sem se na
podzim narodil
a
když cejtim
podzim, tak cejtim smutek
nepopsatelnej
smutek z pomíjivosti...
něco jako
bývá za soumraku někdy
ale za
soumraku se to děje rychle
tak člověk
nemá čas se do toho položit
a nakonec se
z toho získá energie
z podzimu
taky přichází energie
ale
průvodním jevem je ten smutek
neni to nic
hroznýho
jenom by se
to dalo nazvat
smutkem,
který nejde sdělit
nebo i když
dva lidi zažijou to stejný a maji stejnej pocit, ten smutek
tak to furt
není to spojení absolutní
kerý by
zrušilo tu touhu
takže jde
možná o touhu…
je to
energie a ta se nazývá různě
pomíjivost,
totéž
to je z tý
hry
sme
udejchaný a teď ležíme a mraky jdou nad hlavou a víme že za chvíli musíme domů,
že nás budou volat rodiče, a my cítíme tu touhu být venku za soumraku...v seně
cítit chlad z venku a teplo od toho druhého a
ze sena...a tolik vůní co se zapisujou do srdce
chvilku sme
uvěřili na nedorozumění, na bodnutí do srdce, abychom se ještě víc zakousli
no
upíři sme…
mírumilovný
co maji rádi
krev
svojí - i
toho druhýho
pujdeme na
vořechy někdy na podzim
loupat je z
kůžiček
a vobčas si
dát jednu hořkou