Blázni.cz - dobrý kanál

I.

Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným.

Schyluje se k bouři přes zdánlivý klid zbraní.

K uzoufání bývá den, kdy samy jen tak z okna padají nepotřebné obrazy.

Silné jsou melodie pádu a podmanivé zpěvy náhodných.

V mých očích se cosi rozlévá a vdechuje poklidnosti dramatický ráz.

Ve své svatyni hledám alespoň jedno skryté místo, kam nedopadá paprsek světla žádný.

Místo, kde mohu naplno projevit žal.

V krytu a v pokoře snášet bolest vyvolenou.

Na konci té chvilkové slabosti naučeně vstávám a zapaluji svíce pro uctění jakékoliv duchovnosti.

Jméno není vždy tak důležité.

II.

Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným.

Zem je plná dešťových kapek a z mraků dopadá vnitřní stesk.

Rozpouští se má osobní malichernost a s každou další kapkou procitá i naděje.

Smutek ve zkušební lhůtě naivně podlamuje odhodlanost, pro niž je připraven zcela jiný osud.

Vstávám od stolu, opouštím zamlžené okno, vstupuji do osobnějších komnat mého zjizveného bytí.

V místnosti zůstal již jen poslední obraz.

Stačí jen pár odhodlaných kroků a mohu vstoupit dál až do samého nitra zasvěcení.

Zde stojí strom i se svým mladším bratrem.

Zde roste tráva ve spojenectví s královstvím květin.

Les na dohled ztvrzuje náhlé vyklidnění duše.

Vracím se zpět k oknu, otevírám ho a vyskakuji na provlhlý balkón.

III.

Stojím za oknem nedovřeným, pravidelně dýchám, prožívám extázi.

Pohlazení šatů se dá provést i pouhým vánkem.

Vstupuji na samý okraj balkónu.

Ruce roztažené na samou hranici snesitelnosti přijímají kapky deště.

Sestupuji zpět, vstupuji do svého pokoje, usedám a směji se.

Zavírám okno, dopíjím kávu.

V tomto čase je potřeba ještě mnoho vykonat.

Myšlenky směřují k líbeznosti a vím, že den byl dobrý.

IV.

Zakončuji den posledním pohledem směrem k oknu.

Jako by tam stála, celá nahá a andělská.

Na stěnách visí opět nové obrazy.

Dominantou většiny z nich jsou dva stromy a někde je i dům...

24.6.2013

Za deště při poslechu Johanna Sebastiana Bacha