Blázni.cz - dobrý kanál

9.

Ráno plné pitomosti a matných vzpomínek. To vše samozřejmě provázené ukrutnou bolestí s nemalou dávkou melancholie. Bylo však jen dílem okamžiku, kdy se otevřely dveře a celý pokoj rozzářila Káťa svou veselou tváří. Cítil jsem se až skoro provinile za svůj nynější stav. ,,Dobré ráno hipíku, dáš si se mnou špeka? Vypadáš hrozně, ale furt je to lepší než v noci." ,,Promiň, měl jsem těžký den a večer to na mě nějak dolehlo." Řekl jsem pokorně a hned neopomněl dodat. ,,Špeka si s tebou dám moc rád, třeba mi to pomůže." Káťa neváhala a odpálila mistrně zvládnutý zámotek. ,,No že váháš, to je lék na všechno."

Netrvalo dlouho a omamná vůně konopí přilákala z pokoje i Adama. ,,Tak když už to hoří, dáme i panáka, co vy na to?" Ani nečekal na odpověď a z vrchní části mrazáku vytáhl litrovou orosenou láhev domácí slivovice. Patricie měla sobotní směnu, a tak Adam již od rána řádil. Po první rundě panáků a po dohoření prvního ranního nebo spíše poledního jointa se zjevil i Tyjátr, též se značnou kocovinou, ovšem na tu mou přesto neměl, i když nutno uznat, že léčiva, podávaná mi takto záhy po probuzení, mé bolesti značně zmenšily. Tyjátr hodil na stůl urostlou zelenou palici a mně bylo jasné, že se toho zhostím. ,,Nebudu se stydět." Řekl jsem jen a dal se do

práce. Tyjátr se jen usmál a šel pustit do pokoje

nějakou desku pro zdárné zahájení dne. Country Joe and The Fish bylo myslím to pravé. Adam mezitím dolil další panáky a Káťa vytvořila lahodný salát pro posilnění těla i ducha. Bohouše jsem toho dne nepotkal vůbec, nejspíše má též nějaké povinnosti, které se neslučují se sobotním kalením.

Ještě zhruba dvě hodiny jsem se pohyboval po onom holešovickém bytě, než jsem nabyl přesvědčení a sílu vyrazit dál, kam jen kroky mé třesoucí dojdou.

Bylo něco málo kolem čtvrté hodiny, obloha začínala pomalu šednout a já opět neměl žádný jasný plán. Věděl jsem jen, že večer má být jakási oslava Nad Oborou, kousek od Letné. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím štěstí v centru města, měl jsem předtuchu, že někoho potkám. Dorazil jsem na Václavské náměstí a vydal se směrem dolů, kde upoutával pozornost lidí jistý jedinec hrající populární rádiové hity. Lidé se kolem něho hromadili a pomáhali mu pokrýt náklady na bydlení. Šel jsem kousek stranou a zkusil štěstí s brumlí, asi jediným nástrojem, na který jsem se naučil hrát. Po uplynulé hodině, kdy se mi podařilo rozseknout si ret a potřísnit široké okolí, jsem vydělal pouhých šedesát korun. Nějakou náhodou se mi v kapse nacházelo dalších padesát, proto jsem usoudil, že práce bylo pro

dnešek dost a vydal se opět pěšky směrem na Letnou. Hlavou se mi honily myšlenky

opuštěného samce. Stovky a tisíce dívek. Objímal jsem každou vždy podle chuti, stačilo jen kývnout a všechny jsem je měl. Jen ta jedna nejzáhadnější byla s každým dotekem představ stále více zamlžená, až zmizela docela. Probral jsem se z tohoto svého polosnu a uvědomil si, že jsem právě uprostřed mostu přes řeku. Nemohl jsem zastavit své nutkání pohlédnout dolů. Po řece pluly lodě, k prasknutí naložené opilými turisty, podle náhodného zhlédnutí jakýchsi pochybných televizních zpráv jsem tušil, že to budou mladí Dánové. Hlavní zpráva dne obsahovala informaci především varující slušné občany, že v ulicích bude opět po roce řádit skupinka agresivních opilých Dánů. ,,Ach Češi, vy národe volů."´Zhotovil jsem si ze sypkého zbytku tabáku tenkou cigaretu odpálil ji a pokračoval dále v cestě.

Konečně jsem tedy dorazil do Obory, Tom, dnešní oslavenec tam již seděl se svou hodnou ženou. Měl jsem pocit, jako bych vcházel do něčeho zásadního, předal jsem svůj dar v podobě kokosového ořechu a zaujal místo po jejich pravici. Naproti mně se usadil čarovný sen s odhodláním provázet mě celým večerem. ,,Všichni si vemte čepičky a tady máte dort." Zavelel Tom a já k tomu všemu objednal u vousatého barmana pivo a rum. Sen se stále opakovaně zjevoval a ztrácel. ,,Omlouvám se předem za svoje rozpoložení, asi na mě po včerejšku leze imbecilita." Samotného mě ta

potřeba svěřovat se překvapila. Hodné Tomově ženě Žofii to ale nedalo a mateřským hlasem se mě zeptala. ,,A co se stalo tak zásadního, rozhodně se neomlouvej, uvidíš, dneska si to užiješ a na starosti si ani nevzpomeneš.,, „Ale, návštěva u rodičů, samota a tak, nějak to na mě dolehlo." „To mě mrzí." Stačila jen říct, jelikož do hospody právě vtrhlo hned několik gratulantů najednou. Ač tu bylo opět mnoho nádherných žen, já se stále nemohl oprostit myšlenkami ani pohledem od tajemného snu. Nakonec to vše vyústilo v můj předčasný odchod a nekonečné omlouvání. Bloudil jsem noční Prahou a ani nevnímal, že na mě někdo volá. Zkrátka jsem šel dál a nic mě nezajímalo. Nasedl jsem do noční tramvaje, jelikož to bylo jediné místo, kde bylo relativně teplo. Na konečné přišlo oznámení nelítostného hlasu, který jsem vlastně již docela důvěrně znal. ,,Vypadni, ty vožralej šmejde, tady neni noclehárna." Ocitl jsem se někde na kraji města a neměl takřka žádnou sílu k tomu, abych se pokoušel hledat azyl někde u svých přátel. Šel jsem dál po nalezené pěšině, stále se vzdalujíc od světel metropole. Spatřil jsem kouř stoupající od země. Přiblížil jsem se k tomu místu a zaslechl hlasy, z niž mi byl jeden povědomý. Zaklepal jsem na železný poklop, jenž se mi zjevil mezi stébly zmrzlé trávy. ,,Kurva, co je?" Ozvalo se zespodu. ,,Tady mrznoucí zoufalec, pomohli byste mi, absolutně nevím, kde jsem, a ta zima mě zabije." ,,Nezabije, kreténe." Ozvalo se opět zespod

tentokrát i s přidušeným ženským smíchem. Otevřel se poklop a z obnažené díry se na mě vyvalil hustý dým tak příjemně hřející. Za nedlouho se objevila hlava Robina. Toho opilce, kterého jsem před pár dny potkal ležícího na ulici ve Vysočanech. ,,Jo, to seš ty, tak to jsi vítán, pojď dál za námi sem dolů, je to útulný, prostorný kanál, kde to tak strašně nesmrdí a hlavně je tu teplo." Robin se chvíli zamyslel a nakonec ještě dodal, jo máme ještě asi tři litry vína, to by, myslím, mohlo stačit." ,,Já mám ještě lahvinku Ferneta, jestli ten chlapec nepohrdne." Ozval se zpěvný nakřáplý ženský hlas. ,,Ať nemá strach, mám i vše potřebné kuřivo." Ozval se druhý, tentokrát lehce sopránový hlas." A na zítra máme plány, které by se našemu hostovi též mohly líbit." Ozval se třetí hlas s ironickým nádechem, patřící jistému muži. Zbaven veškerých obav jsem tedy následoval Robina a pomalu setoupal po schůdcích až na samé dno kanálu. K mému překvapení ta místnost ani v nejmenším nepřipomínala kanál, ale spíše studentský byt. Nějakým způsobem se jim sem podařilo zavést i proud a tak se nad mou hlavou kýval slaměný lustr a u stěny na malém stolku ze staršího, ale stále funkčního magnetofonu zněla mně tolik známá hudba B. B. Kinga. ,,Netvař se tak udiveně a sedni si někam na prdel." Pobídl mě Robin.,,Ke mně půjde." Vykřikla vesele drobná dredatá slečna, majitelka onoho lahodného nakřáplého hlasu, nekompromisně mě popadla za ruku a

strhla si mě k sobě na lehce zašlé kanape. Při pohledu na tu mladou dívku, které nemohlo být víc než šestnáct, jsem pocítil do té doby odpočívající škubnutí v rozkroku. ,,Já jsem Roman, zachránili jste mě lidi, vůbec jsem nevěděl co si počít." To neřeš, to je v pohodě." Řekl opět Robin. ,,Mládě po mém boku mi vlepilo mlaskavý polibek na rty. ,,Já jsem Sára a jsem ráda, že mám takovouhle nečekanou společnost. Robin má problémy s erekcí a tihle dva jsou věčně zakouslý do sebe. ,,Nech toho, ty píčo." Nedal se Robin. Sára se ke mně přitulila a jen se smála, Robin se smál taky a nic už neměl potřebu řešit. ,,Já jsem Vágus a tohle je má drahá Verča.“ Vágus byl punkáč zhruba v mém věku a vlastně i jeho tělesné proporce byly dost podobné, měl vykulené hnědé oči a červené číro zplihlé napravo. Jeho milá Verča byla sice nejspíše o něco starší než Sára, každopádně ale plnoletost bych nečekal ani náhodou. Měla černé vlasy střižené na ježka, černé linky kolem očí a černé nehty. Následně jsem dostal plastovou láhev s vysoce kvalitním vínem a opět se navrátil do opilosti, jíž hrozilo odstoupení díky venkovnímu mrazu. Má únava byla značná, netrvalo dlouho a já usnul té malé divošce hlavou v klíně.

10.

,,Vstávej už, máš tady nějakou započatou práci."

Ta malá divoška mi seděla přímo u hlavy a v ruce držela otevřenou láhev Fernetu. Automaticky jsem jí zajel rukou do rozkroku, až leknutím vyjekla. ,,Jakou práci máš na mysli?" Řekl jsem jí na to, aniž bych ruku odtáhl. ,,Teď není čas na prasárny, napij se a jdem ven do akce, jestli teda nemáš nic lepšího na práci." Vytklo mi to dredaté robátko. ,,Jaká zas akce?" Svět těchto lidí se mi začal docela zamlouvat. ,,Jdem sehnat nějaký jídlo a taky prachy na chlast, pomůžeš nám, nebo ti to je nějak proti srsti?" ,,Ne vůbec není, jen jsem dlouho nešukal a neumim se úplně ovládat při pohledu na takovou rozpustilou divošku s měkoučkým klínem." Nežně jsem jí vniknul dlaní pod kalhotky a láskyplně pohladil jejího krátce střiženého bobříka. Ruku jsem opět vytáhl a políbil ji na lačné rty. ,,Ty jeden, ale teď jdem, už na nás ostatní čekají venku." Zvedl jsem se z matrace na kterou si popravdě vůbec nevzpomínám, oblékl si zbytek svršků a následoval Sáru ven z kanálu. Na povrchu stáli všichni ostatní v kolečku, kolovali jointa a řešili, co dnes podniknou. Byl nádherný zimní den, vymalovaný výtvarně nadaným mrazem. Přidal jsem se ke kolečku a téměř okamžitě na mě při hulícím rituálu přišla řada. ,,Pomůžeš nám, Romane?" Zeptal se mě Robin, uvědomil jsem si, že je to vůbec poprvé, co ho vidím relativně střízlivého. ,,Záleží jak, ale jinak asi jo, proč ne, nemám dnes nic neodkladnýho na práci." ,,Dobře, se Sárou si, koukám, dobře rozumíš, tak půjdeš s

ní, to by mohlo fungovat." ,,Je to milé děvče." Prohodil jsem jen tak mimochodem. Robin se nedal odbýt a pokračoval. ,,Tady máš tašku na to, co najdete, dumpster ti něco říká?" ,,Jo, jednou jsem to zkusil." ,,Aha, no nic, Sára ti všechno vysvětlí, to by neměl bejt problém." Hulící kolečko opět přišlo ke mně, potáhl jsem a vypustil hustý kouř, pohladil jsem Sáru po světle hnědých dredech a zadíval se jí do očí. Takové mládě, taková sladká nádherná bytost a já ji najdu v kanálu s touhle pochybnou partičkou. To milé stvoření si náhle stouplo na špičky, vzalo mi jointa, vtisklo letmý polibek a na oplátku poslalo zbytek Ferneta. Vágus s Robinem šli shánět chlast, Verča měla za úkol sehnat alespoň nějaké veselé rostlinky.

Vydal jsem se společně se Sárou zpět do města a teprve nyní si uvědomil, že jsme kdesi na Stodůlkách. Došli jsme až k metru a sestoupili dolů. Bylo teprve krátce po deváté ráno a můj tělesný stav nebyl nejlepší, nechtěl jsem však dávat nic znát, tvářil jsem se proto jako člověk, kterému v životě vše vychází a nemůže ho nic rozházet. Metro, jak se dalo čekat, bylo opět naplněné především ,,Ahoj, lidmi“, štěstí na známé jsem tentokrát neměl. Popravdě jsem v tuto chvíli ani neměl potřebu nikoho dalšího znát, po mém boku se právě nacházela bytost pouhým pohledem trhající mé spodky. S tou myšlenkou jsem si též uvědomil, že trocha hygieny by mě též nezabila. Vidina orálního sexu ve mně vždy

probouzí dobře vyhlížejícího čistotného chlapce. Naštěstí jsme v metru strávili jen malou chvilku, jelikož náš cíl byl nedaleko metra Luka. Jistá partička pubescentů, si nás začala prohlížet a jeden z nich dokonce pozdravil Sáru, to už jsme ovšem vystupovali a rychle prchali ven z metra. Pubescenti za námi na štěstí namířeno neměli. ,,Sakra, ti byli z mojí bejvalý třídy." Povzdechla si Sára. ,,Copak se stalo, že žiješ tak jak žiješ?" Zeptal jsem se jí. ,,Ale, rodiče mě chtěli přesně podle svých představ, vůbec je nezajímal můj názor. Vysrala jsem se na školu, utekla od nich, je to už druhej tejden, budu muset vypadnout někam hodně daleko, aby mě nenašli, tady, v Praze to je už dost vo držku. Ani nevim proč, ale zatím naši nevolali fízly, ve škole mě nahlásili, že jsem nemocná, jen mi občas volaj a píšou, abych prej neblbla, že si zkurvim celej život. Ty ví hovno, co je život. Čekám, že do tejdne po mně fízlové jdou tak jako tak. Do toho ti teploušové ze třídy určitě roznesou, že mě viděli.,, „Kolik ti vlastně je, jestli se můžu zeptat?" Ptal jsem se i přes to, že by mi bylo jedno i kdyby jí bylo dvanáct a byla pomazaná burákovým máslem. ,,Před měsícem mi bylo patnáct, ještě pořád mě chceš šoustat?" Ušklíbla se na mě výrazem připitomělé lolitky, která zatoužila po cukrátku. ,,To si piš, že chci, jestli ti teda nevadí, že mně už bylo třicet." ,,Ne, to teda nevadí, alespoň ta tvá kláda už poznala život a ví, co se sluší a patří." Za tohoto hovoru jsme došli až k

Hyperturbomarketu, obešli ho ze zadu a stanuli před obrovským železným kontejnerem. Chtěl jsem se předvést, a tak jsem naoko zkušeně otevřel víko. Kontejner byl ze dvou třetin naplněný všemožnými potravinami, hlavně zeleninou. I přes počáteční závan tlení jsem věděl, že tady najdeme dost pro všechny obyvatele kanálu. Sára na nic nečekala a takřka skočila do té haldy. ,,Já ti to budu podávat, ty zůstaň venku a plň tašky." Její povel byl zcela jasný, její pohyby uvnitř kontejneru neobyčejně hbité. Po necelých deseti minutách, jsme měli naplněnou mou i její tašku. Sára vyskočila ven a pohladila mě ulepenou rukou po tváři. Nedaleko kolem se procházel robustní chlápek z ochranky a jen kroutil hlavou. Když jsme obešli Hyperturbomarket na druhou stranu, navrhl jsem alespoň relativní koupel v umyvadlech na veřejných záchodcích. Nejprve jsem já zůstal venku u tašek a Sára se šla omýt. Vše se obešlo bez problémů a já dokonce obdržel cigaretu od jednoho stárnoucího rockera. Byla teď řada na mně, vypravil jsem se dovnitř a za doprovodu odporné hudební produkce místního rádia se dostal až na záchod. Nebral jsem si příliš servítky a rovnou se svlékl do naha. V tu chvíli tam nikdo nebyl, ale jakmile jsem si začal omývat důkladně své přirození, vešel na toaletu úlisný kravaťák a samým vyděšením ztratil svou čtvrtou pozlacenou sponu z kravaty. Rychle jsem dokončil očistu otřel se do papírových ubrousků

a snažil se co nejdříve z této marketové krabice zmizet. Až teď mi došlo, že celé to mé divadlo museli vidět na kamerách, které nad umyvadly s jistou samozřejmostí jsou. Uviděl jsem dvě gorily kráčející přímo proti mně. ,,Tamhle je ta svině!" Vykřikl jeden z nich a zrychlili krok. Rozběhl jsem se přímo proti nim, což nečekali a mně se podařilo proběhnout přímo mezi nimi. Zajímalo by mě, jak to Sára dokázala tak v klidu. Vyběhl jsem ven a hned volám na Sáru. ,,Dělej, padáme!" Popadl jsem jednu z tašek a Sára běžela automaticky za mnou. Naštěstí nikdo nejevil zájem pronásledovat nás, mohli jsme tedy na chvilku odložit tašky na zem a vydechnou. ,,Co se stalo?" Zeptala se má dobrodružná společnice tím svým výrazným hlasem. ,,Ale, viděli mě, jak se koupu nahej v umyvadle." Sára se začala strašlivě smát. ,,Ty jsi tam lítal nahej, to je jízda, kde ty ses vlastně vzal. Já si omyla co se dalo ve spodním prádle a zbytek jsem dodělala pomocí mokrejch ubrousků zavřená na záchodě a neboj, pindu jsem vzala pořádně." To slovo,pinda, to mám strašně rád, ale většina žen ho nemá příliš v oblibě. Též mi došla jistá podobnost s jezinkami z mých častých nočních či drogových snů. Vzájemně pobaveni jsme se vydali zpět ke kanálu. Sára se mi ještě pochlubila dvěma dvoulitrovými lahvemi naplněnými vodou. ,,I voda se může někdy hodit." Pronesla důležitě. Cestou od Stodůlek jsme nikoho nepotkali, bylo necelé poledne a v kanále dosud nikdo další nebyl.

,,Nejdřív přijde Veru a tý je jasný, co máme v plánu, nepřijde tedy dřív než po jedný." Usmála se na mě má průvodkyně nedělní rozkoší. ,,Co tím naznačuješ?" Pronesl jsem při pozvolném sestupování do hlubin podzemní komnaty. ,,Nic, jen že máš ještě nějakou nedokončenou práci." „A jakou?" Hrát blba mi šlo vždy tak nějak samo. Dovedl jsem to do takové dokonalosti, že mě i policisté nechávali často raději jít a nechtěli žádnou pokutu za nějaký ten drobný prohřešek, jako je třeba krmení holubů na Karlově mostě. ,,Pojď prcat, hlupáčku." Řekla jen, rychle sestoupila dolů a zavřela za sebou poklop. Po poklopu následoval můj poklopec, který byl pro změnu drobnými prsty otevřen. Její mladé ruce vykonávaly neuvěřitelnou práci. Kalhoty i spodky se zanedlouho válely kdesi v rohu místnosti, zatímco má horní polovina těla byla stále navlečena do zimního kabátu a svetrů. ,,Ten je nádhernej." Zaslechl jsem ve svém rozkroku a pocítil žhavý polibek na špičce pohlavního ústrojí. Teprve když můj v rekordním čase ztopořený úd zmizel takřka celý v jejích dívčích ústech, pocítil jsem horko a vlastními silami se zbavil i oblečení zakrývající horní část těla. Jakmile jsem byl celý nahý, ona stále oblečená vstala a dala mi ochutnat mého vlastního penisu. Po polibku do mě strčila a já se jak bezmocné děcko svalil dolů, na matraci. Ta, která měla k dětskému věku daleko blíže, se s přirozenou elegancí svlékla a svým krásným ženským lůnem

dosedla na můj obličej. Byla jak kvetoucí

sedmikráska, malá, krásná a voňavá. Netrvalo dlouho a já měl možnost pocítit všechny její přednosti. Byl jsem v ní tak hluboko, jako již dlouho v žádné jiné, ona kroužila jak luční víla, vydávala nádherné dechberoucí zvuky a čas od času i vykřikla. Její poslední výkřik vyvolal i můj výstřik, který spočinul na jejích nádherných ňadrech s těmi nejúžasnějšími bradavkami. ,,Teď mi to prosím vetři do kůže, to je ten nejlepší krém na mou pleť." ,,S radostí, ty malé rozkošné zvíře." Vtíral jsem své sperma do její bělostné kůže a při tom stále silněji pociťoval příchod další nezastavitelné erekce. ,,Chci vidět, jak si honíš u mý hlavy, prosím." Její žádosti jsem bez otálení vyhověl. Svou druhou rukou jsem jí projížděl po těle, kam až jsem dosáhl. Dole byla stále rozevřená a neskutečně mokrá, netrvalo dlouho a opět jsme pokračovali v té nejstarší a nejnádhernější dovednosti. Tentokrát dostala žízeň a má bílkovina jí podle jejích slov výborně posloužila. Zpocení a umatlaní, jsme si spočinuli v náručí a já věděl, že to nemůže skončit jen tak snadno.

11.

Usnuli jsme jako dvě spokojené šelmičky. Ve snu se mi opět zjevily jezinky, vlnily se sice jako obvykle, ale byly jakoby více lhostejné,

nedokázaly přenést přes srdce, že jsem i ve skutečném světě nalezl mladou dívku s tak nádhernou pindou, která by těm jejich mohla klidně konkurovat. V tuto chvíli jsem byl skutečně spokojeným mužem, který se opět takřka dotkl až samotného sexuálního Olympu. V náručí té malé žádostivé mršky mě čekalo, ještě nemalé dobrodružství, dokonce ani ono magické stvoření, co se mi tak často zjevovalo, aby dalo najevo, že existují i jiné smyslové možnosti, se mi nyní do hlavy nevkrádalo ani v nejmenším. Spal jsem spánkem ukojeného samce a netoužil snad po ničem jiném.

Ze spokojeného spánku v pevném objetí našich nahých a stále rozpálených těl nás probudilo až bušení do víka kanálu. ,,Jste tam lidičkové, můžeme vejít?" Byl to hlas Verči a my se trhnutím takřka zároveň probudili. Sára byla pohotovější a ihned reagoval na hlas shůry. ,,Dejte nám pět minut, dík." Naposledy jsme si rukama vzájemně přejeli svá nádherná, sobě odevzdaná těla a rychle na sebe hodili něco málo šatů. ,,Dobrý, můžete dolů." Zvolala slavnostně Sára. Víko se v krátkém okamžiku otevřelo a s ním do podzemí vniklo i trochu toho denního světla. ,,Vy s tím naděláte, tak by jsme viděli, jak šoustáte no, vždyť by se hovno stalo, já bych si to vedle vás rozdal s Verčou a Robin by se neúspěšně pokusil o honitbu." Spustil Vágus očividně již určitými látkami načatý. ,,Ty běž taky do prdele." Ozval se mužský hlas shora. Postupně všichni slezli dolů,

Robin zadělal poklop, abychom mohli vzájemně

pochlubit svými úlovky. ,,Tak se ukažte, co máte." Pravil nejprve směrem k nám, očividný vůdce tlupy Robin, který ovšem již též začínal nést známky své tolik známé opilosti. ,,Tak čum na drát." Řekla mu na to Sára a s mou pomocí začala vyndávat obsah tašek na zem. Byl tam naprosto zdravý špenát, ještě balený v pytli, asi tři kila brambor, několik mrkví, petržel, jablka, tři hlávky zelí a trochu potlučená rajčata k okamžitému upotřebení. ,,To není tak špatný." Poznamenal Robin. ,,A co máš ty?" Pohlédl na Verču. Ta se ušklíbla a vytáhla asi tři gramy trávy, jedno balení tabáku i s papírky a jako bonus kuličku plastického hašiše. ,,Hmm." Reagovali jsme patrně všichni. ,,No a my máme pětilitovej kanystr bílýho vína, litr vodky, pro každýho pivo na ráno a dokonce nám zbylo asi ještě pade na zejtra." Pochlubil se Robin a společně s Vágusem to dali rovnou na stůl, jen piva dali do rohu na zem, přímo vedle mých trenek, kterých si nikdo nevšiml. ,,Tak tady jste, vy mrchy." Projelo mi hlavou. ,,Já jsem pro to dát nejdříve sucháče." Navrhl Vágus a všichni jsme to s radostí přijali. Posedali jsme si kolem nevelkého stolu a s patřičnou úctou sledovali, jak se dobrůtka připravuje. Již jsem skoro cítil ve svých ústech tu lahodnou chuť hašiše, když se mi rozezněl telefon. Byla to naštěstí jen zpráva, ovšem poměrně mě vyděsilo, že je od mé matky. Žádala mě, abych je přišel na druhý den navštívit, jestli

se tedy ještě zdržuji v Praze, prý navaří a i otec bude střízlivý. ,,No dobrý, ale abych byl střízlivej já." Napadlo mě, ale jelikož jsem neměl žádný kredit, na zprávu jsem nijak nereagoval a původně na to nechtěl ani myslet, jelikož ovšem na konci zprávy stálo jako dovětek: ,,Případně můžeš i přespat." Napadla mě ihned jistá neřestná myšlenka, otočil jsem se směrem k Sáře a zeptal se jí. ,,Kotě, co děláš zítra odpoledne?" ,,Asi nic neobvyklýho." Řekla mi ona na to. ,,A co bys řekla na návštěvu u mých rodičů, jsou sice trochu mimo, řek bych skoro mrtvý, ale mají záchvat si zítra hrát na fungující rodinu, tak jim to můžem dopřát. Představím tě jako své děvče, najíme se a můžem i přespat, sami v pokoji..." ,,Tak děvče?" Dloubla do mě a začala se chichotat. Ostatní nám nevěnovali příliš pozornosti, jelikož ve sklenici již doutnal hašišový váleček na špendlíku a pomalu plnil celou sklenici. Začínal Vágus jako ten, který to tak krásně připravil, poté Verča, jejíž zásluhou jsme si mohli tuto dobrotu dopřát, dále následovala Sára, potom já a nakonec Robin, který mezitím stačil nalít všem panáka laciné vodky euroshoper. Kouř byl ještě lahodnější, než jsem čekal, euforický účinek se dostavil takřka okamžitě. Vodka byla pro změnu ještě odpornější, oproti očekávání. Při poslechu balkánských cigánských dechovek jsme se všichni společně ponořovali stále hlouběji do bujarosti, opilosti a posléze i vytuhlosti. Chvílemi se mi chtělo z té

odporné čiré tekutiny až zvracet, mou záchranou bylo to, že zanedlouho došla. Víno bylo znatelně pitelnější. Sára na mě házela vyzývavé pohledy a byla okouzlující i přes nemalou zhulenost a vykalenost. Jako zamilovaní ožralové jsme ve chvíli, kdy ostatní ještě lezli zmatenými pohyby po místnosti, vklouzli společně pod deku a pokoušeli se neúspěšně o soulož. Brzy jsme si naštěstí uvědomili, že to bude lepší nechat na nějaký schopnější okamžik a oddali se spánku v příjemně těsné blízkosti.

12.

To ráno jsem byl rozhodnut, konečně navštívit sociální úřad a pokusit se požádat o podporu v hmotné nouzi. Na jednu stranu jsem se děsil toho chladného úřednického prostředí, na stranu druhou jsem tušil nečekanou zábavu pro dnešní dopoledne. Vstal jsem a začal se pomalu oblíkat a vůbec celkově připravovat, abych nevzbudil úplný odpor okolí. Snažil jsem se být tichý, ale přesto se mi podařilo probudit Sáru. Rozespale se na mě usmívala, sklonil jsem se k ní, políbil na šíji a potichounku zašeptal do ouška. ,,Spi, já jdu na tu socku, vrátím se pro tebe a půjdem za těmi rodiči." Políbila mě na rty a téměř okamžitě usnula. Ostatní obyvatelé podzemní místnosti spali spánkem daleko tvrdším, což svědčilo o pořádně dlouhém tahu. Vylezl jsem na povrch a

vydal se na metro.

Bylo půl deváté, když jsem dorazil do metra, řádilo tu mnoho revizorů, ovšem já prošel přímo jejich hloučkem a málem do jednoho vrazil, další věc, která většinou funguje. Vlezl jsem do zadního vagónu a obsadil volné místo vedle asi čtyřicetiletého muže, jenž se snažil zabít zbytek svých mozkových buněk pročítáním Blesku. ,,Sagvan Tofi se přiznal ke své homosexualitě." Informace velice zásadní pro tento den. Metro se plnilo dalšími a dalšími lidmi a skoro žádný z nich si nedokázal představit jiný život. Na Náměstí Republiky ovšem nastoupila Ohnivá Růža a hned si to taky hnala ke mně. ,,Ahoj Romane, co ty tu, já myslela, že už nejsi v Praze." Její poměrně uplá bunda dala vyniknout jejím nádherným oblým ňadrům, tak mnoho radostí přinášejících v jisté, ne tak vzdálené minulosti. ,,Já musim na socku a pak ještě za rodiči, pozvali mě a já jim možná představim, Sáru, dívku kterou jsem teď poznal, budou mít aspoň radost." ,,Tak ty máš holku jo, ty jeden, kde jsi k ní přišel?" Začala vyzvídat Růža. "Ale, v kanále a je jí patnáct." Odpověděl jsem popravdě. Ohnivá Růža byla očividně pobavená, kanál ji příliš nezaujal, nejspíš si myslela, že je to zas jen nějaká má hláška. ,,Patnáctka, ty draku, no jo, ty jsi měl vždycky mladší." ,,Jo je mlaďounká a strašně slaďoučká, to se prostě nedalo odolat...a co ty?" Zeptal jsem se na oplátku já. ,,Ale tak občas spim s Padrem." Vlastně až teprve teď jsem se dověděl tuto

skutečnost, proto jsem nasadil lehce udivený výraz. ,,S Padrem? Vlastně jsem vás viděl spolu, to mě mohlo napadnout." Růža pokračovala dál. ,,Nevim, jestli s nim mam bejt, je hodnej, dobře šuká, ale nevim, jsem pořád taková nerozhodná." ,,Tak uvidíš, já vlastně taky nevim, jak to s tím mláďátkem brát." Metro dojelo na Palmovku a Růža se se mnou spěšně rozloučila, pospíchala někam do školy. Já pokračoval o kousek dál na Vysočanskou. Vylezl jsem na povrch a podél kolejí tramvaje jsem se vydal dolů až k úřadu, uvnitř byl standardní ruch a já po schodech vystoupal do čtvrtého patra, kde sídlil úřad práce a též můj vysněný úřad sociální. Využil jsem schody především proto, že nastoupit do místního výtahu vyžadovalo pozdější nutnou návštěvu psychiatra. Ve čtvrtém patře jsem šel rovnou dozadu a zapsal se u scvrklého vyplešatělého sekuriťáka, kterého bych zařadil mezi ,Ahoj, takřka v důchodu. Byli tu dvě přijímací kanceláře a jedna prostřední, kde sídlila všemocná vedoucí. Po zběžném prohlédnutí zde přítomných lidí jsem si z počátku výrazněji povšiml jen partičky cigánů u zadní kanceláře, kteří se snažili ukrátit čekání různými taškařicemi. ,,Slušní" spoluobčané jen opovržlivě pokukovali a zatím se nijak neprojevovali. Další zajímavý úkaz od samého počátku byla nervózní těhotná žena v modrých džínových šatech stojící pro změnu u kanceláře přední. ,,To je úroveň, jak dlouho mě tady asi nechají stát, to budou čekat až mi

praskne voda?" ,,Uklidněte se paní, na každého dojde." Pravil svým důležitým hlasem scvrklý ohyzda z ochranky. Zabral jsem volnou židli, hned vedle toho ,,důležitého" muže a začetl se do své mykologické příručky, kde je alespoň z části odryté tajemství ohledně mechanických elfů, na které jsem posledních pár dní tak nějak zapomínal. Relativní ticho, které bylo doprovázeno jen občasnými hlasy a smíchem odzadu bylo násilně přerušeno vyvrácenými dveřmi a výkřiky pološíleného padesátníka. ,,Vy posíláte lidi pod most, vy prašivý hyeny. Hovno pod most, vy posíláte lidi na most a nebo jim podáváte provaz, já jsem nemocný člověk!" Muž křičel stále hlasitěji a pomalu přestávalo být jeho artikulaci rozumět. Security muž na svém pochybném místě se snažil zasáhnou, ovšem než stačil cokoliv udělat, rozlétlo se okno a s výkřikem ,,posíláte lidí na smrt, vy prašivý hyeny," se rozohněný muž zřítil dolů. Chvíli bylo ticho, to bylo opět přerušeno tentokrát nedoslýchavým bývalým agentem STB. ,,Co se stalo, to už jsem na řadě." ,,Ne, to se jen někdo zabil, dědo." Odvětil mu na to plešatý mladík s výrazem Himmlera. Zanedlouho se pod oknem rozezněly sirény a do čekárny dorazili sklenáři s novým sklem, bleskově provedli svou rutinní práci a opět se vypařili. Musel jsem každopádně uznat, že se tady člověk ani v nejmenším nenudí. Konečně se dostala na řadu těhotná nervóza, pomalu se vsunula do kanceláře a její vyčítavé

poznámky k nám doléhaly i skrze zavřené dveře. Do čekárny vešla vysoká kobylovitá rádoby manekýna, s výrazem nadřazené rasy, což způsobilo vznik celoživotní lásky s mladým Himmlerem. Dožadovala se ihned vpuštění do jedné z kanceláří, že prý na to nemá celý den. Místní ochranář a zapisovatel, který mě již nějaký čas přiváděl k nepříčetnosti vrzáním svými porcelánovými zubními protézami, přestal konečně vydávat ty odporné zvuky, vstal plně rozhodnut pomalu vznikající problém řešit. ,,Madam, tady se zapište jako ostatní a počkejte, až přijdete na řadu." Kobylu to namíchlo ještě víc a začala se s tímto scvrklíkem hádat. ,,Kdo si myslíš, že seš? Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat." ,,Madam, uklidněte se, já tohle dělám dobrovolně, protože zatím nemají jiný systém, pomáhám lidem, aby věděli kdy jsou na řadě, sloužím lidem z dobré vůle a nikdo tu na mě nebude řvát." Mladý Himmler vstal a prohodil stárnoucího ochranáře spravedlnosti právě zaskleným oknem, při dopadu na dlažbu k nám ještě několik minut doléhalo nepříjemné vrzání zubních protéz. Opět se ozvala siréna a opět dorazili sklenáři. Mladý pár drogově závislých, který při této příležitosti právě dorazil, byl přepaden stihomanem a raději se opět vytratil. Konečně přišlo na řadu mé jméno, vyšla těhotná nervóza a já mohl vejít do vytoužené kanceláře, kde vládla padesátiletá žena s opičím výrazem a chybějící zadnicí. Její spolupracovník byl asi

pětadvacetiletý muž toužící po ženách s chybějící

zadnicí. Nedokázal pochopit, co ti ostatní na těch,, prdelích" vidí. ,,Posaďte se," pobídla mě opičí žena. Usadil jsem se na židli naproti ní a vytáhl vypsané papíry. ,,Vy jste pan Roman Koš?" Zněla její první otázka. Na souhlas jsem přikývl a ona pokračovala. ,,Kde teď bydlíte a čím se živíte?" Zněly její další otázky. ,,Bydlím různě, teď zrovna v kanálu, jinak u přátel či v různých komunitách." ,,Takže stálé bydlení nemáte?" ,,V podstatě nemám." Žena na mě úřednicky pohlédla. ,,Tak to zapíšeme jako bez přístřeší, a co ta práce?" ,,Občas nějaký brigády nebo někdy hraní na ulici." Odpověděl jsem bez dlouhého rozmýšlení. ,,Zajímavé, nicméně alespoň ty brigády potřebuju doložit." Do místnosti vešla nádherná vysoká dívka, svírající v rukou nějaké papíry. V několika následujících vteřinách jsem z ní nedokázal odtrhnout zrak. I ona si mě povšimla a poslala mi vzdušný polibek. Přemýšlel jsem, jaké to je, rozdat si to s mladou úřednicí a naprosto zapomněl, že jsem tu ohledně úplně jiné záležitosti. Naštěstí jsem byl ze svého stavu vytržení brzy vysvobozen, jelikož dívka opět odešla. Tedy až poté, co na mě vyzývavě mrkla a mně opět začal tuhnout rozkrok. Pohled na opici přede mnou naopak můj rozkrok naprosto umrtvil a má soustředěnost byla v plné síle zpět. Úřednice mi předala pár dalších papírů za ty, které jsem jí odevzdal a mohl se těšit na další

srdečnou návštěvu. ,,Na shledanou." Rozloučili

se se mnou oba obyvatelé kanceláře najednou, mladý muž se do té doby neprojevoval, ale bylo mi jasné, že se začne projevovat po mém odchodu na své ,,bezprdelní" velitelce. ,,Na shledanou," řekl jsem já a odešel z kanceláře. Při pohledu na čekárnu, kde se opět lehce vyměnilo osazenstvo, jsem si nemohl odpustit úšklebek nad zábavním prostředím, po kterém se mi bude jistě stýskat. V dálce jsem naposledy zahlédl úchvatné křivky mladé nadějné úřednice a konečně odešel pryč na čerstvý vzduch. Před budovou úřadu jsem jen tak chvilku stál a zhluboka dýchal, po mé levici stál i rozpadající se komunista s kyslíkovým přístrojem. ,,Nevíte, jestli jsem už na řadě?" Zeptal se mě. ,,Myslím, že stále." Odpověděl jsem mu a raději odešel.

Cesta metrem byla nudnou nutností, abych se mohl opět přesunout do objetí té mlaďoučké, neustále rozpálené Sáry. Na Stodůlkách jsem kousek od výlezu potkal naše dva punkové milence, ještě poměrně v použitelném stavu. ,,Jsi dost dlouho pryč, Sára už se tě nemůže dočkat." Zrychlil jsem krok, abych byl co nejdříve u ní. Čekala mě jen spoře oblečená v opuštěném kanálu a bylo zcela jasné, co bude následovat. Mí drazí rodičové budou muset ještě chvilenku počkat, tohle si nemohu nechat ujít ani náhodou. Zalezli jsme do vyhřátého lůžka a synchronizovanými pohyby jsme ono teplo ještě o pár stupňů zvyšovali, bylo to tak silné a vlhké, že jsme nedokázali jen tak přestat. Mohu zpětně

uznat, že minimálně její sedmikrásku jsem k

zbláznění miloval od prvního doteku a zbytek, ten byl též nevýslovně sladký.

13.

Vlastně ani nevím, co to bylo za šílený plán vzít Sáru představit mým rodičům, že to skončí jako tragédie, se dalo docela snadno odhadnout. Dostatečným varováním mi snad mohla být má předešlá sólová návštěva, kdy jsem viděl všechny ty hrůzy. To jsem vážně čekal, že se za pár dní něco extra změní? Pravdou je, že určitou snahu udělat o něco lepší dojem, než jaká je skutečnost, opravdu měli, ale i tak se to zvrhlo s neskutečnou příšerností.

Vyrazili jsme se Sárou z kanálu asi o půl čtvrté. Cestu jsme si krátili polibky, doteky a milostnými pohledy, okolí pro nás bylo jen druhotným doplňkem cesty. Za necelou hodinu jsme již stáli v Ďáblicích, před vysokým panelovým domem, kde moji rodiče žili. ,,Nevím, ani se mi tam teď moc nechce, bojím se, co tam tentokrát najdem." Přiznal jsem se skloněnou hlavou své obavy. Sára na mě pohlédla a chytla mě pevně za ruku. ,,Neboj, společně to zvládnem, já mám taky příšerný rodiče, to bych se divila, kdyby je ti tvoji svou příšerností porazili." Nemohla ani v nejmenším tušit, jaké hrůzy se zde mohou odehrát, a že její rodiče jsou proti mým skoro

záviděníhodní. Vstoupili jsme tedy do domu a zazvonili v přízemí na mé rodiče. Zanedlouho se otevřely dveře a tam stála má matka v příšerných fialových lesklých šatech, měla natočené vlasy a přehnaně nalíčenou tvář, podle výrazu jejích očí mi bylo jasné, že je opět na práškách, i když zvolila pro dnešní den přeci jenom o něco slabší dávku. ,,Ahoj Románku, to jsme rádi, že jsi přišel, báli jsme se, že zas nepřijdeš." Na chvilku se zarazila při pohledu na Sáru. Nikdy neměla pochopení pro lidi co si úmyslně ,,zacuchají" vlasy. Zachovala ovšem dekórum a doširoka se usmála, díky této děsivé grimase byly dnes poprvé obnaženy její zčernalé zuby, což ve spojení s výraznou rudou rtěnkou vše ještě zveličovalo. ,,Ty jsi vzal i své děvče, to ses ani nepochlubil, že máš známost." Matka natáhla svou povadlou ruku směrem k Sáře, ta na vteřinu zaváhala, ale nakonec natáhla svou ruku a vzala ji na milost, matka ji stiskla a ještě příšerněji se zatvářila. ,,Já jsem Košová, ráda vás poznávám slečno." ,,Já jsem...Sára." Odpověděla již nyní silně rozrušená kráska po mém boku. Vstoupili jsme dovnitř a já musel ocenit snahu, jelikož odpadky, které se ještě před pár dny válely prakticky všude, beze stopy zmizely. Zuli jsme se a vešli do obývacího pokoje, kde byl na stole dokonce i čistý ubrus, a co mě zaskočilo snad úplně nejvíc, chlebíčky. Na gauči seděl otec, kouřil cigaretu a popíjel kafe.to bylo další překvapení, otec byl střízlivý, nechtělo se mi věřit

vlastním očím. Otec vstal a přistoupil k nám. ,,Já jsem Martin Koš, Romanův táta, rád vás poznávám, slečno. ,,Sára." Řeklo to vyděšené drobné stvoření. ,,No tak se přece posaďte." Pobídla nás matka a my ji uposlechli. ,,Dáte si něco k jídlu?" Pokračovala. ,,Koprovku s vajíčkem vám mohu nabídnout." Díky, mámo, to si dáme rádi. Ty též, Sáro?" ,,Jo, děkuju, dám si." Oba jsme tedy odsouhlasili nabídku a matka se vytratila do kuchyně, kde byly slyšet údery nádobí o zem a chrastění prášků sypajících se ze sklenice. Otec na mě příliš nedbal a začal se vyptávat Sáry na její život, čehož jsem se obával. ,,Co studujete, slečno? Vypadáte hrozně mladě, aby vás ten náš kluk moc nezkazil. Sára byla nejistá každým okamžikem víc a víc, byla ovšem úžasná a pochopila, jakou hru má hrát. ,,Teď zrovna nic, přerušila jsem studia, abych mohla cestovat a od září jdu na obchodní akademii, zdrávka popravdě nebyla ta nejlepší volba." Byl to sice holý nesmysl, otce to ovšem uspokojilo, což byl jediný cíl. ,,Kouříte?" Sára přikývla a otec nám dal každému po cigaretě. Mezitím se vrátila matka i s jídlem a my se do toho mohli pustit. ,,Přines pivo, bez toho to stojí za hovno." Poručil otec matce. Ta hned každému nalila z plastové láhve do půllitru. Jídlo se dojedlo a na stole již stála láhev vodky, mé obavy se pomalu ale jistě začaly naplňovat. Matka začínala být čím dál nervóznější a často jen tak bez důvodu odcházela do kuchyně. Otec začal být čím dál důvěrnější,

neustále se vyptával a doléval další vodku. ,,A kolik vám je, slečno? Vypadáte opravdu mladě.“ Sára opět zalhala. ,,Bylo mi před měsícem devatenáct, ale je pravda, že mi většinou hádají ještě míň." ,,To máte pravdu, čekal jsem míň." Matka se vrátila ze své další návštěvy kuchyně a začínala mít zjevné problémy s orientací, ztěžka dosedla do křesla a následně se skoro celá polila pivem, nevěnovala tomu prakticky žádnou pozornost, dál jen poslouchala naše hovory, neměla již sílu se jakkoliv jinak zapojovat, dávka prášků v její krvi byla již značně vysoká. Připitoměle se usmívala na mě a na Sáru, zanedlouho poté jsem ji přistihl v neodkladném limbu. ,,A co, je dobrej v posteli?" Projevil otec svou znovu nabytou opilost. ,,Tati, co to tady rozjíždíš, jasně, že spolu šukáme, když už to musíš vědět." Vykřikl jsem, jelikož jsem již dále nevydržel být v klidu. ,,Jo, promiň, už se nebudu takhle ptát, já jdu stejně za chvilku za Láďou, tak vás tady nechám spát a dělejte si co chcete, mně je to jedno." Vstal, vyprázdnil zbytek flašky, zapálil další cigáro a vypadnul někam do tmy. Že se jednou vrátí, mě znervózňovalo, ale co se dalo dělat, každopádně teď jsme měli byt jen pro sebe, matka byla sjetá a dřív než za dvě hodiny se určitě vzbudit nehodlala. ,,Jdem do pořádný postele, má milá, navrhl jsem Sáře a zatáhl ji do svého pokoje, který byl stále zařízený, jako bych tam bydlel já nebo ségra. Mezi bachraté peřiny jsme již dopadli úplně nazí a naše sexuální rodeo

mohlo začít. ,,Jak jsi tady s nima moh žít, jsou fakt šílený." Sdělila mi rozžhavená kněžka rozkoše mezi polibky. ,,No, dalo mi to docela zabrat, proto jsem taky před pěti lety vypadnul, sám se teď divim, že jsem to vydžel tak dlouho." Dostal jsem do její štěrbinky čtvrtý prst a ona slasně vyjekla. ,,Měl jsi pravdu, máš opravdu horší rodiče než já, silně uvažuji, že se vrátím." Narážela se na mé prsty a pravou rukou konečně našla můj na maximum ztopořený úd. ,,No uvidíš, zase jsou dobrý, že na tebe nezavolali fízly, jen nevím, jak se jim budu líbit já." Začal jsem rukou v její vagíně všemožně kroutit, až začala vydávat hlasité mlaskavé rytmy, její honitba byla též daleko důkladnější a na špičce žaludu se objevila první drobná průhledná kapička slizu. ,,Nejdřív bych ale chtěla poznat tu tvou chatrč v lese, vezmeš mě tam, že jo?" Tohle se nedalo vydržet, naše zápolení se změnilo v běsnění, vytáhl jsem prsty z tryskajícího horského pramene, Sára pustila mé kamenné mužství a za doprovodu lahodného zakvílení jsem pocítil opět to neopakovatelné tajemství mladistvé pindy. ,,Myslím, že vemu, a budeš úplně první žena, která to tam uvidí." Během přirážení jsem ochutnával své potřísněné prsty a nemohl jsem si tu chuť vynachválit. Má druhá ruka se věnoval jemným ňadrům a špuntovitým bodcům bradavek. Sára se nečekaně vyprostila ze společného spojení a nastavila se na všechny čtyři. ,,Ještě jsi mi to ani jednou neudělal zezadu

a já to mám tolik ráda. Pohlédl jsem na krásně tvarovanou zadničku, která jako by přímo říkala, abych ji nejprve obšťastnil svým jazykem. Přisál jsem se k té andělské prdýlce a střídavě ochutnával obě dírky. Malinké potůčky vlhkosti jí stékaly vzájemně propletené po stehnech a já se je snažil všechny pochytat. ,,Každopádně tvý rodiče, bych na oplátku taky rád poznal." Vrazil jsem ho do ní vší silou, až se postel nebezpečně posunula stranou. ,,Uvidíme, třeba na to přijde brzy čas, ale popravdě nevím, jestli by ses jim líbil, táta je bejvalej voják a máti taková domácí puťka. ,,Dál se to už nedalo vydržet, muselo to ze mě ven. Vytáhl jsem svého oslizlého plaza a zdatnou dávkou bělostné tekutiny jsem jí pokropil záda. ,,Stejně si myslim, že jí je daleko míň, ty zasranej úchyle." Zhostil se nás náhlý děs, nad námi stál úplně sťatej otec a špinavou dlaní si třel v rozkroku. ,,Sára začala ječet a otec se skácel k zemi. Matka byla stále v limbu. Na nic jsme nečekali, otřeli sperma do prostěradla a vypadli hledat nocleh na dnešní noc někam jinam. Otci jsem ještě zabavil kilo, usoudil jsem, že po tom, co předvedl, bychom si zasloužili ještě daleko víc. Vzpomněl jsem si na mejdan, který by měl probíhat kousek od Palmovky v Lízátku, do kanálu se nám tuto noc ani jednomu nechtělo. Venku pršelo a veškerý sníh začal tát, bylo kolem jedenácté v noci, autobusy ještě jezdily. Sedli jsme si do prvního autobusu, který jel naštěstí opravdu na Palmovku, a něžně se k sobě přitulili.