|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
|
|
Blázni.cz - dobrý kanál
| |||||
 | |||||
|
8.2.2016 Divá žena
(pro Lucii Šímu Šimerovou)
Ten den ten večer ta noc snad vše je tak šíleně vzdálené.
Měsíc na nebi mě spoutával svou nevýslovnou přízní a já hledal stále mezi obrysy stromů a keřů cosi vzdáleného cosi co nedalo mi klidu v žádné chvíli.
Dokola po místnosti po pokoji ve zběsilosti své kroužil jsem bez ustání a křečovitě se smál všem těm ženám těm nápaditým krasavicím jež se postupně potupně proplétaly mým životem šťastně i nešťastně.
Cítil jsem se pánem situace pánem veškerého dění těžko bylo dotknout se monumentu mého těla a jakkoliv ho pošpinit umazat.
Jak naivní bylo Myslet si Že jsem zhrzen Raněn A pln bolesti Pro jednu další pitomou Již jsem mohl svírat A naplno pronikat Do tajů tělesných klenotů.
Vše bylo tak snadné do prvního úderu prvního záchvěvu tabulky skla a mého prvního opravdového běsu při záblesku spatření někoho dalšího za oknem.
Byla to žena přízrak krásná žena nebylo pochyby přitisklý na sklo byl jsem celou noc přerývavě dýchal a slyšel vlastní srdce něco se stalo vymklo cítil jsem pád dolů tak nesnesitelně rychlý tak těžko zachytitelný.
Den druhý
Nespal jsem a únavu nepotkal prchám ze svého domu cítím nutkání potřebu prohledat třeba celý vesmír pro jediný pohled domnělé skutečnosti.
Podzim 25. říjen
zouvám si boty neptejte se mě na nic bosé nohy drtí uschlé listí a rozmazává přítomné tlení neptejte se mě na nic nevím to.
V tom okamžiku pociťuji ruce ve svých vlasech na svém hrdle a v okamžiku malém doteky svírají mé vlastní dlaně.
,,Stůj!“ Snažím se křičet a dívka což je zjevné se směje dětskou radostí a proplétavým letem mizí v hloubi keřů.
Stojím bosý zkroušený a nechávám na své nic netušící tělo dopadat barevné listí až do chvíle kdy mě má ukázková tragika samotného přiměje k smíchu.
Domů se ženu nevnímám cesty rozrážím větve pitvořím se na ptáky a s pobavením plaším srnu vbíhám do domu zamykám silně dýchám padám na podlahu a určitou chvíli opovrhuji bděním.
Noc
Ťuk ťuk oči spatří jen díky záři hvězd a luny zvenčí nádhernou členitost dřevěné podlahy.
Ťuk ťuk pomalu se zvedám a hledám po stěnách spouštěč světla ve své potácivé nemotornosti.
Ťuk ťuk světlo zaplavuje místnost příliš neoplývající pořádkem začínám být zpět mezi bdícími.
Ťuk ťuk pomalu se blížím k místu opakovaného zvuku k oknu na samém konci mnou obývané místnosti.
Buch buch stojím před oknem a její ruce bledé jak zimní krajina spočívají přitisklé na skle tvář se odkrývá konečně! přikládám své ruce na její a dělí nás jen necelý milimetr skla.
Snažím se zachytit její pohled který ve zběsilém tempu těká po mně celém jako by mě měřila hodnotila snad později odsoudila snad přijala v místa která nikdo běžně pro svět vpravený nezná.
Divoká tráva jejích vlasů prozrazuje přítomnost větru.
Ruce držíme při sobě zbytečná překážka zbytečný dům a věčnost pro smrtelníky nepatrná.
Ústa lehce zkřivená pošklebkem šílím naprosto a odevzdaně šílím naznačí polibek opět zazáří svým úsměvem otočí se Přízrak! Krasavice!
Tentokrát padám opět dolů A spím Spím dlouho
A raději nemám Jiné sny Než ty O její tváři Než ty Jež mou sebedůvěru ničí.
Den třetí
Lásko! můj anděli! mou jedinou nadějí jsi! chtělo by se mi křičet do ničemného rána.
Sápu se po kalhotách vplouvám do košile vplouvám do svetru ozbrojuji se kabátem a boty tentokrát mé nohy přijímají.
Opouštím naprosto vyklidněn místa svého pobývání zdravím těch pár lidí jež zde žije jež potkávám v blízkosti své.
Jdu za ní za přízrakem za krásnou ženou za andělem mého okna za prsty jež se mě tak krásně dotýkaly ty které jsem ve své pomalosti nedokázal zachytit.
,,Jsi hloupý jsi ztracený nechoď dál nemohu tě přijmout tak jako ty přijímáš zahyneš blázne zahyneš!“
Slyším zpívat koruny stromů slyším zpívat les poblázněn opět v kroužení uvězněn opět v naprostém odtržení od světa který jsem ještě nedávno dokázal zčásti vnímat.
Vše co jsem žil je k smrti je k smíchu věrně stvořené kde nastane vzpoura exploze minulého nevědomí tam nemohu být déle než nezbytnou chvíli.
Stojí přede mnou jak z roztrhaných cárů je krásná a těžko tu krásu předat vyslovit popsat všem těm chtivým jež mají o můj život až podezřelý zájem.
Bojím se zmizení přistupuji opatrně jak k vánku jejž nechci rozvířit jako k vášni jež nechci zbrklostí uhasit.
Přistupuji blíž a vědomě se zbavuji všeho co jsem měl přistupuji blíž a vím jistě že ji líbám.
Noc
Kdyby tak hlavu mou nesl někdo jiný kdyby tak tělo moje mohl někdo popravit a zbavit tak pozemské tíže.
Zmizela skutečně zmizela zanechala vůni pocit doteku chuť v ústech a touhu nesmyslného hledání dosud nepojmenované hvězdy.
Ťuk ťuk prosím otevřete mi ťuk ťuk snad jsem ještě člověkem.
Ťuk ťuk nemyslím na tu krásu chci jen pomoc drobnou jednou se odměním.
Ťuk ťuk nelze žít klidně v plném vědomí nelze to zabít přehlížet vymýtit.
Ťuk ťuk jako by stromy a keře zpívaly.
Ťuk ťuk snad zůstalo alespoň slovo otisk skla políbení.
Ťuk ťuk Ťuk ťuk Buch buch.
25. 10. 2015 Praha-Lochkov
| |||||
