něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
11.8.2015
Havran

Říkali mu Havran. Byl to takovej ten správnej cikán. Cikán z dob, kdy cikáni byli ještě cikáni. Měřil skoro dva metry, měl orlí nos, nosil knír a v temných očích mu jiskřily odlesky žhavých uhlíků z tisíců dohasínajících ohňů. Znal jsem ho snad odjakživa. Pamatuju si, že jako kluk jsem se ho bál, ale když jsem dospíval a začal jsem s kámošema ze sousedství hrát na kytaru po barech, byl pro mě něco jako guru. Z nás mladejch zobáků tahal cigára a vyprávěl děsivý a mystický historky o tom, co se děje v nonstopech po zavíračce.


Občas, když už nad ránem nebylo o čem tlachat, půjčil si Havran od někoho kytaru a začal do tý smrdutý atmosféry, která věší pytle pod voči, hrát svoje bluesový songy. Hrál jako anděl a krákal do toho jako havran. Dodnes nevím, jestli ten jazyk, jehož zvuku jsem tehdy tak rád naslouchal, skutečně existuje. Možná to byla romština, možná nějakej temnej a prastarej jazyk, kterým si dnes povídají jenom krkavci nad zmrzlou Sibiří. Možná jen tak vršil potrhaný slabiky jednu na druhou, aby nechal k našim uším dolehnout veškerou hořkost světa. Nevím.


Roky plynuly. Dospěl jsem, našel jsem si práci a pověsil kytaru na hřebík. Přestěhoval jsem se do klidnější čtvrti a na Havrana a na svoje divoký léta jsem vzpomínal jen zřídka. Měl jsem jiný starosti.


Jednou v noci mi někdo začal bušit na dveře. Ještě jsem nespal, takže jsem jen s trhnutím zvedl oči od rozečtené knihy a vydal se pomalu ke dveřím. Mráz mi běhal po zádech, ale cítil jsem, že otevřít musím. Na prahu stál Havran, držel se za břicho, ze kterého mu crčela krev, a namáhavě oddechoval. Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem mu roztřesenou rukou naznačil, ať jde dál. Havran dovrávoral do obývacího pokoje, kde se sesunul do křesla. Zírali jsme na sebe. Zeptal jsem se ho, jestli nemám zavolat sanitku. Zavrtěl hlavou. Vypadal vlastně celkem spokojeně. Cítil jsem, že má radost z toho, že mě našel.


Té noci Havran u mě v obýváku umřel. Nikdy nezapomenu na slova, která pronesl předtím, než vydechl naposledy: „Už nikdy, more.“ 

<Turda>
Sdílejte: