Blázni.cz - dobrý kanál

 

(rozhovor pro časopis Čistá duše)

 

Během své novinářské dráhy jsem poznala spoustu lidí, kteří věří ve stěhování duší. Ba dokonce tvdí, že si své minulé životy pamatují a nadšeně mi líčili své úžasné kariéry atlantských velekněží, egyptských faraonů, inckých válečníků nebo milenek Ludvíka XIV. Jejich vzpomínky však byly útržkovité - pouze střípky, vynořující se z temnoty studnice zapomnění.

A pak jsem na jednom esoterickém festivalu potkala pana Jaroslava. Tento nenápadný muž je obdařen darem (dá-li se tomu tak říkat) jedinečné paměti, která uchovává všechna jeho minulá vtělení jako jediný, nepřerušený filmový záznam. Trvalo mi delší dobu, než se mi povedlo překonat jeho vrozenou rezervovanost, ale nakonec byla má trpělivost odměněna tímto rozhovorem.

 

Jaké jsou vaše první vzpomínky - ne z tohoto vtělení, ale ty úplně první, na začátku?

 

Tak moje úplně první vzpomínka je, jak sedíme se ségrou pod stromem a vybíráme si vši. Tenkrát jsme ještě byli celí chlupatý, no a těch breberek jsme byli plný. Zrovna bylo po bouřce a za kopcem jsme viděli, jak blesk bouchnul do stromu, tak když se trochu vyčasilo, náš táta se sebral, šel tam a přinesl obrovskou hořící větev. No a to bylo tenkrát něco, taková hořící větev - páč my jsme neuměli ten oheň rozdělat! My jsme museli vždycky čekat, až blesk uhodí do stromu a pak si ten oheň vzít. To víte, snažili jsme se ho udržet, jak to šlo, ale vždycky nám dřív nebo pozdějc zhasnul. A to jste pak byla s prominutím v prdeli - nemohla jste se ohřát ani osušit a maso jste musela žvejkat syrový.

 

Je zajímavé si uvědomit, jakou lidstvo během své existence uvážilo cestu. Dnes si neumíme představit, jakým obtížím čelili naši předkové při zajišťování základních životních potřeb.

Ale slyšela jsem o vás, že jste žil mimo jiné ve starém Římě, je to tak?

 

No jo, Řím, to byly hezký časy, na to moc rád vzpomínám. Sluníčko, víno, zábava! Ale nejen pro ty bohatý, i pro obyčejný lidi! Za pár obolů jste si mohla zajít do lázní, a tam klidně proflákat celej den! Měli jsme tam dokonce i knihovnu a tělocvičnu - ale tam já nechodil, já jsem si vždycky vlezl do bazénku s teplou vodou, a tam jsem odpočíval. S chlapama z práce jsme si objednali džbánek vína, hráli jsme kostky a povídali si o ženských, jak to chlapi dělávaj. No a v neděli jsme chodívali na gladiátorský zápasy. Občas jsme si tam dali do držky s chlapama, co fandili jinýmu týmu - znáte to. A v pondělí jsme zas vstávali do práce, a takhle to bylo furt.

 

A co jste ve starém Římě dělal? Počkejte, budu hádat: byl jste sochař, který zdobil Forum Romanum? Nebo hráč na lyru na císařském dvoře? Nebo snad legionář?

 

Kdepak, já byl u městskejch služeb, udržovali jsme vodovody a kanalizace. To vám bylo něco, ta Cloaca Maxima, to byl inženýring, kam se na to hrabem dneska! Ta se čistila úplně sama, hovna vodtejkaly jedna radost - a to i v létě, když byly sucha! Vlastně jsme ani neměli moc práce, kromě takový běžný údržby. Jediný, co nám dělalo starosti, byl tukovej odpad z restaurací - pořád něco smažili na olivovým oleji a ten pak to lili rovnou do kanálů, aby si ušetřili práci. A pak si k nám poslali otroka, že jako průser, prej: „Ono to nějak neodtejká, a my nevíme proč!", celá hospoda po kotníky ve sračkách, no děs! A co myslíte - vlezu do kanálu a tam vidim, že je odtok ucpanej tukovou koulí dva metry v průměru! Museli jsme s chlapama vzít majzlíky a rozsekat to na malý kousky.

Takže bych chtěl využít příležitosti a na čtenáře apelovat: Prosím vás, oleje a tuky do kanalizace nepatřej! Neumíte si představit, co je s tím pak sraní!

 

Děkujeme za osvětové okénko, ale naše čtenáře by spíše zajímalo, jak jste vnímal důležité okamžiky historie, například slavný příběh Caesara a Kleopatry?

 

Já Kleopatru dokonce viděl na vlastní oči! Když přijela do Říma, šli jsme se s rodinou podívat na její průvod. Manželka chtěla vidět, jaký bude mít šaty a účes - znáte ženský! Mně se Kleopatra kdovíjak nelíbila - prťavá, velkej frňák, pod nim knírek, žádný prsa - můj typ to zkrátka nebyl.

 

Kunsthistorici a antropologové dnes vskutku potvrzují, že zobrazení Kleopatry byla silně idealizovaná. Nicméně tato žena musela mít silné osobní kouzlo, když podlehl sám Julius Caesar.

 

Heleďte se, Caesar byl starej prasák, co se před ním pohnulo, to vojel! Ženská nebo chlap - v tom nedělal rozdíly. Vrabci na střeše si o tom povídali a na veřejnejch hajzlíkách bylo na zdech nakreslenejch spousta fórů, kde si to Caesar s někým rozdával.

No každej jsme nějakej.

 

Nelze si nevšimnout, jak z vás po tolika vtěleních doslova tryská smířlivost a tolerance, jste taková studnice životní moudrosti. Jak to máte s duchovnem? Během svých životů jste zažil spoustu dnes již zapomenutých náboženství a kultů, podělte se s našimi čtenáři!

 

Tak každá doba a země má svojí víru. Člověk tak nějak cejtí, že je něco, co ho převyšuje, nějaká vyšší moc a to je jedno, jestli jí říkáte Perun, Buddha, Velká Matka, Mithra, Ježíš nebo Opeřený Had... Když je prostě člověku úzko, tak se k nim v duchu obrací a myslí si: třeba to není marný, třeba zrovna teď poslouchá a pomůže mi! Doma si vystaví sošku nebo obrázek a hned má pocit, že Bůh je s ním, že na něj dohlíží. A potom přijde taková Křišťálová noc - a zatímco vám náckové rozbíjej okna, tak sedmiramennej svícen na stole vesele plápolá, jako by se nic nedělo.

 

Ano - buddhismus, křesťanství, židovství - to jsou známá a dodnes praktikovaná náboženství. Ale mohl byste se na závěr s našimi čtenáři podělit o zkušenost s nějakým zapomenutým exotickým kultem?

 

Tak jednu dobu celkem frčel kult Kybelé. To byla taková perská bohyně plodnosti - a jak se asi uctívaj bohové plodnosti, že jo? Já byl mladej a nadrženej, tak jsem se vydal do jejich svatyně a že se chci přidat. Kněz zavolal dvě holčiny, ty mě svlíkly a pomazaly voňavým olejíčkem - no hned sem byl připravenej, co vám budu povídat. Vlítli jsme na to, kněz nad náma mumlal nějaký náboženský formule a v ruce točil řehtačkou a já si v duchu říkal: „Ty jo!"

Pak jsem dostal roucho zasvěcených - spíš takovej hadřík to byl, co sem si omotal kolem boků, na hlavu mi nasadili věnec, do ruky mi dali řehtačku a vyrazili jsme na průvod městem. Kněží měli takový vrbový proutky a šlehali s nima ženský - prej na posílení plodnosti. Kolovaly džbánky s vínem a dýmky naplněný omamnýma bylinama, zpívalo se a za náma rachotil povoz se sochou bohyně. Když byl průvod v nejlepším, tak vrchní kněz vyskočil na vůz, vytáhl kudlu a ufik si pytlíka. Fakt, nekecám, jak byl zfetovanej, tak vůbec necítil bolest, stál tam, přiblble čuměl, v jedný ruce kudlu, v druhý pytlík a z rozkroku mu stříkala krev. No, zahodil jsem řehtačku a zdrhal jsem, co mi síly stačily. Doběhl jsem k nám domů, na zápraží jsem se zhroutil a poblil.

Bylo to děsivý, to teda jo, ale zas mám co vyprávět. On zážitek nemusí bejt vždycky hezkej, stačí, když je silnej. A o tom ten život tak nějak je.