Začnu vést nekonečné rozmluvy sama se sebou,
budu si vyprávět zážitky z víkendu,
budu si se sebou vzpomínat na tebe,
budu se sama sebe ptát.
Musím se seznámit se samotou,
snad ona lépe mě ke mně připoutá
a přestanu bojovat,
zahnaná do kouta,
bojím se - té druhé.
Teď ji vidím v křesle,
jak píše tahle slova,
nemoudrá, nedospělá, nehezká.
Čím vším už jsme spolu prošly,
kolikrát jsme zkusily jedna druhou zabít...
Jsme si odrazem, i nezbytným doplňkem
a stále řešíme jen sebe.
Nejdivnější jsou ty chvíle,
kdy se máme rády
a napadá mě,
že už dávno jsme si měly promluvit.
Je to jasné jak facka: Jistě!
Těžké pravdy si říkám s poťouchlým úsměvem:
jen já vím,
kdo vlastně jsem.