něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Tak jde čas (poezie, Polyp) • Z historie československého bigbeatu. vol. 1 (próza, Mlyje) • Astrální sen (próza, Kalimeee) • # IV (komiks, cicero) • # V (komiks, cicero) • Pankrác v mlze (poezie, AN') • Z volnosti se hlava točí (poezie, AN') • Troufalost (poezie, Polyp) • Kozí (poezie, AN‘) • čelist a zárodek (obraz, Civínová) • Lásko bláznivá (poezie, Durman) • Ztráty a bolístky pana Wthena Ubohiho (Yanus) • Megafon (próza, Yanus) • Nová smlouva blouznivců (poezie, Rogo) • # VI (komiks, cicero) • Nekroježíš (poezie, Polyp) • O válce a míru (Kolemjdoucí) • Budovatelská báseň Žně (poezie, Turda) • Intel Cetelem (poezie, Kolemjdoucí) • Předcházení podzimu (poezie, Turda) • # VII (komiks, cicero) • Posttransformace (poezie, Polyp) • mODLITBA: o Střízlivosti (próza, Kolemjdoucí) • Zjevování ženské (poezie, Rogo) • Vpuštěn k tvé blízkosti (poezie, Rogo) • Čas (poezie, Nesmyslon) • Kalendářní systém 1904 (poezie, Nesmyslon) • Hasičák (poezie, Turda) • # VIII (komiks, cicero) • Nejkrásnější český rým je: (poezie, Turda) • # IX (komiks, cicero)

31.8.2014
# IX

9_jsem_hrdy.jpg

29.8.2014
Nejkrásnější český rým je:

Na topole podle skal je
onomatopoie.

29.8.2014
# VIII

8_tehotne_studentky.jpg

29.8.2014
Hasičák

Já mám doma hasičák.
Udělám to tak:

Všechno tady popěnuju,
pak se zuju,
pak se svleču,
pak uteču
policii,
přestrojím se za nutrii,
ve vodě se chytře skryju.

Tam, kde dobří lidí žijí,
plavat budu
proti proudu.

Budu plavat znak.

29.8.2014
Kalendářní systém 1904

Menší čas mínus větší čas

Se rovná mřížka mřížka mřížka mřížka

 

Excel není schopen záporného času

Excel je schopen záporného času

Je na to ale třeba myslet předem

Provést patřičné nastavení ihned

Po otevření nového souboru

Před začátkem veškeré další práce

 

Je třeba nastavit kalendářní systém 1904

 

Praha, 19.6.2014

poloautomatická báseň vzniklá při školení

29.8.2014
Čas

Čas plyne

 

Od bodu nula je čas číslován

Časový okamžik je desetinné číslo

 

Excel je chytrý

Excel si pamatuje

 

Odčítat od sebe datumy

Nemá smysl

Spíš naopak.

 

 

Praha, 19.6.

poloautomatická báseň vzniklá při školení

26.8.2014
Vpuštěn k tvé blízkosti

Vpustili mě do dvora

i se zánovním kočárem

odhrnula jsi závěs

a  nechala se zapírat

přepil jsem většinu tvých věrných

a na chlapíka s ocelovými játry

to zanechalo hluboký dojem

teprve po jeho přímluvě

jsi opatrně vyšla ven

plakal jsem

a hrdá podstata těla

se sesypala k zemi

skláníš se nade mnou

v opětovném plánu

společného výletu neznámo kam

teprve po návratu

nám zbyde čas

vše probrat u společné láhve

a pokud to bude dostatečně důvěrné

prostoupí naše pohlaví

hřejivá rozkoš vzpomínání.


23.8.2014

Brzeznica-Polsko

26.8.2014
Zjevování ženské




Přepnout ze světla do tmy
a následně vše obrátit
jednou stojí
podruhé neexistuje
není kam přistát
a znovu se pomodlit
sedím v křesle
snažím se soustředit
na určitý bod
dříve než odejdu
dost možná se zjeví
jemná tětiva v ženských šatech
z toho pocitu nejspíše pramení
veškeré nákresy duchů
v tak trochu opuštěné škole
výtvarných věd.

21.8.2014 Brzeznica-Polsko

26.8.2014
mODLITBA: o Střízlivosti

pROTO MODLI SE DNES TAKTO:

ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI, 

STŘÍZLIVOSTI PRO MNE

I PRO MÉ BLIŽNÍ.

aBYCH DOBŘE SLOUŽIL,

ABACHOM DOBŘE BYLI SLUŽEBNÍKY VE JMÉNU bOHA,

A TO LIDSKÉ LÁSKY SPRVEDLNOSTI A HARMONIE

ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI!

25.8.2014  (upr. 5.4.2021)
Posttransformace

matičce na poli

z prsů vytéká krev

z ran se valí sněť

 

krhavé údolí

v oheň mění led 

zastavil se svět

 

za bludiště zdí

jsme pomatení

bez zdroje

vestoje

 

přízračný sen 

zbrocený plášť

čarozloděje

22.8.2014
# VII

7_do_prace_na_hory.jpg

22.8.2014
Předcházení podzimu

Když začne v srpnu padat listí,
honem ho sbírám,
než to někdo zjistí.

21.8.2014
Intel Cetelem

 

Pro islámský stát prý není ve světě místo

Prohlásil totiž: přežije jenom ten kdo tvoří, ne ten kdo ničí

Pak ale pustili nad jejich zemi letadla

A tak opět zneužil slovo pravdy

A tak i pro tuto zemi je jediná naděje

 

Bude vydán nový čip: intel cetelem

Ale oslavy zkazí boje za svobodu, hladomor a zánik kapitalismu

A z nějakého důvodu nebudou moci použít atomovou bombu, aby zničili zemi

Chaos bude učit lidi se k sobě chovat a najít ztracenou spiritualitu

Bůh oddělí do stáda ty k sobě nejmilejší a do čela jim dá vždy jednoho spravedlivého

Lži se začnou vyjevovat až později

Jenom spravedliví uvidí hloubku spiknutí proti člověku

Pak nakonec bude zničeno město, kterému se říká velké jablko

Aby ten hřích byl odčiněn a srovnán se zemí

Kdo s čím bude zacházet, tím také sejde

Auta budou narážet do aut

Tanky do tanků

Letadla budou padat sestřelena

Zvítězí ti, kdo nebojují a přes to se budou bránit

Zvítězí ti, kdo jsou nejsilnější a nikdo by jim nevěřil za blahobytu

Protože přežívají čirou vůlí tam dole

Ti, kteří již  tolikrát zvítězili, ale vědomí o tom bylo potlačeno

Během bojů se objeví učitelé

Budou hrdiny učit každodenním dovednostem a zpočátku i boji

Až všecko lehne popelem vstane Fénix nad čelem

 

20.8.2014
Budovatelská báseň Žně

Zlaté klasy v rudých vozech,
rudé hvězdy na kolchozech,
rudé hvězdy v našich srdcích
a čerstvý vzduch v našich plicích.

Rudá krev je v našich žilách,
sklidit vše je v našich silách.
Bojujeme odhodlaně.
Spojíme se!
Srpy v dlaně!

Kdyby nám chtěl někdo bránit,
tak se se zlou potáže!
Budeme svá pole chránit
od západní pakáže.

19.8.2014
O válce a míru

Nehovoří-li se dostatečně o Bohu za míru

Promluví nakonec Bůh v době války


Neznáš li správnou míru, pak naučí tě 

Tebe, netvore, být ještě zrůdnějším

Tabě, anděli, docenit velikost svatosti

A potom na novém kolbišti, až zetlejí mrtvoly

Bezuzdným množením vzniknou nové problémy

Je na tobě, duše má, stranit se nevědomostÍ

Abys pak očištěna a pokřtěna našla se v bolesti

Nebo snad nechceš vepsat své jméno do historie?

Ne boj, bezuzdná touha, nebo nekonečná lítost do hry zapojí tě!


Už chci psát jenom pohádky

Vypráví básník, který se již ze všeho vypsal

Nevěda, že v pohádkách je podstata všech bolestí

Nové dobrodružství shledal 


Na kuruovském poli se neváhá 

Kostky jsou vrženy

Bratr v bratru pozná vraha

Neohlížej se, statečný

Za zády jenom klam a touha

Tam v předu čeká království

K ohledům je slouha


To my jsme ti jinoši s mačetami

Tu ruka tu noha, tam bolely pouta

A hlava s okem co nehledí

Jenom marně se korouhá


A jakejs byl, kolik dobra jsi dal a kolik zlých sil

Teď věnčí tě kolik jsi zkusil

Tisíckrát málo, tisíckrát nic špatná míra

Ale tisíckrát kapka a sytá zem, pak se umírá


 

18.8.2014  (upr. 25.8.2014)
Nekroježíš

ledová královna

sní o panamské šíji

čokoládové konkubíně

a zašití

rtů všech těch tvorů uvnitř

 

sběratel kostí

z nenávratna slíbí

žebro prasklé zlostí

hostii

pánve, obratle... vše co nesní

18.8.2014
# VI

6_mamka_vari.jpg

17.8.2014
Nová smlouva blouznivců

 

 

Jak dlouhá může být cesta

do rajského dvora

a kde pro tebe       

fontány zpívají?

kolik je potřeba skoků

k zdolání všech pražských příkopů

a kde se otevírají mříže

vstupních bran?

 

jak snadno se člověk ztratí

na starém městě

bez dobré bytosti

jež by snad ráda poskytla

svou usedlost

pro dny vzájemné tichosti

 

nikdy před tím nebyl tak blízko Golemovi

a celé židovské obci

nikdy se neztratil v uličkách

tak jako nyní

v období bláznivé slepoty

 

klaním se

a pro většinu očí nemám boha,

pláču

a vlastně nevím

jestli si to mohu dovolit

 

stojíš na všech terasách

a maluješ postupně

zátiší listů a přezrálých plodů

míjíš můj dech

pod kterým se jen zlehka

zachvějí snad všechny štětiny

právě namočeného štětce

 

kuličky papírů se rozpustile

prohánějí po nádvoří

slova do nich vepsaná

mají jasnou budoucnost

v nekonečném prachu

vzdálené sténání

ztrácí majitele

kroky ve své rychlosti

jsou takřka nepatrné

 

může být čas stejný

když náměstí spí

a nezastaví se někdy?

zaznamená vlastně běžný chodec

ten pocit

kdy zanikne volání chrličů?

 

nad židovskou obcí hřmí

jak v období náletů

slepý člověk tu dále stojí

bojí se

ale neodchází

jsi Ráchel

Ester

a máš též takový strach?

pocity přestali znát slova

slepý člověk odchází

a přidržuje se ze zvyku stěn

 

nejkrásnější zahrady

jsou tak blízko

stačí jen vejít

není nutné se dotknout

nebo snad cokoliv očekávat

 

za oknem se zrcadlí

spousta možností

jak překonat dopad

svátečních chvalozpěvů

snažím se alespoň část

zachytit svým nedokonalým sluchem

a zastavit tak možnost špatných výkladů

 

v hudebním pavilonu

vyrostly nové sochy

aby tak uctily památku

padlých blouznivců

není třeba žádného duchovního

veškerou úctu zde nejlépe projeví hudba

 

již mnoho bylo zvoleno sadů

pro vysedávání v trávě

popíjení vína

a dokonalou lyriku frází

mladých nápadníků

těsně před útokem

opřený o kůru nedaleké lípy

zůstává nevyslovený kousek

zapomenutý po nedávném klekání

hlas šeptání stále neutichá

 

slyším tvé cupitání

pečlivě dopadající

na každý jednotlivý schod

právě nalezeného schodiště

jsi stále tak mladá

nemáš tušení

že za nejbližší stěnou

právě ustupuje má hraná nadnesenost

alkoholovému deliriu

 

jsou nás tam desítky

takřka shodné příběhy

shodné stavy rozmrzelosti

a tak trochu opožděné lásky

je často složité přistát

a uvědomit si potřeby života

který se tak sebejistě hlásí

 

je třeba oživit

zástupy blouznivců

a vlít do jejich chřadnoucích žil

potřebnou dávku imaginace

zastaralé obleky se mohou přilepit

na napnutá těla

vyjít ven

a vystavit pompézní bystu

zapomenutého ideálu

 

v období, kdy andělé

z nějakého důvodu protahují svá křídla

dolehnou i k tobě

důsledky snové mašinérie

a světla z nedaleké kavárny

prozradí napětí

dcero Davidova

budeš dost silná

vstoupíš a přisedneš ke stolu?

 

ráno tentokrát vítá

paprsky Petřína

rosa skličuje opozdilé milence

a blouznivci podepisují

novou smlouvu s časem

školy otevírají brány

své diktatury

a v novém programu poklidných

se dají tušit šedé skvrny

 

popelavý nádech dnešní melancholie

se instinktivně zastavuje

u záhonu růží

trny pozvolna procházejí

povadlými konečky prstů

jsem sám

a opatrně se připravuji

na roli večerního kavalíra

 

svět je veden dirigentem nové doby

v podstatě nikdo nezná noty

a melodie budou nejspíš nahodilé

může se ovšem jednat

jen o další renesanci

nečeho starého

kdy srdce životních poutníků zaplesají

 

všichni se scházejí

v zahradách černých obelisků

a smuteční řeč

nebere nikdo vážně

dorazili i blouznivci

předepsaní lidé si je prohlížejí

a vyměňují vzájemné pohledy

stojím mezi svými

a naplno prožívám

palčivou bolest trnů

 

pozvednu hlavu

a snažím se být pevný

v kontaktu

nohy mám obepnuté břečťanem

jako bych dostal

jasné znamení spočinout

v ten okamžik uchopím růži

ještě pevněji

a odhodlaně jí vymrštím před sebe

celému městu se zatají dech

ticho je v tuto chvíli nedotknutelné

 

teprve nyní mohu vstoupit

do rajského dvora

slyším zpěv fontán

a od rozvlněné hladiny

se odráží tolik opěvovaná luna

znáš dobře ta slova

tak jako všichni

tak jako já

v nich dávno ztracený.

 

13.-17.8.2014

domek Mlýnská,konečné úpravy praha

 

15.8.2014
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Megafon

Wthen Ubohi se posadil do hlubokého, pohodlného křesla, zapálil si tlustý doutník a nalil si pořádnýho panáka. Pravou nohu proměnil v prvomájové mávátko, neboť jí přehodil přes ošoupané opěradlo a v rytmických intervalech ohrožoval spolusedící kamarády. Na palci, skrze roztrhané dívčí cvičky mu trčeli dlouhé, černé chlupy.
         „Ty baleťácký šponovky ti fakt moc a moc sluší, pasujou ti festovně!“ukázala směrem do jeho rozkroku Alžběta.
         „A jak ti TO prosvítá přes tu modrou pláštěnku.“
Ubohi se okamžitě začervenal. Nasadil si sluneční brýle a přehodil kapuci přes hlavu. Pak se zapnul těsně ke krku a hlasitě si říhnul.
Ambrosius se na Alžbětu káravě podíval.
         „Ty jsi opravdu nechutná! Chudák Wthen. Copa nevíš, jak se věci maj? Nemůžeš….“
         „MASO!!“přerušil ho Ubohi.
Ambrosius ho buďto neslyšel a nebo to předstíral, neboť pokračoval ve spílání, jakoby se vůbec nic nepřihodilo.
         „Nemůžeš si ty nemístný poznámky nechat pro někoho jinýho?“
         „A pro koho asi? Máš snad na mysli sebe? Tak nevim nevim, co bych na tobě asi viděla? Ha, ha!“
         „BRAMBORY!“
         „Zatraceně, jaký brambory Wthene? Co to vlastně meleš! Jsem z toho celá ťumpachová!“
         „Jasně, jaký brambory!?“přidal se Ambrosius.
         „Ale jaký brambory, jaký brambory?“hudroval do vypité sklenice Wthen.
         „Masobrambor obecně alžbětovitě ambrožovitý.“
Oba se na něho nechápavě podívali.        
         „Do prkvančic! Tady už se čék nemůže ani civilizovaně pohádat! Tak ty nevíš?“, pokračoval směrem na adresu své kamarádky „co bys na mě asi tak viděla! Copa si už nevzpomínáš?“
         „No právě, že si vzpomínám až moc dobře, bodrý Ambroži.“načež se s hranou chlípností pohladila po levém ňadru.
         „Máte taky takovéj hlad?“zazpíval melodií (Skončili jsme jasná zpráva) Wthen a ukončil tím jejich vzájemné rozepře.
         „Vidělas ho!! No to snad není ani pravda. Kam to čumíš Alžběto! (Středem Alžbětina zájmu byl Wthenův napresovaný rozkrok). Podívej se na to pako. Wthen sežral doutník!!“
         „Mňam.“
         „No fakt, že jóó! Wthene, ty jsi opravdický máčo! Cožéé? Jóó, tys ho napřed típl. Tak to jóó. Já už si myslela, že…..“
V tu ránu si Ambrosius vzpomněl na jeden film a pohotově zareagoval.
         „Ty radši už nikdy a za žádných okolností namysli!!“ a než se nadál, přistál mu na hřbetě deštník.
         „Jauvajs….au, au. Nech mě být ty Stvůro!“
         „A nenechám a ne ne chám!“ hláskovala v rytmu úderů rozčílená Alžběta. V hlavě se jí zahnízdila známá budovatelská píseň ,Buď práci čest´ a právě v jejím taktu tloukla Ambrosia po zádech.
         „Máte taky takový HLAD?“ opakoval svůj požadavek Wthen Ubohi.
         „Jasně, že máme.“ jednohlasně odpověděli.
         „Tak skoč do sklepa pro brambory!“poručil Ambrosiovi.
         Pudem si je opíc na táborovým ohni a pak si pustíme draka. A nic se nebojte, vemem sebou i basičku lahváčů!“
         „ No to je skvěléj nápad!“zapištěla Alžběta a ze samé radosti předvedla oběma přátelům vzorový kotoul v zad.
         „Víš co Wthene, když jsi tak chytréj, tak si pro ně skoč sám! Ano!?“
         „A to jako proč? Ty snad nevlastníš nohy?“
         „Jasně že vlastním, ale když já se bojím jít do sklepa.“zakokrhal a vyloudil ohromné krokodýlí slzy.
         „Hele ho posránka! Chová se jako malý, čistý hošíček!“
Ambrosius dupal skákal a vykřikoval hrubé nadávky, jako z kulometu.
Když se konečně unavil, žuchl sebou do křesla a schoval si hlavu do dlaní. Alžběta využila této chvilky, položila Wthenovi ruku na koleno a její hbité prstíky se po něm rozutekli dál až…..
Amrosia probralo náhlé a podezřelé šustění. Když se ohlédl všiml si, jak se Ubohiho pláštěnka prapodivně vlní a synchronně s ní i Wthenův blažený obličej. Alžběta se rychle stáhla na své původní místo.
         „No co, co!“ozval se Wthen, zdvihaje současně obě ruce nahoru, kroutíc přitom nevině hlavou, „ty jsi snad nikdy nepotřeboval poškrábat na zádech!?“
Ambrosius vůbec nepochopil co se vlastně odehrálo, neboť byl příliš zaneprázdněn předchozím rozhovorem.
         „Amroži, proč se bojíš jít do sklepa?“řekla Alžběta a vrátila se k původnímu problému.
         „Co se s tebou vlastně děje?“ zeptali se oba.
         „Nic se neděje…..zkrátka tam nemůžu a basta!“
O stůl narazila jeho pěst a vydala ohlušující ránu, až oba nadskočili samým leknutím.
         „Vždyť se ti nemůže nic stát! Nemám pravdu Alžbětko?“
         „Máš Wthene. Jasně, že máš!“ a opět mu nepozorovaně položila ruku na koleno, snažíc se přitom, aby nic nezašustilo.
         „Jenom aby, jenom aby.“
         „Hele, voco tu teda de! Můžeš nám to laskavě říc?“
         „No tak dobrá…..ale nebudete se mě smát, že jóó?“
         „Přísaháme!“ slíbili mu oba.
         „No tak jóó….ale slib….“
         „Amroži!!! přerušila jeho nedokončenou větu Alžběta, „Neopakuj se! Copa nám nevěříš? My se ti opravdu nebudeme smát.“ a zajela hlouběji po Wthenově noze.
         „Tak dobrá, když jinak nedáte. Ale nebudete…..“
         „NEBUDEME!“
         „Tak jó! Jednou jsem musel do sklepa pro brambory a v momentě, kdy mě tížily v ruce a s námahou jsem se drápal do sedmého patra, oslovil mě docela malilinkatý, drzý Oříšek. Bylo to v mezipatří právě v momentě, kdy jsem se nadechoval k odpočinku.
         „Hééj ty!“ zařval na mě, jako lev.
         „Hééj ty človíčku přiblblá, kam se to ženeš hňupe a tupče?“
Koukal jsem na něho a pozoroval, jak se povýšeně pohupuje na špičkách nohou. Tlapky měl za zády, jakoby přede mnou něco ukrýval, drzé pysky měl našpulené a čučel na mě pohrdavým pohledem.
         „Hééj ty otroku vlastních, stupidních a nízkých tužeb. Hééj ty kreténe člověčí!“ hulákal na mě s megafónem před čumákem a chichotal se, jako blázen. Tušil jsem, že za těmi zády opravdu něco schovával, ale s tímto jsem nepočítal.
         „Jsi šméjd a krysa! Jsi opuchlina slizkých a zvrhlých mravů. Jsi parchant do nebe volající. Jsi modloslužebník nejzvrhlejších pohnutek.“
Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal?“opět mu do řeči skočila Alžběta.
         „A na co bych asi tak měl čekat, co? Snad né na to, až se objeví princezna bojovnice s bicepsy, jako Švarcík a pude mi zachránit prdel? Ale koukám, a koukám a to vidím, jako rys že, ať se koukám, jak se koukám vidím jenom tebe, odvážná a svalnatá Alžbětko.“
         „Buď už zticha!“pokáral jí Ubohi, „Chtěl bych tě vidět na jeho místě. Myslím, že bys valně nevoněla. Co myslíš….mohla bys mě v takovémto nevábném stavu škrábat záda? To sotva.“
Alžběta zahanbeně sklopila víčka a stáhla nazpět.
         „Jen pokračuj kamaráde,“řekl Wthen.
         „No tak, jak jsem už říkal,“pokračoval Ambrosius, „Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal!?“
         „Jdi do prdele Wthene!“
         „Jasně, už jsem zticha! Opravdu….opravdu. Pššššš.“
         „Táák znova,“ otráveně pokračoval. „Ale už mě vážně nikdo nesmí přerušit, nebo….“
         „Spolehni se,“ řekla Alžběta a opět se jí vrátila dobrá nálada.
„Na nic jsem nečekal a promluvil k němu tím nejlaskavějším způsobem.“
V ten okamžik se od něho Wthen odvrátil a nepozorovaně v sobě držel salvy smíchu. Alžběta na něho spiklenecky mrkala a usmívala se, jako sluníčko.
         „Něco ti snad spadlo do oka?“ přerušil své vyprávění Ambrosius.
         „Ne, to není nic vážného.  Jsem jenom dojatá tím, jak fikaně jsi na toho Oříška šel.“
         „Aby néé vím přeci, co dělám! A tak mu teda povídám Oříšku, Oříšku, cos měl dneska k obědu? Taky se ti na patách věčně vyzouvají fusakle? Taky miluješ chleba s hořčicí a zahradními jahodami navrch? A co takhle malýho oslíka s hejbacíma ušima,  hladově íájícího? Taky ses na něm vozil do kolečka v cirkuse, zatímco se tvůj tatínek právě bavil tak, jako pokaždé s cizí, velikánskou ženskou? Taky tě pak nutil, abys jí říkal maminko, když ta pravá šla jednou nakoupit přesnídávky s meruňkami a už se nikdy nevrátila? A jaké noviny nejradši čteš? Taky musíš pokaždý na vécé, když uslyšíš v ulici tu nemožně řvoucí houkačku, vezoucí mražené pochutinky? A jen tak mimochodem…..miluješ Sabinu?“
         „Jakou Sabinu?“ zaječel na mě megafón, za němž jsem spatřil jen dvě hrozitánské uši, kterak se pohybují v rytmu Oříškových mluvidel.
         „No přece Laurinovou!“ řekl jsem slaďoučce.
         „Ne, ne, ne!.Já radši Trávníčka!“opět promluvil megafón. Cosi jako smeták se mihlo někde za ním. Byl to ocas.
         „Takže ty miluješ Pavla?“
         „Jasná páka. A kohos jako myslel….co.?“
Pak se podrbal zadní tlapkou ve slabinách a rozklepal se, jako opravdový ratlík, sotvaže udržel ohromný megafón před tlamou. Slintal, olizoval se a pronášel absolutně nesrozumitelná slova, jako bych se právě ocitl na orientální tržnici. Už jsem to nevydržel a než stačil zaječet „žrkdžycnadddrrknakpichvalecečník“, rošlápl jsem ho, jako špinavého švába!
         Od té doby mi sousedi závidí „můj“ krásný megafón.
         „Hele čéče, kdes k tak krásnýmu megafónu vlastně přišel? Že tys ho někomu čmajznul?“
Na to se vzápětí podrbu ve slabinách a jediné, co ze mne tázající vyloudí je můj prostý a láskyplný úsměv.“
          
         „No to je opravdu silný kafe!“řekl Ubohi.
         „To teda jóó!“přidala se Alžběta.
         „A nám bylo strašně divný….viď Alžbětko, kdes k tééj mluvící troubě vlastně přišel?“
         „Ambroži, nedrbej se ve slabinách!“okřikla ho Alžběta.
         „Klepeš se a usmíváš, jako při orgáči.“
         „Nekecej a radši mazej pro brambory ty,“skočil jí do řeči Wthen Ubohi.
         „Hele, béjt tebou, tak s těma baleťáckýma šponovkama bych si takhle nevyskakovala,“odsekla mu a zároveň zavadila pohledem na Ambrosia.
         „No tak dobrá. Já halt pudu, když na mě Ambrosius tak smutně kouká. Ale povídám ti Ubohi, že je to naposled.“


Trvalo přes hodinu, než se rozrazily dveře bytu a na prahu se objevila Alžběta v hasičské uniformě a s fotbalovým míčem v ruce.
         „Kde máš brambory?“zeptal se Wthen „A vůbec, kdes k těm hadrům vlastně přišla?“
Udělala pět kliků, sedm shybů a deset dřepů. Pak  kousla Ambrosia do ruky, zarecitovala dětskou říkanku, přečetla erotický inzerát „On hledá jeho,“ pohladila se v podbřišku, odkopla penaltu a nakonec se záhadně usmála.
         „Jak to tak vypadá“řekl Wthen Ubohi „tak pro ty zatracený brambory musí skočit někdo opravdu spolehlivý.“
Zanedlouho již bylo možné slyšeti dupot jeho nohou na schodišti. Oba zbývající se na sebe podívali a pustili se do hlasitého smíchu.
         „Tak jsem fakt zvědavá, jestli ty brambory opravdu přinese?“
         „Já taky.“
         „Ale něco mi říká, že je přeci jenom přinese. Dokonce jsem o tom pevně přesvědčená.“
Na to Ambrosius zavrtil hlavou, pak něžně pohladil svůj krásný megafón a řekl: „Jenom aby, jenom aby!“                  
   
                        
             

15.8.2014
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Ztráty a bolístky pana Wthena Ubohiho

    Ubohi se ďábelsky zachechtal a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem. Za ním, uvázán k jeho pravé noze, cupital na svých kraťoučkých kožkách malý, ošklivý psík neurčité rasy. Nebyl to vlastně ani pes, spíše připomínal černou vypelíchanou nudli s netopýříma ušima. Wthen Ubohi mu s láskou říkal Zmrde.
     „Zmrde… můj krysopse! Poraď mi, co s tím Ambrosiem mám dělat? Způsobuje mi jenom potíže!“
     Zmrd mu však neporadil, neboť nechápal, co po něm páníček vlastně chce. Pro jistotu však naklonil svoji hlavu na stranu a zatvářil se tím nejmoudřejším výrazem. Pan Ubohi zalovil v kapse a s vděčností ho podaroval sladkým pamlskem. Slupl ho jedna dvě, a než se nadál, vystřelil vpřed jako šíp, neboť se Ubohi opět vydal na pochod.
     Zmrdovo cupitání bylo okouzlující, protože popoběhl a opět stál a zase popoběhl a opět stál, a takto se v přesných geometrických obrazcích groteskně pohyboval po místnosti všude tam, kam ho táhla pánova noha.
     „Však já mu přijdu na zoubek. Ten se bude hodně divit, až ho připravím o jeho klid.“
     „Haf, haf!“
Zmrd se překvapeně podíval na svého pána, protože si byl téměř jist, že tím, kdo právě zaštěkal, nebyl on. Pro jistotu skutečně také zaštěkal, aby porovnal barevnost obou hlasů. Pan Ubohi ho opět podaroval pamlskem a Zmrd už vůbec nechápal, čím se o to zasloužil.
     Od té doby se již nikdy nepokusil zatvářit se moudře, což od něho vůbec nebylo moudré, neboť ho páníček za několik dní daroval své přítelkyni Romaně.
     Ubohi se ďábelsky zachechtal a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem, občas přitom narážeje do krejčovské figuríny, kterou vyšmelil s prodavačem jistého obchodního domu.
     „Poraď mi, co s tím Ambrosiem mám dělat? Způsobuje mi jenom potíže!“ zeptal se.
     „Tak si s ním rozumně promluv,“ odpověděla Alžběta, a zároveň neúnavně stínala kosou postavené šachové figurky stojící na naleštěných parketách. Pan Ubohi jakoby zázrakem vždy jen o těsný kousíček míjel její ostří, přitom se vůbec nedívaje, kam vlastně šlape.
     „To se ti lehce poví, Alžběto. Sama dobře víš, že jen tak nepřijde, neboť je až do morku kostí uražen od té doby, co….“
     Alžběta zrovna sťala bílého krále a řekla: “Od jaké doby? Snad nééé od tééé… co?“
     „Jóóó, od tééé!“ vybafl Ubohi.
     „Tak to je vážné. Moc vážné!“ a začala brousit ostří. „Myslila jsem, že už je to za vámi.“
     „Ale kdeže.“ vyhrkl Ubohi a opět narazil do figuríny, až ztratila jednu paži. Zvedl ji z podlahy. „Má úcta...Wthen Ubohi jméno mé,“ a pak se jí poškrábal mezi lopatkami.
     Postavila všechny figurky na parkety a opět začala kosit.
     „Co takhle za ním poslat nějakého usmiřovače? Zkrátka dohazovače, co ty na to?“ začervenala se, přičemž cudně sklopila víčka v domnění, že tou osobou pověří právě ji.
     On však poslal onu krejčovskou pannu.
     Od té doby ji nikdy nespatřil.
Ubohi se andělsky pousmál a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem, dávaje přitom pozor, aby neztratil i to druhé křídlo, neboť o první přišel, když si na něj z neopatrnosti šlápl. Ambrosius mu ho úlisně podával, běhaje za ním po místnosti jako neodbytný milenec. Z tohoto důvodu ho Ubohi nikdy nespatřil, ačkoliv jasně slyšel jeho hlas.
     „Jsem tady. Konečně!“ žadonil o Ubohiho pozornost Ambrosius, nedbaje na zřetel to, že občas dostal tím zbývajícím křídlem „nebeské důtky“ do hlavy, kdykoliv se Ubohi otočil za jeho hlasem. Točil se jako čamrda, co nejrychleji svedl, v domnění, že nachytá přízrak při činu.
     Leč marně.
„Jsem blázen, strašný blázen! Už slyším Ambrosiův hlásek.“ mezi vzlyky kokrhal Ubohi. Ambrosiova úlisnost byla ohromující, neboť se v podstatě snažil o podobné. Běhal za ním, že ho předběhne, aby se mu mohl podívat do tváře. Jenomže… kdykoliv se chtěl Ubohi otočit doleva nebo doprava, udělal Ambrosius naprosto to samé. Nastala tím vzácná synchronicita a úsilí obou nešťastníků bylo marné.
     Marné?
     Kdepak.
Po dlouhé a směšné honičce uviděl Ubohi Ambrosiovu tvář, avšak natolik zrůdnou a ďábelskou, že si opravdu myslel, že ji posílá samo peklo, aby ho trestalo za jeho temné svědomí.
     Zatočila se mu hlava a okamžitě se v bezvědomí poroučel k zemi.
     Ambrosius, zcela uřícen a vyčerpán, plný opuchlých podlitin s rozcuchanými, zježenými vlasy, stál nad zlomenou postavou Wthena Ubohiho a dal se do tichého pláče, než si pro něho po dlouhém pátrání opět přišli zřízenci nedalekého sanatoria.


12.8.2014
Lásko bláznivá

tiskni se ke mně lásko bláznivá

tiskni se ke mně ať tě celou slyším

tiskni se ke mně večer u piva

tiskni se ke mně

tělem

duší

ničím

12.8.2014
čelist a zárodek

fds.jpg

11.8.2014
Kozí

Komorní večírek pro malinké lidi

na hladině kostkované deky,

opěvovat ženství ve vší té letní kráse 

malíčků a kolen

okolo a kolem.

 

Prazvláštní zvíře vyrostlo z nás

nohaté, vlasaté,

tak ho tu zítra odložím,

než pojedu zas dál;

nejsem zvědavá na jeho věčný hlad 

po slovech, prožitcích, ohni

a tak dál. 

 

Kterou tvář nastavím slunci 

k polibkům dnes,

až vítr s tancem rozevlají sukně

a do země zadupu vzpomínky?

11.8.2014  (upr. 5.9.2014)
Troufalost

pod kůží balzamovaného hmyz se páří

jak rozhodli se Káťa s Voloďou

bylo to snadné tenkrát v Ermitáži

tíseň se s touhou marně sváří

majestát smrti trochu smrdí

pod šedou Moskvy oblohou

 

nauzea v přítmí mauzolea

ostrý pach těla, samec - samice

takový nápad!

něžnost, špetka zneuctění, vzrušení, povznesení... 

a už je vede milice

 

však kdo by nechtěl, aspoň na chvíli

zatahat generalissima za kníry

zatahat za obočí Brežněva

jenom to zkus!

a už tě táhnou, Švejku

krchovem

za střeva

11.8.2014
Z volnosti se hlava točí

Olízni mi guláš
až z nebe budou padat oslíci
schovám se ti pod sukni
a svědomí oběsím na tvých dlouhých vlasech

S láskou proudící v žilách
a s kozíma bobkama pod nohama
vítáme v poledne ráno
zakazujeme si myšlenky na to
že vše jednou skončí

Papírky jsou univerzálním platidlem
a pivo pokrmem
tak syť jím své tělo
odlévej na oltáře bůžkům
směj se a směj
vždyť divné oči neubližují

Prostinký výraz
a za nehty plno hříchu
v nedělním odpoledni mám
spoustu bolavých pocitů
spálena horkem rozhořčené víly
zmražena strachem z prozrazení
neumím zapomínat
a musím odpouštět

7.8.2014
Pankrác v mlze

Z mlhy se vynořila
obludná noční tramvaj
a zima zalézá pod látku
stéká po zádech
a nepříjemně vibruje někde u beder.

Samota
hýčkaná i nenáviděná
rozmázla mi pod okem slzu
a zatahala mě za konečky vlasů.

Beznadějně prázdná ulice
uprostřed noci
uprostřed léta
uprostřed trochu hořkých myšlenek.

Opilecké halekání
- zdálo se mi?
A jak to mlha dělá,
že nikdy není slyšet,
když přichází?

5.8.2014
# V

5_cely_nekdo.jpg

5.8.2014
# IV

4_pred_pitim.jpg

5.8.2014
Astrální sen

Zdál se mi velmi intenzivní, na emoce a prožitky bohatý sen.

Vnímala jsem všechny jeho barvy, vůně, a dokonce i doprovod hudby. Byla jsem nešťastně zakletá v malou mořskou vílu. V konfliktu s nějakou ženou, možná svojí matkou. Vybavuji si, že chodím v bílých šatech po hnědošedivé pláži, jejíž obzor splýval s těžkým a nízkým nebem stejné barvy.

Ostré kamínky hrubého písku se mi zařezávají do bosých nohou, které mi najednou oplachuje mořská pěna. Porušuju kletbu, opouštím souš, vrhám se do moře, a na malou chvíli pak zkouším i chodit po vodní hladině. Deštivé smutno přetíná smích sirén.

V tom tuším zásadní změnu. Obrat jinam. Něco mě paralyzovalo do úplné nehybnosti. Moje tělo jako z kamene leží volně ve vzduchu položené na zádech, jako když splýváte na vodě. V ten okamžik si uvědomuji, že jsem vesmírnou součástí vyšší síly. Najednou se pouze má mysl octne ve tmě. Jsem v naprosté tmě prostoru existenční prázdnoty. Objevuje se přede mnou geometrický květinový obrazec s kulatým středem, z něhož se na mě dívá reálné lidské oko. Mám pocit, jakoby byl velký soud. Pro správné vystižení tohoto pocitu v našem světě vhodné slovo nemáme. To je právě na tom to zvláštní. Je to úplně nový pocit, někde na pomezí dvou dimenzí. Až mrazí… Obrazec je sytě zelené barvy. Má pět pravidelných cípů okvětních lístků, a v každém z nich jsou již další dívající se oči.

Následuje další obrat. Uvědomění si, že tohle není opravdové, že je to sen. Sen, který mohu najednou ovlivňovat. Jsem vesmírná bytost a mohu astrálně cestovat. Pod tíhou intenzivního prožitku však volím cestu do bezpečí. Tedy možnosti probudit se.

Přenesla jsem se zpátky do bdělého stavu. Otevřela strachem z nového poznání vytřeštěné oči. Dívám se oknem do vlhké a mlhavé srpnové noci na ulici, lehce osvícenou třpytem pouličních lamp. Právě probuzená obrazotvornost mojí fantazie si se mnou ještě dostatečně pohrává. Podstrkuje mojí mysli představy o nereálných stvořeních z jiných světů, které se mohou zničehonic v jedné vteřině prudce objevit za okny do mé ložnice. Se zatajeným dechem se dokonce leknu svojí kočky na okenním parapetu, než jí potom s velkým oddychnutím poznám.

Vstávám si zapálit cigaretu. Obava z dalšího snu mi nedovolí znovu usnout. Ještě teď cítím, jak mám na temeni hlavy otevřený kanál pro spojení s Vesmírem. Jak mi jím z hlavy proudí energie. Vím, že v té dimenzi, kde jsem se před chvílí ocitla, by ta energie měla sytě zelenou barvu, a svítila by jako lampa do nekonečné temné prázdnoty.

 

Tak kam to bude příště?

 

(Bohužel se mi nepodařilo do tohoto textu vtlačit poznámku o tom, že Bůh není černoška.)

 

2.8.2014
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Z historie československého bigbeatu. vol. 1

V první kapitole našeho seriálu se budeme věnovat snad největší legendě tuzemské pop music - skupině Olympic. Může se zdát, že o této, dnes již kultovní, formaci bylo napsáno snad vše. Avšak i v době pokročilých komunikačních tecnhologií, hudebních magazínů a internetu existují stále bílá místa. Seznamte se tedy s téměř zapomenutým zájezdem skupiny Olympic do New Yorku (USA) v roce 1974.

Po nevalném úspěchu alba Olympic 4 u tuzemských posluchačů se kapela raději odebrala na "šňůru" zahraničních koncertů. Jednalo se o vyčerpávající podnik se zastávkami ve většině evropských metropolí. Bohužel, evropané nebyli připraveni na průlomový zvuk nové desky a koncerty nevycházely tak, jak si Petr Janda přál. Od naprostého krachu zachránil kapelu až zájezd do Japonska. Po skončení koncertu na ostrově Kjúšú se v šatně objevil nadšený fanoušek ze Spojených států, který s muzikanty uzavřel smlouvu na koncert v New Yorku o měsíc později. Jiří Korn k tomu říká: "Mysleli jsme si že je to nějakej pošuk a dělá si z nás prdel. Mával nějakou smlouvou, tak jsme to s klukama podepsali, ať má jako autogram, nebo co. Ani ve snu nás nenapadlo, že za chvíli budem srkat saké v první třídě a poletíme rovnou do Států. Byl to asi nějakej hlavoun."

Do New Yorku Olympic přiletěl pět dní před koncertem. Bylo tedy dost času prohlédnout si město. Po návštěvě všech důležitých památek a podniků však Petr Janda učinil životní chybu. Stal se New Yorkem doslova posedlý. Mirek Berka k tomu řekl: "Zamiloval si to město." Během jedné z jízd skrz "Velké Jablko" šílenstvím poháněný Janda zastavil u plakátu s vyobrazeným ještěrem, který vylézá z kanálu. Plakát byl doplněn o nápis (uvádíme překlad) Krokodýl ničí město. 

"Musíme město zachránit," prohlásil Janda a promtně zmizel ve stoce. Ze tmy se ještě ozvalo: "Následujte mě, je to na nás." A protože kapelník se musí poslouchat, skočili do kanálu všichni. Trvalo rovných 6 dní, než pracovníci údržby náhodně narazili na naprosto zdecimované hudebníky. Na slovo se zmohl jen Jiří Korn, který neustále opakoval "Ještě že mě takhle neviděl Peroutka, ještě že mě neviděl Peroutka." Pro kapelu byl tento incident zničující. Nejen že krokodýla nedopadli, ani jej nespatřili. Byli ovšem tak vyčerpání jako by s ním vedli dlouhý a nelítostný boj. Krokodýl samozřejmě neexistoval - jednalo se o plakát ohlašující premiéru nového broadwaského muzikálu.

Skupina byla s ohromnou ostudou vypovězena z USA, V Československu se na všechno zapomnělo - pod podmínkou, že Olympic již nikdy nevycestuje za hranice.

Ale přesně podle hesla - co tě nezabije, to tě posílí, vyšel z této šlamastiky nakonec Olympic silnější než kdy dřív. Veleúspěšná trojice koncepčních desek Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř vychází právě z bolestných zážitků v temných podzemních slojích rušného velkoměsta.

Jeden z údržbářů o setkání s podzemními trosečníky uvedl pouze: "They were totaly out!"

Petr Janda si díky svým vůdčím schopnostem v kanálech vysloužil přezdívku Stoupa. Nikdo mu do dnes neřekne jinak než Stoupa Janda.

 

 

V následujícím díle se dozvíte pravdu o tajemném zmizení Jiřího Schelingera.

1.8.2014
Tak jde čas

depilovaná modelka, původně plnovousá, plnoštíhlá...

později silikonová iluze, loupačka poklopců, nakonec protéza po ablaci

není to sranda, děti



⇡nahoru⇡         ➜ červenec 2014


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.