něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 27. 11. 2017 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
31.8.2015
Zcela jasne blaznovstvi



,,Už nikdy, vím, musí to skončit!" Šílenství, strach, beznaděj, jediná možnost vykoupení, sebevražda. Úprk ven ze čtvrtého patra po starých schodech s vlastním vyčítavým pohledem v zádech. Stojím na ulici a sotva popadám dech. ,,Nemohu znovu prožít takovou rozkoš, musel bych se zabít a snad i ona by musela." Jsem pronásledován opětovným pádem společenské úrovně. Slíbili jsme oba, že o tom nebudeme mluvit. Jedu do Divoké Šárky tak jako mnohokrát v podobných situacích, kdy tělem proudí touha po jistých místech, jež souvisí s vlastním rozebráním se. Jsem z jedinců naprosto neovladatelně strhávaných svými tužbami sny a vzplanutími. Svedl jsem počestnou ženu k hříchu. ,,Utéct!" Kéž by to tak šlo. Sedím v Divoké Šárce na zahradě hospody, kde jsem na témže místě opakovaně propadl jejím očím. ,,Přijeď, bude tu i sedmikráska."
Dorazil jsem tehdy na místo i přes to, že jsem věděl o nemožnosti ovládnout se a vlastně to bylo právě proto. Cestou jsem se snažil nepropadat tomu všemu, láska byla nepřípustná. Doufal jsem v opilost a zapomnění. Snažil jsem se vnutit si toto doufání, ovšem stále se mi do toho všeho dostávaly obrazy jejích drobných, až panensky ojedinělých ňader s výraznými bodci bradavek. Pomalu jsem se dostával do fascinace.
Konečně jsem dorazil, seděla tu Erna s Valeriánem a právě sedmikráska, žena sice již po třicítce, ale zdaleka neztrácející dívčí jemnost a půvab. Tajili jsme to, všechno jsme to tajili a mučili se nemožností dotknout se alespoň nepatrně. Erna s Valeriánem na nás hleděli s pochopením, byli jediní, kdo to věděl. Jednoho večera jsme si nedali pozor a naše nahá propletená těla těsně po završení vrcholu romantické vášně se stala jasným důkazem pro Ernu, která již nepotřebovala více slov, a naštěstí byla i s Valeriánem, jemuž to bylo prozrazeno, ochotna hrát naši hru. ,,Víte, kde bydlíme." řekli tehdy dvojhlasně a hodili nám na stůl klíče od svého bytu ve čtvrtém patře. Samota obklopená lidmi nedůležitého charakteru otevřela možnosti nepotlačovat nic. Držel jsem ji za ruku snad poprvé tím krásným způsobem, kdy se muž pyšní tou ctí držeti bytost takřka andělskou. Odešli jsme a stále naplno nechávali proudit vše dříve tak necitelně přehlížené.
Noc beze spánku téměř.
Noc následující harmonie.
Láska a předtucha strašlivosti.
Loučení odcházení a slzy, které jsem polkl jak sousto zapovězené. Políbil jsem prsten a spatřil antickou dokonalost v drobném provedení. Lesní žínka skrytá mezi běžnými lidmi zkrácenými vlasy a společenským zařazením. Jen ten pohled, ten nelze zakrýt, jen milovat.
Sedím a piji u stolu na zahrádce hospody v Divoké Šárce, kde vzpomínky nedají zapomenout. Vstanu a rozhlédnu se směrem ke skalám, vítr jen jemně čechrá mé divoké vlasy a já jako bych cítil dech věčnosti. Usměji se a potácivým krokem zamířím do shluku zhovadilosti času. Zvony nedalekého kostela jasně naznačují, jak mnoho je mé putování životem nehodno útěchy. Zabít, anebo být zabit.
Slova tragické minulosti, pro které mají jen slova zcela zjevného bláznovství.

14.7.2015
Praha-Troja,Salabka

<Rogo>
Sdílejte: