Blázni.cz - dobrý kanál

7.

Industriální pochmurno města, pomalé bolestivé probuzení v neznámém bytě kdesi v Holešovicích.Bylo to naštěstí nedaleko domu, kde bydlel Tyjátr se svým bratrem a dalšími dvěma spolubydlícími. Raději jsem od bytu svého nynějšího pobytu nic neočekával a co nejrychleji ho opustil. Bylo téměř poledne a můj žaludek pocítil prázdno. Naši Vietnamští přátelé měli své pobočky naštěstí všude kolem, mohl jsem tedy okamžitě svůj hlad ukojit. Až příliš lákavý byl pohled na víno a jelikož mi ještě nějaké peníze v kapse zůstaly, mohl jsem si dovolit i tuto kratochvíli. Doma u Tyátra byl jen on a tvrdě spící Remda pod dekou. Za celou dobu mé návštěvy projevil své životní funkce pouze občasným převalením se. ,,Teď se nestyď, Romane, rovnou to ubal, popijeme čaj a vydáme se do blázince, musíme navštívit Karolínku ať jí není tak smutno." Nemusel mě dlouho pobízet, ihned jsem se mistrně zhostil svého úkolu, aby se brzy omamný kouř mohl valit všude kolem. Tyjátr, starý známý sběratel LP desek, nelenil a v nepatrném okamžiku se z repoduktorů ozývaly tóny dnešní krásy. Cigaretu do koutku, teple se obléci, aby cesta do sídla bláznovství mohla začít. Ta tráva, která kolovala naším tělem proměnila šedý den v pohádkový svět plný směšných lidí v ustavičném spěchu. Přesun do na hlavu postavených Bohnic netrval dlouho. Dveře ústavu se nemilosrdně otevřely a my mohli vejít dál. Procházeli jsme rozlehlým parkem mezi pavilóny s čísly. Ti ,,nemocní"

se dali snadno rozeznat od těch ,,zdravých" povinným navlečením do županů. Konečně jsme stanuli před pavilonem číslo dvě a odvážili se zazvonit. Prosklené dveře se brzy otevřely rukou asi čtyřicetileté poměrně zachovalé blonďaté zdravotní sestry. ,,Koho hledáte?“ Zněl nekompromisní dotaz. Tyjátr byl v tuto chvíli daleko průbojněší, zhostil se tedy celé situace. ,,Jdem navštívit Karolínu Decánkovou, měla by tu nově být." ,,Ano, ta tu skutečně je, pojďte za mnou." Následovali jsme ženu v bílém plášti prostornou chodbou, naprosto ponořenou do chladu bolesti a úzkosti. ,,Jděte po schodech nahoru a zeptejte se na sesterně, tam vám řeknou, kde ji najdete.“ Všude kolem sebe jsme cítili pohledy prázdných tváří. Nemocniční pach byl silný a omamný. Na sesterně jsme zastihli tři zdravotní sestry v rauši po neznámých prášcích. ,,Bude v kuřárně, chlapci." Tvářily se, jako by nikdy neviděli máničky. Před kuřárnou se krčila mladá dívka se zpocenými vlasy a mimózním výrazem tváře. ,,Co tady hledáde? Vypadněte odsud, povídám, vypadněte odsud." Naštěstí se otevřely dveře a ruka Karolínky nás zatáhla oba dovnitř. ,,Nevšímejte si jí, dali jí nový prášky a je úplně mimo realitu...ahoj, mám radost, že jste přišli, je to tu úplně šílený." ,,Od blázince bych snad ani nic jinýho nečekal." Řekl jsem jí ironicky na to a usadil se na oprýskanou židli u pomalu se rozkládajícího stolu. Tyjátr a Karolínka se objali přeplněni obrovským dojetím a též se usadili. Začali jsme řešit poměry v tomto ústavu. Nedokázal jsem si představit život na tak temném místě. Ozvala se ohlušující rána a ve dveřích se zjevila stará žena s

pudlovitými vlasy. ,,Já jsem tvoje máma a ty si toho vůbec nevážíš. Dělám pro tebe první poslední." Karolínku přepadl děs. ,, Prosim tě, mami nech toho, děláš všechno ještě horší." Žena naprosto ignorovala naši přítomnost a s rozšířenými zornicemi pokračovala. ,,Tady ti pomůžou, hlavně ber léky a nedívej se na mě, jako bych ti ubližovala." Po místnosti se linul štiplavý zápach připomínající éru ukrajinských voňavek. ,,Kluci, to bude dobrý, ona určitě brzy odejde, netušila jsem, že má přijít." ,,Tak ty se za mě stydíš? Za svou vlastní matku se stydíš? To jsem se dočkala." ,,Prosim tě, mami." ,,Jaký prosim tě mami, vždyť vidím, jaká jsi na mě ošklivá." ,,Mami, já tě mám ráda, jen jsem tě nečekala, měla bys mi dávat vědět, abych neměla moc návštěv najednou." ,,No dobře, tady máš nějaký ovoce a hlavně ber ty prášky, tady ti pomůžou, mně taky pomohli." S psychopatickým výrazem vytáhla z tašky dva banány a několik pomerančů. ,,Děkuju ti, mami." ,,Hlavně dělej

všechno, co ti řekně doktorka, tady ti určitě pomůžou a nebuď vzpurná, k ničemu to nevede, myslím to s tebou dobře, uleví se ti, určitě se ti uleví." Utrpení naštěstí brzy skončilo a pudlovitá žena opět zmizela. Mít takovou matku, jsem určitě na práškách. ,,Omlouvám se, kluci, opravdu jsem ji tady nečekala." ,,To nic,“ ujistil ji Tyjátr. Strávili jsme tu ještě něco málo chvil, než jsme se opět nechali vypustit ven. ,,Ta její matka je šílenější, než celej tady ten blázinec." Utrousil jsem jen tak mimochodem. Tyjátr jen tiše kývl a já věděl, že jeho smutek bude ještě nějaký čas trvat.

Vrátili jsme se zpět do Holešovického bytu, kde jsme

potkali jejich dalšího spolubydlího, Bohouše, toho Bohouše, kterého si pamatuju i z let dávno minulých. ,,To byste nevěřili, jak mi v noci stál, chtělo se mi hrozně chcát, ale vůbec to nešlo, musel jsem si ho nejdřív vyhonit." Přivítal nás místo běžného pozdravu. Tyjátr byl z celého toho bohnického zážitku zdrcený a raději zalezl do svého pokoje, ze kterého se zanedlouho začala ozývat hlasitá burácivá muzika. ,,Co mu je?" Zeptal se mě Bohouš. ,,Ale, byli jsme navštívit Karolínku." ,,Pořád ho to drží, co?" ,,A asi dlouho bude." Dodal jsem. ,,Kde jsou vlastně ostatní?" Uvědomil jsem si prázdnotu bytu. ,,Ale, Remda se probral a vytáhl Adama i s Patricií na pivo, vzadu je ale Káťa, já ji zavolám." Netrvalo dlouho a v kuchyni se zjevila Káťa opět s odpáleným jointem. ,,Ahoj chlape, zahulíš se mnou?" To sluníčko je opravdu neuvěřitelné, nedalo se dělat nic jiného než ji obejmout a nabídku přijmout. Zvonek oznámil příchod dalšího. Do místnosti připlul Paskvil i se svou kouzelnou krabičkou. ,,Kde máte Tyjátra?" ,,Ale, byli jsme za Karolínkou a trochu ho to vzalo." ,,Tak pro něj skoč, tady se bude hulit, mám novej model a ten mu určitě vylepší náladu." Zašel jsem ho tedy vysvobodit ze zajetí pokoje a opravdu byl po pár tazích jak vyměněný. Já samozřejmě též.

Sesunul jsem se do pohodlného křesla a zasnil se. ,,Je to skutečně ona a ne jen další Chiméra?" Káťa mi podala cigáro a Paskvil opět jointa. Kdy se vrátil Adam a ostatní, nevím. Jediné, co mohu bezpečně říct, je to, že noc byla tentokrát poklidná, bez jakýchkoliv snů. Energie se mi pomalými proudy

vlévala do těla, to abych dobře zvládnul pátek a na něho navazující víkend. Nemusel jsem se ničeho bát, právě jsem se nalézal v místě lásky a přátelství.

8.

Nico mě svým sametovým hlasem laskala po celém těle. Vstal jsem a musel se urychleně vyrovnast s tělesným chvěním, Bouhoušovo vztyčené přes trenky se deroucí přirození mě překvapilo, právě ve chvíli, kdy tělesné tekutiny byly na samém pokraji udržitelnosti. Nikdo jsme raději neřekl ani slovo a já byl rád, že to vše tak dobře dopadlo. K malé potřebě se záhy přidala i velká, díky čemuž jsem sáhl po knize rekordů, kde jsem se dozvěděl pozoruhodnou informaci ohledně člověka, který v roce 1922 začal nezastavitelně škytat. Nepomáhalo vůbec nic. Nicméně se stačil dvakrát oženit a zplodit osm dětí. Škytat přestal náhle až roku 1990.

Sbalil jsem si svých pár věcí a chystal se odejít. Tyjátr byl již též vzhůru a vyznamně se na mě usmíval. ,,Doufám, že přijdeš večer na moje narozeniny, ty tam nesmíš chybět." Neměl jsem sebemenší tendence nezúčastnit se tak lákavé události, těch žen kolik tam budu moci potkat a dost možná se zjeví i ona. ,,O tom nepochybuj, přijdu určitě, zatím se měj, uvidíme se večer."

Touha po mamonu mě vyhnala až na Strahov, do sídla pochybné pracovní agentury pro nejzoufalejší trosky. Měl jsem něco málo vyděláno a kapsu dávno prázdnou. Celá tisícikoruna mě tam láskyplně

očekávala. Vešel jsem dovnitř a spatřil všechny ty existence, čekající na to samé co já. Vzal jsem si pořadové číslo a raději se vypařil na petřínskou procházku. Petřín byl přikrytý nádhernou sněhovou peřinou, kde jen jeden pomatený cizinec prohledával skály. Pohlédl jsem dolů na Prahu a přeci jen musel připustit určitou krásu, pro kterou se to město nedalo zcela zatratit. Inspirace byla natolik silná, že jsem musel těch pár slov v hlavě se rodících zachytit na kus papíru.

Vrátil jsem se zpět do agentury obsadil uvolněné místo na jedné z židlí a čekal na peněžitou odměnu za uklízení na Florenci. Jeden bezzubý zastánce komunistického režimu mě poznal, jelikož jsem měl tu nemilou čest s ním též pracovat, jeho potřeba bavit se dopadla na mou hlavu. ,,Ahoj, kde teď děláš?Já jsem furt na Ipodeku, stojí to tam za hovno, co má člověk dělat." ,,Kde se dá, nejraději někde, kde se nemusí dělat od šesti ráno." V domnění, že mu to jako odpověď stačí jsem se zrakem zaměřil na mladou studentku, zapisující smlouvy na nový rok, když si to tak člověk vezme, byla vlastně docela půvabná, jednalo se o bezkonkurenčně nejpřitažlivější bytost v této smradem nabité místnosti. Bylo jí tak pětadvacet let a zdálo se mi, že se na mě usmívá. Obludný Bolševik však nepochopil mou zjevnou ignoraci. ,,To mně vstávání nedělá problém a budím se i bez budíku. Já dělal dřív v uranovym dole, jsem zvyklej." Silou zázraku se ozvalo mé číslo, nemusel jsem tedy již reagovat na bezduché tlachání, stále se opakující při každém setkání. Usedl jsem na židli před člověka, jenž

tak nápadně připomínal francouzkého herce Pierra Richarda, po jeho boku seděl pro změnu Hurvínek. Snad nikdy nedokážu zapomenout na okamžik, kdy jsem se tu objevil značně omámen hašišovým kouřem. Směšnost těchto podobností ještě mnohonásobně vzrostla a já jen těžko udržel slušné jednání. ,,Dobrý den, já bych měl mít u vás nějakou dobírku." ,,Dobrý den," řekli oba. ,,Ano, to skutečně máte," řekl Hurvínek. Následovalo pár obvyklých podpisů. Pierre v tuto chvíli již vytáhl z podstolu mé peníze a vysázel je na stůl. ,,A práci nějakou chcete, pane Koš?" ,,Ne, děkuji, tentokrát ne." Shrábl jsem peníze a zamířil k východu. ,,Na shledanou." Pravím já. ,,Na schledanou." Ozvalo se za mnou. Ozvalo se i něco dalšího, ale to jsem raději nevnímal. Venku jsem potkal pana Pastora, veselého důchodce, který byl světlou výjimkou mezi těmi všemi. ,,Ahoj Romane, tak co, jak válčíš? Já si jdu jen pro prachy a zas prchám na Šumavu, je tady už k nevydržení. "Nazdar, to docela chápu, taky už mám toho dost, proto se taky v Praze zdržuju už jen vzácně, musím letět, měj se krásně, ahoj. "Ty taky, ahoj." Minul jsem hlouček metrosexuálních bezdomovců a snažil se co nejrychleji vypadnout z toho prokletého místa.

Ještě jednu věc jsem měl toho dne v úmyslu stihnout, návštěvu svých drahých rodičů. To znamenalo projet takřka celou Prahou až do zakopaných Ďáblic. Jen díky houbové knize se mi podařilo navodit iluzi krátké cesty. Čas od času jsem spatřil okouzlující dívky, ovšem v tramvaji jsem byl obdarován společností svraštělé důchodkyně s několika centimetrovou

vrstvou makeupu. Bylo mi té netvorné stařeny i docela líto, jelikož jí očividně vůbec nedocházelo, že všemi těmy nánosy se pro své okolí stává ještě odpornější.

Cesta metrem, kromě debaty tří nepříliš inteligentních opilců, nic, co by obohatilo ducha, nepřinášela. Z Ládví jsem se vypravil pěšky a za krátký okamžik jsem byl v bytě rodičů. Otec se stále nedokázal dostat ze své alkoholové závislosti a z vany, kde se právě nacházel zcela oblečen a pozvracen, vykřikoval svá moudra. Ve finále si snažil objednat vodku, nikdo nereagoval, raději se proto pomočil a usnul. Svou drahou matku jsem nalezl v kuchyni plačtivou pod vlivem Neurolu. ,,Románku, tys přijel na návštěvu, to jsi měl dát vědět, vůbec jsme tě nečekali." ,,To vidím." Po bytě se povalovaly hutné kusy nejrůznější špíny, na stěnách vévodila ve všech místnostech nazelenalá plíseň a kuchyňská linka již dávno patřila hnilobě a potkanům. V jisté marné naději jsem doufal, že tu konečně naleznu jiný obraz, než ten, na který jsem byl zvyklý. ,,A kde je Marta?" Vzpomněl jsem si na svou sestru, též několik let v této hrůze přežívající. Matka se rozplakala ještě víc, modrožlutou tvář si začala utírat do ušmudlaného kapesníku. ,,Martička se vrátila k tomu kreténovi, ona snad nikdy nedostane rozum. Tolik jsem ji prosila, aby zůstala, děti moje, co vám tady chybělo, proč jste nás opustily?" Na to se snad ani nedalo říct nic rozumného. ,,Mami, přeci musíme taky žít vlastní život." Matka se ještě víc rozplakala a otec se v koupelně opět pozvracel. Nechal jsem své rodiče v tomto stavu a zmizel tak, jak jsem přišel. Při

každé návštěvě Prahy mi zvědavost nedá, abych opět spatřil tu hrůzu nahánějící skutečnost.

Do večera zbývalo ještě poměrně dost času, vydal jsem si tedy vyčistit mozek na nejbližší hřbitov.Tolik klidu, kolik nabízejí mrtví, snad nenaleznu nikde jinde na světě. Sám se sebou a hlavou opět naplněnou tajemnými mechanickými elfy, jsem procházel jak sama smrt mezi náhrobky. Nikdo jiný tu nebyl, žádný pozůstalý, žádný náhodný tulák. Mystika smutného místa byla ideálním průvodce ztraceného člověka. Elfové se opět vytratili z mé mysli a já byl vpodtatě jen smutný. Naplno jsem si uvědomal svou opuštěnost a prázdno. Přes veškeré pervezní zážitky jsem stále jak naivní školák snil o naplnění a milostném klidu v harmonickém objetí. S příchodem soumraku jsem se konečně vydal k odchodu.

Dorazil jsem do již velice rozjeté nálady v Modré opici po dlouhé době střízlivý. U vstupu stál sympatický punkáč. Při pouhém pohledu na mě usoudil nesmyslnost prosby o zaplacení vstupného a já se stal následujícím okamžikem součástí toho všeho dění. Střízlivost se začala stávat natolik bolestivou, že runda rumů byla vlastně povinností. Nálada se navracela do běžných veselejších kolejí. ,,Jsem rád, že jsi dorazil." Uvítal mě dnešní oslavenec Tyjátr. ,,Hulíme tamhle bezvadnou trávu, co jsem dostal, pojď se přidat." Na to se nedalo říct ne. U stolu byla spousta veselých lidí a trávy bylo opravdu obrovské množství. Na pódiu to rozjížděla poměrně nadějná alternativní kapela s lehce sjetou zpěvačkou. Se mnou se ale dělo něco dost zvlášního. Měl jsem

nezastavitelnou touhu zničit se. Nedokázala to změnit ani přítomnost okouzlujících slečen, mě zajímal jen rum. Nálada vyvolaná z počátku večera opět spadávala do hlubin černoty. Objednával jsem si další a další rum. Stával jsem se čím dál odpornějším, vlastně jsem si naplno uvědomoval podobnost se svým otce a tak trochu i s matkou. Spal jsem u Tyjátra, kam mě dotáhla obětavá Káťa. Bylo mi mizerně, jako už dlouho ne. Chtělo se mi umřít, zmizet z tohoto nemilosrdného světa. V holešovickém bytě jsem upadl na zem, jen matně si vzpomínám, že přese

mě někdo hodil deku a políbil mou tvář.