Každý někdy potkal v životě
svém někoho něpříjemného, někoho, kdo z neznámých důvodů člověka trápí,
někoho, kdo je vysilující, a to zejména dlouhodobě, někoho, kdo vykazuje
nepochopitelné chování, před kterým se nedá ovšem snadno uniknout. Takový
člověk osedlán jest lidskou pitomostí, svévolí, nebo zlovolností, která se na
jeho hřbetu ujímá a na takovém člověku se krajem projíždí. I mě se stala ta
hrozná věc, potkal jsem takovéhoto hostitele, který mě po několika dnech
donutil málem až k pláči. Domlouval jsem mu, naznačoval, ale jak už to tak
bývá, takový člověk je hluchý a slepý, neb na očích má klapky a v uších hojnost
medu. A byl to můj šéf!
Bylť jsem nešťasten, můj
stav se den ode dne zhoršoval a chmura padala na mne a splín veliký. Šeď těch
dnů jakoby se i v mých vlasech zrcadlila. Ovšem nebylo úniku, neb vázán
jsem byl slibem a pracovní povinností a také finanční situace nedovolovala mi v tu
chvíli se místa vzdát. Přec s tím hovadem bylo mi nutno trávit notnou část
dne. Jak strádala moje nebohá duše, že jedině pivo snímalo ze mne tu tíhu
zvečera. A nemít tuhý kořínek a pevnou víru, že za každým zlem skrývá se zlo
ještě větší, již dávno bych snad učinil konec všemu rychlým sledem prudkých
pohybů svých mírných paží; nebýt si vědom, že nedovolit zlosti cloumat svým
majestátem je přec nutno míti na paměti za života člověku.
A tak míjely dny, já s
nevolí plnil příkazy protichůdné svého trápitele mysleje si své a pivem jsem noc
co noc chladil uraženou mou osobu. Když tu přisedl ke mně jednoho večera
podivný panáček piva žádavše. Že prý je potulným poutníkem, který ničeho nemá,
avšak ničeho míti chce, neb že v ničem prý skryto vše! Zaujalo mě jeho
tvrzení a jiskra v oku hlubinná i dal jsem mu piva pít a hojně jsme spolu
rozmlouvali, až vyjevil jsem mu svoje trápení v opojení nám milém. A on
jen tak mimoděk dal mi váček s čímsi. Že alespoň tím se mi odvděčí za mé
pozvání.
A dál pravil: „ Na svých
toulkách mnoho jsem viděl a v šumu hvozdů mnoho moudra slyšel. Když jednou
v cizokrajné zemi hladil jsem při chůzi prsty trav, ucítil jsem slabé
zašimrání a kdosi volá - Nastav dlaní! - Rozhlížím se, nikde nikdo, jenom lán, tak šel
jsem dál a dlaní nastavil, protože zvědavost, ta stará kurva, nedala mi. A cítím,
jak se plní čímsi moje dlaně a do toho zas hlas ten volá - Přijmi daru, osamělý
poutníče, toť hrst ochočených osin… - A pak vyjevil mi ten lán, že jestli někdo
bude brát mi mízu, že mám tu hrst vhodit mu pod jeho sedy se slovy: ochočená
osino dej mu co je třeba, a že vbrzku
mě to zbaví mého trápení.“
A pak dál poutník ke mně
dodal: „Víš, brachu, já nic nemám a není kdo by mi co vzal, já těch osin
netřebám, to spíš tobě se hodí, když touha k věcem tě ještě poutá, a dopomůžou
tvému klidu! “
Včera, to byl ale večer,
říkal jsem si nazítří, a zážitky byly spíš jako ze sna. Ovšem když jsem do
zaměstnání kráčel, váček v kapse jsem nahmatal a vzpomenuvše si příběhu, rozhodl
jsem se poslechnout rady podivného poutníka.
Hned ten den jsem
nenápadně vhodil hrstičku těch osin na kožené křeslo svého šéfa, když byl
chvíli mimo svoje místo, a vyřknul tu formuli: „Ochočená osino, dej mi co je třeba!“ Účinky projevily se
okamžitě. Jakmile můj nepřítel usedl, jak jsem zvědavě po očku sledoval od
svého stolu, začal se ve svém koženém křesle vrtět a vrtět už se nepřestal.
Druhý den nepřišel do práce, a omluvil se i další týden…pak již ho nikdy nikdo
neviděl. Co se však dělo dál, toho bych se nenadál. Asi za čtrnáct dnů,
zavolali si mě na ústředí, kde mi bylo sděleno, že jsem byl povýšen na místo
mého bývalého nadřízeného. Stal se zázrak! Stal jsem se tedy konečně svým pánem a pánem mých
bývalých spolupracovníků. Konečně mi nikdo nemohl říkat, co mám a co nemám, a
sám jsem diktoval co se má dít. Z naší smrduté kanceláře jsem se
přestěhoval do klimatizované pracovny, rozhlédl jsem se ze své kukaně skrz
roletky do míst, kde jsem donedávna trpěl a pousmál se. Pak jsem usedl do
koženého křesla.
Aj - tu mě něco strašlivě zasvědilo v zadku!!!!!