Blázni.cz - dobrý kanál

Kapitola III.

Cestou na Hlavní nádraží se Tomáš díval z okna, v hlavě si přehrával včerejší večer a bylo mu blaze. Lucie se vytasila v kuchyni i v posteli. Dokonce byla ochotná si vzít i ten sprostý obleček, co jí koupil v Berlíně. Byla to parodie na stejnokroj pokojské, z nepoddajného plastu. Dokonce k němu přibalili i oprašovátko - och!

V davu spěchajících lidí funěl do kopce, skrz odporný parčík, kde se houževnatě držely hloučky bezdomovců a ztracených existencí - když je z hlavní budovy už vyhnali policisté a sekuriťáci. Před hlavním vchodem se mu ulomilo kolečko na kufru.

Do prdele, doufám, že se mi nepoškodil projektor?

Z úvah ho vytrhl hluboký ženský hlas.

„Nemáte oheň?" Otočil se, aby dotyčné odsekl, že nemá čas, ale zarazil se. Spatřil totiž nejkrásnější ženu ve svém životě. Vysoká zrzka se zelenýma očima a obrovskými, smyslnými rty. Její pohled byl plný nevinnosti i chlípnosti zároveň. Elastické černé šaty se cvočky, obepínající její dokonalé tělo působily provokativně, světle šedý kožich zase přidával nádech luxusu. V kožených lodičkách na jehlových podpatcích byla vysoká až do nebe, a když spatřil cigaretu v rudě nalakovaných nehtech, zapomněl na vlak, který mu za chvíli jede, a šátral v náprsní kapse pro zapalovač. Když si strčila cigaretu mezi našpulené rudé rty, roztřásla se mu ruka. Musel držet zapalovač v obou dlaních, aby se trefil plamenem na špičku cigarety.

„Nějakej nervózní", poznamenala.

„Promiňte, já...nechci být nezdvořilý, ale mě za chvíli jede vlak. A měl jsem zpoždění, už když jsem vyrážel."

„Kam máte namířeno?"

„Do Ostravy, ale večer se vracím. Jestli ještě budete v Praze..."

„Budu tady", pronesla rozhodně. Pohodila hlavou a hříva z tekuté mědi se jí rozlétla kolem hlavy jako svatozář. Zlaté kruhy v uších se rozkývaly.

„Já ale přijedu až kolem deváté, možná by bylo lepší, kdybyste na mě počkala..."

„Budu tady. Budu na vás čekat."

„Kde jste sakra byl, za pět minut to jede!", láteřil šéf do telefonu.

„Omlouvám se, měl jsem menší nehodu", funěl Tomáš do mobilu, zatímco se řítil podchodem se zmrzačeným kufříkem v náručí.

„Lístek máte?"

„Koupím si ho ve vlaku."

„Ale budete ho mít s přirážkou. A tu už neproplatím!"

„Jistě, ano, za chvíli na viděnou!"

Ve vlaku si chtěl šéf zopakovat klíčové body prezentace, ale Tomáš byl duchem mimo.

„Co se s Vámi stalo, Vy mě vůbec nevnímáte!"

„Trochu jsme se včera chytli s přítelkyní."

„To je mi líto, ale vy jste profesionál! Jakmile odbije devátá, Váš osobní život musí jít na vedlejší kolej! Musíte podat výkon, ať se děje, co se děje. Dáme si kafe, a pak to zkusíme znovu!"

Při prezentaci mluvil hlavně šéf, který pochopil, že Tomáš toho ve svém stavu moc nepředvede. Ale naštěstí nebylo potřeba se bůhvíjak snažit - fakt, že si je Mnichov vybral jako dodavatele, jim zajistil plusové body. Zbytek zajistila cenová kalkulace, kterou ladili týden předem, aby nabídka vypadala co nejvýhodněji. Když šli se šéfem na pozdní oběd, měli už obchod v kapse. Díky tomu, a také s přihlédnutím k tomu, jak skvěle si vedl o dva dny dříve,bylo Tomášovi odpuštěno a během cesty do Prahy ho šéf nechal na pokoji - a pro následující den mu velkodušně poskytnul placené volno.

Čím víc se vlak blížil k Praze, tím víc byl Tomáš zamlklý. Nevěřil, že by na něj krásná neznámá čekala, navíc na tak nevlídném místě, jakým Hlavní nádraží stále je, i přes všechny snahy nových majitelů. Vždyť ani neví, jak se jmenuje. Měl jí dát alespoň vizitku. A vizitku svojí oblíbené restaurace. A zavolat tam, aby jí na devátou čekali s předkrmem a aperitivem, než dorazí on sám. Teď je mu to jasné, co měl všechno udělat. Ale už je pozdě. Nejradši by si nafackoval.

Když kráčel nádražní halou, mezi svítícími výklady zavřených obchodů, otáčel se a hledal v davu zrzavou hřívu své krasavice, aby si vzápětí vynadal, jak je naivní. Když ale procházel skleněnými dveřmi do neslavně proslulého parku, téměř do ní narazil. Vydal ze sebe jen heknutí.

„To je ale pěkné přivítání! Jak bylo v Ostravě?"

„Vy jste tady!"

„Ano, vždyť jsem Vám to říkala."

„To je...to je...nepůjdeme se najíst, mám strašný hlad. Dvě stanice tramvají odsud je moje oblíbená restaurace. A za to, že jste splnila svůj slib, Vás zvu!"

„To je od Vás moc milé."

„Pardon, ani jsem se nepředstavil." Upustil kufřík se žuchnutím na zem. Ozvalo se zlověstné prasknutí, ale on tomu nevěnoval pozornost. Křečovitě vytrčil levou ruku směrem k ní a zašeptal: „Jmenuji se Tomáš."

Jemně stiskla jeho tlustou dlaň svými štíhlými prsty.

„Evelína."

„Evelína, to je tak krásné jméno. Jako karamel."

„Cože?" Zasmála se o odhalila bělostný úsměv.

„To mě tak napadlo, tvoje jméno mi připomnělo karamel  - když do něj zaboříš lžičku, a on se táhne...nebo když ho máš v puse a převaluješ a rozpouští se ti...plácám nesmysly."

„Ne, to je moc roztomilý, co jsi řekl." Pohladila ho po zrudlé tváři.

„Tak...tak půjdeme."

Na Evelínu udělal Imperial dojem. S dětskou upřímností poskakovala kolem fontánky, čichala k popínavým květinám a strčila dovnitř ruku, aby si pohladila strakaté japonské kapry pod hladinou. Tomáš se smál. Lidé u stolků kolem se ovšem s pohoršením otáčeli.

Suchaři. Co je na tom špatnýho, umět se radovat ze života?

Dokonce i číšník se na ni zadíval s nelibostí.

„Ta dáma přišla s Vámi?"

„Ano, a chceme separé."

Číšník pozvedl obočí a suše pravil: „Jistě, pojďte prosím se mnou."

Tyhle ksichty ti přijdou draho, jen počkej. Napíšu ti to do hodnocení!

Jako předkrm objednal Tomáš ústřice. Evelína je neuměla jíst a on jí musel pomáhat. Díky tomu měl příležitost dotýkat se jí. A ona se nebránila. Než večeře dospěla k dezertu, už se líbali.     

Kapitola I.

Byly čtyři hodiny ráno, a ztemnělým podchodem páchnoucím močí si to šněroval muž v obleku s kravatou, brašnu s notebookem pověšenou křížem přes tělo. Jeho stín tančil po stěnách pokreslených divoce barevnými graffiti a z úst se mu linul monolog, který neměl posluchače.

Dementi skopčácký namyšlený, co si vo sobě myslej? Hlavně ten tlustoprd uprostřed, ten plešatej. Tak plešatej, že neměl na hlavě už ani vlas, vole, takovou pleš sem ještě neviděl - ani jedinej vlásek. Všechny jeho vlasy spáchaly sebevraždu! Pleš - co je to vlastně pleš? To je postupná přeměna hlavy v prdel, vole. Napřed povrchem, potom obsahem. A taky tlustý prsty měl, jak klobásy - jak bavorský klobásy, jen je ufiknout a dát na gril. Všichni měli tlustý mastný prsty a celý, úplně celý byli tlustý a mastný, a slizký. Člověk před nima poskakuje jak šašek, žongluje tam s tabulkama, tancuje před grafama, posílá jim vzorky, ať je opatlávaj těma svejma tlustejma prstama. A co myslíš vole? Myslíš, že je z toho nějakej výsledek? Ne, dáme vám vědět. Za měsíc, za dva, nikdy! Ale předtim tam s nima musíš dřepět a klábosit, a tvářit se, že ste vlastně kamarádi, že nejde o byznys, že ste si tak přišli jenom pokecat, že to pro tebe není otázka bytí a nebytí, když si od tebe to podělaný potrubí objednaj!

Najednou se zlomil v pase a udělalo se mu zle. Opřel se o počmáranou zeď a pozvracel se. Ale úleva nepřišla, místo toho se chytil za hlavu a sesul se do podezřelé špíny podél stěny. Nesrozumitelně blábolil a těžce oddechoval. Potom za velkého úsilí vstal, chvíli se opíral o zeď a když se mu vrátila rovnováha, vykročil. Teď už jistějším krokem, ale samomluva ho stále neopouštěla.

Jó, to by se mi líbilo bejt na vašem místě a dívat se, jak se přede mnou nějakej východoevropan plazí po zemi a čeká na smilování. To by se mi líbilo, mít plat, ze kterýho ušetřim na auto a nemusim brát hypotéku - podělanou hypotéku na všechno, žít na dluh! Serete mě. Všichni mě serete! Kde jste? Kde jste, pojďte sem, ať vám můžu říct do očí, jaký ste kreténi!

Vykřikoval do temnoty kolem sebe, osvětlené chorobným světlem zářivek. Zhluboka dýchal a zatínal pěsti. Vtom se z tmy před ním vyloupla bizarní postava. Trpaslík s velkou hlavou, tak asi metr vysoký. A co bylo ještě podivnější, byl nahý. Nahý až na nějaký kus hadříku nebo snad kapesník, který mu ukrýval intimní partie. A křížem přes holou hruď měl popruh, na kterém bylo připevněné válcovité pouzdro. A v ruce ten člověk nesl dlouhý prohnutý kus dřeva, na obou koncích spojený provázkem.

„Ty seš ale hnusnej, trpaslíku! Tak hnusnýho chlapa sem ještě neviděl! Hlavu máš jak pátrací balón, nohy křivý, pupek vyvalenej! A eště se ukazuješ skoro nahej! Měl bys chodit v pytli vod brambor a ještě kanálama!"

Trpaslík obrátil oči v sloup a s povzdechem pokračoval v cestě, v úmyslu se pokřikujícímu opilci vyhnout. Když ho míjel, přidal do kroku a odvrátil hlavu. Ale ten ožrala po něm chňapnul - tolik rozhodnosti by u člověka, co měl vypito, rozhodně nehledal! Než se vzpamatoval, klátil nohama ve vzduchu, zatímco surová ruka ho svírala pod krkem a na tváři cítil dech páchnoucí zvratky a alkoholem.

„Tys mě neslyšel? S tebou mluvim, skřete!"

Trpaslík, ač se bezmocně houpal nad zemí neprosil o slitování, ale sebejistým hlasem pravil:

„Raději si se mnou nic nezačínej, smrtelníku, nebo to s tebou špatně dopadne. Když budu chtít, zničím ti život!"

Opilec trpaslíka pustil na zem. Jakmile drobné tělo dopadlo na zem, chlap v obleku mu uštědřil kopanec. Trpaslík se chytil za břicho a začal dávit. Kravaťák se chechtal a ještě několikrát do svíjejícího se uzlíčku kopnul.

„Jen počkej", sípal trpaslík. „Já jsem tě varoval. Neměl sis se mnou začínat. Tohle bude tvůj konec. Teď teprve poznáš, co je to utrpení! Milovat znamená trpět a ty budeš trpět ze všech nejvíc! Tvoje vlastní srdce se stane zdrojem absolutního zoufalství, dosud nepoznané bolesti a nástrojem tvého konce!"

Kravaťák uštědřil na škubajícímu se tělíčku hustý plivanec a za veselého prozpěvování si opustil podchod.

Když nastoupil do ranního autobusu, spolucestující na něj zírali s vyvalenýma očima. Zprvu si jich nevšímal, potom se na obstarožní dámu, která na něj civěla obzvlášť nápadně utrhl „Nečum!". „Tam vzadu", špitla paní a ukazovala mu na zadnici. Otočil se, aby se v odrazu skleněných dveří prohlédl. Jeho světle šedé kalhoty byly nasáklé krví a z levé hýždě mu trčel šíp.

Pondělní večery přinášely Bláznům radost z možnosti kreativně se vyžít ve společnosti podobně orientovaných mladých umělců, nebo jen tak popít a odreagovat se s přáteli v malé hospůdce Malá Jarka. Nadšeně kolektivně pracovali na různých projektech a dílech, a těšili se z pozitivních i rozpačitých reakcí jejich čtenářů a fanoušků.

Skupina Blázni.cz byla otevřená novým výzvám i nově příchozím spřízněncům, jež pravidelně zasvěcovali ke spolupráci v jejich počínání.

Manky byl toho večera jako vždy v dobré náladě, sršel nápady a překypoval tvůrčí energií. Čurda vyprávěl zážitky z Muzejní noci pobavené Berče, kterak všechny exponáty ožily a navíc to rovnou rýmoval. Hrabě Hugo Teror, jak se mu přezdívalo, zrovna dorazil z nějakého Woodstocku podobnému víkendu, a snažil se umotat si špeka ještě rozklepanýma rukama, aby následně mohl přednést své básně, které po ránu napsal na kus toaleťáku v kadiboudě. Leontýna nám přinesla ukázat svojí novou sochu Hlemýždě, kterou vyráběla na nedělním sympossiu sochařů na vysquatovaném hradě v Beskydech z vypitých plechovek od piva.

Pan Žu dnes dorazil normálně v županu a cosi brnkal, Varlata k tomu zpíval, Gabriel v klobouku je doprovázel na kytaru a Pítr hrál na klavír. Duri s Machnou konzultovali v jakém stylingu bude nové číslo časopisu, a přitom kouřili jednu cigaretu za druhou. Candie si něco zapáleně zapisovala do barevného sešítku. Flinstounovi se mezitím spokojeně vzájemně krmili klobásami s rohlíkem a ostatní členové redakce jim záviděli prospaný víkend. Na baru popíjela skupinka rozjařených dívek. Kytka, Kedlubna a Pankerka už začali zase panákovat.  "Zejtra je bude jistě bolet hlava", pomyslela si Berča. Neměly ani ponětí, že redakce plánuje, na kterých akcích se bude vystupovat.

Do toho všeho dorazil tmavý kluk jak hora. Zarostlý jako lesní muž. Hrubá černá srst mu rašila ve tváři, na velkých uších i po celém statném těle. Mávnul tlapou na vrchnícho, aby si poručil černé pivo.

"Černý dneska nemám" houknul na něj barman.

"Světlý já vole nepiju", zahučel obr. "to mi dej radši červený víno!"

Kedlubna šla rychle pro červený do večerky ku spokojenosti hosta.

Ten večer měli totiž jenom bílý...

Hromotluk si vyžádal dvě židle, protože se na jednu nevešel a přisedl si. Představil se jako Šrek a řekl, že sleduje Blázny na webu už delší dobu, a že se mu jejich dílo velice líbí. Potěšení Blázni se s ním rychle seznámili a dál se věnovali svým činnostem.

Manky se obrovi nepřestal věnovat. Po celý ten večer si s ním povídal. Holky si mezi sebou šuškali cosi o vlčím sydromu, nikdo se však Šreka ze slušnosti nezeptal, jak to, že je tak chlupatý. Bylo jim celkem jasné, že se ho na to musí pořád někdo hloupě ptát.

Šrek s nimi strávil veselý večer, jako už dlouho nikde nezažil. A tak když byl na odchodu domů, prohlásil směrem k Bláznům:

"Ste dobrý lidi vy Blázni, vole. Za to, že ste mě nikdo vole neprudil jak vypadám, tak vás tady šecky zvu na vole grilovačku! Bude to vo víkendu za tejden v Čertový skále. Je to takovej náš malej ranč. Budou tam fajn lidi! Fakt jako vole doražte, pošlu Vám na fejsbuku vodkaz s mapkou, kde a kdy. Můžete se tam předvést jak ste dobrý!"

A s úsměvem a pís posunkem odešel.

Týden utekl jako voda. Všichni Blázni si připravili s čím budou vystupovat, holky dovezly i obrazy, že by tam v přírodě udělaly vernisáž. Nakoupil se chlast i limonády, uklohnily se různé marinády, nakrájela zelenina do platových krabiček, a taky donesly brambůrky.

Skupina mladých kreativců se sešla odpoledne na Smíchovském nádraží, koupili si skupinovou jízdenku do Čertovy skály a společně vyrazili na grilovačku.

Na poslední chvíli, když už se vlak téměř rozjížděl, dorazila udýchaná Motýlie, že se o výletě dozvěděla pozdě, ale přece! Všichni jí nadšeně vítali a obdivovali originálnost čelenky s kočičíma ušima.

Už ve vlaku byl srandy kopec. Kýťa s Kedlubničkou kouřili jointa z okýnka vlakového kupé. Hugo pojídal houbičky a vyprávěl příhodu, která se mu stala v lese, když je sbíral.

Pankerka na nádraží z koše vyfárala pruhovaný svetr a obdarovala s ním kamaráda Freda, který si ho bez okolků rovnou oblékl a liboval si, jak se mu náramně hodí k čepici.

Cestou z nádraží na rozcestí potkali podivného člověka. Štrádoval si to k Čertově ranči stejně jako oni. Byl velký, černý, chlupatý, při chůzi občas povyskočil, a přitom vydával hýkavé zvuky. V igelitovém sáčku si nesl z nedalekého obchodu drobný nákup. Půlku chleba, plnotučnou horčici, křen ve skleničce a nakládané okurky.

“Dobrej blázen jakoooo...!" prohlásil Hugo a ostatní se tomu lehce pochichtávali.

Ušli už dobrý kus, vzali to zkratkou (byla to sice delší, za to horší cesta...)

a před očima všech kamarádů se rozprostíral fesťák na ranči.

Už u vstupu je vítal Šrek s kelímkem v ruce. "Sem rád, že ste volee přijeliiii ...!" a usadil je na lavičky blízko pódia. Blázni se rozhlíželi kolem. Na celém fesťáku byli jenom takový jako podivíni...

Čurda si sedl přímo ke grilu, aby mohl být případně nápomocen a vybaloval marinády.

Veliký gril obsluhovala strašně chlupatá silná holka. Roštovala ho, aby nabral správný fajrunk. Měla hodně výrazné nadočnicové oblouky, napadlo ho...

Poblíž mezi keři se na ohýnku rožnil obrovský kus masa. Dva silní chlupatí "australopitékové" točili naproti sobě klikovou hřídelí. Menší chlupatý klučík maso potíral grilovacím kořením. Candie vybalila z batohu prozatím oplatky, a s ostatními pár Blázny se do nich pustili. Jeden chlupáč k nim s rozčíleným výrazem přistoupil a se špatnou artikulací na ně rázně houkl:

"Co to tady jíte!?"

Candie špitla: "Jenom Dellisu, ..." a rychle zmuchlala do kapsy obal.

Chlupatej něco zavrčel a odkráčel k ohništi. Opodál Šrek s úsměvem rozdával holkám pečená játra na papírových táccích.

"Chcete k tomu hořčici nebo kečup?" zeptal se a krájel přitom krajíce chleba.

Tak si řekly o obojí, jestli tedy můžou.

Motýlie a Manky maso odmítli s tím, že jsou vegetariáni.

Černí hromotlukové na ně udiveně zírali a vypadali, že se jim to vůbec nelíbí a jejich odmítnutí považovali za nepřípustnou urážku. Ani Šrek už se tolik neusmíval a se zájmem si vegatariány prohlížel.

Duri se pustila do jatýrek. Chvíli jedla a pak prohlásila: "Takový suchý je to, prostě játra no...",

a namočila víc do kečupu.

Jiní blázni mezitím stáli frontu na pivo, aby se osvěžili před vystoupením.

Manky se zeptal Šreka, jak to bude probíhat a kdy budou Blázni na programu.

"Až příjde ta správná chvíle" odpověděl mu na to Šrek dramaticky a odebral se dozadu za pódium, aby dal pokyn vystupujícím, že můžou začít.

"To maso je ňáký divný Kalimeee, nezdá se ti?" řekla Kýťa Pankerce, která se v tom taky nimrala.

Zazněly údery bubnů, australopitéci utichli a rozevřela se doteď zatažená opona nad pódiem. Tam na několika desítkách kůlů byli napíchaní lidé. Černí chlupatí poloopičáci, černoši a černošky, taky turisté světlé pleti v roztraných sportovních bundách.

Někteří byli už jistě mrtví. Jiní v limbu. Ti doposud živí měli v ústech roubíky, aby tolik nekřičeli. Z některých už zbyly jenom kusy, měli vybrakovaná břicha, a další se udili v kouři. Na jednom kůlu byl dokonce lidský kebab, který má Duri jinak tolik ráda, a často si ho dává na Andělu nebo Václaváku po cestě z práce. Tam ho mají totiž nejlepší. Tentokrát na něj chuť opravdu neměla. V údivu jí vypadl z pusy nerozžvýkaný kousek pečených jatýrek.

Fred se zakuckal chlebem a silně se rozkašlal. Jeho manželka mu bušila do zad, aby se nadechl. Gabriel si sám sobě vylil pivo na hlavu, aby se probral z údivu.

Otřesený Hugo řekl: "Ty voleee, tak to je nouze..."

Duri zašeptala směrem k Leontýně: "Zavolej policajtyyy....",

zatímco Machna už štrachala mobil v kabelce.

Všichni byli k smrti vyděšení a šokovaní nad tím výjevem, který se jim právě rozprostíral před očima. Začali vduchu panikařit.

Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

(Šmik, černo, dramatická odmlka)

… Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

Z nedalekého křoví celou situaci sledovali Jan ZPralesa a Feminik. Dnes téměř neviditelný. Trochu se opozdili, nestihli vlak a jeli až dalším. Celou situací byli stejnětak zděšeni a nevěřili vlastním očím. Rozhodli se čelit hrozícímu nebezpečí.

Opatrně a nepozorovaně se odplížili na nedaleké parkoviště, kde z dodávky zrovna vykládali aparaturu Hanus s Ródiakem. Rychle jim řekli, co se děje. Málem jim vypadli oči z důlků, ale hned jim to uvěřili, když vyslechli naléhavý tón hysterického Feminika.

"Sakra, potřebujem pořádnej plán!" řekl Hanus rozhodným hlasem.

Jan mezitím pro jistotu zavolal celou policejní eskortu.

"To sou snad kurva ňáký mormoni nebo co, sakra!??" otřel si Ródiak pot z čela šátkem.

Pak si narovnal brýle na nose a zařval:

"Jedem!"

Další tři Blázni naskákali do dodávky a rozjeli na pomoc svým přátelům.

Ródiak přišlápl pedál k podlaze a začal hlasitě troubit na klakson dodávky.

V plné rychlosti to napálil do největší skupinky lidožravých obrů.

Jednomu z nich to z tlapy vyrazilo hamburgr, do kterého se hodlal právě zakousnout.

Kečup vycákl a ohodil ty další. Jednomu stojícímu opodál se kečup dostal do očí, což ho na malou chvíli oslepilo. Toho využil pohotový Čurda a přetáhl ho kyjem přes hlavu, až to zapraskalo.

Dvě chlupaté mrchy skončili pod vahou obřího grilu. Jen to zasyčelo.

Některé holky vylezli na strom, kde byly jakžtakž v bezpečí. Pokud se za nimi snažil nějaký lidožrout vyšplhat, bouchali ho kabelkami přes ruce, nebo pálily zapalovačem.

Fred Flinstoun vyřídil hned dva tupce, když se na něj vzájemně rozeběhli, on uskočil a oni do sebe narazili. Pak je nechal vykoupat v rozžhaveném ohništi.

Flinstounová je píchala napichovákem na rožnění a Čurda s Mankym je dobíjeli kyjema. Ještě pořád jich tam zbývalo víc než dva tucty a ze všech stran na Blázny útočili.

Pankerka jednu obryni polila z dálky kořalkou a cvrnkla po ní cigaretovým vajglem. Ta okamžitě vzplála, začala pobíhat, od ní chytla opona na pódiu a okolní keře.

Kedlubna na dalších pár rozzuřených kanibalů vychrstla hrnec vařící polívky, což jí přišlo škoda, ale nedalo se nic dělat.

Mezitím Hanus s Ródiakem vytáhli hudební nástroje a začali hrát "Bláto z Marsu". Ohlušující pronikavé tóny rvali těm barbarům jejich velké černé uši. Bláznům skladba dodala sílu a notovali: "Proměnim se v netopejra...", a Hugo tancoval kolem ohně, co mohl, a v rukou svíral znak míru.

V tom z Hanusovi dodávky vylétlo hejno netopýrů a ti dělali na lidožravce nálety. Zamotávali se jim do srsti, kousali je kam jen mohli a všechny je tak zmátli, že už nebyli schopni útoku. Konečně všichni uslyšeli sirény policejních hlídek. Tentokrát jim ty zvuky připadaly jako rajská hudba. "Policie! Naše spása!" Volali Blázni.

Ti lidožrouti, kteří ještě mohli, utíkali. Ale to jim nebylo nic platné.

Policejní orgán využil přiměřených donucovacích prostředků ...

Cosi voní.

Myslím.

Konečně jsem po dlouhých hodinách a dnech přání a meditací objevil práci. Práci, co jsem si přál. Celé hodiny se mohu dívat z okna na řadu stojících budov, projíždějících automobilů, a lidí nebo homunkulů, kteří se taktéž projíždějí ve svých golemkarech, mohu také pozorovat vlající kus hadru, který mi ukazuje stav vzdušných mas u památníku na Vítkově, často bývá dnes napnutý a tak zřetelně vidím dva pruhy, rudý a bílý s tím typickým modrým vklíněním. Vidím také jakousi tmavou postavu, ovšem bez koně. A za tím vším se honí mraky a v nich plavou ptáci. Když se setmí, sleduji rozsvěcující se škvíry oken tvořící jakousi tajemnou abecedu signálů na fasádách domů. Ale teď je křiklavo. A holubi sedí kdovíproč stále na jedné a též střeše ve stádečku neboli v houfu. Zprava na budově odborů vysílají vysílače a přijímají přijímače. A to všechno je to co vidím za jediný den. A těch dnů jsou tisíce. Jen občas někdo zazvoní a já s jásotem přistoupím k pultíku, a když vydám přišedšímu žádané, usedám opět ke svému stolu o osmi kapsách nebo se procházím místností o čtyřech stěnách.

Již jsem vymačkal všechny příběhy a přednášky z jůtubu, taky už jsem všem odpověděl na fejsbůčku, stůl mám poklizený, nádobí je umyté, nože jsou naostřeny o dna hrnků, dokonce i ta stará nálepka je seškrábána a stůl je vyleštěn. Malý trpaslík se na mě usmívá z parapetu, můj tichý společník, přilepený vteřinovým lepidlem, aby nepadal. Jenom ta žirafa ještě není hotová, kterou kreslím do nejmenších detailů, chlup za chlupem a obrazec za obrazcem; někde v dálce, v představách, v budoucnosti, jak se mi zdává, vynechám prázdné místo, a to bude odlesk jejího oka, a ona ožije, někde v dálce, už né na papíře…někde v dálce.

A zase ta ulice, jen si to představ, čtenáři, den za dnem tikání hodin na stěně a střídání přestávek, hučících židlí kdesi ve vyšších patrech, s tichem na chodbách o hodinách.

Chtěl jsem ti říct jedno, je to jako v jeskyni, netoužím po ničem víc, protože tady je vše, odlesky světel, vítr i zvuky, pomíjivost podnětů i tichá přítomnost.

Blázni ti si tikají
a píšou básně pro děti

dospělí si vykají
a neptají se: „Co je Ti?“

říkají: „Co je vám, pane?“

prý se to sluší - ba ne!

blázni i děti si tykají
i když se vůbec neznají.

Noc neklidná

a drobounké tóny zničujících prstů

mě škrtí s nevýslovnou jemností.

Musíme alespoň nyní

zapomenout.

Tlak přirozeného splývání

nad hlavami spících

jsme jen titěrnou součástí

pro základ potraceného početí.

Musíme alespoň nyní

zapomenout.

Nejsou žádná světla

žádné nože pro odkrytí

stébélka neobroušených nehtů

vytrhávají z kůže veškerá znamení

pro ukrytí zhoubného zmrtvýchvstání

jsi pannou v mém pornografickém orloji

nedá se dále dýchat.

Musíme alespoň nyní

zapomenout.

29.1.2015

Domek-Mlýnská

Procházela se houštinou svěží trávy a podrostu. Obdivovala krásu veškerenstva. Sem tam ulovila mouchu, motýla, a nebo můru. Na kamenech ohřívala své šupinaté tělo za slunných dnů. Odpočívala ve stínu kapradin a válela se v pampeliškách. Cítila svěží vůni země a hrála si s klacíky, jehličím a brouky. Rostla a pozvolna zapomínala.

Jednou se také tak procházela tou krásou, když, právě obcházela kmen dubu, si všimla něčeho dlouhého a mrštného. Zpomalila. Ono to také zpomalilo. Zastavila, ono to také zastavilo a začalo se to kroutit jako hádě. Přemýšlela: co jen to může být! Chvíli to pozorovala, ale pak jí po nějakém čase došla trpělivost. Vyskočila! Letí, letí… a už už už to má v zubech - když se jí to v posledním okamžiku vysmýklo. Tak, co jen to může být, číhala znovu. A ono se to znova kroutilo, jako by se jí to smálo. A to jí dopálilo a chňap! Chytla to mezi zuby, když v tu chvíli jí něco píchlo! Au! Zakřičela v duchu a upustila tu divnou věc. Ale hlodavec její mysli jí nedal pokoje, co jen to je? Kroutilo se to před ní znovu. A po chvíli váhání a přemítání: Hups! Zakousla se do toho vší silou! Au! Píchlo jí to jako nikdy předtím, ale neupustila to, jen co jí oschla slza a utlumila bolest, zakousla se do toho dál a znovu jí to píchlo. Už to začínala polykat, soukala to do sebe jako hada, naše milá ještěrka…a možná dosud se honí za svým ocasem ještěrka naše malá. Viď, Tomáši.

Že moucha vnímá jinak, daleko rychleji, než člověk, to asi víte...Tak...Ale...

Co asi vidí moucha, když sedívá na televizi?

Život je mandala z našich dnů

Prodlužujme si krátké chvíle

Vždyť setrvávání v klidu

Je tak skvělé…tak

Nenimrejme se v jídle

Co přichází, zase odejde

Obdivuji ty, kdo trpí pamětí

Ale myšlenky létají,

dokud nejsou v knize

pak se straní v pozadí

Uvnitř mě je pusto a rád bych zavzpomínal

Nevím však, kam jsem si dal brýle

Život vzpomínky rozmazal

Je tu jasný jen průzor do plenéru

Nač malovat chiméru?

Vhodíš kámen do rybníka

Až k tvým nohám na břehu

Dojde o tom činu zmínka

Kámen klesne ke dnu

Každý den je svatý

Ten rovný i ten kudrnatý!