Svět, sto vět.
Běduje stará, je zle, kosti o sebe dřou, skřípou jako porcelánovou vidličkou po alobalu.
Běduje mladší, je zle, stará naříká a jí život schne.
Běduje mladá, je zle, chytla to do krve a svařila ránu. Je pozdě.
Každý si mele to svoje maso. Jen Ema ne.
Obě dcery jsou Věrka, každá s jiným jménem, každá s jiným plyšovým zvířetem, každá se stejným genem.
Věrko, běž se najíst, takové jste pohublé, ouvej.
Sto řečí letí kolem stolu, nikdo ANI MUK.