Blázni.cz - dobrý kanál

(recenze nového suspense thrilleru)

 

Ráda se bojím, to čtenáři mého knižního blogu vědí moc dobře. Vždycky, když vyjde nějaký nový suspense thriller (napínák, kde někdo skrývá nějaké tajemství), hned si o něj píšu a jsem schopná ho přečíst za jedinou noc, protože se prostě nedokážu odtrhnout! Miluju to mrazení v zádech, když začne vycházet najevo, že za všemi pečlivě udržovanými fasádami předměstských vil se dějí různé děsivé věci - jedna rodina vězní ve sklepě mentálně postiženého syna, který omylem uškrtil černošskou poštovní doručovatelku, další paní má v mrazáku tělo svého zavražděného manžela, který ji týral a kousek po kousku z něj ukrajuje a krmí s ním pejsky v útulku.

Jenže poslední dobou se podle mě autoři začali dost opakovat. Používají pořád jednu a tutéž šablonu: někdo unáší mladé ženy, nebo ještě lépe, malé holčičky. Vždycky se ukáže, že za tím stojí osamělý bílý muž ve středních letech. Vždycky se to odehrává v nějaké lepší čtvrti. Na obálce se vyskytují: ošoupaná červená dámská lodička, jak leží v lese na mechu; převržená tříkolka, rozbitá panenka, rozmazaná silueta za zamlženým oknem autobusu; stopy v písku, které stírá mořský příboj; kštice dlouhých vlasů, která se vznáší ve vodě mezi chaluhami; nebo natažená dětská ručička s korálkovým náramkem - prostě klišé.

A já v duchu křičím: dost! Proč jste všichni tak zacyklení? Proč nedokážete přijít s něčím novým, případně to schéma nějak obměnit?

Autorovi thrilleru „Nikdo není v bezpečí" se to povedlo. V první řadě přichází netypický hrdina, jménem Honza, o kterém si čtenář udělá obrázek díky autorovu mistrovskému popisu:

 

Přestože v herně s názvem Sahara bylo nakouřeno jak v tureckém nevěstinci, Honza měl hladinu nikotinu v krvi stále nízkou. Zažloutlými prsty si ubalil další cigaretu a ruce si otřel do vybledlého trička s logem Metalliky. Z kapsy vytáhl zapalovač, na kterém se prsila nahá černoška s vyholeným klínem. Byla to jediná žena, která s ním sdílela jeho existenci. Jediná žena, která ho věrně doprovázela do práce v nemocniční prádelně, do herny a na ubytovnu. Honza nebyl nikdy žádný krasavec a fytoestrogeny obsažené v pivu udělaly za ta léta své: jeho mužská silueta rozbředla, zakulatily se mu boky a prsa mu narostla do košíčků velikosti C.

 

Hrdina se cítí nejlépe v hospodě, kde se setkává s muži podobných osudů. Je to pro něho bezpečné prostředí, které mu v podstatě nahrazuje domov. Jenže poslední dobou tato místa obchází strach. Chlapi si šeptají o tajemném „Fantomovi nonstopáčů", který unáší osamělé muže středních let. Náš hrdina takovým řečem nevěří. Připadá mu nepravděpodobné, že by někdo unášel životem unavené, plešaté a tlusté hospodské strejdy. Ale co když je to pravda?

 

„Je tady veselo jak na pohřbu, co se děje?", ptal se nechápavě Honza a otočil se na barmana, který zasmušile zíral do prázdné ledničky.

„To už zas někoho zabásli kvůli alimentům? A nebo tu zas byla hygiena? Ty vole, Rendo, sem ti říkal, že ty myši máš otrávit a ne je ještě krmit!"

Na Honzově rameni přistála těžká ruka se třemi prsty uříznutými cirkulárkou.

„Hele, mladej, tys byl zase v lochu, že se tak blbě ptáš?"

„Čau Ráďo, kamaráde! Hele, brali mi žlučník, bylo to náročný ty vole, ve slabý chvilce jsem doktorovi dokonce slíbil, že přestanu chlastat. Pak se mi naštěstí ulevilo!"

„Musíš si dávat bacha, mladej, řádí nám tady nějakej úchyl, říkají mu „Fantom nonstopáčů" a jde po chlapech jako ty nebo já! Nikdo neví, kdo to je, jedni říkaj, že je to bejvalej boxer, nebo vyhazovač. Jiní říkaj, že je to developer, kterej chce vyhnat alkáče z Plzeňský a postavit tady obří kanceláře. Kde jsou ty časy, se člověk moh ve tři ráno potácet městem beze strachu!"

 

Náš skeptický hrdina se však nakonec setká s vrahem tváří v tvář a je donucen sáhnout si na své fyzické i psychické limity. Přeskočme v ději a nechme opět promluvit autora:

 

Honza nemohl popadnout dech, na plicích ho píchalo a s vyplazeným jazykem supěl jako pes. Před očima se mu tmělo. Rukama poslepu šátral po špryclích žebříku a jeho strach z toho, kdo leze za ním, přebil vrozený strach z výšek. Žebřík pod Honzovou vahou sténal, ale tučné tělo se téměř plavně sunulo směrem k záchraně. Ještě zdolat posledních pět příček a Honza bude v bezpečí - když v tom se ozvalo křupnutí, šprycle povolila a pod Honzovýma nohama se rozevřela propast. Instinkt mu zavelel se chytit žebříku a zatímco jeho nohy vlály ve vzduchoprázdnu, ozval se v jeho hlavě dosud neslyšený, autoritativní hlas. Připomínal mu nějakého vojenského velitele, což bylo divné, protože Honza na vojně nebyl. Když obdržel dopis od odvodové komise, tak dlouho fňukal, až mu maminka protekčně zařídila modrou knížku. Hlas zavelel: „Zklidni se! Přestaň šílet! Najdi si pod nohama další příčku a šplhej! Šplhej, nebo tě dostane!"

Honza ho poslechl, s vypětím všech sil se vytáhl nahoru a žebřík skopnul. Poslouchal, zda uslyší křik svého pronásledovatele, který by se měl dole rozmáznout o kočičí hlavy. Ale slyšel jen žuchnutí žebříku.

„To je divné", uvažoval Honza nahlas. „Kde je?"

„Tady!", ozvalo se za ním. Na trámu seděla černošská holčička v uniformě soukromé školy a v rukou držela nabitý kalašnikov.

 

Čtenáři se jistě ptají: jaký může mít malá, zjevně velmi inteligentní holčička důvod vraždit osamělé muže? Důvod má, milí čtenáři, a to dost podstatný, poslyšte znovu autora:

 

„Uvědomuješ si, jak lidé jako ty zatěžují přírodu? Všechen ten cigaretový kouř, který špiní naše ovzduší a zapříčiňuje vymírání hmyzu? Všechno to vypité pivo, na jehož výrobu byla spotřebována spousta vody! To, jak po pivu pořád chodíte na záchod a splachujete a tím znehodnocujete další vodu? Spočítala jsem si, že odstraněním vás všech dokážeme zvrátit globální klimatické změny. Řekla jsem „my", protože jsme utvořili síť ve všech evropských městech. Teď už ti to můžu říct, protože tě zabiju!"

Honza zaječel: „Já už fakt začnu třídit odpad, slibuju!", v ten moment se ale zahřmělo a na spánku mu vytryskl červený pramínek.

 

A já osobně tleskám autorovi, který dokázal propojit žánr suspicion thrilleru s aktuálními otázkami ochrany klimatu. Doufám, že kniha „Nikdo není v bezpečí", nebude jeho poslední.

A teď mne omluvte, mám neodolatelnou touhu vytřídit náš koš.