Do lesa vstupoval s jistým krokem a silnou paží odhrnoval větve.
Věděl, že jdu hned za ním, ale nijak se nenamáhal větev
podržet, aby mě nešvihla do obličeje, takže jsem musela pořád
uhýbat. Střílel očima jako ostříž, občas mu z krku vyšel
zárodek vítězoslavného výkřiku, který ale vzápětí odumřel
- když zjistil, že to, co spatřil, byla pouhá prašivka. Byl
čím dál tím protivnější a navíc začalo poprchávat. Lezavá
zima nám zalézala pod vaťáky. Čím byl rozmrzelejší, tím víc
pospíchal Jeho těžké pohorky prošlapávaly v nacucaném mechu
krátery, do kterých jsem se snažila trefit svými drobnými
chodidly v květovaným holinkách. Byly nové a dřely mě, i když
jsem si do nich vzala dvoje ponožky.
Najednou
zavýskl radostí, když se na mýtině před námi objevil shluk
bílých kloboučků se zažloutlou špičkou. Klekl si k nim do
mechu, skoro obřadně, a já si dřepla vedle něj. Natáhla jsem k
sametově hebkým kloboučkům dlaň, on mě přes ní praštil a
skrz sevřené zuby procedil „Tssss." Zakoulel očima a zavrtěl
hlavou.
„Měňavka
běloskvoucí. Copak jsme si o nich říkali? No?"
Káravě
nakrčil obočí. Provinile upírám oči k zemi, a počítám
kytičky na špičkách holínek. Tak rád mě poučuje. Dostane
možnost si to vychutnat. Zhluboka si povzdechne a začne zpaměti
odříkávat text, jako nějaká chodící encyklopedie.
„Měňavka
běloskvoucí neboli Fungus Metamorphosis Humanophobia má
hedvábnou dužinu, za syrova vydává jemnou vůni, připomínající
jasmín. Po tepelné úpravě se rozteče na průhledný nafialovělý
gel, který chutná po grilovaném lilku. Při sběru dáváme pozor
na to, aby houba nepřišla do kontaktu s lidskou kůží. Jinak se
spustí její mikrobiální obranný mechanismus, započne zrychlený
hnilobný proces a houba se během několika vteřin změní v černý
mokvající pahýl."
Potom
si rozepne kabát. Pod ním nosí rybářskou vestičku, s našitými
pouzdry a kapsičkami plnými zvláštních nástrojů. Vytáhne dvě
kovové tyčinky, podobné těm, které dávají v čínské
restauraci, elegantně je sevře mezi prsty pravé ruky a opatrně
začne houby jednu po druhé vytahovat z mechu a jemně ukládat do
košíku, jako nějaký lesní chirurg. Když skončí, osuším mu
zpoceně čelo kapesníkem a on zavelí, že jdeme dál.
Panenský
les najednou protínají dvě stopy po pneumatikách traktoru,
barbarsky rozrývají borůvčí i kolonii strakáčků soudržných,
kteří už nám jsou k ničemu. Jakmile se těmto houbám poruší
podhoubí, jakmile někdo utrhne nebo zašlápne jedinou houbu,
všechny houby začnou produkovat hořký sekret, díky kterému jsou
už nepoživatelné. Při sběru máte asi 5 minut od utržení první
houby na to, abyste jich sebrali co nejvíc. Je dobré chodit ve více
lidech a mít s sebou stopky. Na houbě totiž není nic poznat a
sekret je tak silný, že jediná houbička může zničit celý
kotel guláše.
Zamumlá
něco o barbarství a neúctě k lesu, na chvíli se zastavíme a
skloníme hlavy, abychom uctili minutu ticha za zmařené životy
hub. Poté znovu vyrazíme, k místu kde les houstne. Udělám sotva
pár kroků, když mě nevybíravě drapne za předloktí a strhne
stranou, až ztratím rovnováhu. Zaryje mi prsty do masa, až
zasyknu bolestí a on mě postaví na nohy a ukazuje na místo, kam
jsem se chystala šlápnout. Zásmradka podsmrková, neboli Fungus
Accusativa. Její temně fialový klobouk byl zakrytý větvičkami
a opadaným jehličím. Kdybych na ní šlápla, houba mi přilne k
podrážce a uvolní silný zápach, připomínající výkaly, až
na to, že i když houbu z podrážky odstraníte, smradu se nikdy
nezbavíte, její aromatické látky infiltrují jakýkoli organický
nebo pórovitý materiál a jsou prakticky nezničitelné. Než se z
lesa vrátíte domů, budou vám smrdět nejen boty, ale i celé
oblečení a když budete mít smůlu, tak i vlasy. Mezi námi
houbaři koluje drsný vtip o párečku, který se na mýtině
oddával milostnému dovádění a nevšimnul si, že při tom
zalehnul zásmradku. Nakonec museli spálit všechno oblečení, obuv
a deku, a kromě toho si oholit vlasy a veškeré ochlupení. Ta dáma
navíc byla něčí manželka, která se s milencem scházela potají,
tento incident se však již utajit nepodařilo.
V
hloubi lesa nás obklopí posvátné ticho. Jediné, co slyšíme, je
bublající potůček a sem tam zvuk tělíček, prodírajících se
vysokou travou. Stromy mají větve nízko položené, posledních 10
minut chodíme skrčení. Začíná mě bolet v zádech ale vím, že
nemá smysl si stěžovat. V tom se zastavíme - došli jsme k
dalšímu cíli. V zákrutu meandrujícícho potůčku se na shnilém
pařezu rozevírají nádherné, narůžovělé trychtýřovité
kloboučky se špičatými výstupky. Opatrně dojdeme až k nim.
Zadívá se na mně a pokyne mi hlavou a já jako poslušný žáček
začnu zpaměti odříkávat:
„Zubatka
smetanová, neboli Fungus Dentata Carnivora je
lahodná houba s pevnou dužinou a delikátní příchutí.
Houba se živí shnilým dřevem a jídelníček si doplňuje drobným
hmyzem. Její zubaté výrůstky jsou však velmi pevné a schopné
ublížit i zvířeti nebo člověku. Po sevření ozubeného
klobouku dostane houba křeč, trvající několik hodin. Mezitím
doputuje kořist do podhoubí, kde jí agresivní enzymy rozloží.
Rozhodně na houby nesaháme a to ani na mladé plodnice! Bezpečně
je můžeme sebrat až poté, co jim nabídneme návnadu (například
kolečko salámu) a houba ji sevře ve svém klobouku. Tímto získáme
houbu rovnou i s nádivkou a pevné zoubky během varu změknou.
Doporučujeme podávat ve smetanové omáčce s karlovarským
knedlíkem."
Poslouchá,
zatímco krájí lovecký salám na kolečka a přikyvuje, je se mnou
spokojen.
„Tak
vidíš, něco sis přeci jen zapamatovala. Nebude to s tebou tak
marný."
Potom
krmíme houby podobně, jako to dělají ptačí rodiče svým
holátkům. Zubaté klobouky se zavírají a my nožem odřezáváme
bělostné nohy od podhoubí.
Další
nález nás čeká za velkým balvanem na břehu rašelinového
jezírka. Skupinky bílých kloboučků pokrývají prostor o průměru
asi dvou metrů. Když se vyškrábu na kámen, zjistím, že houby
tvoří siluetu jakoby ležícího lidského těla.
„Svědek
lesní.", vypadne ze mě.
„Fungus
Testimonica", přitaká on a kleká si, zatímco otevírá nůž.
„Přece
je nebudeš sbírat", namítám.
Mávne
rukou. „Stalo se to před lety. Všechny toxiny jsou pryč.
Rozkladné látky jsou dole v podhoubí, houbičky jsou čisté."
„Já
je teda jíst nebudu.", prohlašuji kategoricky.
„Aby
ses neposrala,", odvětí.
Když
dosbírá, pokračujeme beze slov na rozcestí. Nalevo se vine
cestička a mezi stromy vidíme prosvítat světlo z pasek. Napravo
od nás se valí rozbouřený potok, který se dá přejít jen
přeskočením po dvou oslizlých kamenech.
„Máme
plné košíky, takže mně by to dneska stačilo."
„Pojď
se ještě podívat na druhou stranu, prosím.", ukazuju za potok.
Vrtí hlavou. Hladím ho po rameni a tahám ho za rukáv.
„Prosím,
jen na dvacet minut, pak se vrátíme domů." Tulím se k němu a
vrkám. Nejradši by se sebral a šel domů sám a nechal mě v lese
trucovat. Ale je mu jasné, že až padne večer, tak za praskání
dřeva v krbu, na gauči pod vlněnou dekou trocha ženské něhy
přijde vhod.
„Tak
dobře", mávne rezignovaně rukou. „Dvacet minut. Ale vsadím
se, že tam najdeme prd."
Překonáme
rozbouřený potok, on na slizkém kameni uklouzne a jen tak tak se
nevykoupe v ledové vodě. Samozřejmě mi vynadá, že mám hloupé
nápady. Prodíráme se lesem, který je čím dál temnější, on
nadává, že kdyby to věděl, vzal by si baterku. Potom temný les
ustoupí a my se ocitneme na pasece, kterou zalévá rozptýlené
světlo filtrované přes desetimetrové koruny staletých stromů.
Kocháme se tou nádherou, on najednou škubne hlavou.
„Vidělas
to?"
Vrtím
hlavou, že ne. On se nakrčí, schová se ze kmen dubu a vytáhne
vystřelovací nůž. Rozhlíží se dokola jako ostříž. Za chvíli
sebou zase škubne, napřáhne ruku s nožem a pak jí pomalu zase
svěsí. Strčí si čepel nože mezi zuby, padne ne zem a plíží
se. Zpovzdálí ho sleduji. Potom je to rychlé, vymrští se, máchne
nožem a vítězoslavně zvolá:
„Juchů!
A mám tě! Hřib zajíc. Jeho noha se smršťuje a on se tak dokáže
schovávat v mechu. Jenomže nikdy ne nadlouho. Stačí být trochu
trpělivý. Ták, pojď k taťkovi."
Nadšeně
si prohlíží sametově hnědý klobouček, potom houbu obrátí
kloboukem dolů a strne.
„Ale,
co to?"
„Hřib
lovec", odpovídám já a opatrně okolo něj našlapuji na mechu.
„Od hřibu zajíce se liší temně rudým rourkováním klobouku.
A také má žlutou nohu místo bílé a z mechu vyjíždí v celé
délce, nejen po klobouk. To přece musíš vědět."
Leží
na zemi a s otevřenou pusou na mně zírá. Jeho chodidla sebou
začínají trochu škubat. Přicházím blíž a skláním se k
němu. Už je to bezpečné.
„Vy chlapi, zaslepení loveckým pudem nedokážete situaci
chladnokrevně analyzovat. Neuvědomujete si základní vazby v
přírodě. Když si něco beru, musím něco dát."
Zdá
se mi, že přikyvuje. Ale mohou to být křeče, protože mu po
bradě teče slina. Chodidla už mu vidět nejsou. Ani dlaně ne.
„Lesu
je třeba přinášet oběti.", uzavírám svůj monolog. Pohladím
ho po hlavě a strčím do něj. Jakmile dopadne na zem, jeho tělo
začnou ovíjet jemná vládna podhoubí a životodárné látky z
jeho těla se pumpují pod zem, k organismu, který je starší než
my všichni.
Je
to krásná smrt. Až zestárnu, dobrovolně se sem vydám, abych
mohla splynout s lesem. Ale do té doby budu na houby vyrážet vždy
v pánském doprovodu.