat zvířenu, dbej, aby nepoznala nebezpečí, pak snadno dovedeš i statného býka mezi ploty. Odděl silné kusy od stádečka, zdiskredituj je a lež oděj do slov pravdy, pak budeš volně se svým koněm projíždět v ohradě a vybírat si krmi. Nesmíš být poznán, aby nepojali k tobě nenávist a ti kdo prohlédli, aby nepamatovali si tvou tvář pro chvíli pomsty, proto užij prostředníky, užij honáky a kněží se sladkýmy slovy, užij prostřeníky zvané média a hlásej tu nepokoj, tu falešný pokoj. Vylaď věčně se dotazující srdce: Kde jsi člověče, nepojedl jsi z plodů poznání? Vylaď tato srdce rovnu k odpovědi, která zaplní to prázdné místo, vlož v ně sebedůležitost a pýchu, vlož v ně nejistotu nepoznanou, nejistotu přelepenou snobismem, nahraď pohled do sebe a zpytování, nahraď ho jednoduchými žvásty, módou, dosaď za rodinu, za to nejdražší, dosaď hvězdy, celebrity, aŤ lesknou se co nejvíce, pro oko lahodně. Za svornost dosaĎ, rovnost, individualitu, za přirozený řád autorit, zkušených a starců dosaď svévoli, svobodu a nový řád, moderním světem nahraď ten „starý“.

Vážení šlechtitelé a šlechtěnci, jediný kdo je spravedlivým učitelem je Stvořitel  a smrt, jako rádce a učitelka bázně a moudrosti. Kdo od nich se učí, vidí zlo oděné do čistých šatů, blikající a všelijak jinak náročně zdobené, smrt, ta je zavřena do věže; ze smrti je dnes tabu, a tak jsme níže než takzvaní barbaři, nemohouce se učiti moudrosti a tak se nedovoljíce Stvořitele, jež poslouchá raději toho, kdo je toho hoden. Protože jak člověk může mít před Bohem vážnosti, nemaje ji sám před sebou?

Vážení volové, kdybyste táhli tak svorně, jako táhnete vůz, na ohradu, bylo by jistě na světě jinak. Marně toužíte po zázracích, hledíte do dáli, a nevidíte, že zázrak je před očima. Není tak nesnadné létat, není tak nesnadné nechat se vést po krajině. Není tak nesnadné nazamykat a nechat to růst.

Vzdej se ovšem myšlenky něco vlastnit, vzdej se iluze trvalého, pak budeš boháčem a uzříš neměnné.

Je to dlouhá cesta, když udidla jsou zarostlá až v mozku a jho zavěšeno je v srdci a přece je snadné je shodit, je to dlouhá cesta, a přece je třeba ponejprv vydat se vzad, aby háky se odhákly a provazy vysmekly. A věz, že za každým tvým pohybem je smrt, a smrt nerozlišuje, ty si myslíš, že je to smrt těch druhých, ale moudrý vidí v každé smrti smrt svojí, protože je jenom jedno tělo. Jako jsou jenom jedna ústa. V rozlišení je záhuba všech. Kdo nevidí žebráka nevidí sebe, kdo nevidí bídu nevidí nic. Generace degenerace. Za dob temných holdují lidé šelmám, neboť v nich vidí sílu. Ale šelmy žerou maso a maso nemůže žít jenom z masa. Nemůže být šelem víc než je potravy, proto šelmy se navzájem požerou.

Říkají za to může ten, a ti druzí svalují vinu na prvního, dobře tě baví tento spor a zatím jde jenom o to, jak z kapsy ti ukrást měšec a nasadit udidla. Říkáte Ukrajina? Dobro versus Zlo? Říkají on byl první, ten nemá právo na to a ten na to, odvolávajíce se na společenstva, ale společenstva jsou různá. Pravda je však jenom jedna, proč neřeknou ať každý si zvolí kde chce stát, proč neříkají, že Bůh je jenom jeden a spor je fiktivní a nebo že jde o půdu, aŤ pak si o půdu bojují ti, kdo ji chtějí vlastnit? Proč neříkají, že země je všech a ten kdo rozděluje, ten zaslouží potrestat od těch, které klamal? Říkáte hranice? Právo? Pravice, levice? Jak velká hovna. NIC takového neexistuje, krom myslí obětí a jejich strůjců. Každý má mít jenom tolik, kolik je sám schopen opatřovat, nakolik je druhým ku prospěchu. A to vše se skromností. Už podle ksichtu pznávám tě jaceňuku. A podle mluvy vidím tvé našeptávače. Ano, jsem pro stát, ale daně se budou platit dobrovolně. Nebudou li daně, nebude stát, ať drží jenom to, co se přirozeně pojí.
To je cíl. Tak to skončí. Pak možná zavládne pokoj, nebo nepokoj. Uvažujme nad tím. Tento boj je věčný a až zmizí jeden status quo, přijde nový, pak znovu se bude soustava bránit, bude si muset protiřečit, dokud nepřijde osvícené vědomí a přirozený řád, příroda. Války nestačily, tak co bude dál? ‚Nebo snad války naopak byly pro zrušení přirozeného řádu? Přemnožilo se moc zvířectva? Bude 3. Světová, ve jménu čeho? Co je to občanská válka?

V tesku na nástěnce mezi inzeráty jako – doučím angličtinu, prodám ledničku, vyměním byt aj., byl tento zoufalý inzerát:

Sháním knihu: Ivo Rittig, Cesta k rychlým penězům

Krásný vtip J

Kamarád mi tudle řikal nová vyjmenovaná slova po z: Brzy, Jazyk, Nazývati se, Václava Havla

Na co by si blázni měli dát pozor:

Máme tady dva typy lidí: takzvaní blázni a lidé takzvaně normální. Blázni jsou pro ty normální nenormální, jsou to blázni, zatímco pro blázny jsou lidé normální skuteční blázni, čili lidé, kteří se dobrovolně vzdávají své individuality, svojí síly, lidé statičtí, nehledající, lidé v podstatě zakrnělí a oněmnělí, lidé bez oken a vykleštění. Takoví zpravidla nemívají jiskru v oku a stávají se z nich rúzné druhy citových a morálních idiotů.

Na co si blázni musí dát velký pozor je, aby tito takzvaní normální lidé nebyli pokládáni za blázny , aby blázny nenahradili normální lidé, potom by se bláznovství začalo podobat chození do práce a začínalo by docházet k nastolování pořádku. Místo řádu by tu pak byl neřád a skuteční blázni by se pak museli přesunout do ústraní, nebo by nedejbože uplně zmizeli…Leda že by bláznovství a jedinečnost se stala normalitou…no ale to by z toho byl uplně normální člověk uplně vykolejenej…a na zemi by nastal áj (I´) nebo ráj

Dneska jsem šel po karlově mostě a protože mám novou image od pivního půllitru tak jsem se musel rozesmát, když jsem viděl na onom mostě žebrat člověka s úplně stejným systémem jizev na čele a pod okem a ježto ten člověk pochopil, co mě tak rozesmálo, rozesmál se taky. A tak sme se smáli.

Spolubidlící mi dneska řekl, že potřebuje vyrobit kabel na kytaru. Já mu řek, že to dokážu velmi levně. On mi řek, že to potřebuje dnes. Tak jsem se vydal zakoupit kabel a konektory do jednoho nejmenovaného obchodu rh sound, kde většinou obsluhujou dva idijoti, jeden víc, jeden míň. Vážil jsem půlhodinovou cestu na kole do nuslí. V tom obchodě byl samozřejmě ten větší. Poprosil jsem ho o kabel, odpověděl že to nejde, já na to jak to, on že to nemůže nechat bez dozoru, rozuměj obchod má dvě části,obchod a sklad, kabel je ve skladu, což je asi pět metrů, tak ten chlápek seděl u počítače a na muj dotaz proč to nejde odpověděl, že je tam sám, já na to aha, že nic neukradnu a že klidně může zamknout, já počkam pět minut venku a pak to zalatim a pudu, na to se chlap začal dál vymlouvat proč to nejde, já ho zkoušel přesvědčit, že jsem vážil dvakrát půl hodiny abych ho přijel obšťastnit…no, věřte nebo ne asi 18 minut jsme se přesvědčovali a on mi ten kabel nedal…

No, bylo to k pláči, ale já jsem se zbytek dne musel divit co za idioty se tady ohybuje, a nedejbože pracuje.

„Dneska jsem objevil jednu pravdu: Když si spočítám všechny věci, na které jsem rezignoval, jediný způsob, jak je uskutečnit, je najít druhé lidi, se kterými se na nich shodnu.“

(Pozn.: foto bylo pořízeno během vázání druhého čísla... někdy na přelomu února a března... přibližně...)

 V jedné malé chaloupce v hlubokém lese žil malý mýval. 
 A protože byl výjimečný tím, že se nechtěl vůbec mýt, jako to všichni jeho diskofilní bráškové dělaj, říkali mu Fífa. (Ne, kecám) Říkali mu Špindíra. 
 Měl dlouhé dredy, roztrhané kecky a v batikované somračce nosil rezavé plechovky, které nějaké prase odhodilo v jejich lese, a Špindíra je chodil vyhazovat do košů do města. 
 Jednoho deštivého dne, když zrovna měl Špindíra nehoráznou mývalinu, šel s plechovkama k popelnicím. Když je vyhazoval, o jednu z nich se hrozně říznul do tlapičky. Nikomu ale nic neřekl, sepnul si to sichrhajznou a polil si to Alpou.
 Ale to neměl podceňovat. Na takové zranění punková první pomoc nestačila. 
 Packa se mu podebrala a musel do nemocnice na operaci. Jenže neplatil zdravotní pojištění. Musel vrátit všechny prázdný lahváče, co doma pod pelíškem měl. 
 Pan doktor byl na něj hodný a před zákrokem ho nechal chvíli foukat rajský plyn. A když se Špindíra ráno probudil, měl tlapičku mnohem lepší. Měl pořád trochu haldy, které ho bavily, a sestřičky, krásný veverky, mu nosily jídlo a hustý prášky. 
 Špindíra se tam měl dobře a nikdy se už do nemocnice nebál. 
 A to je konec.

Sám je zbraň.
Sám je něco mezi sudlicí, palcátem a původním australským,
rozuměj rovným,
bumerangem.

Zkušený válečník způsobí sámem smrtelné zranění
protivníkovi.
Nezkušený válečník způsobí sámem zranění
sám sobě.

Staň se válečníkem!
Udělej si sám!

že lidská podmíněnost může být překonána?

věříte v buddhovství?

věříte v nemožnost buddhovství?

a co Vás o tom přesvědčuje?

lenost?

k budoucnu

a to teď ukrajuje z přítomna.

Zemřeš!

a nevíš dne.

Ztratíš se v bolestivém snu?

Politicky uvědomnělá báseň na přání

Čtenáři mi vyčítají

(prý mé verše dobře znají),

že témata se opakují,

básně povrchní se zdají.

Prý: „Proč píšu jen o drogách a orgasmu?

Chce to taky seriózní témata.“

Dobrá, tedy: „Běžte darovat plazmu.

A cvičte, ať nejste jako selata!

Tuleni topí se, neb ledovců ubývá,

čím dál víc UV záření na kůži ulpívá,

Děti doma rodiče své mlátí,

úchylové v křoví panny klátí.

Do toho (zas) nějaká epidemie

přilítla si bůhvíodkud z Asie,

proto není radno lovit holuby,

ani když nemáte, co dát do huby.

Lidem občas rupnou nervy trošičku

a zaškrtí svou vlastní babičku

nebo jdou vystřílet půlku školy.

Do vlády zas zvolili jsme voly.

Methanol nám teče proudem,

co s tím jenom dělat budem?

Blá blá blá...“ To je ale nuda, co?

Tak se zase hezky vrátíme k drogám a orgasmu, co vy na to?

Tákže: „Už jsem zas zkouřená a na vrcholu blaha.........“

Prachem jsi a v prach se obrátíš
a prachem je i to nejdražší, co kdy můžeš světu dát.
 –
Půjdu a budu dávat
neb to je skutečné štěstí.

Lehce – jak závoj víly – vznáší se

útržek papíru

ve vodě

v bílé míse.

Budu všechno co si budeš přát

a ještě k tomu Rath.