Večer o svátku Dušiček byly ulice jak vymetené. Starší generace v teple svých bytů vzpomínala nad fotografiemi zemřelých blízkých, mladší generace se bavila v klubech na halloweenských párty.

Skrčené postavě, zachumlané do několika šál a starého vaťáku, která se právě vyšourala ze vchodu do katakomb, nikdo nevěnoval pozornost. Obešla majestátní jezuitský kostel, kde svatí na fasádě extaticky upírali oči na šedou podzimní oblohu a zamířila do večerky s blikajícím neonovým nápisem.

Svým vzhledem a podivným, zatuchlým zápachem odtud vypudila jediného zákazníka, v rychlosti si naplnila několik košíků převážně alkoholem, strčila pokladnímu velkou bankovku a aniž by čekala na vrácení, popadla igelitky s nákupem a vyběhla ven na náměstí. Starý Asiat u pokladny zamumlal ve své mateřštině několik modliteb, poklekl u domácího oltáříčku v rohu prodejny a rozechvělýma rukama zapálil několik vonných tyčinek – nejen jako oběť Buddhovi, ale také proto, aby přebily odporný zápach, který tu po návštěvníkovi zůstal.

Zvláštní postava mezitím přešla náměstí a zastavila se u vchodu do katakomb. Rozhlédla se, zda ji nikdo nesleduje a zaklepala na dveře v domluveném rytmu. Dveře se otevřely a naše dychtivé ruce od ní převzaly tašky s nákupem. Zaplula rychle dovnitř a když se za ní dveře zaklaply, s úlevou si vydechla a začala si odmotávat šály z obličeje.

„Já se vám na to už vážně vykašlu! Proč nemůže jít někdo jiný? Proč pořád já?“

„Víš moc dobře proč! Jsi tady z nás nejkratší dobu a zelenáči vždycky musejí shánět pití!“

„Jenže posledních dvě stě let to dělám pořád já, protože se tu už nepohřbívá! To má být nějaká spravedlnost, tohleto? V kostele mi vždycky říkali, že po smrti se spravedlnosti dočkám!“

Fňukání přerušil autoritativní hlas: „Přinesl si svíčky?“

Všichni jsme se otočili ke vchodu do podzemí, kde se tyčila nezaměnitelná silueta. Tašky s alkoholem jsme se narychlo pokusili schovat za zády.

„Ano, otče Yanusi, vzal jsem dvě balení!“

„To je dobře. Protože, i když na to možná někteří z vás zapomněli, dnešní večer se bude sloužit mše a poté celou noc až do rána strávíme na modlitbách. Dnešní večer totiž má být především o zpytování a pokání – a ne o nezřízeném pití, jak se někteří z vás mylně domnívají! Co to máte za zády? Ukažte mi to!“

„To máme na mši, otče. Krev Kristovu!“, odvětil pohotově můj dobrý přítel Fabricius.

„Tak krev Kristovu, jo? Vždyť tolik krve náš Pán snad v těle ani neměl! Myslíte si, že se vám zase podaří mě opít, abych si nevšímal těch starořímských orgií, co jste tu minule pořádali? Nemyslete si, já moc dobře vím, co se tu dělo!“

Podívali jsme se na sebe a bylo nám to jasné. Egidius, ta krysa v lidské podobě. Slíbil nám, že před Yanusem decentně pomlčí o tom, jak se nám minule oslava poněkud zvrtla. A vida ho, místo toho donášel!

„Tentokrát na vás budu dohlížet, abyste svědomitě plnili své povinnosti vůči mně a Bohu a společně se budeme modlit za spásu našich duší! Tentokrát mi Pán dá sílu a já nepodlehnu! Napiji se pouze symbolicky na konci mše – a pak už ani hlt! Všechny láhve odneste k Egidiovi do rakve, on už na ně dohlédne!“

Z Yanusova předsevzetí nebyl kromě Egidia vůbec nikdo nadšený. Ani hospodská Matylda, která byla jinak velice zbožná a věnovala našemu kostelu velký zvon, se necítila být stvořena k noci plné modlení. Ani ubohá Salomena, která zemřela týden před svatbou a o každé dušičkové slavnosti si vynahrazovala to, že zemřela jako panna.

U našeho doktora se dalo těžko určit, co si myslí, protože byl zachmuřený, jako vždy. Poslední dobou se totiž děje to, že Ti druzí si naše těla vypůjčují a ve svých chorobincích je zkoumají. Jejich felčaři jsou schopni podívat se do našich útrob, aniž by do nás museli řezat! Jen nás strčí do takového tunelu, kde nás nějaké magické světlo prosvítí naskrz a oni podle toho nakreslí obrázek, jaké choroby nás sužovaly a co nás zabilo.

Například Fabriciovi stanovil náš doktor složitou diagnózu, kdy za příčinu jeho trápení považoval to, že se mu v těle hromadí černá žluč. Léčil ho tak, že ho za úplňku potíral směsí ambry, rozdrcených červů a mumiového prášku a do toho mu vydatně pouštěl žilou. Můj přítel však záhy po zahájení této kúry zemřel. Čím Fabricius doopravdy trpěl jsme se dozvěděli, až když jsme se o minulých Dušičkách opět probudili. Přímo u jeho rakve visel názorný obrázek jeho vnitřního ústrojí, které rozežíral jakýsi houbovitý nádor.

Můj dobrý přítel patřil k těm, kterým léčba našeho doktora sice nepomohla, ale v zásadě ani neublížila. Jsou mezi námi ovšem tací, které do hrobu přivedly právě léčebné postupy našeho pana doktora. A ti svou nespokojenost s jeho péčí pochopitelně dávají najevo. Tím pádem se pan doktor, kdysi jedna z nejvíce respektovaných osobností mezi námi, propadl až na samotné dno společenského žebříčku.

Naopak hraběnka Uršula, dáma mimořádně sečtělá a zcestovalá, byla váženou osobností zaživa a je jí i nyní. Není tedy divu, že i přes značný věkový rozdíl si získala i mé srdce. Ve své mladické nerozvážnosti jsem kdysi dával přednost mladičkým dívenkám, ale teď se cítím šťastný v náručí zralé ženy.

Uršula byla třikrát vdaná a je velmi zkušená – jestli víte, co tím myslím. Moji rodiče zpočátku ostře vystupovali proti našemu věkově nerovnému svazku, ale pak si uvědomili, že při našem stavu už rozdíl nějakých pár desítek let nehraje roli.

„Já jsem vám říkala, že to bude průšvih“, vyplísnila nás má láska poté, co jsme si jí postěžovali na Yanuse. „Co jste čekali? Že vám to projde? Alespoň jste se mohli ujistit, že ten jeho patolízal má pořádně nakoupeno! Ale vy ne!“

„Uršulinko, drahoušku, nemohla bys s ním promluvit? Na tebe on dá. Co by to bylo za Dušičky bez sklenky vína a trochy veselí?“, vrkal jsem, laskajíce její šedé vlasy. Páter Yanus si nebral servítky a s oblibou nám nadával do hříšníků sodomských, k Uršule si však nikdy nic nedovolil. Není ani divu – pokud vím, kostel nad námi byl z větší části postaven za peníze z Uršuliny kapsy.

„Nemyslím si, že to k něčemu bude. On je tvrdohlavý jak beran, když si něco vezme do hlavy, tak…“ Uršula větu nedopověděla, protože jsme zaslechli odemykání těžkých dubových dveří a kroky. Ti druzí! Co tu dělají, takhle pozdě večer? Navíc o Dušičkách, to jsme vždycky měli klid!

Nastala panika, všichni naskákali do rakví, co byly nejblíž. Moje byla obsazená. Zoufale jsem se rozhlížel kolem, všude plno. Nezbylo mi nic jiného, než běžet dozadu a doufat, že to stihnu. Uršula mě však zadržela, chňapla mě za ruku a odtáhla do předsíně, do své rakve, kde jsem se schoval pod jejími nabíranými sukněmi.

Jen tak tak jsem to stihnul, než dovnitř vešel mladík ve směšném ustrojení. Oblékl si příliš velké kalhoty, které na něm nehezky plandaly, rozkrok se mu plácal u kolen zatímco spodky měl vytažené až do pasu. Krátký bílý kabátec měl pošitý směšnými cingrlátky, na zádech měl namalované srdce propíchnuté šípem a přes to vedla páska s nápisem v cizím jazyce, kterému jsem nerozuměl.

„Láska zabíjí pomalu“, zašeptala mi do ucha má drahá. Usoudil jsem, že jinoch má na sobě asi maškarní kostým. Což je divné, protože není Masopust.

Zvláštně ustrojený holobrádek zatím ze stolku u naší rakve sundal návštěvní knihu a bezohledně s ní mrsknul na zem. Na stolek vyrovnal řadu lahví různých barev a tvarů. Z kapsy kabátce vytáhl pytlík se sušenými bylinkami a druhý pytlík s houbičkami a znalecky k obojímu přičichnul. Že by nějaký mastičkář?

V tom se sklepením rozezněla zvonkohra, která, jak se ukázalo, vycházela z malé krabičky v mladíkově kapse. Chlapec se vzdálil, a po chvíli přišel zpět, tentokrát ve společnosti neméně podivně ustrojené děvy.

Jednalo se o velmi chudé děvče, které nemělo ani na šaty. Přišlo v kalhotách, asi po menším bratrovi, které sotva zapnulo. Byly tak strašně roztrhané, že na ní držely jen silou vůle. Děvče nemělo pražádné vychování a během rozhovoru s mladíkem neustále něco přežvykovalo v ústech.

„No ty vole, ty seš fakt vadnej. Ses posral? Já tady s těma mrtvolama nebudu!“

„Neblbni, to bude super, já myslel, jakože halloween, víš co? Podívej, co jsem koupil za matroš! To bude jízda!“

Mladík zamával dívce před nosem pytlíkem s houbičkami a lišácky na ní mrknul.

„Hele, do toho já nejdu a už vůbec ne tady. Ježíš, je tu zima a smrdí to tu mrtvolama, no fuj! Začínám si myslet, že budeš asi pěknej úchyl.“

Dívce zazvonila v kapse podobná zvonkohra, jakou měl mladík. Vytáhla jí ven a letmo přejela pohledem.

„Hele, u Dejva začíná mejdan, já tam jdu, ty si tu dělej, co chceš. Čau!“

Chudá dívenka razantně vyšla ze dveří, aniž by se na mladíkovy zoufalé prosby alespoň otočila. Chlapec vztekle kopnul do podstavce naší rakve, až jsme se k sobě s Uršulou přitiskli ještě úžeji a já zjistil, že blízkost nebezpečí mě vzrušuje. Potom mladík narychlo posbíral do náruče láhve ze stolu a odběhl za svou přítelkyní. Pečlivě jsem napínal uši, až zaslechnu zašramotit klíč v zámku, vzdalující se kroky a potom zvuk kovové petlice.

Nebezpečí tedy bylo zažehnáno, ale rozhodl jsem se, že svým bratrům a sestrám ve smrti o tom zatím nebudu nic říkat. Mé vzrušení totiž stále nepolevilo a já začal horečnatě odhrnovat záplavy černého brokátu. Má milá se zprvu naoko bránila, ale záhy se mnou splynula v aktu lásky až za hrob. Až když naše hlavy těžce dopadly na saténový polštář a my opět popadli dech, zvolali jsme unisono: „Už odešel všichni můžete zase vylézt!“

Když jsem se opět stavěl na malátné nohy, všimnul jsem si na zemi pytlíčku se sušenými houbami. Musel mladíkovi vypadnout z kapsy. Mí rodiče vlastnili lékárnu na náměstí a já k jejich řemeslu trochu přičichnul – tudíž jsem věděl, že houby mívají různé podivuhodné účinky. Z výrazu toho mladíka jsem usuzoval, že by se vskutku mohlo jednat o ony pověstmi opředené plodiny. Probral jsem svůj nález s otcem, který mě v mé víře podpořil.

Zaúkolovali jsme mého nejmladšího bratříčka Dominika, který měl při mši ministrovat, aby hrst houbiček nepozorovaně rozdrtil do poháru s mešním vínem. Nebyli jsme si zcela jistí, zda to zabere, ale byli jsme odhodlaní to alespoň zkusit.

Mše byla neúnosně dlouhá a Yanus trval na tom, abychom na svých kostnatých kolenech celou dobu klečeli. Když přišel čas na přijímání svátosti, zhostil se Dominik svého úkolu na jedničku, takže Yanus nic nepoznal. A po několika modlitbách jsem zpozoroval, že už začíná trochu mluvit z cesty. S otcem a Dominikem jsme si vyměnili vítězoslavné pohledy.

A tehdy se to stalo. Katakombami otřásl příšerný výkřik. Všichni se otočili a uviděli ve dveřích toho podivně ustrojeného mladíka. Nikoho z nás nějak nenapadlo, že by se mohl vrátit. Mohlo mi dojít, že tu ty houbičky, které dozajista draze zaplatil, nenechá.

Nejrychleji zareagoval páter Yanus. Několika plavnými skoky přeskočil své ovečky, popadl mladíka kostlivýma rukama u krku a začal ho škrtit. Bylo nás zapotřebí šest, abychom Yanusovi zabránili porušit páté přikázání. Za žádnou cenu nechtěl svou oběť pustit a ječel: „Bezbožníku! Tohle je bohoslužba pro mrtvé! Živí tu nemají co dělat! Rouhání! Takové rouhání!“

Pořád se sápal po mladíkovi, který byl už beztak polomrtvý strachy. Z oživlé noční můry chlapce vysvobodila až Matylda, která ho přetáhla po hlavě prázdnou lahví od vína.

„Chudáček. Ten bude mít těžké sny z toho, co tu viděl.“

„Jaképak slitování, zabijme ho, bezbožníka!“, hřímal s pěnou u úst páter Yanus.

Matylda zavrtěla hlavou. Postačí, když chlapci nikdo nebude věřit, až to bude vyprávět. Někoho napadlo, nalít do mladíka víno. To otec kategoricky zakázal – jelikož byl hoch v bezvědomí, není to dobrý nápad. Alespoň jsme mu vínem polili šaty, aby to z něj táhlo jako ze sudu. Otec poté z houbičkové drti na koleni zručně vyrobil pilulku a vsunul ji chlapci pod jazyk. Tím pádem by měl mladík mít halucinace i dlouho poté, co se vzbudí. Poté jsme hocha svázali a odnesli do vedlejší místnosti, kde se nacházel opuštěný sarkofág nějakého bavorského vojevůdce. Až večírek skončí, chlapce vyndáme a vyneseme před katakomby.

Když otec chlapce prohlížel, našel u něj ještě pytlík se zeleným býlím, ve kterém spolehlivě poznal indické konopí a tento nález si nechal pro sebe.

Pátera Yanuse, který už začal brebentit úplné nesmysly, jsme odvedli k jeho rakvi, kde do sebe bez odporu nechal nalít láhev vína, což ho dorazilo.

Když jeho vůdce odpadnul, Egidius se začal družit a navrhovat, ať to konečně pořádně rozjedeme! Naoko jsem souhlasil a přiložil mu k ústům láhev, do které otec předtím vmíchal zbytek kouzelných houbiček.

Nikdo se neodvažoval propadnout příliš bujnému veselí, dokud byl Egidius při smyslech. Kromě toho jsme se obávali, že chlapce budou jeho přátelé hledat a pátrání je logicky zavede sem. Dominik se s dalšími dětmi střídal na stráži u malého sklepního okénka, ale nikdo nepřicházel. A to ani po dvou hodinách, když už se večírek začal pomalu rozjíždět.

Chlapec tedy moc přátel, kterým by na něm záleželo, neměl. Chodili jsme kontrolovat, zda se neprobouzí, ale rána ho hlavy byla silná a otcův lék už jistě také začal účinkovat.

Otec z náprsní kapsy vytáhl svou oblíbenou dýmku a naplnil ji býlím z mladíkova sáčku. S kouřící dýmkou nás poté obcházel a nikdo z nás nepohrdnul. Matka se naoko nechala přemlouvat, ale nakonec také neodolala. Matylda dávala přednost vínu a Salomenu, nacházející se v rozverném objetí se třemi mladíky, jsme nechtěli vyrušovat.

Temperamentní Italka, tanečnice Barbarina, se na pódiu z narychlo naskládaných rakví pustila do tance. Dominik a další chlapci z chrámového sboru ji doprovázeli zpěvem a zvoník Paulus do toho rytmicky bubnoval na kovové zábradlí.

Levou rukou jsem k sobě přivinul Uršulu a pravou rukou sličnou pekařku Terezii a společně jsme se pustili do tance. Koutkem oka jsem zahlédl své rodiče, jak společně se svými přáteli a dodavateli manžely Polaufovými s chichotáním vysvlékají Yanuse a Egidia z hábitů a oba je v páterově rakvi aranžují do necudných póz.

Tempo tance se poněkud zvolnilo a já si všimnul, že Uršula s Terezií si začínají vyměňovat něžnosti. Byl to pohled tak milý, že mě ani nenapadlo učinit tomu přítrž. Vzal jsem si příklad z otce, který také nic nenamítal, když se maminka střídavě věnovala panu a paní Polaufovým. Vždycky mi vštěpoval, že ctností pravého muže je skromnost a jak tam tak postával s rukama v kapsách, byl mi tím nejlepším příkladem.

Fabricius nedbaje své nadváhy vyskočil na pódium k Barbarině a ukázal se být překvapivě pohybově nadaným. Chlapci a dívky se chytili za ruce a tančili v kruhu kolem pódia za zpěvu velmi starých a ne zrovna cudných písní.

Polonahá Matylda obíhala tanečníky s lahvemi vína. Souhlasil jsem, že se napiji, ale jedině ze žlábku mezi jejími ňadry. Víno mi tímto způsobem chutnalo víc než obvykle a neměl jsem pořád dost. Matylda dolévala a smála se, celá červená a ulepená od vína.

Když je má milá zaneprázdněna, není nic špatného na tom, najdu-li si svou zábavu. Zmítal jsem se ve víru vinného opojení, hrdelního smíchu, ulepených objetí a poskakujících ňader, až se mé vnímání dočista rozmazalo.

Když jsem se za svítání probudil, zjistil jsem, že se nacházím v základně pyramidy, navršené z různě propletených lidských těl. Mí druhové se s úpěním zvedali, hledali své svršky a beze slov začali rovnat rakve na původní místa a lehat si do nich.

Prázdné láhve jsme posbírali do tašek a ty vyházeli z okna. Určitě se to svede na nějakého místního ochmelku, který nechtěl platit za svoz odpadu. Podlahu jsme vytřeli do čista, objali se, potřásli si rukama a odebrali se opět k požehnanému odpočinku.

S Uršulou jsem si vyměnil vášnivý polibek a oba jsme se v objetí chichotali, když se k nám doneslo Yanusovo klení a Egidiovy koktavé omluvy. Když jsem ulehl vedle svého dobrého přítele Fabricia, zvoník Paulus nás všechny obešel, ujistil se, že je každý na svém místě a s úlevným povzdechnutím se svalil do své dubové truhly.

V tom jsem se zděsil.

„Ten kluk! My ho zapomněli vynést a rozvázat! Fabricie, nemůžeme ho tam nechat!“

Ale můj dobrý přítel mi již neodpověděl. Kdesi venku právě zakokrhal kohout a všichni jsme se propadli do hlubokého spánku.

Epilog:

         O dalších Dušičkách zapálil pan Nguyen u malého oltáříčku v rohu své večerky štos papírových peněz a pronesl několik modliteb na ochranu před přízraky ze záhrobí.

         Vzápětí do obchodu bázlivě vešla podivně zapáchající postava s obličejem omotaným několika šálami. Rychle k pokladně nanosila plno lahví s alkoholem a velké balení svíček. Zaplatila velkou bankovkou a ani nečekala na vrácení.

         Když obtížená taškami spěchala ven, prodavač si všimnul, že na zadní straně omšelé bundy má namalované velké srdce propíchnuté šípem a přes to vede nápis: „Love kills slowly.“

už nás vidím v autobuse
jak zpopelené tváře jimž zmrznul úsměv
přes kresby mrazu vyhlížíme zbytky krásy
v tom zmrzlém ránu dýcháme na sklo
abychom vypomohli v předvánočním shonu
abychom odevzdali srdce
nebo raději ho uschovali doma
rozsekali, zpili, ubodali znova
než vidět tu hlínu v haldách a rakovinu
buldozery dempry a kultivátory
co šlehají do krajiny další kontury průmyslové zóny
a vytváří nový vhled 
amazon svět
není ti do zpěvu ráno jak mně
po celonočním flámu, vím to
a nemysli já srdce mám tam venku 
tam na betoně a v štěrku
abych moh vypomoct vám v tom předvánočnim shonu
uvést vás do světa amazonu!

Samota, krása

štěstí a láska

duše mezi kterými

proplouvá oceán

svoboda

na vrcholu každé hory

v údolí panuje napětí

jež vytváří dokonalé souznění

v údolí panuje napětí

jež vytváří harmonii

a trvale se rodící mír.

23.4.2017

La Aldea de San Nicolas  (Gran Canaria)