Blázni.cz - dobrý kanál

Když přijde řeč na morálku tady v Praze, oblíbený příklad je pouštění starých paní sednout v tramvaji.
Morálka se ukáže, když jedete zrovna tramvají z práce na nákup a nastoupí stará paní.
Našli jste vy sami zádrhel v předchozí větě? Zádrhel ve slově práce a nákup? Jaká práce? Jaký nákup?
A systém? Utváří se tak, že jednou cestou na nákup zajdete k volbám?
A dobročinnost? Spočívá v tom, že část peněz vydělaných v práci dáte charitě?

Dovolte mi představit pár pojmů. První budete znát snad dobře a ani jeho význam není zatím snad příliš zpotvořen: BOJKOT. Z toho lze velmi dobře vyjít, potom se pokusíme přejít k pozitivní činnosti. Bojkot je jen negativní – jenom přestáváte spotřebovávat nějakou věc přesto že se Vám líbí, chutná Vám, hodí se Vám – účelem je nějaký dopad na toho, kdo Vám věc dává. Proč je to tak důležité: překročili jste vztah k věci (touha) a dostali jste se ke komunikaci s člověkem.

Pozitivním protějškem bojkotu je PODPOŘENÍ. Opět se vztahujete k člověku skrze věc. Narozdíl od nákupu, kde jenom koukáte, jestli věci stojí tolik, kolik „by měly stát“, je teď zásadní, od koho si je kupujete a koho (a v čem) chcete podpořit.

Další pojem, POSLÁNÍ je původním významem slova „povolání“. Člověk skutečně pracuje, nelení. Neznamená to vůbec, že vydělává peníze. Neznamená to taky, že ho nikdo nemůže podpořit.
Slovo práce má dnes dva významy, které spolu souvisí sotva tolik, co kohout na vodu s kohoutem od slepice: základní význam, který používáme ve větě: „dá to práci“ a odvozený, který slyšíme třeba ve větě: „mám novou práci“. Přestože odvozenina nabyla navrch, tvrdí se, že je špatně, když někdo nepracuje. A myslí se tím: když netráví čas činností zaměřenou na peníze jako cíl. Takovou kritiku nemůže nikdo doopravdy povolaný brát vážně.

Negativním protějškem poslání či povolání je ODMÍTNUTÍ. Kdo „pracuje“ s hlavním ohledem na odměnu, těžko se pozastaví nad tím, co činí. Pokud je k „práci“ navíc upsán, visí nad ním hrozba, že „přijde o práci“. Přesto tu je možnost odmítnutí, která se pak označuje jako whistleblowing. Kdo upsán není, toho odvaha odmítat není tak ohrožená.

Bojkot a podpora jsou poptávkou po činnosti druhých a poptávka (prý nějak) souvisí s nabídkou. Nemusíme být hned kantiáni a představovat si svět, kde všichni jednají jako my. Spotřebitel je palivem systému. I ty nejtotalitnější režimy mají svou propagandu – potřebují své konzumenty.

Poslání a odmítnutí jsou tím, co můžeme nabídnout my, naší činností. Bojkot a podpora mají vliv nepřímo, spočívá v nich tzv. etické spotřebitelství (viz časopis Ethical Consumer), poslání a odmítnutí bezprostředně. Je to naše práce, to jest naše praxe, to jest naše etika, to jest naše dobročinnost.

Všechno to jsou tvořivé síly, které dávají směr tomu, čemu se říká systém. Navíc tyhle síly působí jako VZOR, čímž se záhadným způsobem násobí.

Kolikrát se násobí, to ať spočítají vědci. Nám za jedinou motivaci má platit láskyplná naděje.

Kdybych jen znal více veršů,
nežli jsou ty základní,
čekala by sbírka se tvým jménem
na své vydání.

Stejně tě mám rád,

tlačenko.

Místo tučného slova si každý může dosadit, co chce, v závislosti na tom, komu bude tuto báseň přednášet.

Třeba Semiramis...

Jak kdo chce..

Například Seifert by řek prostě mámo, ale ten je ze starý školy.

Bytosti touží unikat
jen dokud si neuvědomí
že přeci existuje možnost úniku
že přeci ony
bytosti divné
a blázni s očima básníka
a divokými vlasy
a silnými a slabými
a promlouvajícími hlasy
a s těly...
...ach ano, bytosti s těly
která mají více méně 
pokaždé
správný počet částí
Jejich existence osvobozuje
cítím
jaxe zámky ve mně odmykají
jaxe závory zvedají
a krev opět proudí
Bytosti touží po úniku
dokud jim nedojde
že každým nádechem
volí únik k životu!

Ráno jsem si uvařil kafe a vydal se na vlak. Mám to s jedním přestupem. V automatu jsem vyklikal jízdenku a sedím, přichází průvodčí.
„Přistoupili?“
Kontroluje pána vedle a už míří pryč. Přešel mě, zandavám jízdenku a balíček slevových kartiček zpět do peněženky.
Přestoupím a po chvíli přichází další, sotva k rozeznání od prvního. Většinou Vás nepřejdou. Nechce se mi, ale znovu vyštrachám z peněženky svou sbírku. Jenže situace se opakuje.
V tu chvíli jsem dostal skvělý nápad, že jsem možná neviditelný. Jsem celkem nevychovaný hoch, tak jsem se tomu začal dost přiblble nahlas smát. Jenže si toho nikdo nevšiml. Hustý.
Takže jsem neviditelný a neslyšitelný... Postupně jsem to testoval různými grimasami, až jsem začal poskakovat v uličce vlaku a vydávat skřeky. Ale je to dost divný. Můžu hmatat na věci, uvařit si čaj a vyklikat si jízdenku. Takže někdo musí vidět následky, třeba jak se ošlapává podlaha, přemisťuje hrnek a tak. Ne. Velmi brzy jsem zjistil, že nikdo nic takového vidět nemusí. Nevím proč. Představuji si, že se v jejich světě věci vždy naaranžují tak, aby jejich vysvětlení vystačilo beze mě. Nejsem moc militantní, ale dostal jsem chuť někoho praštit po hlavě. Co to udělá.
Chvilku jsem si myslel, že je to zábava. Možná by byla, kdybych moh dělat lidem naschvály. Lez jsem na neslušný místa a udělal si ze světa takový 3D kino. Bylo to dost z nouze, vlastně mě to nebavilo ani ze začátku.
Pak jsem si zkoušel namlouvat, že je to trest. Něco jsem proved a za to jsem v tomhle pekle, kde zakoušim ignorování od všech lidí – aha! Asi jsem byl k druhým málo vnímavý, díky, dobrý Bože, žes na mě seslal tenhle zlý sen, abych si to uvědomil. Sliboval jsem jako malé děcko, že už budu hodný. Ale taky jsem tomu moc nevěřil.
Ale že to je peklo, tomu jsem věřil čím dál víc. Ani tělesný kontakt s lidmi nefungoval. Když jsem třeba zkoušel nějakou dívku pohladit (ano, máte pravdu, to mě napadlo ještě dřív, než mlácení po hlavě), odstrčila mě nebo poodešla, jako bych byl hmyz, stěna, nebo cokoliv zrovna bylo nablízku za vysvětlení. Někdy se stalo, že si doteku lidé ani nevšimli.
Byl jsem neviditelný, neslyšitelný, téměř nehmatatelný a hlavně nezajímavý. Další den jsem měl jít do zaměstnání, tak jsem dostal špatný, velmi špatný nápad, že bych mohl svou práci udělat. Bude jim to divné, práce je hotová, a já nikde! Po osmi hodinách mi odměnou bylo: „Máme ty výsledky? Máme. Výborně.“
Vzpomněl jsem si na svůj první pracovní den, kdy jsem v sobě překvapeně pozoroval radost při každém „prosím tě, mohl bys...?“ Potřebovali mě. Potřebovali MĚ. Potřebovali mě?
Bylo to opravdu peklo a sen a trest. Další den už se mě průvodčí zeptal na jízdenku. Někomu může být divné, že to skončilo, ale mně to divné nebylo. Ono to vlastně ani neskončilo a když už to takhle rozebíráme, ani to nezačalo. Průvodčí zkontroloval jízdenku a polknul nějaké to děkuji. Poděkoval jsem (Bohu) za dávku prozření, kterou jsem dostal ve světě, kde jsem nezajímal lidi. Já. Jak bych mohl někoho nezajímat? Jsem přeci velmi zajímavý, říkám si polohlasem, a směji se tomu, že mě to vůbec někdy napadlo.

Všemi smysly
vnímám sysly.

Vidím sysly,
cítím sysly,
slyším syslí pištění.

Na jazyku mám chuť syslů.

Fuj!

Konečky prstů ohmatávám své bezprostřední okolí. Ukazuje se, že je tvořeno výhradně sysly.

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!

Trhám si vlasy:
Mám se ráda
Nemám se ráda

Ve žhavém odpoledni
a na obloze jediná zářivá odpověď
na všechna jak a proč

Tělo vysušené až k bolesti
a při pokusu formulovat myšlenky jasně
ti stoupají slzy do očí

Jsi tak starý
jak starý chceš být
...
síla lidské vůle je neodolatelná.