něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
20.11.2015
Poslední schůzka

"Tak vám přátelé děkuju, že jste všichni dorazili." Eva se automaticky chopila slova a rozhlédla se po čtyřech dalších osobách v místnosti.

Tomáš se ušklíbl rty nalíčenými sytě rudou rtěnkou a nespokojeně se zavrtěl na židli. Bylo vidět, že zejména o oslovení "Přátelé" si myslí své. I on přehlídl další ženy a dívky sedící okolo velkého stolu. Většina z nich v něm vzbuzovala velmi negativní emoce, jen Eva mu byla zcela lhostejná. Co si taky myslet o takové fádní pětatřicátnici. Vlasy barvy-nebarvy na mikádo, střízlivé dioptrické brýle, oblečení z butiku od vietnamců. Při nejlepší vůli si nedokázal vzpomenout, co tahle šedá myš dělá, ale určitě nějakou úřednici, na poště, v bance, no vždyť je to vlastně jedno.

Neměla styl, neměla šmrnc a to jediné ho na lidech zajímalo. To už ho víc dokázala zaujmout ta divná punkerka, Jana, která tvrdošijně vyžadovala, aby o ní mluvili jako o Džejn. Sice jí, stejně jako ostatními, silně opovrhoval, ale aspoň měla svůj styl a za všech okolností i svůj názor. Oboje bylo děsné. Ale lepší děsné, než žádné.

Ani Džejn se netajila tím, že ostatními pohrdá. Ani za nic na světě by nepřiznala, že v tom všem odsudku a pohrdání, které pro ně měla, je ale i jistá míra zvědavosti. Zejména Tomáš ji skrytě fascinoval. Se vší zarytostí svých šestnácti let to nedávala najevo, zásadně ho oslovovala "transko", "buzíku", nebo "debile". To se pak vždycky Eva aspoň trochu naštvala. Sprostá slova byla asi to jediné, co na skupině opravdu nemínila tolerovat.

Džejn se zhoupla na židli a drcla přitom do Aleny, která seděla po její pravé ruce. "Sorry vole." Alena se široce usmála: "To nic, udělej si pohodlí." Alena se pořád na všechny usmívala. Džejn někdy přemýšlela, co asi ta hippie víla fetuje. Určitě minimálně pálí špeky, dost možná pojídá houby. Džejn by se nedivila. Takových hipísáckých slečen už poznala dost. Jsou samá kytka, samý mír a láska, vlastně neškodné. Jo, vzato kolem a kolem, Alena je neškodná. Takže se na ni ušklíbla na půl pusy, což ostatní pochopili jako výraz přátelskosti. Největší, jakého byla Džejn nejspíš schopná.

Eva si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Tohle, co ji tady dneska čeká, nebude jednoduché. Zatím vypadají všichni mírně a klidně, ale ze zkušenosti dobře věděla, že to se může během minuty změnit. První velký úspěch ale byl, že přišli všichni. I ta malá dívenka, co se pořád bojí. Eva vlastně nevěděla, jestli se vážně bojí, nebo jen prostě vypadá vystrašeně. 

O téhle holce toho věděla nejméně. V podstatě jen to, jak vypadá. Malá, drobná, ručičky jak hůlky, vykulené oči, dlouhé vlasy spletené do dvou copů. Proč proboha ještě podtrhuje dojem, že je školou povinná?

Dnes tu ale Eva není od toho, aby někoho soudila. Tedy nikdy nikoho nechtěla soudit, ale nemohla si pomoci. Odsudek v ní byl pevně zakořeněný. Mohla se snažit, jak chtěla, nikdy se úplně nezbavila pocitu, že ostatní dost převyšuje. Inteligencí, dosaženým vzděláním, tím, že má stálou práci, vlastní byt. Ne jako Tomáš, žijící v podnájmu u hluché seniorky kdesi na okraji hlavního města a vydělávající si nejstarším řemeslem. Ne jako Džejn, která stálé bydlení vůbec neměla, přespávala po kamarádech a podle vlastních slov se práce štítila. Ne jako Alena, bydlící v centru v prvorepublikovém činžáku, v bytě s pěti dalšími lidmi. Jednou se Eva nechala od Aleny ukecat a šla se k ní do  bytu podívat. Ten chaos, neidentifikovatelný zápach, který nebyl silný, ale za to byl všudypřítomný, to vše jí nahánělo husí kůži. Takhle by ona žít nemohla.

Eva si zamnula ruce: "Asi vás zajímá, proč jsem vás pozvala a proč je tak důležité, že jsme tu všichni." Odpovědí jí byly další úšklebky od Tomáše a Džejn, vřelý úsměv Alenin a zcela nepřítomný pohled té malé. Vlastně by jí docela zajímalo, jak se ta drobná dívka jmenuje, ale dnes to z ní asi nevypáčí a pak už nebude příležitost. Tedy půjde-li to dneska dobře.

"Musím vám říct o jednom svém velkém rozhodnutí. Je to pro mě důležité a potřebuji, abyste to věděli včas." Eva zkontrolovala, že jí vlasy pevně drží za ušima, posunula si brýle na nose o trochu výš a chtěla pokračovat.

Zrovna když se chystala na další hluboký nádech, všimla si, že té drobounké dívce sedící od všech trochu dál se skutálely po tvářích dvě obrovské slzy. Eva se vnitřně nutila ke klidu. Tak trochu tušila, že malá bude bulet, jen nečekala, že hned ze začátku.

"No, no, nebreč." Alena se pokusila toho drobečka vzít za ruku. Ta rukou cukla, až se uhodila o opěradlo židle. Alena znejistěla. Ráda na lidi sahala a bylo jí strašně trapné, když to někdo neakceptoval.

Tomáš protáhl koutky do hraného úsměvu: "Ty si fakt divný mimino. Nechceš jít bulet někam jinam?" Uhladil si černou ofinu. "Já že na takový výlevy fakt nemam náladu."

"Jen ji nech, je hezký, že umí projevit city." Alena se jako už tolikrát snažila tu malou chránit alespoň slovně. To pískle v ní vzbuzovalo mateřské instinkty. Opět se natáhla směrem k plačícímu děvčeti, ta se však jak čertík z krabičky vymrštila ze židle a utekla do rohu místnosti, kde se posadila zády k ostatním na zem, objala si kolena, na ně složila hlavu a jen chvějící se záda dávala tušit, že pláči propadla úplně. 

Eva horečně přemýšlela, co s nastálou situací. Pak se rozhodla, že nejlepší bude si té malé nevšímat a pokračovat. Pokusila se usmát na Alenu, která se na děvčátko v rohu nešťastně dívala přes rameno, nerozhodná, zda zkusit jít za ní, nebo dál věnovat pozornost dění u stolu.

"Hele, než se ten magor uklidní, du na cígo." Džejn se zničeho nic zvedla a v rozedraném batohu, který měla zavěšený za jeden popruh na opěradle židle, začala lovit krabičku levných cigaret.

Tomáš vytáhl krabičku slimek a ucedil: "Jo, kouřová. Ale nebavíte mě, baby. Tak nevim, jestli se vrátim, na tohle představení nemám náladu."

Džejn už byla u dveří a když viděla, že Tomáš je jí v patách, schválně mu dveře před nosem přibouchla. "Krávo." Za Tomášem dveře jen zaduněly.

Eva vstala, protáhla si ruce nad hlavou, zahýbala čelistmi. Pak zůstala stát vedle stolu. Stále si rukama uhlazovala účes, poposunovala brýle na nose sem a tam, mrkala a přemýšlela, co si ti dva venku vykládají. A taky věděla, že pokud se vrátí, tak dřív než za čtvrt hodiny to nebude. Sejít tři patra dolů, vykouřit cigaretu a vyjít tři patra nahoru. Možná by ten čas mohla využít k tomu, aby alespoň Aleně nastínila situaci. "Aleno..?" Alena se na ni usmála. "Eh... dáš si čaj?" Ne, nebylo by správné vynechat ty dva. A vysvětlovat to dvakrát po sobě, to asi nezvládne.

"Jo, čaj bude fajn. Prcku, chceš čaj?" Alena se usmála na stále se třesoucí hubená záda v rohu. Odpovědí bylo jen komíhavé zavrtění copánků. Po něm násladovalo smrknutí. Malá bytost v rohu se opatrně ohlédla přes rameno. Když viděla, že u stolu už sedí jen Alena, opatrně se zvedla a popošla z rohu kousek do prostoru místnosti.

Eva mezitím na improvizované kuchyňské lince připravovala dva hrnky s čajem. Ze záchoda za nenápadnými dveřmi s vybledlým a skoro nečitelným nápisem WC přinesla v rychlovarné konvici vodu, zapojila šňůru od konvice do zástrčky, vybalovala čajové sáčky. 

Neměla žízeň, ani chuť na nejlevnější čaj, ale věděla, že něco musí dělat, nějak zaměstnat ruce. Z hloubky tří pater pod sebou slyšela ostré zaklapnutí vchodových dveří. Zvuk to byl tlumený, přesto stačil k tomu, že malá dívka, do té doby stojící kousek od stolu, vyplašeně popoběhla zpátky do svého rohu a zaujala stejnou pozici, až na to, že tentokrát si rukama zakryla hlavu.

Alena ji soustrastně pozorovala a Eva si pomyslela, že to nebožátko za sebou musí mít něco strašného. I když každý ze skupiny měl jistě pěknou řádku svých problémů, tohle bylo příliš divné.

Za dveřmi zatím bylo slyšet stále se zesilující hlasy kuřáků stoupajících po schodech, Džejnino znechucené: "Fuj. Vrtíš prdelí jak šlapka!" a Tomášovo výsměšné: "Nezáviď. Sere tě, že sem sexy? Že mám kolíků, kolik si zamanu?" a opět Džejnin teď už o poznání vydrážděnější hlas: "Fakt si ubohej! Hnusnej, ubohej buzík!"

Tentokrát dveřmi první vešel Tomáš a přibouchl dveře před nosem Džejn. 

Eva si mezitím hrnek donesla ke stolu, druhý podala Aleně, sedla si zpátky na své místo, zkoumavě se podívala na záda dívky v rohu, pokusila se usmát na Alenu i Tomáše i Džejn a rozhodla se jít přímo k věci. "No, lidi, takže proč jsem vás svolala. Jak jsem už říkala, pro něco jsem se rozhodla. Dneska jsme tu naposledy, protože..." větu však nedořekla, z rohu ji přerušil táhlý, výsoký vzlyk, který přešel do nepříjemného kvílení.

Džejn obrátila oči vsloup, Tomáš předvedl mimoděk téměř totožné gesto. Alena se chytila za hlavu. Kvílení se po chvíli ztišilo do naříkavé pofňukávání. Znělo to skoro jako dokolečka se opakující "ne, ne, ne.", ale té malé v rohu bylo rozumět jen špatně.

"Hele jestli toho nenechá, tak já du." Tomáš se začal zvedat od stolu. Uhladil si krátkou sukni a všimnul si, že o starou dřevěnou židli si na punčochách udělal pořádné oko. "Doprdele." Vztekle se rozhlédl. "Náhradní silonky tu asi žádná z vás popelek nemáte, co?" 

"Prosím tě, Tomáši, sedni si ještě na chvíli." Eva cítila, že ztrácí zbytky odhodlání, ale také věděla, že Tomáš v podstatě jen touží být přemlouván, aby zůstal. Vyladila proto hlas do medové tóniny: "Až skončíme, naproti jsou vietnamci, skočím ti k nim pro silonky a přinesu ti je, jo?"

"No jo. Když je cvakneš. Nějak nemam hotovost." Tomáš se opět usadil ke stolu a z kabelky vytáhl zrcádko a začal si kontrolovat výrazný make-up. Pak si dlouze rovnal vycpanou podprsenku ve výstřihu a když byl konečně spokojený, zvedl pohled k Evě: "Hele a už se vyžvejkni. Fakt nemam celej den."

"No, kunčofti čekaj, co? Celý žhavý, aby tě přefikli." Džejn se ozvala tak řezavým tónem, že odpovědí jí bylo ustrašené zasyknutí z rohu.

"Ty Tome, jako proč to vlastně děláš? Proč se prodáváš?" Alena se snažila, seč mohla, obnovit jakousi rovnováhu. 

"A co je ti do toho, ty květinová huso?" ovšem Tomáš očividně ztratil zbytky trpělivosti. "Stejně mi akorát všechny závidíte, že o mě někdo stojí. O vás by si chlap ani kolo neopřel." 

Nejspíš už i Džejn začínala mít toho všeho dost: "Hele Evo, jestli do minuty neřekneš, cos vlastně chtěla, du do hajzlu a dost si promyslim, jestli ještě přídu."

Eva bezmocně rozhodila rukama: "Dobře, dobře, hlavně klid, jo? Takže... rozhodla jsem se... že končím. Jakože už se nebudeme vídat. Končím se skupinou. Všichni víte, že beze mě se nesejdete. Já... asi jsem vás dřív potřebovala, ale teď to chci zkusit sama. Sama za sebe, chápete? Jako že fakt jenom já. V celým velkým světě." Slova ze sebe chrlila rozčileně, až jí na čele a nad horním rtem vyvstal pot. Nervózně si horní ret promnula. 

Nářek z rohu zesílil. Alena se poprvé přestala usmívat a zůstala na Evu trochu tupě zírat. Džejn se přestala houpat na židli a zcela vykolejena Eviným krátkým proslovem si vrazila ruku do vrabčího hnízda na hlavě. Tomáš upustil na zem kabelku, kterou do té doby svíral na klíně, a po podlaze se začaly kutálet šminky, drobné mince, vypadlo několik kondomů. "Jak to jako myslíš?" Přesto byl Tomáš první, kdo se vzmohl na slovo.

"Co si to dovoluješ?" V Džejniných slovech byla cítit zlost, ale i bolest. "Co si to dovoluješ, ty krávo zasraná? Jak jako žes nás potřebovala a teď nepotřebuješ? Co si o sobě myslíš?" Bolest už jasně měla nad vztekem navrch.

"Hele, Evo, promysli to ještě..." Alena zkoušela na poslední chvíli zachovat neutralitu, ale i v jejích slovech se zračila veliká úzkost. "Víš, možná to není úplně dobrej nápad..." Alena si na prstě otáčela levným prstýnkem s velkou kytkou. "Fakt... zamysli se...ještě trochu."

Eva se bezmocně koukala z jednoho na druhého. "Víte, já si našla novou psychiatričku. Chodím k ní už měsíc. Je to hodně intenzivní. Povídám jí o vás, o nás." Evě se doteď jasný hlas trochu zatáhl emocemi.

"Totiž vyprávěla jsem jí o každém z nás, z vás." "Tak ty nás drbeš s nějakou psychopatkou?" Tomáš se vůbec nesnažil zakrýt vztek. "Co si to sakra, doprdele, jenom dovoluješ?!"

Džejn z kapsy vytáhla krabičku cigaret, jednu vyndala, dala si ji do pusy a začala se prohledávat ve snaze najít zapalovač. Tomáš vylovil maličký zapalovač ze svého vycpaného dekoltu a Džejn připálil. Eva se je ani nesnažila zastavit, jen před Džejn přisunula hrneček od čaje jako improvizovaný popelník.

"Omlouvám se vám. Moc se všem omlouvám, ale musíte z mého života zmizet, jinak to nejde. Táhnete mě ke dnu." 

"Táhneme tě ke dnu..." Alena po ní opakovala slova, jako by ale vůbec nedokázala pochopit jejich význam. "Musíme zmizet?" 

Džejn v rychlosti vyšlukovala cigaretu do půlku, zahodila ji do hrnku a hned si vyndala druhou. Z krabičky potom nabídla Tomášovi, ten si od ní cigaretu vzal a oběma připálil svým zapalovačem. 

"Bude to bolet?" ozvalo se po chvilce napjatého ticha z rohu. Všichni u stolu sebou trhli, zdálo se, že v posledních minutách úplně zapomněli na potichounku vzlykající uzlíček v rohu.

"Bude to bolet?" hlásek z rohu nabýval na síle. "Bude to bolet?!" Všichni čtyři zírali do rohu místnosti. Hubená dívka se ještě vsedě otočila tváří k nim. Ruce zaťaté v pěst měla položené na kolenou a teď už opravdu hodně nahlas zakřičela "Já se tě ptám, jestli to bude bolet?!"

Eva čekala spoustu vyhrocených reakcí, ale zrovna tuto otázku ani ve snu. Nad tím skutečně nepřemýšlela, jestli to její čtyři občasné společníky bude bolet, když budou muset zmizet z jejího života, z jejího vědomí. Kdyby ji to napadlo, zeptala by se samozřejmě své lékařky. Ta jí zatím jen slibovala nekončenou úlevu, až si vyzvedne z lékárny léky a přestane je vídat.

"Já vážně nevím." Eva si položila hlavu do dlaní na stůl. Alena natáhla ruku směrem k ní ve svém dobře známém konejšivém gestu, v půlce pohybu se však zarazila a nedokončila jej. S rukou kousek nad stolem zůstala nehybná jak socha. Džejn a Tomáš téměř ve stejnou chvíli odhodili do hrnku dokouřené cigarety a z Džejniny krabičky na stole vytáhli další dvě. Oba si zapálili o jeden plamínek z Tomášova zapalovače. Tomáš hluboce vtáhl kouř, potřepal hlavou a zavrčel: "Hele a ty si jako fakt myslíš, že to bude takhle jednoduchý? Že nám prostě řekneš sbohem a šáteček a zmizte? Tak to ne kočičko, to si na dost velkym a hnusnym omylu, já nikam nejdu."

Na důkaz vážnosti svých slov se jednou rukou pevně chytil stolu. Pak se stalo něco, čemu by Eva nevěřila nikdy ani za nic. Džejn s černě nalakovanými, teď už značně oprýskanými nehty položila svou ruku na Tomášovu. "Ani já ne. Tak a máš to. Nás se nezbavíš, ty blbko. Blbý co?" a nechutně se zašklebila a druhou rukou výhružně máchala na Evu. Alena se probrala z ustrnutí a ruku, kterou původně chtěla pohladit Evu, položila na Džejninu. Teď už se uprostřed stolu vršily ruce Tomášova, Džejnina a Alenina. Alena se usmála svým běžným úsměvem, jen s příměsí něčeho divokého: "Taky nejdu."

Eva si vzdychla: "Ale, ale, ale... tohle je strašně hezké, ale asi jste to nepochopili. Tohle není o vás, tohle je o nás. Tedy hlavně o mně. Já se rozhodla. Vím to jistě. Musíte pryč."

Pozvedla před sebou ruce jakoby v obranném gestu: "To není, že už bych vás neměla ráda, jen... sebe mám prostě radši."

Najednou koutkem oka zpozorovala za zády všech, kdo seděli u stolu, že v rohu se zvedá malá postava. Dívka s copánky se otočila tváří do místnosti a Eva zalapala po dechu. V té drobné tváři nebylo najednou vůbec nic dětského. Jen hrůza. Odpor. Něco odvěkého, nebezpečného, zvířecího. "Tebe to bude bolet." Malá postava se blížila ke stolu. Když stála za zády Tomáše, Džejn a Aleny, rozpřáhla paže a všechny tři je objala. Drsným hlasem znovu zopakovala: "Tebe to bude bolet."

Eva se zvedla ze židle. Cítila, že se musí zvednout. Ruce stále napřažené před sebou, couvala od stolu pryč. Čtyři hlasy se ozvaly přímo uvnitř její hlavy: "Tebe to bude bolet."

Couvala přes půl místbnosti až ke zdi, ve které bylo okno. Ani si nepamatovala, že by je před začátkem schůzky otevírala. Ale bylo otevřené. Doškobrtala pozpátku k němu. Hlasy stále dokola opakovaly: "Tebe to bude bolet."

Eva vydechla: "Mě už nikdy nic nebude bolet." 

Čtyři osoby u stolu se ošklivě zasmály. Zvolaly sborově: "Šťastnou cestu! Sbohem!"

A Eva narazila zadkem na rám okna, rukama promáchla před sebou ve vzduchu a pozpátku z okna ve třetím patře vypadla.

 

 

<AN'>
Sdílejte: