21.2.2013
Obilí bitevních polí
„Mistře povězte…“
„Slyšel jsem velké sjezdy na
bezpražcových basách, viděl jsem hejna opilých hudebníků,
jen tak pobíhajících městem. Za
ůčasti holubů jsem prohlížel listy, spodní strany listů, městských trávníků: Zdalipak
tam někdo nenechal vzkaz? Možná písmem neviditelným…
Ale stále to nebylo bláznovství.
V obrovských lánech
kukuřičných polí jsem se pokoušel ztrácet.
Ztratit tak hlavu! Najít tak
něco, co pomůže.“
„…a našel jste?“
„Našel jsem, našel. Klan
prastarých jeskynních lidí s kopýtky. Důvěřují mi, ačkoliv se dorozumíváme
jen zvláštními značkami, psanými v blátě. Jediné, co je na nich lidského,
jsou bleděmodré oči, jakoby se k nim téměř nehodí. Dokáží hodiny stát a
koukat se na mně, s toužebným úsměvem - téměř skrytým pod ochlupením. I
ženy jsou ochlupeny.
Chtějí vypadat jako lidé, ale
nemohou, a… to vědí, jsou totiž Zapuzení.
A já nemám čas tam chodit! Hledám
bláznovství!“