Blázni.cz - dobrý kanál

Když se toho rána nebohý Albert Julián probudil a vstal, pocítil ostrou bolest na hrudníku. Bylo to, jako by místo plic ukrýval sadu kuchyňských nožů. Bylo mu hned jasné, že nejpozději zítra zemře. Muži jeho rodu odcházeli se strojovou pravidelností v třiceti pěti letech a příznaky byly vždy stejné. Ostrá bolest v oblasti hrudníku hned po ránu a nejpozději kolem poledne následujícího dne smrt. Albert Julián byl na tuto děsivou skutečnost připravován již od útlého dětství, a tak neviděl žádný důvod k tomu, aby přišel o svůj klid. Rozvážným krokem přešel do své pracovny a pod oknem uvolnil nejtmavší parketu, zpod které vylovil obálku ukrývající nemalý finanční obnos. Obálku strčil do kapsy, vrátil parketu na své místo a s lhostejnou tváří se přesunul do kuchyně, kde jeho žena seděla za stolem a kojila jejich půlroční dceru. ,,Dobré ráno, moje milované holky." Řekl Albert Julián s nehranou vlídností. ,,Dobré ráno, tatínku." Řekla jeho krásná žena s lehce strhanými rysy šťastné matky. Albert Julián přistoupil blíž, políbil svou ženu na rty a svou malou dcerku na jemné vlásky. ,,Strašně moc vás obě miluju a nikdy to nebude jiné." Řekl přeci jen s drobným pohnutím v hlase. ,,Však mi tebe taky, ty náš blázínku." Odpověděla mu na to žena a opět si ho přitáhla k polibku. Albert Julián si začal obouvat u dveří boty a oblékat teplou bundu. ,,Musím jít, miluju vás." Nečekal na odpověď a vyrazil ven. Sehnat narkotika nebyl až takový problém. Utratil veškeré peníze a krom drog si koupil ten nejdražší doutník, jenž byl k dostání. Přejel autobusem celé město a vypravil se na nedaleký kopec

s nádherným výhledem na krajinu. Posadil se a čekal na západ slunce. Proseděl takto několik hodin a takřka se nehýbal. Těch pár kolem procházejících lidí slušně pozdravil a popřál jim krásný a šťastný život. To bylo vlastně jediné, co ho alespoň na chvíli dokázalo vytrhnout z hlubokých úvah. Mezitím začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s několika dávkami drogy, dostatek na to, aby se až do poledne následujícího dne udržel mimo realitu. Poté vytáhl z peněženky fotku své ženy a dcerky. Po tváři mu stekla takřka nepatrná slza. Vzdychl a opět se ozvala příšerná bolest v hrudníku. Položil peněženku i fotku na zem, stáhl si ruku připraveným páskem, přidržel ho zuby a volnou rukou uchopil první dávku v injekční stříkačce. Jehla pomalu pronikala do žíly a kapalina začala proudit do těla. ,,A teď můžeš přijít, ty svině!" Řekl Albert Julián a připálil si tlustý doutník.

Poslední dvojitou dávku si dal v jedenáct hodin dopoledne, ve dvanáct hodin a šest minut vydechl naposledy. Žádný z lidí, kdo neznal rodové prokletí, si to nedokázal vysvětlit. ,,Takový slušný člověk."

Tak jako vlk beránka láká svým něžným zpěvem

cinkáním rajských zvonců a vřelým bekotem

Vůní svěží trávy a rozkvetlou pastvinou

tak i my v rouše bezelstných výtáme tě u svatostánku veselým rytmem

oslepíme tvůj rozum a ponoříme tě do vlažné vody prostoty

A zažehneme plameny naší akce

abychom tě nesplašili rychlým ohřevem

zatímco extáze uvrhne tě v klidné pohupování

my budeme pojídat z tvého měknoucího těla

Protože naší potravou je tvoje libovost

Pozvolna obereme tvoje údy a vysajeme morek z tvých žeber

Ty lidská bestie, tvá lebka mozku džber

a z toho džberu víno budem pít

Zatímco se budeš pohupovat v extázi

Budem čerpat sílu ze zahrad čerstvě poražených panen

Zatímco budeš kdesi cestovat

Přijdeš o místo kam se vracet

Uvolni své tělo, ať neublížíš chuti

A pojez s námi z rajského

Není nic než extáze a stvořitel ti dal ústa i jazyk

abys ochutnal rozkoše v zahradě

Tedy tanči a neohlížej se 

je jen jedna cesta po které kráčíš

Když dáte lidem možnost něco někam napsat, velká většina napíše své jméno. Proč? A není i řeč zvířat podobná? Neznamenají jejich zvuky nejčastěji právě: jsem tady?
Sebestřednost: něco, s čím se každá bytost rodí. Klam ega, dávající životu jeho dramatičnost; vrozený hřích, zkouška. Špatně položená otázka: proč je zlo?, která měla znít: proč je život? Protože je sebestřednost.

V domečku žilo si sele,

mělo se náramně vesele-le-le-le.

Málokdy vstalo z postele,

po těle smrdělo kysele-le-le-le.

Sele,

od ocásku k rypáčku.

Celé sele,

smrdělo to, smrdělo

celé.

Až jednou to sele z postele vstalo,

Studenou vodou se osprchovalo.

V domečku žilo si sele,

mělo se náramně vesele-le-le-le.

A to je konec, přátelé,

teď už je to sele studené, le-le-le-le.

Byla jednou jedna Nána,
ta neměla ráda rána.
Každé ráno čertila se:
"To už musím vstávat zase?"

Tak jednoho rána
lamentuje máma:
"Holka zlatá, Náno, běda,
to chceš spát až do oběda?"

Nána na to s dlouhým nosem:
"Nevylezu z peřin ven!
Přes oběd až do večeře.
Jenoduše celý den!"

Máma křičí dál:
"Čert aby tě Náno vzal!"
A přesně v tom okamžiku
vylétl čertík ze šuplíku.

"Bu bu bu ty malá hloupá,
nevidíš, jak slunce nad kopečky stoupá?
Bude zářit celý den
a tak hajdy z peřin ven!"

Máma stojí, mlčí,
Nána se pod peřinou krčí
a jak se náhle objevil,
lup!, čert je zas fuč,
jako by tu nikdy nebyl.

"Náno, budeš už teď vstávat?"
ptá se zkoprnělá máma.
Nána jen kývá hlavičkou
a hledá sukni s blůzičkou.

A tak naše milá Nána
od toho kouzelného rána
vstává sama podle budíku
a pečlivě si uklízí v šuplíku.

Žirafa dlouhokrká

po sodovce dlouho krká.

Bublinkám to trvá chvíli,

nežli dojdou krkem k cíli.

Raffi, sen všech upíru,

šálu štrykuje si na míru.

A je to sranda na žíněnce,

když má metat kotrmelce.

Raffi, Raffi, Raffička,

naše žirafičí holčička.

S hlavou pořád v oblacích,

nikdy úsměv z pysků neztrácí.

Raffi, rafinovaná (jako cukr z řepy)

flekatě pomalovaná (je pořád happy)

Život bere s nadhledem.

hravě zvládne, co my nesvedem′.

Na tváři mě poštípali komáří a toho, co se nedaří je málo, ale bolí o to víc.

A tak na tváři mám tři štípance komáří a výraz, že se nedaří mi vlastně skoro nic.

Co se mi nedaří,

je zapomenout

na tvou krásnou tvář,

když bzukot komáří

mne ze sna budí,

v okně luny zář

mi v srdci rozzáří

ten lásky plamen,

není větší žhář,

taktak se podaří

mi ukrýt hlavu

do tmy pod polštář.

Kde na tváři mě neštípají komáří a toho, co se nedaří je málo, ale bolí o to víc.

A tak na tváři mám tři štípance komáří a výraz, že se nedaří mi vlastně skoro nic.