Blázni.cz - dobrý kanál

Chceme nejvíc to,
co mít nemůžeme...
- proto trpíme.

Když ležíme na zádech,
která bolí,
slzy nám nahlas tečou po tvářích,
tehdy je skutečný svět
tam venku
neskutečně daleko.

Jen se v těch zádech
lehounce prohnout,
jen trošičku si ulevit,
snad to nezačne krvácet.

Ta bolest vytlačuje jakoukoli jinou myšlenku,
s poslední
prosíme Osud o mdloby;
nepřicházejí, 
zkoušíme počítat do nekonečna,
ale čísla odmítají přicházet za sebou tak
jak obvykle.

Děsivě bílý strop,
celé tělo se chvěje
pokryto žhavým potem,
odvracíme hlavu
a vidíme najednou
skrze dvojí hrazení
nemocničních postelí
její oči.

Spolupacientka
na druhé posteli,
spolubydlící v tomhle pokoji
vysoko nad korunami stromů.

Nevidíme vleže do okna,
jen úzký proužek šedé oblohy,
nebo snad stěny nemocnice.

Ta na vedlejší posteli
nás včera děsila,
když do mléčného rána
vykřikovala své
Do prdele!
Ježíšmarjá!
Au!

Ne! Jo! Čau!
dementním ochraptělým hlasem.

Teď i my máme touhu křičet,
vydávat co nejhlasitější zvuk,
snad se ho bolest zalekne a zmizí.

Nemizí však.
Je nepřekonatelná.
Téměř krásná.
Otupující.
Snad právě přichází bezvědomí.

Ještě cítíme horkost slz na tvářích,
a tak otočíme opět hlavu,
zas to dvoje hrazení
a zase její oči
- jako by mi zdravou rukou kynula
a najednou něco za jejím pohledem
promluví přímo v mé hlavě
"Neboj se! Vydrž!"
Usilovně si uvědomuji sílu toho sdělení,
vše kolem se rozpouští v mlze
a z té se u okna
najednou zjevuje anděl
s postavou krásné mladé ženy
ve stejnokroji sestřičky
- A teď to trošku ďobne. - 

Anděl někam uletěl,
mlha je stále těžší a těžší,
bolest mizí s prvním paprskem růžového snu.