něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Vütrsel (poezie, Turda) • Před nemocnicí (poezie, AN') • Pudr a krkavec (Yanus) • Neblahé tušení pana Ambrosia (próza, Yanus) • Ještě ani nedejchám, a už vydělávám (próza, Veronika) • Druhá strana tváře (poezie, Durman) • # XVI (komiks, cicero) • # XVII (komiks, cicero) • NF (poezie, AN') • Fú tyč (poezie, Turda) • # XVIII (komiks, cicero) • Parafráze (poezie, Turda) • Špatný zahradník (poezie, Rogo) • Miláčkové (próza, Veronika) • Vděčnost (próza, Veronika) • Bolest (poezie, AN') • # XIX (komiks, cicero) • Aforismus (poezie, Turda) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • S LÁSKOU UNDERGROUNDU: (vomezený volání) • S LÁSKOU UNDERGROUNDU: (poezie, vomezený volání) • S LÁSKOU UNDERGROUNDU: (poezie, vomezený volání) • O zvedání (poezie, AN') • Pivovar (poezie, Turda) • o pořadech o vaření a jiných zlomyslnostech (poezie, Kolemjdoucí) • ludismová (poezie, Kolemjdoucí) • Jazyk (poezie, Kolemjdoucí) • EUROSPAJK (poezie, Jaroslav Varlata) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • banalitky (poezie, vomezený volání) • S LÁSKOU UNDERGROUNDU: (poezie, vomezený volání) • # XX (komiks, cicero) • Jinoch (poezie, Turda) • o smradu (próza, Kolemjdoucí) • # XXI (komiks, cicero) • Medvídek (poezie, Kalimeee) • O genitalitě, aneb jak nedostat přes držku (úvaha, Kolemjdoucí) • COOLNA (obraz, Kolemjdoucí) • # XXII (komiks, cicero) • Na vysoký noze... vlastně paži. (obraz, Civínová) • Vyprovokovaná slova (poezie, AN') • Na návštěvě (poezie, Jane) • Zásun (poezie, Durman) • # XXIII (komiks, cicero) • Brakizace (próza, Kolemjdoucí) • Lán (poezie, Kolemjdoucí) • Pražan (poezie, Turda)

31.10.2014
Pražan

Pražan je
samec
od smažky.

Smažka smaží,
Pražan praží,
takhle spolu hospodaří.

30.10.2014
Lán

meze už jsou zaoraný,

všude jenom lán a lán...

a tu vidím nové meze:

jak překonat ho mám!

 

Ó, naslouchali,

 pak se vydali a šli v holou dál,

v mrazivém dusnu fata morgán až našli místo,

stejné jako jiná, leč jiné-bylo nejdál...

a tam se zakopali, by ti druzí, zase, jako vždycky, za nima se nevydali...

ti co sami nezasejí a pak v stopách prvních slídí, by se z krve jejich zpili.

30.10.2014  (upr. 21.11.2014)
Brakizace

Vytvořme malé lágry pro „naše děti“. Oploťme místo jejich her, zemi vysypme pískem, pokusme se jim lágry opatřiti přirozeně vypadajícími železnými, popřípadě dřevěnými konstrukcemi, aby zbytečně nedělali bordel, aby byly zabaveny a zároveň se tak učili disciplíně a pobytu ve vyhrazeném prostoru. Takto vychované děti snadněji přijmou následnou docházku do škol a vojenský režim, který je připraví na budoucí výkon zaměstnání. Protože ty potvory co jen tak běhaji po trávě a lezou po stromech pak nechtěj makat! Vyznačují se vlastními názory, kterým ovšem neříkají vlastní názory, neboť tvrdí, že je to záležitost celé kultury. Narušují naší snahu je osamostatnit, neradi komunikují se stroji; vztah k nim je jim třeba vštípit již pokudmožno co nejdříve. Není v našem zájmu, aby se shlukovali a probíhal mezi nimi jakýkoliv kontakt, protože tím se snížuje produktivita práce a ztrácejí motivaci, mohou se pak snadněji domoci nějakých práv a to rozhodně nemáme zapotřebí! My například v našem podniku již jsme zavedli elektronického vrátného, skutečný portýr, po zavedení píchaček snímajících otisky prstů, stal se zcela zbytečným. Kuřákům se tak například s každou cigaretou ubírá z jejich pracovního času- tato neřest ubírá nám na produktivitě daleko více než je stoupající hodnota akcií investovaných námi do tabákového průmyslu i když investicí do akcií zdravotnických zařízení se situace vyrovnává. Je pro nás zkrátka výhodnější využít produktivního věku k pracovním výkonům, protože postproduktivní věková skupina nám generuje svýmy pracovními, ovšem neprokazatelnými, nemocemi dostatečný zisk.


Je naprosto nezbytné, aby byli děti připravovány na své budoucí profese ale to jenom do té míry jak je nezbytné, jakékoliv další hlubší vzdělání a možnosti ke zkoumání ducha je nutno zcela vyloučit. Ovšem je jasné, že ke hlubšímu zkoumání ducha není mnoho informací zapotřebí, je to spíše jenom jedna z cest, proto je nutno současně zabavit pokudmožno veškerý volný čas chovanců nějakou nesmyslnou aktivitou, na západě se již osvědčilo samostatné dojéždění autem kamkoli a to zejména do práce(nechají se donutit a věří v nezbytnost cestování autem a to i několikahodinové), k čemuž mají chovanci již naučenou motivaci, neboť život bez práce, je pro naši výhodu, brán jako nemyslitelný. Dále je výborným nástrojem televizní přijímač, skvělý prostředek odpoutávající diváka od reality a samozřejmě počítač, je třeba vytvářet takové pořady a programy, aby divák nemohl odtrhnout oči, pracovně těmto nástrojům říkejme „krmítka“, což je nástroj nejvýstižnější, neboť dochází jednak k zabavení ale, a to je nejduležitější, je možné ovlivňovat myšlení chovanců a vštěpovat jim  „jejich“ názory. Díky cílenému krmení se nám nakonec nakonec podaří vypěstovat generace zcela bez kořenů, generace zcela závislé na našich produktech a informacích a sami si nakonec, pro svoje dobro, nechají voperovat identifikátor a sledovací zařízení, neboť nabudou dojmu, že jim to ušetří čas. Potom už je jenom krok k legalizaci povinného „značení“ a následně k zabudování represivního nástroje přímo do těla chovanců. Protože jediný velký problém zatím máme na straně genetiky, ještě stále se čas od času objevují jedinci, kteří „mají srdce“ a tito pociťují pocity jako nespokojenost, neloajalitu, která vede k malým vzpourám – které jsme ovšem díky moderním technologiím schopni snadno odhalit, díky jejich sociálnímu pudu se sami přihlásí ke svému autorství a pokud ne, jsou v devadesátidevíti procentech odhaleni svýmy „přáteli“. Je pak snadné je sledovat, a pokud závadná aktivita nabude nepřijatelné úrovně můžeme kdykoliv zasáhnout a situaci ovlivnit, osvědčila se metoda „ malé nehody s následnou operací mozku“, nebo cílené ozařování s cílem vyvolání nádoru, v průběhu jeho léčení pak je možno dosáhnout již čehokoliv. S uspokojením sledujeme, jak málo toho chovanci ví o zdraví, úspěšne se nám podařilo zdiskreditovat znalosti lidového léčitelství a toho vůbec nejjednoduššího způsobu prevence a léčby, což je skromnost. Lidové léčitelství je již dnes prodejné v upravené formě a i ti nejsilnější si nakonec nejsou jistí a tak se nemohou napojit na sebeúzdravnou sílu víry, zhola netuší, že všecko je klam, a že oni sami nám nakonec dávají sílu k životu. Efekt panického opouštění divadla s dveřmi otvírajícími se dovnitř funguje bezvadně a spolu s efektem pomalu se vařící žáby tvoří pro chovance velmi těžko odhalitelnou a rafinovanou past. Vůbec netuší, že devadesát procent nemocí je projevem genetického inženýrství a jaderných pokusů, nic natuší o brakizaci nebo splasmolektice. Šlechtěním dosahujeme pozvolna plemene zcela nesoběstačného a brakizací a farmakoliogickými zásahy jim vštěpujeme strach ze samoty, což už samo postačuje k jakémukoliv ovládnutí mysli. Splazmolektika je teprve v plenkách, ale pokud se nám podaří tyto metody rozvinout, byl by to velký skok, chovanci by byli zcela odříznuti od možnosti návratu do ráje.

29.10.2014
# XXIII

23_na_strankach_kocek_zivota.jpg

29.10.2014
Zásun
jsem jaksi podivně zasunutý
zaseklý ve zdířce
zvláštně vzpříčený

chybí jen mikrometry
ale kdyby se všechna kdyby stala realitou
byl by svět nudně dokonalý

a ty si taky brzy zvykneš
na skřípající písek v soukolí
27.10.2014
Na návštěvě

Příboj přísných pohledů
doráží na břeh vědomí
dráždí k přemýšlení
plánování budoucnosti
k žití.
Jsi zapojený do sítě
nahý v plovičatých úsměvech
období kočičích něžností
sametově lesklý podzim
prokřehlých lásek.
Příliš nízký tlak
strhává mě dolů
dlaněmi objímám
holou betonovou podlahu
horko jak v pekle
cákáš mi vodu na čelo
ta okamžitě vře - neochladí
ten žár mnou smýká
ležím a prudce dýchám
nadměrně unavuji bránici
a i tvé nohy
v pracovních botách
vypadají bezradné
a vyděšené
z nastálé situace.
Neboj!
Vždyť už se sbírám
pojedu domů.

27.10.2014
Vyprovokovaná slova

všechnu moudrost zamkni klíčem hrubých slov
všechnu něhu zabal do zašlých hadrů nadávek a prapodivných kreací
poslední kapku krve vyceď na bílé plátno
obtiskni palec do měkkého masa
uzři jejich lítost, zbytečnou lítost
uzři jejich snahu, zbytečnou snahu
uzři jejich holé řitě, když ze tmy svítí
pochodně plné hoven
pak zahlaď záhyb mlčením a polib doma ženu, ona ví

26.10.2014
Na vysoký noze... vlastně paži.

bez ramecku.jpg

25.10.2014
# XXII

22_cokolada_a_technologie.jpg

25.10.2014
COOLNA

...A PAK JE TU TAKY TA KŮLNA, MILÝ TURDÍKU

TO JE MÍSTO GDE SE SCHÁZEJ TY CO JSOU KŮL

NĚCO TŘEBA JAKO NAŠE SKVĚLÁ PALIÁRKA

VIĎME, MILÍ PONDĚLNÍCI

25.10.2014  (upr. 26.10.2014)
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
O genitalitě, aneb jak nedostat přes držku

Jsou jenom dva způsoby, jak ukázat svoji genialitu

Buďto být nesnesitelně otravný, psát hovna, hrát hovna a tak vůbec…hovna

Tento způsob je ovšem dosti nejistý, neboť shodně se projevují lidé negeniální, takzvaní blbci a pitomci, a pak, snadno se může stát, že dostaneš přes držku…

Druhý způsob je: tvořit geniální a krásné věci

Přes držku můžeš dostat taky, pokud tvorbu budeš dávat do kontextu se svými, nebo cizími názory, a taky tě můžou zakázat…protože nakonec budeš vždycky někomu nepohodlnej

Oba tyto způsoby jsou ovšem jistým druhem perverze a zoufalství, protože genialita se dá také překonat a skrze ni dojít k vyjádření individuality v jednotě s průměrem a tak se stát mistrem ve skrytu

Ano, takového člověka v davu nepoznáš, ale má to jednu zásadní výhodu: nedostaneš přes držku.

Ale i tak je k tomu potřeba skutečného umění a cviku…

 

Proto nakonec přes držku nedostane jen málokdo.

23.10.2014
Medvídek

Volaný účastník je instrumentálně nedostupný.

Hrát si nebude.

Opakujte prosím naléhání později.

Můžete si zatím zkusit hrát sami.

Nebo se alespoň naoko uklidnit.

Pro příště se věnujte zásadně pouze jedné hračce či nástroji.

Ve světě hraček je to pevným pravidlem.

Je potřeba věnovat jim náležitou péči.

Zvláště, jedná-li se o plyšáka.

Vyberte proto prosím vhodného medvídka.

Uvědomte si, že ho budete mít dlouho.

Vypadávající plyš včas vložte zpět do bříška

a důkladně zašijte.

Hračku uržujte v teple a suchu.

Perte na 30 stupňů, raději bez ždímání.

A dostatečně ji hlaďte.


Sněte si o čem chcete.

Tuto možnost vždy máte.

 

23.10.2014
# XXI

21_pozastavit_zamestnance.jpg

22.10.2014  (upr. 25.10.2014)
o smradu

Tak dneska mi v práci řekl šéf zcela vážně, jak jsme tak jeli ve třech malym výtahem, že si mám příště vzít čistý tričko, čili že smrdim... a pak se mě ještě jednou významně ptal co že to mám v batohu...myslel jsem si svý...je pravda že včera jsem byl na paliárce a taky je pravda že dým není smrad...a taky je pravda, že si u toho pána vydělám rádoby dva tisíce za měsíc...tak co bych se kvůli němu každej den koupal, když jenom tahám bedny z místa na místo a nafukuju balónky a pozoruju vymejvání mozků...

tak co bych nechával zlostí cloumat svým majestátem?...když vím...svý...

a tak jsem si jenom řikal jak dlouho tomu pánovi bude trvat, než to taky pochopí...

a pak jsme jeli drahým vozem, kterému nejdou otevírat vzadu okýnka a ani dveře, protože stejně jako policejní auta chrání a pomáhají dětem aby nevypadly za jízdy, neboť jak známo děti jsou blbé po svých rodičích, i když těžko se padá dětem přikšírovaným v autosedačkách dětských... a tak já významně mlčel a v duchu jsem se smál...

a pak ten onen pustil rádio a tam hrála pohádka a bavili se tam dva bratři o tom zda slovo nebo čin je důležitější...vycházelo to na čin...ale pak jeden přišel na to: co když ale na tom něco je? co když ti řeknu, říkal bratrovi, co když ti řeknu...no co když ti například řeknu že jsi hnuj...no co když bych ti řekl že jseš hnuj...

ale já nejsem hnuj, povídá druhej

no ale já bych ti řekl, že jsi hnuj, tak ty bys mi řekl co?

nakonec z něj milej bratr dostal pekných pár nadávek

a pak se bavili o tom že to je nespravedlivý, že on mu řekl že je hnuj a za to obdržel daleko víc slov...

Přátelé já jsem se tomu dědkovi zezadu ze sedačky smál až jsem se za břicho popadal...

to se ví, že to radši stlumil dělaje, že něco důležitého vypráví

...

a to jsem jenom nenechal zlosti cloumat svým majestátem a myslel jsem si svý...

 

( no, milé děti, mam já brát vážně člověka kterej mi jindy zase doporučoval, že si jako mám udělat za pětset korun papír na to, že můžu řídit firemní auto, když věděl že ho budu řídit snad jednou?  leda že by mi to zaplatil ...a i to bych to ještě zvážil, protože jak známo papír z člověka lepšího řidiče neudělá, inu je to syn lampasáka, pan šéf, a já sice bez papíru dostanu o stovku míň za měsíc, ale v klidu si smrdim vzadu na sedačce a čtu si, protože řízení mám i tak dost...takže, mílá dítka , dávejte si na ně pozor, jsou rafinovaný, protože až je poznáte ...tak oni vás donutí až k pláči! :)

 

18.10.2014
Jinoch

Jinoch je ten, kdo je jinej.
Třeba černej gej.

17.10.2014
# XX

20_muj_smich_pit.jpg

17.10.2014
S LÁSKOU UNDERGROUNDU:

nemám co kouřit

nemám co pít

nač tedy žít

17.10.2014
banalitky

koupil jsem krabičák a postavil ho v karlíně před dům

se psem půjdu víckrát než normálně

17.10.2014
banalitky

celičký metro

čučí buďto na roztomilýho zrzavýho chumdelatýho pejsánka

nebo na pána co vypadá jak putin

 

17.10.2014  (upr. 15.3.2016)
banalitky

drusada květa fialová vystoupala na velký blaník

a když přemýšlela nad vojáky v hoře

raději slezla

a posadila se na blaník malý

17.10.2014
banalitky

9. 7. 1357 v 5 hodin a 31 minut zatloukl hermetik václav

toho času král a císař karel kámen pod pražským hradem na břehu řeky voltavy

někdy kolem roku 2023 jsme ten kámen vytáhli a odvalili ho pod vyšehrad

docela dobře se na něm sedí

když plivem tabák do černý vody a nadáváme na mládež

 

16.10.2014
EUROSPAJK

zkrášli svůj žalud EUROSPAJKEM

i varlata slastně proturbuj jeho hrotem

A ty, ženo dobrá, jistě oceníš jeho přednosti

ať už na bradavkách, nebo na příslušenství té tvojí zahrádky-pláňky spíš dnes, tam pod živým plotem

Kolik radosti skýtá TWIG EUROSPAJK, jak je pružný a úd erem jeho o kůž tvou

poznáš kde sídlí tělo

Vzrušivý svist a pak, po ohledání, najdeš rudý pruh na svých zádech, lýtku, nebo čele.

EUROSPAJK tvůj vnitřní lékař ti předepíše, a taky žiletky, a provazy nebo pouta, výdobytek to pomahačů

Užívej s přítelem, nebo sám: EUROSPAJK

16.10.2014
Jazyk

Vždycky jsem miloval definice

to krásné neboť a jest

a píšu si jienom tak pro radost, abych pochopil jazyk

a taky jsem se utápěl v kaligramech, jenom abych pochopil slova

Dneska vím, že v jazyku je všechno a nic

v jazyku je pochopení ale pramení z něj i nenávist

a přece jeněco za ním, něco co by se dalo nazvat bios, neco na čem i jazyk stojí

a bez čeho není to ani ono

proto nakonec moudrý dospěje do tichosti

aby dosáhl nejširšího datového toku

básníci se tomu jenom přibližují, neboť je vyživuje radost, láska a nebo nějaký jiný sentiment

kdejaký se ukájí nostalgií a jsou i básníci nenávisti a boje, těm se dnes možná říká politici

jindy to byli farizejové

 

A tady máš básnickou kost, čitateli

 

jest to tak a ne jinak

neboť voníš jako jablko

a to jablko voní zase jako švestka

a tašvestka voní jako právě napuštěný kondom

a ten kondom voní jako pneumatiky

a pneumatiky voní dálkou

a dálka voní tělem

a tělo svědí jablkem

a jablko je krásným hovnem a to je stromem

vidím to rovnou

zachraňte hovna

nenechte si vzít to jediné proč tu jsme

z hoven vzchází láska

neboť ta hovna voní jako tvoje ústa

a do nich strkám jazyk

a pěkně mě to sere

vždyť já už nejsem savec

a sralo mě to už ve škole, že ze mě dělaji opici

a já sem při tom voním éterem

a ta tvoje blůzka, skrývá dvě sokolí očka

kuk!

jsi savec?

neboť voníš hovnem

16.10.2014
ludismová

trhejte knížky, vyzdvihněte pátera koniáše a palte je

stejně už ty sračky nikdo nečte

rozflákejte auta, ať vám otevřou v ulici obchod

já jsem začal nenápadně rozbíjet hudební nástroje, aby mí kamarádi, opraváři hudebních nástrojů měli co opravovat

a taky jsem začal lhát, jenom proto, aby ti co měli pravdu, jí měli doopravdy

Ale hlavně: začnu tikat, aby čas získal zcela jiný smysl!

16.10.2014
o pořadech o vaření a jiných zlomyslnostech

je docela zlomyslnost

dělat pořady o vaření, kdy většinu ingrediencí si diváci nemůžou dovolit

při navrhování dětského pokojíčku hlavně nesmí dizajnér zapomenout vytvořit úkryty,

protože ti malí človíčkové si tak rádi stavějí bunkry

Tudle jsem dostal pokutu za špatný stání a dneska ty co mi jí dali stojí na tom místě, aby si mohli koupit svačinu

ale tim vůbec nechci říct, že by bylo dobrý, kdyby vládla na světě spravedlnost a, nedejbože, moudrost, protože pak by přestala bejt na světě prdel

15.10.2014
Pivovar

Založil bych pivovar v Číhošti.
Vařil bych takový to dobrý hutný poctivý rukodělný pivo,
co je teď v módě.

Sváteční třinácka by se jmenovala
Číhošťský zázrak.
Desítka by se jmenovala Toufar.

15.10.2014
O zvedání

Zvedni mi zase náladu
- aspoň to můžeš -
když už mi nechceš zvedat sukni,
nebo snad chceš
a jen nevíš jak,
když se mi ramena chvějí?

Zvedni mi náladu
a jako Fénix z popela
se také zvednu
a svedu všechny ty boje s úsměvem.

Zvedni ten padací most
mezi námi,
je to těžké
a není to těžké,
látka poklopce váží milionkrát víc.

Zvedni konečně koutky v úsměvu
a já zvednu hlavu ke slunci
v odpověď
na všechna tvá ale.

15.10.2014
S LÁSKOU UNDERGROUNDU:

u dé jedničky

stojí golem s cedulkou brno

volám naň soudruhu

tam maj mythologie plno

15.10.2014
S LÁSKOU UNDERGROUNDU:

ač hladce oholen

milicí odzbrojen

15.10.2014
S LÁSKOU UNDERGROUNDU:

ptám se je to náměstí do čtverce nebo do kruhu

podle toho co jsi vypil soudruhu

15.10.2014
banalitky

tudum tudum

z technických důvodů je přerušen provoz dráhy na petřín

využijte náhradní popravy

15.10.2014
banalitky

inzerované zboží naleznete pouze u nás

s trochou štěstí

15.10.2014
banalitky

autobusák pokuřuje

a ptát se ho

zda pojede

mi přijde

blbé

 

14.10.2014
banalitky

máte housky

ne

ale máme housky

to nic

vstává v půl čtvrté

14.10.2014
banalitky

dle vyhlášky

je pod hrozbou trestního stíhání

nutno

pod každé vyobrazení ježíška

umístiti na viditelné místo

copyright

14.10.2014
banalitky

s legalisací prostituce

a kriminalisací komunistů

zmizela z prahy rudá barva

achjo

14.10.2014
banalitky

narodil se pes s popálenou tváří a všichni se divili

den předtím přišlo na svět tele se třetím okem

ale o tom u nás na vsi nikdo nevěděl

14.10.2014
banalitky

beru hákem všechno z čeho ty seš káh

14.10.2014
Aforismus

Není
snadné
formulovat
složité
věty,

neb

není
snadné
formulovat
složité
věci.

13.10.2014
# XIX

19_inteligentni.jpg

13.10.2014
Bolest

Chceme nejvíc to,
co mít nemůžeme...
- proto trpíme.

Když ležíme na zádech,
která bolí,
slzy nám nahlas tečou po tvářích,
tehdy je skutečný svět
tam venku
neskutečně daleko.

Jen se v těch zádech
lehounce prohnout,
jen trošičku si ulevit,
snad to nezačne krvácet.

Ta bolest vytlačuje jakoukoli jinou myšlenku,
s poslední
prosíme Osud o mdloby;
nepřicházejí, 
zkoušíme počítat do nekonečna,
ale čísla odmítají přicházet za sebou tak
jak obvykle.

Děsivě bílý strop,
celé tělo se chvěje
pokryto žhavým potem,
odvracíme hlavu
a vidíme najednou
skrze dvojí hrazení
nemocničních postelí
její oči.

Spolupacientka
na druhé posteli,
spolubydlící v tomhle pokoji
vysoko nad korunami stromů.

Nevidíme vleže do okna,
jen úzký proužek šedé oblohy,
nebo snad stěny nemocnice.

Ta na vedlejší posteli
nás včera děsila,
když do mléčného rána
vykřikovala své
Do prdele!
Ježíšmarjá!
Au!

Ne! Jo! Čau!
dementním ochraptělým hlasem.

Teď i my máme touhu křičet,
vydávat co nejhlasitější zvuk,
snad se ho bolest zalekne a zmizí.

Nemizí však.
Je nepřekonatelná.
Téměř krásná.
Otupující.
Snad právě přichází bezvědomí.

Ještě cítíme horkost slz na tvářích,
a tak otočíme opět hlavu,
zas to dvoje hrazení
a zase její oči
- jako by mi zdravou rukou kynula
a najednou něco za jejím pohledem
promluví přímo v mé hlavě
"Neboj se! Vydrž!"
Usilovně si uvědomuji sílu toho sdělení,
vše kolem se rozpouští v mlze
a z té se u okna
najednou zjevuje anděl
s postavou krásné mladé ženy
ve stejnokroji sestřičky
- A teď to trošku ďobne. - 

Anděl někam uletěl,
mlha je stále těžší a těžší,
bolest mizí s prvním paprskem růžového snu.

12.10.2014  (upr. 12.4.2015)
Vděčnost

obr 059.jpgVděčnost

 

Hodinu před příjezdem svých rodičů se Miloš zamknul ve svém pokoji a na domluvy Martiny i paní Jaurisové odpovídal hysterickým vzlykotem. Paní Jaurisová odvedla Martinu do kuchyně na turka s lógrem, objala jí a řekla: „Von se z toho dostane, musíme mu dát čas."

„Ale Eva s Bohdanem jsou tu už za půl hodiny. Myslela jsem, že když na to Mildu připravíme s předstihem, tak se s tím srovná. Ale mělo mě napadnout, že tak přecitlivělý dítě jako Milda..." Martina se odmlčela, promíchala si bahno na dně hrnku a pokračovala polohlasem: „Jedou se takovou dálku, aby po letech viděli svý jediný dítě a on se před nima bude schovávat."

„Nezlobte se na mě, Martinko, ale já se mu nedivím! Když mu takhle ublížili!"

„Byla to těžká doba, paní Jaurisová. Neměly bychom je soudit."

Paní Jaurisová nesouhlasně zabručela a odešla na zahradu, ponechav Martinu jejím myšlenkám.

 

Martina s Evou kamarádila už od základní školy. Byly nerozlučné jako sestry: veselé, krátkovlasé dívky s odřenými koleny od lezení po stromech. Chodily spolu do přírodovědného kroužku, do sboru a do filmového klubu, prázdniny trávily na venkově u Martinina strýčka. Vypadalo to, že je nic nemůže rozdělit, po příchodu na střední školu se ale Eva změnila. Všechny dosavadní záliby postupně opustila. Martina už nebyla její nejlepší kamarádkou, Eva začala věnovat pozornost i ostatním dívkám, hlavně tem, které měly bohaté rodiče nebo příbuzné na Západě a do školy nosily vypasované džíny, sexy halenky a krajkové podprsenky. Nejvíc kamarádila s Naďou, jejíž otec byl umělecký sklář a často s celou rodinou jezdil na mezinárodní výstavy a bienále po celém světě. Sam Eva pocházela z bídných poměrů. Oba její rodiče dřeli v místní papírně a otec investoval všechny vydělané peníze do Škodovky, která šest dní v týdnu stála před domem, aby se jim rychle neopotřebovala. Paní Horáčková jí dokonce po večerech ušila šusťákovou plachtu, aby na ní nepršelo.

 

O spolužáky se Eva nezajímala. Byli podle ní ještě nevyvinutí, nezralí, a navíc bez peněz. Pak konečně na jednom maturitním plese sbalila o pět let staršího Bohdana, studenta posledního ročníku medicíny. Vzali se o rok později, když Eva otěhotněla. Nastěhovali se do levného podnájmu ve stejném činžáku, kde bydlela Martina s rodiči a obě ženy se zase sblížily. Martina s Evou trávila večery, když měl Bohdan v nemocnici noční službu. A po narození Miloše trávila s jejich rodinou ještě víc času. Často si brala Miloše v kočárku na dlouhé vycházky, aby měla Eva trochu klidu a volného času.

 

Když byly Milošovi čtyři roky, Bohdan dostal práci v krajské nemocnici. Pracoval v dětské části oddělení popálenin. Věnoval se rekonstrukcím obličejů a používal experimentální metody, o kterých často publikoval. Doma pobýval sporadicky a osamělá Eva Martinu často bombardovala telefonáty. Po mateřské nastoupila na místní poště a stěžovala si na staré, pomlouvačné kolegyně a mizerný plat. To Martina měla štěstí. Získala místo v sekretářky ředitele oddělení zahraničního obchodu v továrně na porcelán.

 

Jednoho dne přednesla Eva Martině neobvyklou prosbu. Bohdana pozvali na konferenci do Západního Německa a Eva měla jet s ním, sháněla proto cizí peníze - a oficiálně je podle zlodějsky nevýhodného kurzu měnit nechtěla. Martinu překvapilo, že kromě marek potřebovala Eva i dolary - a ve značné hodnotě.

„Vy tam snad chcete zůstat.", zažertovala.

„Kdybychom s sebou mohli vzít i Miloška, tak snad i jo. Ti řeknu, že mě to tu tak sere! Jenže ty kurvy jako by to věděly a Miloška s náma pustit nechtěj."

Martina se obávala, že se jí tolik peněz nepovede sehnat.

„Neblbni, pro tebe to přece není problém, s tím, kde pracuješ. A kádrovej profil máš určitě skvělej, jinak by ti to místo nedali. Určitě to zvládneš a ani tě nikdo nebude podezřívat. Musíš nám je sehnat. Bohdan chce nakoupit nějaký přístroje do nemocnice, a oficiální cestou to nejde - je to strašně zdlouhavý, a mezitím ty děti trpěj, děti, chápeš, musíme to udělat pro ty děti!"

 

Martině se nakonec povedlo požadovaný obnos sehnat. Eva byla nadšená, a na společné večeři před odjezdem Martině několikrát dojatě děkovala. Martina se navíc nabídla, že po dobu jejich nepřítomnosti dohlédne na Miloška. Zato Bohdan byl celou dobu podivně zamlklý a při rozloučení Martinu nemotorně objal za slov: „Budeš nám chybět. Všichni nám budou moc chybět."

„Bohy, dyť jsme za dva tejdny zpátky, simtě!", zasmála se Eva, ale i v jejím obličeji viděla Martina rozrušení.

 

Dva týdny uplynuly, aniž by o sobě Eva dala vědět. Ani jednou nezavolala, nenapsala jediný dopis. Když konečně zazvonil domovní zvonek, chystala se jí Martina vyčinit, jak to že se jí neozvala. Jaké bylo její překvapení, když za dveřmi nestála její kamarádka, ale dva příslušníci Státní bezpečnosti.

 

Eva s Bohdanem požádali na americké ambasádě v Berlíně o politický azyl. Bohdan byl lékař, vycházející hvězda ve svém oboru a tak nebyl problém velvyslance přesvědčit, jaký budou mít oba pro svou novou vlast přínos.

 

Martinu několik dní nepřetržitě vyslýchali, Miloše mezitím umístili do dětského domova. Když se zjistilo, že Martina sháněla Evě dolary a marky, propustili jí, ale o svou práci přišla. Musela vzít zavděk podřadným zaměstnáním. Našla si místo vrátné a navzdory podmínkám, ve kterých žila, se snažila získat do péče Miloše, kterému pobyt v dětském domově evidentně nesvědčil. Po několika týdnech jako by se vývojově propadl o několik let nazpět, začal mít potíže s mluvením a nedokázal kontrolovat svoje tělesné funkce. Po každé návštěvě byla Martina otřesená, jak Miloš vypadal. Jeho chování se projevovalo dvěma protichůdnými směry - buď byl tupě lhostejný, nebo celou návštěvu hystericky prořval, dokud ho lhostejné vychovatelky flegmaticky neodtáhly na pokoj.

 

Když Martině povolili, aby se o Miloše starala, plakala radostí. Během následujících let s ním trávila spoustu času v ordinacích psychologů a logopedických poradnách. O tom, že by nastoupil do školy v šesti letech, nemohlo být ani řeči. V sedmi letech nastoupil do speciální třídy, ve škole na druhém konci města - poté, co Martina půl roku obcházela úředníky na odboru školství a ředitelku školy s domácí slivovicí, bažanty a králíky od strýce z venkova.

 

Společenský život pro Martinu prakticky přestal existovat. Veškerý volný čas trávila s Milošem a po jeho nástupu do školy to bylo více než potřebné - Miloš měl totiž problémy se soustředěním a učivo nezvládal.

 

Jednou se o Martinu ucházel kluk, co dělal v místní papírně a ve volném čase hrál na basovku v undergroundové kapele Nouzový východ. Ale jejich vztah skončil ještě dříve, než začal - Miloš ho totiž od prvního pohledu neměl rád. Při každém setkání a po něm hysterčil, až Martina pochopila, že oba dva tito muži v jejím životě být nemůžou. Navíc Láďa ztratil nervy a Miloše během jeho dalšího teatrálního záchvatu uhodil - neplánovaně, v nekontrolovaném výbuchu vzteku. I když se omluvil, Martina ho vztekle, vystrčila za dveře a kytici s bonboniérou hodila ze schodů za ním.

 

Nevadilo jí, že je sama. Měla přece Miloše. A s každým jeho úsměvem, s každým pokrokem v učení měla pocit, že její život má přece jen smysl.

 

Když paní Jaurisová vykřikla „Už jedou!", Martina si leknutím zvrhla kafe i s lógrem do klína. V duchu si vynadala a převlékla se -  jenže právě na tuhle návštěvu si oblékla své nejlepší oblečení - fialový kalhotový kostýmek s vycpanými rameny, který jí přivezla sestra paní Jaurisové z Jugoslávie. Nic tak hezkého už v šatníku neměla. Nebylo času nazbyt - vzala si plísňáče a vlastnoručně uháčkovanou halenku z vlny s příměsí stříbrného lurexového vlákna.

 

Evu slyšela dříve, než viděla.

„To je příšerný, ty vaše silnice, zničili jsme si tlumiče na autě! Jsme tu teprve druhej den a už tu máme všeho plný zuby! Nic tady nefunguje jak má! Obchody jsou prázdný, hospody špinavý, prodavačky nevrlý, policajti neschopný! Ste to tady dopracovali teda! Martino, jsi to ty? Ty vypadáš...a co to máš s vlasama?"

Hlas vycházel z úst ženy, kterou Martina nepoznávala. Eva, jak jí znala, měla tmavé vlasy, velký nos - doslova orlí zobák a neskutečně malá prsa. Teď před ní ale stála blondýna s nosíkem jako knoflíček a s ohromnými plnými ňadry.

 

Bohdan ale vypadal stejně jako dřív, jen mu ubylo vlasů a přibylo vrásek. Cizí prsatá blondýna se k Martině přivinula a mlaskavě jí políbila na obě tváře.

„Martino, copak mě nepoznáváš? To jsem já! Jenom jsem se trošku vylepšila...ale o tom ti ještě povyprávím. Ty taky vypadáš jinak. Co to máš s vlasama, vypadáš jak Stevie Wonder! Tohle se u vás ještě nosí?"

Zavěsila se do Martiny a po cestě k domu ve svém monologu pokračovala: „Řeknu ti, když se tak kolem sebe rozhlížím, tak myslím, že na naší úroveň - co se týče infrastruktury, technologie, a vůbec vyspělosti, se dostanete tak za padesát let - a to je ještě dost optimistickej odhad."

 

V kuchyni paní Jaurisová naservírovala ořechové řezy, které Eva šokovaně odmítla, neboť „si drží linii". Kávu přijala - dokud ji neochutnala a znechuceně nevyplivla zpět do hrnku se slovy „Můžu dostat espresso?" . Když jí bylo řečeno, že ne, řekla si o sklenici vody. Byla z vodovodu a po natočení se na hladině objevila bílá vrstvička chlóru. Eva  se zvedla a odešla si do auta pro minerálku z Německa. Zato Bohdan byl vděčný strávník. Řezy v něm mizely jako Němci v krytu a kávu s vděkem vypil se slovy „Tohle je lahoda, v nemocnici z automatu nám teče hrozný svinstvo."

 

„A kde je vlastně Milda?", zeptala se Eva ve dveřích. „Snad není někde na táboře? Se sem harcujem tisíce kilometrů..."

„Milošek je ve svém pokoji. Nějak to chudáček nezvládá, jen to na něj moc velkej psychickej nápor."

„Ste ho teda pěkně rozmazlily, patnáctiletej klacek a bude se schovávat...ach jo, někdo z něj bude muset vychovat chlapa. Bohdane, až si popovídáme s Martinou, promluvíš s ním."

 

Povídala hlavně Eva. O tom, jak těžké měli začátky. Bohdan pracoval v chudinské nemocnici pro přistěhovalce, a po večerech se učil anglicky, aby mohl získat lepší místo. Eva pracovala ve fastfoodu a nosila domů nedojedené zbytky, aby ušetřili za jídlo. Naštěstí se Bohdan rychle vypracoval. Plastická chirurgie začala být žádaný obor a Bohdan měl díky své praxi dveře otevřené dokořán. Pracoval ve státní nemocnici - ale Eva ho donutila dát výpověď a odejít do soukromé kliniky, kde nabízeli vyšší plat.

 

„Nemohlas mě poznat, viď? To je zčásti Bohdanova zásluha. Tohle", řekla a položila si prst na nos „dělal Frank, Bohdanův šéf. A tohle", nadzvedla si dlaněmi obě ňadra „je Bohdanova práce. Bohdan totiž umí dělat ty nejlepší kozy na Západním pobřeží. Zpěvačky, herečky, luxusní kurvy - všechny chtěj, aby jim kozy šil dr. Ptacek. Vypadaj totiž úplně přirozeně, a skoro nejsou vidět jizvy! No fakt! Podívej!" Bez varování si začala rozepínat šaty a než se Martina na něco zmohla, stála před ní Eva polonahá a pokládala si její dlaně na ňadra. „Zmáčkni je, no tak, zmáčkni je! Že jsou na pohmat jako opravdový? Že jo? A koukej, vidíš? Jenom taková malá jizvička! A přitom tam dokázal napěchovat takovýho silikonu! Bohdan je fakt génius!" Eva vzala manželovu hlavu do dlaní a políbila jí na začínající pleš.

 

„Vidím, že máš zajímavou práci", vydechla Martina, když se vzpamatovala.

„Tak určitě, je to skvěle placený, akorát se tam nedá dělat výzkum. Ten tam nikdo nezaplatí."

„Di do háje", odvětila Eva, soukající se zpět do podprsenky, „ to bys radši hákoval ve státní? Za plat o třetinu menší?" Výhružně se podívala Bohdanovi do očí. „Anebo bys snad byl radši, kdybysme tu zůstali? Za mizerný peníze se starat o cikáňata, který jejich ožralí rodiče nechali moc dlouho ležet u ohně? A já bych seděla u přepážky na poště, kde uklízečka brala víc než já!" Mezitím co bojovala s knoflíky, zuřivě syčela: „Máme velkej barák, bazén, dvě auta, jachtu, dovolenou trávíme na Havaji a von mi bude pořád kafrat o výzkumu. To je nějaká vděčnost, za to, že sem ho vytáhla z týhle prdele!"

Bohdan beze slova vstal a začal vzdorující Evu líbat na ústa. Potom si něco šeptali do ucha a objímali se. Martina se odvrátila k oknu.

 

„Ford Mustang. Ten je Bohdanův. Já mám velkýho Chryslera, kombíka, na nákupy. A Bohy si chce ještě koupit Jaguára z roku 1960, pro radost. Ale ten chlápek chce za tu rachotinu děsný peníze. Tak ještě nevím, jestli to Bohdanovi dovolím."

„A co vlastně děláš ty?"

„Já? Co asi dělám. Můj manžel má zodpovědnou, náročnou práci, tak je moje povinnost starat se o rodinný hnízdo - aby měl útulnou klícku, kde si večer odpočine a nabere sílu. A taky musím pečovat o sebe - manželka plastickýho chirurga musí bejt krásná, a reprezentovat ho."

Eva začala vyprávět o večírcích, které pořádá pro ostatní lékaře a jejich manželky, a na které se občas nechají pozvat i prominentní klienti. O svojí sbírce fotografií se slavnými osobnostmi, kterou vystavila v jejich obýváku. Švitořila a švitořila, až jí Martina přerušila.

 

„A nezeptáš se, co jsem celou tu dobu dělala já? Jak jsem se starala o vašeho syna, jak jsem se kvůli vám dostala do problémů? Ten váš útěk mi zničil kariéru!"

Eva vyprskla: „Kariéru! Ona tomu říká kariéra - kafíčko, soudruhu řediteli, pošta, soudruhu řediteli, přijela sovětská delegace tak musím utřít ty zvratky a zavolat na záchytku, soudruhu řediteli...BOHDANOVI šlo o kariéru, holčičko, a udělat jí mohl jedině na Západě! Tady by se z něj nikdy nestalo to, co je z něj teď! A co se týče Mildy - stejně ses nevdala, tak ti aspoň dělal společnost, abys nebyla tak sama."

„Nevdala", řekla smutně Martina, „protože mě pořád potřeboval, neměla jsem čas na sebe. A když se někdo objevil, tak ho Milda nesnesl."

„Ti řikám, že sis ho moc rozmazlila. Bohdane, musíš si s ním jít promluvit, už nemáme moc času. Jestli chceme stihnout zejtra to letadlo a eště si musí sbalit."

„Sbalit? Vy ho chcete vzít s sebou?"

„Samozřejmě, vždyť jsme jeho rodiče."

„Na prázdniny?"

„Nafurt! Co sis myslela? A ty Bohdane, jdi už!"

Martina zůstala sedět na židli beze slov, zatímco Bohdan postrkován Evou vyšel ze dveří směrem k Mildovu pokoji. Za chvíli byl slyšet hysterický řev.

On s vámi nikam nepojede, pomyslela si Martina vděčně. Nechali jste ho tu, opustili. A proč? Nikdo vás neutlačoval, nepronásledoval. O politiku se ani jeden z vás nezajímal. Vás zajímaly vždycky jenom prachy.

 

Martina se zvedla a pomalu šla k Mildovu pokoji. Bohdan byl nalepený na dveřích a zoufale svíral kliku v ruce. Eva neklidně popocházela jako lev v kleci.

„Proč ho vlastně chcete? Nechali jste ho tady bez mrknutí oka. A teď po deseti letech ho mermomocí chcete zpátky?"

Eva si zapálila cigaretu, aniž by se zeptala, jestli to někomu nevadí.

„Když Bohy pracoval na pohotovosti a dělal zkoušky z angličtiny, otěhotněla jsem. Dítě jsem nechtěla - no když sem si představila, jak bysme žili z Bohdanova bídnýho platu tři...řekla jsem mu: Hele, až budeme mít barák, tak si dítě klidně uděláme, ale teď ne. Můj doktor, to pako věřící přecitlivělý, mi to rozmlouval. Tak to udělal nějakej řezník na klinice, kde se specializovali na tyhle věci. Ale něco při tom podělali, protože když jsme se nedávno začali snažit o mimino, tak se zjistilo, že už další děti mít nemůžu. Tak jsme se rozhodli, že si vezmeme Mildu zpátky."

Mezitím se dveře od Mildova pokoje otevřely. Bohdan vrhnul nevěřícný pohled po Evě, která na něj zuřivě gestikulovala, ať jde do pokoje. Bohdan tam zaplul a kupodivu se řev už neopakoval. Byl slyšet jen Bohdanův melodický hlas a Mildovo občasné vzlyknutí. Po chvíli se dveře otevřely znovu, Bohdan se vyklonil a mávnul na Evu, která rychle típla cigaretu o dřevěné obložení a zaplula do pokoje za ním.

 

Martina s tupou hlavou odešla do obýváku. Dívala se z okna na červené auto, které se na rozbité silnici vyjímalo tak nepatřičně. Čas se zastavil.

 

„Martino? Tak my už jedem! Tys tu usnula, viď?"

Martina vystartovala z křesla a spatřila usmívajícího se Bohdana, spokojenou Evu a mezi nimi Mildu se zarudlýma očima, které klopil k zemi.

„Mildo? Tak ty mě tu chceš opustit?"

„Děkuju ti za to, že ses o mě starala v rámci svých omezených možností", odříkával Milda naučenou frázi jako kolovrátek, „a já už tě nebudu zatěžovat svými nároky a odevzdám se do péče mých rodičů, do které i ze zákona patřím. Bude to tak lepší pro nás všechny, což jistě sama jako rozumná žena chápeš."

Martina se rozplakala, objala Mildu a připomínala mu všechny krásné okamžiky, co spolu zažili: jak ho učila jezdit na kole, jak surfovali na Slapech, jak ho vzala do Prahy do ZOO. Milda odvracel tvář a zadržoval vzlyky. Když ho Martina pustila a on byl opět schopný mluvit, vypadly z něj jen dvě věty.

„Ten červenej Mustang bude můj. Vědělas, že v Americe dostaneš řidičák už v šestnácti letech?

 

Pak stála Martina dlouho u okna a dívala se za červeným Fordem Mustang, který odvážel deset let jejího života.

 

 

KONEC

 

 

12.10.2014  (upr. 12.4.2015)
Miláčkové

Miláčkové

 

Viktor nemohl přehlédnout, jak Sandra září štěstím. Blonďaté kudrny se jí vznášely kolem obličeje až připomínala smějící se sluníčko. Srdečně se přivítali a horoucně políbili na obě tváře. Viktor ztěžka dosedl do křesla a objednal si karamelové latte s perníkem. Naklonil se k Sandře, která neklidně poposedávala a oždibovala odchlípnutý růžek nápojového lístku.

 

„Tak spusť!"

„Viktore, je to neuvěřitelný - s Allanem čekáme miminko!"

„To je ale fantastický! Gratuluju! Allan už to ví?"

„Jasně, včera jsem mu to řekla, hned jak jsem si udělala ten test. To víš, samozřejmě že má radost. Hned začal googlit jména. Věděl jsi, že úspěch tvého dítěte závisí mimo jiné na jménu, které mu dáš? Na netu o tom existují statistiky. Ale zatím jsme žádné nevybrali - no máme na to ještě půl roku času. Allan už ale vyhledal porodnici s nejlepším hodnocením a rezervoval mi tam místo. A těch odborných článků, co mi vyhledal...to v žádným případě nemůžu stihnout přečíst. Asi ho požádám, aby mi z toho udělal výcuc a večer mi převyprávěl."

„Minule jsi neříkala nic o tom, že byste plánovali rodinu. Kdo je vlastně dárce?"

„Jeden pětadvacetiletý vysokoškolák, hnědooký blonďák, žádné dědičné nemoci..."

„Prostě ideál."

„Přesně tak. Allan si ho v té jejich databázi sám vybral. Strávil s tím několik dní a nocí. To bys nevěděl, kolik lidí chodí darovat sperma. A přitom skoro každý má nějaké dědičné zatížení: rakovina, krátkozrakost, srdeční potíže, celiakie, alergie...Ale ten náš je prostě dokonalý."

„To rozhodně. Ještě jednou blahopřeju."

 

„Díky. A co ty a Olivie? Jak to jde?"

„Perfektně. V životě jsem nebyl šťastnější. Olivie přesně ví, jaký jsem, co chci, dokáže přesně rozpoznat mojí náladu a podle toho se ke mně chovat. Když jsem naštvanej, utěšuje mě, když jsem veselej, povídá si se mnou. Když jsem unavenej a přepracovanej, tak mi pustí relaxační hudbu a nechá mě odpočívat. Jsme spolu absolutně sladěný."

„Vidíš, já jsem ti říkala, že je to lepší, než chodit s živým člověkem, a tys mi nevěřil. A teď si srovnej, jaké to bylo, když jsi chodil s Klárou."

„Strašný. Když jsem se vrátil domů unavenej z práce, tak si za každou cenu chtěla povídat - o blbostech, co mi byly úplně volný. Jak si její kolegyně naschvál koupila stejnej svetřík, jak jí jiná tajně upíjí čaj s guaranou. Když jsem si povídat nechtěl, tak se urážela. Nebo že nedávám dolů záchodový prkýnko. To byly diskuse na hodinu. Olivie na záchod nechodí a tim je to vyřešený."

 

Oba se od srdce smáli. Jeho smích byl hluboký a dunivý, její vysoký a zvonivý.

 

„Ale když jsem si s ní začal, tak jsem si nedokázal představit, jak budeme mít sex. Jestli je to vůbec možný, mít spolu sex. Jasně, teď už vím, že to je to nejjednodušší. Koupěj se komponenty, nástavce, přípojky - a jde to. A vývoj jde v tomhle brutálně dopředu. Za chvíli už budou umět zařídit tak, aby byl sex s počítačem stejnej jako s živou ženskou. Na to se moc těším."

 

Viktor upil ze své kávy a Sandře začal zvonit mobil.

„To je Allan. Ahoj lásko, co potřebuješ? Kočárek? No ty jsi rychlík, tak brzo! Jakej - víš co, pošli mi fotky. Jsem v kavárně s Viktorem. Pozdravuje tě. Chceš mu něco říct? Počkej, dám tě nahlas!"

 

Přes celou obrazovku Sandřina mobilu se objevila fotografie tmavovlasého muže ve středních letech, s jemnými vráskami kolem očí a decentním strništěm na bradě.

„Ahoj Viktore, tak prý už jsi to slyšel!"

„Jo, Sandra mi to právě oznámila, gratuluju vám oběma!"

„Říkala ti Sandra o té oslavě? Chystáme takovou menší akci u nás doma, doufám, že přijdete i s Olivií."

„Určitě, vezmu jí s sebou."

„A jak vám to klape?"

„Jak jsem už říkal Sandře, je nám spolu dobře. I když na začátku jsem musel v jejím nastavení udělat pár změn. Některý vlastnosti jsem musel přeprogramovat, než jsem to vyladil."

„To já jsem v Allanově nastavení neměnila skoro nic. Zamilovala jsem si ho okamžitě takového, jaký je."

 

Sandra se zavřenýma očima mlaskavě políbila obrazovku.

 

„Já tě taky moc miluju. Kdy přijdeš domů?"

„Brzy, jen s Viktorem dopijeme to kafe, skočím si ještě na manikúru a vyrazím."

„Nejezdi přes Barrandovský most, je tam bouračka. Dvě dodávky v sobě, stojí to tam v obou směrech."

„Dobře, díky za radu. Zatím, lásko."

„Na viděnou, miláčku, pa!"

 

Sandra ještě jednou obrazovku políbila, než Allanova fotografie zmizela.

 

„A co ty a Olivie, neuvažoval jsi o rodině?"

„Ale uvažoval, jenže v našem případě je to o dost složitější. Dárkyni vajíček by Olivie našla, ale s náhradní matkou je to horší. Tady za to chtějí strašné peníze. Musel by se sehnat někdo za hranicemi. A potom - vždycky tam těch oplodněných vajíček vloží radši víc, protože všechny se neujmou. Ale bývají z toho vícečata, a představ, jak by se o takový trojčata, čtyřčata staral sám."

„Ono se to časem určitě nějak usnadní, uvidíš. Ty jako chlap nemusíš na rodinu tak spěchat."

 

Než Sandra odešla, ještě chvíli si povídali. Sandra pochválila Viktorovu fialovou košili s proužkem, kterou mu Olivie vybrala. Až ona mu ukázala, že černá a šedá nejsou jediné barvy, které smí muži nosit.

 

„Dovedeš si představit, jak bychom žili, kdybychom naše miláčky neměli?"

„Jak? No museli bysme chodit s jinýma lidma. Například spolu navzájem."

„My dva? Spolu? Dokážeš si to představit? Já mám ráda asijskou kuchyni, ty jíš knedlíky se zelím. Já si ráda popláču u romantických filmů, ty máš rád akčňáky. Já sleduju seriály a ty každý večer koukáš na fotbal."

„Ty jsi nekuřačka, já si občas zapálím. Ty ráda cestuješ po památkách, mě to ubíjí. Já miluju adrenalinový sporty, ty máš strach z výšek. Kdybychom my dva žili spolu..."

„...tak bychom se asi navzájem pozabíjeli."

 

 

KONEC

10.10.2014  (upr. 14.10.2014)
Špatný zahradník

                                          1.

 

                 Toulá se sám po kvetoucích zahradách,

                 myslí jen na ni,květ,který miluje,

                 květů však více potká na svých výpravách,

                 stará se o všechny,každou kytku zalije,

 

                 v tváři zahradníka září ryzí úsměv,

                 neví však,že není dobrá láska v květ,

                 za městem,za zdí,čeká jeho rakev,

 

                 on chce být v práci poctivý,

                 všechny rostliny mají býti krásné,

                 o každou se postará,není lenivý,

                 svou zručnost piluje,jak romantik své básně.

 

                                             2.

 

                 Časně z rána vstává zahradník,

                  již dlouho nebyl u své nejmilejší,

                  cítí se jak vrah,násilník,

                  jeho květina barvu má umrlejší,

 

                  neví,zda vadne,chřadne,

                  či jiný zahradník ji přešlechtil,

                  ví,že je konec krásného dne

                  a svoje srdce zavraždil,

 

                  bloumá po zahradách,

                  ví,že v světě skončil,

                  toužil jen po všech nádherách

                  a tím se s láskou rozloučil,

 

                  zbylé květy pláčí,hynou,

                  však ten blázen nechce náhradu,

                  dny se vláčí,plynou,

                  zahradník zničil celou zahradu.

 

                                          3.

 

                  Toulá se sám po mrtvých zahradách,

                  myslí jen na ni,květ,který miloval,

                  květů však více potkával na svých výpravách,

                  staral se o všechny,každou kytku zalíval,

 

                  v tváři zahradníka září v sebe hněv,

                  již ví,že není dobrá láska v květ,

                  za městem,za zdí,on zemře padne v rakev,

 

                  on není v práci poctivý,

                  všechny rostliny jsou již uhnilé,

                  na všechno kašle,je bouřlivý,

                  své žíly rozryje,jak sadista záda své milé.

 

                                      4.

 

                  Současně umírá poslední život v zahradách,

                  překrásná květina a špatný zahradník,

                  zátiší skvostné na márách,

                  oba mají alespoň společný pomník.

 

                  Rok 2003

10.10.2014  (upr. 11.10.2014)
Parafráze

Kdybys nebyl komárem,
nestal by ses velbloudem.

(přísloví)

Kdzbzs nebzl komárem
nestal bz ses velbloudem.

(v komářím jazyce qwertz)

10.10.2014
# XVIII

18_terapie_jako_lev.jpg

8.10.2014
Fú tyč

Fú tyč
(anglicky footage)
je tyč,
do které se dělá fú
a ona dělá tú.

Třeba didgeridoo.

Použití v názvu videa na YouTube:
Name Nameson plays didgeridoo (extra footage)

8.10.2014
NF

Labuť se třemi křídly
divoce jimi mává
neletí
točí se v kruhu na hladině
a jednou nohou cáká
a čeří vodu kolem sebe
druhá noha
- chromá - 
má tvoje oči
jak jen noha oči může mít
a smutný výraz
A nekonečná bolest
: proč tu nejsem?

Ztrácím se před tvýma očima na ptačí bláně
mastné peří odpuzuje doteky
voda už se tě nedotýká
nic už se tě nedotýká

Zakašlání trčí v krku
bojí se jen tak vyletět ven
a tak zdlouhavě tlačí na mozek
často asi nedokážu
ono důležité "Ehm..."
- litovat minulosti je stejně zbytečné
jako obávat se budoucnosti

Podej hlášení o stavu svých citů
jsou cukrově lesklé
Dokouřím a nenechám se vyrušovat
"Proč" ztrácí význam
když odmítáš existenci zítra

Radši každý den vnímej
jako bonus navíc

Tak naschle zas zítra
v tajemné síti slov
omotej mi jimi hlavu
a ukryj mě
pod vrstvy látky.

7.10.2014
# XVII

17_ceny_hoveziho_masa.jpg

6.10.2014
# XVI

16_prubeh_vyberoveho_rizeni_zivota.jpg

6.10.2014
Druhá strana tváře

každá strana má dvě mince
jednu z cínu
věkem oblýskanou
druhou zlatou
v plyši uchovanou

 

každé oko má dvě tváře
jednu krásnou
z kalendáře
druhou svrhlou do žaláře

 

ta třetí tvář
to jsi ty
nesedíš do rytmu
ni do statistiky

5.10.2014
Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

kresby nove 109.jpg

 

 

Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

 

Zanedlouho se narodím, na což bych se měl těšit, ale je to přesně naopak. Nejen, že mě nečeká to, co většinu z vás – milující rodiče. Mě je navíc jasný, že budu mít naprostý utrum se soukromím – teda, ne, že bych ho teď měl. Moje fotky se v bulvárních časopisech objevujou už teď.

 

Jedna věc je jistá: jakmile opustím tělo ženy, které bych měl říkat matka, a budu špinavej od krve mžourat na svět kolem sebe, hned ke mně přiběhne armáda fotografů a začnou cvakat, fotky pošlou do redakce mailem hned z čekárny, grafici to plesknou na titulní stránku a další exkluzivní nášup fotek bude vevnitř. Hned druhej den si to poběžej všichni koupit – všichni, i ti, co tvrděj, že je to nezajímá, protože o čem by se bavili v práci o polední pauze, že jo?

 

Před šesti měsícem, kdy jsem ještě nevěděl, jestli jsem kluk, nebo holka, poněvadž jsem si dole nedokázal nic nahmatat, jsem si vybíral jména, který bych mohl mít ať už jako kluk, nebo jako holka. Staročeský jména, neobvyklý jména, zapomenutý jména. Nakonec sem vyfasoval Pepíčka, jako půlka tohohle národa.

 

Mí rodiče se nikdy nemilovali. Nejsem ale nechtěný dítě, ani omyl, to vůbec ne. Přesně naopak.

 

Tenkrát večer seděl můj zploditel (po něm mám mimochodem to supertuctový jméno Pepíček) sám doma na gauči. Jeho manželka odjela moderovat nějakou snobskou akci – vyhlášení golfisty roku, nebo nějaká charita pro děti na vozíku – tím si nebyl jistej, copak jí věnoval pozornost, když mu to říkala? On nesnáší šampaňský, z těch bublinek ho pálí žáha a to blbý suši je tak malý, že se z něj nenají.

 

Má prostě rád svůj klid doma před velkoplošnou obrazovkou svýho domácího kina. Tak tam tak sedí, a najednou zazvoní zvonek.

 

Moje jakože matka se tváří, jako by jela kolem čistou náhodou, „viděla jsem, že se u vás svítí, tak jsem si řekla, že se stavím“, těžko říct, jestli jí to věřil, ale na tom nesejde. Pozve jí dál a naleje jí víno, k jídlu bohužel nic nemá, návštěvu nečekal. Tak tam seděj na gauči před gigantickou obrazovkou, na který běží nějakou dokument o velrybách, „to snad není možný, člověk si platí kabelovku se sto padesáti programama a jediný, na co se dá koukat, sou velryby“. Zpočátku vesele švitořej, ale po pár skleničkách jsou čím dál víc zamlklí, je jim už nejspíš jasný, že spolu skončej v posteli, ale potřebujou na to asi dostat odvahu, nebo spíš zploditel doufá, že se s nějakým tím promile v krvi nebude druhej den ráno cejtit tak provinile, až mu manželka přiveze čerstvý koláčky a začne vyprávět jak bylo na golfovým/ dobročinným večírku.

 

Jeho ruka se nenápadně přesunula na její koleno, ona pořád předstírá, že sleduje velryby, teprve až za pár minut mu její ruka nesměle prohrábne vlasy. Potom oba beze slov vstanou a odcházejí po schodech nahoru.

 

Když zploditel v manželské posteli usnul, matka vylezla a oblékla se, boty si vzala do ruky, aby ho nevzbudila. Auto nechala zaparkované dál od domu, ale na cestě k němu se neovládla, vytáhla z kabelky svůj ocingrlátkovaný iPhone a volala nadšeně svojí matce. Potom vyťukala SMSku zploditeli, kde ho ubezpečila, jak bylo všechno krásný, fajn a super, a že se mu brzy ozve.

 

On teda ráno vystřízlivěl, ale výčitky, který očekával se nějak nedostavily, ale v podvědomí se naopak rozrůstal pocit hrdosti, že on, takovej starej paprika, sbalil mladou holku.

 

Jo, sbalil, prdlajs, kdybys věděl, fotříku, jak to na tebe pěkně vymyslela.

 

Od tý doby se viděli skoro obden, někdy se sešli po domluvě, někdy se matka „náhodou“ objevila tam, kde byl zrovna zploditel, ať už s manželkou, nebo bez ní.

 

Pořád jí opakoval, jak je pro něj rodina důležitá, jak nechce ublížit manželce, a už vůbec ne dětem, a pár minut na to už se s mojí matkou vášnivě svíjel na zadním sedadle auta, na kuchyňský lince u ní doma nebo v manželský posteli, kterou sdílel se svojí ženou.

 

Mohla sis tu námahu ušetřit, mami, protože už tu první noc, kdy si v týhle posteli ležela, sem se ve tvým břiše začal skládat dohromady. Kouzelnej čůrací papírek ti to ale řekl až za dva měsíce po tom.

 

Když se to babička dozvěděla, skákala radostí do vzduchu, co jí to její tloušťka dovolila. Se slzama v očích matku objímala a říkala jí: „To je bomba, to je super, jen počkej, nech všechno na mě, udělám z tebe hvězdu!“

 

Za dva dny přišla skupina tří lidí. Moje matka se na jejich návštěvu dobře přichystala, a pod vedením babičky se naučila, co jim má říct:

 

„Pepa a já se milujeme už dlouho. Byla to láska na první pohled, znáte to, jenom jsme se jako na sebe podívali a hned sme měli pocit, jak to říct, no jako bysme našli svý to, duchovní dvojče, nebo tak něco. Von Pepa nechtěl ublížit svý rodině, protože mu nich jako fakt záleží, tak jsme se snažili, no, bejt jenom jako kamarádi, ale vono to dlouho, žejo, nešlo. No a Pepa se teda rozhod, že všechno manželce řekne, že jako má tý přetvářky dost a že chce bejt se mnou, protože voni si už ani nerozuměj a vona mu navíc několikrát byla už nevěrná, ale já jí nechci pomlouvat, takže prostě jí to Pepa řek a vona, že mu ten rozvod nedovolí, jí prostě nestačí, jak ho celej život trápila, vona si ho totiž vzala jsem kvůli penězům, tak mu chce prostě dál ubližovat a představte si, že dokonce volala mně, napřed, ať prej se s Pepou rozejdu a potom, když zjistila, že čekám dítě, tak mi začala vyhrožovat, že mě a dítěti něco udělá! No já se normálně bojim teď z domu, aby mi něco neudělala, žejo. Úplnej psychopat, prostě.

 

Pepa jí řek: Vem si můj barák, vem si všechno, co mám, jenom mě nech odejít s mojí láskou Laurou – no a vona začala ječet a rozbíjet nádobí, a vyhrožovala, že mu sebere děti a odstěhuje se s nima do Austrálie, aby je už nikdy neviděl a že nikdy nedopustí, aby byl Pepa šťastnej s jinou.“

 

Tenhle příběh byl tak dojemnej, že i redaktorka začala popotahovat. I když pochybuju, že mojí matce někdo tuhle story z červený knihovny věřil, o hledání pravdy v jejich branži ale nejde, oni musej ty svý noviny nabít emocema, aby to lidi kupovali.

 

Já bych teda docela rád věřil tomu, že se moji rodiče maj rádi a že maj rádi mě.

 

Druhej den ráno vstala babička za svítání a vyhnala svýho starýho, ať běží koupit noviny. Mezitím vytáhla z postele i mojí matku a obě čekaly v obýváku u kafe, až jim manžel a otec přinese plod jejich snažení.

 

Plátek, co přines, vypadal dost uboze. Vytištěnej vyblitejma barvama na tom nejlacinějším papíře, kterej strukturou připomínal toaleťák, ale babička ho brala do rukou jako klenot, vždyť tohle čte většina populace. Existujou samozřejmě časáky na křídovým papíře, svázaný a s lesklou obálkou, do nich se člověk taky může dostat. Ale aby se tam dostal, musí z něj bejt hvězda, celebrita. A k tomu, aby se jí stal, mu můžou pomoct právě takovýhle toaletní noviny.

 

„Já věděla, že to dotáhneš daleko, princezno moje“, vzlykala babička, „tvoje fotka na titulní stránce. Čtyřikrát sem potratila, než ses mi narodila ty a teď je z tebe hvězda. Všechno to utrpení si mi vynahradila.“

 

Užij si svojí slávu, matko, než papír s tvojí fotkou skončí v něčích kamnech, než ho hajzlbáby rozřežou na kousky, do kterejch ženský budou balit použitý vložky.

 

Ještě ten den přišli na bleskovou návštěvu další pisálkové, kterým matka potvrdila to samý, co už v novinách vyšlo. Řekla jim, že je s otcem svého dítěte v kontaktu, ale že se raději nechtějí scházet, protože jeho manželka je všeho schopná.

 

Potom jim zapózovala venku u bazénu, vzala si bikiny aby na fotce bylo vidět její pomalu se rýsující bříško. Potom je babička vypakovala a přitom je nemilosrdně zkasírovala, každýho o několik tisícovek.

 

„Ani Madonna si neúčtuje peníze za rozhovor“, bránil se jeden.

 

„Jenže Madonna tu byla naposled před třema rokama a ty o něčem psát musíš, aby ses uživil“, odbyla ho babička, která jim všem suverénně tykala.

 

Předpokládám, že o mojí existenci se zploditel dozvěděl z novin. Možná, že mu je přinesla jeho rozzuřená manželka, protože on se o společenský dění nezajímal. Každopádně se před ní dušoval, že s mojí matkou nikdy nic neměl, což mu zpočátku asi i věřila, protože za prvý, on nebyl zrovna idol žen. Za druhý, moje matka se začala honit za slávou už nějakej ten rok zpátky a snažila se uhnat nějakýho postaršího prachatýho týpka, aby se mohla přiživit na jeho jméně, ale nevycházelo jí to.

 

„Dyť co to taky bylo za nápad,“ povídala takhle jednou večeře babička, „spát s chlapem, o kterým beztak všichni vědí, že je děvkař a stejně už spal s každou – to nikoho nezajímá. A eště se hlídá, aby ti neudělal dítě. Ztracenej čas, naprosto ztracenej čas.“

 

„Aspoň si holka něco užila“, zazubil se její manžel.

 

„Užila, to jo, to víš, že jo, co si tak asi mohla užít, co si ženská tak může užít s chlapem, co sem si kdy já užila s tebou, prosimtě?“

 

Moje matka se začala hýkavě smát a její otec zahanbeně sklopil oči do rozčvachtané směsi masa se zelím.

 

Cirkusová sláva má jepičí život, to věděla babička moc dobře. Proto se jí s matkou snažily živit, jak jen to šlo. Zásobily bulvár s každou maličkostí, která se mě týkala. Když mi koupily nechutný dupačky ve kterejch mimino vypadá jako los (i s parohama, nekecám), noviny otiskly fotku. Když mi koupily kočárek z černý koženky s logem Louis Vuitton, noviny otiskly fotku.

 

Když se matce začalo pořádně kulatit břicho, protože sem už pořádně vyrost, nechala se vyfotit, jak leží úplně nahá na kožešině z ledního medvěda, intimní partie zasypaný hromádkou bílejch okvětních plátků z růží.

 

Když se matka vydala do společnosti, brala si pořádně upnutý šaty, aby vypouklinu svýho břicha pořádně vystavila na odiv. Jako její náhrdelník od Swarovskýho a kabelka od Vuittona, i já byl její módní doplněk.

 

A jednoho dne, aniž by na mě kdokoliv bral ohled, otiskli MOJÍ fotku.

 

Jak se vznáším v plodový vodě, cucám si palec a netuším nic o tom, že mě někdo fotí. Vzali mě z takovýho úhlu, že je vidět moje nádobíčko a kdybyste ho náhodou přehlídli, ukazuje k němu velká červená šipka s nápisem JE TO KLUK!

 

Výtisk nám samozřejmě přinesl děda ještě začerstva. Zatímco se všichni radovali, že už je zase rodina na titulní stránce, já sem vevnitř začal skákat, kopat a kdybych mohl křičet, tak křičím: „Ty náno pitomá, eště sem se ani nenarodil a už si ta nejblbější část národa prohlíží moje intimní partie! Já nechci bejt děvka bulváru, stačí, žes jí udělala ze sebe!“

 

Matka se chytila za břicho a bědovala: „Už to do mě zase kope. Už se nemůžu dočkat, až se vyvalí ven a bude pokoj. To tam nemůže jen tak sedět a dělat mi hezký bříško? To sebou musí furt mlít?“

 

„No tak holka, musíš něco vydržet, stojí to za to, podívej se, jak jsi díky tomu slavná. A těch nabídek co máš: reklama na sunar, focení těhotenskejch šatů, kolekce kočárků – když si ještě nebyla těhotná, tak tě nechtěli ani do komparsu. A dáváš čtyři rozhovory tejdně. To za to stojí, ne?“

 

Matka uznala, že ano, ale postěžovala si, že nemůže spát na břiše a že nechápe, proč nedělají císařskej řez na požádání.

 

„Ty si blbá, přece si nebudeš zbytečně kazit břicho jizvama? Oni ti něco píchnou, nějakej ten epidurál, potom to tak nebudeš cejtit.“

 

„Ale žádný další dítě už nechci“, uzavřela diskusi matka, „příště adoptuju černouška z Afriky.“

 

„To je nápad“, zaradovala se babička, „to je ještě větší trhák, než mít vlastní dítě.“

 

Zploditeli se dařilo chlácholit manželku dost dlouho. Ubezpečoval jí, že moje matka je šílená, že jí jde jen o slávu a že ho nařkla křivě. Přísahal, že se jí nikdy ani nedotknul. Mezitím mojí matku bombardoval SMSkama a telefonátama a prosil jí, aby šla na potrat. Když už tohle řešení bylo passé, na tři měsíce se odmlčel. Mezitím se snažil bejt vzornej manžel a dokonce svojí ženu doprovázel na všechny ty nudný golfově dobročinný akce s kyselým šampaňským a prťavým suši. Ale důvěra jeho manželky postupně vyprchávala a jednoho dne našel zploditel před domem svoje kufry.

 

Nenapadlo ho nic lepšího, než přijít k nám.

 

Prostě přišel a zůstal, moc řečí se kolem toho ani nenadělalo. Najednou s náma bydlel pod jednou střechou, válel se u bazénu, koukal s tchánem na televizi, spal s mojí matkou. A neustále telefonoval s exmanželkou a právníkem, kvůli čemuž se zavíral na záchodě, ale stejně to bylo jedno, protože jsme ho slyšeli.

 

S mojí matkou se začal objevovat i na veřejnosti. Znudění fotografové bulvárních magazínů byli nadšení, že můžou vyfotit „kontroverzní pár“.

 

S blížícím se porodem psali o matce čím dál víc, ž čehož měla radost i když ne všechny články o ní vypovídaly lichotivě. Je fascinující, jak vás ti samí novináři z toho samýho plátku dokážou jeden den vychválit a druhej den absolutně ponížit. Ale nikdo si nestěžuje. Je to součást hry. Jeden den napsali: „Víme to první: Laura bude rodit do vody!“ a den nato: „Co sakra dokázala tahle holka, že se o ní pořád tolik píše?“ Další titulek zněl: „Těhotná Laura nahoře bez – pánové, budete slintat“ a pak zase: „To je hnus! Laura přibrala dvacet kilo a vypadá jako buldozer!“

 

Tři týdny před porodem odešla babička něco zařizovat a vrátila se akorát k večeři a se spokojeným výrazem nám oznámila:

 

„Prodala jsem Blesku práva na porod! Za milión! Ty, Lauro, z toho dostaneš dvě stě padesát litrů.“

 

„No moment“, povídá můj zploditel, „to dítě je moje a Lauřino, takže si ty prachy zasloužíme hlavně my dva!“

 

„Já se s tim balvanem devět měsíců tahám a mám dostat jenom čtvrtinu?“

 

„Měla bys dostat aspoň polovinu, a druhou půlku bych měl dostat já.“

 

„A za co? Neudělals pro to dítě nic, kromě toho, žes ho udělal!“

 

„Rozbilas mi manželství a zničilas mi život! Schválněs mi nastrčila Lauru do postele, nenávidim tě, ty vodbarvená mumie!“

 

„Já sem manažerka projektu“, konstatovala babička, „takže ty prachy patřej hlavně mně. Byl to můj nápad a polibte mi všichni prdel.“

 

Potom se ty imbecilové hádali celej večer až do noci, nadávali si do kurev, děvkařů a kuplířek, pak jim došla energie, tak se opili a šli spát, přičemž zploditel se pokusil, jak jen mu to její obří břicho dovolilo, usmířit se s matkou.

 

Proč je sakra někdo zvědavej na mý fotky těsně po narození. Na fotky normálního mimina, stejnýho jako tisíce ostatních? Copak sem nějakej novej mesiáš? Proč pořád chcete čumět do soukromí cizích? To neumíte žít svůj vlastní život, lidi?

 

Už se to blíží. Za chvíli budu na světě, nahej a bezmocnej, vystavenej na milost a nemilost foťákům, kamerám a mobilům. Pak mě budou fotit, jak si dělám do plen, jak sedím na nočníku, zdokumentujou každej můj pohyb a předložej národu na stříbrným podnose – teda vlastně na toaletním papíře. Dlouho to ale trvat nebude.

 

Dřív nebo pozdějc se musí objevit někdo jinej, kdo na sebe strhne chvilkovou pozornost. Nějakej novej skandálek, kterej rozvíří hladinu tohohle rybníka. A o mě ztratěj zájem.

 

A kdyby ne, tak až vyrostu, všechny ty foťáky jim rozmlátim a paměťový karty jim nacpu do prdele!

 

5.10.2014
Neblahé tušení pana Ambrosia

(Bajka o tom, kterak se tři výtečníci,aneb bujaří nadčlověkové shledali a navždy spřátelili.)



Nevěděl, kam se má podívat, a dokonce ani to, co si počít. Zkrátka...nevěděl toho mnohem více,

což ho naplňovalo pocitem jisté sklíčenosti. V očích, jiskřících šílenstvím rozpoznati bylo možné jistý chorobný stav pana Ambrosia. Zatvrzele odmítal jakákoliv „dobrá“ opatření, jež poskytnouti by mu mohla, způsobem dostatečným jistou přiměřenou ochranu a tím útěchu před něčím, jenž sice vnějšími znaky vykazovalo jakousi „nemoc“ - ale prozatím nepoznanou.

Byl pevně přesvědčen, že je zcela zdráv a na vysvětlenou svůj současný stav přisuzoval spíše své duševní a duchovní krátko trvající odchylce, kterou způsobila hrůzostrašná příhoda, jenž se před nedávnem za velice záhadných okolností stala.

Azor měl neblahá tušení.

Jisté bezesporu bylo to, že Azor žádná neblahá tušení nikdy neměl a míti ani nemohl, protože neexistoval. Však právě proto a pro nic jiného...smýšleje v duchu tomto, nemohl se pan Ambrosius zbavit určitého neblahého tušení, aneb toho, že Azor tušení má.

Shromažďoval všechno, co by snad jen pouhým náznakem přivedlo ho na stopu Azora.

Bylo to beznadějné.

Kdykoliv byl pevně přesvědčen o tom, že Azor neexistuje, pokaždé nastal přesný opak. Azor nabýval na své existenci takovou měrou, že nebylo již pochyb o jeho opravdovosti.

Tato negace rozumu vyústila v již hrozivé a velice nebezpečné neblahé tušení, že Azor vlastní neblahá tušení. Nápadný rozdíl byl zřejmý, zatímco pan Ambrosius své tušení znal, nemohl přijít na kloub toho, čeho se týkají tušení Azorova.

Je snad existence Azora závislá na jeho původci? Je modelem? Je snad skutečností? Vždyť model je nápomocným abstrakčním prostředkem, aneb náznakem skutečnosti, nikoliv skutečností samotnou.

Je snad Azor ve své podobě (bez podoby) pouhým klíčem k jeho skutečnému bytí?

Je metodou?

Asi ne.


Pane Ambrosiusi, pane Ambrosiusi! Slyšíte mě? Vstávejte prosím. Je pravé poledne.“ dosti nešťastně pronesla Elisabet. Nemohla si vysvětlit tvrdý a dlouhotrvající spánek pana Ambrosia.

Věděla, že s ním není něco v pořádku. Její nesmělost a snad i „cosi jiného“ jí však ale bránila v tom, aby se pana Ambrosia zeptala přímo, ale vrozený pozorovací talent, instinkt a tušení této ženy, patřící ženám jako takovým… dopomohl jí k nezvratnému a neklamnému přesvědčení o nastupující nevysvětlitelné nemoci, spíše duševního rázu tohoto nešťastníka.

Byla již během své praxe, aneb praxe Alžběty, navyklá přihlížet, zvláštním výstřelkům pana Ambrosia, patrně vzniklým jeho přepracovaností a úzkostlivým staráním se (a to s nesmírnou až pedantskou péčí) o „věci“ krásně vedlejší.

Nikdy se však nestalo, a to pracovala ve funkci Alžběty již několik let, aby ho nemohla vzbudit.

Pan Ambrosius z tohoto důvodu utrpěl mnohé pohmožděniny, obzvláště na hlavě.

Uchopil gumové kladívko ležící na jeho přikrývce a bezmyšlenkovitě ho položil na noční stolek. Svým zraněním patrně nepřisuzoval žádný význam, protože si jich vůbec nevšiml a nečekaně hbitě vyskočil z postele.

Alžběta chtěla utéci, neboť si myslela, že ji pan Ambrosius chce…ale naštěstí si včas uvědomila, že je Elisabetou.

Pan Ambrosius přistoupil až k Elisabetě a jemným a sladce znějícím šepotem jí do zvukovodu cosi nařizoval. Byly to nádherné melodie, ze kterých se Elisabetino hezké, mladé a oblé tělo rozechvělo nepředstavitelným vzrušením.

Alžběta Elisabetu rychle probudila a obě se v jednom těle, a konečně i duši, zaposlouchaly do obsahu záhadných slov pana Ambrosia.

Ne, již nebylo pochyb - chtěl Azora!

Ačkoliv sám zcela nevěděl kým a čím Azor je a jaká neblahá tušení v sobě skrývá, stále trval na svém šíleném požadavku.

Alžběto - počkejte, prosím!

Slyšíte?

Znáte AZORA?

Již jste o něm slyšela?“

Alžbětě se okamžitě zjevil pes.

Je to pes?“

Áááách! - že mne to jen nenapadlo. Zlato, ještě že vás mám. Ani netušíte, jak svoji úlohou Ženy pomáháte nám, pravdy chtějícím, bádajícím duchům, aneb mužům k rozšiřování a rozsvěcování naší geniální mysli.“

Alžběta se úslužně uklonila, kdežto Elisabeta začala nevýslovně zuřit a chtěla pana Ambrosia neprodleně harpunovat.

Pan Ambrosius změnil názor. Najednou si byl vědom toho, že v obdobné situaci by snad každého troubu napadl právě zmiňovaný pes, a tak tuto eventualitu nemohl přijmout.

Počal podezírat sám sebe, že Alžbětu nenávidí, jelikož se unáhlil s pochvalou ženě, která mu vlastně ničím nepomohla, ba právě naopak.

Bál se však podívat této ženě do očí, protože správně vytušil, co by následovalo.

Uzavřel se do sebe a řekl: „Alžběto! Ne…nechci psa, rozumíš, nechci.“

Chci Azora!“

Najednou si ale uvědomoval, že bez pomoci této Ženy nic nesvede, a že se možná zmýlil, když o ní v duchu takovýmto způsobem smýšlel.

Elisabeta moc dobře věděla, co se děje v jeho hlavě, a cynicky se usmívala nad svým budoucím vítězstvím.

Pan Ambrosius se přestal ovládat a na znamení toho, jak vlastně tyto domácí „mazlíčky“ k smrti nenávidí, začal se chovat jako pes. Štěkal, vrčel, a kdykoliv se přiblížil na svých čtyřech nohou k Alžbětě, nemilosrdně ji pokousal. Jeho nemoc ho přiměla k opravdovému pocitu, že trpí psí padoucnicí a proto začal slintat, až se mu tvořila pěna u huby. V nechutných křečích svalil se na podlahu, a omdlel. Elisabeta ho rázně profackovala a probudila tím nešťastného pana Ambrosia ze simulantství, které na něm tolik nenáviděla.

Vstávejte. Povídám...vstávejte chlape bídná!“

Pan Ambrosius ji chtěl okamžitě tvrdě ztrestat, ale vzápětí s hrůzou zjistil, že mu nezbývá sil, a proto se hystericky rozplakal.

Alžběto, Alžběto, co mi to děláš, vždyť…….“

Elisabeta mu přestala hubovat, neboť věděla, že má vyhráno. Ano...tohle si vždycky přála...vidět poníženého Muže, nikoliv muže.

Alžběta se rychle probudila a soucitně a láskyplně líbala a laskala pana Ambrosia všude tam, kde muž cítí vzrušení. Ne...neodmítl tyto polibky i jiné laskání, snad proto, že se nacházel v tomto nevýhodném postavení, a také proto, že si jasně uvědomoval skutečnou krásu Alžběty. Snad právě proto před ní poklekl a objal její nohy. Se srdcervoucím patosem začal milé, leč překvapené Alžbětě, vyznávat lásku:

Kde obavy a nesnáze jste? Kam - povězte kam jste se uschovaly? Kde hledat pro vás mám já nechat? Ne, vy rozverné, škádleníchtivé a kverulantské Mocnůstky.

Ne, ne……

Třeste a bojte se hněvu mého, neboť jsem vám vyhlásil válku!

A kdyby v útrobách srdce Země, ve zkažené mysli a srdci Ničemy jste se nacházely - Slovy a především skutky Lásky vás ukamenuji.

A kdyby v útrobách stálice nejjasnější, toť ve Slunci samém, vaše ničemnost vařila se škodolibou radostí a zvrhlostí - zavrhnu slunce a Měsíc stane se mi králem.

A přec děkuji vám všem, že otrokem zajatým v pochybnostech slova i světa, protloukám se veškerým svým vnímáním tím, co životem se zove.

Snad v tobě, Ženo, poklad mudrců dávnověků i smysl putování ve své prostotě konání objevil jsem bez vlastního přičinění, neb příroda sama v tobě moudřejší a praktičtější životu jest, nežli běda a chmury zrajícího principu mužství.

Snad v tobě, Ženo, uskutečňuji proces z kukly deroucího se člověka na svět zcela dvojaký v účasti nesobeckého se rozdělení pro svět.

Přec člověčenství střetává se ve skutečném „dotyku“ úst se líbajících. Toť ony - ty sladké rtíky pravými sosáčky srdce jsou.

Ach, Ambrosiusi,“ ozvala se Alžběta „co mi to děláš? Vždyť já ani sama dobře nevím, co vlastně od lásky mohu očekávat.“

Ambrosius povstal a šermoval třesoucím se ukazovákem Alžbětě před červenající se tváří. Vypadala komicky, jako ty vetché a nahrubo otesané kejklířské loutky, kterých se v dětském věku tolik bál. Matka ho jimi strašila, kdykoliv ho potřebovala zkrotit.

Dala bych si pudink s višněma!“ přerušila tok jeho vzpomínek, a než se nadál, prosvištělo těsně kolem jeho ucha ohromné kladivo, a neomylně tak ukončilo životy několika much.

Tři najednou! Tak to se mi ještě nestalo. Jaká jsem?“

Nadmutá jako žabák, pyšně čekala na pochvalu. Chtě nechtě, musel polknout a značně kysele, s vynaložením mnohých sil, přitakal jejímu výkonu. Když zjistila, jaký na něho udělala dojem, tak přešla ke skříni stojící za jejími zády, vytáhla z ní ochrannou přilbu a narazila si ji na hlavu. Naparovala se před ním v kolébavém rytmu.

Líbím? No tak, Ambrosiusi, líbím se ti? Jen se nedělej. Vidím ti až do žaludku. Nevěříš? Slyšíš mě? Věříš alespoň v něco?“

Ambrosius se zasnil a vyhrkl ze sebe: “Stvořili jsme si boha, který nás donutil v něho nevěřit, neboť jen tak možné jest udržet v sobě víru v neustálé pozornosti v Něho věřit. Často se „usmívám“ s ústy plnými zvratků. Kloužou mi zpět do jícnu a naopak. Držím je v sobě co nejdéle, až to nakonec nevydržím a zvracím na všechno, co je mi podezřelé. To je má skutečná mluva k těm, co líbezným, medovým hláskem takzvaně„žijí“. Jen k málokteré bytosti pronáším skutečná s-LOV-a. Jen na málokoho se skutečně usmívám.“

Civěla na něho, jako nic nechápající tele, stále se v jakési setrvačnosti naparujíc, a v momentě, kdy se její ústa našpulila, připravena tak k překotnému výkonu své řeči - s brutální vervou nesnesitelné zášti z ní vystoupila Elisabeta, až začalo hotové rodeo.

Lamentovala, hrozila pěstmi a urážela Ambrosia těmi nejhrubšími výrazy, na jaké si jenom ve své zlosti mohla vzpomenout. Jelikož však sled myšlenek v mnohém převyšoval její schopnost je včas reprodukovat, nebylo jí vůbec rozumět.

Hučela, bučela, kňučela a mektala jako dobytče, stále přitom tančíc polku, dupák, rap i kozáčka.

Nezmohl se ve svém šoku na nic příhodnějšího, než jí ze srdce tleskat a udávat dupotem pravé nohy doprovodný rytmus.

Ty šelmo, ty dračice. Netušil jsem, jak jsi vášnivá. Jsi krásná ve svém vzrušení - ano, teď to jasně vidím. Ano, ano“ tleskaje přitom stále do rytmu. „Ne, ne, ještě si nelehej, má lásko, vždyť se celá chvěješ. No né...to je třas, jaký jsem nespatřil ani u svého dědy, a to byl nějaký alkoholik. Klepeš se, jako bych hladil čokla po slabinách. Nepospíchej.“ A aby utišil její žár, začal opět recitovat své vyznání:

A co když se ráno probudím a stanu se portugalským

kopáčem zkamenělé, mořské soli?

Možná mi navždy motyka

k rukám přiroste.

Jak tě budu hladit?

A co když se ráno probudím

A stanu se docela malým, ba přímo malilinkaťoučkým

skromným bohem….spíše bůžkem?

Bůžkem všech ondater,

platýzů

a salamandrů.


A vůbec….budeš mě ještě chtít?


Ach Lásko, má Alžbětko, opět se mi vrátila má deprese a melancholie. Smutek mne přepadl zcela nečekaně. Jsem natolik unavený životem, že moc nezbývá, abych vše, co jsem vytvořil, nezničil. Právo a důvody k tomu samozřejmě mám. Má to však dvojí tvář. Za prvé mě, jako „umělce“, velmi znepokojuje a neuspokojuje to, co jsem vytvořil. Jediné, jak tyto „zvratky“ řešit a vypořádat se s touto situací, je smrt básníkova. Zkrátka zničit vše, co je nedokonalé. Má to svůj hluboký filosofický důvod.

Za druhé však nemohu zničit to, co vskutku jest cestou...Cestou Svobody v konání. Cestou vedoucí k poznání. Cestou lásky a utrpení.

Kdo uchopí mne za ruku a řekne:

Buď Cestou mou jedinou.

Jen pro tu cestu v kosmos vedoucí,

jen pro ten vesmír Cestu tvořící

(s) tebou býti chci.

Jen pro tu lásku v Cestě obsažnou,

pro tu krásu z čistého nebe zářící.

Pro tebe, můj Milený

...pro tebe...

tvou Paní ráda budu?“


Ambrosiusi, můj pane, budu šťastna po tvém boku. Budu ráda tvojí paní a porodím ti na tři syny.“

On ji však už plně nevnímal, neboť byl opět zaměstnán svými vlastními představami. A jelikož byla Alžbětina slova jeho smyslům prozatím nedostupná, změnila se její přítulná nálada v náladu, která byla předzvěstí budoucího výbuchu hysterie.

Chytila ho za ramena, začala jím lomcovat, řka:

„Slyšíš mě, Ambrosiusi? Slyšíš vlastně co ti říkám? Já se ti celá odevzdávám a ty mě vůbec nevnímáš. Sobče. Krůto. No kam se to koukáš? Podívej se na mě. Slyšíš? Tak by mě zajímalo, na kterou fuchtli vlastně myslíš. No tak řekni mi - na co myslíš?“

Protože jí vlastně nevnímal, nemohl tudíž na její otázky odpovědět. Skutečně na „něco“ myslel. Ano - myslel na ni, protože mu její krása učarovala, a proto ji občas ve svých představách miloval takovým způsobem, co pro jiné bylo by zvrhlé. Nevěděl však, co zvrhlost je, a tak jeho představy byly vlastně čisté. Nečekaně se na ni vrhl a serval z ní veškeré oblečení. Milovali se dlouho a takto spolu probděli až do rána příštího dne.

Alžběta nemohla vůbec pochopit, proč se pan Ambrosius trápí kvůli tak malicherné „věci“ - jakou je pouhá představa smyšleného Azora. Když se jí pan Ambrosius zeptal, jaká neblahá tušení Azor může míti, nevěděl, že se touto otázkou Ženě vystavuje osudové ráně.

Elisabeta správně vytušila příležitost, načež ji náležitě využila, neboť pohotově a bez obvyklého sarkasmu řekla, že jedno z neblahých tušení Azorových může býti i to, že se pan Ambrosius nedožije konce týdne.

Do týdne...v ohromných tělesných, ale především duševním mukách...pan Ambrosius skutečně skonal.

Skonal...?

Alžběta nechala vzkázat pro doktora přes duše, neboť cítila, že tato předzvěst Elisabety může skutečně pana Ambrosia zahubit.

Jmenoval se Wthen Ubohi.

Byl občanem Mariánských Lázní. Nevěděl, že zároveň existuje také v podobě „přízraku“. Nevěděl, že je někdy viděn pouze lidmi přecitlivělými.

Stalo se to vlastně náhodou.

Aneb to, co stává se často. Kdyby ovšem nenastal jistý, nevysvětlitelný rozdíl...rozdíl v ….

Kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy dotyčný narazí hlavou do sloupu veřejného osvětlení, však obsahovala i „cosi navíc.

Posadil se na zadek, mačkal si bouli a kolemjdoucí lidstvo se mu nevýslovně řehtalo. Měl na něj ohromný vztek, ale natolik bylo svými projevy směšné, že se neudržel a smál se po celých dvanáct let. Po této trapné příhodě opětovně vstal a pokračoval v cestě. Podíval se před sebe a uviděl povislý a neskutečně hnusný zadek, jenž v něm probudil dávení.

Všem musí být jasné, že se okamžitě pozvracel.

Pan Wthen kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí, uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy muž reaguje očima, a představy mu promítají intimní soukromý film.

Jelikož pan Wthen nikdy nepatřil mezi ty jedince, vyznačující se přílišnou „slušností“ - pospíchal za tou kráskou, aby jí mohl plácnout přes hýždě. Miloval tyto své vrtochy, neboť si myslel, že svým negativismem získává jeho osoba na jisté originalitě a tím zajímavosti. Skutečně o sobě smýšlel, že je alespoň „trošku zkažený“ a tím i neslušný. Nevěděl, že ve skutečnosti je možná slušnější, než mnozí kolemjdoucí.

Vystřelil jako šíp, ale jeho reakce v této zmatené situaci byla tak pomalá, že měl pocit... jakoby proběhl skrze sloup veřejného osvětlení. Šťastně si oddychl, neboť zjistil, že podlehl očnímu klamu.

Smích a řev byl tak ohromný a do uší bijící, že zpočátku vůbec nezaregistroval oč běží. Otočil se za sebe a uviděl příčinu a tím objekt tohoto výsměchu.

Nějaký „chlápek“ odpudivého zevnějšku seděl na chodníku a pravou rukou si držel čelo. Jindy by se tak obyčejné situaci vůbec nesmál, ale najednou...nevěda proč... začal se až hystericky chechtat. Po třech letech však přestal, neboť zjistil, že se tím vůbec neliší od ostatních. Na celých devět let se jeho vědomí zúžilo do jediného paprsku vystřelujícího k dotyčné sedící osobě, ve které rozpoznal sám sebe.

Naskočila mu husí kůže a vědomě se pokálel.

Velice zmatený a pln pochmurných, hrůzostrašných myšlenek, utíkal pryč.


Je to jiné nežli se vidět v zrcadle.

Nevěřím, že tomu nerozumíte.


Byl to výsměch jeho výjimečnosti? Jeho originalitě?

Měl svoji kopii, nebo byl sám onou kopií - Stínem?

Spěchaje tryskem do Neznáma, procházel skrze všechny sloupy veřejného osvětlení i skrze některé lidi, a ti přecitlivělí zůstávali stát s otevřenými ústy.

Ano - vzpomněl si na prsty u nohou. Vzpomínal, jak mu je maminka lakovala odstínem barvy okysličené krve. Protože se mu však více líbila barva té neokysličené, používal této. A proto s maminkou nemluvil několik vteřin ročně. Hrozně tím trpěla jeho křehká a vpravdě nesmělá duše.

Ano - vzpomněl si i na to, kdy mu začaly rašit chloupky na ohanbí. Vnímal ty drzé a chtivé pohledy...posunky mladých dívek.

Nenáviděl, když mu někdo „něco“ velmi důležitého šeptal do ucha. Lechtalo ho to takovou měrou, že dostával z toho žaludeční neurózu a nadzvedávalo se mu pravé varle.

Při hodině hudební výchovy se jeho duch obvykle dostával na okraj propasti vedoucí k zániku, pokud učitelka nakázala, aby se zpívalo sborově, do takzvaného rohlíku. Byl v té době velmi malého vzrůstu,

a proto musel stát v předních řadách, což byla pro něho katastrofa.

Nejednou se přihodilo, že se chytil za břicho a zvracel, což bylo důsledkem proudícího vzduchu, jenž byl příliš blízko jeho uším. Mohli za to ti spolužáci stojící v těsné blízkosti za ním.

Nikdo však neznal skutečnou příčinu toho, proč se tak děje.

Nemohl to na sebe prozradit. Bál se, že by těch zvracejících přibyla celá řada.

Jak pospíchal, ba přímo letěl z místa činu, kde uviděl sebe sama, ani si neuvědomoval, kam má namířeno, a natož to, jaký důvod k tomu má.

A věřte, lidičky, důvod měl!

Pan Wthen pro samý spěch dočista zapomněl na svoji bouli i na žaludeční nevolnost, protože nechtěl zmeškat domluvenou schůzku.

Cesta byla dlouhá, neboť z Mariánských Lázní do města Stříbra je to přeci jenom pořádný kus cesty.

Adresu pana Ambrosia znali všichni dotázaní občané města Stříbra kromě jediného, který byl od narození hluchoněmý. Pana Wthena to velice zarmoutilo, neboť předpokládal, že je pan Ambrosius známější.

No nic - nikdo nejsme dokonalý.“

5.10.2014
Pudr a krkavec


Podivné podlamování bělostného kamene,
co v kolenou
pádem se drolí
v mikroskopický prach
a
pod mrkajícím víčkem pudřenky
se mění
v květinový fraktál
obrazce mandaly
a
s lehtivým křepčením
překvapeně přede
a drnčí na stole,
jež vibruje náporem našeho milování
a
zároveň vzdychá a žalostně
lomcuje rukama
v motlitbě
k bohu živému
a
veliký tmavý pták
s širokým žlutým zobanem
a zlověstnýma očima
nás hltavě pozoruje
a
do toho nám
okenní římsa maršem bubnuje
pravidelnými kroky
černých pařátů.

1.10.2014
Před nemocnicí

Nacpali mi jehly už do všech možných žil
a před nemocnicí přejetý holub leží v odpadcích.

Všude vídám mrtvé holuby
bez hlav, bez pařátů, bez křídel,
jen krví slepené cucky peří.

Plivla bych na to - nemám sliny.
Tak brečím, protože nemám slov.

Prý se moc řeším.
Prý si mám nechat udělat dítě.
Prý to pomáhá.

Jenže...
neplodný strom pokácíš,
ale co s neplodnou ženou?

1.10.2014
Vütrsel

Jsem na cestě do pekel,

zpívám si Higway to Hell.


Proč jen jsem ten vítr sel?


 

(Já osel)



⇡nahoru⇡         ➜ září 2014


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.