Blázni.cz - dobrý kanál

„Bejby, každej mi tě závidí", říká mi pořád moje láska. A já mu to doopravdy věřím. Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím, ale jen se na mě podívejte. Nevypadám snad dobře? Po dvou dětech mám pořád pěknou figuru, pevný zadek, plná prsa a štíhlé nohy. Mojí největší chloubou jsou ale vlasy. Nemůžu si dovolit žádné značkové kosmetické výrobky, tak se o ně starám postaru: vajíčko s medem, zabalit na dvě hodiny do ručníku, a řekněte, že snad ještě nevypadají líp než vlasy všech těch hvězdiček, co mají osobního kadeřníka?

Jeden zákazník jejího manžela dokonce prohlásil: „Vaše žena vypadá jako Rita Hayworthová!" Její manžel na to odvětil, že jeho žena je přece mnohem hezčí.

Není to jenom to, jak vypadám, proč mě prý mojí lásce pořád někdo závidí. Je to i tím, jak vedu naší domácnost. Jeho plat není kdovíco, ale přesto máme nejhezčí dům v ulici, a když jdeme v neděli do kostela, jsme nejlépe oblečení ze všech. Čím to je? Inu, umím šetřit. Každý centimetr naší zahrádky zabírá zelenina. Žádné okrasné květiny, co nemají žádný užitek. Dokonce i v truhlících na oknech rostou bylinky do polévky. Pod střechou na dvoře máme králíkárnu. Při vaření se musí zužitkovat všechno, včetně vnitřností, kůží a slupek. Oblečení vyspravuju tolikrát, dokud se úplně nerozpadne. Moje prababička mě naučila spravovat látku drobnými stehy, tak, že na první pohled není poznat, jak moc je oblečení obnošené. No a abych nám přilepšila, po večerech ještě peru a žehlím prádlo pro ženské z města.

Dalo by se říct, že se za celý den vůbec nezastaví. Ale když viděla svůj útulný domeček, spokojeného manžela, najedené a čistě oblečené děti, v duchu si spokojeně říkala, že to stojí za to. A když ještě pohledem přelétla nějaký ten drobný luxus, který si mohli dovolit: rádio, automatickou pračku a ždímačku, mixér; když si s úlevou uvědomila, že na rozdíl od rodin svých kamarádek nemá její rodina žádné dluhy, zahřálo jí  to u srdce tak, že se tomu nic nevyrovná.

Kromě naší lásky. Můj manžel je do mě pořád zamilovaný, jako když nám bylo dvacet. Proto dnes pospíchám domů. Po dlouhé době totiž můžeme prožít Valentýna jen ve dvou. Tchýně si vzala na starost naše děti a my budeme v našem domečku až do zítřejšího odpoledne úplně sami! Naše děti jsou bezva, ale večer nám kolikrát chodí do ložnice, to je pořád samé „Mami, ona mi bere plyšáka" nebo „Mami, on se počůral". Ráno nám taky s oblibou lezou do postele. Ten mladší navíc začíná mít nějaké majetnické sklony, když mě    manžel chce políbit, Pavlík nás od sebe začne odstrkovat a vykřikovat: „Fuj, fuj, fuj!" Není moc snadné udržet v sobě vášeň s těmi dvěma všudybýlky poblíž.

Dnešní večer to ale mělo být jiné. Doufala, že na chvíli přestane být matkou a bude z ní zase milenka.

 

Když vešla do domu, zjistila podle bot na rohožce, že její muž už je doma. Rozhodla se ho překvapit, potichu se zula a opatrně našlapujíc vešla do kuchyně. Čekala, že ho najde v jeho oblíbeném ušáku, ale nebyl tam. Že už by na ní čekal v ložnici? Ani tam není. Najednou uslyšela z dětského pokoje ránu a zaklení. Co to tam dělá? Snad se teď nerozhodl spravit tu palandu? Teď, když mají výjimečně chvilku sami pro sebe!

Našla ho klečet na zemi pod oknem, vedle něj byla o zeď opřená prkna z podlahy. Nebyla tam přibitá, jen položená, stačilo je vypáčit. V dutině v podlaze ležela piksla od kakaa, pod víkem ale našel jen zažloutlé fotografie a upomínkové předměty po některém z předchozích nájemníků.

„Lásko, co to děláš?"Snažila se, aby to znělo bezstarostně.

„Bejby, ty už jsi doma?" Nemělo smysl nic předstírat. „Bejby, kde jsou vlastně ty naše peníze? Zajímalo mě... kolik jich máme našetřeno."

Což o to, měl nejspíš právo vědět, kolik mají peněz, ale její matka vždycky říkala: „Chlap má peníze vydělávat a ženská utrácet.", a její babička zase: „Pustit chlapa k penězům je jako dát nemluvněti do rukou sirky!"

„Proč to chceš vědět?"

„Tak sakra, vydělal jsem je, ne?"

„Jsou na školné pro děti."

„Jsou malý, kdo ví, co z nich ještě bude. Kde jsou ty peníze, bejby?"

Vzpomněla si, co slyšela povídat o Monice. Jak jí manžel přinutil dát mu všechny jejich úspory, všechno prohrál v automatu a potom se zbláznil. Když nemocniční zřízenci odváděli do sanitky, pořád vykřikoval: „Byl v tom systém, ta bedna nechávala vyhrávat podle systému, já jsem ho odpozoroval, ale oni ho museli přes noc nějak změnit! Měli jsme být milionáři!"

Potom jí hlavou probleskla vzpomínka z dětství: jak na pískovišti postavila ohromný hrad z písku, načež přišel chlapeček odvedle a se zuřivým řevem jí ho rozšlapal. „To víš, je to kluk", pokrčila rameny jeho matka. „Nebreč, sakra, ženská musí něco vydržet!", okřikla jí babička. Muži a jejich vášeň pro ničení...

„Tak kde jsou ty prachy, vypadl ti snad jazyk?"

„Jsou v bezpečí."

„V bance?"

„Jsem snad blázen? Kdo dneska ještě věří bankám?"

„Takže jsou někde tady? Kde? Kde? Hele, buď mi to řekneš, nebo tady všechno rozštípu na cimprcampr, dokud je nenajdu! Začneme třeba tady!" Popadl kladivo a praštil s ním do stěny, sádrokarton se prolomil a za dětského pokoje bylo najednou vidět až do ložnice. Vykřikla, ale nepromluvila. Začal kladivem mlátit do zdi ještě víc, a okno do ložnice se rozšiřovalo, úlomky a bílý prach létaly všude kolem. Potom začal do zdi kopat a na místě decentního okénka se už objevily solidní dveře. Když viděl, co způsobil, chytil se za hlavu a svezl se vzlykajíc podél stěny na zem.

„Co je tohle za život? Tohle jsem chtěl? Celý den dělám práci, co mě nebaví. Za mizerný peníze. Doma si odtrhuju jídlo od huby, chodím v pořád dokola záplatované košili, na zábavě jsme nebyli, ani nepamatuju, ani toho blbýho psa jsem si nemohl koupit! Celé dětství jsem chtěl psa a když mám vlastní domácnost, tak ho zase nesmím mít? Co je tohle za život? Pořád dělám něco úplně jinýho, než bych chtěl! Nemůžu si ani koupit, co bych chtěl!"

„Pes je starost navíc, úplně zbytečná! Víš, kolik toho sežere! Nemůžeš ho krmit zbytky od večeře, potřebuje maso! A do toho veterinář, cvičák..."

„Ty mi nedovolíš žádnou radost! Tolik ses změnila! Připomínáš mi tvojí matku."

„Ne! To ne! Já nejsem jako ona! Já tě chápu, ale snaž se to brát racionálně. Musíme šetřit!"

„Takže si nikdy nepořídíme ani neuděláme nic, co bychom doopravdy chtěli?"

Její smutek vystřídal vztek. „Ty si myslíš, že jsi jediný, kdo má problémy? Že já snad žiju život, jaký jsem chtěla? Že jsem jako malá snila o tom, že budu hospodyňka v dělnické čtvrti? Já jsem chtěla být zpěvačka!"

Učitel hudební výchovy jí poskytoval zadarmo lekce zpěvu, říkal, že až z ní bude slavná pěvkyně, tak mu to vrátí. Říkal, že na takový talent ještě nenarazil. Dokonce jí nahrál a desku poslal na konzervatoř. Napsali, že by jí vzali i bez přijímacích zkoušek. Ale doma o tom nechtěli ani slyšet. Že by ji pustili samotnou do velkoměsta, semeniště zločinu, kde se denně vraždí a studentky si přivydělávají prostitucí? Pořád o tom někde píšou, a dávají o tom filmy v kinech! Babička, hlava rodiny, prohlásila, že „Stejně jsou všechny zpěvačky kurvy!" A bylo vymalováno. Nastoupila jako švadlena do textilky, ve volném čase zpívala v ochotnickém spolku. A tam potkala Jeho. Zamilovala se, vzali se a zanedlouho přišly děti. Pořád ve skrytu duše doufala, že bude zpívat, ale nebyl na to čas. Musela se starat, pracovat. Každou volnou chvíli se snažila naplnit nějakou užitečnou činností. Snad, jednou, až děti povyrostou... Nedávnou na procházce s dětmi potkala svého učitele hudby. Řekla mu, že nelituje toho, že se z ní nestala slavná zpěvačka. Má dvě krásné děti, a to jí naplňuje víc, než nějaká nejistá kariéra v showbusinessu. Snad jí to věřil.

„Já to přece vím, bejby. Bylas úžasná. Mohla jsi mít u nohou celý svět! Já jsem ti všechno pokazil."

„Co jsi pokazil, prosím tě? Máme dvě nádherné děti. Co si člověk může přát víc? Chtěli jsme je, hlavně ty."

„Já vím. Byla v tom taková ta naděje, že děti splní ty naše nesplněné sny. Že se jim povede to, v čem my jsme selhali."

I on měl kdysi ambice. V jejich divadelním souboru hrál hlavní role. Jednoho dne poslal svou fotografii do jednoho filmového studia. Pozvali ho na casting. Jak jen se těšil, že zazáří, že jim to všem nandá. Zavedli ho na chodbu, plnou mladých mužů podobného vzhledu. Dostal pořadové číslo 55. Nepočkal, až na něj přijde řada. Když viděl všechny ty ambiciózní mladíky, z nichž někteří měli i herecké školy, vzdal to. Ne, nelituji toho, říkal si od té doby každý den, pořád dokola.

„A taky," řekl polohlasem, „starej slíbil sto táců tomu, kdo mu udělá první vnouče. Mohlo mě napadnout, že ten starej ožrala žádné peníze nemá. Když jsem za ním po křtinách zašel, vysmál se mi do očí a řekl: Ty jsi takový jelito, to svět neviděl!"

A pokračoval, mluvil spíš sám k sobě než k ní: „Pavlík je celý po něm. Fakt, podívám se na něj a vidim fotra. Vypadnul jsem z domova v patnácti, abych s ním nemusel žít pod jednou střechou, a teď ho mám doma zas, v menším vydání. A Katka, to je celá tvoje matka. Pamatuješ, jak nám nabízela, abychom bydleli u ní? Radši jsem narychlo sehnal tuhle boudu, abych s ní nemusel dýchat stejný vzduch. A pak se narodí Katka, a já pozoruji, jak se čím dál tím víc podobá svojí babičce, jak ty roztomilé miminkovské rysy mizí místo nich se objevuje obličej mojí tchýně: to nakrčené obočí, ten permanentně nasranej výraz, pusa, která se nikdy neusměje, koutky jí směřujou pořád dolů.

Když se narodili, měl jsem takovou radost, víš, vítal jsem je, jako kamarády, co přijeli na návštěvu, aby nás potěšili. Teď se na ně podívám a říkám si: Co tu ti lidi dělají? Kde se vzali? Jak dlouho tu ještě s náma budou?"

Bezmocně pokrčil rameny. „Já ani nevím, co jsem myslel, že udělám, až ty peníze najdu. Myslel jsem, že by se třeba dalo ještě něco zachránit, že ještě nejsme tak starý, ještě si můžeme svoje sny splnit."

„Jak?"

„Odjet do Hollywoodu. Obejít pár castingů. Začít třeba v komparsu a pak se vypracovat. Ty bys mohla nahrát pár písniček a počkat, až si tě všimne nějaký producent. A po večerech zpívat v baru. V Hollywoodu žijí jen lidi od kumštu, určitě si tě někdo všimne."

„A co naše děti?"

„Můžou zůstat u tvojí matky. Stejně se nudí, co tvůj táta umřel."

„Budou na nás naštvaný. Že jsme je opustili."

„Na začátku asi jo. Ale, jestli se nám to povede, bejby, jestli z nás budou hvězdy, budou na nás pyšný. Nevydrží se na nás dlouho zlobit. Uvidí nás na plakátech, na obalech desek, na stříbrným plátně. Budeme pro ně jako bozi. Všechno nám odpustí. A tvoje matka taky. Budeme jí s sebou brát na večírky, koupíme jí kožich. Která matka by nebyla hrdá na to, že má slavné dítě?"

„Počkej, počkej, neměli bychom se unáhlit. Počkej, až děti povyrostou, třeba se ještě nějaká šance naskytne, až..."

„Kdy? Kdy, když ne teď? Pořád něco odkládáme, až tohle, až tamto! Já už nechci čekat, bejby, nemůžu. Podívej se na moje ruce! No jen se na ně podívej! Měl jsem jemné ruce, pamatuješ? Ručičky jako panenka. A teď! Mozoly nejsou to nejhorší, ale vidíš, co s nimi dělá motorový olej? Jde to umýt čím dál hůř, zažírá se mi do kůže. Copak můžu hrát romantického milovníka s černýma prackama?"

Co mu měla odpovědět? Že s jeho plánem souhlasí a jít balit? Naposledy se podívat na svůj domov, vášnivě se políbit a vydat se vstříc dobrodružství s vědomím, že se alespoň pokusili splnit svoje sny?

Nebo mu vynadat, omlátit mu vyrvaná prkna o hlavu a donutit ho zadělat tu díru ve zdi? Mezitím si v kuchyni vypít meltu a těšit se, až se vrátí děti a život se vrátí do starých kolejí?

Svářily se v ní dvě poloviny její osobnosti: ta, která věděla, co chce ; a ta, která věděla, co musí. Kéž by existoval nějaký kompromis, který by uspokojil obě.