Blázni.cz - dobrý kanál

Mrakodrap

Povídka podle snu

Ani nevím, jak jsem se ocitla v téhle děsivé chudinské čtvrti amerického velkoměsta, takové, jakou znám z televizních kriminálních seriálů. S tím, jak se stmívá, se na špinavé ulici, plné agresivních frustrovaných lidí cítím čím dál méně bezpečně. Bude lepší obstarat si nějaký nocleh a ráno se odsud pokusit nějak dostat.

Pod pouliční lampou se nakrucují dvě dívky, od prvního pohledu prostitutky: nevkusné sytě černé paruky ve stylu osmdesátých let, zářivě modré minišaty s výstřihem na zádech, lesklé kozačky na jehlovém podpatku. Po krátkém rozhovoru mi nabídnou přespání na jedné volné posteli ve svém bytě.

Předpokládám, že dívky musí bydlet v jednom z nízkých, zanedbaných činžáků, lemujících hlavní ulici. Místo toho mě ale vedou k neméně zanedbanému, avšak impozantnímu mrakodrapu, který hrozivě ční nad celou čtvrtí.

Byt se nachází v jednom z vyšších pater, proto musíme jet výtahem, na který se stojí dlouhá fronta přes celý vestibul. Dívky ale mají velmi ostré lokty a se mnou v závěsu se jim podaří procpat se až ke dveřím. Ty se vzápětí otevřou - a mě už je jasné, proč se na výtah stála taková fronta. Nejen, že tenhle výtah je na celý mrakodrap jediný, ale ještě navíc slouží jako záchod. Ven právě vychází plešatý tlouštík s novinami pod paží a blaženým úsměvem na tváři. Za ním se z výtahu line příšerný smrad.

To ovšem neodradí dav čekajících, kteří se bezohledně začnou hrnout dovnitř, strkat se a šlapat si na nohy. Jedna z mých dívek mě popadne za ruku a vtáhne dovnitř. Interiér připomíná tradiční dřevěnou kadibudku, včetně dřevěného schodu s kulatým otvorem, který zakrývá rezavá poklice. Vetchý a přetížený výtah se dává do pohybu. Lidé postupně vystupují a kabina se trochu odlehčí, já jsem přesto nervózní a nemůžu se dočkat, až už budeme na místě. Všechno tu vrže a praská, a navíc ten smrad!

Už jsme skoro v cíli, když výtah zastaví. Ve dveřích stojí stará babička v květované zástěře, nohy omotané obvazy, opírá se o francouzské hole. Podává mi v igelitu zabalený balíček a malý pytlíček z květované látky. Prosí mě, abych obě věci předala jejím vnukovi, který shodou okolností bydlí na stejném patře, jako my.

„To víte", vysvětluje, „ já už skoro nemůžu chodit, sotva se dobelhám k tomu výtahu, tak posílám vnoučkovi dárečky po lidech." Udělá to na mě moc hezký dojem. Konečně jsem v téhle čtvrti vyděděnců potkala čistou lidskou bytost, která překypuje láskyplným vztahem k svému bližnímu. A co ta milá babička svému vnoučkovi vlastně posílá? Snad nebude moc nezdvořilé, když se podívám...

Když rozvážu mašli na květovaném pytlíčku, vypadne z něj sáček plný bílého prášku. V igelitovém balíčku se zase po bližším prozkoumání nacházejí injekční stříkačky.

Výtah konečně zastavuje na našem patře. Vstupujeme do dlouhé chodby, ve které lidé různě posedávají a polehávají na zemi, opření o zdi a hledí tupě do prázdna. Po obou stranách chodba ústí do kolmých, menších chodbiček. Pode dveřmi jednoho rohového bytu se ven hrne hromada použitých injekčních stříkaček, gázy a dalšího lékařského materiálu. Není pochyb o tom, že právě tady musí bydlet vnuk té milé paní.