Blázni.cz - dobrý kanál

 

 

VII.

 

 

 

Kapitola pátá: Ona je ta, do které se zamiluje On. Ona je ta, která spojí staré s novým.

 

Lana se otočila jestli jí někdo nepozoruje prosklenými dveřmi, potom  otevřela zásuvku stolu a vytáhla kájo, které tam do té doby leželo. Její otec je vysoký manažer pěstírny, koordinuje a řídí, a má přístup ke káju. Kájo se dá šňupat. Kájo je zakázané, ale všude tolerované. Její srdce bušilo, když odsypávala prášek do krabičky od zápalek, ohlédajíc se vzrušeně za sebe. Konečně měla dost, zbytek vrátila na původní místo a zavřela zásuvku.

„Lo!“,ozvalo se z kuchyně. Lana se leknutím zachvěla.

„Dej prosimtě to nádobí do myčky.“

Vydechla a šla do kuchyně.

Jaký by to asi bylo mýt nádobí v ruce, jako to dělala ještě její babička, říkala si v duchu, když skládala do přihrádek talíře a sklenice. Jaký by to bylo, kdyby jim doma tekla voda z kohoutku. Mají jenom interaktivní sprchu s počítačem, obrazovkou a kamerou, myčku a vodu k pití si kupují balenou. Jaký by to bylo koupat se ve vaně, běželo jí hlavou, zatímco si její samolibá matka ozařovala obličej paprsky L. El jako lovely.

„Musim si koupit nový šájner, tenhleten ňák divně hučí…“

Měla hotovo, podívala se z okna a ujistila se, že krabička je v kapse. Vykročila.

„Jdu ven za Evou.“ přiškrtila větu mezi dveřmi.

„…v Edenu mají myslim zrovna v akci šájner od Popa…“

To už Lo neslyšela, šla zrychleným krokem podél chromových a skleněných stěn domu. Pípla, brána komplexu se otevřela. Vyšla ven, na ulici byl stín, nebylo tam okrasné osvětlení, nasedla do taxíku, který stál před domem.

„Stará čtvrť, Most setkání“ řekla do mluvítka, když zastrčila kartu do terminálu.  

Centrum bylo plné lidí. Létající reklamy byly všude. Hologram v taxíku také cosi oznamoval. Sáhla si do kabelky, vyndala si dispenzr a vhodila do pusy pilulku antikoncepce. Pak si šáhla do kapsy pro krabičku s kájem a uložila to do kabelky.

Bylo jedenáct hodin dopoledne, dnes vstala poměrně brzo.

Projížděla asiatskou čtvrtí a napadlo jí jaký to asi bylo, když ještě ženským rostly prsa. Muselo to být namáhavý, nosit na hrudi těžké kusy tuku, a usmála se, když si vzpomněla na obrázek nahatý ženský s velkejma prsama, kterej jí poslala Dora. Bylo to směšný, ale zároveň zajímavý a tajuplný. Jaký to asi bylo, a že jim to nepřišlo divný.

„Most setkání,“vyrušilo jí mluvítko a blikající terminál.

Vystoupila. Ovanul jí příjemný větřík. Tady bylo světlo. Podívala se dolů na řeku a na stromy na břehu. Pak se vydala dolů…

…dolů pod most, mezi odpadky, potom po žebříku, na schůdky, než se dostala na plošinu. Byly tam, dveře byly otevřené a slyšela hlasy. Usmála se, když uviděla, že je tam i on, Čáp, pitomec, co si čte pořád něco o indiánech, jedinej kluk ze školy, kterýmu rostou fousy…Zajímal jí. Kvůli němu ukradla kájo i když ani nevěděla k čemu se používá, a aby si nemyslel, že je připosraná…

Uviděl jí, hned jak vešla, zajímala ho, její najivní nepředpojatost a bezelstnost, byla jediná, která se nepřetvařovala, byla jediná, která byla tak zvědavá, že by mohla překonat hranice…

Představoval si jí s prsy, představoval si jí, jak by vypadala, kdyby si nechala narůst dlouhý vlasy, představoval si jí nahou…

Beze slova šáhla do kabelky a s vítězným úsměvem mu podala krabičku.

Podíval se jí do očí. Byly hluboké a temné, nebyly prázdné. Byly přirozeně sebejisté a zvědavé.

Usmál se: „Od tatínka?“

„Od maminky!“upustila krabičku na improvizovaný stůl ze staré televize. Trocha prášku poprášila sklo obrazovky.

V tu chvíli se mezi ně přiřítil Filip.

„Jé kájo!“ Seškrábl obratně ukazovákem, ujistil se pohledem, jestli může, a libě šňupnul.

„Ááách, fmf! “

Jejich pohled se přesunul na Filipa.

Konečně se dozví jak to působí…

Chvíli se nic nedělo, potom se na tváři vousáče objevil úsměv: „Kukolo, mandu kaho čhave!“ Podíval se na Čápa.

Tváře mu zrudly a vousy se naježily.

„Duko nango phačo inuvágoš,“odpověděl Čáp a okamžitě oba vyprskli smíchy.

 

Ona nechápala nic, zhola nic.