Blázni.cz - dobrý kanál

Mladý inženýr Adam Bota seděl v kavárně zahleděn do lejster. Servírka Klára se ho už třikrát zeptala, co si dá k pití. Neslyšel ji, neboť byl příliš zaujat papíry s nákresy metra. Servírka sebou nervózně škubla a řekla: „Tak já přijdu později…“

Adam studoval technické plány metra, jednotlivých částí, kolejí (geometrii a dráhu). Dokázal by na stanici Muzeum popsat umístění odpadkových košů, dokonce by je rozlišil i podle obejmu a toho, jestli mají popelník. Adam bloudil očima po papíru a všechny podrobnosti si ukládal do hlavy.

Servírka se znovu přiblížila a učinila další pokus, jak zahloubaného zákazníka přivést k řeči, a hlasitě, ale s něžností se zeptala: „Dáte si něco, pane?“

„Kávu prosím,“ řekl Adam a ani nezvedl hlavu z papírů.

„Vy jste dobrej blázen,“ řekla s úsměvem servírka, neboť si byla jistá, že ji zákazník neposlouchá, a odešla objednávku vyřídit.

Adam vyšel z kavárny. Vítr mu vrhal neposedné vlasy do očí. Rychle je odhrnoval a v duchu si znovu procházel jeden papír za druhým. Občas do nich nahlédl a spokojeně pokýval hlavou. Nákresy, popisy, statě, tím vším se poslední dva měsíce zabýval. Přecházel silnici a zapomněl se rozhlédnout. Červené auto prudce zabrzdilo a začalo troubit. Adam jako by se probudil, přeběhl cestu a poprvé uvažoval nad tím, co se měsíce chystá udělat. Má strach? Sám najednou nevěděl… Je inženýr profesionál, ale mohl se ve svých výpočtech splést nebo se metro mohlo opozdit či zrychlit a přijel by špatný vlak; mohl mít prostě smůlu. Jak nad svým plánem uvažoval, dostal přímo strašlivý strach. Hrůza se mu vedrala do očí. Rozklepala se mu kolena a byl rád, když vešel na pojízdné schody, které ho vezly dolů, do nitra stanice Muzeum.

Dole se podíval na hodiny. Jedenáct hodin a padesát jedna minut. Ačkoli se to v metru nesmí, pokusil si zapálit cigaretu. Vypadla mu z prstů spolu s bělostnými papíry. Znovu se podíval na hodiny, které bily v rytmu jeho srdce. Jedenáct padesát tři, čtyři a půl…

Adamovi vypadl zbytek papírů na podlahu a metro v dáli je rozfoukalo, to už ale Adam nemohl vidět, neboť skočil do kolejiště.

Ženy křičely a schovávaly za sebe děti. Lidé konsternovaně stáli na nástupišti a každý intensivně vnímal svou smrtelnost. Řidič se snažil zabrzdit, ale bylo pozdě…

Adam ležel mezi kolejemi a konečně cítil obnažený strach. Stačila jediná chyba jeho racionálních výpočtů a stálo by ho to život. Konečně se dostal na práh své existence a najednou uviděl cestu, po které běhal jako malý kluk ze školy domů. Viděl park, kde venčil svého prvního psa Azora. Viděl obraz, co mu daroval strýc k desátým narozeninám. Viděl dlaň matky, jak mu klade na čelo studený obklad. Viděl samotu a hrůzu ze smrti a v poslední chvíli spatřil tvář servírky Kláry.

Metro zastavilo a následně se zase rozjelo a opustilo stanici. Hluk a křik na nástupišti jako by umlkl. Všichni byli pohrouženi do svého ticha.

Adam vnímal, jak zběsilé jsou jeho tepny. Jak ho bolí spánky. Jak mu skoro praskají bubínky a pak metro zmizelo a on pomalu vstal. Dva muži mu přispěchali na pomoc, podali mu dlaně a on se opatrně přehoupl přes okraj dráhy na nástupiště.

Adam si z vlasů setřásl prach, sesbíral ze země bělostné papíry, poděkoval oběma pánům a vydal se k eskalátorům, kde už na něj čekala policie.