Blázni.cz - dobrý kanál

Červené oči.
Zelené oči.
Fialové oči. Zírají.
Nechoď pryč a nechoď moc blízko.
Tma škrábe šarlatovými nehty
do nic netušících tváří.
Do borůvkových koláčů.
Nenarození do tmy křičí.
Skrze živé pláčí po životě.
Dávno mrtví se tomu smějí.
Smějí se ústy pannen
ve výkladních skříních.
Obleč si na sebe ty panny.
Staň se opět pannou.
Zašij rány, zažij rána, zastav krev.
Modré oči toho pána.
Nic nepluje v nich.
Ani loď. Ani mrak.
Jeho duši nenajdeš.
Modré.
Kde nic není
tam jsme my.
Černí. Silní.
Křehcí.
Skleněné květiny.
Nemotorové.
Netvoři.
Slupky naplněné novým obsahem.
Vyjdi do sna.
Naplň se námi.

Veletrhni si nohou.

Do klece vsazená, spoutaná provazy.

Naprosta zmatená svou vlastní iluzí.

Provazy dřou zápěstí, když se pláčem třese.

Svoje štěstí v neštěstí mlčky dál si nese.

Pohltil jí její svět když vichr v něm vál,

nemůže jít zpět a nemůže ani dál.

Je ve slepý ulici. Mezi odpadkama.

Hořkej roztok na lžíci a cítí se hrozně sama.

Zlomyslný stvůry zas vystrkují nos.

Na kusy rvou její vůli a začíná noc....

........Jen se svejma přízrakama, tohle musíš zvládnout sama!

Vidíš tu benzinku? Tam za tím obchoďákem, hned vedle sídliště.

Tam všude bejval les.... To už je dávno....

Jen ty světýlka zůstaly.

Když přimhouříš oči zahlídneš víly, co tam tančily.

I když teď místo světlušek máme jen pouliční lampy.

To ony jsou tajemstvím týhle prázdný doby.

Plamínek poselství. O tom, co jme světu vzali.

Vidíš ty jiskřičky, co létají kolem nich?

Ty měli dřív lidé v očích.

Ještě když největší nástrahou v tomhle kraji byly bludné kořeny.

Dnes jsou tu úplně jiná nebezpečí.

A přesto se zdá, jako bychom bloudili...

Sem a tam se potácíme.... Empatie i smyslů zbavení....

A v těch lampách jsou naše duše. Ve skleněném vězení....

Začalo to zvědavostí.

Touhou poznat světy, kde se mysl toulá,

a tak s dětskou bezelností,

řekla jsem: "Táto, kup mi flašku rumu, bublifuk a Freuda!"

Filosofický úvahy rozlíhaj se hospodou

a touha po vědění stala se jen fraškou,

píchám si perník za školou.

S taškou, flaškou a smažkou....

Dneska už jsem v pohodě.

Vím, že svět je jenom chiméra.

"Dobrej," říkám v obchodě,

"krabičku Startek, kondomy a Baudelaiera!"

"Zítra to začne, pánové a dámy, největší výstava židlí všech dob!" hlásá nadšeně barová stolička a  rozjíveně pobíhá po areálu výstaviště v Letňanech, "všichni se dobře připravte, vyleštěte sedátka ať jsme co nejkrásnější, ať ukážeme svou židlovitost, naši podstatu, jak nejlépe dokážeme. Ať vidí naši nejlepší stránku!"

V koutku se krčí malé stoličky, podupávají nervózně nožkami a pořád se chichotají pod sedáky: "...a nebudou se nám smát?" vypískne jedna z nich.

"Já se stydím...." Volá druhá. Kolem zrovna prochází veliké polstrované křeslo a povýšeně kroutí opěradlem: "To bych právě velmi rádo, aby se nám nikdo nesmál!" Zahřímá, až se malé stoličky leknou a vyděšeně se běží schovat pod nohy venkovní lavice. "A proto, bych zde rádo udělalo pořádek," pokračuje křeslo, "máme na to celou noc, abychom si ujasnili pravidla! Já se rozhodně nehodlám ukazovat po boku nějakých barovek nebo dokonce obyčejných kuchyňských židlí. Navrhuji, abychom se rozdělili do skupin, ať návštěvníci výstavy jasně vidí, kdo kam patří! Křesla ke křeslům!"

"To je ale hloupost," špitne trojnožka, "všichni jsme přece židle, proč bychom se dělili do nějakých skupin a podskupin. Jsme všichni stejní...."

"Jistě, zrovna tobě by se to líbilo, viď? Nejsi ani pořádná židle! Chceš parazitovat na poctivé židlovitosti nás ostatních! Do koutu s ní!" zakřičí popuzeně jedna z lavic.

"To je pravda," přidávají se kuchyňské židle, "jen ať si každý najde místo, jaké si zaslouží!"

Kuchyňské židle se začaly sjednocovat v nejvíce navštěvované místnosti a poslouchaly projev své zástupkyně: "Nejlepší výstavní místo patří bezesporu nám! Nenechme se dále utlačovat stoličkami, které nejsou schopné ani toho, aby se o ně dalo opřít! Kdo nemá opěradlo není rovnocená židle! My, jsme byli první ze všech židlí! My jsme nejprospěšnější společnosti! My jsme nejvhodnější k jídelnímu stolu a jídlo je pro člověka nejdůležitější! My máme právo být vystaveny v nejlepší místnosti! Všechni ostatní ať si odejdou do jiných sálů a vůbec se neukazují po našem boku! Nekažte nám naši židlovitost! Jste mnohem míň než my a proto nemáte právo, být vystaveny s námi! Tenhle sál je náš!"

Hlavní kuchyňská židle vyřvávala až se jí klepaly šroubky a ostatní  kuchyňské židle nadšeně poslouchaly, pískaly a skandovaly: "Správně, sál je náš! Ostatní ven!"

Část radikálnějších kuchyňských židlí pobíhala kolem a zlostně plivala na všechny židle, které nebyly stejné jako oni. Vyhrožovaly jim, že jim zamažou sedátka nebo zlomí nohy, když se budou roztahovat v jejich sále.

Některým z nich se to moc nelíbilo, měly přece jenom kamarády mezi stoličkami nebo křesly, některé dokonce měli dlouhodobý vztah se sedacím pytlem nebo barovou stoličkou a teď se najednou cítili trochu zmateně.

V tom se ale ozvalo křeslo: "Tak to bacha, pro člověka není nejdůležitější jídlo, ale odpočinek! Bez odpočinku by zemřel! Najíst se může i na pitomý barovce, ale bez křesel by neměl pohodlí! Velký sál patří jendoznačně křeslům. Obyčejné kuchyňské židle patří jinam, někam dozadu, za nás, za křesla!"

Ostatní křesla taky popudilo smýšlení většiny kuchyňských židlí a začala se sjednocovat k sobě, mazala se čistícím prostředkem a povídala: "Ty kuchyňské židle se dali strpět, já nikdy nebyl žádnej rasista, ale teď už si přeci jen dovolují trochu moc. Dokonce jsem mezi nimi měl přátele, ale teď je vidět, že jsou všechny stejné! Křesla by se měla spojit a ukázat jim, co si můžou dovolit a co ne!"

Nejvíc namazané křeslo se najednou zvedlo od láhve s čistidlem a začalo skandovat: "Křesla křeslům! Křesla křeslům!"

V dalším sále bylo zatím založeno "Hnutí za práva kancelářských židlí", které už připravovalo manifest. Zlobilo je, že se na ně zapomíná. Lidé přece potřebují taky pracovat. A jak by to asi mohli dělat, kdyby nebylo jich? Radikální kancelářské židle byly ale tak rozzlobené, že už je nebavilo čekat, až si zástupci jiných hnutí poslechnou jejich manifest. Začaly si sami odšroubovávat kolečka a házely je do velkého sálu na ostatní židle.

Kolem pobíhaly malé skupinky ovlivněné trojnožkou. Byla to křesla, kuchyňské i kancelářské židle, stoličky, lavice, sedací pytle, houpací křesla a spousta dalších jiných židlí, které se nenechaly strhnout nadřazeností své skupiny. Rozdávaly letáčky a snažily se přesvědčovat ostatní. Vysvětlovaly, že jsou přece všichni na jedné lodi, židle jako židle. Že by se měly přestat takhle hloupě hádat a raději se v klidu připravit na nadcházající den: "Takhle přece nikdo naší židlovitost neuvidí. A tu jsme měly ukázat. To, že jsme řádné židle a umíme se tak i chovat. Místo toho se tu hloupě dohadujeme a ztrácíme tím svou podstatu! Ztrácíme židlovitost! Jsme jen banda nenávistného materiálu! Smiřme se a věnujme se tomu, co je důležité!"

Ostatní rozlícené židle je ale neposlouchaly. Buď si jich vůbec nevšímaly nebo je začaly napadat: "Co to máte za morálku, když se ani nezastane svého druhu! Místo toho se někde poflakujete a je vám úplně jedno s kým! Postavte se za svůj druh!", poučovaly uvědoměle židle z davu. "Chováte se jako zbabělci! Vyhýbáte se zodpovědné volbě!" Fuj!" křičely na ně a posílaly je pryč.

Většina židlí na výstavišti už byla tak zaslepená, že si nechtěla nechat nic vysvětlovat. Chtěla bojovat. Chtěla se prát za svá práva ať to stojí, co to stojí. Úplně zapoměly na to, že zítra mají výstavu i na to, že mají své úkoly, že mají plnit svůj účel a být tu k sezení. Ztratily smysl a prázdno zaplnily nenávistí. Ta je teď poháněla a nic jiného je už nezajímalo.

Na výstavišti se rozpoutala největší válka v dějinách židlí. Už se úplně zapomělo, kdo spor začal a proč. Zapomělo se i o co vlastně jde. Teď šlo jen o to, ukázat té druhé skupině, zač je toho loket. Křesla skákala po stoličkách a snažila se jim produpnout sedací část. Z trojnožek byly dvoj nebo jednonožky. Kancelářské židle měly utrhaná kolečka, kulhaly po sálu a agresivně narážely do křesel. Kuchyňské židle se nohama snažily strhnout opěradla houpacím křeslům. Venkovní lavice se stavěly napříč a z velké výšky padaly na kuchyňské židle. Sedací pytle se zákeřně omotávaly kolem nohou štokrlat. Taburety si vyrvávaly z těla vatu a chtěly s ní udusit polstrovaná křesla. Barové stoličky zvedaly své nožky a surově kopaly do dřívek venkovních lavic.

Mydlily se opěrátko neopěrátko. Křičely nenávistná hesla. Železo se lámalo, dřevo i plast praskal. Zkrátka spoušť. Jen vzadu v koutku tiše plakala hrstka židlí - hnutí kolem trojnožky. Už si něvědělo rady, jak ostatním pomoci, jak je zachránit....

Ustrašeně vzlykaly ve svém koutku až do rána, kdy do areálu začali přicházet první lidé. Až s nimi se  ullidnily i ty zbývající židle. Ty, které přežily se z posledních sil odbelhaly dál z bojiště a snažily se tvářit jako normální židle na výstavě. Až teď jim pomalu začalo docházet co se vlastně stalo. Snad se začaly i trochu stydět. Sami nechápaly, proč se vlastně nechaly tak strhnout. Ale už bylo pozdě...

Na zemi se válelo rozštípané dřevo, polámaný plast, zoohýbané a utrhané železné nožičky. Kolem poletoval molitan a kusy látky a z těch trosek se pomalu zvedaly polomrtvé židličky. Teď už nebylo co vystavovat. Z židliček nezbylo skoro nic. Tu někdo neměl sedátko, tu chyběla noha.... Těžko se  mohly dohadovat, kdo je lidem víc ku prospěchu. Teď všichni potřebovaly, aby je někdo opravil. Židlovitost byla pryč.

Mezi tou spouští procházeli návštěvníci a nestačili se divit. Významně kroutili hlavami, zvedali kusy mrtvých židlí a moudře pronášeli: "No, jo, takhle dopadne, když na ně nedáváme pozor."

"To víte, nemají z toho rozum. To by se nám, lidem, nikdy stát nemohlo!", přitakávala mladá paní a ukazovala prstem na přeživší židle. O kousek dál pokyvoval důstojně hlavou starší pán: "To je přece jasné, my bychom to takhle daleko nikdy zajít nenechali. Umíme si přeci zachovat naši podstatu - lidskost!"

Říkali mu Havran. Byl to takovej ten správnej cikán. Cikán z dob, kdy cikáni byli ještě cikáni. Měřil skoro dva metry, měl orlí nos, nosil knír a v temných očích mu jiskřily odlesky žhavých uhlíků z tisíců dohasínajících ohňů. Znal jsem ho snad odjakživa. Pamatuju si, že jako kluk jsem se ho bál, ale když jsem dospíval a začal jsem s kámošema ze sousedství hrát na kytaru po barech, byl pro mě něco jako guru. Z nás mladejch zobáků tahal cigára a vyprávěl děsivý a mystický historky o tom, co se děje v nonstopech po zavíračce.

Občas, když už nad ránem nebylo o čem tlachat, půjčil si Havran od někoho kytaru a začal do tý smrdutý atmosféry, která věší pytle pod voči, hrát svoje bluesový songy. Hrál jako anděl a krákal do toho jako havran. Dodnes nevím, jestli ten jazyk, jehož zvuku jsem tehdy tak rád naslouchal, skutečně existuje. Možná to byla romština, možná nějakej temnej a prastarej jazyk, kterým si dnes povídají jenom krkavci nad zmrzlou Sibiří. Možná jen tak vršil potrhaný slabiky jednu na druhou, aby nechal k našim uším dolehnout veškerou hořkost světa. Nevím.

Roky plynuly. Dospěl jsem, našel jsem si práci a pověsil kytaru na hřebík. Přestěhoval jsem se do klidnější čtvrti a na Havrana a na svoje divoký léta jsem vzpomínal jen zřídka. Měl jsem jiný starosti.

Jednou v noci mi někdo začal bušit na dveře. Ještě jsem nespal, takže jsem jen s trhnutím zvedl oči od rozečtené knihy a vydal se pomalu ke dveřím. Mráz mi běhal po zádech, ale cítil jsem, že otevřít musím. Na prahu stál Havran, držel se za břicho, ze kterého mu crčela krev, a namáhavě oddechoval. Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem mu roztřesenou rukou naznačil, ať jde dál. Havran dovrávoral do obývacího pokoje, kde se sesunul do křesla. Zírali jsme na sebe. Zeptal jsem se ho, jestli nemám zavolat sanitku. Zavrtěl hlavou. Vypadal vlastně celkem spokojeně. Cítil jsem, že má radost z toho, že mě našel.

Té noci Havran u mě v obýváku umřel. Nikdy nezapomenu na slova, která pronesl předtím, než vydechl naposledy: „Už nikdy, more.“ 

Do hospody ke stolu

svá ega si nosí

jen pár z hostí

ostatní s nimi vedou bitvy jen v domácích ponorkách

Ale tito

říkejme jim provokatéři

budí v přátelích stud

Když jakoby konverzačně

ptají se

proč nezahodit své slabiny

proč se netaneme světci

co nás baví na našich chybách

kolem nichž se jinak točí

odpočatá řeč.

Když se není vyspat s kým,
tak se prostě nejde spát.
Prejže - rejže - nekalím?
No tak, hochu, nebuď srab.
Že nás v očích štípe dým?
Že má tamten čokl svrab?
Mně to neva. Dobře vím,
co je možné na Kozách.
Když se není vyspat s kým,
pořád se je čemu smát,
bez šatiček z kopretin,
bez zábran a bez výhrad.
Stesk do batohu zabalím
a tentokrát ho nedám znát.
Bez pardonu. Však s vědomím,
že všechno se stalo na Kozách.