Blázni.cz - dobrý kanál

Kapitola III.

 

Cestou na Hlavní nádraží se Tomáš díval z okna, v hlavě si přehrával včerejší večer a bylo mu blaze. Lucie se vytasila v kuchyni i v posteli. Dokonce byla ochotná si vzít i ten sprostý obleček, co jí koupil v Berlíně. Byla to parodie na stejnokroj pokojské, z nepoddajného plastu. Dokonce k němu přibalili i oprašovátko - och!

 

V davu spěchajících lidí funěl do kopce, skrz odporný parčík, kde se houževnatě držely hloučky bezdomovců a ztracených existencí - když je z hlavní budovy už vyhnali policisté a sekuriťáci. Před hlavním vchodem se mu ulomilo kolečko na kufru.

 

Do prdele, doufám, že se mi nepoškodil projektor?

 

Z úvah ho vytrhl hluboký ženský hlas.

„Nemáte oheň?" Otočil se, aby dotyčné odsekl, že nemá čas, ale zarazil se. Spatřil totiž nejkrásnější ženu ve svém životě. Vysoká zrzka se zelenýma očima a obrovskými, smyslnými rty. Její pohled byl plný nevinnosti i chlípnosti zároveň. Elastické černé šaty se cvočky, obepínající její dokonalé tělo působily provokativně, světle šedý kožich zase přidával nádech luxusu. V kožených lodičkách na jehlových podpatcích byla vysoká až do nebe, a když spatřil cigaretu v rudě nalakovaných nehtech, zapomněl na vlak, který mu za chvíli jede, a šátral v náprsní kapse pro zapalovač. Když si strčila cigaretu mezi našpulené rudé rty, roztřásla se mu ruka. Musel držet zapalovač v obou dlaních, aby se trefil plamenem na špičku cigarety.

„Nějakej nervózní", poznamenala.

„Promiňte, já...nechci být nezdvořilý, ale mě za chvíli jede vlak. A měl jsem zpoždění, už když jsem vyrážel."

„Kam máte namířeno?"

„Do Ostravy, ale večer se vracím. Jestli ještě budete v Praze..."

„Budu tady", pronesla rozhodně. Pohodila hlavou a hříva z tekuté mědi se jí rozlétla kolem hlavy jako svatozář. Zlaté kruhy v uších se rozkývaly.

„Já ale přijedu až kolem deváté, možná by bylo lepší, kdybyste na mě počkala..."

„Budu tady. Budu na vás čekat."

 

„Kde jste sakra byl, za pět minut to jede!", láteřil šéf do telefonu.

„Omlouvám se, měl jsem menší nehodu", funěl Tomáš do mobilu, zatímco se řítil podchodem se zmrzačeným kufříkem v náručí.

„Lístek máte?"

„Koupím si ho ve vlaku."

„Ale budete ho mít s přirážkou. A tu už neproplatím!"

„Jistě, ano, za chvíli na viděnou!"

 

Ve vlaku si chtěl šéf zopakovat klíčové body prezentace, ale Tomáš byl duchem mimo.

„Co se s Vámi stalo, Vy mě vůbec nevnímáte!"

„Trochu jsme se včera chytli s přítelkyní."

„To je mi líto, ale vy jste profesionál! Jakmile odbije devátá, Váš osobní život musí jít na vedlejší kolej! Musíte podat výkon, ať se děje, co se děje. Dáme si kafe, a pak to zkusíme znovu!"

 

Při prezentaci mluvil hlavně šéf, který pochopil, že Tomáš toho ve svém stavu moc nepředvede. Ale naštěstí nebylo potřeba se bůhvíjak snažit - fakt, že si je Mnichov vybral jako dodavatele, jim zajistil plusové body. Zbytek zajistila cenová kalkulace, kterou ladili týden předem, aby nabídka vypadala co nejvýhodněji. Když šli se šéfem na pozdní oběd, měli už obchod v kapse. Díky tomu, a také s přihlédnutím k tomu, jak skvěle si vedl o dva dny dříve,bylo Tomášovi odpuštěno a během cesty do Prahy ho šéf nechal na pokoji - a pro následující den mu velkodušně poskytnul placené volno.

 

Čím víc se vlak blížil k Praze, tím víc byl Tomáš zamlklý. Nevěřil, že by na něj krásná neznámá čekala, navíc na tak nevlídném místě, jakým Hlavní nádraží stále je, i přes všechny snahy nových majitelů. Vždyť ani neví, jak se jmenuje. Měl jí dát alespoň vizitku. A vizitku svojí oblíbené restaurace. A zavolat tam, aby jí na devátou čekali s předkrmem a aperitivem, než dorazí on sám. Teď je mu to jasné, co měl všechno udělat. Ale už je pozdě. Nejradši by si nafackoval.

 

Když kráčel nádražní halou, mezi svítícími výklady zavřených obchodů, otáčel se a hledal v davu zrzavou hřívu své krasavice, aby si vzápětí vynadal, jak je naivní. Když ale procházel skleněnými dveřmi do neslavně proslulého parku, téměř do ní narazil. Vydal ze sebe jen heknutí.

 

„To je ale pěkné přivítání! Jak bylo v Ostravě?"

„Vy jste tady!"

„Ano, vždyť jsem Vám to říkala."

„To je...to je...nepůjdeme se najíst, mám strašný hlad. Dvě stanice tramvají odsud je moje oblíbená restaurace. A za to, že jste splnila svůj slib, Vás zvu!"

„To je od Vás moc milé."

„Pardon, ani jsem se nepředstavil." Upustil kufřík se žuchnutím na zem. Ozvalo se zlověstné prasknutí, ale on tomu nevěnoval pozornost. Křečovitě vytrčil levou ruku směrem k ní a zašeptal: „Jmenuji se Tomáš."

Jemně stiskla jeho tlustou dlaň svými štíhlými prsty.

„Evelína."

„Evelína, to je tak krásné jméno. Jako karamel."

„Cože?" Zasmála se o odhalila bělostný úsměv.

„To mě tak napadlo, tvoje jméno mi připomnělo karamel  - když do něj zaboříš lžičku, a on se táhne...nebo když ho máš v puse a převaluješ a rozpouští se ti...plácám nesmysly."

„Ne, to je moc roztomilý, co jsi řekl." Pohladila ho po zrudlé tváři.

„Tak...tak půjdeme."

 

Na Evelínu udělal Imperial dojem. S dětskou upřímností poskakovala kolem fontánky, čichala k popínavým květinám a strčila dovnitř ruku, aby si pohladila strakaté japonské kapry pod hladinou. Tomáš se smál. Lidé u stolků kolem se ovšem s pohoršením otáčeli.

 

Suchaři. Co je na tom špatnýho, umět se radovat ze života?

 

Dokonce i číšník se na ni zadíval s nelibostí.

„Ta dáma přišla s Vámi?"

„Ano, a chceme separé."

Číšník pozvedl obočí a suše pravil: „Jistě, pojďte prosím se mnou."

 

Tyhle ksichty ti přijdou draho, jen počkej. Napíšu ti to do hodnocení!

 

Jako předkrm objednal Tomáš ústřice. Evelína je neuměla jíst a on jí musel pomáhat. Díky tomu měl příležitost dotýkat se jí. A ona se nebránila. Než večeře dospěla k dezertu, už se líbali.