Jsou vánoce a neustále mi lámají nohy.
Nestačí jen do noci burácet, řvát z okna, zvracet do mezipatra.
Za tím vším pohrdáním mi je jasné, že to budu muset řešit.
Nastražím pasti a budu čekat, třeba se alespoň malé zakvílení ozve.
Je klid až podezřele dokonalý.
Ticho poráží šelest v uších hluchnoucího hudebníka a ze sklepa je cítit zatuchlina.
Otec má kocovinu a mně dochází tráva.
Tohle přece nemůže trvat věčně!
Naposledy splachuji výkaly starého milování.
Přerušuji klid úderem o zem.
Dejte jim zbraně, ať dají konečně klid.
Svrhněte vládu, strhněte záclony a zdrhněte, ať vás nevidim.
Naposledy si sahám do rozkroku a nalézám stále to samé.
Upocený konec bez melodie.....
......a kapra toho žrát nebudu.