
Bylo mrazivé páteční prosincové
dopoledne a starej Blažek se právě probudil ve svojí špinavý pružinový posteli.
Do místnosti s tapetama začouzenejma od kamen pronikalo nepříjemně ostré
denní světlo. To asi spadla stará deka, co byla jenom tak strčená mezi okny
namísto závěsů. Za celej svůj mizernej život nebyl Blažek schopnej přivrtat nad
okna garnýže. Vlastně ani blbou vrtačku neměl. Se zavrzáním postele se posadil
a opatrně se hrabal na nohy. Chytl se rukama za hlavu, která se mu motala jako
při jízdě na kolotoči. Chaosem v místnosti byl dočista zmaten. No prostě
typickej kocovinovej stav. Potřeboval se rychle vychcat, a tak vyběhl ven před
barák. Ani obouvat se nemusel. Běžně chrápal v posteli v holínkách.
Když rozepínal poklopec hrachově zelenejch kalhot pozašívanejch bavlnkou
zjistil, že je pochcanej. V tom mrazu ho to hrozně studilo na prdeli.
Rozhlídl se po venku a vychcal žlutý kolečko na čerstvě napadlý sníh. Pak se
vrátil dovnitř do baráku převlíknout si kalhoty.
Asitak před padesáti lety to byl celkem pěknej
barák. Bejvalá nádražácká vechtrovna se zelenýma dveřma a oknama natřenýma
barvou na vlaky. Postupem času ale dům zchátral
a stala se z něj barabizna. Blažek nebyl na práci stavěnej. Za mlada dělal
pomocnýho dělníka u drah, ale pak to uhrál na invalidní důchod. Dokonce ani ten
záchod tam za celý ty leta neudělal. V jedný jediný místnosti stála kuchyň
s mycákem, pokoj i obejvák dohromady. A za květovanym závěšem byl
smaltovanej kýbl na sraní. Na kanapi chrápala jeho žena. Škaredá a nemytá, tak
jako on. Vlastně se k sobě hodili. Ale za tu řádku let se vyloženě
nesnášeli. Ruku svírající nedopitou lahev od vína měla žena svěšenou
z gauče dolů.
„Ta je zas zchlastaná...
Hrozná ženská je to. Děs a běs mít takovodle starou, co mám já doma. A jakou
zas dělala včera v hospodě vostudu. Mlela samý kraviny, jazyk se jí plet.
Chlastala rum za rumem a pak tam lezla po Vencovi, až sem jí musel dát facku.
No žádná škoda to teda neni. “ vzpomínal Blažek na včerejšek. Pak dostal žízeň.
Na lince se válela hromada neumytýho nádobí se zaschlejma zbytkama od jídla. A
v tom nádobí byly ještě natípaný vajgly od cigaret. V oslizlym
plechovym dřezu opláchnul jednu skleničku a napil se vody.
„Fujtajbl“ zabručel, když
polkl a poohlížel se místo vody po něčem jinym k pití, co by se dalo ještě
docvaknout z lahví stojících v zástupech všude kolem jeho postele.
Objevil asi decku rumu. Což ho takhle po ránu mile překvapilo. Kouknul se na
sebe do zašlýho zrcátka visícího nad dřezem, usmál se bezzubou hubou a říkal
si, že by to dneska nemusel bejt až tak mizernej den. Ksicht si vomyl studenou
vodou a zahnědlým hřebínkem učísnul dozadu štětky šedivejch vlasů do ulíznutýho
mastnotou samodržícího účesu s pěšinkama od zubů hřebenu. Hodil na sebe
zatuchlej vaťák s tmavýma skvrnama mastnoty na límci za krkem a na
rukávech a vyrazil ven. Venku podrbal za ušima prašivýho vořecha uvázanýho na
řetězu. Z psí misky vyklopil led a dolil mu novou vodu. Na zem mu hodil
dvě hrsti granulí. Než nasednul na rozvrzanou ukrajinu, dožahnul zbytek rumu,
aby zmírnil kocovinu aspoň do chvíle, než dojede na kole k Jednotě.
Do pokoje s tapetama
začouzenýma od kamen prudce pronikalo denní světlo. Stará Blažková si rukama
zakrejvala obličej, protože jí to vadilo.
„Asi zas spadla ta pitomá
deka, co jí ten starej ožrala pořádně nepřidělal, doprdele...“ pomyslela si.
Vstala z kanape,
promnula zalepený voči, nazula důchodky a vydatně se napila červenýho vína. Jak
párkrát polkla, vobrátil se jí žaludek a mazala se vyzvracet do kýblu za
závěsem. Teda většina toho šla do kýblu.
„Měla jsem si nejdřív
aspoň uvařit kafe“ povzdychla si, když uviděla tu spoušť, kterou způsobila.
Jenomže kamna byly
vyhaslý a s takovou kocovinou by nebyla schopná vybrat popel, ani třísky
naštípat.
„Ten vochlasta! Ten
starej idiot! Ani mi tu nezatopil a je fuč. Určitě už se zas někde nalejvá,
hernajs!“ proklínala muže Blažková.
Vyblafla poslední
startku, šedej cop převázala šátkem, oblíkla tlustou péřovku špinavou od sazí a
vydala se do vsi. Když po cestě pomyslela na jídlo, zakručelo jí v břiše.
Utáhla si opasek. Věděla ale, že nejdřív bude muset sehnat nějaký pití na
spravení podrážděnýho žaludku. Po kapsách ani v hrnku v kredenci už
nebyla ani komuna. Ani vratný lahváče už doma nebyly. Na nádraží zrovna projížděla jedenáctka, co
jezdí jenom ve všední dny. To si za těch třicet let, co tam bydlela, dobře
pamatovala a uvědomila si, že musí bejt nejspíš pátek. Asi třínáctýho. A kolem toho
datumu chodí sociálka.
Vrátila se proto a podívala
se do schránky. Najednou pocítila nefalšovanou radost. V poštovní schránce
byla už tejden očekávaná žlutočervená složenka. „Přišly peníze! Přišly peníze!“
prozpěvovala si. „Vypadá to, že dneska
nemusí bejt až tak mizernej den.“
Přešla koleje, minula
nádraží a pospíchala do vsi rovnou na poštu. Tam maj dneska jenom do dvanácti.
U Jednoty potkala starýho. Dřepěl na lavičce ještě s jinejma dědkama a
chlemtal pivo. U nohy mu stály už dvě vypitý flašky.
Vo nic se ho doprošovat
nebude, to nemá zapotřebí. Nic neřekne o penězích. Akorát by jí je sebral, až
mu dojdou drobný. Na poště vyzvedla svý čtyři tisíce a šla do hospody na návsi,
kde bylo už otevříno. Hnedka ze startu si objednala pivo, polívku s rohlíkem
a velkej rum. Chlastala a ládovala se. U stolu seděla sama. Nikdo si k ní
nepřisedl, protože smrděla mourem a močovinou. Hostinská štouchla loktem do
hostinskýho, aby se šel zeptat, jestli má ta Blažková vůbec na zaplacení, když
si vobjednává chlast, polívky a teď ještě k tomu jitrnice.
V tu chvíli, když se
jí hostinskej ptal, jestli má čím zaplatit, vešel zrovna jako na potvoru do
hospody starej Blažek ještě se dvěma dědkama. Blažková musela peníze přiznat. A
tak si začali vobjednávat i všichni tři dědci.

Brzo účet přesáhl
tisícovku. Na lístku už byla pěkná nejen pivní zahrádka. A jak už to tak bejvá,
když spolu žijou dva alkoholici, (von teda kolikrát stačí jeden), ale když jsou
k tomu alkoholici voba dva, a ještě k tomu chudý, tak je
nevyhnutelný, že se začnou hádat. Ať už kvůli chlastu, nebo penězum, to máte
jedno.
„Takhle za chvíli mít
peníze nebudem!“ začala Blažková. „Už je sakra nezvi, copak nevíš, kolik to
bude stát?! A co nám potom zbyde?“
„Když nemáš na chlast, to
sou ti dobrý, co babo?! Dyť sou to kamarádi!“ utrhl se na ní Blažek.
„Tvoje stará je pěkná
megera.“ přidal se jeden z dědků.
„Kup nám ještě jednu
rundu Růženo a neděleeej...“ zkoušel to jinak druhej dědek.
„Tak aspoň ještě
pivíčko...“ škemrali dědci, co si už svoje peníze prochlastali.
Ale Blažková se nedala.
Bylo jí jasný, že jedním pivem to nekončí. Zacálovala na baru útratu a
z hospody se nenápadně vypařila. Ať si chlastaj za co chtěj.
Cestou domů si
v krámě sebou ještě koupila flašku vodky. Hnedka jí načala a těšilo jí, že
jí má jenom sama pro sebe a nemusí se s nikým dělit. Prosincovej den se
schyloval ke konci. Slunce už zapadalo za obzor, sníh se v jeho západu
třpytil a křupal pod nohama. Doma si Blažková pustila rádio, dřepla si na
kanape a mezitím, co pokuřovala startky, ztrestala zbytek čtyřicetiprocentní
vodky. Pak vytuhla hlubokým opileckým spánkem.
Zanedlouho do bejvalý
vechtrovny dorazil starej Blažek a uviděl svojí chrápající ženu. Doma se
svítilo a vyhrávalo rádio. Neprobudil jí ani jeho hlučnej příchod. Byl pěkně vytočenej,
že žena zmizela i s penězma. Hostinskej je odtamtud velice brzo vykopnul.
Chovali se tam jak dobytek, vopruzovali ostatní hosty, rozlejvali pivo a
nakonec neměli čím zaplatit.
Kolem projel rychlík
v sedm, kterej tam nestaví, tak hlasitě, až nadskakovaly v kredenci
skleničky. Blažková pořád nic.
„Ty ses teda zase zřídila
bábo!“ zahalekal chraplavým hlasem Blažek. Ale žádná reakce.
„Koupíš si vodku a mně
nedáš ani loka ty mrcho lakomá!“ Nepřestával.
Zase se ani nepohla? Vždyť
jí nazval mrchou a ještě k tomu lakomou. To už mu nedalo. Šel k ní a
sebral jí z ruky láhev. Bába však ležela úplně tuhá. Sáhnul na ní a
zjistil, že je úplně studená. Jako ty jejich kamna.
„Krucinál bábo, dyť tys
nátáhla bačkory!“ Chvíli s ní třásl, posadil jí, ale její bezvládné tělo
se jen svalilo zpátky na kanape.
„K čertu s tebou
bábo lakomá! Kdybys tu vodku nevymlaskla sama, nemuselas takhle dopadnout. Co
já tady s tebou budu dělat?! To bych snad ani neusnul!“
Zabalil Blažkovou do tý
starý deky, společně s rejčem a lopatou jí naložil na káru a rozjel se na
hřbitov. Byla těžší než pytel brambor. Byla to pěkná fuška dovízt jí na
hřbitov, co je víc než kilometr daleko, neprotaženou cestou. Pořád se
rozhlížel, jestli ho někdo nevidí, ale naštěstí byli všichni zalezlí doma
v teple u televizí. Brzo uviděl voprejskanou hřbitovní zeď. Otevřel těžká zdobená
hřbitovní vrata, která pod svou tíhou jako by zasténala. Spatřil hroby
s věnci a svíčkami, jejichž plamínky tančili v lehkém vánku. Pod
svitem měsíce z náhrobních kamenů zřetelně vystupovaly nápisy jmen
zemřelých lidí. I on tady bude jednou ležet, napadlo ho. Až ho z té
představy zamrazilo.
Na hřbitově za mrazivého
prosincového večera byla velice zvláštní atmosféra. Hrobové ticho jen párkrát
přerušilo psí zavytí nebo soví zahoukání. Duše zemřelých jako by ho sledovaly a
celý ten hřbitov na něj působil velice tísnivě. Zapálil si cigáro a přemejšlel,
co teď dál udělá. No co. Stará se uchlastala. Je mrtvá. A mrtví patří na
hřbitov. Na funus nemá. Zkusí jí zakopat sám.

Našel volnej flek pod
stromama, vzal rejč a pokusil se ho zabořit do země. Půda byla ale úplně
promrzlá. Kopat se nedalo. V tom mu přejel po zádech mráz. Jako by mu
někdo sáhl na rameno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Přepadl ho strašný děs. Rychle
vyložil ženu z káry, položil jí na jeden z hrobů, do káry naházel lopatu i
rejč, popadl jí a uháněl domů na nádraží. Co bude s bábou dál mu v tu
chvíli bylo docelo jedno. Ujišťoval se, že se o to postaraj lidi, co příjdou
ráno na hřbitov. Bude jasný, že on za její smrt nemůže. Každej přece dobře
věděl, jak moc chlastala. Nebudou se divit, že je po ní. Hlavně, že
s mrtvou bábou nebude muset strávit noc. Ještě by ho strašila a dávala mu
to za vinu.
Doma si lehnul
v botách do postele, zakryl se novinama a brzo usnul.
Na malém vesnickém
hřbitově se za svitu plápolajících svíček po pár hodinách hroznou zimou
probouzí stará Blažková, na kost promrzlá. Kdyby neměla v krvi přes čtyři
promile, jistojistě by tam umrzla.
Vyděšeně zírá kolem sebe,
kde že se to právě nachází. Nemůže uvěřit vlastním očím.
„Co dělám na hřbitově?
Kde jsem se tu vzala? Dyť sem byla doma. To přece neni možný, že bych tady
usnula? Málem sem tu umrzla!“ drkotá zubama, zabalená v dece.
Se zavrzáním za sebou
zavírá těžká hřbitovní vrata. Jde úzkou pěšinkou domů. Tak úzkou pěšinkou
s vyjetýma kolejema, kterou by mohla projet tak maximálně kára. Následuje
nějaké stopy ve sněhu. Ty stopy směřují pořád rovně až k nádraží. A
najednou jí to dojde.
„Dědek mě odvezl na káře
na hřbitov! Myslel, že sem mrtvá!“ Dostane na Blažka příšernej vztek. „To snad
neni pravda! Myslí, že sem mrtvá, nikoho nezavolá a vodveze mě na hřbitov!
Plácne tady se mnou a sere na to! Zmetek jeden! Jen počkej dědku, todleto ti
teda nedaruju.“
Přidá do kroku a míří
kolem Jednoty Nádražní ulicí domů. Veme za kliku, dveře se rozletí. Celá
rozlícená vidí dědka klidně chrápat vobutýho v posteli. Přes břicho má noviny,
vlasy rozježený, pod hlavou umaštěnej polštář vod nemytejch vlasů, všude kolem
vychlastaný flašky a ten bordel. Ten bordel a špinavý nádobí s vajglama.
Ve vočích má Blažková vztek. Cití k němu jenom nenávist a zášť. Popadne
jednu flašku a v totálnim afektu – švih! A znova švih přes hlavu. Blažek
vytřeští oči. Ve výraze úlek momentu překvapení. Po spánku mu stéká čůrek jasně
červené krve. Ruce před sebou v křeči svírají noviny. A do třetice
nejsilnější úder flaškou do hlavy. Jeho výraz tváře se mění na neurčitý. Ruce
se svezou volně podél těla a pouští noviny na zem. Oči ztrácí jiskru a pomalu
pohasínají. Potom už jen tupě zírají do prázdna.
Blažková na něj chvíli
kouká, pak sáhne pro krabičku a zapálí si startku. Pak starýho převalí
z postele na káru a veze na hřbitov. Drží se vyjetých kolejí, a tak cesta
ubíhá celkem hladce. Otevře těžká zdobená vrata a vyloží dědka na hřbitově na
jednom z hrobů.
„Dneska jsem si ještě ani
neuvařila to kafe. Bez pořádnýho kafe by to byl koneckonců mizernej den, a ten
já mít nebudu.“