Blázni.cz - dobrý kanál

Ve zběsilém tempu jsem vyběhl ven na ulici. Byla již tma a na mé tváři ještě stále spočíval polibek. Vrátila se, věděl jsem to jistě. Vrátila se a svůj návrat oznámila podivným pocitem v mé hlavě. Byl jsem si víc než jistý, že to není jen další šílenství v dlouhé samotě truchlícího jedince.

V mém pokoji se s velkou pravděpodobností odehrával docela jiný příběh. Příběh to byl velice půvabný, opilý a tulivý. Příběh měl jméno Kamila, měla o básnících zbytečně romantické představy. Byl jsem jen dalším hajzlem v jejím mladém životě. V tuto chvíli ovšem spokojeně spala přikryta mou peřinou a neměla sebemenší potuchu o tom, že já tam již dávno nejsem.

Měl jsem právě jiné touhy než zabývat se krásnou Kamilou a jejím polibkem. Byl jsem poblázněn tím hlasem z duše, který mi jasně naznačoval, že víla večerů je zpět. Místo setkání bylo stejné jako tehdy, o tom jsem neměl sebemenších pochyb. Bezmyšlenkovitě jsem tedy nasedl do právě přijíždějící linky tramvaje a usedl za spící ženu v pokročilém věku. U zadního okna postával mladý pár, pro nějž v tuto chvíli existoval jen jeden svět, a tím byl ten jejich.

Ulice rychle míjely a zastávky jsem prakticky nevnímal. Měl jsem trochu obavu z toho, že mě někdo osloví a bude chtít slyšet má slova. Ta jsem v tuto chvíli nemohl poskytnout nikomu. Jen jí a ona byla ještě stále dosti daleko.

Mladý páreček mezitím vystoupil a já zůstal ve voze jen s onou spící ženou, nikdo další nenastoupil. Můj cíl se nezadržitelně blížil a s ním i moje napětí, jež bylo lehce rozeznatelné třasem rukou a těkavým pohledem.

Konečně konečná! Vyplul jsem ze dveří se zjevnou samozřejmostí. Spící žena v tramvaji pokračovala ve své činnosti a řidič tramvaje, výjimečný muž, jí nevěnoval pražádnou pozornost.

Železniční most byl od zastávky nedaleko a přesto se mi ta cesta nejednou zdála až nekonečná. Město prožívalo poměrně klidný večer a já se za světla lamp stále více přibližoval ke svému vysněnému cíli.

Kamila se mezitím probudila a začala plakat. Uvědomila si, že zas narazila na dalšího magora se zjevným psychickým problémem. Nicméně se z pohodlnosti a zoufalství otočila na bok a snažila opět proniknout do již započatého spánku. Snad i doufala, že se ten blázen vrátí a všechno jí vysvětlí. „Roman Koš je idiot,“ znělo jí v hlavě a pláč střídal občasný smích nad absurditou situace. Znovu a znovu nalítává užvaněným psychotikům. Velice zvláštní koníček jejího srdce.

Já jsem se mezitím již dostal pod samotný železniční most, má radost nabírala neuvěřitelných rozměrů. Věděl jsem moc dobře, že ona už tam čeká a tedy se bude moci brzy začít. Stačilo jen vystoupat nahoru. Po trochu prudším srázu dál za snem. V každém mém kroku bylo náboženství. Každý můj nádech byl samostatnou motlitbou. Měsíc připomínal tureckou šavli a jeho ostří půlilo mraky v nelítostném pokušení. Již jen pár metrů, pár sesuvů drobných kamenů po srázu dolů a opravdu již budeme moci začít.

Kamile se podařilo usnout a do rána neměla potřebu plakat ani se pokoušet opustit byt. V tuto chvíli byla v relativně psychicky bezpečném prostředí. Sny se jí zdály růžové a probudilo to v ní skoro zapomenutou holčičku.

Byl jsem nahoře a ihned jsem ji spatřil. Stála tam v mírném větru a vypadala přesně jako kdysi. Přistoupila ke mně a podala mi velkou litrovou láhev rumu. „Můžeme pomalu začít.“ Víc nebylo třeba slyšet, rychle jsem odšrouboval víčko a hodil ho dolů na cestu. Dnes nás již nic nezastaví, můžeme zůstat spolu, opilí a bezstarostní. Můžeme se milovat, počítat hvězdy a vzájemně si držet vlasy během zvracení. To vše spolu můžeme opět prožít. Tentokrát ale naposledy, naše životy se změnily a ani jeden s tím již nedokáže nic dělat. Je čas dopít poslední kapku a s úsměvem na rtech zkrátka zapomenout.

A ráno? Ráno třeba ještě dostaneme šanci vrátit se ke svým dalším životům. Každý sám.