Blázni.cz - dobrý kanál

Přišla pomalu a ladně až těsně ke mně jako krotká šelma. Měkce na mne pohlédla s příslibem v kaštanových očích. A já O KROK USTOUPIL. Skoro cynicky se zasmála a zbortila mou Babylónskou věž jako příboj. Visuté zahrady mé duše zakolísaly a klesly v peklo. Tam shořela nejkrásnější květina-naděje. Shořel i strom života. Od té doby bloudím šedivými dny a nevidím světlo. Černý oheň dodoutnává v popelu mého srdce. Roztrhané cáry rozumu.

Město hyzdí má přítomnost. Jsem jizva na pijácké tváři bezzubé ulice s prchlivými duchy bývalých obyvatel. Roleta krámku provaznického skřípavě kleje. Někdo se krhaně zasmál. Rozdrtil v ústech balvan síry. Vybírám si pěkný konopný provaz. Odmotávám pěkný kus. A hle — na konci je spletena smčka! Spletl jsem se? Vyděsil? Ne! Ó hrůzo! Prchám!!! Pryč z hlavy! Zahodit vědomí, omdlít!

A tak jdu za ní. Jenže nějak jsme se minuli v čase. Už je to prč, není návratu. Už si není co říct. Musím vynalézt stroj času a pozměnit jediné slovo. Vrátit se do noci, kdy hořela v mém objetí. A tentokrát už se nebát. Chtěl jsem ji až moc. Bál jsem se, abych všechno nepohřbil, a tak si vykopal vlastní šibenici a podkopnul víko rakve a zhoupl se ze skály do propasti na nitce zoufalství. A? Nic. Jen krkavci ohlodávají mé kosti. A mí mrtvolní žitelé se chechtotem drbají mezi prsty u mých nohou.. mají pravdu. Jsem zhovadile! Marnost! Slova, lidé, proto se ničím? Marnost kolkolem MARNOST SE UHNÍZDILA V MÝCH VYPOUKLÝCH OČÍCH. Pukla v srdci.