Blázni.cz - dobrý kanál

Zdál se mi velmi intenzivní, na emoce a prožitky bohatý sen.

Vnímala jsem všechny jeho barvy, vůně, a dokonce i doprovod hudby. Byla jsem nešťastně zakletá v malou mořskou vílu. V konfliktu s nějakou ženou, možná svojí matkou. Vybavuji si, že chodím v bílých šatech po hnědošedivé pláži, jejíž obzor splýval s těžkým a nízkým nebem stejné barvy.

Ostré kamínky hrubého písku se mi zařezávají do bosých nohou, které mi najednou oplachuje mořská pěna. Porušuju kletbu, opouštím souš, vrhám se do moře, a na malou chvíli pak zkouším i chodit po vodní hladině. Deštivé smutno přetíná smích sirén.

V tom tuším zásadní změnu. Obrat jinam. Něco mě paralyzovalo do úplné nehybnosti. Moje tělo jako z kamene leží volně ve vzduchu položené na zádech, jako když splýváte na vodě. V ten okamžik si uvědomuji, že jsem vesmírnou součástí vyšší síly. Najednou se pouze má mysl octne ve tmě. Jsem v naprosté tmě prostoru existenční prázdnoty. Objevuje se přede mnou geometrický květinový obrazec s kulatým středem, z něhož se na mě dívá reálné lidské oko. Mám pocit, jakoby byl velký soud. Pro správné vystižení tohoto pocitu v našem světě vhodné slovo nemáme. To je právě na tom to zvláštní. Je to úplně nový pocit, někde na pomezí dvou dimenzí. Až mrazí… Obrazec je sytě zelené barvy. Má pět pravidelných cípů okvětních lístků, a v každém z nich jsou již další dívající se oči.

Následuje další obrat. Uvědomění si, že tohle není opravdové, že je to sen. Sen, který mohu najednou ovlivňovat. Jsem vesmírná bytost a mohu astrálně cestovat. Pod tíhou intenzivního prožitku však volím cestu do bezpečí. Tedy možnosti probudit se.

Přenesla jsem se zpátky do bdělého stavu. Otevřela strachem z nového poznání vytřeštěné oči. Dívám se oknem do vlhké a mlhavé srpnové noci na ulici, lehce osvícenou třpytem pouličních lamp. Právě probuzená obrazotvornost mojí fantazie si se mnou ještě dostatečně pohrává. Podstrkuje mojí mysli představy o nereálných stvořeních z jiných světů, které se mohou zničehonic v jedné vteřině prudce objevit za okny do mé ložnice. Se zatajeným dechem se dokonce leknu svojí kočky na okenním parapetu, než jí potom s velkým oddychnutím poznám.

Vstávám si zapálit cigaretu. Obava z dalšího snu mi nedovolí znovu usnout. Ještě teď cítím, jak mám na temeni hlavy otevřený kanál pro spojení s Vesmírem. Jak mi jím z hlavy proudí energie. Vím, že v té dimenzi, kde jsem se před chvílí ocitla, by ta energie měla sytě zelenou barvu, a svítila by jako lampa do nekonečné temné prázdnoty.

Tak kam to bude příště?

(Bohužel se mi nepodařilo do tohoto textu vtlačit poznámku o tom, že Bůh není černoška.)